Porovnání podobných orgánů: homologie

Důkazy o Stvoření?

Dr. Gary Parker

(Z knihy Creation: Facts of Life, článek vyšel na AiG „Comparative similarities: homology“ přeložil M. T. – 11/2009)

Zadívejte se na chvíli na svou paži a pokuste se představit si kosti, které ji tvoří. Zjistíte, že jedna kost vychází z trupu, pak jsou tam dvě kosti předloktí, skupinka kůstek zápěstních a posléze kůstky rozvětvující se do prstů. Jak se ukazuje, existuje mnoho dalších živých tvorů, kteří mají přední končetiny s podobnou stavbou: jde například o přední nohy koně či psa, netopýří křídla i ploutve tučňáka – viz obrázek 6. Biologové užívají pro takové podobnosti v základních strukturách pojem „homologie“.

Základní struktura kostí lidské paže, předních končetin koní a psů, netopýřího křídla i ploutve tučňáka vykazuje základní společné rysy zvané homologie. Co stojí za touto podobností (homologií) : původ ze společného předka (evoluce) či Stvoření podle jednotného plánu (Stvoření)?

Proč jsou si ale tyto struktury tak podobné? Proč tvoří lidskou paži tytéž kosti jako psí nohu a netopýří křídlo? Na tuto otázku existují dvě různé odpovědi. Jednou z nich je tvrzení evolucionistů o tom, že veškerý život vzešel ze společného předka. Zdá se, že tento názor má logiku, protože takto přece vysvětlujeme takové jevy, kdy jsou si bratr a sestra podobnější než bratranec a sestřenice. Sourozenci mají prostě společné rodiče, kdežto bratranec a sestřenice nikoli.

Tvrzení o původu ze společného předka jako vysvětlení morfologických podobností je patrně nejlogičtější a nejpřitažlivější myšlenkou, kterou evolucionisté disponují. Isaaca Asimova, známého autora vědeckofantastických románů, zaujala natolik, že prohlásil, že naše schopnost třídit rostliny a zvířata vzestupně do rodů, čeledí atd. vlastně nutně způsobuje, že vědci považují evoluci za „skutečnost“. Ve svém nadšení zapomněl zřejmě Asimov na to, že můžeme samozřejmě třídit nádobí a příbory do skupinek a dále do větších celků, že to však sotva přiměje někoho k tomu, aby uvěřil, že se z nožů vyvinuly lžíce, ze lžic vidličky nebo z podšálků šálky a talíře. (Poznámka editora: nebo že lidský výrobce přetváří nože na lžíce, lžíce na vidličky, nebo podšálky na šálky a talíře).

Nakonec přece existuje v běžném životě ještě jiná příčina toho, proč jsou si věci podobné. Je jí Stvoření podle jednotného plánu. Proto jsou si Fordy a Chevrolety podobnější než Fordy a plachetnice. Jejich design vykazuje prostě více společných znaků.

Jaký závěr vyplývající z našeho zkoumání stavby koster a z dalších příkladů homologie je logičtější: původ ze společného předka nebo stvoření podle jednotného plánu? V mnoha případech budou platit vysvětlení obě a nemůžeme prostě jen tak říci, které z nich je přijatelnější. Zdá se však, že v některých chvílích přece jen funguje pouze výklad jediný: Stvoření podle jednotného designu.

Tento svůj názor opět opírám o četbu Dentonovy knihy (16), konkrétně kapitoly nazvané „Selhání homologie“. Dr. Denton je nejen vědeckým pracovníkem s doktorátem z molekulární biologie, nýbrž i doktorem medicíny s důvěrnými znalostmi ze srovnávací anatomie a embryologie. Připouští, že jeho snem je najít naturalistická vysvětlení pro podobnosti některých orgánů různých živočichů (homologie), připouští však také fakt, že ho evoluční vysvětlení neuspokojují.

Podobně jako všichni ostatní vědci uznává i Denton nápadnou podobnost koster patrnou při srovnávání předních a zadních končetin obratlovců. Žádný evolucionista však, pokračuje Denton, netvrdí, že se zadní končetina vyvinula z končetiny přední nebo že zadní končetiny i přední končetiny mají společný původ. Nás také například kdysi učili, že máme podobné části mužských a ženských reprodukčních systémů považovat za příklad „sexuální homologie“. Homologii nelze však v tomto případě nikterak vysvětlovat původem ze společného předka; nelze si ani představit, že se muži vyvinuli z žen či naopak nebo že se lidé vyvinuli z nějakého zvířete, u kterého se vyskytovalo pouze jedno pohlaví.

A co je pro evoluci ještě horší, vývoj struktur, které se jeví jako homologické, kontrolují často geny, které homologní nejsou. Takové jevy dokonale popírají tvrzení, že podobné struktury se vyvíjely z genů, které procházely proměnami v průběhu evoluce. O tom, že jsou si orgány podobné či homologické, není jistě pochyb, je tomu však tak, jak zdůrazňuje Denton: „Zda kauzální mechanizmus, který k tomu vedl, byl darwinovský, lamarckovský, vitalistický či dokonce kreacionistický“ je otázka. (kurzíva: Dr. Gary Parker). Ačkoli důkazy nejsou až tak očividné a přesvědčivé jako data molekulární biologie, řekl bych přesto, že závažnost našich současných znalostí homologie mluví pro Dentonovu poslední možnost: stvoření podle společného vzoru.

Rozložení znaků, které nelze uspořádat do „stromu života“, dělá biologům problémy při praktické výzkumné práci. Například jeden z mých studentů zkoumal velmi rád ušní kůstky ještěrek. Číhával na ně pozdě večer či brzy ráno a vytrvale se přebíral v jejich ušních kůstkách, rozřezával je a tak dále. To ho přivedlo k zájmu o ještěrky vůbec. Všiml si však, že při pokusech o jejich zařazení do nižších taxonomických jednotek bude jeden člověk postupovat podle zevních znaků a přijde s jedním systémem. Jiný vědec se bude orientovat na stavbu kostry a přijde s jiným systémem. Zkoumání vnitřních orgánů pak přivede badatele k třetímu klasifikačnímu systému a tak dále. Soustava znaků se každopádně nevětví do „stromu“ svědčícího o evolučním původu ze společného předka; spíše jde o mozaiku nebo stavebnicovou strukturu (o níž píši podrobněji v další kapitole) svědčící o Stvoření.

Snad nejpřesvědčivějším anatomickým důkazem stvoření je „konvergence“. Jejím klasickým příkladem je podobnost mezi očima lidí a obratlovců a očima olihní a chobotnic. V evolucionistickém pojetí je tato podobnost víceméně „do očí bijící“, vědci tohoto zaměření však nikdy nebyli s to najít či si alespoň představit společného předka obou těchto skupin živočichů se znaky, které by ji vysvětlovaly. Takže místo, aby nazývali tyto oči homologickými orgány, mluví o nich jako o příkladech „konvergentní evoluce“. To vlastně znamená, že máme co dělat s dalším příkladem podobné struktury, kterou nelze vysvětlit v rámci evoluční teorie jako původ ze společného předka.

„Konvergence“ ve smyslu podobných struktur určených k plnění podobných úkolů by samozřejmě zapadala do koncepce stvoření podle společného vzoru. Jak uvidíme dále, jsou jak oči chobotnic tak obratlovců dokonalé, komplexní a naprosto se liší jedny od druhých hned od svého prvního výskytu ve formě fosilií v geologických vrstvách. Biolog Michael Land (17) mluví jako kreacionista, když mimochodem konstatuje, že oko obratlovce „je ve své stavbě podobné, nikoli však evolučně příbuzné“ oku zástupců kmene měkkýšů, třídy hlavonožců, jako třeba chobotnic.

Landův článek však především svědčí o „divergenci“ v přírodě, tj. o výskytu zcela odlišných rostlinných a zvířecích struktur, o nichž evolucionisté předpokládají, že jsou si blízce příbuzné. Článek se zmiňuje například o faktu, že jistí živočichové podobní garnátům žijící v temných hlubinách oceánů mají fasetové oči s čočkami uspořádanými tak, aby soustřeďovaly světlo do jediného bodu (místo aby vytvářely složené obrazy jako je tomu u většiny fasetových očí). Ovšem, pokračuje Land, někteří zástupci zmíněné skupiny živočichů disponují „válečkovitými čočkami“, které zvolna stáčejí vstupující světlo (díky nepatrně kolísajícím indexům lomu), zatímco jiní mají hranaté fasety se „zrcadlovým systémem“ pro zaostřování (přičemž využívají dokonce bikantického odrazu). Zdá se mi, že důsledné respektování zákonů fyziky a geometrie by mělo vědce dostatečně přesvědčit o stvoření – ale existují i další důkazy.

Ve své studii srovnávající zrcadlový systém se systémem s válečkovitými čočkami Land konstatuje: „V obou případech jde o úspěšná a velmi promyšlená zařízení k vytváření obrazů, vůbec si však nedovedu představit jakoukoli přechodnou formu mezi nimi [nebo nějaký typ jejich společného předka], aby to fungovalo.” Jak dále říká, není zřejmě možné vysvětlovat design těchto očí jejich evoluční příbuzností. Takže Land uzavírá svou práci upozorněním na to, že bychom neměli zmíněné živočichy podobné garnátům s odlišnýma očima považovat za evolučně spřízněné, i když jsou si jinak docela podobní.

Ještě zajímavější je Landův výrok o tom, jak se cítil, když se pokoušel zrcadlový systém pochopit. Prohlásil, že se “snažil neuzavírat celý problém konstatováním, že Bůh ony oči stvořil proto, aby vědce zmátl.” Snad si mohu místo toho dovolit upozornit na možnost, že Bůh prostě tyto oči stvořil proto, aby vědce informoval. Jak takové případy ukazují, mysl otevřená příkladům stvořeného řádu může urychlit a obohatit snahy badatelů o pochopení světa, v němž žijeme.

Někteří evolucionisté připouštějí, že jejich snaha o nalézání přesvědčivých důkazů ve prospěch evoluce srovnáváním rozsáhlých struktur byla neúspěšná, takže místo toho pátrají po homologiích mezi molekulami. V průkopnické knize podrobně popisující první spatřené trojrozměrné struktury bílkovin prohlašují Dickerson a Geis (18): „Jeden zásadní poznatek… přineslo v uplynulých 15 letech zdokonalené sekvenování bílkovin a rozbor jejich stavby…Umíme nyní s velkou přesností definovat vztahy mezi jednotlivými druhy a zjistit, jakým vývojem procházely bílkoviny.“ V dalších pasážích knihy však všechny uváděné příklady popírají citovanou evolucionistickou myšlenku.

Vezměte si například hemoglobin, bílkovinu, která přenáší kyslík v červených krvinkách. Dickerson říká, že hemoglobiny „…nás stavějí před záhadu. Vyskytují se totiž jen sporadicky mezi kmeny bezobratlých [tj. živočichů bez páteře] a nemají tam zřetelnou strukturu. To znamená, že nevykazují rozvětvení, jak by to předpokládali evolucionisté. Dovolil bych si však namítnout, že se vyskytují v kreacionistické mozaikové či stavebnicové struktuře, jako modré kamínky v umělcově mozaice. S hemoglobinem se setkáváme téměř u všech obratlovců, rovněž však u některých kroužkovců (například žížal), některých ostnokožců (například hvězdic), některých měkkýšů (například perlorodek), některých členovců (například hmyzu) a dokonce i u některých bakterií! Ve všech uvedených příkladech nalézáme tentýž typ molekuly – dokonalé a plně funkční. Jak poznamenává Dickerson, “Je těžké vystopovat nějakou linii ke společnému prapředku vinoucí se takovým nesystematickým způsobem tolika různými kmeny…”

Pokud by bylo došlo k evoluci, měli bychom být s to zjistit, jak se hemoglobin vyvinul. Toho však zatím schopni nejsme. Bylo by mohlo jít o opakovanou evoluci, o spontánní výskyt hemoglobinu u všech zmíněných odlišných skupin nezávisle na sobě, táže se Dickerson? A odpovídá si v tom smyslu, že o opakované evoluci by se dalo uvažovat jedině tehdy, pokud bychom hemoglobin považovali pouze za rudou hmotu, která váže kyslík. Zdá se, že není možné, pokračuje dále, aby se celá osmišroubovicová řetězcová struktura vynořovala opakovaně a náhodně v různých dobách. Pokud jde o názor kreacionistů, vyskytuje se hemoglobin, hotový a plně funkční, tehdy, je-li to právě v souladu se Stvořitelovým plánem – asi tak jako umělec zasazuje do své mozaiky modrý kamínek.

Totéž zřejmě platí o úžasné bílkovině zvané lyzozym. Lyzozym je enzymem obsaženým v slzách, který „vyhlodává díry“ ve stěnách bakteriálních buněk, které pak vybuchnou. (Zaposlouchejte se do takových „prásknutí“ za tichých večerů!) Týž enzym je přítomen v hojné míře i ve vaječných bílcích a proto oči ani bílky nenapadají tak snadno infekce.

Dickerson doufal, že srovnáním lyzozymu a laktalbuminu „zjistí se značnou přesností“ dobu, kdy se lidé oddělili od savců. Výsledky jsou překvapivé. Zmíněný test prokázal, že lidé jsou více spřízněni s kury než s kterýmkoli žijícím savcem! Všichni evolucionisté vědí, že tomu tak nemůže být, ale jak mohou ignorovat objektivní důkazy? Do svého závěrečného schématu začleňuje Dickerson spornou koncepci rychlé evoluce, což vrací celé jeho bádání do souladu s jeho evolucionistickými premisami. Všimněte si však, že jeho data o bílkovinách ani jiná fakta, k nimž dospěl, nikterak nepodpořila jeho evolucionistické přesvědčení.

Ve skutečnosti je, pokud jde o mnohé z podobností mezi molekulami, evoluční teorie nejen slabá, nýbrž byla už dokonce vyvrácena. Tento názor vyjádřil Colin Patterson (19) z Britského muzea v přednášce k významným evolucionistům, kterou pronesl na půdě Amerického přírodopisného muzea.

Patterson si nejprve postěžoval, že mu bylo téma přednášky, kreace a evoluce, vnuceno, načež se přiznal, že v poslední době zastává neevoluční respektive přímo antievoluční stanoviska. Proč? Z toho důvodu, prohlásil, že se po dvaceti letech bádání o evoluci ptá sám sebe, zda by mohl uvést třeba jen jeden fakt o evoluci, který je podle jeho přesvědčení nesporný – a nemůže si na nic vzpomenout! Když se posléze obrátil na další čelné evolucionisty s otázkou, bylo jediným faktem, na kterém se všichni shodli, konstatování, že se „s konvergencí setkáváme všude“. (Vzpomeňte si, že jsme zde o konvergenci – podobnosti bez konkrétního společného předka – již výše hovořili.) Nakonec Patterson řekl ke všeobecnému ohromení, že je nucen uzavřít celý problém tak, že evoluce je prostě „antiteorie“ generující „antipoznání“ – je to koncept plný prázdných pojmů, které ve skutečnosti nevysvětlují nic a dokonce vede k falešným představám o pravém stavu věcí.

Patterson uvedl, že konečně dostal rozum, poté, co byl celý život podváděn evolucionizmem jako zjevenou pravdou, a že dospěl k závěru, že výsledkem evolucionistického přístupu k přírodě je nesprávná systematika (nauka třídící organizmy do přirozeného systému). Dále přistoupil k hodnocení dat z molekulární biologie tak, jak by to činili kreacionisté s tím, že prostě uznal, že kreacionizmus přichází s ověřitelnými hypotézami a že teď chápe a dokáže si vysvětlit, jak by ta která data interpretovali kreacionisté, aniž má ovšem jasno v tom, zda s nimi souhlasí či nikoli. Jaký to skvělý příklad zdravé vědecké skepse! Patterson je s to chápat data týkající se homologií ve svém celku a vychutnat si neomezenou svobodu úžasu nejen nad tím, jak, nýbrž i zda došlo k evoluci!

Nezávisle na něm došel k témuž závěru ohledně homologií a takzvaných „molekulárních hodin“ i Michael Denton (20). Poté, co doložil svá tvrzení o tom, že data molekulární biologie odporují oběma zmíněným evolucionistickým teoriím, shrnuje své poznatky takto (str. 306):

• Obtíže spojené se snahou objasnit, jak se mohla rodina homologických bílkovin vyvinout ve vyváženém poměru, způsobily zmatek v hlavách evolucionistů. Jejich komunita se rozdělila na dva tábory – na vědce lpící na selekcionistickém stanovisku a na ty, kteří vyměnili tenhle postoj za neutralizmus. Zničujícím aspektem tohohle sporu je fakt, že ani jedna strana neumí přiměřeně vysvětlit onu vyváženost poměrů při molekulární evoluci; a přesto jedna strana fatálně oslabuje druhou. Selekcionisté oslabují postoj neutralistů poukazováním na rozdíly v poměrech mutací za jednotku času, zatímco neutralisté ničí postoj selekcionistů poukazováním na to, jak absurdní je věřit, že přírodní výběr by byl stál za stejnými podíly divergence u „odpadních“ bílkovin či v tak odlišných fylogenetických liniích jako je lidská a kapří. Obě strany sice v jistých aspektech bodují, avšak celý spor vážně poškozuje důvěryhodnost hypotézy molekulárních hodin a zároveň podkopává základy evoluční teorie jako takové. (kurzíva: Dr. Gary Parker)

Denton však pokračuje ve své zničující kritice evolucionizmu (mj. srovnáváním víry v molekulární hodiny s vírou ve středověkou astrologii!). Označuje též data molekulární homologie za „biochemickou ozvěnu typologie“, kde typologie značí preevolucionistické pojetí třídění organizmů, které vědci vyvinuli na základě kreacionistického myšlení.

Odkazy a poznámky

1. Denton, Evolution: A Theory in Crisis, chapter 7.
2. Michael Land, “Nature as an Optical Engineer,” New Scientist (October 4, 1979).
3. Richard E. Dickerson and Irving Geis, The Structure and Action of Proteins (New York: Harper and Row, 1969).
4. Colin Patterson, address at American Museum of Natural History, New York, November 5, 1981 (summarized by Gary Parker and Luther Sunderland in Acts and Facts, Impact No. 108, Institute for Creation Research, El Cajon, CA, December 1982).
5. Clete W. Knaub, A Critique of Molecular Homology (Santee, CA: Institute for Creation Research, 1983), master’s thesis.
6. Robert Sapolsky, “The 2% Difference,” Discover (April 2006).
7. The International Chimpanzee Chromosome 22 Consortium, “DNA Sequence and Comparative Analysis of Chimpanzee Chromosome 22,” Nature (May 27, 2004).
8. Denton, Evolution: A Theory in Crisis, p. 306.