Timothy R. Stout
(Z časopisu Creation Matters, sekce „…bez výmluvy!“, leden/únor 2010, ročník 15, číslo 1, přeložil M. T. – 07/2010)
Sukcinátdehydrogenázu mám rád. Skrývá v sobě úžasné poselství, i když pro ty, kteří se nezabývají biochemií, je takový název cizí. Ale pokud jste kreacionistou, měla by se Vám také zamlouvat.
(dehydrogenázy = enzymy ze skupiny oxidoreduktáz katalyzující odebrání vodíku ze substrátu, který je tak oxidován. Sukcinátdehydrogenáza = fumarátreduktáza, flavoenzym katalyzující odštěpení vodíku z jantarové kyseliny – sukcinátu, tj. její oxidaci na fumarovou kyselinu. Je součástí Krebsova cyklu i dýchacího řetězce – komplex II. Pozn. překl.)
Víte, pro její existenci není jiné rozumné vysvětlení než to, že to byl Bůh, kdo se rozhodl ji vytvořit a používat. Sukcinátdehydrogenáza (SD) je enzym a vyskytuje se prakticky všude. Využívají ho téměř všechny živé organizmy, včetně všemožných rostlin, zvířat, hub i bakterií závislých na přístupu vzduchu (jsou aerobní). Navíc jej využívá i mnoho bakterií anaerobních (přežívajících v prostředích bez přítomnosti vzduchu). Sukcinátdehydrogenáza je však zároveň jedním z nejsložitějších existujících enzymů. Tvoří ji více než 1 100 aminokyselin. Nezáleží na tom, zda právě působí v bakterii, stromu rodícím meruňky nebo v člověku. Ať už se vyskytuje kdekoli, vždy ji tvoří přes 1 100 aminokyselin. Pro každou z nich existuje 20 možností konfigurace. V případě enzymu nehraje volba konkrétních aminokyselin na některých místech zásadní roli, zatímco na jiných není taková volnost při jejich výběru možná – změna pouhé jediné aminokyseliny na takovém kritickém místě může způsobit, že se celý enzym stane zcela nefunkčním. Předpokládejme, že umožníme 2 alternativy na každém místě SD tvořeném aminokyselinou, což je rozumná zobecněná aproximace.
(aproximace = postup při tvorbě přibližného matematického modelu. Pozn. překl.)
Pakliže to celé propočítáme, vychází pravděpodobnost vzniku sukcinátdehydrogenázy jediným krokem na přibližně 1:10 1100 (viz poznámku na konci článku). Uvážíme-li, že známý, pozorovatelný vesmír obsahuje pouze zhruba 1080 atomů (1), jistě i evolucionisté uznají, že zmíněná pravděpodobnost vzniku SD jedním krokem je prakticky nulová.
Evolucionisté však většinou tvrdí, že výběr jediným krokem není nutný. K vytvoření nového enzymu podle nich stačí „malé genové změny“ (2) již existujícího používaného enzymu za předpokladu, že taková změna přináší novému enzymu selekční výhodu oproti jeho předchůdci. Takže řada enzymů by mohla začít sekvencí zcela nepříbuznou SD a postupně se v SD změnit. Jedinou podmínkou všech kroků v takovém vývojovém řetězci je požadavek, aby následující enzym měl oproti svému předchůdci selekční výhodu. Shromážděný výkon zmíněných krůčků se pak projeví právě v novém funkčním enzymu.
Zjevná námitka vůči evolučnímu procesu „krůček za krůčkem“ zní: „Co je nutné k tomu, aby měly takovou selekční výhodu stovky a stovky oněch dílčích krůčků?“ Připomeňme si zásadní pravidlo v evolučním procesu: nemá-li nějaký krůček selekční výhodu oproti krůčku předcházejícímu, pak se přírodní výběr od „nového“ krůčku odvrátí a dá se jinou cestou. Jediný nevýhodný krůček by tak zničil celou sekvenci. Při obhajobě evolučního modelu vzniku enzymů jde tedy o to specifikovat selekční výhodu každého dílčího krůčku. Produktem zmíněných dílčích krůčků jsou pak enzymy, které nefungují ani jako výchozí enzym, ani jako SD.
Enzymy si však většinou nehrají „na vlastním písečku“. Pracují jako členové celého týmu enzymů, v němž každý přináší svůj specifický vklad ke splnění celkového úkolu týmu. Například SD se takto účastní Krebsova cyklu známého též jako cyklus citronové kyseliny, který slouží především k přeměně energie obsažené v cukrech a tucích do formy využitelné buňkou.
(Krebsův cyklus = cyklus biochemických reakcí probíhající v mitochondriích a tvořící ústřední část intermediárního metabolizmu. Ve spojení s dýchacím řetězcem má zásadní význam pro zisk energie v buňce. Sir Hans-Adolf Krebs, 1900–1981, anglický biochemik německého původu. 1953 Nobelova cena. Pozn. překl.).
Nové dílčí enzymy na cestě k SD jsou ve složité situaci. Nemohou ještě fungovat v Krebsově cyklu, ale přitom svou původní funkci již ztratily. Takže vlastně každý krůček ve zmíněném procesu bude vyžadovat vlastní zcela novou skupinu spolupracujících enzymů, aby takový dílčí enzym v tomto stadiu mohl plnit nějakou funkci, kterou ještě neznáme. V důsledku toho dojdeme k závěru, že každý krůček na cestě k SD vyžaduje, aby se odkudsi vynořil tým nových enzymů schopných spolupracovat s oním dílčím enzymem a dát mu tak selekční výhodu. Poté, jakmile dílčí enzym splní svou funkci v celém procesu, náhle mizí. Takový proces je ovšem nesrovnatelně těžkopádnější než prostý skok k SD v jediném kroku.
Vědecké poznatky vylučují vznik enzymu, jakým je SD, přírodními procesy; jednoduše neznáme mechanizmus, který by to dokázal. SD musela vzniknout ze zdroje vně těchto procesů. Sukcinátdehydrogenáza tak poskytuje další důkaz toho, že hmotný život pochází z živého Boha Stvořitele a že člověk, který to nepochopí a nepřijme, nemá pro svou slepotu omluvu.
Odkazy:
- Anonymous. n.d. Observable universe. Wikipedia. Retrieved February 17, 2010 from http://en.wikipedia.org/wiki/Observable_universe
- Anonymous. n.d. Modern evolutionary synthesis. Wikipedia. Retrieved February 17, 2010 from http://en.wikipedia.org/wiki/Modern_evolutionary_synthesis
Poznámka na závěr: DNA kóduje 20 možných aminokyselin. Pokud je logaritmický průměr 2 z těchto možností, jsou životaschopné pro každé místo, pak pravděpodobnost získání životaschopné volby v jednom kroku je jedna z 20 děleno 2, což se rovná 10. Tato pravděpodobnost se násobí samostatně pro každou aminokyselinu v sekvenci, 1 100krát. Tedy pravděpodobnost získání funkční sekvence aminokyselin v jediném krok schopné fungovat jako SD se přibližně rovná 10 x 1100.