101 argumentů pro nízké stáří Země a vesmíru
(Z creation.com/age-of-the-earth přeložil M. T. – 05/2010. Translation granted by Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com.)
Související články:
Může věda prokázat stáří Země?
Skutečně prokázat stáří Země a vesmíru nemůže žádná vědecká metoda, což se vztahuje i na metody, které jsme použili zde. Ačkoli nazýváme faktory svědčící o stáří „hodinami“, není zde tento výraz namístě, protože veškerá stáří jsou založena na propočtech nutně zahrnujících určité domněnky a předpoklady o minulosti. Vždycky je třeba odhadnout okamžik, kdy „hodiny“ začaly ukazovat, jakož i způsob, kterým se rychlost jejich chodu během doby měnila. Navíc musíme přijmout předpoklad, že se zmíněné hodiny nikdy neporouchaly.
Žel, neexistují žádné nezávislé přírodní hodiny, na kterých by bylo možno zmíněné předpoklady ověřit. Kupříkladu počet kráterů na Měsíci založený na tempu jejich vytváření pozorovaném dnes by svědčil o tom, že je Měsíc dost starý. Pro to, abychom učinili takový závěr, však musíme předpokládat, že tempo vytváření kráterů bylo v minulosti stejné jako dnes. A dnes máme dobré důvody si myslet, že mohlo být kdysi mnohem intenzivnější, což by znamenalo, že počet kráterů vůbec není důkazem vysokého stáří (viz dále).
Stáří čítající miliony let stanoví evolucionisté vždy za předpokladu, že tempo změn procesů v minulosti bylo stejné jako tempo změn pozorované dnes – tento přístup nazýváme zásada uniformitarianizmu. Pokud se jim pak stáří vypočítané na základě zmíněného předpokladu nezdá takové, jaké by podle jejich názoru mělo být, usoudí, že předpoklad v tomto případě „neseděl“ a příslušně ho upraví. Pokud z výpočtu vyplyne stáří přijatelné, badatelé ho zveřejní.
K příkladům nízkého stáří zde uváděným jsme došli také uplatněním téže zásady uniformitarianizmu. Zastánci vysokého stáří zavrhnou tento druh důkazů pro nízké stáří země s poukazem na to, že naše předpoklady o tempu dějů v minulosti se na tyto případy nevztahují. Jinými slovy, stáří není ve skutečnosti věcí vědeckého pozorování, nýbrž vychází ze subjektivního hodnocení našich předpokladů o minulosti, kterou jsme prostě pozorovat nemohli.
Předpoklady, na kterých jsou založena naše tvrzení, nelze sice ověřit, avšak již samotný fakt, že nejrůznější jevy studované tolika různými vědními obory ukazují všechny na mnohem nižší stáří než jsou ona běžně přijímaná, hovoří pro to, aby byla za každých okolností otevřena diskuze o oněch „standardních“ stářích (13,77 miliard let pro vesmír a 4,54 miliardy let pro sluneční soustavu).
Také mnohé důkazy, spíše než aby dávaly odhady stáří, tak zpochybňují předpoklady uniformitarianizmu (pomalé a postupné změny), od kterých závisí všechny datovací metody počítající s vysokým stářím.
Mnohé z těchto ukazatelů nízkého stáří byly objeveny právě tehdy, když kreacionističtí vědci začali studovat věci, o kterých se předpokládalo, že „dokazují“ stáří vysoké. Poučení z tohoto stavu je zřejmé: podniknou-li evolucionisté nějaký nový výpad proti chronologii podle Bible, netrapte se tím. Dříve či později totiž stejně postavíme onen předpokládaný důkaz na hlavu a dokonce ho přidáme k níže uvedenému seznamu důkazů pro nižší stáří země. Na druhou stranu může samozřejmě další bádání prokázat, že jsme se v některých zde uvedených důkazech zmýlili a budeme muset své závěry poopravit. Taková je totiž už samotná povaha vědy, zejména vědy historické, protože prostě nemůžeme minulost „ověřit“ experimentálně. (viz Tohle není věda).
Vědecká práce je založena na pozorováních a jediným spolehlivým prostředkem, jak zjistit stáří něčeho, je opřít svůj údaj o spolehlivé svědectví někoho, kdo zkoumané jevy měl možnost pozorovat. O Bibli se tvrdí, že z ní k nám promlouvá Bytost Všech Bytostí, která byla jako Jediná svědkem událostí Stvoření: totiž sám Stvořitel. Jako taková je tedy Bible jediným spolehlivým prostředkem k poznání stáří země i vesmíru. Viz Rodný list vesmíru (technicky) a Biblické chronogenealogie. Nakonec se totiž stejně prokáže pravdivost Bible a ti, kdo popírají její svědectví, se ocitnou ve zmatku.
Biologické důkazy pro nízké stáří Země
Nález pružných cév, krvinek a bílkovin v dinosauřích kostech svědčí o tom, že tyto fosilie jsou staré pouze několik tisíc let a ne 65+ milionů let, jak tvrdí paleontologové.
1. DNA v „pradávných“ fosiliích. DNA extrahovaná z bakterií, o kterých se předpokládá, že jsou staré 425 milionů let, uvedené stáří zpochybňuje, protože DNA nepřetrvává déle než pár tisíc let. Viz DNA v ´pradávných´ fosiliích.
2. Lazarovy bakterie – vzkříšení bakterií obsažených v údajně 250 milionů let starých solných inkluzích svědčí o tom, že ona sůl není stará miliony let. Viz Lazarovy bakterie.
3. Známky určitého rozpadu lidského genomu zaviněného četnými mutacemi, které ho v každé generaci nepatrně poškodí, svědčí o tom, že člověk byl stvořen před několika tisíci lety. Sanford, J., Genetická entropie a tajemství genomu, Ivan Press, 2005; viz recenzi této knihy a rozhovor s jejím autorem v Creation 30(4): 45-47, září 2008.
Sanfordův poznatek potvrdilo realistické modelování provedené populačními genetiky, které prokázalo, že genomy jsou mladé, v řádu tisíců let. Viz Sanford, J., Baumgardner, J., Brewer, W., Gibson, P. a Remine, W., Mendelův kalkul: biologicky realistický program populační genetiky pro budoucnost, SCPE 8 (2): 147-165, 2007. Viz Mendelův kalkul: biologicky realistický program populační genetiky pro budoucnost.
4. Data o „mitochondriální Evě“ svědčí o společném původu všech lidí v době před několika tisíci lety.
5. Velmi malé změny v sekvenci DNA na lidském chromozomu Y po celém světě svědčí o původu lidstva v nedávné době, před tisíci, nikoli miliony lety.
6. Mnoho fosilních kostí „datovaných“ jako mnoho milionů let staré prošlo teprve nedávno mineralizací nebo jí ještě neprošlo vůbec. To odporuje rozšířenému názoru o vysokém stáří země. Viz Jakpak jsou doopravdy staré dinosauří kosti?. Trubice mořských červů, ´datovaných na 550 miliónů let stáří, jsou stále ještě měkké a ohebné a dosvědčují nám svůj nízký věk tím, že stále ještě sestávají z původních organických složek (originální studie).
7. Dinosauří krvinky, cévy, bílkoviny (hemoglobin, osteokalcin, kolagen, histony)a DNA nesvědčí o údajném vysokém stáří – tyto pozůstatky dávají větší smysl tehdy, považujeme-li je za mladé.
8. Chybění 50:50 racemizace aminokyselin ve fosiliích „datovaných“ jako staré miliony let, zatímco k úplné racemizaci by došlo za několik tisíc let.
(racemizace = inverze asymetrických skupin na „racemickou směs“, tj. opticky inaktivní směs stejných množství – proto „50:50“ – dvou optických antipodů, enantiomerů, molekul s optickou aktivitou lišící se absolutní konfigurací – ; lat. racemus = hrozen; poprvé popsal Pasteur u vinné kyseliny – pozn. překl.)
9. Živé fosilie – medúzy, graptoliti, latimérie, stromatolity, borovice Wollemi a stovky dalších. Skutečnost, že mnoho set druhů mohlo zůstat takto nezměněno, až několik miliard let v případě stromatolitů, svědčí o tom, že evolucionisty postulované miliony a miliardy let nejsou reálné.
10. Přerušované sledy fosilií. Např. latimérie, borovice Wollemi i různé „datovací“ fosilie vyskytující se v údajně prastarých vrstvách chybí ve vrstvách o mnoho milionů let mladších, ale dnes ještě žijí. Taková přerušení mluví proti výkladu horninových formací jako svědků dlouhých geologických období – jak mohlo kupříkladu dojít k tomu, že na 65 milionů let mizí fosilie latimérií?
11. Věk nejstarších živých organizmů světa, stromů, svědčí o tom, že země je stará jen několik tisíc let.
Geologické důkazy o nízkém stáří Země
Radikální ohyb vrstev na Východní pláži blízko Aucklandu na Novém Zélandu svědčí o tom, že příslušné naplaveniny byly měkké a vláčné, když se na sebe vrstvily, což odporuje teorii, že se ukládaly dlouho. Takto vytvořené vrstvy můžeme pozorovat po celém světě, což svědčí o nízkém stáří země.
12. Chybění rostlinných fosilií v mnoha útvarech obsahujících ve velkém množství fosilie býložravců. Např. formace Morrison (jurská) v Montaně. Viz Origins 21(1): 51-56, 1994. Též v pískovcích Coconino v Grand Canyonu nacházíme mnoho fosilních stop po plazení živočichů, ale prakticky žádné fosilní rostliny. Z toho vyplývá závěr: tyhle horniny nesvědčí o tom, že by v nich byly pohřbívány ekosystémy celé „éry“ in situ po dlouhé věky, jak tvrdí evolucionisté. Nálezy svědčí spíše o přepravě během katastrofy a následném uložení při masivní celosvětové Potopě za Noemových dnů. Vylučuje to předpokládané důkazy o milionech let.
13. Mocné, ostře zohýbané vrstvy bez známky spečení či rozlámání. Např. kaibabská elevace v Grand Canyonu svědčí o rychlém navrstvení dříve než měly usazeniny čas ztvrdnout (zrnka písku nezdeformoval tlak jak bychom očekávali, kdyby hornina tvrdla). To vylučuje možnost, že příslušné vrstvy vznikaly stovky milionů let a svědčí to o mimořádně rychlém vzniku během biblické Potopy.
14. Polystrátové fosilie – kmeny stromů v uhlí (Auracaria spp., královské borovice, stálezelené stromy či keře s listy redukovanými na šupiny, krátké výhony v podobě fylokládií v uhlí jižní polokoule). Polystrátní kmeny stromů se vyskytují též ve fosilizovaných lesích yellowstonského národního parku i Joggins, Nova Scotia a na mnoha dalších místech. Polystrátové fosilizované stromovité plavuně se vyskytují v uhlí na severní polokouli, což opět svědčí o rychlém pohřbení / vytvoření organického materiálu, ze kterého vzniklo uhlí.
(Není jisté, zda zde místo Auracaria nemá být Araucaria; araukárie neboli blahočet je rodem nahosemenných dřevin rostoucích i v současnosti, se znaky totožnými se shora uvedenými – pozn. překl.)
15. Experimenty prokázaly, že při napodobování přirozených podmínek vzniká uhlí rychle; hnědému uhlí to trvá týdny a černému měsíce. Pro vznik uhlí nejsou potřeba miliony let. Navíc by dlouhá časová údobí mohla být dokonce překážkou pro vznik uhlí kvůli zvýšené pravděpodobnosti permineralizace dřeva, která by bránila prouhelňování.
16. Experimenty prokazují, že při napodobování přirozených podmínek vzniká ropa rychle; nepotřebuje ke svému vzniku miliony let, stačí jí několik tisíc let.
17. Experimenty rovněž prokazují, že při napodobování přirozených podmínek vznikají opály rychle, v řádu týdnů, nikoli milionů let, jak se tvrdilo.
18. Důkazy o rychlém vzniku uhelných slojí v průběhu nějaké katastrofy hovoří proti běžně uváděným stovkám milionů let pro jejich tvorbu včetně slojí ve tvaru Z, jejichž povaha svědčí o uložení těchto vrstev v průběhu jediného přírodního procesu.
19. Známky rychlé fosilizace dřeva hovoří proti potřebě dlouhých údobí pro tento proces a svědčí o stáří pouhých několika tisíc let.
20. Klastické (úlomkovité) žíly a sopouchy (intruze = pronikání usazenin nadložními sedimentárními horninami) svědčí o tom, že nadložní vrstvy hornin byly ještě měkké, když k tomuto jevu docházelo, a tedy i o tom, že vrstvy, jimiž klasty pronikaly, se ukládaly podstatně rychleji než se obecně soudí. Viz Walker, T., Fluidizační sopouchy: důkazy o potopě velkých rozměrů, Journal of Creation (TJ) 14 (3): 8-9, 2000.
(fluidizace = vznik suspenze pevné fáze v plynu. Takto vzniklá suspenze je schopná pohybu. Fluidizace se předpokládá u některých sopečných výbuchů a u impaktních procesů – pozn. překl.)
21. Para(pseudo)konformity – když jedna vrstva hornin spočívá na jiné, leč mezi jejich vytvořením prý uplynuly miliony let geologického času; na jejich kontaktní ploše přitom chybí jakékoli zřetelné známky zvětrávání, které by muselo po předpokládané miliony let probíhat; to znamená, že se zde jedná o „plochou díru“. Příkladem je přechod mezi coconinskými pískovci a hermitskými vrstvami v Grand Canyonu (prý je mezi nimi časová prodleva 10 milionů let). Mocný útvar Schnebly Hill (pískovcový) leží ve střední Arizoně mezi útvary Coconino a Hermit. Viz Austin, S.A., Velký kaňon, pomník katastrofy, ICR, Santee, CA, USA, 1994 a Snelling, A., Případ „chybějící“ geologické doby, Creation 14 (3): 31-35, 1992. Viz „Kauza ´chybějícího´ geologického času“.
22. Přítomnost efemerních = rychle mizejících stop (stopy po dešťových kapkách, čeřiny, „cestičky“ a stopy po plazení drobných živočichů) na rozhraních parakonformit dokazují, že svrchní vrstva horniny se ukládala bezprostředně po vrstvě spodní, což vylučuje mnohamilionovou časovou „prodlevu“ mezi jejich uložením. Viz odkazy v Para(pseudo)konformitách.
23. Zaklesnutí sousedních vrstev, jejichž vznik prý dělí miliony let, také vylučuje mnoho milionů let předpokládaného geologického času. Případ „chybějícího“ geologického času; propojení mississippských a kambrických vrstev: zpochybněný hiát 200 milionů let, CRSQ 23 (4): 160-167. Viz „Kauza ´chybějícího´ geologického času“.
24. Nepřítomnost bioturbací (chodbičky červotočů, růst kořenů) na parakonformitách (plochých dírách) podporuje naši teorii o nízkém stáří země a svědčí proti teoriím geologů-evolucionistů počítajícím s mnoha miliony let vývoje, které by měly uvést stáří zmíněných hornin do souladu s „danou“ časovou stupnicí vývoje zemské kůry pracující s miliardami let.
25. Téměř úplná nepřítomnost jasně rozeznatelných vrstev zeminy kdekoli v geologickém profilu. Geologové sice tvrdí, že našli spousty „fosilních“ půd (paleosolů), ty se však zásadně liší od půd dnešních, jelikož postrádají rysy typické pro půdní patra; rysy používané v klasifikaci různých půd. U každého paleosolu, který podrobně prozkoumáme, se nakonec ukáže, že nevykazuje žádnou z vlastností skutečné půdy. Kdyby platily teorie o „vysokém stáří“, se stovkami milionů let bohatého života na zemi, měla by existovat hojnost příležitostí pro opakované vytváření půd. Viz Klevberg, P. a Bandy, R., CRSQ 39: 252-68; CRSQ 40: 99-116, 2003; Walker, T., Journal of Creation 17(3): 28-34, 2003.
26. Omezený rozsah unkonformit (unkonformita: erozní plocha, která odděluje mladší vrstvy od starších hornin a která vykazuje jen malou erozi). Vrstevní plochy zvětrávají rychle (např. Badlands, Jižní Dakota), ale unkonformit je velmi málo. „Velkou unkonformitu“ nalézáme na dně Grand Canyonu, jinak se zde však setkáváme prý s ~ 300 milionů let trvajícím ukládáním dalších vrstev bez jakékoli zjevné unkonformity. To opět svědčí o tom, že k uložení zmíněných vrstev došlo v mnohem kratším čase. Viz „Pseudo konformity“.
27. Množství soli v nejstarším jezeře světa je v rozporu s jeho předpokládaným stářím a svědčí o stáří odpovídajícím spíše jeho vytvoření po Noemově Potopě, což opět svědčí o nízkém stáří země. Viz „Nejstarší jezero na světě je staré jen několik tisíc let“.
28. Objev faktu, že podmořské sesuvy půdy („turbiditní proudy“) pohybující se rychlostí zhruba 50 km/h mohou vytvářet rozsáhlé oblasti sedimentů v řádu hodin. (Press, F. a Siever, R., Země, 4. vyd., Freeman & Co., NY, USA, 1986). O sedimentech, o nichž vědci předpokládali, že se vytvářely pomalu po celé věky, se nyní soudí, že se vytvořily mimořádně rychle. Viz „Klasický tilit překlasifikován na podmořský suťový proud.“.
29. Pokusy v nádrži s proudící vodou unášející sedimenty o různých velikostech částic dokazují, že vrstevnaté horniny, o kterých se mělo za to, že se na dnech jezer vytvářely velmi dlouhou dobu, vznikaly ve skutečnosti velmi rychle. Absolutní mocnosti horninových vrstev se dokonce zdvojnásobily poté, co vědci příslušné vrstvy opět rozmělnili na sedimentární částice a nechali protékat nádrží. Viz „Pokusy se stratifikací heterogenních pískových směsí.“ a „Pokusy se sedimentací: příroda se konečně dostává ke slovu!“ a „Pruhy písku: znamená mnoho vrstev také mnoho let?“.
30. Doložené příklady pozorování rychlé tvorby kaňonů; například Providence Canyon v jihozápadní Georgii, Burlingame Canyon blízko Walla Walla, Washington a Lower Loovit Canyon blízko Mount St Helens. Rychlost vzniku těchto kaňonů podobajících se jiným kaňonům, které prý vznikaly mnoho milionů let, zpochybňuje teorie o údajném stáří kaňonů, které nikdo vznikat neviděl.
31. Doložené příklady pozorování rychlého vzniku a stárnutí ostrovů, jako je třeba Surtsey, zpochybňují teorii o dlouhé době potřebné ke vzniku takových ostrovů. Viz „Mladý ostrov Surtsey, který vypadá ´staře´“(42) a „Tuluman – test času.“.
32. Tempo eroze pobřeží, ve vodorovném směru. Např. na Beachy Head, Velká Británie, odplaví moře metrovou vrstvu pobřežních hornin každých šest let.
33. Tempo svislé eroze kontinentů je v rozporu s údajným vysokým stářím země. Viz Creation 22 (2): 18-21.
34. Existence významných náhorních plošin považovaných za staré mnoho milionů let („vyzdvižené náhorní plošiny“). Příkladem je Klokaní ostrov (Austrálie). C. R. Twidale, slavný australský fyzikální zeměpisec, napsal: „přežívání těchto starých útvarů zpochybňuje do jisté míry všechny běžně přijímané modely vývoje krajiny.“ Twidale, C. R., O přežívání starých útvarů, American Journal of Science 5(276):77-95, 1976 (poznámka na str. 81). Viz Austin, S. A., Docházelo u krajin k nějakému vývoji? Impact 118, duben 1983. Viz „Docházelo u krajin k nějakému vývoji?“.
35. Moderní a skoro simultánní původ všech vysokých světových pohoří – včetně Himálají, Alp, And i Skalistých hor – , kde hlavní fáze vyzdvihování na současnou úroveň začala před „pěti miliony“ let, přičemž procesy tvoření horstev prý trvaly v zásadě až několik miliard let. Viz Baumgardner, J., Nedávný výzdvih dnešních horstev. Impact 381, březen 2005. Viz „Nedávná elevace dnešních horstev“.
36. Průrvy vytvořené vodou. Jde o rokle zaříznuté do horstev, jimiž protékají řeky. Vyskytují se po celém světě a jsou součástí útvarů, kterým evoluční geologové říkají „diskordantní odvodňovací soustavy“. Jsou „diskordantní“, protože nezapadají do evolucionistické věrouky o vysokých stářích. Důkazy svědčí spíše o tom, že vznikaly rychle a jsou mnohem mladší: rokle se tvořily v recesivním stadiu/disperzívní fázi globální Potopy za Noemových dnů. Viz Oard, M., Creation 29(3): 18-23, 2007. Naměřené rychlosti eroze na místech jako jsou Niagarské vodopády jsou v souladu s časovým rámcem několika tisíc let od Noemovy Potopy. Viz „Vymílají si řeky koryta skrz hory? Průrvy vytvořené vodou jsou důležitými důkazy pro Potopu podle Genese“.
37. Eroze Niagarských vodopádů a na dalších takových místech odpovídá stáří pouhých několika tisíc let od biblické Potopy. A rokle na Niagaře se z větší části zřejmě vytvořila velmi rychle katastrofickým odtokem vody z ledovcového jezera Agassiz; viz Změna klimatu, Niagara a katastrofa.
38. Rychlost růstu říčních delt odpovídá stáří tisíců let od biblické Potopy, nikoli dlouhým časovým údobím. Na tento fakt upozornil již Mark Twain. Např. 1. Mississippi – Creation Research Society Quarterly (CRSQ) 9: 96-114, 1992; CRSQ 14:77; CRSQ 25:121-123. Např. 2. Tigris – Eufrat: CRSQ 14:87, 1977.
39. Poddimenzované toky. Říční údolí jsou příliš velká pro toky, které obsahují. Dury mluví o „celokontinentálním výskytu poddimenzovaných toků“. Za použití údajů z kanálového meandru Dury usoudil, že toky byly v minulosti 20-60krát mohutnější než nyní. To znamená, že říční údolí byla vyryta velmi rychle, nikoli pomalu po celé věky. Viz Austin, S. A., Impact 118, 1983.
(Existuje i jiné vysvětlení pro výskyt „poddimenzovaných toků“: tzv. teorie o „podchycení toku“ = převedení toku do údolí blízkého toku, který zpětnou erozí pronikl do údolí toku podchyceného, s menší erozí. Podchycená část toku i s přítoky vlivem nového většího spádu prohlubuje značně svoje údolí. Dolní část původního toku pod náčepným loktem si podržuje původní spád a je ochuzena o sběrnou oblast a její vodnost se tím zmenší = je poddimenzována – pozn. překl.). Viz „Vyvíjel se povrch země postupně?“.
40. Množství soli v moři. I když nevezmeme v úvahu účinek biblické Potopy a budeme vycházet z nulové počáteční slanosti a z rychlostí přibývání a ubývání soli tak, abychom maximalizovali dobu potřebnou k nahromadění veškeré soli, pak je maximální stáří oceánů 62 milionů let stále méně než 1/50 doby, po kterou podle evolucionistů oceány existují. To svědčí o tom, že stáří země je také podstatně nižší.
41. Množství usazenin na mořském dně by se při dnešních rychlostech eroze na souší nahromadilo za pouhých 12 milionů let; to je pouhý okamžik ve srovnání s předpokládaným stářím převážné části dna oceánů až 3 miliardy let. Geologové uvažující v dlouhých údobích mají navíc za to, že v minulosti probíhala eroze rychleji, což celý časový rámec ještě zkracuje. Z biblického hlediska byly na konci Noemovy Potopy přidány do moří spousty sedimentů s vodou ustupující z nekonsolidované země, což uvádí množství usazenin do dokonalého souladu se stářím země odhadovaným na několik tisíc let.
42. Železito-manganové hlízy (IMN) na dně moří. Naměřená tempa růstu zmíněných hlíz svědčí o stáří pouhých několika tisíc let. Lalomov, A.V., 2007. Nerostná ložiska jako příklad rychlostí v geologii. CRSQ 44(1): 64-66.
43. Stáří rýžovištních ložisek (koncentrací těžkých kovů jako třeba cínu v moderních sedimentech i zpevněných sedimentárních horninách). Naměřené rychlosti ukládání svědčí o stáří několika tisíc let, nikoli předpokládaných milionů. Viz Lalomov, A.V. a Tabolitch, S.E., 2000. Zjišťování stáří pobřežního podmořského rýžoviště, Val´cumey, severní Sibiř. Journal of Creation (TJ) 14(3):83-90.
44. Tlak v ropných / plynových vrtech svědčí o nízkém stáří těchto surovin. Kdyby byly staré mnoho milionů let, očekávali bychom, že se příslušné tlaky budou vyrovnávat i v horninách s nízkou propustností. „Experti na vyhledávání nafty se setkávají s nemožností vytvořit účinný model pracující s teorií jejího dlouhého a pomalého vznikání po miliony let (Petukhov, 2004). Podle jejich názoru platí, že pokud modely budou pracovat se standardní geochronologickou stupnicí vyžadující mnoho milionů let vývoje, pak je nejlepší průzkumnou strategií vrtat křížemkrážem naslepo.“ Lalomov, A.V., 2007. Ložiska nerostů jako příklad geologických rychlostí. CRSQ 44(1):64-66.
45. Přímé důkazy o tom, že ropa se tvoří i dnes ve guaymaské pánvi i v průlivu Bass, hovoří pro mladou zemi (ačkoli nejsou nutné pro mladou zemi).
46. Rychlé zvraty v paleomagnetizmu zpochybňují využívání paleomagnetizmu v datování hornin jako velmi starých a svědčí o rychlých procesech nesmírně zmenšujících časovou stupnici počítající s vysokým stářím.
47. Struktura magnetizace v magnetických pásech, kde magma prýští z hlubokomořských příkopů, odporuje teorii, že zvraty trvají mnoho tisíc let, a svědčí spíše o rychlém rozestupování mořského dna jakož i rychlých magnetických zvratech ve shodě s mladou zemí (Humphreys, D. R., Přepólovalo se vůbec někdy zemské magnetické pole? Creation Research Society Quarterly 25(3): 130-137, 1988).
48. Naměřené rychlosti růstu stalaktitů a stalagmitů v krasových jeskyních jsou v souladu s nízkým stářím několika tisíc let. Viz též články o vzniku krasové jeskyně.
49. Rozpad magnetického pole země. Exponenciální rozpad je zřejmý z měření a je v souladu s teorií volného rozpadu od stvoření, což svědčí o tom, že země není starší než 20 000 let.
50. Proudění nadbytečného tepla ze země je v souladu s nízkým stářím a nikoli s miliardami let, i když vezmeme v úvahu i teplo produkované radioaktivním rozpadem. Viz Woodmorappe, J., 1999. Journal of Creation (TJ) 13(1):14, 1999. Viz „Lord Kelvin se mýlil – země je mladá.“.
Radiometrické datování
51. Uhlík 14C v uhlí svědčí o jeho stáří v tisících let, což jednoznačně odporuje udávanému stáří v milionech let.
52. Uhlík 14C v ropě opět svědčí o stáří několika tisíc, nikoli milionů let.
53. Uhlík 14C ve fosilním dřevě rovněž svědčí o stáří několika tisíc, nikoli milionů let.
54. Uhlík 14C v diamantech svědčí o stáří několika tisíc, nikoli miliard let. Viz: Námitky
55. Rozporuplná radioizotopová data používající TUTÉŽ TECHNIKU podkopávají důvěru v datovací metody dávající milióny let.
56. Rozporuplná radioizotopová data používající RŮZNÉ TECHNIKY podkopávají důvěru v datovací metody udávající miliony let (či miliardy let pro stáří země).
57. Prokazatelně neradiogenní „izochrony“ radioaktivních a neradioaktivních prvků zpochybňují teorie, na kterých je založen předpoklad izochronního „datování“ dávajícího miliardy let. „Nepravé“ izochrony jsou běžné.
58. Různé plochy téhož krystalu zirkonu i různé zirkony z téže horniny poskytující různé údaje o „stáří“ zpochybňují všechna „data“ získaná ze zirkonů.
59. Důkazy o období rychlého radioaktivního rozpadu v nedávné minulosti (koncentrace olova a hélia a difúzní poměry v zirkonech) lze vysvětlit nízkým stářím země.
60. Množství hélia, produktu alfa-rozpadu radioaktivních prvků, zadržované v zirkonech v žule, odpovídá stáří 6000±2000 let, nikoli předpokládaným miliardám let. Viz: Humphreys, D. R., „Nízké stáří difúzního hélia v zirkonech je důkazem zrychleného jaderného rozpadu“, v knize redigované Vardimanem, Snellingem a Chaffinem Radioizotopy a stáří země: výsledky badatelské iniciativy kreacionistů ohledně mladé země, Institut pro výzkum stvoření a Společnost pro výzkum stvoření, 848 stran, 2005.
61. Olovo v zirkonech ze vzorků hlubinných vrtů ve srovnání se vzorky z vrtů mělkých. Vzorky jsou si podobné, ale ve vzorcích z hlubinných vrtů by mělo být olova méně, pokud předpokládáme dlouhé věky, protože vyšší teplota vede k rychlejší difúzi. Je-li však země stará jen několik tisíc let, pak by rozdíl neměl být nijak velký, a tak tomu skutečně je. (Gentry, R., et al., Rozdílné zadržování olova v zirkonech: Důsledky pro kontrolu jaderného odpadu, Science 216(4543):296-298, 1982; DOI: 10.1126/science.216.4543.296).
62. Pleochroické dvůrky, vyvolávané v žule koncentrovanými částečkami prvků s krátkým poločasem rozpadu jako je polonium, svědčí o období rychlého jaderného rozpadu rodičovských izotopů s dlouhým poločasem rozpadu během vznikání hornin, a o rychlé tvorbě hornin, což obojí zpochybňuje běžné teorie o dlouhých obdobích v geologii a vysokém stáří země. Viz Creation 28(2):46-50, 2006. Viz „Radiohala: šokující důkazy katastrofických geologických procesů na mladé zemi“.
63. Stlačené pleochroické dvůrky (radiohala, dvůrky) vzniklé rozpadem polonia, prvku s velmi krátkým poločasem rozpadu, v prouhelněném dřevě z několika geologických ér, svědčí o rychlém vytvoření všech zmíněných vrstev zhruba v téže době, týmž procesem, v souladu s biblickým modelem „mladé“ země. Tato skutečnost je proti postulovaným miliónům let u těchto jevů.
(pleochroické dvůrky či radiohala = tmavé lemy či kroužky, které se tvoří u některých minerálů s obsahem radioaktivních prvků, jsou-li uzavřeny v barevných nerostech – zvláště v biotitu, amfibolu. Vznikají rozpadem krystalové mřížky uzavírajícího nerostu vlivem radioaktivního záření nejčastěji kolem zirkonu, monazitu, xenotimu, méně výrazné kolem apatitu a titanitu. Podle intenzity pleochroických dvůrků určují někteří autoři absolutní nebo relativní stáří horniny. Pozn. překl.)
64. Australská „Hořící hora“ zpochybňuje víru v radiometrické datování i v miliony let (podle radiometrického datování lávové intruze, která zapálila uhlí, hoří toto uhlí v hořící hoře už asi 40 milionů let, což je očividně neudržitelné).
Astronomické důkazy
65. Důkazy o probíhající sopečné aktivitě na našem Měsíci odporují jeho předpokládanému vysokému stáří, protože by měl být již dávno chladný, kdyby byl starý několik miliard let. Viz Walker, T. a Catchpoole, D., , Creation 31(3):18, 2009.
(Někteří vědci sopečnou činnost na Měsíci popírají – např. Josip Kleczek ve „Velké encyklopedii vesmíru“: „V současné době je Měsíc bez jakékoliv sopečné činnosti – už dlouho je mrtvým tělesem.“ Pozn. překl.) Dalším problémem jsou „měsícotřesení“ – tedy geologická (tektonická) aktivita Měsíce, která je neslučitelná s jeho předpokládaným dlouhým stářím. Watters, T.R., et al., Evidence of Recent Thrust Faulting on the Moon Revealed by the Lunar Reconnaissance Orbiter Camera, Science 329(5994):936–940, 20 August 2010; DOI: 10.1126/science.1189590 (“This detection, coupled with the very young apparent age of the faults, suggests global late-stage contraction of the Moon.”)
(Měsíční přechodné jevy jsou krátkodobé záblesky světla na povrchu Měsíce nebo krátkodobé změny vzhledu jeho povrchu. Poz. editor) Viz „Měsíční přechodné jevy: stálý problém pro evolucionistické modely vzniku Měsíce“(70) a „Měsíční sopky otřásají teoriemi o jeho vysokém stáří.“ Problémem je též zbytkové magnetické pole Měsíce. Journal of Creation 26(1):5–6, 2012.
66. Vzdalování Měsíce od Země. Slapové tření způsobuje, že se Měsíc vzdaluje od Země o 4 cm za rok. Toto tření bylo zřejmě v minulosti větší, jelikož byl Měsíc k Zemi blíže. Měsíc a Země by se tedy dostaly do katastrofické blízkosti (Rocheova mez) za méně než čtvrtinu svého předpokládaného stáří.
(Rocheova mez = minimální vzdálenost měsíce od planety, ve které není roztrhán její slapovou silou. Pozn. překl.)
67. Zpomalování rotace Země. Rychlost zpomalování úhlového momentu Země. To vede k prodlužování dne, v současné době o 0,002 sekundy na den za každé století (z toho plyne nemožně krátký den před miliardami let a velmi pomalý den krátce po po zformování, a před předpokládaným dopadem velkého tělesa, po kterém měl vzniknout Měsíc).
68. Stínové krátery na měsíčních maria (jednotné číslo mare: tmavá „moře“ vytvořená z masivních proudů lávy) jsou problémem pro teorie o vysokém stáří. Evolucionisté věří, že tyhle proudy lávy byly vyvolány obrovskými impakty a tahle láva částečně pohřbila jiné, menší impaktní krátery, po kterých zbyly „stíny“. To však znamená, že k menším impaktům nemohlo docházet příliš dlouho po onom obrovském, jinak by byla láva před impaktem ztuhla. To svědčí o velmi úzkém časovém rámci pro vznik měsíčních kráterů a logicky pak i pro vznik kráterů na dalších tělesech naší sluneční soustavy. Znamená to, že všechny krátery vznikly celkem rychle. Viz Fryman, H., Nebeské stínové krátery, Creation Matters 4(1):6, 1999; Viz „Teorie o kráterech v souladu s Biblí“ a „Měsíční sopky popírají dlouhé věky“.
69. Přítomnost dosti silného magnetického pole kolem Merkura není v souladu s jeho předpokládaným stářím několika miliard let. Tak malá planeta by za takovou dobu měla vychladnout natolik, aby její případné tekuté jádro ztuhlo a neprojevil se tak evolucionisty postulovaný mechanizmus „dynama“. Viz též Humphreys, D. R., Merkurovo magnetické pole je mladé! Journal of Creation 22(3): 8-9, 2008.
70. Vnější planety Uran a Neptun mají magnetická pole, měly by však být dávno „mrtvé“, jsou-li tak staré, jak tvrdí evolucionisté ve své víře ve vysoká stáří. Za předpokladu, že sluneční soustava je stará jen několik tisíc let, předpověděl fyzik Russell Humphreys zcela správně sílu magnetických polí Uranu i Neptunu.
71. Jupiterovy větší měsíce, Ganymed, Io a Europa, mají magnetická pole, která by neměly mít, kdyby byly staré miliardy let, protože mají pevná jádra, a tak by žádné dynamo nemohlo tato pole vygenerovat. To odpovídá předpovědím kreacionisty Humphreye. Viz též Spencer, W., Ganymed: překvapivě magnetický měsíc, Journal of Creation 23(1): 8-9, 2009.
72. Jupiterovy vulkanicky aktivní měsíce (Io) svědčí o nízkém stáří (sonda Galileo zaznamenala 80 činných sopek). Kdyby Io soptila 4.5 miliardy let byť jen na 10% svého současného výkonu, vychrlila by veškerou svou hmotnost 40 krát. Io vypadá jako mladý měsíc a jeho parametry nezapadají do teorie o mnohamiliardovém stáří sluneční soustavy. Slapové působení Jupitera a dalších měsíců může vysvětlit jen část produkovaného přebytečného tepla. (Při průletu Jupiterovou magnetosférou se Io stává elektrickým generátorem. Na opačných koncích průměru Io se tak indukuje napětí asi 400 000 V a proud několika milionů ampér. Jouleovo teplo z tohoto proudu přispívá též k zahřívání nitra měsíce Io. Pozn. překl.)
73. Povrch Jupiterova měsíce Europa. Studiem jeho nemnohých kráterů se zjistilo, že až 95% malých kráterů a mnoho kráterů středně velkých vytvořily úlomky vymrštěné většími impakty. Znamená to, že ve sluneční soustavě došlo k mnohem menšímu počtu impaktů než se myslelo, a že tedy stáří jejích těles odvozené z počtu kráterů musíme drasticky snížit (viz Psarris, Spike, Co vám neříkají o astronomii, svazek 1: Naše stvořená sluneční soustava – DVD, k dostání u CMI,
74. Metan na Titanu (Saturnově největším měsíci) – veškerý metan by zmizel následkem štěpení na etan ultrafialovým slunečním zářením za pouhých 10 000 let. Ani velká množství etanu tam však nenalézáme. Viz „Saturnova překvapení“.
75. Rychlost změny/úbytku Saturnových prstenců není v souladu s jejich předpokládaným vysokým stářím; svědčí o jejich mládí.
76. Enceladus, měsíc Saturnu, vypadá mladě. Astronomové pracující běžně s „miliardami let“ měli za to, že tenhle měsíc bude chladný a mrtvý, on je však zatím velmi aktivní a chrlí do prostoru supersonickými rychlostmi masivní gejzíry vodní páry a ledových částic, což svědčí o mnohem nižším stáří. Z výpočtů vyplývá, že jeho nitro by mělo zmrznout na kost po 30 milionech let (což je méně než 1% jeho údajného stáří); slapové síly Saturnu nevysvětlují jeho mladistvou aktivitu (Psarris, Spike, Co vám neříkají o astronomii, svazek 1: Naše stvořená sluneční soustava DVD; Walker, T., 2009. Enceladus: Saturnův bujný měsíc vypadá mladě, Creation 31(3):54-55).
77. Miranda, Uranův měsíček, by měla být již dávno mrtvá, je-li stará miliardy let, její zvláštní povrch svědčí však o něčem jiném. Viz Objevy ve sluneční soustavě. Viz „Objevy ve sluneční soustavě“.
78. Neptun by měl být již dávno „chladný“, bez silného větrného proudění, kdyby byl starý miliardy let, sonda Voyager II zjistila však roku 1989 něco jiného – vanou na něm nejrychlejší větry v celé sluneční soustavě. Toto pozorování svědčí o jeho nízkém stáří, nikoli o miliardách let. Viz „Neptun: památník stvoření“.
79. Neptunovy prstence vykazují hustší oblasti a oblasti řidší. Tahle nerovnoměrnost znamená, že nemohou být staré miliardy let, jelikož srážky částic v prstencích by dávno tyhle rozdíly vyrovnaly. Viz „Objevy ve sluneční soustavě“.
80. Nízké stáří povrchu Neptunova měsíce Tritona – méně než 10 milionů let, i když přijmeme evolucionistické předpoklady četnosti impaktů (viz Schenk, P.M. a Zahnle, K., O zanedbatelném stáří povrchu Tritona, Icarus 192(1):135-149, 2007. .
81. Uran i Neptun mají oba výrazně vychýlenou magnetickou osu (od osy rotační), což je nestabilní situace. Když byla tato skutečnost objevena u Uranu, domnívali se astronomové-evolucionisté, že na něm zřejmě právě náhodou probíhá přepólování magnetického pole. Když však byl podobný jev nalezen u Neptunu, bylo tohle ad hoc vysvětlení vyvráceno. Tato pozorování jsou v souladu se stářím několika tisíc let a nikoli miliard.
82. Dráha Pluta je velmi chaotická v horizontu 20 milionů let a ovlivňuje zbytek sluneční soustavy, který by Pluto také v tomto horizontu destabilizoval; svědčí to o tom, že sluneční soustava musí být mnohem mladší. (Viz: Rothman, T., Bůh si dává šlofíka, Scientific American 259(4):20, 1988).
83. Existence krátkoperiodických komet (oběžná doba kratší než 200 let), např. Halleyovy komety, které mají životnost kratší než 20 000 let, svědčí o stáří sluneční soustavy nižším než 10 000 let. Vědci musí přicházet s hypotézami ad hoc, aby tuto skutečnost obešli (viz Kuiperův pás). Viz Komety a stáří sluneční soustavy. Viz „Objekty v Krupierově pásu: řešení pro krátkoperiodické komety?“ a „Komety a věk sluneční soustavy“.
84. „Spektra blízkého infračerveného záření zjištěná u Quaoaru, tělesa z Kuiperova pásu, a domnělého tělesa z Kuiperova pásu, Charona, vykazují v obou tělesech krystalický vodní led a hydrát čpavku. Tento materiál obsahující vodu nemůže být o mnoho starší než 10 milionů let, což svědčí o mladé sluneční soustavě, nikoli o jejím stáří 5 miliard let.“ Viz „Vody nad klenbou“.
85. Životnost dlouhoperiodických komet (s oběžnou dobou delší než 200 let), ať už jde o komety letmo se dotýkající Slunce či jiné jako Hyakutake nebo Hale-Bopp, svědčí o tom, že nemohly vzniknout spolu se sluneční soustavou před 4.5 miliardami let. Jejich existence je však v souladu s nízkým stářím sluneční soustavy. Opět museli vědci vymyslet ad hoc Oortův oblak, aby se pokusili vysvětlit, proč jsou tyhle komety i po miliardách let stále zde. Viz „Komety a věk sluneční soustavy“.
86. Nejdelší předpokládaná životnost blízkozemních planetek je v řádu jednoho milionu let, po nichž se srazí se Sluncem. A Jarkovského jev posouvá planetky hlavního pásu na blízkozemní dráhy rychleji než se myslelo. To zpochybňuje teorii o vzniku planetek zároveň se sluneční soustavou (obvyklý scénář) nebo je sluneční soustava mnohem mladší než oněch 4.5 miliard let, jak se tvrdí. Henry, J., Pás asteroidů: známky jeho mládí, Creation Matters 11(2):2, 2006.
87. Životnost binárních planetek – kdy nepatrný „měsíček“ planetky obíhá kolem mateřského většího asteroidu – v hlavním pásu (představují asi 15-17% všech planetek): slapové jevy omezují životnost takových binárních soustav na zhruba 100 000 let. Potíže s formulováním možného scénáře, který by vysvětlil opakované vznikání dvojplanetek v takovém množství, které by udrželo jejich zmíněný poměr v celkovém počtu planetek, vedly některé astronomy k pochybnostem o jejich existenci, kosmické sondy ji však potvrdily (Henry, J., Pás asteroidů: známky jeho mládí, Creation Matters 11(2): 2, 2006).
88. Pozorované rychlé změny charakteru hvězd jsou v rozporu s postulovanými dlouhými věky, po které měla probíhat jejich evoluce. Například Sakuraiův objekt v souhvězdí Střelce: roku 1994 byla tahle hvězda nejspíš bílým trpaslíkem v centru planetární mlhoviny; do roku 1997 se rozrostla ve světle žlutého obra, asi 80 krát širšího než Slunce (Astronomy & Astrophysics 321: L 17, 1997). V roce 1998 její rozpínání pokračovalo v červeného veleobra 150 krát širšího než Slunce. Pak se však stejně rychle scvrkla; roku 2002 nebyla viditelná ani nejvýkonnějšími dalekohledy, ačkoli ji můžeme pozorovat v oblasti infračerveného záření, které proniká mračny prachu (Muir, H., 2003, Zmrtvýchvstání, New Scientist 177(2384):28-31). Viz „Rychle se měnící hvězda šokuje vyznavače dlouhých věků“.
89. Paradox slabého mladého Slunce. Podle teorie evoluce hvězd platí, že s tím, jak se jadernou fúzí mění sluneční jádro z vodíkového na héliové, vzrůstá průměrná relativní molekulová hmotnost, což by se vzrůstajícím tempem fúze sluneční jádro stlačovalo. Závěr je pak ten, že za několik miliard let by mělo Slunce zvýšit svůj zářivý výkon, a to o 40% od svého vzniku a o 25% od vzniku života na Zemi. V případě Země by to znamenalo vzestup teploty na ní o 16-18 °C. Současná průměrná teplota je 15°C, takže by Země měla mít teplotu zhruba -2°C, když se na ní objevil život. Viz: Faulkner, D., Journal of Creation (TJ) 15(2):3-4, 2001. Viz „Paradox mladého slabého Slunce a stáří sluneční soustavy“.
90. Kometesimály. Astronom Louis Frank na podkladu svých výzkumů tvrdí, že každý rok přibývá na Zemi 100 milionů tun vody z kometesimál (zbytečků komet). Pokud se tento předpoklad potvrdí, bude to mít závažné důsledky pro údajné stáří oceánů. Viz: Bergman, J., Journal of Creation (CENTJ) 10(2): 202-210, 1996.
91. Obří plynné planety Jupiter a Saturn vyzařují více energie než jí dostávají od Slunce, což svědčí o jejich původu v nedávné minulosti. Jupiter vyzařuje téměř dvakrát více energie než jí přijímá od Slunce, což svědčí o tom, že jeho stáří může činit méně než 1% z předpokládaných 4.5 miliard let stáří sluneční soustavy. Saturn vyzařuje skoro dvakrát více energie na jednotku hmotnosti než Jupiter. Viz „Stáří planet podobných Jupiteru“.
92. Existence rychlých hvězd svědčí o nízkém stáří vesmíru. Kupříkladu mnoho hvězd v trpasličích galaxiích v Místní skupině se od sebe vzdaluje rychlostmi odhadovanými na 10-12 km/s. Těmito rychlostmi by se měly jednotlivé hvězdy rozptýlit za 100 milionů let, což je krátká doba ve srovnání s předpokládaným stářím vesmíru 14 miliard let. Viz „Rychlé hvězdy zpochybňují původ trpasličích galaxií velkým třeskem.“.
93. Stárnutí spirálních galaxií (vychází mnohem méně než 200 milionů let) není v souladu s jejich předpokládaným stářím mnoha miliard let. Objev neobyčejně „mladých“ spirálních galaxií vyzdvihuje důležitost tohoto faktu pro zpochybnění časových hodnot udávaných evolucionisty. Viz „Rané galaxie se nehodí. Vidíme do vzdálené minulosti?“.
94. Množství zbytků supernov (SNRs) I. typu pozorovatelných v naší Galaxii svědčí o jejím stáří v tisících let, nikoli v milionech či miliardách. Viz Davies, K., Proc. 3rd ICC, str. 175-184, 1994.
95. Rychlost rozpínání a velikost supernov svědčí o tom, že všechny studované supernovy jsou mladé (méně než 10 000 let).
Dějiny lidstva harmonují s mladou Zemí
96. Růst lidské populace. Dnešní stav populace by odpovídal růstu menšímu než 0.5 % ročně z původního počtu šesti lidí před 4500 lety. Viz „Kde jsou všichni ti lidé, jsme-li tu mnohem déle?“.
97. Lidské kostry a artefakty „doby kamenné“. Není jich dost na 100 000 let lidské populace čítající pouhý milion lidí, neřkuli více lidí (10 milionů?). Viz Kde jsou všichni ti lidé? Viz „Kde jsou všichni ti lidé, jsme-li tu mnohem déle?“.
98. Trvání psaných dějin. Původ různých civilizací, písma atd., vše zhruba v téže době před několika tisíci lety. Viz „Svědectví o mladém světě“.
99. Jazyky. Podobnost jazyků, o nichž se tvrdí, že vznikaly odděleně v rozmezí mnoha desítek tisíc let, svědčí proti uváděnému stáří (např. srovnej některé domorodé jazyky v Austrálii s jazyky v jihovýchodní Indii a na Srí Lance). Viz „Zpráva o babylonské věži potvrzena lingvisty.“.
100. Společné „mýty“ různých kultur hovoří pro nedávné rozptýlení lidstva po světě. Jejich příkladem jsou časté příběhy o potopě, která zničila Zemi.
(Podobně jsou rozšířeny po celém světě v písemnictví národů příběhy o ráji, stromu pokušení, hadu a dvou stvořených prvních lidech – poz. editor)
101. Původ zemědělství. Sekulární datování ho klade do doby před zhruba 10 000 lety a přitom táž chronologie říká, že moderní člověk žije na Zemi údajně nejméně 200 000 let. Určitě by byl někdo vymyslel mnohem dříve, jak zasít semena rostlin, aby získal potravu. Viz „Svědectví o mladém světě“.