Přírodní vědy neznají žádnou evoluci

Arthur Ernest Wilder SMITH

V roce 2000 převedeno do elektronické verze, úpravy a upgrade provedl Pavel Kábrt. Úvodní foto: Wilder Smith.

OBSAH

Předmluva

Kapitola I.

EVOLUCE JAKO DOMNĚLÝ PŘÍRODOVĚDECKÝ FAKT

1. Co je evoluce?
2. Běžné skutečnosti
3. Evoluce bez » vědět jak «
4. Dvě hlavní vědecké potíže s vývojovou teorií

Kapitola II.

VZNIK PRAŽIVOTA ČIROU NÁHODOU?

A.Vznik stavebního materiálu života

1. Vznik stavebního materiálu z chemického hlediska
2. Spontánní biogeneze v praoceánu?
3. Vlastnosti stavebního materiálu života: aminokyseliny a jejich chiralita
4. Jak vysvětluje Manfred Eigen, odkud pochází chiralita potřebná pro biogenezi

Kapitola III.

VZNIK PRAŽIVOTA ČIROU NÁHODOU?

B. Řetězovité spojování stavebního materiálu

1. Standardní schéma
2. Trochu pozměněné standardní schéma
3. Standardní systém se upravuje ještě jednou
4. Různé druhy bílkovin
5. Hmota se organizuje sama od sebe?
6. Některé důležité předpoklady a důsledky
7. Naprogramování bílkovin
8. Propozice – papír píše knihu
9. Moderní hledisko
10. Zvuková čočka delfína

Kapitola IV.

GENEZE BIOLOGICKÉ INFORMACE

1. Problém informace pro biogenezi
2. Problém transformizmu a jeho financování
3. Entropie a informace

Kapitola V.

PROGRAMUJE ČIRÁ NÁHODA?

1. Náhoda jako programátor?
2. Podstata buněčného programu
3. Skleněné kuličky Manfreda Eigena
4. Podstata řečí
5. Jazykové konvence
6. Překlad
7. Shrnutí

Kapitola VI.

ČASOVÁ OBDOBÍ A DATOVACÍ METODY: JEJICH VZTAH K OTÁZCE INTELIGENCE A K OTÁZCE JEDNOTLIVÝCH DRUHŮ

1. Časová období a datování
2. Směrodatné zkameněliny
3. Datovací metoda pomocí C14
4. Konstantní koncentrace C14 v atmosféře
5. Vliv magnetického pole země na syntézu C14
6. Některé závěry
7. Jiné datovací metody
8. Shrnutí

Kapitola VII.

MIKROEVOLUCE, TRANSFORMIZMUS A KONCEPTY

1. Stačí na evoluci mutace a přírodní výběr?
2. Přežití těch organizmů, které zachovávají nejhojnější potomstvo
3. Ustálení hranic druhů
4. Přechodné články nejsou schopny života
5. Některé závěry
6. Jiné hledisko: stroj a koncepce
7. Čirá náhoda a složitá strojová soustava
8. Složitá strojová soustava na molekulární úrovni
9. Prameny konceptů a idejí

Výhled

Dodatek

1. Sedm hlavních postulátů vývojové teorie
2. Tři termodynamické zákony
3. Souměrnost a zrcadlová podobnost biologických orgánů
4. Lidský mozek a evoluce
5. Optická aktivita v biologických makromolekulách
6. Chiralita a látková výměna v buňce
7. Nové nálezy na řece Paluxy v Texasu

PŘEDMLUVA

Nositel Nobelovy ceny Jacques Monod (1) prohlásil 14. 2. 1975 během své přednášky v Curychu:
» Dnes už nikdo nepochybuje o evoluci. Každý přiznává, že k ní došlo. « Chtěl-li tím Monod tvrdit, že každá živá bytost (rostlina, zvíře, člověk) se ontogeneticky vyvinula z neživé hmoty, pak může mít pravdu. (Ontogeneze – individuální vývoj organizmu v průběhu jeho života.) Jestli však mínil, jak tomu asi bylo, že člověk, zvířata i rostliny mají stejné předky – tedy tzv. transformizmus – že se vyšší druh vyvinul z nižšího – pak musí řada vysoce kvalifikovaných přírodovědců protestovat. Během posledních let totiž značný počet většinou mladších přírodovědců dospěl k přesvědčení, že biogeneze (vznik života) není monofylogenetická (všechno živé pochází z jedné prabuňky), nýbrž polyfylogenetická (z mnoha pramenů). Dnes už tedy existují dobře informovaní odborníci, kteří nevěří, že všechny druhy vznikly z prabuňky prostřednictvím transformizmu. Nevěří na žádný společný biologický rodokmen všech druhů, který by měl jediný kořen pro všechny formy života. Tito odborníci zastávají názor, že život je spíše jako úrodná půda, na níž se daří mnoha organizmům, které žijí vedle sebe, a nejsou nutně na sebe fylogeneticky vázány.

(1) JACQUES MONOD: L’évolution microscopique. Přednáška (zvukový záznam).

Zastaralý neodarwinistický transformizmus opustil i profesor fyziologie a biochemie na universitě v Southamptonu v Anglii G. A. Kerkut, který píše: » Pokus vysvětlit vznik všech životních forem z jediného pramene je sice odvážný a pochopitelný; je však bohužel ukvapený a také se nedá ospravedlnit evidencí současných vědeckých poznatků. « A dodává, že vývojová teorie » nebyla nikdy dokázána bez rozumných výhrad. « (2) Nakonec vyjadřuje ustrnutí nad dogmatismem zastánců vývojové teorie. Prof. Kerkut je jedním z řady evropských a amerických přírodovědců, kteří se » distancují « od vývojové teorie. Nepřijímají stará biogenetická dogmata o evoluci; konfrontují je s novými poznatky teorie informací a molekulární biologie. Jimi prověřují stará učení. Vysoce kvalifikovaní badatelé a universitní profesoři evropských a amerických universit už dnes nevěří na nějaký transformizmus starého neodarwinistického stylu, podle něhož se prabuňka výlučně působením náhody a výběru vyvinula ve všechny životní formy současné biologie. Dnes je víc než jasné, že je naprosto nevěcné tvrzení, že neodarwinistické teorie odmítají jen nevědomci nebo neinformovaní lidé. Pochybující vědce označit za neinformované je pouze výbuch vášně a nemá s vědou nic společného. Takovými vášnivými výbuchy se před mnoha léty hájila teorie o flogistonu, kterou tehdy přijímali všichni » dobře informovaní. «

(2) G. A. KERKUT: Implication of Evolution. Pergamon Press (Oxford 1965). S. VII-VIII.

Z praktického hlediska jsou možné dvě metody, podle nichž je možné prověřit vývojovou teorii:

1) Teoretická prověrka za pomoci nám známých přírodních zákonů, aby se zjistilo, zda je podle nich možná spontánní biogeneze ( samovolný vznik života) z anorganických-neživých molekul. Pasteurovy práce, týkající se spontánní biogeneze, které daly jednoznačně negativní odpověď, byly přirozeně praktického rázu. Z nich vyvstává námitka, když se dnes určitý experiment nedaří, proč by se měl zdařit za stejných podmínek před mnoha tisíciletími. Vlastnosti hmoty a energie jsou stále stejné. Pasteurovy pokusy se dají kdykoliv opakovat a vždy mají negativní výsledek. Lze však pracovat i čistě teoreticky, abychom zjistili, zda by byla biogeneze teoreticky možná. V následujících kapitolách se dáme touto druhou cestou. Pasteurovy praktické pokusy už dávno dokázaly, že ani za nejpříznivějších podmínek nedojde k samovolnému vzniku života. Každá továrna na konzervy to denně prakticky dokazuje, takže už nepůjdeme touto vyšlapanou cestou.

2) Je možné prozkoumávat zkameněliny biologických organizmů z dávných údobí a dnešní živé organizmy, zda vykazují stopy transformizmu (vývoj vyššího živočišného druhu z nižšího).

Odpovídá-li transformizmus biologickým faktům, měly by být jednotlivé geologické vrstvy plny přechodných forem, které by jasně dokazovaly transformizmus. Takové nesporné přechodné formy (missing-links) chybějí. I zřejmost údajných přechodných forem v tzv. vývoji koně se dnes silně kritizuje v odborných kruzích. (3) Těmito otázkami se budeme zabývat později.

(3) Srov. MARTIN JOST: Abbehr von der Evolutionstheorie. Schweizerische Akademiker- und Studentenz eitung, Nr. 51. (listopad 1976).

Martin Jost (4) srovnává obě metody s úkolem zjistit, zda v nějakém mrakodrapu fungují všechny elektrické zásuvky. Jsou dvě možnosti. Chodit od pokoje k pokoji a zkoušet, zda je v každé místnosti proud. To však zabere hodně času a ještě je tu možnost omylu pro malé elektroinstalační nedostatky. Nebo si dotyčný kontrolor zajde do sklepa, kde je hlavní přípojka proudu a zkontroluje, zda hlavní kabel přípojky dodává proud. Zjistí-li, že je bez proudu, pak nepotřebuje běhat od zásuvky k zásuvce po celém mrakodrapu. Jestliže se tedy experimentálně a teoreticky ukáže, že principiálně nedochází k spontánní biogenezi, ani k samovolnému automatickému transformizmu, pak nebude nutné prozkoumávat jednotlivé větve vývojového rodokmenu. V následujících kapitolách se chceme zaměřit na prověření kořene vývojového rodokmenu, ale tu a tam zkontrolujeme i jednotlivé zásuvky různých geologických údobí, podle shora uvedeného příměru.

Než přistoupíme k této prověrce, chtěli bychom připomenout základní teoretické problémy, které se stále vynořují, ale málokdy je na ně dána jasná odpověď. Vlastní problematika neodarwinistické vývojové teorie spočívá na následujících teoretických, ale málokdy jasně formulovaných předpokladech:

• Kodifikovaný program živé buňky je připisován náhodě a samovolné organizaci neživé hmoty. Teorie informací tento předpoklad kategoricky vylučuje.
• Současní vedoucí neodarwinisté připisují vytvoření nové genetické informace molekulárním výkyvům, jež pak zachytí jakési blíže neurčené » mechanizmy «. Vzato čistě teoreticky, je možné tímto způsobem dosáhnout snížení entropie nebo vyšší řád.

(4) Jost, na uvedeném místě (poznámka 3), Str. 5

Pak ale neodarwinisté vysvětlují, že právě snížená entropie je nová genetická informace. Tak to například vysvětluje Manfred Eigen (Selforganization of Matter and The Evolution of Biological Macromolecules – 1971). V dalším chceme právě ukázat, na základě teoretických úvah, že snížená entropie není totéž co naprogramovaná informace. « Je-li tomu tak, pak neodarwinistická hypotéza nemá žádné vysvětlení pro největší fenomén života: vznik genetické informace, která umožňuje život a z hlediska biologického, je životem. Neodarwinizmus stojí úplně bezmocně před vlastním problémem celé biogeneze a biologie. V této oblasti nemůže zásadně nijak pomoci. To má za následek, že lpění na darwinizmu ve skutečnosti brzdí a blokuje další bádání v oblasti biogeneze a znemožňuje pokrok přírodních věd. Darwinizmus se totiž křečovitě drží mylné teorie o vzniku informace v genetickém kódu.

3. Z čistě biochemické stránky se buňka skládá ze samých mechanizmů nejrůznějšího druhu. Lze je definovat jako inteligentní stroje případně projekty. Avšak stroje a mechanizmy mají své projekty, mají svůj účel, jež jsou surové, neživé hmotě naprosto neznámy. Jak se tedy může hmota zorganizovat v nějaký stroj, když nezná žádný projekt, jenž je podkladem toho stroje. V tomto bodě dochází k frontální srážce neodarwinizmu s druhou termodynamickou zásadou, jež říká: hmota, ponechaná sama sobě, se samočinně neorganizuje. V uzavřených systémech přibývá entropie nebo nepořádku, což není totéž jako tvrzení, že surová hmota staví stroje a vytváří mechanizmy. Neodarwinizmus je tedy bez teoretické a experimentální základny, pokud jde o samovolnou organizaci hmoty.

4. Transformizmus vyžaduje vzrůst informace. Ta se musí zvětšit na chromozomech primitivní buňky, má-li z prabuňky vzniknout lidská. Protože však molekulární pohyby nemohou vyrobit žádnou novou informaci (dokážou nanejvýš upravit nebo ovlivnit stávající informaci, jak ještě ukážeme), nedokáže neodarwinizmus dát žádnou odpověď na to, jakou energií vytvořila buňka novou informaci, takže z ní vznikl vyšší druh rostliny nebo zvířete. Transformizmus vyžaduje právě velmi silný přírůstek informace, který však neodarwinizmus zásadně nedokáže vysvětlit.

5. Vezměme následující příklad! Nějaký inženýr z jiné planety navštíví se svými kolegy naši zemi po skončení nukleární války, která na ní zničila veškerý život. Pod troskami najde řadu automobilů, které jezdí. Naučí se je rozebírat a smontovávat, začne tak pronikat do tajů metalurgie a mechaniky a konečně si sám vyrobí z jednotlivých součástek nové auto. Když přijdou kolegové na návštěvu a ptají se ho, jak vzniklo to auto, odpoví jim, že zná všechny přírodní zákony potřebné k výrobě auta, ale ne že hmota a přírodní zákony vyrobily tohle auto. Automobil přirozeně funguje v rámci přirozených zákonů a hmoty, stejně jako živá buňka funguje v jejich rámci. Avšak přírodní zákony nepostavily ani auto, ani buňku. Darwinizmus úplně přehlédl, že přírodní zákony jsou sice funkční základnou stroje, avšak nemohou je zároveň vytvořit.

6. Evoluce a transformizmus vyžadují dnes stejně jako v geologických vrstvách existenci přechodných stupňů jednotlivých druhů, které však nejsou nikde k mání. Tento fakt je pochopitelný, neboť např. přechodný stupeň mezi velrybami a suchozemskými savci by stěží mohl přežít. Fyziologicky je téměř nemožné si jej představit. V geologických vrstvách neexistuje – ani u velryb, ani u koňských druhů. Jako teoretický koncept se neodarwinizmus ukazuje neudržitelný. Nesprávný koncept vede vědecké bádání nesprávným směrem. Od objevení genetického kódu jako základu biologie je zapotřebí takové výzkumné pojetí, jež odpovídá kódované a programované genesi. Tento požadavek nelze obejít tím, že se vezme čirá náhoda (neexistence kódu) za základ programu (a kódu). Biologické bádání je od dob Darwina v zajetí kouzla čiré náhody a přírodního výběru. Žijeme v době informatiky a programování, jež tvoří základ genetického kódu i současné techniky. Pro naši dobu nelze vystačit s náhodou a přírodním výběrem, a to jak v technice, tak ani v biologii. Současná biologie musí být doplněna koncepty inteligence a programování, jež jsou protipóly náhody a volných molekulárních výkyvů (které mají být ještě dnes údajnou základnou genetické informace). Protipóly jsou od sebe o 180°. O těch 180° se bude muset darwinizmus posunout, aby mohl dohnat pokrok na ostatních úsecích přírodních věd.

Kapitola I.

EVOLUCE JAKO DOMNĚLÝ PŘÍRODOVĚDECKÝ FAKT

1. Co je evoluce?

1) Než se pustíme do řešení problému, zda je vývojová teorie z hlediska přírodních věd oprávněná, ujasněme si základní termíny. Pod pojmem přírodní vědy rozumíme ty obory, které se zabývají pevnými experimentálními výsledky, jež se dají pravidelně opakovat, a ne pouhé filosofování či spekulace. Za jasně definovaných experimentálních podmínek se pokusy přírodní vědy musí dát vždycky opakovat. Pod pojmem » biologická evoluce « rozumíme samovolnou organizaci hmoty (chemická evoluce) až na určitou úroveň uspořádání, které je s to být nositelem života. Tato chemická samovolná organizace hmoty musí vysvětlit vytváření opticky aktivních aminokyselin, polypeptidů, bílkovin a kodifikovaných DNK a RNK molekul v živých buňkách, které jsou schopny samy se množit. Podle neodarwinizmu totiž právě chemická samovolná organizace hmoty vedla k primitivním mikrosférám a koacervátům, jež se považují za primitivní formu života; (Vysvětlivky: DNK – deoxyribonukleová kyselina; RNK – ribonukleová kyselina; koacervát – zhuštěný sol, složitý koloidní útvar, vylučující se jako kapičky z koloidního roztoku)-chemická samovolná organizace.

Vzestupný vývoj primitivních mikrosfér a koacervátů vedl, jak si to dodnes představují a malují, k evolučnímu kmeni života. Tento vzestupný vývoj a vytvoření jednotlivých druhů vyžadoval miliony let. To je biologická samovolná organizace.

2) Chemickou i biologickou samovolnou organizaci prohlašují neodarwinisté za dílo náhody a přírodních zákonů. Tvrdí, že ji nikdo neplánoval ani neřídil, prostě k ní » došlo «. Vylučují zásadně jakýkoliv zásah vnější síly nebo nadpřirozena. Tato teorie připisuje všechno souhře náhody a přírodních zákonů, které dokázaly uskutečnit chemické a biologické uspořádání sama sebe.

2. Běžné skutečnosti

Na většině základních, středních i vysokých škol východních a západních zemí i v Třetím světě se učí, že člověk má se zvířaty a rostlinami společné předky. Všechno živé pochází z primitivní biologické prabuňky, která sama od sebe vznikla z anorganických, neživých látek, tzn. čirou náhodou se sama uspořádala chemickou evolucí. Z prabuňky (mikrosfér, koacervátů atd.) se pomocí výběru v boji o život samočinně vyvinuly viry, baktérie, zvířata i člověk. Celé biologické spektrum života všech druhů, které známe, není žádným svědkem předem pojatého plánu, který pak byl proveden ve hmotě. Všechny druhy jsou svědky, jakou moc má čirá náhoda a organizace sama sebe, jež za pomoci vlastností hmoty daly vznik jevu, který nazýváme život. Dříve se věřilo, že plán, koncept a inteligence vytvořily organizaci a složité ustrojí života. Dnes se věří, ze čirá náhoda, přírodní zákony a přírodní výběr prý podávají úplné vysvětlení jevu, kterému říkáme život: všechno prý svědčí o tom, že se zorganizoval sám od sebe.

Podle vývojové teorie hnacím motorem organické evoluce je náhodná mutace nebo chemická změna v základní struktuře genetického kódu všech živých bytostí. Uznává se, že většina takových změn je škodlivá, takže organizmus, který je jejich nositelem, je oslaben v životním boji. Na druhé straně existuje několik málo změn, jež dodávají buňce přednosti. Nositelé takových předností se mohou prosadit v životním boji, takže zanechají více potomstva než nositelé záporných mutací. Tak se může šťastný vlastník příznivých mutací lépe prosadit v boji o potravu a o životní prostor.

Protože teď vlastník příznivých změn zanechává více potomstva než nositel nepříznivých mutací, přežije více těch prvých; to má za následek, že trvale stoupá kvalitativní složení určitého druhu: dochází prý tedy automaticky k » vzestupné evoluci «, a to bez vnějšího plánování.

Z tohoto hlediska tedy vděčí rostliny, bakterie, viry, zvířata i lidé za svůj vývoj z primitivní prabuňky náhodným mutacím, které nemají nic společného s inteligencí, idejemi, koncepty, teleonomií nebo plánováním. Podle těchto názorů za člověkem, rostlinami a zvířaty nestojí žádný inteligentní Stvořitel, který vše předem naplánoval. Od doby, kdy se uplatnily Darwinovy ideje, se prý proto nedá zastávat, že existuje Stvořitel, který měl tvůrčí myšlenky, které pak uskutečnil ve hmotě našeho vesmíru. Řád biologického světa lze prý vysvětlit pomocí dvou základních prvků: je to fenomén hmoty a čirá náhoda. Nutnost třetí složky vesmíru – totiž inteligence, plánování, idejí, Loga, » vědět jak « (know-how) – už od nynějška není zapotřebí. Dříve – před Darwinem – věřila většina vzdělanců, že se náš nynější vesmír skládá z tří základních prvků: z hmoty, z energie (která se projevovala ve výkyvech náhodných pohybů) a z informace (plánování idejí, inteligence nebo Loga). Protože ale poslední prvek byl vždy spojován s » duchem « , věřilo se tehdy, že » duch « stvořil hmotu, energii a koncepty. Aby uskutečnil stvoření života z hmoty a energie, použil inteligenci (moudrost), informaci, plánování neboli know-how. Dnes by se tehdejší víra dala formulovat takto : život se skládá z hmoty, z energie a » know-how « (konceptu), inteligence nebo informace, jež uspořádají energii a hmotu.

3. Evoluce bez » vědět jak «

Celkem vzato evoluce je pokus vysvětlit vznik života z hmoty a energie bez jakékoliv pomoci » vědět jak «, konceptu, inteligence nebo exogenní informace. Je to pokus vysvětlit vznik genetického kódu z chemických prvků DNK, aniž by se vzal na pomoc genetický koncept (informace), který má svůj původ mimo molekuly. Je to asi tak, jako kdyby text knihy pocházel z molekul papíru, na němž je vytištěn, a ne z informačního zdroje, který stojí mimo (spisovatel).

Darwinistická teorie chce vysvětlovat inteligenci a projekty života jako projevy a výraz vnitřních vlastností hmoty, a ne jako výraz konceptu, který přebýval za hranicemi hmoty. Dříve se věřilo, že za všemi formami života stály informace a genetické koncepty pocházející z vnějšího zdroje – byly hmotě vnuceny z vnějšku (transcendentně). Tak nesla hmota » stopy « transcendence. Od dob Darwina se věří, že informace a koncept života je výrazem samé hmoty a čiré náhody. » Genetická kniha života «, genetická informace vznikla podle toho z » papíru «, na němž je napsána – nukleotidy, báze, aminokyseliny, z nichž je vytvořena molekula DNK. Čirá náhoda tak vysoukala z hmoty tuto genetickou informaci.

Vývojová teorie je z uvedených důvodů prostá a je hladce přijímána, protože odstraňuje teoretickou nutnost, že inteligence života musí mít zdroj, který by byl mimo hmotu. Proto je přitažlivá pro všechny stupně inteligence – lze její pomocí rozřešit jednou ranou zdánlivě nekonečné a neřešitelné problémy teologie a morálky: » Jak může tak moudrý Bůh stvořit život, který je tak krutý, jak může nejen připustit války, rakovinu, nespravedlnosti a nedokonalosti, nýbrž je i používat jako metodu svého tvoření? « Takové problémy darwinizmus prohlašuje za nesmyslné. Vždyť podle jeho teorie neexistuje ani Bůh lásky a mravnosti ani bůh nemravnosti. Existuje pouze čirá náhoda. Stvořily nás přírodní zákony, čirá náhoda a přírodní výběr, a to vylučuje pojmy jako láska či morálka; takové problémy nelze brát vážně. Tato teorie tedy řeší elegantním způsobem gordický uzel morálně teologických problémů. Čirá náhoda jako stvořitel ničí tvůrčí mravnost. Otázka: » Proč to Bůh připouští? « – se stává jednou ranou bezvýznamná a tím i problém, který trápil lidstvo po tisíciletí. Není tedy divu, že je vývojová teorie tak všeobecně přitažlivá – zvláště pro intelektuály. V současné době ji přijímá téměř celý intelektuální svět.

4. Dvě hlavní vědecké potíže vývojové teorie

Přesto však stále ještě zůstávají dvě obrovské vědecké těžkosti, jež stojí v cestě konečnému vítězství neodarwinizmu. Tato teorie totiž postrádá jakoukoliv experimentální i jakoukoliv vědecko-teoretickou základnu.

1) Se zdánlivou výjimkou vývoje koně (1) nepodává paleontologie žádné experimentálně ověřené svědectví fylogenetického vývoje jednoho druhu v další, vyšší druh, tedy svědectví, že by došlo k nějakému transformizmu. Chybí přechodné stupně mezi velrybami a suchozemskými savci, dále mezi měkkýši, bezobratlými a obratlovci. Kdyby vůbec existovaly, geologové by je museli už dávno objevit. Ukázalo se, že i archeopteryx, uváděný neodarwinisty jako mezistupeň mezi plazy a ptáky, je nyní vzhledem k svému fylogenetickému významu uváděn v pochybnost (2).

2) Fyzikální zákony – termodynamické principy – svědčí také proti vývojové teorii. Tuto skutečnost potvrzuje fakt, že se biochemikům v laboratoři nepodařilo experimentálně uspořádat hmotné prvky života, tak, aby vznikl primitivní život z neživého. Máme na mysli práce amerického biochemika Sol Spiegelmana, který uspořádal hmotné prvky pomocí energie a » know-how « – (tímto termínem označují odborníci koncept, pracovní postup, doslovný překlad je – »vědět jak«). K vytvoření samočinně se množící jednotky, jak zní biologická definice života, totiž použil » know-how « – tedy informaci již stávajícího života.

(1)Srov. A. E. WILDER SMITH: Grundlage zu einer neuen Biologie, Telos Serie, Hänssler-Verlag (Neuhausen. Stuttgart 1975), Str. 14, 87-89.

(2) Další podrobnosti o chybějících mezistupních: srov. WILDER-SMITH – uvedené dílo (poznámka 2). Srov. Science News 112 (24. 9. 1977) 198: Archeopteryx je mnohem mladší než ptáci!

Tedy žádnou čirou náhodou, nýbrž precisním pracovním postupem enzymů, oním know-how. Z experimentálního hlediska tedy víme, že hmota a energie plus know-how (nebo informace, inteligence, Logos) mohou vyrobit život. Je-li tomu tak dnes v laboratoři, proč by tomu mělo být jinak při vzniku života. Vždyť přece jeden z axiomů přírodních věd říká, že zákonitosti hmoty a energie zůstaly od jejich vzniku stejné. Darwin škrtl z biogenetické rovnice know-how či Logos, avšak to nelze experimentálně dokázat. Všechny dnešní laboratorní pokusy přírodovědců vytvořit stroj živé hmoty dokazují nutnost všech tří prvků: hmoty, energie a informace.

Nikdo rozumný se nepokouší vytvořit život jen z hmoty a energie. Nikdo nevkládá hmotné prvky života do nějakého mixeru a nemíchá je tak dlouho, až vznikne život. Tento nesmysl už od dob Pasteura nikdo neopakuje. Dnes se vždycky dodává hmotě energie plus informace. Proč by tomu mělo být při biogenezi jinak, když zákonitosti, jež dnes podmiňují samočinnou organizaci hmoty, zůstaly konstantní od jejího vzniku. Proč by měla být při vzniku první živé buňky rozhodující hmota, energie a čirá náhoda, zatímco dnes podle těchže zákonitostí je zapotřebí hmoty, energie plus » vědět jak «, pracovního postupu, konceptu. Lze jen tak libovolně vyměnit v genetické rovnici » vědět jak « za čirou náhodu a dosáhnout téhož výsledku – totiž vznik živé buňky?

Vývojová teorie je ovšem pouze filosofická hypotéza – domněnka, která slibuje něco » za nic « (tj. zadarmo) – tahle zásada je odpradávna populární! Slibuje totiž, že vysvětlí vznik řádu – a to složitých strojů z absolutního ne-řádu, a to bez jakéhokoliv konceptu či inteligence – » zadarmo « -. Slibuje vytvoření nepředstavitelně složitého mechanizmu látkové výměny, jaký má živá buňka, bez konceptu, bez pracovního postupu, bez onoho » vědět jak « a bez jakékoliv informace. Kde se najde v dějinách přírodních věd postulát na konstrukci stroje ze surové hmoty, bez jakéhokoliv konceptu, pracovního postupu, bez jakékoliv informace – čistě na základě samočinné organizace? Neodarwinizmus požaduje, aby čirou náhodou a samovolnou organizací vzniklo svrchovaně rafinované kódování pro stroj, který je daleko složitější než všechny stroje, které vynalezli lidé. Který inženýr v oblasti teorie informací připisuje vytvoření kódu i kódovaných informací čiré náhodě? Takový požadavek by byl v jiných oblastech přírodních věd ihned a rázně odmítnut už jen na základě zdravého rozumu. Ve vývojové teorii neodarwinistické biologie se bere vážně a zastává už více než 150 let.

Kapitola II.

VZNIK PRAŽIVOTA ČIROU NÁHODOU?

A. VZNIK STAVEBNÍHO MATERIÁLU ŽIVOTA

1. Vznik stavebního materiálu z chemického hlediska

Millerovy pokusy (I) i pokusy jiných přírodovědců posílily v odborných kruzích všeobecné přesvědčení, že kyseliny, jež tvoří stavební materiál a bázi života, vznikly čirou náhodou a normálními, neusměrňovanými, neinteligentními chemickými reakcemi. V praatmosféře země, jež se skládala hlavně z vodní páry, amoniaku, metanu, dusíku a kyseliny uhličité, docházelo k elektrickým výbojům nebo bleskům, při nichž se spontánně syntetizovala malá množství různých biologicky potřebných aminokyselin. Miller provedl podobné pokusy v laboratoři a vytěžil přitom malé, ale zřetelné množství stavebního materiálu života (aminokyseliny) (I). Podle mínění odborných kruhů tím vyřešil problém, jak vznikly původní biologicky potřebné aminokyseliny.

Když se nyní takové aminokyseliny za vhodných podmínek rozpustí ve vodě, spojí se po dvou, při čemž se uvolní jedna molekula vody, a vytvoří dipeptid (II)

(I) S. L. MILLER: Science 117 (1953), 528; J. Amer. chem. spol. 77 (1955), 2351. (I) CH4 + H2O + NH3 + energie R-CH-COOH NH2

(metan+voda+amoniak (hmota) + energie (např. blesk)
= aminokyseliny (stavební materiál života)

kondenzační reakce
(II) R-CH-COOH + R-CH-COOH ================== R·CH-COOH+H2O
NH2 NH2 NH-CO-CH
NH2

(aminokyselina I – aminokyselina II se sloučí v dipeptid + voda)

Aminová skupina (NH2) aminokyseliny (R-radikál) se sloučí s karboxylovou skupinou (COOH) druhé aminokyseliny a přitom vyloučí HOH (= voda H2O), aby vytvořila dipeptid. Prověřuje-li se vzorec dipeptidu, zjistí se, že má stále ještě jednu skupinu NH2 a jednu skupinu COOH, takže se dipeptid může sloučit s nějakým jiným dipeptidem nebo monopeptidem či nějakou aminokyselinou, aby vytvořil quadrupeptid nebo tripeptid atd. (3). Přitom se opět uvolní jedna molekula vody:

kondenzační
reakce R‘ R‘
(III) R-CH-COOH+R-CH-COOH=========R-CH-CO-NH-CH-CO-NH-CH-COOH+H2O
NH-CO-CH-R‘ NH-CO-CH-R‘ NH-CO-CH-R‘
NH2 NH2 H2

(dipeptid I + dipeptid II se sloučí v quadripeptid + voda)

Provádí-li se další kondenzace (jak se nazývá tento druh reakce), dojde se nakonec – vytvoří-li se řetězec dlouhý několik tisíc stavebních kamenů aminokyselin – k proteinoidům, jež se trochu podobají bílkovinám živé buňky. Dříve se dokonce tvrdívalo, že sám život jsou jenom kondenzační reakce, při nichž se vylučuje voda. Bílkoviny života se tedy skládají z takových aminokyselin, jenomže tyto řetězce jsou velmi dlouhé. Může v nich být tisíce zbytků aminokyselin.

Protože se aminokyseliny různých druhů mohou samovolně vytvářet pomocí elektrických výbojů v praatmosféře – Miller to dokázal – a protože se aminokyseliny ve vodním roztoku samovolně slučují (podle vzorce II a III) na peptidy, polypeptidy a proteinové substance, je tím podle názoru odborných kruhů položen základ pro spontánní biogenezi (vznik praživota). Stavební materiál života (aminokyseliny) a peptidy (základ bílkovin) se samovolně vytvářejí z hmoty a energie. Tak je mnoho odborníků a většina příslušných učebnic přesvědčena o tom, že z přírodovědeckého hlediska už vůbec nic nestojí v cestě náhodnému, spontánnímu vzniku života. Jestliže tu jednou byla energie a praatmosféra, pak se časem musela objevit (a to se dnes tvrdí) i živá protoplasma a tím i rodokmen života. Neboť podle Alexandra Ivanoviče Oparina se jednoho dne, když bylo v praoceánu dostačující množství životních bílkovin, vytváří mikrosféra nebo koacervát, primitivní buňka, která se začne replikovat, tzn. množit buněčným dělením. Po tomto stadiu se už výběr postará o automatický vzestupný vývoj až k homo sapiens.

Tak vznikl, podle všeobecně uznávaného mínění odborníků, stavební materiál první živé buňky, když v praatmosféře čirou náhodou udeřil blesk. Když už se jednou v praoceánu utvořila kolonie živých buněk, začal mezi nimi závod o živiny a životní prostor – přirozený výběr, jehož výsledkem byl naprosto automatický vzestupný vývoj (evoluce) v neodarwinistickém smyslu, bez jakéhokoliv plánování. Buňky, u nichž došlo k nejpříznivějším mutacím (ovšem čirou náhodou), se prosadily a zanechaly více potomstva než buňky s méně příznivými mutacemi. Podle této teorie, v průběhu mnoha milionů let, musí tento výběr vést až k nejvyššímu biologickému stadiu vývoje (homo sapiens). Člověk tedy čirou náhodou a výběrem musí automaticky vzniknout všude tam, kde jsou dány podmínky (náhoda, energie a výběr). Proto mnozí neodarwinisté tvrdí, že člověk (nebo nějaký rovnocenný druh na srovnatelně vysokém biologickém stupni vývoje) musí časem vzniknout a také vznikne na jiných planetách. Všude ve vesmíru (na jiných planetách), kde jsou splněny čistě fyzikální a chemické předpoklady, dojde k evolučnímu procesu až k vysoce vyvinutému životu. Proto se hledá život – a také život nadaný inteligencí – na jiných planetách a v jiných galaxiích. To je také smysl meziplanetárních raket, které mají experimentálně zjistit, zda je na jiných planetách život. Podle neodarwinistických teorií by se musely nacházet různé druhy života všude tam, kde jsou splněny podmínky pro jeho rozvoj.

Nyní se tedy podíváme na přírodovědeckou oprávněnost těchto všeobecně uznávaných tezí.

2. Spontánní biogeneze v praoceánu?

Mohlo by v praoceánu dojít k biogenezi z aminokyselin a polypeptidů podle vzorců (I-III), jimiž jsme se právě zabývali? Učebnice biologie tvrdí téměř jednohlasně, že tomu tak je. Avšak už jen letmé chemické prověření uvedených rovnic dává na tuto otázku jednoznačně zápornou odpověď.

Kdo prověřuje tyhle rovnice zjistí, že uvedené reakce probíhají obojím směrem, tedy i zpět. Záleží na reakčních podmínkách (proto také znamení). Směr chemické reakce závisí na koncentraci řídící látky na obou stranách rovnice. Pro jednoduchost se soustředíme na jednu řídící látku – totiž na vodu, která se během reakce vytváří, tj. uvolňuje. Odstraní-li se na pravé straně rovnice molekuly vody, vytvořené při kondenzaci, a tímto zásahem se zmenší jejich koncentrace v reakční směsi, probíhá reakce doprava a udrží se teoretický výsledek peptidů, který byl dosažen reakcí. Je možno ovšem postupovat i opačným směrem: přidává se reakční směsi velké množství vody (místo aby se odnímala) a tu se nevytvoří žádné peptidy, nebo jen velmi málo (podle množství vody). Místo toho obdržíme výchozí látky reakce, tj. aminokyseliny (srov. II). Je-li tedy v reakční směsi přebytek vody, nedochází k syntéze peptidů, nastane rovnováha výchozích látek-aminokyselin, jež jsou stavebním materiálem živé buňky. Tento jev se nazývá zákon o působeni mas a je platný při všech reverzibilních reakcích (vratných, jež probíhají i zpětně). Krátce řečeno: při reakcích uvedeného druhu nedojde k syntéze polypeptidů z aminokyselin, je-li k dispozici nadbytek vody.

Důsledek této všeobecně známé skutečnosti organické chemie je důležitý: Koncentrované aminokyseliny se v nějakém praoceánu, kde je nadbytek vody, vůbec nespojí v peptidy, anebo jen stěží. A jestli se nějaké polypeptidy vytvoří, tak je nadbytečná vodní masa rozloží na jejich výchozí látky (aminokyseliny). Proto je praoceán tím nejposlednějším místem na zeměkouli, kde by mohly samovolné vzniknout z aminokyseliny bílkoviny-nositelé života. Přesto skoro všechny učebnice přírodopisu uvádějí tento hrubý omyl, aby nějak zdůvodnily vývojovou teorii a biogenezi. Takový člověk musí znát organickou chemii opravdu špatně, nebo ji vědomě ignorovat, když nebere v úvahu uvedené skutečnosti. Nebo je tak ohlušený materialistickou neodarwinistickou filosofií, že zapomíná na základní fakta přírodních věd a chemie, či je přehlíží. K tomu se ale ještě vrátíme.

3. Vlastnosti stavebního materiálu života: aminokyseliny a jejich chiralita

Je to mimo jiné 20 aminokyselin, co tvoří z čistě hmotného hlediska, základní stavební materiál živé buňky. Bez nich by nemohl život, jak jej dnes známe, ani vzniknout, ani existovat. Aminokyseliny sice mohou za jistých podmínek v praatmosféře vzniknout za pomoci blesku, avšak rozhodně a zásadně není pravda, i když to dnes tvrdí mnozí neodarwinisté, že ony náhodou vzniklé aminokyseliny se dají použít pro vytvoření živé protoplasmy. To je tedy vyloučeno. Millerovy aminokyseliny by byly pro samotný vznik života zcela a absolutně neschopné. Totéž platí pro všechny náhodou vzniklé substance a aminokyseliny, jež vytvářejí racemáty. Toto tvrzení je kategorické, má absolutní platnost a nelze je oslabit poukazem na mimořádné podmínky praoceánu či praatmosféry.
Nyní musíme vysvětlit proč je předešlé tvrzení oprávněné. Atom uhlíku, který je ve všech aminokyselinách, má strukturu podobnou pravidelnému čtyřstěnu, tj. geometrického tělesa ohraničeného čtyřmi rovnoramennými trojúhelníky.

Přírodní vědy neznají žádnou evoluci: Přírodní vědy neznají žádnou evoluci_polarizované světlo

A: čtyřstěn, svislý pohled shora, znázorněn dvojrozměrně. P, Q, R, S označují hroty čtyřstěnu a znamenají čtyři mocenství atomu uhlíku. Střed základního trojúhelníku (prostorově: hrot ležící proti základnímu trojúhelníku) tvoří atom uhlíku S. Rovina polarizovaného světla se v této molekule (A) otáčí doleva (proti směru hodinových ručiček).

B: čtyřstěn, svislý pohled shora, znázorněn dvojrozměrně. Vysvětlivky jako u A; je však třeba si všimnout, že Q a R leží obráceně ve srovnání s A. Rovina polarizovaného světla se v této molekule (B) otáčí doprava (ve směru hodinových ručiček).

Čtyři mocenství atomu uhlíku jsou geometricky tak rozloženy jako čtyři hroty čtyřstěnu (P, Q, R). Schematicky lze tento stav znázornit následovně: (A a B), přitom P, Q, R, S znázorňují různé složky mocenství (obr. 1).

A a B mají z hmotného hlediska totožnou strukturu – jen jejich prostorové uspořádání je rozdílné. A je zrcadlovým obrazem B – a přirozeně naopak. Znázorňuje-li nyní A a B strukturní model skutečné molekuly, bude se rovina polarizovaného světla, jež je vedeno skrz A, otáčet opačným směrem, než totéž světlo, jež je vedeno skrz B.

Zrcadlo uprostřed ukazuje zrcadlové uspořádání obou molekul. Čtyřstěn A je zrcadlovým obrazem čtyřstěnu B. A proto nikdy nemůže být položen na obraz B tak, aby se P,Q,R,S jak na A tak na B úplně kryly; právě tak nelze položit levou rukavici na pravou (obě dlaní nebo obě hřbetem vzhůru), aby na sobě ležely všechny prsty a oba palce. Levá a pravá rukavice jsou zrcadlové obrazy, protože moje levá ruka je zrcadlovým obrazem pravé. Jediný rozdíl mezi A a B spočívá v prostorovém uspořádání jejich částí a ne v jejich chemickém složení, které je v obou případech – u obou zrcadlových obrazů -identické.

Tento jev zrcadlové podobnosti dvou chemicky jinak totožných molekul se označuje odborným chemickým výrazem: Chiralita. Dvě molekuly, jež jsou jedna druhé zrcadlovým obrazem, se tedy rozlišují výlučně svým prostorovým uspořádáním a ne svou chemickou analýzou. Vytvářejí-li se nyní dlouhé řetězce molekul, jež jsou různě prostorově uspořádány, tu je každému jasné, že bude jinak vypadat řetězec levotočivých molekul a jinak pravotočivých anebo ze směsi obou.. Chemické složení obou řetězců by sice bylo identické, avšak prostorové uspořádání řetězců rozdílné.

Vytvářejí-li se nyní z aminokyselin dlouhé řetězce bílkovin – jako např. bílkoviny v lidském mozku – tu hraje velkou roli prostorové uspořádání příslušných aminokyselin (jejich chiralita). Prostorové vlastnosti výchozích aminokyselin určují vlastnosti výsledných bílkovin. Pravotočivé aminokyseliny tvoří zcela rozdílné řetězce bílkovin než levotočivé nebo racemáty (opticky inaktivní směsi stejných dílů levotočivé a pravotočivé formy téže organické sloučeniny).

Ukázalo se, že bílkoviny, jež vytvářejí živou protoplasmu, jsou vesměs z levotočivých aminokyselin. Pravotočivé aminokyseliny i bílkoviny jsou v živé protoplasmě velmi řídké, neboť vytvářejí bílkoviny, jež se nehodí do látkové výměny živé buňky a často jsou jedovaté. Levá chiralita aminokyselin je tedy pro život absolutně nutná. Pravotočivé formy nemohou být v žádném případě nositeli života. Tato chiralitní zvláštnost jde však dál. Zatímco všechny aminokyseliny bílkovin života jsou levotočivé, ukazují nukleové kyseliny pravotočivost (2).

Odkud se ví, která molekula je levotočivá a která je pravotočivá? Vede-li se polarizované světlo (světelné vlny, jež kmitají v jedné rovině) roztokem levotočivých aminokyselin, otáčí se rovina polarizovaného světla doleva. Opačná chiralita stáčí rovinu polarizovaného světla doprava. Absolutní směr polarizovaného světla však nezávisí pouze na sestavení jednotlivých složek, nýbrž také na jejich chemické podstatě.

(2) Srov. např. M. EIGEN a RUTHILD WINKLER: Das Spiel, Nakl. Piper (München/Zürich 1975). Str. 142.

Z předešlého vyplývá, že aminokyseliny, jež mají sloužit biogenezi jako stavební materiál života, musí vykazovat správnou chiralitu. Aby byla možná biogeneze, musel by být všechen stavební materiál (aminokyseliny) pro živou protoplasmu levotočivý. Je velmi důležité zdůraznit tento bod – totiž že všechen stavební materiál molekuly, který se podílí na syntéze bílkovin života, musí být » opticky čistý « a » levý « – t. zn. levotočivý, bez jakékoliv příměsi pravotočivých forem. Živá protoplasma je v této věci vrcholně choulostivá: vyžaduje naprosto » čistou stravu «. I když jsou k dispozici jen malá množství pravotočivého druhu molekul aminokyseliny, vznikají bílkoviny, které mají prostorové rozdíly, a proto nejsou schopny života. Často jsou dokonce takové bílkoviny pro život zhoubné.

Dáme-li živé buňce jako potravu racemát, tj. směs 50% levotočivých a 50% pravotočivých aminokyselin, vezme si levotočivý druh a přebuduje jej na svou protoplasmu. Určité buňky mají schopnost přijmout pravotočivé formy; avšak nejprve je rozloží, přestaví na levotočivé a pak je vestaví do živé buněčné bílkoviny. Avšak buňky nemohou použít pravotočivé formy jako takové. Pravotočivé formy se z racemátu nikdy nepřetvoří na levotočivé samovolně, aniž by je živá buňka nerozložila a nepřestavěla.

Existují však zajímavé jevy, jež souvisejí s chiralitou. Jisté organizmy jako penicillium notatum (buňka, jež syntetizuje penicilín) se chrání proti vetřelcům tím, že zbuduje pravotočivé kyseliny, které usmrcují » nepřátele « otrávením. Penicilín sám je takovým biologickým jedem proti vetřelcům. Jednou jeho složkou je pravotočivá kyselina. Živá buňka si tedy » umí « poradit, jak s levotočivými, tak s pravotočivými kyselinami. Dokáže dokonce rozložit pravotočivé formy a přestavět je pro svou potřebu na levotočivé. Avšak v prabuňce se nemohly utvořit biologické bílkoviny z pravotočivých aminokyselin nebo ze směsi 50% pravotočivých a 50% levotočivých aminokyselin (tedy z racemátu). Při biogenezi nemohly vzniknout z racemátů nebo z pravotočivých kyselin bílkoviny života.

Nyní jsme s to doložit naše původní tvrzení, že prabuňka nikdy nevznikla ze směsi aminokyselin, jak tvrdí americký biochemik Stanley Lloyd Miller (ani přes stadium koacervátů, jak už před ním tvrdil Alexander Ivanovič Oparin), které se čirou náhodou utvořily v praatmosféře za pomoci blesku. Hlavní důvod tkví v tom, že všechen stavební materiál živé buňky – aminokyseliny nebo i jiné asymetrické substance (tj. schopné zrcadlového uspořádání) které jsou potřebné pro život a které vznikají pomocí blesku, tj. náhodou nebo i jinými nebiologickými procesy, tvoří výhradně racemát, tedy 50% levotočivých a 50% pravotočivých forem. Aminokyseliny, jichž dosáhl Miller jsou výlučně racemáty, a proto jsou zásadně naprosto » neschopné života «. Racemát není za naprosto žádných okolností schopen vytvořit živou bílkovinu nebo životaschopnou protoplasmu. Prostorová struktura racemátu není podle současných poznatků biochemie vůbec vhodná pro syntézu života, aby bylo možno při vzniku praživota vytvořit životaschopnou protoplasmu a vitální bílkoviny, je nutno vyjít z opticky čistých levotočivých aminokyselin. Jako pramen nestačí směsi levotočivých a pravotočivých forem. Blesk a náhoda nedokážou v žádném případě vytvořit absolutně čisté levotočivé aminokyseliny – vytvářejí výlučně racemáty, tj. 50% levotočivých a 50% pravotočivých forem.

Všechen stavební materiál při vzniku praživota musel mít čistě levou chiralitu. Avšak čirá náhoda a všechny přírodní, neživé nebo neasymetrické chemické procesy dodávají výlučně racemáty. Zde nemluvíme o enzymech, jež jsou asymetrické a opticky aktivní. Tak Miller a jeho kolegové nevyrobili v simulované praatmosféře za pomoci blesku a čiré náhody žádný vhodný stavební materiál živé buňky, nýbrž výhradně života neschopné racemáty. Současná přírodní věda nezná žádnou metodu, která by racemáty náhodným anorganickým procesem rozdělila na levotočivé a pravotočivé formy. Blesk, praatmosféra a náhodné anorganické procesy nemohou dokázat žádné takové optické rozdělení, a to jak z teoretického, tak ani z experimentálního hlediska. Mezi jednoduchými levotočivými a pravotočivými aminokyselinami neexistují žádné chemické rozdíly. Existují jedině prostorové rozdíly. Tady čirá náhoda nemůže zásadně pomoci při optickém dělení, jež je nutné pro syntézu života z aminokyselin. Aby se dalo opticky dělit, musí se zavést do reakčního systému nějaké už existující opticky aktivní centrum jako bruzin, strychnin či podobné substance. Avšak čirá náhoda nikdy nevytváří nějaké opticky aktivní centrum – už proto nemůže náhoda nikdy dát vznik živé buňce.

Z tohoto důvodu je přírodovědeckým omylem tvrzení, že Millerovy experimenty prokázaly možnost života za pomoci čistě přírodních pochodů (organická chemie) a čiré náhody. Je to vědomě klamající polopravda, protože Miller a jeho kolegové po něm vyrobili jen racemáty, které jsou pro biogenezi tak nepotřebné jako žádná jiná aminokyselina. Je totiž nezměrně těžší a vyžaduje to mnoho umu a vědomostí syntetizovat čisté formy nějaké aminokyseliny než její racemát.

Už více než 80 let se věhlasní přírodovědci marně snaží nějakým způsobem za pomoci čistě anorganického procesu a bez použití živých buněk vyrobit opticky čisté aminokyseliny náhodným anorganickým postupem. Kdyby někdo dokázal ulomit ostří tomuto problému, jenž je základním pro vyřešení záhady biogeneze, stal by se vážným kandidátem na udělení Nobelovy ceny. Vždyť právě tento bod je hlavní překážkou, na níž ztroskotává věrohodnost běžných materialistických teorií o samovolném vzniku života. Z tohoto důvodu se také v dnešních učebnicích zamlčuje tato velká obtíž chirality. Jejich autoři jsou totiž často zastánci materialistického názoru na biogenezi. Vědí příliš dobře, že problém racemátů nezměrně ztěžuje samovolný vznik života za pomoci čiré náhody a nahodilých přírodních chemických procesů. Proto význam tohoto jevu zamlčují nebo jej povrchně odbývají.

Různí přírodovědci se po léta pokoušeli opticky dělit racemáty (odlučovat levotočivé od pravotočivých forem) tím, že vytvářeli aminokyseliny na opticky aktivním povrchu za pomoci nahodilého chemického procesu. Jako opticky aktivní povrch byly zvoleny quarzové krystaly, které jsou opticky aktivní bez součinnosti atomového asymetrického centra, avšak marně. Zkoušelo se vytvořit opticky aktivní aminokyseliny pod vlivem kruhového polarizovaného světla. Byla tu domněnka, že by se kruhovým polarizovaným světlem jedna optická forma rychleji zničila než druhá, a tak by se dospělo k oddělení izomerů. A přesto proběhly všechny pokusy více méně marně, byla zjištěna jen mizivě malá optická aktivita. Musíme si uvědomit, že pro samovolnou syntézu živé buňky by bylo zapotřebí více méně stoprocentní optické čistoty u asi 20 různých aminokyselin. Za pomoci pouze anorganické nahodilé reakce nebylo nikdy možno dosáhnout opticky čisté formy. Z tohoto důvodu a ještě z jiných je samovolný vznik života dodnes experimentálně nemožný. Teoretické úvahy jen dotvrzují tento negativní nález na základě pokusů.

Můžeme tedy jen konstatovat, že nelze syntetizovat vlastní stavební materiál živé buňky, tj. asi 20 opticky čistých aminokyselin, anorganickými nahodilými procesy. Millerovy pokusy mají proto velmi málo společného se skutečným vznikem života, i když je učebnice líčí jako poslední článek řetězce důkazů, že život na zemi vznikl čirou náhodou. Tvrdit, že Miller dokázal první krok k biogenezi, je vědomé klamání nezasvěcené veřejnosti. Vlastní problém se zamlčuje, aby se materialistická filosofie stala přírodovědecky přijatelná. Je to hrubá manipulace přírodních věd v zájmu běžných materialistických filosofií.

Opticky čisté levotočivé aminokyseliny je ovšem možné vyrobit v laboratoři. » Vyrobil jsem celé kilogramy opticky čistého alaninu, kyseliny alfa-aminomáselné a mnoho jiných sloučenin, ale nikdy čirou náhodou. Za pomoci vědomostí (know-how) se to daří, nikdy však čirou náhodou (opak know-how). Je k tomu zapotřebí složitých chemických pochodů, aby se dosáhl tak úctyhodný výsledek. Pro takové oddělení je zapotřebí mít už existující aktivní centrum, a to nevznikne nikdy náhodou. Každý vzdělaný chemik se jen usmívá, když někdo mluví o čiré náhodě v této oblasti. «

4. Jak vysvětluje Manfred Eigen, odkud pochází chiralita potřebná pro biogenezi

Z nějaké racemátové směsi kyselin nemůže vzejít žádná přímá samovolná biogeneze, protože nemá k dispozici chiralitu životně nutných bílkovin. Prostorově podmíněný systém buněčných receptorů by nefungoval. Kdyby však přesto vznikla živá buňka z racemátové směsi, měla by pramálo společného s životními formami, jaké známe dnes. Vždyť život, jak jej známe dnes, závisí na chiralitě a na prostorově podmíněných receptorech, které jsou opět ve své funkci závislé na chiralitě.

Eigen se ptá, proč nedochází v přírodě k pokojné koexistenci levotočivých a pravotočivých forem života. (3) Proč se objevují výlučně levotočivé formy v aminokyselinách a výhradně pravotočivé v nukleových kyselinách? Pro každého biologa je odpověď jasná: Život je absolutně závislý na prostorových strukturách a na chiralitě. Eigenovy odpovědi na tento problém jsou zajímavé: a) Je to charakteristickým rysem systému, který se sám reprodukuje, píše, že obě optické formy nemohou koexistovat. Ačkoliv je tato věta naprosto přesná, laikovi přirozeně mnoho nevysvětlí. b) Protože přírodní výběr rozhoduje o přežití na základě » všechno nebo nic «, píše Eigen, je prý to jen otázka času, která forma se prosadí, zda levá či pravá.

Tato výpověď je důležitá, neboť tím Eigen řekl něco, s čím může souhlasit jen málo molekulárních biologů.

(3) Eigen a Winkler, uvedené dílo (pozn. 2), strana 114 a násl.

Chce tím tvrdit, že levotočivé a pravotočivé aminokyseliny a jejich směsi byly dříve životaschopné. To je ovšem filosofické tvrzení, avšak žádná přírodní věda, neboť experimentálně dnes nežije žádná racemátová buňka. To také potvrzuje Eigen pod a). Podle svého vyjádření v b) by se měly podílet na samovolné biogenezi racemáty a pravotočivé bílkoviny. Kdyby tomu tak bylo skutečně, reagoval by » racemátový život « nebo » pravý život « sám na sebe i vůči prostředí docela jinak než » levý život «, neboť vztahy droga – receptor (speciální orgán citlivý na určité podněty, změny prostředí) nebo agonista – antagonista by byly různorodou chiralitou tak narušeny, že by musela být přebudována celá buněčná látková výměna. Nemohlo by se tedy jednat o tytéž druhy života, o nichž jednáme dnes. Bod a) je z každého hlediska správný – je to charakteristickým rysem života, že obě formy nemohou pokojně koexistovat. Jakpak by však mohl vzniknout život na nějakém místě z racemátové směsi? Veškeré prostorové vztahy v oblasti agonista antagonista by se staly chaotické pod vlivem nejednotné chirality. Bod b) předpokládá, že »racemátový život« pomocí samovolné biogeneze produkuje stejné druhy a rody, jako jsou dnešní. To by bylo opravdu problematické. Vždyť 1. racemátový život experimentálně neexistuje. 2. Stěží může existovat teoreticky. 3. Přírodní výběr. který má od sebe oddělit levotočivé formy od pravotočivých, může nastat teprve tehdy, až existuje racemátový život.

Z Eigenových výpovědí vyvozujeme dva závěry. Za prvé: je naprosto správné, jak tvrdí Eigen, že charakter systému, který je schopen sám sebe reprodukovat, nepřipouští žádné setření hranic chirality. Buněčný systém látkové výměny, který plně funguje a sám sebe reprodukuje, by tedy jistě nemohl trpět žádnou pokojnou koexistenci pravotočivých a levotočivých forem. Racemáty by nemohly vyvolat žádnou biogenezi, jakou známe, neboť prostorové (stereochemické) podmínky, na nichž závisí život, který známe, by nebyly splněny. Druhý závěr zní: protože neexistuje žádný život, jak jej známe na základě racemátů, nemůže být řeč o nějakém přírodním výběru v životě, který by časem rozhodl, zda v životním boji zvítězí pravá nebo levá forma. Kde neexistuje život, tam samozřejmě neexistuje přírodní výběr. Jestliže racemáty jako takové nemohou být nositeli života, nemůže žádný přírodovědec tvrdit, že přírodní výběr způsobil optické dělení v tomto »neživotě«. Když při nějakém závodu všichni běžci leží mrtvi na startovní čáře, jak lze mluvit vůbec nějakém vítězství, dosaženém výběrem závodní soutěže. Proto výběr, který se zakládá na racemátech, nemůže vykouzlit žádné optické dělení, a proto k němu nikdy nedošlo. Vysvětlení o původu optické aktivity života jsou proto tautologické.

Ve světě pohádek vznikají všelijaké zamotané situace. Čarodějnice zabije prince nebo krásná, milovaná princezna umře na záhadnou nemoc, kterou na ni uvalila zlá čarodějnice. Všechny tyto problémy vždy vyřeší kouzelná hůl. Někdo ji přinese, dotkne se jí zraněného místa nebo mrtvého těla a hle, všechno je zase v pořádku! Mrtvá princezna stojí před námi v oslňující kráse a ze zlé čarodějnice zbude jen kouř a sirný zápach.

Podobně i současná biologie objevila kouzelný proutek, který vyřeší jediným mávnutím všechny biologické i chemické procesy. Je třeba vysvětlit, jak vzniklo závratně komplikované ústrojí proteinové molekuly?

Je třeba vysvětlit, jak vznikají optické izoméry? Chce někdo vědět, proč jistý druh motýlů má na svých křídlech obraz orlího oka? Kouzelný proutek, který se nazývá přírodní výběr, vysvětlí všechny tyto zázraky beze zbytku. Vysvětlí, jak vznikla nezměrně složitá biologická ústrojí – proteinových molekul. Je to ale opravdu pohádkové vysvětlení – stroje vznikají samy od sebe, samočinně, jako mávnutím kouzelného proutku. Vysvětluje, jak se vytvořily biliony elektrických kontaktů v mozku. Vysvětluje nepředstavitelně složité propojení komputeru, který nazýváme mozek. Tento přelud vyvěrá z jediného chybného poznatku: Domnívá se, že konkurenční boj automobilových továren o nové trhy vyrábí nové typy aut. Velkoryse se přitom zapomíná, že konkurenční boj pouze třídí plány a koncepty, ale nevytváří nové návrhy a nové výrobky. Přirozený výběr má provést optické dělení i tam, kde není žádný život a žádný výběr. Přírodní výběr je takovým moderním kouzelným proutkem!

Stojíme před jedním z největších nevyřešených problémů biologie, které dnes ještě existují. Bílkoviny života musí mít ke svému vzniku opticky čisté levotočivé aminokyseliny. Musí z nich vycházet biogeneze, zvláště má-li být spontánní, aby dodala bílkoviny života, jaké známe. Podobným způsobem se musely vytvořit i pravotočivé nukleové kyseliny. Přirozený výběr – navzdory dnes běžným tvrzením – nemůže hrát žádnou roli při biogeneticky nutném oddělení pravotočivých a levotočivých forem. Vždyť před vznikem života nemohl existovat žádný přírodní výběr!

Proto se musíme vrátit k původní otázce: Odkud » vzal « proces vzniku života opticky čisté aminokyseliny, aby vytvořil první opticky čisté bílkoviny a nukleové kyseliny? Je naprosto jisté, že aminokyseliny, které syntetizoval Miller a jeho kolegové za pomoci blesku a čiré náhody v praatmosféře, by se pro biogenezi vůbec nedaly použít – ještě méně než automobilové součástky na výrobu velmi přesných hodinek -, neboť to všechno byly racemáty.

Laboratorní pokus nám ovšem může dát poznat, jak se dojde k opticky aktivním aminokyselinám, jež jsou nutné pro biogenezi. Experiment nám má v našich představách dát vysvětlení, jakým způsobem vznikl život. Proto se nyní zaměříme na experiment, který nám poskytuje jedinou pevnou půdu pro teoretické úvahy. Chceme-li v laboratoři vyrobit z racemátů optickou aktivitu, musíme především do racemátového systému vestavět opticky aktivní centrum, opticky aktivní molekulu. Racemátová kyselina se sloučí s levotočivou nebo pravotočivou bází jako je strychnin nebo brucin. Tímto způsobem se vytvoří dvě rozdílné látky, které se dají rozdělit: a) levotočivá kyselina/levotočivý brucin; b) pravotočivá kyselina/levotočivý brucin. Látky a) a b) mají často rozličnou rozpustnost, takže je lze oddělit pomocí krystalizování. Když jsme a) a b) rozdělili krystalizováním, rozložíme je opět na jejich jednotlivé složky: a) dodá levotočivou kyselinu a brucin; b) dodá pravotočivou kyselinu vedle brucinu.

Aby se dal racemát rozložit na jeho levotočivé a pravotočivé složky, je nutno zavést do racemátového systému 1. molekulu, která vykazuje už předtím existující optickou aktivitu; 2. použít know-how, aby se uskutečnilo dělení, a 3. dodat energii.

Živá buňka dokáže vyrobit velká množství opticky aktivních látek. Má totiž asymetrická centra, která existovala již před tímto procesem. Zvířata i rostliny mají takovou schopnost. Vlastní totiž na svém genetickém kódu informaci nebo » vědět jak « zbudovat opticky aktivní látky. Buněčná látková výměna dodává energii. Tak se experimentálně vědecky dosáhne optická aktivita. Know-how ve formě kódu nebo enzymu je vedle energie nezbytné pro tento postup optického dělení. A k tomu ještě musí být po ruce předem existující optická aktivita. Tuto předem existující optickou aktivitu dodávají enzymy a genetický kód dodává » vědět jak «. Avšak ani optická aktivita, ani know-how nevznikly čirou náhodou.

To všechno ale neřeší náš problém – odkud pocházely opticky čisté aminokyseliny pro syntézu první buňky při biogenezi. Eigenův návrh, že biologie začala s racemáty – » s racemátovým životem « – většina biologů nepřijímá, jak jsme už konstatovali. Proto musela optická aktivita vzniknout před biogenezí, a ne po ní. Dejme tomu, že praživot vzešel z aktivních látek, které bylo možno dodat, než se objevil život. Výroba optické aktivity vyžaduje energii, již předem existující aktivní centrum a » vědět jak «. Před biogenezí nejsou také žádným problémem zdroje energie. Odkud však vezmeme v anorganickém světě optické aktivní centrum a know-how před biogenezí?

Problém se dá formulovat ještě jednodušeji: Pro experimentální výrobu optické aktivity, jak víme, jsou nezbytně nutné tři složky: know-how, energie a již existující aktivní centrum. Toto centrum můžeme ovšem za určitých experimentálních podmínek postrádat -ačkoliv se to v běžné laboratorní praxi nedělá. Když Pasteur pracoval s kyselinou vinnou, zjistil, že některé její krystaly mají určitou formu a jiné opět odlišnou. Oddělil tedy od sebe obě formy tím, že je dal pod mikroskop a odděloval je ručně pomocí pinsety. Použil tedy své oko – a svou inteligenci – aby je rozdělil na základě rozdílných tvarů – je to příklad rozlišování vzorků (pattern recognition) na základě know-how. Rozdílná podoba krystalů vinné kyseliny pocházela ze dvou asymetrických center v racemátové molekule vinné kyseliny. V případech, kde je pouze jediné centrum v molekule, by nebyla možná Pasteurova dělicí metoda.

Když se tedy provedlo optické dělení na základě rozpoznávání rozličných podob, mohla by se takto získaná optická aktivita použít k tomu, aby se dělily jiné racemáty podle běžné laboratorní praxe.

Právě jsme vytvořili předpoklad (předem existující optickou aktivitu) pro optické dělení – a to za pomoci „vědět jak“. Předem existující optická aktivita se ukazuje jako absolutně nutná – inteligenci nebo know-how je možno v určitých případech nahradit.

Nyní jsme s to pustit se do řešení našeho prapůvodního problému. Odkud pocházejí opticky aktivní stavební bloky (opticky aktivní aminokyseliny) biogeneze? Know-how a energie by je mohly dodat. Energie není žádným problémem. Avšak zařadit do biogeneze vedle hmoty a energie jako třetí složku nezbytné » vědět jak «, dělá velké těžkosti člověku, který je ve vleku materialistické filosofie. Hmota, čas a prostor v anorganickém světě (sféra materialismu) nemají v sobě žádné know-how, žádnou inteligenci, žádnou inteligenci. Abychom však dokázali oddělit různé formy, abychom dokázali vybudovat složité stroje, jakými jsou molekuly bílkovin, musíme vědět, jak na to, musí tu být inteligence, to znamená, že musíme mít plán, inteligenci, koncept, chceme-li dosáhnout optické aktivity. Bez » vědět jak «, bez inteligence to prostě nejde.

Protože v našich dimenzích času a prostoru není místa pro know-how (či inteligenci), které jsou naopak nezbytné pro vznik života a pro vytvoření optické aktivity stejně jako je absolutně a bezpodmínečně nutné pro výrobu všech strojů včetně molekul bílkovin a enzymů, mám za to, že » vědět jak «, koncept, inteligence hrály určitou roli při prapůvodním optickém dělení. O zdroji tohoto nezbytného know-how je možno mít různé názory. Materialista Aldous Huxley si představoval nějaký universální » Think-tank «, aby se nějak dostal přes toto úskalí. K tomu se ještě později vrátíme.

„Vědět jak“ a inteligence jsou přirozeně úzce spjaty. Je jich zapotřebí nejen k optickému rozdělení izomérů, nýbrž stejně i k výrobě strojů všeho druhu. Vždyť stroj podle definice je inteligentní zařízení. Manfred Eigen sám pěkně ukazuje, že živé bílkoviny jsou právě tak stroje, jako automobil je stroj – inteligentní stroj : Proteiny se právem považují za nejmenší nám známé stroje. Řežou, svářejí, vyměňují, třídí, převážejí, předělávají a přitom každá proteinová molekula, po případě enzym, slouží zcela vyhraněnému účelu. Jacques Monod je proto nazývá: teleonomické struktury. Jejich výstavba se neřídí nějakými estetickými měřítky. Jediným požadavkem je účelnost, stejně jako u nějakého stroje, který vymyslel, navrhl a vyrobil člověk. (4)

(4) Cit. EIGEN a WINKLER: Das Spiel (pozn. 3), Str. 146.

1. Bílkovinné molekuly (proteiny, enzymy) jsou tedy především inteligentní struktury, složité stroje, právě takové, jako by je vymyslel člověk. Ono » být vymyšlen « vnáší do biogeneze, do představy o vzniku života inteligentní účelnost, koncept, » vědět jak «. Optické dělení vyžaduje chemické know-how, stejně jako konstrukce kteréhokoliv stroje. I bílkovinné stroje vyžadují projekt, inteligenci.

2. Z těchto důvodů nemůže dnes žádný opravdový a čestný přírodovědec věřit na pravznik života čirou náhodou, tj. bez inteligence. Základem biogeneze není čirá náhoda, nýbrž právě její protipól: koncept, projekt či » vědět jak «. Stavba bílkovinnových strojů, stejně jako rozdělení optických protinožců (tj. levotočivých a pravotočivých forem) vyžadují pravý opak náhody, který nazýváme: vědět jak. Kdo myslí v kategoriích experimentů a zákonů přírodních věd, je nucen udělat tento závěr. Čistě přírodovědecké metody však ještě nedokázaly vysvětlit, odkud pochází to nezbytné » vědět jak « či tato inteligence. Známe však hmotu a dimenze času a prostoru tak dobře, že je nepravděpodobné, aby se potřebné » vědět jak « skrývalo v čistě hmotném časoprostorovém kontinuu. Druhý termodynamický zákon, jenž říká, že hmota ponechána sama sobě se neorganizuje, vylučuje, že by ve hmotě byl nějaký sklon k uspořádání či projekt vyšší organizace, tedy inteligence. Proto jsem toho názoru, že koncept, » vědět jak « a inteligence se nenajde pouze v lidském vědomí, nýbrž i mimo naše časoprostorové kontinuum.

Budeme stěží s to přijít na mechanizmus biogeneze a biologie, pokud budeme připisovat stavbu biologických bílkovinných strojů a optické dělení aminokyselin čiré náhodě, místo jejímu protipólu (know-how). Totéž dilema se vynořuje v dnešní biologii tam, kde se snaží připisovat vznik genetického kódu jen čiré náhodě. Toto dilema a jeho následky jsem popsal v jiné své knize. (5)

(5) A. E. WILDER SMITH: Demission des wissenschaftlichen Materialismus, Nakl. Telos Neuhausen-Stuttgart 1976.

Kapitola III.

VZNIK PRAŽIVOTA (BIOGENEZE) ČIROU NÁHODOU?

B. ŘETĚZOVITÉ SPOJOVÁNÍ STAVEBNÍHO MATERIÁLU

1. Standardní schéma

Náhodné chemické reakce nevytvářejí žádný vhodný stavební materiál pro živou buňku. Proto také materialisticky pojatá biogeneze nemá k dispozici žádné výchozí látky. I když je nutno vyloučit, že by materialistická filosofie života měla nějaký vhodný stavební materiál pro živou buňku, přesto musíme prověřit další kroky biogeneze v jejím teoretickém schématu, chceme-li mu porozumět. Jaké jsou další kroky biogeneze, jak ji popisuje A. I. Oparin (1) a po něm většina učebnic? Ujasníme-li si to, pochopíme lépe darwinistickou filosofii a výrazněji poznáme její přírodovědecké nedostatky.

Jak jsme právě uvedli (srov. rovnice II a III ve druhé kapitole) musí se určité opticky aktivní aminokyseliny řetězovitě spojit, mají-li se vytvořit životaschopné bílkoviny.

(1) A. I. OPARIN: The Origin of Life. Dover Publ. (New York 1953); A. I. OPARIN: The Origin of Life on Earth. Academie Press (New York 1957); A. I. OPARIN: Life: Its Nature, Origin and Development. Academie Press (New York 1962).

Při každém řetězovitém spojení dvou molekul aminokyseliny se uvolní jedna molekula vody. Toto řetězovité spojování, při němž se vylučuje voda, se nazývá » kondenzace «. Všechna taková řetězovitá spojení jsou však reverzibilní reakce, jež mohou vést buď k vytváření peptidů a bílkovin nebo zpět k výchozím látkám. Mohou zařadit » rychlost «, jež vede k peptidům a bílkovinám, nebo » zpátečku «, jež vede k výchozím látkám. Směr reakce určuje hmota výchozích látek a výsledného produktu. (Srov. 2. kapitolu). Zda rovnice II bude probíhat směrem k peptidům nebo zpět k aminokyselinám, to závisí na reakčních podmínkách a na koncentracích řídících látek. Proto jsme mezi obě strany rovnice nepoložili šipku, nýbrž rovnítko. Toto znaménko říká, že rovnice může probíhat dopředu i zpětně, podle toho, jaké jsou reakční podmínky. Tím se ukazuje, že reakce je » reverzibilní «. Mnoho reakcí mezi látkami, které obsahují uhlík, je reverzibilních. Důsledek této skutečnosti má velký význam pro řešení problému biogeneze, jak jsem již dříve krátce naznačil.

Při nadbytku vody se životaschopné bílkoviny vůbec nevytvoří. Stavební materiál života, jednotlivé aminokyseliny, které se utvořily v praoceánu, se proto nesloučí na bílkoviny. Přebytečná voda jednak rozkládá životaschopné bílkoviny, jednak zabraňuje jejich vytváření. Opakujeme tedy jediný logický důsledek této skutečnosti, protože je velmi důležitý pro další kroky v této kapitole: Nějaká prapolévka v nějakém praoceánu je tím nejposlednějším místem, kde by mohlo dojít k spontánní biogenezi přes stadium kondenzace již uvedého druhu. Tak ztroskotává mýtus nahodilého, samovolného vytváření životaschopných bílkovin hned na prvním stupni – totiž na zákonech organické chemie. Samovolný vznik života je dnes hlásán jen proto, že to vyhovuje a podpírá materialistickou filosofii a její názor na život.

Jak jsme už viděli, racemátové aminokyseliny, které nám dodá blesk a čirá náhoda, nám nejsou nijak užitečné pro spontánní biogenezi. Avšak i kdybychom měli v praoceánu dost levotočivých aminokyselin, nesloučí se do žádných životaschopných bílkovin, protože potřebné chemické reakce jsou reverzibilní (vratné), působí analyticky (rozkládají) a ne synteticky (neslučují, nebudují).

2. Trochu pozměněné standardní schéma

Někteří přírodovědci jsou si plně vědomi tohoto háčku reverzibility organických reakcí a nadbytečné vody – i když se o těchto poznatcích v učebnicích nic neprozrazuje. Problém, který se jednou uzná, se dá přirozeně řešit. Stačí jen nepatrná úprava celkového schématu.

Vybuchne-li podmořská sopka, chrlí žhavou lávu, jež přijde do styku s vodou. Mezi žhavou lávou a vodou se vytváří škraloup, kde žár lávy neustále odpařuje vodu. A odpařuje-li se mořská voda na takovém škraloupu žárem lávy, mohou se tam slučovat nějaké aminokyseliny, jež jsou rozpuštěny v mořské vodě. Podmínky, které způsobují koncentraci aminokyselin na škraloupu » odpuzují vodu «; ta se proměňuje v páru. Zde tedy vládnou podmínky, jež by byly příhodné pro vytváření peptidů. Voda, jež se vylučuje při řetězovitém spojování aminokyselin na peptidy (a ovšem i voda praoceánu), je z tohoto reakčního systému odnímána.

Proto tedy postupuje syntetická reakce od aminokyselin k peptidům a bílkovinám. K analytické (tj. rozkladné) reakci zpět k výchozím látkám nedojde, protože tu není nadbytečná voda; je odstraňována vypařováním. Tím, že se odstraňuje voda (žhavá láva ji odpařuje), peptidy a bílkoviny prý se tvoří velkou rychlostí a ve velkém množství. Reverzibilita reakce byla podvázána vypařováním za pomoci vysoké teploty. Zde se dokonce očekávají velké výtěžky bílkovin ze stavebních bloků života (jež původně vznikly čirou náhodou v praatmosféře za pomoci blesku).

Nyní vyvstává ale důležitá otázka: Budou tyto bílkoviny životaschopné? Aminokyseliny, které má tento systém k dispozici, jsou bohužel racemáty. Ty však vytvářejí bílkoviny, jež nejsou vůbec schopné života. Problém samovolného vytvoření bílkovin je sice za navrhovaných podmínek vyřešen, jenomže dotyčné bílkoviny nejsou životaschopné. Materialistické schéma se tedy musí pozměnit podruhé.

3. Standardní systém se upravuje ještě jednou

Všichni víme, že lze určitými opatřeními zabránit, aby se ze slepičích vajec vylíhla kuřata. Dříve než se dá pod kvočnu 13 vajec, povaří se pět minut. Potom kvočna poctivě odsedí na vejcích své tři týdny, ale nevylíhne se žádné kuře. Teplotou vroucí vody se bílkoviny i jiné látky potřebné k životu nezvratně » denaturují « a srazí. Bílkovina ztvrdne a dostane prostorově denaturovanou formu, která už nemůže být nositelem života. Tato denaturace způsobená vysokou teplotou není bohužel normálně zvratná, nedá se tak snadno převést do původního stavu.

Vznikají-li tedy v nějakém praoceánu bílkoviny z aminokyselin za pomoci žhavé lávy, jež tomuto chemickému procesu odnímá přebytečnou vodu, pak takto vytvořené bílkoviny budou už během chemického utváření tvrdnout, tzn. budou se denaturovat. Takové sražené bílkoviny se pro vznik života absolutně nehodí.

Silné chemikálie, jako např. koncentrovaná kyselina sírová, dokážou také odstraňovat vodu, stejně jako vysoká teplota. Bohužel i takové metody by měly své nedostatky – kdyby ovšem takové látky v praoceánu vůbec bylo možno najít! Za prvé rozkládají bílkoviny a také jiné sloučeniny na jejich výchozí látky; v případě proteinů na aminokyseliny. Tak by opět zvrátily průběh syntézy života – kdyby k ní kdy došlo. Za druhé denaturují a sráží citlivé životní bílkoviny – stejně jako vysoká teplota.

Ani upravené a pozměněné schéma nám nijak nepomůže na cestě k samovolnému vzniku života. (Ve většině učebnic o biogenezi se ovšem tyhle důležité poznatky zamlčují). Jestli někdy mělo dojít na naší planetě k samovolnému vzniku života, pak by byla nějaká prapolévka v praoceánu stále ještě tím nejnepravděpodobnějším místem pro tuto událost.

Zůstává faktem, že prabuňka nikdy nemohla vytvořit své bílkoviny za pomoci nahodilé, samovolné reakce z aminokyselin, které se sloučily v praatmosféře za pomoci blesku. Dnešní buňka nesyntetizuje své bílkoviny náhodnými procesy, nýbrž na základě přísně programovaných, kodifikovaných, biochemických procesů. Jestliže nám současná přírodní věda dává vysvětlení o minulosti, a proto i biogenezi (což přijímá většina přírodovědců), pak by také prabuňka musela vytvořit své bílkoviny za pomoci podobného programování a podobného kódování (tj. pomocí inteligence a know-how) – a ne skrze neprogramování, tj. čirou náhodou, nebo skrze neinteligenci.

Tyto poznatky se po objevení genetického kódu staly pádnými argumenty. Je už nejvyšší čas, aby ovlivnily i naše představy o metodice biogeneze.

Je-li principem současného života programování a ne jeho protipól – čirá náhoda, pak zůstává jediná otázka: Odkud pochází původní programování při vzniku praživota (abiogeneze), u prabuňky?

V současné době je buňka programována – a přítomnost je přece klíčem k minulosti – podle dnešních přírodovědeckých (zvláště geologických zásad). Dnes se program přečte z kódu či z konceptu a provede se. Je-li tomu tak dnes, a je-li přítomnost klíčem k minulosti, muselo být i při vzniku života původní programování prabuňky přečteno z nějakého kódu nebo vypracováno podle nějakého konceptu.

Musíme si proto položit otázku, zda může čirá náhoda s úspěchem programovat. Je jasné, že čirá náhoda může programování pozměnit nebo i zničit. O tom nikdo nepochybuje. Ptáme se zde pouze, zda prabuňka při vzniku života mohla být tak složitě zkonstruována na základě programu, který vznikl čirou náhodou – tedy zda mohl čirou náhodou vzniknout program, jakým je genetický kód? Nakolik víme, veškerou výměnu látek všech druhů života, který kdy existoval, určuje program, a ne čirá náhoda.

Najdou se dnes i nějací přírodovědci, kteří jsou přesvědčeni, že prabuňka byla naprogramována čirou náhodou. Mezi tyto přírodovědce se počítá Manfred Eigen, takže se musíme zaměřit na jeho představy, týkající se programování molekuly deoxyribonukleové kyseliny (DNK) a bílkovinné molekuly za pomoci čiré náhody. Čtvrtá kapitola se zabývá tímto i příbuzným problémem programování molekuly DNK.

Nejprve ale ještě musíme dále prověřovat, nakolik by se mohly vytvořit bílkoviny života čirou náhodou – bez inteligence, » vědět jak « a programování.

4. Různé druhy bílkovin

Jak jsme viděli, bílkoviny jsou složeny z dlouhých řetězců – a také prstenců – peptidů, které se skládají z aminokyselin, jak jsme také zjistili. Aminokyseliny jsou opět zřetězeny skrze skupinu amidů (-CO-NH-). Bílkoviny, které pocházejí z živých procesů, jsou složeny jen z levotočivých aminokyselin. Ty pak nikdy nevzniknou na základě náhodné reakce.

Je důležité si uvědomit, že bílkoviny a také nukleové kyseliny mají dvojí strukturu či uspořádání:

1. Všechny bílkoviny mají čistě chemicky podmíněnou strukturu. Toto uspořádání je chemicko-fyzikálního druhu. Stejný druh struktury je odpovědný za tvar diamantu jako za činnost nějakého hormonu. Ovlivňuje formu i architekturu molekuly. Proteinoidy, které čirou náhodou vznikají ve zkumavce z peptidů, mají obyčejnou molekulární architekturu, ne však takovou, jaká je nutná pro fyziologii života. Proto také nevykazují žádnou hormonální či jinou fyziologickou činnost. Tyto proteinoidy nesou chemickofyzikální uspořádání nebo strukturu, ale ne takovou architekturu, jakou potřebuje život. Všechny sloučeniny jsou nositeli tohoto prvního druhu chemického uspořádání.

2. U jistých bílkovin, ale i u jiných substancí jako např. u nukleových kyselin, se vyskytuje druhý, dodatečný druh uspořádání, jež leží striktně v rámci prvního chemicko-fyzikálního uspořádání. Tento vyšší druh struktury ovšem používá prvního chemického uspořádání jako svou základnu. Tato druhá struktura je inteligentní uspořádání na základě konceptu a je často kódovaná, zatímco první uspořádání není přirozeně nijak podmíněno kódem. V druhé struktuře je uložen » projekt «, kód a inteligence. Jejich pomocí bílkovina začne fungovat jako stroj či nukleová kyselina ukládá informace. Proteinoidy, jež vznikají ve zkumavce po běžných reakcích z aminokyselin a polypeptidů, jsou nositeli výlučně prvního druhu uspořádání, – čistě chemický řád normálních mocenství – a žádného druhého inteligentního, kódovaného uspořádání, jež vede k projektům a strojům, a které ukládá informaci, jež je také chemicky zakotvena.

Je velmi důležité nesměšovat tyto dva druhy uspořádání, i když jedno má základ ve druhém. Oba druhy jsou samostatné. Chemická struktura určuje architekturu, formu a podobu molekuly stejně jako formu krystalu či diamantu. Tato struktura je základnou prvního druhu uspořádání. Táž chemická struktura se však může budovat dál, takže se vyvine vyšší druh uspořádání. Chemická struktura bílkovinové molekuly – první druh. uspořádání – může být tak upravena, že má např. léčivé účinky. V tomto smyslu mohou jisté bílkovinové molekuly působit jako cukr: sládnou na jazyku (srov. Science 181: 6, 7, 73). Jiné působí jako insulin: snižují hladinu cukru v krvi. Další opět mohou sloužit jako ochranné látky, spojit se s antigeny, aby tak chránily tělo proti vetřelcům. Jiné působí jako opiáty – mírní v těle bolesti. Tak se takové substance antagonizují naloxonem, stejně jako se antagonizuje morfin.

Všechny tyto farmakologické a fyziologické účinky jsou závislé na prvním uspořádání: na čistě chemické architektuře bílkovinové molekuly. Zapadnou do určitých receptorů a tam vyvolají – dosud nám neznámým způsobem – svůj fyziologický či farmakologický účinek. Avšak týž druh chemické struktury (1. uspořádání) může být dotvářen, takže je pak nositelem kódu či klíčové informace – jakéhosi druhu chemického písma, jež podobně jako lidské písmo, obsahuje kódovanou informaci. Je tedy možné čistě chemickou architekturu molekuly (1. uspořádání) tak uspořádat, že přímo zapadne do tvaru nějakého receptoru (jako ruka do rukavice), aby vyvolala fyziologickou nebo farmakologickou odpověď. Nebo je možné tutéž chemickou architekturu molekuly tak naprogramovat, že se stane opravdovým » rukopisem «, jenž nevklouzne přímo do » rukavice «, do nějakého receptoru, aby tam vyvolala přímý účinek, nýbrž ukládá » písemnou «, kódovanou informaci a předává ji dál, aniž by vyvolala fyziologický účinek. Tento druhý druh informace tedy nevyvolává žádný přímý účinek, instruuje prostřednictvím kódu za pomoci kódovaného písma nebo struktury jiné části buňky, aby provedly určité fyziologické, syntetické či analytické procesy. Toto druhé uspořádání je tedy takřka kódovaná písemná informace, jež sama nepracuje, nýbrž působí nepřímo tím, že předává informace jiným částem buňky, které pak vyvolají potřebné fyziologické, či syntetické účinky. Toto druhé uspořádání dává pokyny, poučuje jako text knihy. Aby však bylo možno poučovat, je zapotřebí gramatiky, kódu, slovníku, nauky o větě. Tím vším je právě tento druhý druh uspořádání.

Je nutno si dobře uvědomit, že základem obou druhů uspořádání je táž chemická struktura. Jenomže první uspořádání působí přímo – vyvolává účinek přímo v receptoru, zatímco to druhé má kódovanou informaci, která je podle určitého klíče zakotvena v architektuře molekuly. Tato kódovaná informace pak řídí činnost ostatních částí buňky. Hranice mezi oběma druhy uspořádání se stávají nejasné tam, kde chemie smaže kód. To sice chemie dokáže, avšak nikdy nevyrobí kódovanou informaci. Tento druhý druh uspořádání bývá charakterizován jako » klíčový záznam «, » simulování « a » zprostředkované působení «.

Tyto trochu abstraktní vztahy lze snadno osvětlit příkladem: Vezmu kus křídy a nakříduji celou plochu tabule. Ta je nyní pokryta jemnou vrstvou křídy, jež je udržována určitou chemickou architekturou (chemie křídy). Molekuly křídy drží pohromadě tuto vrstvu – dodávají hmotu, chemii, řád, aby to dokázaly. Toto je první druh uspořádání.

Vezmu-li nyní kus křídy a napíši na tabuli větu, např. » Tráva je zelená «, pak nakříduji tabuli jako předtím, pokryji tabuli molekulami křídy a jejich uspořádáním (chemie křídy). Avšak na prvním druhu uspořádání » rajtuje « druhé, kódované uspořádání, které obsahuje nadto nepřímou, kódovanou a podle klíče zaznamenanou informaci a koncepci. Chemie zůstává v obou případech uspořádání stejná, avšak chemie druhého uspořádání nese dodatečnou, kódovanou informaci. Nápis » Tráva je zelená « vůbec nevypadá jako zelená tráva, nechutná jako zelená tráva, ani nemůže pod vlivem slunečního světla provést fotosyntézu na kyslík a uhlohydráty – jak to všechno může dělat zelená tráva. Písmo spíše kódovanou formou symbolizuje trávu. Za pomoci křídových molekul je kódovaným popisem zelené trávy. Písemná informace » rajtuje « na křídových molekulách a je závislá na jejich chemii. Avšak nadto architektura těchto křídových molekul » simuluje « v druhotné zprostředkující formě zelenou trávu, protože v lidské řeči je taková koncepce, takový klíčový záznam, že architektura věty » tráva je zelená « simuluje to, co roste na každé louce.

Tento stav lze osvětlit ještě jinak: Inkoustové molekuly, které zprostředkují obsah této knihy, mají vlastní chemickou strukturu, jež umožňuje, že můžeme napsané věty číst, vnímat. Tato architektura molekuly inkoustu je uzavřena do sebe a činí inkoust – nebo tiskařskou čerň – černý. Zároveň ale tvoří základnu pro druhou architekturu – bázi kódované formy řeči. Tvar písma je vybudován na struktuře tiskařské černi, ale nemá v ní svůj původ. Informace, která je v molekulách tiskařské černi, není absolutně žádnou základnou pro obsah, pro kódovaný obsah hotové knihy, i když architektura inkoustu i architektura věty nebo písma jsou na sobě navzájem závislé. Chemické složení inkoustu nemá naprosto nic společného s kódovaným obsahem knižního textu.

Polijeme-li vodou text napsaný inkoustem, poruší se, změní a částečně se smyje. Nikdy však tím nevznikne v textu nová informace. Chemické procesy mutací působí podobně jako voda na tento text. Mutace pozmění dosavadní informaci nebo ji zničí, ale nevytvoří žádnou novou informaci. Právě v tomto bodě spočívá velký omyl neodarwinizmu, který učí, že mutacemi vzniká zásadně nová informace.

Neodarwinizmus kromě toho učí, že zlomky informací se mohou spojovat, takže vytvářejí nový složitý text – asi jako kdyby spojka » a « se mohla spojit s jinými spojkami » a « – a tím vytvořit novou koncepci románu. Jak při literární práci, tak ani v textu genetického kódu nevznikne tímto způsobem žádná nová informace.

Chemické vlastnosti atomu uhlíku, který tvoří podstatu molekuly DNK, nemají s kódovaným obsahem nukleové kyseliny přímo vůbec nic co do činění, i když oba na sobě závisejí – právě tak jako při tiskařské černi a obsahu knihy. Tyto dvě věcné skutečnosti můžeme odlišit takto: První druh uspořádání neobsahuje žádné projekty nebo inteligenci, zatímco druhý je nositelem klíčové inteligence a kódovaných projektů. Právě tak jako inkoust a tiskařská čerň nemají v sobě žádný kód, který by poukazoval na trávu, stejně tak není v prvním uspořádání žádný simulovaný kód či uložená kódovaná informace. Avšak kódované písmo, jež bylo napsáno tiskařskou černí, má oba druhy uspořádání, první i druhý. Dodatečná informace je zachycena v druhém druhu, který přesahuje čistou chemii prvního druhu uspořádání. Zjev dvou velmi těsně spjatých uspořádání je ovšem velmi rozšířen: Např. kus litiny má strukturu železa. Ta však sama o sobě nestačí k výrobě motorového bloku. Informace k jeho výrobě není v železe. Železu ovšem můžeme vtisknout dodatečnou informaci, kterou nemá. Dáme-li do dílny, kde jsou příslušné stroje a dělníci, technický nákres a železo, pak lze vyrobit motorový blok. Železo nemá žádnou kódovanou informaci technického nákresu, může však být jeho nositelem, takže vznikne motorový blok. Přitom motorový blok má zároveň vlastnosti technického nákresu i molekuly železa. Motorový blok je tedy jakýsi hybrid dvou pramenů informace.

Stejně i chemické prvky nukleové kyseliny nebo bílkovin života nemají v sobě žádnou dostatečnou informaci, aby vytvořily nějakou amébu nebo dokonce člověka. Vezme-li se však koncept života (takřka technický nákres) a spojí-li se tato kódovaná informace s vlastnostmi prvků nukleových kyselin (nebo bílkovin), pak může vzniknout améba nebo člověk. Avšak hmota sama – a vůbec už ne ta hmota, která já základem stavby nukleových kyselin nebo bílkovin – nemá v sobě žádnou informaci kódovaného technického nákresu, podle něhož by vznikl člověk. Živý organizmus je hybrid (kříženec) dvou pramenů informace.

5. Hmota se organizuje sama od sebe?

Z tohoto důvodu je samovolná biogeneze z mrtvé hmoty zásadně i teoreticky nemožná. Chybí zcela pramen informací pro druhé uspořádání. Proto také nikdy při experimentech nedochází k spontánní biogenezi ani dnes, ani v minulosti. Názory Manfreda Eigena a jiných přírodovědců, že se hmota sama od sebe organizuje až k nejvyššímu stupni života, jsou výsledkem záměny obou uspořádání. Mnozí přírodovědci, mezi nimi Eigen i Monod, se domnívají, že první druh uspořádání může samovolně vytvořit druhý druh uspořádání z ničeho a ještě k tomu čirou náhodou. Informačně teoretický experiment však mluví rozhodně a jednoznačně proti takové domněnce. Chemické uspořádání prvního druhu nedodává žádné koncepty druhého druhu, protože ty jsou přece vázány na kódy, a proto jsou vázány na konvenci, na dohodu. První druh nic » nesimuluje « ani neinstruuje, a proto také není vázán na nějakou konvenci.

1. Jestliže naše přírodní vědy chtějí zůstat vědami, musí se pevně držet experimentu. Tato skutečnost je tak zásadní, že musíme tvrzení uvedená shora ještě více vyhranit. Vždyť nejasné či povrchní pochopení těchto skutečností vede ke klamným názorům, že hmota a čirá náhoda jsou s to vytvořit vývojový koncept.

2. Nelze nikdy tvrdit, že chemické uspořádání (tedy řád č.1) vytvoří druhé uspořádání (řád č.2), to znamená řád konceptu, kódu motorového bloku, améby nebo člověka. Molekuly křídy nikdy nevytvoří koncept křídou napsané věty: » Tráva je zelená «. Jistě, řád č. 2 má svou základnu v řádu č. 1., avšak stejně je jisté, že řád č. 2. není inherentní řádu č. 1., tj. není mu vlastní či vrozený, není v něm obsažen. Koncept auta nebo psacího stroje není zcela bezpečně v chemických vlastnostech železného odlitku (řád č. 1.), stejně jako obsah či koncept knihy nevyvěrá z chemických či jiných vlastností papíru nebo tiskařské černi. Řád knižního obsahu, myšlenkového bohatství je vnucen papíru a tiskařské černi, díky jejich chemickým i jiným vlastnostem, avšak ani papír, ani inkoust se nevyvíjí až na tak vysoký stupeň, aby samovolně a čirou náhodou vytvořily obsah či koncept knihy. – Krátce: Řád č. 1. nikdy nevytváří řád č. 2., i když řád č. 1. je nositelem řádu č. 2.

6. Některé důležité předpoklady a důsledky

Tyto skutečnosti mají dalekosáhlé důsledky, jež si nyní vyhraněně formulujeme: Ze vhodných aminokyselin lze » ulít surovou bílkovinu « jako z roztaveného železa odlitek. Tento » odlitek « aminokyselin (proteinoidů) nikdy v sobě nemá koncept téměř nepředstavitelně složité látkové výměny živého organizmu. Je-li základní struktura odlitku vhodná (aminokyseliny, které jej tvoří musí být např. levotočivé), lze na něj » napsat « kódovaný koncept této složité látkové výměny, stejně jako se píše na papír informace, jež tvoří obsah knihy. Avšak jako papír sám nevytváří, » nepíše « koncept knihy, tak ani levotočivé aminokyseliny nevytvářejí či »nepíšou« koncept látkové výměny živé buňky. Druhý druh informace látkové výměny není inherentní atomům uhlíku (není v nich obsažen, není jim vlastní). Právě to je hlavní tvrzení druhého termodynamického zákona.

Životaschopné bílkoviny mají uspořádání čistě chemické (řád č. 1.), ale také kódované uspořádání, jež odpovídá konceptu (informaci), které je s to cíleně (účelně) organizovat látkovou výměnu živého organizmu (řád č. 2.). Bílkoviny, které vznikají v laboratorních zkumavkách ze směsi pravo- a levotočivých aminokyselin (nebo i z opticky aktivních aminokyselin, bez kódovaného řízení), takové látky se nazývají proteinoidy, protože ve srovnání s životaschopnými bílkovinami vykazují různorodé vlastnosti, jsou prvního druhu uspořádání (jde o chemický řád, který je závislý na mocenstvích atd.), avšak nemají žádnou strukturu, jež by odpovídala konceptu látkové výměny živého organizmu. Jsou tzv. nepopsaným » papírem «. Zastánci vývojové teorie nyní tvrdí, že tento » papír « (bílkoviny a nukleové kyseliny) vytváří z ničeho a čirou náhodou všechny ty nepředstavitelně složité koncepty živých organizmů. Podle logiky zastánců vývojové teorie: knižní papír napsal obsah knihy a vytvořil její celé myšlenkové bohatství, v našem případě genetický kód koncipovaly samy nukleové kyseliny čirou náhodou.

7. Naprogramování bílkovin

Tím nechci tvrdit, že v laboratoři není možné syntetizovat životaschopné bílkoviny – » popsané « bílkoviny.

Látky jako insulin se už podařilo uměle vyrobit. Avšak v opojném nadšení nad syntetickými úspěchy laboratoří se velmi snadno zapomene, že bylo přitom částečně použito přírodních enzymů, aby se podařila tato laboratorní syntéza. Tyto enzymy už dostaly kódovanou informaci v živé buňce, a tak mohly molekulu zastřihnout na míru, přeměnit a obstarat vnitřní dopravu. Tento kód tedy vyrobil novou syntetickou molekulu, neboť se pro tuto syntézu ve zkumavce použily enzymy, jež byly nakódovány nějakou živou buňkou. Umění stříhat, svářet a přeměňovat organické molekuly, jehož se dnes dosahuje v laboratoři za pomoci enzymů, pochází vlastně z oněch nástrojů, z enzymů, které vytváří životní řád. Tyto enzymy jsou bílkovinové stroje, jež bezvadně » ušijí « jiné molekuly; za své obdivuhodné strojové schopnosti vděčí genetickému kódu živého organizmu, který do nich zabudoval či zakódoval tuto inteligenci. » Písmo a koncepty « na takových enzymech jsou výlučně » vypůjčeny « z konceptů a písma genetického kódu buňky.

Z těchto úvah vyplývá, že i syntéza hmoty provedená v laboratoři závisí přímo či nepřímo na produktech biogeneze, protože používá » vědět jak « a inteligence enzymů, aby dosáhla vytčeného cíle. Z toho vyplývá, že živá hmota je hybrid dvou druhů uspořádání, neboť enzymy, které se používají při umělé syntéze, byly naprogramovány v nějaké živé buňce. I kdyby si nějaký biochemik vyrobil všechny potřebné enzymy, pak by jen » odkoukal « životní koncept řádu č. 2 a vložil jej do molekuly. Jeho umělý život by zůstal pořád křížencem dvou druhů uspořádání, a proto nemá vůbec nic společného s čirou náhodou. Laboratorní syntéza používá know-how a kódování živých organizmů, aby razila cestu laboratorním syntetickým metodám. Řeže, svařuje, přeměňuje a dopravuje organické molekuly za pomoci know-how enzymů, které je napsáno na kódu života (nebo biochemika). Laboratorní syntéza života tím pouze dokazuje, že člověk je s to naučit se, jak může informace nashromážděné na genetickém kódu použít pro vlastní syntetické účely.

Jak vypadá toto písmo genetického kódu a také bílkovinových molekul? Dnes téměř každý zná jeho podstatu. Čtyři organické báze tvoří 4 písmena života, jež jsou použita v trojičné formě jako písmena naší abecedy. Chemická struktura nukleové kyseliny tvoří bázi genetické řeči. U bílkovin nacházíme jiný druh informace a řeči, jež vytváří z bílkovinových molekul jakési superstroje, které řežou i svářejí. I tato řeč je zakotvena v organické chemii molekuly. Musíme si ale dobře uvědomit, že sama chemie nevytvořila řeči a jejich koncepty, i když obě řeči jsou zakotveny v molekulách bílkovin a DNK. Chemie nevyrobila koncepty chemických systémů, který tu řeč shromažďuje. Připomínám opět tiskařskou čerň a obsah knihy.

8. Propozice – papír píše knihu

Materialistická neodarwinistická filosofie by ráda zastávala názor, jak jsme už viděli, že » papír« života, aminokyseliny a nukleové kyseliny, mají nejen patřičnou (inherentní) informaci papírových molekul, nýbrž že je jim nadto ještě inherentní (že je v nich obsažena) informace, inteligence, ono »vědět jak« celé látkové výměny živého organizmu, a to pod vlivem čiré náhody a přírodního výběru. Tato filosofie tedy tvrdí, že knižní papír napsal za pomoci náhody a přírodního výběru obsah knihy, nějaký román. Je nutno přitom upozornit na skutečnost, že tento filosofický názor není experimentálně zdůvodněn či zakotven a že mu rozhodně odporuje druhý termodynamický zákon. Proto nezná přírodní věda evoluci genetického kódu ze základních prvků života (z onoho » papíru «) čirou náhodou.

9. Moderní hledisko

Je to ale pravda, že současná biologie hlásá biogenezi (vznik života) z mrtvé hmoty – z molekul » papíru «? Dříve jistě ne! Vždyť před několika léty se ještě učilo, že chemické reakce hmoty jsou neutrální. Náhoda je také » neutrální «. To, co evoluce usměrňovala, je prý přírodní výběr (a snad také izolování jednotlivých druhů). Tedy » molekuly papíru « prý vlastně nejsou odpovědny za evoluci.
Avšak v poslední době se upustilo od tohoto přesvědčení. Jsou pro to příliš jasné důvody. Všechny organické chemické reakce jsou reverzibilní (vratné, probíhají oběma směry), takže se nikdy nedojde za jejich rovnováhu. Čirá náhoda by potřebovala tolik suroviny, že by nestačily všechny bílkovinové molekuly, jež jsou k dispozici na naší planetě, aby čirou náhodou vznikla jediná bílkovinová molekula mozku. Náhoda jako metodika (jako pracovní postup) je příliš marnotratná, než aby vyrobila vyhraněnou optickou či fyziologickou aktivitu. A fortiori – tím méně vystačí pouhá náhoda k tomu, aby vytvořila kód a pak i obsah jeho informace. Ale těmto úvahám jsme se už věnovali. Z těchto důvodů, ale ještě i z jiných, se dnes upustilo připisovat biogenezi (vznik života) čiré náhodě. Právě z tohoto důvodu byla založena » ad acta « Monodova hypotéza (domněnka) o původu života a člověka, s kterou vystoupil v Monte Carlu. Sama náhoda nemůže s hmotnými prvky, jež má dnes k dispozici, prokazatelně dosáhnout toho, co od ní vyžaduje současná biologie.

A protože se tyto poznatky postupně prosadily pod tlakem nových poznatků teorie informací a molekulární biochemie, bylo nutno uvést v pochybnost oprávněnost teorie náhody. Tím ovšem nastalo v přírodovědeckých kruzích poznatkové vakuum. Toto vakuum se nyní snaží vyplnit Manfred Eigen svými teoriemi. Učí, že sama náhoda opravdu nestačí na biogenezi a evoluci, že čirá náhoda musí být řízena přírodními zákony, ačkoliv řízená náhoda – tak lze namítnout – přestává být přirozeně náhodou. Podle jeho teorie – řízení tj. inteligence v biologii pochází přece jen z molekul » papíru «, tj. z hmoty a jejích přírodních zákonů, jež tvoří soustavu biologie. Eigenova teorie přirozeně vyžaduje, že toto řízení pochází z normálních anorganických molekul, takže inteligenci a koncepty lze přece jen najít v anorganických molekulách. Toto tvrzení se však frontálně sráží s druhým termodynamickým zákonem. Anorganické molekuly ponechané samy sobě nemají sklon k řádu a inteligenci, nýbrž k nepořádku a k rozložení struktury. Jestliže se vymyslí » umělá pravidla hry «, aby se napodobily přírodní zákony, jak to činí Manfred Eigen, mohou tato pravidla působit skutečně cíleně, ale jen proto, že byla v Eigenových konceptech stanovena pro tenhle účel. Taková »herní pravidla« však nejsou odleskem skutečných přírodních zákonů, co se týká inteligence, neboť přírodní zákony prostě nejsou inteligentní, nemají žádné koncepty, jaké by vyžadovala biogeneze.

Omyl neodarwinistického způsobu myšlení spočívá v problému, jak se zrodil koncept. Koncepty, které jsou nutné pro výrobu nějakého stroje, zahrnují: a) znalosti příslušných přírodních zákonů, jež pohánějí stroj – znalosti chemie látkové výměny pro nějaký stroj látkové výměny; znalosti chemie spalování pro nějaký spalovací motor – a za b) tomu přiměřené použití těchto poznatků. Je přece jasné, že poznatky a použití poznatků jsou výrazným rysem myšlenkových koncepcí, které nejsou obsaženy v surové hmotě (nejsou jí inherentní). Pro naše body a) i b) měli Řekové ve své mateřštině výraz » LOGOS «.

10. Zvuková čočka delfína

Jaké důsledky má tato koncepce bodů a) a b)? Tak zvaný » meloun « v hlavě delfína (2) nám skýtá vhodný příklad, jakou důležitost má koncepce při konstrukci nějakého zvláštního orgánu. Delfíni lokalizují svou kořist na základě ozvěny. Vydávají vysokofrekvenční tón, jehož ozvěna se vrátí k delfínovi. Aby delfín přesněji určil, kde se jeho kořist právě zdržuje, musí tuto ozvěnu soustředit, právě tak jako oko soustřeďuje odražené světlo, aby mohlo vytvořit obraz předmětu, jenž odráží světelné paprsky. » Zvukové paprsky « jsou právě tak koncentrovány v delfínově melounu jako v oční čočce. Proto přírodovědci hovoří o » zvukové čočce «. Různé tukové vrstvy melounu usměrňují rozličné vlnové délky ozvěny tak, že se z nich vytváří jasný » zvukový obraz «. Jeho pomocí může delfín navlas přesně určit polohu kořisti.

Taková zvuková čočka je koncept, který je vybudován na dvou principech: a) na rychlosti, jakou proniká zvuk různými tuky – a za b) na syntéze rozličných tuků, kterými proniká zvuk rozdílnou rychlostí. Promyšlenost takové zvukové čočky stěží dovoluje experimentování jen tak na slepo, protože syntetické cesty, po nichž lze dospět k tukům, jsou dlouhé a složité. Kdyby se syntetizovaly nevhodné tuky, náš delfín by nemohl přežít, protože by nesprávně určoval polohu své kořisti. Pro koncepci takové zvukové čočky je proto zapotřebí mít důkladné poznatky o chemické syntéze tuků a o jejich zvukovodných vlastnostech.

(2) USHO UARANAIS, HENRY R. FELDMAN a DONALD C. MALINS: Molecular Basis for Formation of Lipid Sound Lens in Echolocating Cetaceans. Nature 255 (5506): (I975) 340-343.

Nadto ještě je zapotřebí vědět, jak tyto poznatky realizovat. Syntéza jediné zvukové čočky představuje prostě fantastickou technickou vymoženost. Je nevěrohodné připisovat takovou technickou vymoženost čiré náhodě.

Stejné úvahy přirozeně platí i pro ostatní orgány jako – oko, ledviny, játra, zažívací ústrojí, mozek. Hierarchické uspořádání těchto orgánů v dobře fungujícím organizmu vyžaduje ještě více konceptů, a to konceptů vyššího řádu. Tento druh hierarchie připisovat čiré náhodě a přírodním zákonům, které nejsou inteligentní (nemají žádné projekty) prozrazuje tak neuvěřitelnou lehkověrnost a naivitu, že je nutno s G. K. Chestertonem obvinit neodarwinisty, že jsou ochotni věřit všemu, co se jim navykládá. Podle Chestertona, tento druh lehkověrnosti daleko přesahuje všechnu náboženskou ochotu věřit, ano, i všechnu pověrčivost na naší planetě.

Koncepce, které jsou podkladem všech biologických orgánů a veškerého hierarchického sestavení oněch orgánů v biologické organizmy, vyžadují tedy a) znalost přírodních zákonů, které tvoří funkční základnu orgánů, b) vědět jak převést tyto poznatky do praxe a vyhodnocovat je. Jak jsme už zjistili, přírodní zákony se nerealizují cíleně (nevytváří nějaký projekt) – vlastnosti železa v odlitku nemají nikdy inteligentní účinky tak, aby samy vyrobily auto. Proto máme za to, že obě funkce a) i b) naplňuje něco, co Řekové nazývali » LOGOS «.

Kapitola IV.

GENEZE BIOLOGICKÉ INFORMACE

1. Problém informace pro abiogenezi

Vývojová teorie hlásá, že došlo k samovolné evoluci neživé hmoty, než mohla vzniknout živá buňka (prabuňka, mikrosféra, koacervát). Jinými slovy neživá hmota se organizovala spontánně a sama od sebe. V čele přírodovědců, kteří zastávají tento názor, stojí Manfred Eigen. (1) Nejprve prověříme jeho teorie v systémech termodynamicky uzavřených a pak otevřených.

a) Termodynamicky uzavřené systémy

Druhý termodynamický zákon říká, že v termodynamicky uzavřeném systému má entropie sklon neustále vzrůstat. Entropie je množství energie, které už není k dispozici pro užitečnou práci – tedy míra nepořádku. Vždyť energie a pořádek jsou na sebe vzájemně vázány. Zákon je pouze statickým prostředkem, který vyjadřuje energetické poměry, takže na molekulární úrovni je možná přechodná úchylka od normálního uspořádání. Malá místní přechodná snížení entropie jsou možná.

(1) M. EIGEN: Selforganization of Matter and the Evolution of Biological Macromolecules. Naturwissenschaften 58 (1971) 465-522.

Jiná alternativní formulace druhého zákona říká prostě, že v nějakém uzavřeném systému ubývá všeobecný pořádek. Podle toho by tedy v nějakém uzavřeném systému nemohlo dojít k zvýšení pořádku; neustále totiž ubývá v tomto systému energie, jež je k dispozici pro práci. Je zřejmé, že v takovém systému nemůže dojít k žádné, všeobecné, postupné a samovolné organizaci hmoty. Takový uzavřený systém se skládá z mnoha molekul, které vytvářejí dynamickou rovnováhu. Tato dynamická rovnováha připouští malá kolísání kolem energetického průměru. Každý výkyv jedním směrem od průměru znamená přirozeně malou nepravděpodobnost nebo snížení entropie (zvýšení pořádku), jež se pak vyrovná výkyvem na opačnou stranu. Eigen nyní tvrdí, že takové malé výkyvy (snížení entropie) mohly být podchyceny, a to skrze rozmnožovací mechanizmus živé buňky. Eigen má ovšem na mysli především termodynamicky otevřené systémy, avšak totéž platí pro uzavřené systémy. Hlavní věcí je, že dochází k molekulárním výkyvům kolem průměrné hodnoty, které znamenají zvýšený pořádek nebo sníženou entropii; k tomu může dojít jak v otevřených, tak v uzavřených systémech. Kdyby bylo možno takové výkyvy nebo snížení entropie shromažďovat, dal by se stále a automaticky zvyšovat pořádek. Část systému by se samovolně organizovala – podle schématu Manfreda Eigena.

Bereme jako jistotu, že všude dochází k malým, místním molekulárním výkyvům, a to jak v termodynamicky uzavřených, tak v otevřených systémech. Kdyby nyní bylo možné někde podchytit takové snížení entropie, samovolná organizace části hmotného systému by se stala skutečností. Tak učí Eigen. Celá teze má ale háček. Klademe jedinou otázku, abychom ten háček odhalili: JAK a KDY, formulováno zcela přesně, jsou podchycována tato malá snížení entropie nebo zvýšení pořádku? V normálním neživém, uzavřeném termodynamickém systému, který tvoří jen surová hmota, je přirozeně nelze podchytit. Vždyť tento systém stojí v rovnováze z hlediska pořádku, nejsou-li v něm nějaké mechanizmy života. Aby se dala tato malá zvýšení pořádku podchytit a uskladnit, navrhuje nyní Eigen rozmnožovací mechanizmus biologické buňky. Tento systém by jistě také dobře fungoval, kdyby se přihlíželo k dvěma podmínkám.

a) energie, kterou absorbuje rozmnožovací mechanizmus tím, že odnímá zlomky výkyvů, by se musela nahradit. V uzavřeném systému by se musela vzít z jiných častí systému. To by způsobilo, že by systém samovolně chladl a zvyšoval úroveň pořádku. Systém by tedy samočinně chladl, aby odnímáním teploty financoval růst samovolné organizace. Musíme si uvědomit, že Eigen nechce svým mechanizmem vysvětlit pouze transformizmus, nýbrž také biogenezi z neživé hmoty, v níž přece neexistují žádné akumulační mechanizmy.

b) Eigen mluví mezi jiným o samovolné organizaci hmoty až ke stadiu života, tedy o samovolné organizaci hmoty, jež má umožnit vznik života při abiogenezi. Použití replikačního mechanizmu živé buňky k podchycení molekulárních kolísání, je věcí, jež je před biogenezí problematická. Vždyť takový mechanizmus před biogenezí přirozeně neexistuje. I po vzniku praživota se musí dodat hmotě nová informace, jež umožní vytvoření nových vyšších druhů života. Molekulární výkyvy nemohou financovat tuto novou informaci, jak zjistíme později. Prosté ukládání takových molekulárních výkyvů z nich neudělá novou informaci. Problém nové kumulativní informace a jejího vzniku tedy zůstává stále ještě nerozřešený.

Je nutné zdůraznit, že Eigenova hypotéza vyžaduje mechanizmus na podchycení malých dynamických výkyvů, aby se tak lokálně snížila entropie. Jen tak by mohlo dojít k samovolné organizaci hmoty: za pomoci nějakého mechanizmu či stroje. Bez použití nějakého stroje padá do vody celý projekt samočinné organizace hmoty. Vždyť bez stroje to ztroskotává na druhém zákoně. Avšak ve světě před vznikem života nebyly žádné mechanizmy či stroje, jaké požaduje Eigen, protože obojí je výrazem inteligence, po které není v surové hmotě ani stopy. Je to axiom hmoty, že nemá ve svém surovém neorganizovaném stavu žádnou inteligenci, žádné koncepty, žádné stroje, žádné projekty. Podle Jacquese Monoda je inteligence (mít v sobě projekty) výhradní vlastností života a nikoliv neorganizované hmoty. Kde chce tedy Eigen vzít své mechanizmy, jež mají podchytit a akumulovat malá molekulární kolísání tak, že dojde k samočinné organizaci hmoty v biogenezi?

Protože ve světě před vznikem života nejsou k dispozici žádné živé či jiné mechanizmy, nelze akumulovat malá kolísání. Tlak rovnováhy znovu » vyžehlí « drobná zvýšení pořádku. Bez záchytných mechanizmů se velmi rychle vytratí. V neživém světě tedy neexistovaly požadované mechanizmy, takže nemohlo dojít k samovolné organizaci hmoty v rámci biogeneze. Proto je prostě a přísně teoreticky i prakticky vyloučena samočinná organizace, jež se nazývá chemickou evolucí až ke vzniku života. Život proto nemůže nikdy samovolně začít, jak to požadují Eigen a jeho přátelé. Chybí k tomu nezbytně nutný mechanizmus. Pasteurovy experimenty, jež dokázaly, že život nemohl nikdy vzniknout sám od sebe, vytvářejí výbornou teoretickou základnu.

Eigenův systém pro svět před vznikem života je neudržitelný. V uzavřeném termodynamickém systému dochází skutečně k malým výkyvům, a tím k mírnému zvýšení pořádku. Všude, kde dochází ke kolísání, tam je i molekulární základna pro malá snížení entropie. Eigenův postulát tedy neztroskotává na nedostatečném příkonu energie v nějakém uzavřeném termodynamickém systému. Tentýž postulát by ztroskotal, jak uvidíme příště, i v otevřeném termodynamickém systému neživé hmoty. Celá idea ztroskotává, protože chybí mechanizmus, schopný shromažďovat informace. Lze to vyjádřit i jinak: Stroj či mechanizmus je výrazem projektu či inteligence. Eigenův postulát tedy vlastně ztroskotává, protože mu chybí vysvětlení, kde se při vzniku života vzala, jak a z čeho se vyrobila inteligence, projekty, koncepce; vždyť surová hmota žádné nemá!

Eigenovy názory, jak jsme už uvedli, by báječně klapaly a hmota by se bezvadně organizovala sama od sebe, kdyby mohl do svého systému v nějaké vhodné formě zařadit inteligenci. Právě to chce potají učinit tím, že vyslovuje požadavek spolupůsobení mechanizmů, aby, podle jeho teorie, mohlo dojít k samovolné organizaci. Ve skutečnosti se tu nejedná o samočinnou organizaci, nýbrž o organizaci hmoty za pomoci mechanizmů a inteligence, které v hmotě samé nejsou. Surová hmota se nemůže sama od sebe organizovat, protože nemá žádnou inteligenci. Tato skutečnost je právě výpovědí druhého termodynamického zákona; to však bohužel, jak se zdá, neodarwinisté nepochopili.

Skleněné kuličky, které Eigen uvádí ve své knize HRA (2) jako příklad vlastností hmoty, jež se organizuje sama od sebe, ilustrují týž nesprávný myšlenkový pochod. Skleněné kuličky, s nimiž Eigen provádí své hry, nemají žádné schopnosti samočinně se organizovat. Přesto za pomoci jím vymyšlených pravidel hry se z nich vytvářejí pod vlivem náhody různé vzorky. Skleněné kuličky, napodobující molekuly hmoty, nevlastní žádnou inteligenci, proto se samy neorganizují. To, co je organizuje, není v žádném případě samovolná organizace, nýbrž organizace na základě pečlivě vymyšlených pravidel hry, jež sídlí mimo kuličky, v Eigenově hlavě.

Vytvořené uspořádání je dílem inteligence pravidel hry. Pravidla hry jsou vlastně produktem látkové výměny života (Eigena samého) a nikoliv vlastností samočinně se organizující hmoty. Ani skleněné kuličky, ani hmota se nemohou samy organizovat. Inteligentní pravidla hry, jež pocházejí ze života už dříve existujícího, jsou s to organizovat obojí.

b) Termodynamicky otevřené systémy

Pokud se týká samovolné organizace, není velký rozdíl mezi počínáním hmoty v termodynamicky otevřeném či uzavřeném systému. Do uzavřeného systému neproudí zvenčí žádná energie. V otevřeném systému, jako např. na naší planetě, proudí k nám ve velkém množství energie ze slunce. Malá snížení entropie závisejí v obou systémech na molekulárních pohybech.

(2) M. EIGEN a R. WINKLER. Das Spiel. R. Piper-Verlag (München-Zürich 1975).

Má-li dojít k samovolné organizaci, musí být v obou systémech drobné molekulární výkyvy podchyceny a akumulovány nějakým mechanizmem. V uzavřeném systému pochází potřebná energie pro malá kolísání přímo z molekulárních pohybů. V otevřených systémech se tyto výkyvy rozhojní pod vlivem energie pocházející z vnějšku. Při – 273° C přestávají všechna molekulární kolísání. V otevřeném systému může docházet k většímu množství kolísání, protože proudí do systému množství energie. Přesto tato skutečnost nijak nezmění závěrečný výsledek. K výkyvům dochází nezávisle na tom, zda je energie endogenní či exogenní.

Proč se tím vším zabýváme? Protože mnozí přírodovědci mají za to, že dodávání energie do termodynamického systému zvyšuje možnosti samovolné organizace. Ve skutečnosti přísun energie jen stupňuje výkyvy, tedy odchylky od rovnováhy, ne však jejich akumulaci za pomoci nějakého mechanizmu. Zůstává faktem, že dodávání energie nebo její nedodávání má druhořadý význam při snížení entropie. Prvořadý význam však má akumulace snížené entropie. Surovou, neživou hmotu můžeme ozařovat libovolným množstvím sluneční energie a nedojde naprosto k žádné samovolné organizaci hmoty. Jestliže naproti tomu týmž množstvím sluneční energie ozáříme zelený list rostliny, akumuluje se energie ve snížení entropie. Vzniká cukr a energie a dochází ke snížení entropie (k „samovolné“ organizaci). Vždyť listová zeleň je právě tím vhodným mechanizmem, který akumuluje sluneční energii tak, že redukuje oxid uhličitý (snížení entropie).

Shrnujeme tedy: Surová hmota v uzavřeném systému se » sama organizuje « za pomoci nějakého inteligentního stroje a endogenní energie (tj. vzniklé z vnitřních příčin). V otevřeném systému se surová hmota » sama organizuje « za pomoci inteligentního stroje a energie, jak endogenní tak exogenní (tj. pocházející z vnitřních či vnějších zdrojů systému). V obou systémech je nezbytně nutný mechanizmus (stroj, know-how, ono » vědět jak «), má-li dojít k samovolné organizaci nějakého druhu. Může to být přirozeně i mechanizmus ve formě pravidel hry, neboť ta napodobují stroj.

Současní neodarwinisté tvrdí, že k samovolné organizaci hmoty došlo před vznikem života. Bohorovně přitom zapomínají vysvětlit, že právě pro takovou samovolnou organizaci jsou naprosto nutné mechanizmy nebo stroje, které by akumulovaly energii ve snížení entropie nebo v samovolné organizaci. Takoví vědci mlčky připouštějí, že surová anorganická hmota před vznikem života je s to fungovat jako energetický usměrňovací mechanizmus. Svědčí to však o jejich nedostatečném chápání, jaké důsledky má druhý termodynamický zákon.
Těžiště celé vývojové teorie spočívá právě ve dvou skutečnostech, které jsou úzce spjaty s dosavadními úvahami:

a) Jak se mohla surová anorganická hmota samovolně zorganizovat na patřičnou úroveň bez pomoci inteligentního mechanizmu, který by akumuloval malé výkyvy od chemické rovnováhy? Takové mechanizmy totiž hmota před vznikem života v sobě neměla! Neorganizovaná hmota nevlastní žádnou endogenní (to je z ní samé pocházející) inteligenci či mechanizmus; a inteligence je nezbytně nutná pro stavbu všech mechanizmů. Nehraje při tom žádnou podstatnou roli, zda je systém uzavřený nebo otevřený. Nejdůležitějším bodem zůstává, že surová hmota sama nestaví žádné mechanizmy, takže se sama nikdy nemůže hierarchicky organizovat.

b) Jak by mohla nějaká nahodilá prabuňka spojit energii své látkové výměny s vytvářením a akumulací nové informace, tak aby se jednoduché druhy přetvářely ve složitější? Jak by totiž mohl být transformizmus financován z energetického hlediska? Neodarwinizmus požaduje, aby nová informace, jež je nutná pro transformizmus (tj. pro přeměnu nižších druhů ve vyšší), vznikla čirou náhodou, která se opět vytřídí pomocí výběru. Abychom mohli prověřit tento aspekt neodarwinizmu, bude zapotřebí ještě dalšího rozlišení.

2. Problém transformizmu a jeho » financování «

Čistě experimentální stránku problému – zda došlo v minulosti k transformizmu (- to znamená, zda se pomalou přeměnou postupně vyvíjely všechny organizmy na zemi, vyšší druhy z nižších, a zda se ještě vyvíjejí), tím se budeme zabývat v příštích kapitolách. Nyní bychom rádi poukázali na některé teoretické (neexperimentální) aspekty transformizmu.

Má-li se zvýšit úroveň všeobecného pořádku v systému, musí být napojen usměrněnou a spojenou energií. Jen usměrněná energie umožňuje zvýšení pořádku nebo snížení entropie. Přirozeně takovou usměrněnou a spojenou energii vyrábějí jen mechanizmy. Tato skutečnost platí jak pro živé, tak pro neživé systémy, s tím rozdílem, že živé systémy jsou programovány endogenně (geneticky), takže jsou s to endogenně usměrnit neusměrněnou energii, kterou dostávají. Tímto způsobem je financována replikace (vytvoření kopie, totožné zdvojení) a růst za pomoci energie, vnitřního programování a mechanizmů. Kam až můžeme dnes vidět, biologická buňka nemá žádný mechanizmus, který by mohl energii látkové výměny použít k tomu, aby vyrobil novou genetickou informaci. Energie látkové výměny biologické buňky je použita pro hmotný růst a replikaci genetického kódu, a ne, jak se toho dá dosáhnout u některých moderních počítačů, na vytvoření nových programů, nové informace nebo na výrobu nové genové informace. Právě protože chybí energetický spojovací systém, který váže buněčnou energii látkové výměny na výrobu informace, byli přírodovědci nuceni přírůstek informace v chromozomech v průběhu vývoje připsat čiré náhodě.

Odborníci v teorii informací si stěžují právě na tento nemožný aspekt neodarwinistické domněnky. Připisovat výrobu informace čiré náhodě je ve světě odborníků zásadním bludem. Avšak zastánci vývojové teorie se dopouštějí ještě horšího bludu, když připisují náhodě nejen výrobu informace, nýbrž dokonce i mechanizmus, který informaci shromažďuje a reprodukuje (program). Čirá náhoda nevytváří žádnou informaci a zcela jistě také nevytváří žádný mechanizmus, který by ji shromažďoval a reprodukoval. Čirá náhoda může informaci upravit, nikdy však není s to vytvořit z gruntu nové koncepty nebo novou informaci.

3. Entropie a informace

Většina neodarwinistů dnes věří, že se problém výroby biologické informace automaticky vyřeší, když vysvětlí problém snížení entropie. Malá snížení entropie, která prý podchycuje genetický rozmnožovací (replikační) mechanizmus, jak učí Eigen (3), naznačují tento směr. Výroba malých snížení entropie se považuje za výrobu informace, aniž by se poukázalo na skutečnou problematiku. Může se něco takového tvrdit? Je to důležitý bod, neboť na něm závisí část důkazů neodarwinizmu o vzniku života a o transformizmu (přeměně druhů). Tvrdí se totiž, že genetická informace automaticky vzniká tam, kde jsou podchycována a udržena malá snížení entropie skrze molekulární výkyvy z rovnováhy. Odpovídá tento postoj teorii informací? Jestliže ne, pak celá základna neodarwinistického vysvětlování, jak vzniká či jak se vyrábí biogenetická informace, je nadále vědecky neudržitelná.

Otázka tedy zní takto: Je opravdu možné klást rovnítko mezi vznik malých snížení entropie, která způsobují molekulární výkyvy, a výrobu informace? Abychom prověřili tuto otázku, provedeme následující pokus. Mícháme karty, na nichž jsou natištěny pouze dva symboly, totiž tečky a čárky Morseovy abecedy. Podle pravidel pravděpodobnosti dosáhneme dříve nebo později seřazení: (tři tečky, tři čárky, tři tečky). Toto pořadí představuje systém lehce snížené entropie. Ukážeme-li nyní uvedené seřazení teček a čárek lodnímu telegrafistovi, čte v něm nejen lehce sníženou entropii, nýbrž vyčte z toho: Loď v nebezpečí! SOS! To je kódované poselství. Telegrafistovi byla sdělena informace. Ukážeme-li totéž nějakému křovákovi, bude vidět v této lehce snížené entropii jen jakýsi divný vzorek. Je zřejmé, že telegrafista vyčetl z uvedeného systému poselství, informaci, kterou křovák nevidí a nezná.

(3) Srov. EIGEN a WINKLER; Das Spiel (pozn. 2).

Telegrafista je s to na základě jemu známé konvence vyčíst informaci, kterou křovák vyčíst nemůže! Dvě strany se totiž dohodly vložit určitou informaci do předem dohodnutého systému teček a čárek, jímž lze předávat poselství (informace).

Systémy snížené entropie jsou proto cenné pro předávání informace – protože jsou nepravděpodobné – a spontánně se všude nevynořují. Proto jim lze svěřit informaci a kódy. Tím nehrozí nebezpečí, že se někde svévolně vytvoří systémy, jež by libovolně předstíraly » informaci «. A lze brát v úvahu pouze symboly snížené entropie, které nevznikají samy od sebe, jinak by totiž předstíraly poselství, která neexistují. Čím je poselství složitější, tím je zapotřebí většího snížení entropie, na níž se informace sděluje. Je to velmi důležité uznat, že systém vytvořený náhodným mícháním nemá co činit se skutečnou informací o nouzové situaci nějaké lodi (SOS).

Bude-li někdo míchat písmena naší abecedy, mohl by po čase dosáhnout výsledku – systém redukované entropie – jež vypadá takto: MATKA JE MRTVA. Jen konvence (jazyková dohoda) umožňuje tomuto seřazení písmen být nositelem informace. Pořadí písmen v uvedené větě neznázorňuje matčinu smrt a systém, k němuž jsme dospěli mícháním písmen, nemá nic společného se skutečnou smrtí – se skutečnou informací.

Informace se vkládá do nějakého systému prostřednictvím snížené entropie, po případě prostřednictvím zvýšené nepravděpodobnosti; avšak snížená entropie či zvýšená nepravděpodobnost nejsou informací samou. Nelze klást rovnítko mezi informaci a nepravděpodobnost. Účelové důvody nás mají k tomu, abychom nechali předávat informaci a poselství na snížené entropii, avšak ta není totožná s poselstvím.

Proto je nesmysl, tvrdí-li neodarwinisté (srov. Eigen » Hra «), že fenomén výroby malých snížení entropie je totožný s výrobou informace. Z tohoto důvodu rozhodně odmítám postulát, že náhodné molekulární výkyvy vyrábějí informaci. Toto tvrzení je hrubým zneužitím Wienerovy a Shannonovy teorie informací, která učí, že informace a koncepty systémů redukované entropie jsou vnuceny výlučně prostřednictvím lidských konvencí. Vždy informace je výrazem hodnoty překvapení, a tu čirá náhoda nedodává. Nelze klást rovnítko mezi systémy redukované entropie a informaci, jež je na nich uložena; nejsou totožné s touto informací. (4)

V tomto smyslu se učí, že nepravděpodobná seřazení čtyř DNK-nukleotidů genetického kódu je vlastní genetická informace kódu. Ano, DNK-nukleotidy jsou jejími nositeli, avšak nejsou informací samou. Podle neodarwinizmu (Eigenova) vznikla informace pro vytvoření buňky, orgánů, nervů i mozku skrze molekulární výkyvy, které byly podchyceny. Takové výkyvy pak měly dodat informaci na sestaveni a propojení mozkového komputeru, který dokáže i mluvit. Každý technicky vzdělaný člověk ví, že pro tak složité propojení je zapotřebí téměř nepředstavitelně komplexní informace, kterou jistě netvoří pouze molekulární výkyvy. Neodarwinista vysvětluje výrobu celé této technické informace formulkou malých molekulárních výkyvů, které podchytil jakýsi mechanizmus. Ve skutečnosti takové výkyvy nevyrábějí vůbec žádnou stopu informace, nýbrž jen a jen sníženou entropii, které by eventuálně bylo možno později svěřit informaci. Víme, že veškerá informace, všechna poselství pocházejí od nějaké Inteligence a z nějakých konceptů.

(4) C. E. SHANNON, W. WEAVER: Mathematical Theorie of Communications. Univ. of Illinois Press (Urbana u. a. 1971).

Tato informace se pak předává systémem snížené entropie.

Neodarwinizmus tedy požaduje, aby se surová hmota před vznikem života sama organizovala, aby náhodné molekulární výkyvy vyráběly informaci, aby ji čirá náhoda kodifikovala, aby ji shromažďovala a předávala (reprodukovala). Darwinistická domněnka se pokouší vysvětlit náhodnými výkyvy vznik a rozmnožování biologického organizmu, který je neúměrně složitější než nejmodernější auto. Kdyby se přijala tato domněnka, tak by se také muselo přijmout, že auta vyrábí a nové typy vyvíjejí pouze a výlučně molekulární výkyvy molekul železa, bez konstrukčních mechanizmů, skrze přírodní výběr, k němuž dochází na automobilovém trhu na základě nabídky a poptávky. Podle toho stačí vysvětlit vývoj a výrobu všech aut konkurenční boj a čirá náhoda. Podle této domněnky by tedy nebylo zapotřebí inženýrů, strojů ani dílen. Neodarwinisté tvrdí v zásadě totéž, když učí, že molekulární výkyvy, přírodní výběr a konkurenční boj v biologii samy o sobě stačí vysvětlit vznik i vývoj života. Tím vylučují, že plán, inteligence, ono » vědět jak « – hraje nějakou roli a to u organizmů, které jsou neúměrně složitější než nejmodernější auta -a už proto vyžadují daleko více nákresů, inteligence, (projektů) » vědět jak «. Náhodné molekulární výkyvy, jež jsou vytříděny inteligentním usměrněním (tedy pomocí mechanizmů), jsou přirozeně příčinou všech hierarchických strojů, a proto také všech organizmů. Neodarwinizmus však nedokáže vysvětlit, jaká je příčina takového inteligentního usměrňování, protože v mrtvé hmotě nic takového neexistuje.

Kapitola V.

PROGRAMUJE ČIRÁ NÁHODA?

1. Náhoda jako programátor?

Staří darwinisté se domnívali, že biogeneze se dá vysvětlit náhodným vytvořením aminokyselin a jejich produktů vytvořených kondenzováním. Darwin a jeho přívrženci přirozeně neměli potuchy o vnitřním, kódovaném programováni buňky. Darwin předpokládal, že celá buňka původně vznikla náhodou za pomoci různých chemických procesů. Dnes naproti tomu víme, že chemický i fyziologický průběh látkové výměny v buňce – a vůbec v živých organizmech – není ponechán náhodě či živelnosti. Vše, co se odehrává v buňce, je do nejmenších podrobností předem programováno, i když reakce látkové výměny samy o sobě chemicky řídí náhoda. Každou syntézu, každý rozklad ve všech buňkách určuje a kontroluje kódovaný program, ačkoliv čistě chemické reakce jsou podrobeny náhodě. Tento program je umístněn v buněčném jádru na molekulách DNK. Je napsán kódovaně – jako v nějaké knize – i když tam přirozeně není žádný papír ani 26 písmen naší abecedy. Buňka má zato svou vlastní řeč, svůj vlastní kód, svou vlastní gramatiku i svůj vlastní » papír ; písmena jsou čtyři báze, » papír « je složen s fosfátu a pásků deoxyribózy. Řeč a písmena tohoto kódu jsou stejná pro všechno co žije (rostliny, viry, zvířata i lidé).

Původ této řeči je nutno hledat v chemickém konceptu, který řídí všechny buňečné pochody prostřednictvím kódu a gramatiky. Objasníme-li si původ tohoto konceptu, přispěje to k lepšímu pochopení významu života. Zvláště v posledních letech se snažili přírodovědci, především ti, kteří zastávají materialistický názor, najít hmotařsky-rozumové vysvětlení, odkud pochází koncept, kód i řeč života. Protože však koncept, kód i genetická řeč podmiňují programování života, musíme pátrat po jejich původu v rámci pravidel teorie informací.

V běžné řeči se pojmy » koncept, kód, program « nějak spojují s pojmy » inteligence, myšlení, informace «. A také se v běžné řeči pojmy » koncept, myšlení, informace, inteligence « úzce vážou na staromódní slova » Logos, rozum, duch «. Dalo by se předpokládat, že objevení konceptu, kódu řeči a systémů, které shromažďují informace a reprodukují je, a to ve všech živých buňkách, automaticky povedou k tomu, že za vznikem prabuňky, za biogenezí stojí koncept, Logos, inteligence nebo Duch. Protože to ale materialistická filosofie nepřipouští – vidět za vznikem hmotného života pojmy jako Duch či transcendentní Inteligence, byla automaticky nucena hledat pramen řeči, kódu a informace všech biologických buňek jen ve hmotě a v čiré náhodě.

V tomto smělém záměru jsou skryty nezměrné těžkosti. Vždyť hmota sama, jak je známo, není inteligentní, tj. nemá žádné koncepty, žádné » projekty « nebo plány – to znamená, neprojevuje žádnou inteligenci, žádného » ducha «. A přece je živá buňka plná projektů, inteligence a konceptů (duch). Proto je materialista nucen hledat programování života a jeho koncepty v tom, co je opakem ducha – tedy ve hmotě a v čiré náhodě. Chtít vykouzlit programování, projekty a koncepty z toho, co je opakem ducha, opakem projektu, opakem programování (tedy z čiré náhody), k tomu je zapotřebí pořádné dávky » duševní akrobatiky «. Právě této akrobatice se musíme trochu podívat na zoubky, protože právě ji všude pilně přednášejí materialisticky smýšlející přírodovědci na našich středních i vysokých školách jako jediný vědecký výklad. Kdo zastává materialistický názor na vznik života, že totiž koncept programování, napodobování, řeč kódu a jeho interpretace pochází jen a jen z mrtvé hmoty, jež není inteligentní a jak je známo, nezná ani plány či programování, ani inteligenci, pak musí umět vykouzlit všechno samovolně. Buňka má velkou » sílu rozhodovat «, velký chemický koncept, mnoho informačně podmíněného programování – celá látková výměna v buňce to dokazuje. Anorganická hmota nemá nic podobného. Problém se nám tedy vyhraňuje na tento jediný bod: Jak vyvíjí buňka » sílu rozhodovat «, koncepty a programy z hmoty samovolně, když ve hmotě po něčem takovém není ani stopy? Vznik inteligence z její neexistence je velkým problémem materialistů, kterým se nyní budeme zabývat.

2. Podstata buněčného programu

Všechny biologické buňky jsou řízeny programy, jež jsou v kodifikované formě akumulovány v buněčném jádru na molekulách deoxyribonukleové kyseliny. Jako kódovaný, dírkovaný pásek řídí moderní vrtací stroj, tak buněčný program, » napsaný « v jádru, cíleně řídí všechny funkce, syntézy a rozkladné procesy a systémy v buňce. Celá chemická látková výměna a celý buněčný program je kódovaně naprogramován. I buněčné reakce na prostředí jsou dalekosáhle naprogramovány.

Přírodní vědy neznají žádnou evoluci: Přírodní vědy neznají žádnou evoluci_provázek s navázaným SOS

Dříve než můžeme hovořit o vzniku a původu takového inteligentního systému, musíme poznat, jak funguje dnes. Abychom se vyhnuli sáhodlouhému vysvětlování, popisujeme podstatné rysy genetického systému za pomoci jednoduchých příměrů.

Mezinárodně uznávané volání o pomoc píšeme » SOS «. Toto volání obsahuje kódovanou informaci. Je to kódovaná věta, kterou lze kódovaně psát takto: … — … (tři tečky, tři čárky, tři tečky). Ty tečky a čárky znamenají dvě písmena Morseovy abecedy. Můžeme je zaznamenat a sdělovat různým způsobem: napsat je na papír, nebo vytlačit cukrovou polevou na dort, nebo nějaké letadlo je může psát na obloze kouřovým plynem. Poselství a informace zůstává stejná: » SOS «. Nebo by se také mohly tečky a čárky uvázat na provázku jako velké a malé uzlíky.

V tomto případě není zapotřebí žádný papír, abychom sdělili poselství, nýbrž jen prostý provázek. Pomocí uvedeného systému jednoduchých a dvojitých uzlíků (= čárek) by se dal » napsat « na provázku Goethův » Faust «. Podobným písmem (systémem uzlíků) zaznamenali dávní Inkové své rodokmeny, své dějiny i své obchody.

» Psali « uzlíkovým kódem na provázcích místo 26 písmeny na papíře. Toto písmo Inků lze číst bud zrakem (jako my čteme písmena na papíře) nebo hmatem – člověk cítí uzlíky a dvojité uzlíky, když provázek proklouzává mezi prsty. Toto písmo je zároveň optické i slepecké.

Informace k programování všech biologických buněk je zaznamenávána podobným systémem. Čtyři písmena jsou upevněna na dvou provázcích. Oba provázky se nazývají » dvojitá spirála «. Buněčný kód netvoří jen dva symboly – jako tečky a čárky v Morseově abecedě – nýbrž čtyři písmena, jimiž jsou čtyři látky: A -adenin, T – thymin, G – guanin, C – cytosin – v deoxyribonukleové kyselině; AUGC v ribonukleové kyselině (U – uracil). Biologický provázek není shodný s provázkem Inků, protože jej tvoří dvojitá spirála.

Čtyři písmena jsou umístněna ve dvojité spirále jako uzlíky na našem prostém provázku. (ATG a C v DNK; AUG a C v RNK) a molekuly fosfátu PO4 spojují molekuly cukru ve dlouhé dvojité provazce či pásky. Vodíkové vazby pak mezi molekulami cukru oba provazce spojují. Schematicky to vypadá takhle.

Obrázek 3. Molekula deoxyribonukleové kyseliny (DNK) – schematický výřez dvojité spirály. Čtyři báze tvoří čtyři písmena buněčné abecedy: ATGC (A = adenin, T = thymin, G = guanin, C = cytosin) v DNK; AUGC (U = uracil) v RNK. Tyto čtyři báze jsou spojeny molekulami cukru (ribóza a deoxyribóza); a molekuly cukru pak jsou spojeny molekulami fosfátu (PO)4, takže tvoří oba dlouhé provazce dvojité spirály. Vodíková spojení mezi molekulami cukru spojují oba provazce jako mosty.

Tento systém dvojité spirály, která nese čtyři chemická písmena, umožňuje zaznamenat informaci právě tak, jako 26 písmen naší abecedy umožňuje napsat báseň na papír. Dvojitá spirála slouží právě tak jako provázek, na němž jsou navázány uzlíky a dvojité uzlíky ve zvláště kódovaném pořadí. Pořadí čtyř bází je v principu nositelem informace, jako pořadí uzlíků … — … (SOS) sděluje informaci na provázku. Pořadí čtyř bází pracuje právě tak jako pořadí 26 písmen naší abecedy. Dvojitou spirálou by bylo možno kromě čtyř písmen napsat celé knihy plné informací, tím že se mění jejich pořadí. Právě tak my píšeme celé knihy tím, že měníme pořadí písmen naší abecedy. Systém dvojité spirály v lidském spermatu a v lidském vajíčku má tímto způsobem zakódované stavební instrukce, podle nichž je s to vybudovat celého člověka. Tato genetická informace, napsaná na papír, by potřebovala 1.000 normálních svazků, každý s 500 stranami, to znamená celkem 500.000 tištěných stran. Buňka je mistrovským dílem miniaturního uložení a předávání informace.

Na zygotě (v oplozené vaječné buňce) je všechna informace potřebná k vytvoření celého člověka i všeho jeho potomstva.

Z toho vyplývají následující otázky: 1. Jak je možné si představit, že v minulosti vznikl takový systém sám o sobě? 2. Jak je možné si představit, že vznikl obsah takového systému – tedy informace a instrukce, jejichž je nositelem? Povahu tohoto problému by bylo možné formulovat i jinak: 1. Jak vznikl systém, který nazýváme magnetofon? 2. Jak vznikla informace (hudba, básně atd.), jež je zaznamenána v magnetofonovém systému? V tomto případě by se magnetofonový systém dal přirovnat k molekulám deoxyribonukleové kyseliny, zatímco jeho informace (hudba, básně, atd.) by se daly přirovnat k informacím (instrukcím pro syntézu atd.), jejímiž nositeli jsou DNK – molekuly. Oba problémy jsou důležité, protože vrhnou světlo na vlastní podstatu a význam člověka i biologie.
Jak nyní vysvětluje materialistický přírodovědec a evolucionista první vznik života (abiogenezi)? Je třeba hledat výklad pro vznik složité genetické soustavy (tedy » magnetofonového systému «) a výklad obsahu této složité soustavy (hudební nahrávka).

Složitá genetická soustava má přirozeně mechanizmus, který řeč překládá a uskutečňuje její obsah. A tento mechanizmus je také biogeneticky nutno vysvětlit.

Protože toto vysvětlení nijak nesmí počítat s obsahem předgenetické Inteligence, je přirozeně nuceno podřídit všechny výklady Neinteligenci (čiré náhodě). Zákony a pravidla mrtvé hmoty musí tedy nahradit systém (tj. gramofonový « mechanizmus) a informaci mechanizmu (koncepty, » magnetofonové nahrávky «). Je třeba nahradit mechanizmus a informaci, jež je na něm zaznamenána (tedy systém i jeho obsah), aniž by se bylo možno odvolat na nějakou Inteligenci. Programy, složitou soustavu jejich překládání i uskutečňování napodobovacího systému je nutno vyvodit ze zákonů mrtvé hmoty. Největší potíž takového smělého kousku je: mrtvá hmota, jak je známo, nemá žádnou inteligenci, žádné programy, žádné koncepty, žádnou řeč, žádné systémy, žádné mechanizmy ani žádný plán. Přesto musí mrtvá hmota ještě před vznikem života dodat právě tyto složité soustavy, právě tento systém, právě inteligenci života (informaci, koncepty). Inteligence musí tedy vzniknout sama od sebe ze své neexistence.

3. Skleněné kuličky Manfreda Eigena

Manfred Eigen se zabývá problémem domněle samovolného vzniku života z mrtvé hmoty, vzniku plánu a inteligence z jejich neexistence. Především tvrdí, že čirá náhoda řízená přírodními herními pravidly dokázala udělat ten parádní kousek (biogenezi) – samovolně vytvořila pořádek z chaosu. Eigen pak líčí řadu hříček, které při dodržování určitých herních pravidel dokážou vytvořit pořádek z nepořádku. Své stanovisko se snaží dokázat nejrůznějšími hříčkami. (1)

Eigen především tvrdí, že vlastnosti mrtvé hmoty a přírodní zákony, jež jsou jí inherentní, působí na čirou náhodu tak, že ji cíleně řídí. Tak prý vzniká inteligentní, hmotné ústrojí fyzického života (systém látkové výměny). Eigen a jeho kolegové jsou zajedno v tom, že nebylo zapotřebí nějakého nehmotného řízení (jako je akt Boha Stvořitele), aby se vysvětlil inteligentní řád v biologické buňce. Podle Eigena a většiny materialistických přírodovědců, imanentní vlastnosti mrtvé hmoty vyrábějí samy ze sebe program, kód, systém i obsah molekul DNK (deoxyribonukleové kyseliny).

(1) Srov. M. EIGEN a RUTHILD WINKLER: Das Spiel. Naturgesetze steuern den Zufall. R. Piper-Verlag (Zürich 1975). Str. 404.

Všechno, co je napsáno v genetické » knize «, pochází prý výlučné z buněčné hmoty a z přírodních zákonů, kterými se řídí.

Jak jsme už pozorovali, chce se tu – v přeneseném slova smyslu – odvodit obsah knihy z papírové hmoty, na níž je text knihy napsán. Autorem knihy (tj. systému) i jejího obsahu (kód, informace) je prý pouze papír a přírodní herní pravidla (tj. přírodní zákony). Podle této domněnky čirá náhoda a herní pravidla tak působily na papír, že sám od sebe vznikl systém (kniha) i obsah (text).

Formulujme si tuto tezi ještě jasněji. Jen tak můžeme opravdu pochopit, co vlastně chce tvrdit materialistická teorie: Máme před sebou knihu: Shakespearova Hamleta. Celý obsah tohoto dramatu, vedle tisku, vazby, rozdělení na dějství a výstupy, dramatické zápletky i postavy – abychom zůstali v rámci zvoleného příměru – vznikly z papíru, tj. z knižní hmoty a z herních pravidel, tj. z přírodních zákonů, kterým papír podléhá. Materialistická filosofie (a proto i materialistická přírodní věda) tedy požaduje, aby » papír « (hmota), na němž je vybudován biologický život, vytvořil celou buňku, kromě toho i systém, obsah, jeho překlad i uskutečnění atd. Náhodné molekulární pohyby v hmotě, včetně pravidel hry za vlastnostmi hmoty prý vytvořily celou » knihu « života. Podle těchto představ programy existující mimo hmotu nemají nic společného s abiogenezí (tj. původním vznikem života). Materialista se dokonce domnívá, že kromě dimenzí času a prostoru neexistuje nic – vůbec nic. Proto také musí jen a jen » papír « sám od sebe vynalézt program i inteligenci a být ještě jejím nositelem. Krátce řečeno: všechna inteligence (projekty, plány, účelnost) musí být ve hmotě, ačkoliv podle 2. termodynamického zákona hmota sama o sobě žádnou inteligenci nemá!

4. Podstata řeči

Pokus Manfreda Eigena chtít vynalézt metodu, která by dokázala, že knižní papír (to zn. hmota života) je autorem obsahu genetického kódu, je nejnovější. » Papír « prý napsal program (informaci) pod vedením čiré náhody a přírodních zákonů.

Jak se tato domněnka dokazuje? Jednoduše. Eigen ukazuje pomocí různých skleněných kuliček a jiných her, že čirá náhoda, jež působí v rámci určitých pravidel hry, vytváří vzorky nebo pořádek (sníženou entropii). Z toho pak vyvozuje, že informace a kódy mohou přímo vzniknout čirou náhodou za pomoci herních pravidel. Je-li možno dosáhnout pořádku u skleněných kuliček čirou náhodou podléhající jen pravidlům hry, musí být možný stejný fenomén na molekulární základně (tedy vytvoření kódu a informace): tak se » vědecky dokazuje «, že původcem genetického kódu i biogeneze je čirá náhoda a pravidla hry (přírodní zákony).

Probereme si nyní několik zjednodušených příkladů, abychom si objasnili Eigenovy názory. Neuvádíme tytéž příklady jako Eigen, avšak jejich principy jsou stejné (2). Už jsme se částečně zmínili o Eigenových herních předpokladech: Posunutím reaktivní rovnováhy je možné zvýšit pořádek, to zn. snížit entropii. K výkyvu z rovnováhy může snadno dojít náhodou. Podchytí-li se nyní v systému takový výkyv z rovnováhy nějakým mechanizmem, bylo by možné udržet zvýšený pořádek (řád) – a ten by pak už nebyl pouze dočasný.

(2) Srov. původní příklady M. EIGENA, v uvedeném díle (pozn. 1).

Z toho se pak vyvozuje, že tento podchycený zvýšený pořádek je podoben řádu genetického kódu. Tak prý se dosáhne programů, kódů a informace čirou náhodou a v rámci herních pravidel, aniž by bylo zapotřebí zásahu nějakého » Ducha « či nějaké Inteligence. Taková inteligence a takový program vzniká podchycenými výkyvy z rovnováhy. Tak prý vznikl i život bez nějaké transcendentální Inteligence. Na těchto předpokladech buduje Eigen své názory o abiogenezi (pravzniku života).

Řekněme si uvedené ještě srozumitelněji: Vezme se klobouk a vloží se do něho mnoho sad karet, na nichž jsou písmena naší abecedy. Připusťme, že vytáhneme z klobouku kartu, na níž je písmeno » A «. Pokračujeme v míchání a tahání z klobouku podle stejných pravidel. Podruhé vytáhneme kartu s písmenem » L « a při třetím tahu » E «.

Tímto způsobem jsme mícháním a taháním (tedy čirou náhodou) a určitými pravidly dosáhli pořadí »ALE« a to bez zásahu nějaké inteligence. Toto pořadí je výrazem snížené entropie, tj. zvýšeného pořádku, a má přirozeně význam; je informací. Budeme-li podle této metody postupovat dál, mohli bychom dostat celou větu, na př. » MÁM TĚ RÁD «. Muselo by se to sice provádět velmi dlouho a podle zcela vyhraněných pravidel. Jistě, celý proces by se dal urychlit novými herními pravidly. Kdyby se postupovalo ještě promyšleněji, avšak podle téže metody, mohly by se vytvořit Erbenovy verše; » Zemřela matka do hrobu dána, siroty po ní zůstaly.« K dosažení takových úspěchů stačí míchání, hry a herní pravidla (kromě hmoty ve formě karet) – ač takové úspěchy jsou svrchovaně nepravděpodobné a zaberou spoustu času.

Genetický kód, jak jsme už viděli, tvoří dvojitá spirála (dvojitý provázek), na níž jsou v kódovaném pořadí napsány věty, informace a programy. Čtyři chemická písmena se vyskytují v podobných seskupeních jako 26 písmen naši abecedy. Jako se vytvářejí slova a věta za pomoci 26 písmen, tak se také vytvářejí za pomoci čtyř chemických písmen genetického kódu. Pořadí čtyř písmen jsou kódována přesně tak, aby byla nositeli významu, programu, informace, jako slova české nebo anglické věty. Proklouzávají-li nyní dvojité spirály skrz buněčné ribozómy, čtou se tak, jako prsty nějakého katolíka čtou, co znamenají kuličky růžence – anebo jako nějaký Indián kmene Inků četl ve své řeči věty z uzlíků na provázcích.

Eigenův postulát – pro vznik života a genetického kódu zní takto: Mohou-li se vytvořit čirou náhodou pořadí slova » ALE «, jež má smysl, a jestliže taková, náhodou vytvořená pořadí mohou být nositeli informace, jako naše slůvko » ALE «, pak vznikla informace a kód čirou náhodou usměrňovanou herními pravidly. Proto může právě tak vzniknout programování a informace na molekulární bázi. Následkem toho není pro vytvoření kódu a informace života zapotřebí inteligence. Čirá náhoda a pravidla hry prý úplně stačí. Eigen tedy uzavírá, že nemusí být postulován tvůrčí akt inteligentního Stvořitele, chceme-li vysvětlit programování a kód genetického systému. Podle tohoto způsobu myšlení je zbytečné hledat za stvořením, které nazýváme biologií, vyšší inteligentní bytost.

Můžeme nyní tyto poznatky shrnout takto: Současný materialista věří s Darwinem a neodarwinisty, že lze vysvětlit vytvoření biologických, chemických, kódovaných sloučenin, jež obsahují informace, pomocí čiré náhody a herních pravidel. Protože se ale život skládá z chemických sloučenin a z kódovaných programů, dokázali prý vysvětlit abiogenezi čirou náhodou z pravidel hry.

Lze však tyto postuláty přírodovědecky, chemicky, informačně-teoreticky obhájit? Jak jsme už viděli, nelze nijak dokázat organickou chemií vznik bílkovin života. Za prvé: neodarwinisté nevysvětlili totiž důležitý problém optické aktivity biologických látek. Za druhé: nevyřešili problém organických reakcí, které probíhají oběma směry (reverzibilitu). Avšak dosud jsme ještě pořádně neprověřili Eigenův postulát, že biologická informace a genetické programy vznikly čirou náhodou. Na tuhle Eigenovu tezi se nyní podíváme zblízka přírodovědeckou lupou.

Provedeme ještě jednou už zmíněný pokus s mícháním a vytahováním karet, při němž se nám podařilo vytáhnout karty v pořadí slůvka » ALE «. Jenomže tentokrát umístíme pokus do trochu změněných podmínek reakce. Provedeme tento pokus v Maďarsku místo v České republice. Stejně jako předtím se nám při velkém štěstí podaří vytáhnout karty v pořadí » ALE «, jako při pokusu v České republice. Celý šťastný se přítomným Maďarům chlubím, že jsem čirou náhodou vytvořil informaci, kódované slovo, které má význam. Vítězoslavně držím před očima Maďarů slůvko » ALE « na kartách. Ti však na mne hledí naprosto nechápavě. Volám na ně, že se mi přece podařil pokus! Zde je přece slůvko »ALE «, má svůj význam, sděluje něco! Tu se zvedne jeden zdvořilý Maďar a upozorní mě: » Možná vám a ostatním, kdo umí česky, to slůvko ALE něco říká, ale mně a ostatním Maďarům neříká naprosto nic. Maďaři neznají slůvko » ALE «. Pro ně to pořadí nemá žádný smysl. Z hlediska entropie znamená pro ně » ALE « zvýšený pořádek, protože je nepravděpodobný. Pro Maďary to však není žádná jazyková, kódovaná informace, to zn. žádné poselství.

5. Jazykové konvence

Slůvko » ALE « je jistě příklad zvýšené nepravděpodobnosti a tedy snížené entropie a zvýšeného pořádku. Slůvko » ALE « je nesporným důkazem, že vznikl pořádek. Aby se sdělila nějaká řeč, vezme se nepravděpodobné pořadí symbolů, jako např. naše » ALE «, jež je výrazem redukované entropie. Pak se na základě jazykové konvence naplní významem, pojmovým obsahem nebo poselstvími. K tomu je možné použít jakéhokoliv pořadí symbolů, jež vykazují redukovanou entropii nebo zvýšený pořádek a naplnit je podle jazykové konvence významem, poselstvími či informací. Právě tak se bere pořadí … — … SOS (redukovaná entropie) a naplňuje se významem podle jazykové konvence.

Vytvoření kódu z hlediska použitých symbolů je naprosto libovolné (ne ovšem z hlediska jazykových zákonitostí). Vezme se nějaký systém redukované entropie (nějaké pořadí symbolů), jež sama o sobě není nositelem žádné informace. Pak se zcela libovolně určí, že tento systém znamená to a to; vnutí se mu jazyková konvence. Význam (či informace) není inherentní slůvku » ALE «. Význam slůvka »ALE « nesídlí nutně a automaticky v pořadí snížené entropie » A-L-E «. Lidé se rozhodli na základě svých pravidel a jazykových konvencí, co má spojka » ALE « znamenat, o čem vypovídat. Jazyková konvence rozhodla, že v češtině spojka » ALE « má mít odporovací nebo stupňovací význam, který odpovídá francouzskému MAIS nebo anglickému BUT. Lidská konvence vkládá význam, poselství do pořadí » ALE «, a nikoliv útvar » ALE «. Pořadí písmen » ALE « je samo o sobě bez jakéhokoliv významu, i když je bezprostředním výrazem snížené entropie, tvoření. Význam slůvka » ALE a nesídlí v něm samém, není mu tedy inherentní. Vytvoří-li se tedy čirou náhodou pořadí A-L-E, nevytváří se už tím jeho nynější význam. Ten byl do něho vložen; že nám spojka » ALE « něco říká, to způsobila jen a jen jazyková konvence, všech lidí, kteří mluví česky. Ukážeme-li toto pořadí písmen Japonci, Maďarovi, Turkovi nebo Eskymákovi, budou se na ně jen nechápavě dívat. Nebudou vědět co s tím, protože nemají potuchy o jazykové konvenci spojky ALE, neboť jen ta zprostředkovává význam.

Tento fakt (důležitost jazykové konvence pro sdělování informace) je rozhodující do té míry, že jej musíme ještě vyhranit. Vezměme ještě jednou naše karty a hrajme si podle stejných pravidel. Dejme tomu, že tentokrát vytáhneme pořadí » MA «, které lze celkem snadno dosáhnout čirou náhodou. Bohužel význam slůvka » MA « je jasný jen Italům. Pro Angličany, Japonce či Turky to nic neznamená, nic jim to neříká. Každý přírodovědecky vzdělaný Turek, Japonec či Angličan rozezná v pořadí » MA « případ snížené entropie nebo zvýšeného pořádku. Avšak Ital, slyší-li nebo čte-li »MA«, rozpozná nejen sníženou entropii, nýbrž také ještě informaci a význam, jehož nositelem jsou ta dvě písmena. Informace, kterou sdělujeme pomocí symbolů psané řeči, je úzce spojena se sníženou entropií, avšak je něčím víc než prosté snížení entropie. Naprosto libovolně se vezmou symboly, které jsou výrazem snížené entropie, a přivěsí se na ně jazyková informace. Tyto symboly by totiž bez
» zavěšení « informace na základě jazykové konvence nesdělovaly vůbec žádnou informaci.

Tedy teprve na základě jazykové konvence jazykový symbol (pořadí písmen) sděluje informaci a význam, který byl propůjčen písmenům z informačního pramene. Konvence sice podmiňuje všechny překlady symbolů, avšak exogenní informace je vložena do symbolu na základě jazykové konvence. Musíme zdůraznit, že ani smysl, ani informace nesídlí v samotném pořadí. Ještě jednou je nutno zdůraznit, že ani význam, ani informace nespočívá v samotných sekvencích, neboť Eigen přehlíží právě tuto skutečnost; on se totiž domnívá, že informace i význam se automaticky objeví, když se tvoří sekvence. Informace a význam jsou dodatečně uloženy symbolům snížené entropie. Jistě, samy symboly mohou vzniknout pomocí skryté náhody a skryté irreverzibility. Naproti tomu však informace a symbolem zachycený význam, který nesou, se neobjeví čirou náhodou.

Důvod, proč může vzniknout snížená entropie, sekvence a pořádek již uvedeného druhu, zatímco informace, koncepty a instrukce tak nemohou vzniknout, je zajímavý, ale bohužel není obecně znám. Jestliže se nějaký systém snížené entropie jako » ALE « přenese na sdělovací systém jako papír, je irreverzibilně uspořádán skrytou rozhodovací hodnotou. Na tuto skutečnost jsme poukázali už dříve, když jsme se zabývali Huxleyovým experimentem, při němž si lidoopi hráli s psacími stroji a přitom náhodou vyprodukovali sekvence písmen stejná jako slova. (3) Tento jev je možný jen proto, že takové sekvence byly irreverzibilně zaneseny na papír. Toto skryté irreverzibilní rozhodnutí se uskuteční za pomoci konstrukčních možností psacího stroje. Kdyby však bylo rozhodující nějaké reverzibilní rozhodnutí, pak by nevznikla žádná sekvence. Tato skrytá schopnost rozhodování vytváří sekvence a ne čirá náhoda. Rozhodnutí ruší to, co vyrábí čirá náhoda, neboť rozhodnutí a čirá náhoda jsou protipóly. Informace, instrukce, programování jsou koncepty, jež se uskutečňují inteligentním zrušením čiré náhody. Mohou být zaneseny na papír (či na jiné sdělovací prostředky) podle přání vynálezce jazykových konvencí. Koncepty a ideje jsou částí holistických konceptů a programů, které jsou prostřednictvím jazykových konvencí zachycovány do stanovených sekvencí. Koncepty mohou vznikat zřetelnými, zjevnými, inteligentními rozhodnutími, zatímco prosté sekvence vznikají skrytými, neinteligentními rozhodnutími (jako u těch opic a psacích strojů). Z tohoto důvodu mohou sekvence se sníženou entropií vznikat způsoby, které vypadají jako čirá náhoda, avšak mají svůj základ v rozhodnutí, kdežto koncepty a programy mají svůj zdroj ve zřetelném inteligentním rozhodnutí. V případě prostých sekvencí zůstává rozhodnutí skryto v mocenstvích a jiných neinteligentních činitelích. Avšak skrytá i zjevná rozhodnutí vedou ke snížené entropii sekvencí, vzorů a konceptů.

(3) A. E. WILDER SMITH: Herkunft und Zukunft des Menschen. Telos (Neuhausen-Stuttgart 1976).

Hodnoty překvapení (informace – ať už skrytá nebo zjevná) vedou k oběma jevům snížené entropie. Při pouhých sekvencích jsou rozhodnutí neinteligentní – u konceptů jsou však inteligentní.

Naše » ALE « nebo » MA «, které vznikly hrou náhody, nikdy nedostaly svůj význam a informaci čirou náhodou. Ta totiž nikdy nevytvořila smysl, řeč, informaci nebo projekty. Naše » ALE « a » MA« náhodou souhlasí s dvěma pořadími písmen, jež v češtině a italštině mají vyhraněný význam, a proto se Čechům a Italům jeví tak, jako by v sobě měly informaci » samu o sobě « a význam. Je to však hrubá logická chyba, tvrdí-li Manfred Eigen a ještě i jiní, že smysl, informace, projekty a řeč vznikly čirou náhodou, protože se čirou náhodou vytvořilo pořadí spojek » ALE « a » MA «.

Zde máme typický příklad povrchního myšlení. Vždyť slůvkům » ALE « a » MA « daly význam jazykové konvence, bez nichž jsou obě slůvka informačně prázdným pořadím snížené entropie. Čirá náhoda dokázala pouze vytvořit jakousi sekvenci či útvar snížené entropie, která nemá žádný význam bez jazykové konvence. Je to pouhé snížení entropie bez jakékoliv stopy jazykové informace, inteligence nebo projektů.

Informace, projekty, plány, programy jsou koncepty hierarchických (nadřazených) systémů. Jsou to samostatná jsoucna, stejně jako energie a čas. Koncepty mohou být vloženy do útvarů snížené entropie jako do ALE, MA, nebo … — … SOS a tak sdělovány. Avšak koncepty nevznikají molekulárními výkyvy, nýbrž jejich usměrňováním. Čirá náhoda, ponechaná sama sobě, vytváří jen čirou náhodu a nic jiného. Dosadíme-li do rovnice usměrňování (informaci, tedy LOGOS), pak nastává docela jiná situace. Usměrňování odstraní náhodu. Jen konvence, řeč, inteligence umožňují sdělování informací, projekty a programy, jež pak ukládají do symbolů, sekvencí a pořadí v různých řečech, a tak je sdělují. Symboly a sekvence (jako spojky ALE či MA) jsou tudíž jakoby prázdné vozy, na něž je možno naložit význam, projekty, informaci a programy, jako se nakládá uhlí na vůz. Je-li možné vyrobit » vozy « (v našem případě k tomu došlo během hříček tím, že jsme usměrňovali náhodu), to ještě neznamená, že jsou naplněny uhlím. Toto » uhlí « (informace, projekty, programy a význam), jež nakládáme na naše » vozy «, bylo vyrobeno v docela jiné » továrně « než vozy. Vůz je něco podobného jako magnetofon (z předešlého příměru). Hudební nahrávka odpovídá uhlí naloženému na voze. Genetický kód Manfreda Eigena, který vznikl čirou náhodou a za pomoci pravidel hry je tedy prázdný » vůz « nebo » magnetofon « bez jakékoliv genetické informace (bez » uhlí «, bez » hudby «).

V této chvíli nás však netrápí problém, jak vznikly sekvence, pořadí nebo chemické sloučeniny (»vozy«), nýbrž jak vznikla řeč, informace, inteligence, plán projekty a význam. Proč mají jistá pořadí čtyř chemických písmen genetického kódu význam a proč obsahují projekty? Proč se z nich vytvoří rostlina, améba, žába, krokodýl nebo člověk? Proč se dá kód přeložit a uskutečnit? Jak se dá realizovat nějaká přeložená řeč, v níž je skryt význam? Sám genetický systém je úžasně složitý » vůz « (tj. nejvíc snížená entropie). Samovolná syntéza takového systému by byla závratně nepravděpodobná, takže by čirá náhoda těžko stačila k jejímu vytvoření. Hlavním bodem je však skutečnost, že čirá náhoda vůbec není s to vytvořit projekty s jazykovou informací, jež genetická konstrukce nese.

Eigen tuto skutečnost potají přiznává, když totiž upozorňuje, že pořadí vytvořená čirou náhodou neobsahují plně hodnotnou informaci ve smyslu platné teorie informací. Ovšem přiznává tento fakt takovým způsobem, že tomu prostý čtenář stěží rozumí. Jeho nenápadné upřesňování ve skutečnosti odvolává jeho základní materialistickou tezi. Ví totiž dobře, že pořadí, která vytvořil pomocí náhody a pravidel hry, neobsahují žádnou opravdovou informaci (projekty, programy, inteligenci). Aby zamaskoval tento závažný teoretický i praktický nedostatek, tvrdí, že prý se význam a informace v oněch pořadích objeví teprve při jejich překládání. Jak ale vzniká překladatelské ústrojí, jež odvodí informaci z pořadí písmen A-L-E, které samo o sobě žádnou informaci nemá. Eigenova odpověď je už předem jasná: také čirou náhodou. Tak máme nyní v biologické buňce k dispozici opravdu obdivuhodné překladatelské ústrojí: nejprve vzniklo čirou náhodou a pak je s to » překládat « bezvýznamná, bezobsažná a náhodná pořadí seskupení takovým způsobem, že během » překladu « dostanou význam, inteligenci, stanou se z nich projekty, programy a konvence.

Toto Eigenovo náhodou vzniklé, » překladatelské ústroji «, jež vyrábí zbrusu nové, tvůrčí informace, plné projektů, je rozpor sám o sobě.

Za prvé: Opravdové ústrojí (přístroj) je podle definice inteligentní a tedy zásadně nemůže vzniknout čirou náhodou (bez inteligence).

Za druhé: Tím, že údajně vytváří novou informaci (místo aby převádělo danou informaci z jedné řeči do druhé) nedělá žádnou překladatelskou práci. Angličtina má pro takový postulát jediný vhodný výraz » preposterous « – převrácený, nesmyslný. Dalo by se prostě říci: Eigenova výmluva má s informační teorií společné jen to, že jednoznačně odporuje jejím poznatkům.

6. Překlad

Překládání informace z jedné řeči do druhé je jeden z nejtěžších úkolů, jehož splnění lze očekávat od nějakého počítače. S velkou obezřetností se do něho musí vložit závratně rozsáhlé a složité programy, má-li stačit na překladatelské úkoly. Američané investovali mnoho milionů dolarů do výzkumu samočinných počítačů, které by strojově překládaly ruské texty do angličtiny. Po více než dvacetiletém úsilí žádný stroj není s to naprosto samostatně překládat z ruštiny do angličtiny. Opravdu dobrý tlumočník musí neustále dohlížet na práci komputeru. Strojový překlad jazykových zvláštností do jiné řeči je tak obtížný, že na něj zřídka kdy stačí naprogramování stroje. Malý příklad těchto obtíží: Anglická fráze: » Untill the cows come home (doslovně: než krávy přijdou domů) znamená, že nějaká věc potřebuje neurčitý čas. Dostane-li nyní stroj tuhle větu k překladu z angličtiny do ruštiny, vyrobí mechanický překlad, avšak ten je nesprávný. Vždyť slovo » kráva « je zde použito idiomaticky, to znamená: ne ve svém původním významu, nýbrž v přeneseném. Překládání je tedy velmi nesnadný úkol, zvláště jde-li o jazykové zvláštnosti. Stroj pracuje (» myslí «) matematicky přesně. I řeč může být často matematicky přesná, přesto je zároveň idiomatická a vyjadřuje se v přeneseném významu, obrazně (nematematicky). Má-li se nám podařit strojový překlad z nějaké řeči, pak musí být všechno úžasně naprogramováno.

Smí přírodovědec tvrdit, že překladatelský stroj, který při všech nám známých vědeckých pokusech musí být pečlivě předem naprogramován, může vzniknout čirou náhodou (tj. z neexistence programu)? Návrhy tohoto druhu nemohou být označeny jinak než – nevěrohodné a nevědecké. Ale celá věc je ještě nevěrohodnější! Eigen požaduje od svého překladatelského ústrojí, aby 1. vzniklo čirou náhodou, tedy bez programu a inteligence, 2. aby informaci nejen přeložilo, nýbrž ji musí během » překladu « i vyrobit. Musí fungovat jako tvůrce i překladatel – a to všechno bez konceptu, jen a jen čirou náhodou. Vždyť náhodou vzniklá pořadí, jež musí být » přeložena «, původně nemají sama o sobě žádný význam, ani informaci. A tak překladatelské ústrojí musí nejen překládat neexistující informaci, ono musí zároveň vytvářet jazyk, programy, informace, koncepty. Přístroj, který vznikl Eigenovou čirou náhodou a podle herních pravidel, musí být výkonnější než všechny samočinné počítače, které kdy lidé vyrobili. A k tomu je ještě naprogramovala čirá náhoda. Máme dojem, že materialisté takovými tezemi nějak příliš přetěžují svou záchrannou brzdu – čirou náhodu.

7. Shrnutí

1. Pořadí se sníženou entropií, kterých Eigen dosáhne svými náhodnými hříčkami, nemají žádný obsah a vůbec žádnou jazykovou inteligenci.

2. Pořadí, jichž Eigen dosahuje pomocí náhodných hříček, nelze překládat, protože nejsou nositeli žádné informace, programu, projektů a inteligence, jež by bylo možno přeložit.

3. Překladatelské ústrojí (přístroj), jež by překládalo to, co nemá význam, ani obsah (nesmysl) na informaci (smysl), jak to navrhuje Eigen, nemůže existovat. Vždyť by musel vyrábět nové informace a projekty z nesmyslu. Takový přístroj by musel být » LOGOS «, jenž vznikl čirou náhodou.

4. Bez zásadního rozporu není z tohoto důvodu myslitelné tvrzení, že prabuňka vznikla pomocí samovolně vzniklého ústrojí.

– – – – – Malou informaci o často jmenovaném Manfredu Eigenovi. Narodil se 9. 5. 1927 v Bochumu, zastával místo ředitele institutu Maxe Plancka pro biofyzikální chemii v Göttingen. V roce 1967 dostal Nobelovu cenu za chemii spolu s dvěma anglickými profesory. V roce 1970 přednesl v Mnichově dva celé večery trvající přednášku » Selbstorganization der Materie und die Evolution biologischer Makromolekule «. V roce 1975 vyšla jeho kniha « Das Spiel-Naturgesetze steuern den Zufall. « V roce 1976 byl zvolen jako první západoněmecký vědec zahraničním členem sovětské akademie věd. – – – – – –

Kapitola VI.

ČASOVÁ OBDOBÍ A DATOVACÍ METODY: JEJICH VZTAH K OTÁZCE INTELIGENCE A K OTÁZCE JEDNOTLIVÝCH DRUHŮ

1. Časová období a datování

V současné době je předmětem intenzivního bádání řešení otázky, jakou roli při vzniku života hraje informace a inteligence. Přední biologové stále ještě připisují náhodě a přírodním zákonům výrobu informace během vzniku genetického kódu. Přijme-li se tato teze, má to dalekosáhlé důsledky. Budeme nyní prověřovat některé problémy tohoto druhu:

a) Inteligence.

Uskutečňuje-li a řídí-li nějaký projekt inteligence, je obyčejně k provedení projektu zapotřebí méně času než je-li celý projekt ponechán čiré náhodě. To je nad slunce jasné. Neinteligence (náhoda) potřebuje k provedení nějakého inteligentního projektu – jako je výroba nějakého stroje nebo návrh konstrukčního nákresu – téměř vždy více času, než provádí-li týž projekt inteligence. » Jít na slepo « většinou zabere moře času, víc než inteligentní pokus, plán vytvořit stroj či program.

Například: obratný a inteligentní inženýr by sám a vlastnoručně dokázal vyrobit ve své dílně malé auto, řekněme během tří let. Kdybychom svěřili výrobu téhož auta 70 obratným inženýrům, kteří by měli k dispozici potřebné dílenské prostředky (za výrobou tohoto auta by stálo 70 krát více inteligence) mohl by se tento automobilový projekt dokončit v několika měsících. Udělejme další krok tímto směrem. Kdybychom pro výrobu téhož auta měli k dispozici nekonečnou inteligenci, pak by z teoretického hlediska mohl být náš vůz vyroben v jediném okamžiku. Nekonečná inteligence, kdybychom s ní mohli opravdu vážně počítat (z přírodovědeckého hlediska), by potřebovala nezměrně málo času pro realizaci svých projektů. Jdeme-li opačným směrem, ukážou se jasně podobné matematické souvislosti. Ponechá-li se výroba téhož auta čiré náhodě, tedy skutečné neinteligenci, protipólu inteligence, bylo by zapotřebí nekonečné množství času, aby se realizoval projekt auta.

Poměr mezi časem a inteligencí je inverzně proporční (nepřímo úměrný). Třást kuličkami jako Eigen (tj. vyrábět pomocí náhody), to trvá jistě déle, než vyrábět pod vedením inteligence.

Chceme-li ovlivnit vzájemný poměr mezi časem a inteligencí, daly by se vyrobit jednotlivé automobilové součástky tak, že by při zatřesení (působením náhody) do sebe pevně zapadly, jako při třesení nějakou dětskou skládačkou mohou do sebe pevně zapadat její kostky. Pomocí takových »irreverzibilních « automobilových součástek by mohla čirá náhoda vyrobit auto, a to v celkem únosném termínu (ovšem jen při povrchním pohledu na věc!) Součástky takového auta by v tomto případě reagovaly jako kostky nějaké irreverzibilní skládačky, jež při zatřesení vytvoří obraz třeba Hradčan.

Avšak byla by taková skládačka důkazem, že čirá náhoda sama o sobě je s to uskutečnit v krátké době projekt bez přispění inteligence? Nikoliv! Vždyť v tomto případě neuskutečnila projekt čirá náhoda, nýbrž naprogramování a inteligence vložená do oněch do sebe zapadajících kusů. Programování a inteligence musely nejprve vykonat svou práci tím, že vyrobily do sebe zapadající kousky skládačky nebo automobilové součástky. Čirá náhoda nikdy nevyrobí právě takové irreverzibilní součástky. Postaví-li se taková skládačka nebo auto z těchto pevně do sebe zapadajících kusů, nelze nikdy tvrdit (Eigen), že je vyrobila náhoda. Ta dodala jen pracovní energii. Avšak inteligence tuto energii usměrnila, aby programované kusy do sebe zapadly. V součástkách tedy byla skryta (uložena) inteligence, usměrnění, rozhodnutí, myšlení, záměr. Náhoda jen odhalila tyto skryté vlastnosti a tím mohla uskutečnit projekty. Čirá náhoda neplánovala, ani nepřipravovala konstrukci, jen ji provedla. Předem působící Inteligence byla prvořadá. Čirá náhoda byla pouze sekundární (druhořadá).

Kdyby tedy stavební materiál biologického života (aminokyseliny, fosfáty a nukleotidy) byl tak ustrojen, že by se při náhodném » třesení « (při pouhých molekulárních pohybech) automaticky tak seřadil, že by vytvářel projekty, ústrojí a genetický kód, znamenalo by to, že má stejnou strukturu jako naše irreverzibilně do sebe zapadající automobilové součástky nebo kostky už zmíněné skládačky. Vždyť čirá náhoda sama od sebe nevytváří žádné projekty. Z tohoto důvodu musela inteligence a smysluplný záměr předem zpracovat složky biologického genetického kódu, takže pak mohly při chemickém » třesení « vytvářet projekt genetického ústrojí.

Má-li být vybudován projekt čirou náhodou, musí inteligence cílevědomě už někde předtím zpracovat složky projektu. Zůstává však skutečností, že aminokyseliny života, při » třesení « (molekulárních výkyvech) do sebe nezapadají irreverzibilně (nevratně), aby vybudovaly živé produkty.

Dnes převládající biologická filosofie přírodních věd požaduje na základě shora uvedených úvah, velmi rozsáhlá údobí, aby čirá náhoda (opak inteligence, neinteligence) mohla uskutečnit projekt abiogeneze (pravzniku života). Toto učení nepotřebuje vlastně jen velmi rozsáhlá časová období, aby z čiré náhody »vysoukala « projekty. Potřebuje téměř nekonečně velká období, aby z nekonečně slabé inteligence (čirá náhoda) uskutečnila téměř nezměrně velké projekty. Biologické projekty nemají k dispozici právě tento téměř nekonečný čas.

Aby bylo lze dosáhnout téměř nekonečně složitých biologických projektů, muselo by být ještě k volnému použití téměř nekonečné množství biologických základních látek života (tj. opticky aktivních aminokyselin, nukleotidů atd.) Avšak tato téměř nekonečná množství základní surové látky života nebyla v našem vesmíru k dispozici, natož pak na naší Zemi před vznikem života. Tyto skutečnosti ubírají hodně věrohodnosti předpokladům materialistické filosofie o vzniku života.

Čirá náhoda tedy potřebuje k provedení velmi složitých projektů nejen nekonečné množství času, nýbrž i téměř nekonečné množství hmoty (opticky aktivních aminokyselin atd.) Avšak zůstává faktem, že čirá náhoda nemá k dispozici ani jedno ani druhé. Obojí je přísně omezeno a dávkováno. Z tohoto důvodu má čirá náhoda opravdu malé vyhlídky provést krajně složité projekty v nedostatečném čase a s nepostačující hmotou. Inteligence zachází daleko šetrněji s časem i stavebním materiálem. Pro konstrukci životaschopného ústrojí, projektu, genetického kódu a konceptu krajně složitého mechanizmu látkové výměny, na základě čiré náhody (tj. naprosté neinteligence), by bylo absolutně nutné mít k dispozici mnoho miliard let a nekonečný vesmír plný nezměrných mas biologické surové hmoty.

Na základě těchto úvah chceme nyní prověřovat, nakolik jsou skutečně k dispozici ta velmi rozsáhlá časová období, která by vyžadoval vývoj biologického projektu skrze čirou náhodu. Nepotřebujeme se zde zabývat existencí nekonečných mas hmoty, kterých by také bylo zapotřebí. Vždyť na zemi před vznikem života neexistovaly takové masy čistě aktivních aminokyselin.

Pro tuto chvíli mějme za to, že prabuňka vznikla chemickým vývojem a čirou náhodou, jak to tvrdí neodarwinisté, a že se normálně rozmnožuje. Podle této teorie se pak přírodní výběr a mutace pomalu postarají o to, že vzniknou nové vyšší druhy. Pro tento zásadně náhodný proces jsou naprosto nezbytná velmi rozsáhlá časová období. Podle Darwina bez nich nelze vysvětlit vývoj nových druhů. Vývoj veleještěrů (sauria) podle představ Darwinových přívrženců nám objasní, jak jsou nezbytně nutná rozsáhlá časová období pro transformizmus (vývoj jednoho druhu z jiného).

b) Ještěři, trilobiti a člověk.

Ve školách se běžně učí, že ještěři vymřeli před 70-120 miliony let – dávno předtím, než se objevili první lidé. Podle nejnovějších odhadů Louise Leakeye vznikli bezprostřední předkové člověka před asi 1-10 miliony let. Podle Darwinistické teorie pracovala čirá náhoda a výběr na vzniku nových druhů savců a člověka asi 70-120 milionů let po vymření ještěrů.

Mezi těmito novými druhy prý byli i předkové homo sapiens. Vývoj od prabuňky k dnešnímu člověku potřeboval prý asi 600-700 milionů let. Co tomu říkají experimentální geologické nálezy?

V Glen Rose na řece Paluxy v Texasu je možno ještě dnes vidět nesčetné stopy ještěrů uchované v tamní křídě. Obrovské stopy dinosaura, který vážil 70 tun, se dochovaly v mnoha exemplářích. Najdeme tam i stopy Tyrannosaura rex. Vedle stop jiných druhů ještěrů stopy dinosaura ohromují. Jsou-li plné vody, mohlo by se tam vykoupat malé dítě. Různí geologové a vědci jiných oborů našli vedle stop ještěrů i lidské stopy (1), které vyfotografovali a uveřejnili. O těchto nálezech byl natočen i film (2), který vzbudil v USA velkou pozornost.

Jak lze vykládat tyto nálezy? Podle nich se zdá, že dinosauři existovali ve stejné době jako člověk. Ještěři zanechali své stopy v křídě, jež tehdy byla měkká. Po svém ztvrdnutí křída nemohla opět změknout, aby do ní po mnoha milionech let mohl člověk vtisknout své stopy aniž by se přitom nezahladily stopy ještěrů. Stopy lidí i ještěrů jsou vtisknuty do křídy stejně ostře, takže je vyloučeno nějaké změknutí v mezidobí. Je tedy možno udělat jen jediný závěr, že totiž stopy dinosaura i člověka byly vtisknuty v téže době. Jestliže však ještěři, podle dnes převážně zastávané geologické teze, vymřeli před 70-120 miliony let, pak člověk už musel také žít před 70-120 miliony let.

(1) R. T. BIRD: Natural History (1939) Str. 96, 225, 261, 302; srov. též: A. E. WILDER SMITH: Herkunft und Zukunft des Menschen. Telos-Verlag (Neuhausen-Stuttgart 1975) Str. 135-137, 293.

(2) S. TAYLOR: Footsteps in Stone. Films for Christ Association (North Eden Road Elmwood, III.1974).

Jediná alternativa by byla, že ještěři žili před 1-10 miliony let – to však žádný geolog není ochoten připustit. Důsledky obou alternativ jsou dalekosáhlé.

Jestliže se člověk vyvinul přes obojživelníky k plazům a až k savcům, jak tvrdí darwinistická teorie, musel by si tento vývoj vyžádat velmi mnoho času. Jestliže však člověk žil současně s ještěry, pak se nemohl vyvinout z nich nebo z jejich předků; tím se zkrátil vývojový rodokmen o 70-120 milionů let. A právě toto časové zkrácení vývojového rodokmenu je neslučitelné s Darwinovou vývojovou teorií. Její celý rodokmen od prabuňky k člověku má zapotřebí jako absolutní minimum 600-700 milionů let, aby mohl proběhnout celý vývoj na základě čiré náhody a přírodního výběru. Žil-li však člověk současně s ještěry, ztrácí se asi 20% teoreticky nezbytného vývojového období. Evoluce, vysvětlovaná čirou náhodou, mutacemi a přírodním výběrem, se podle matematické teorie pravděpodobnosti nemůže vyrovnat právě s tímto 20% zkrácením.

Někteří přírodovědci se pokoušeli obejít obtíž současného výskytu stop dinosaura a člověka tím, že tvrdili, že lidské stopy v Glen Rose jsou podvrhy. Byly prý do křídy vtesány. Avšak nálezy nových lidských stop v panenských křídových vrstvách (nově odkrytých při vykopávkách) vylučují tento výklad.

Jiní přírodovědci, jako např. George Gaylord Simpson v USA, tvrdí, že nálezy v Glen Rose neexistují. Jsou prý to lži – pravděpodobně jako Piltdownský člověk, kterého věhlasní geologové podvrhli jako důkaz darwinizmu. Protože i přírodovědci sahají ke klamání a podvodům jako ostatní smrtelníci, mohlo by se tohle vysvětlení nálezů v Glen Rose i přijmout – kdyby to nemělo háček. Objevují se totiž stále nové takové nálezy i na jiných místech, i když se o nich v oficiálních časopisech cudně mlčí. Člověk je přirozeně skeptický vůči těm přírodovědcům, kteří se v minulosti zapletli do podobných afér. V této otázce zůstává faktem: celá neodarwinistická filosofie by byla naprosto zničena jediným prověřitelným nálezem stop dinosaura a lidské nohy v téže panenské vrstvě křídy. /poz. korektora: evoluční teorie je tak flexibilní, že by jí i případné uznání těchto nálezů zřejmě nezničilo – je stále „natahována“ a pozměňována, je nefalzifikovatelná/. Na základě těchto úvah lze pochopit postoj neodarwinisty G. G. Simpsona. Pravost nálezů v Glen Rose by jednou ranou obrátila vniveč celé jeho dílo jako průkopníka neodarwinizmu. Známé aféry kolem Macmillana a Velikowského vedle podvodu s Piltdownským člověkem (Eoanthropus) poskytují mnoho látky k přemýšlení.

Doba nutná pro vývoj darwinistického rodokmenu člověka se v posledních 20 letech zkrátila ještě drastičtěji. Trilobiti vymřeli podle dnes všeobecně platného názoru asi před 300-400 miliony let. Podle tohoto pojetí musely být všechny geologické útvary, v nichž se nacházejí trilobiti, nejméně 300-400 milionů let staré. Útvary, v nichž se nacházejí lidské stopy, by musely být podle darwinistického učení jen asi 0-10 milionů let staré; takže v útvarech s trilobity by se za žádných okolností neměly objevit lidské stopy či pozůstatky.

Geolog Dr. Clifford Burdick však nedávno učinil pozoruhodný objev, jenž uvádí v pochybnost shora uvedené darwinistické datování (3). Ve Swasey Mountain (středozápadní Utah) objevil asi ve 2000 m v jednom Wheelerově útvaru stopy bosé nohy dítěte. V této stopě lidské nohy ležely stlačené, avšak zkamenělé pozůstatky trilobita.

(3) Srov. A. E. WILDER SMITH: Basis for New Biology. Telos-Verlag (Neuhausen-Stuttgart 1975), Str. 281 násl.

Zřejmě trilobit ještě nebyl zkamenělý, když tudy běželo dítě; neboť organizmus byl dítětem pořádně rozšlápnut. Dr. Burdick má tedy za to, že trilobit v té době ještě nebyl zkamenělý. Je-li jeho předpoklad správný, pak žili lidé i trilobiti v téže době.

Jestliže však trilobiti vymřeli asi před 300-400 miliony let, a ještě před jejich vymřením už žil člověk, zkrátí se vývojové údobí rodokmenu života asi o 300-400 milionů let. To by se pak člověk musel závratně rychle vyvinout z primitivní prabuňky, když už byl v době trilobitů více méně plně vyvinut. A tak rychle však přece jen nemůže pracovat čirá náhoda a přírodní výběr bez inteligence. Nikdo by neuvěřil, že se člověk vyvinul v relativně krátké době podle zásad přírodního výběru a čiré náhody.

Před několika lety objevil E. T. Scoyen v arizonských jeskyních kresby (3a) lidí a různých druhů zvířat. Ta zvířata se však podobají ještěrům a veleještěrům; to ukazuje týmž směrem. Prvotní člověk žil s všelijakými zvířaty ( i s veleještěry?) která jsou dnes vymřelá. Některá z těchto vyobrazených zvířat vyhlížejí pozoruhodně stejně jako zvířata dětských pohádek a mýtů. Jistě, není zde možno dělat konečné závěry, protože důkazy pro to nejsou ještě jednoznačné. Dají-li se tyto nálezy potvrdit, pak chybějí obrovská údobí nezbytně nutná, aby se podle vývojového rodokmenu mohl člověk vyvinout v rámci zásad čiré náhody a výběru. Jestliže však chybějí tahle enormní časová období, pak je vyloučena biologická evoluce podle samotných neodarwinistických principů.

(3a) Srov. E. T. SCOYEN: Arizona Higways (July 1951) 36-39.

Jsou-li však datovací metody, jichž se používá pro rodokmen života, nejisté nebo nesprávné, pak by se mohly shora popsané nálezy vysvětlit. Z tohoto důvodu musíme důkladněji prověřit datovací metody, protože na nich závisí celá experimentální a filosofická stavba moderní biologie.

c) Datovací metody.

Obzvláště v posledních 10-15 letech byly objeveny všude po světě, ale nejvíce ve východní Africe, zkamenělé pozůstatky podobné lidským; používá se jich jako důkazů, že se člověk vyvinul ze zvířecích předků. Máme zvláště na mysli důležité práce rodiny Leakey v Olduvajské rokli, o nichž psaly různé přírodovědecké časopisy (4). Stáří nových zkamenělých nálezů závisí přirozeně na použité datovací metodě. Je-li tedy Leakeyovo datování nespolehlivé, pak jsou i jeho závěry nespolehlivé.

Podle posledních Leakeyových údajů je nutno v geologickém letopočtu posunout pořádně dopředu výskyt hominidů (z řádu člověku podobných primátů) než jak se připouštělo před 10-30 léty. Tehdy se všeobecně zastával názor, že se člověk (homo sapiens) vývojově odloučil od hominidů asi před 1 milionem let. Z geologického hlediska byl tedy homo sapiens velmi mladý. Na základě Leakeyových prací se dnes pro toto vývojové oddělení cest jednotlivých druhů uvádí 1-10 milionů let v geologickém letopočtu. U všech těchto teorií je přirozeně naprosto rozhodující a směrodatné datování takových případů. A přesto se v popularizační literatuře velmi málo pojednává o datovacích metodách.

(4) L. LEAKEY: Skull 1470. National Geographical Magazine 143 (1973) 819; Start Again on Man’s Family Tree. Science News 105 (1974) 69; New Scientist (27, 2. 1975); Science 192 (14. 5. 1976).

Právě to je slabá stránka Leakeyových nálezů. V počátečním období zaujala geologie establishmentu skeptický postoj. Tyto názory boří totiž staré, s námahou vybudované rodokmeny vývoje člověka. Ještě důležitější ale byla tvrdá skutečnost, že Leakeyovy nálezy pevně vymezily vývojové období člověka až po hranici 10 milionů let. Podle jeho názoru se vyvíjel člověk a jeho bezprostřední předkové o několik milionů let dříve, než se dosud předpokládalo. Brzký výskyt člověka vyžaduje, aby vývoj pomocí čiré náhody probíhal rychleji, než jsou ochotni připustit svědomití přírodovědci. Čirá náhoda potřebuje vyloženě pomalou evoluci. Leakeyovy nálezy naproti tomu požadují téměř neuvěřitelně rychlý vývoj člověka prostřednictvím mutací a výběru. Lze tedy zcela dobře chápat výhrady konzervativních přírodovědců vůči Leakeyovi. Z tohoto důvodu se musíme ptát, jak došel Leakey k datování a jak ti druzí. Vždyť na spolehlivosti těchto měření závisí velmi mnoho.

2. Směrodatné zkameněliny

Jak se datují geologické útvary všeobecně? Jednu velmi důležitou metodu, jak určit stáří útvarů, v nichž jsou zkameněliny, nazýváme metodou směrodatných zkamenělin. Prozkoumávají se jednotlivé druhy zkamenělin, které se vyskytují v nálezu. Stáří útvaru se tedy určí podle toho, jaké zkameněliny se v něm najdou. Objeví-li se např. v nějakém geologickém útvaru kosti ještěrů, ještěří vajíčka nebo veleještěří stopy, udělá se závěr, že se dotyčná vrstva uložila v době veleještěrů. Protože ale podle názorů současné geologie, jež se opírá o neodarwinizmus, ještěři vymřeli před 70-120 miliony let, jejich pozůstatky musely zapadnout do útvaru nejméně před 70-120 miliony let. To znamená, že i tento geologický útvar musí být nejméně 70-120 milionů let starý. Máme-li určit stáří nějaké geologické vrstvy, pak podle datovací metody směrodatných zkamenělin jedině rozhoduje, jaké zkameněliny se v ní najdou. Všechny geologické útvary, v nichž jsou stopy dinosaurů, musí být podle této metody nejméně 70-120 milionů let staré.

Jsou-li v nějakém geologickém útvaru zkameněliny trilobitů, pak musí být podle stejných úvah asi 300-400 milionů let starý, neboť podle neodarwinistické teorie trilobiti vymřeli asi před 300-400 miliony let. Jestliže se najdou v nějaké geologické vrstvě lidské pozůstatky (kosti, stopy, nástroje) tak se ví, podle shora uvedených úvah, že tento útvar musí být geologicky mladý. Vždyť přece člověk vznikl, jak tvrdí Leakey, asi před 1-10 miliony let. Lidské pozůstatky jakož i vrstvy, v nichž se vyskytují, nemohou být přirozeně starší než sám člověk.

Tato datovací metoda směrodatných zkamenělin je pro většinu současných geologů jediná spolehlivá a rozhodující, i když je jasné, že jeden z hlavních předpokladů je platnost celé neodarwinistické vývojové teorie. Jestliže však jsou předpoklady vývojové teorie nejisté, pak jsou stejně nespolehlivá všechna datování podle metody směrodatných zkamenělin.

Stoupenci Darwinovy vývojové teorie tvrdí, že trilobiti vymřeli asi před 500 miliony let. Proto musí být všechny útvary, v nichž se nacházejí trilobiti, asi 500 milionů let staré. Datovací metoda směrodatných zkamenělin je vlastně klasický » circulus vitiosus « (začarovaný kruh – dokazuje něco tím, co má být dokázáno). Staví na předpokladech vývojové teorie (že totiž člověk vznikl z primitivních předků ještěrů a jiných druhů), aby určilo geologické staří člověka a jiných organizmů. Předpokládá, že transformizmus je skutečností, aby dokázal a určil, že k tomuto transformizmu došlo v geologickém čase.

Při určování stáří útvarů s trilobity se samozřejmě používá týchž principů metody směrodatných zkamenělin. A protože podle předpokladů vývojové teorie trilobiti jsou poměrně primitivní organizmy, musí být geologicky staří (5). Při takových úvahách se úplně přehlíží skutečnost, že fyziologicky primitivní organizmy jako améby existují i dnes zároveň s velmi vyvinutými organizmy jako člověk či opice. Geologické stáří a fyziologickou jednoduchost nelze v žádném případě ztotožňovat. Nacházejí-li se nyní v nějakém geologickém útvaru pouze fyziologicky jednoduché organizmy jako trilobiti, to ještě neznamená, že v době, kdy se ona vrstva ukládala, žily jen primitivní organizmy jako např. trilobiti. Vždyť dotyčné útvary ukládala většinou voda. Fosilní zvířata a rostliny (vázaná na určité místo) zaplaví voda a zkamení, zatímco složitější organizmy (co mají nohy nebo křídla) mohou uniknout valící se vodě. Tak se nacházejí v útvarech, jež uložila voda, hlavně ty organizmy, které v době svého uhynutí nemohly vodě uniknout. První organizmy, jež voda zaplavila, byly často fyziologicky primitivní – a ne nutně geologicky starší či geologicky jednodušší.

(5) Ačkoliv trilobit je zařazován mezi primitivní živočichy, měl velmi složité a složitě organizované oko, jaké lze vůbec najít v přírodě v nějakém organizmu. To je dokázala vyvinout ve velmi krátkém čase čirá náhoda? A jak? Srov. Science News 105 (2. 2. 1974) 72.

Datovací metoda směrodatných zkamenělin je vystavena ještě dalším nebezpečím, jež omezují spolehlivost jejích výsledků. Když jsem studoval zoologii na oxfordské universitě, byl znám druh ryb Coelacanthus (Latimeria) jenom jako zkamenělina. Podle tehdejší teorie to měl být jeden chybějící článek ve vývoji ryb. Geologické útvary, v nichž se nacházely zkameněliny latimérií, byly podle této směrodatné zkameněliny datovány s naprostou jistotou (mnoho milionů let.) Doba vymření latimérií závisela na názoru toho kterého přírodovědce a stejně byly datovány i útvary se zkamenělinami latimérií.

V současné době vědí všichni informovaní lidé, že takové určování stáří na základě směrodatných zkamenělin – latimérií může být naprosto mylné. Vždyť naprosto stejná žívá ryba se loví ve vodách u Madagaskaru (6) a je totožná se zkamenělinami, o kterých se tvrdí, že jsou 300 milionů let staré. Kdyby latimérie skutečně vymřela asi před 300 miliony let, pak by se její zkameněliny mohly použít jako datovací metoda. Kdo však dnes může tvrdit, že geologický útvar s latimériemi musí být asi 300 milionů let starý? Pozůstatky by mohly pocházet právě tak dobře z jednotlivých latimérii, které obeplouvaly Madagaskar v geologicky nedávné době.

Spolehlivost datovací metody směrodatných zkamenělin je tedy naprosto závislá na datu, kdy druh vymřel. Avšak nemůže-li být toto datum bezpečně stanoveno, metoda nedokáže přesně datovat. Datovací metoda směrodatných zkamenělin nemůže poskytnout žádné absolutní hodnoty, pokud nejsou známa absolutní data vymření.

(6) COLEACANTH: Science News (27. 3. 1965) 199; New Scientist (25. 5. 1972).

Všechny výsledky, jež uvádí, jsou závislé na rodokmenu a předpokladech vývojové teorie. A datování rodokmenu je opět konstruováno za pomoci domnělých dat vymření jednotlivých druhů. Kerkut právem poukazuje na toto slabé místo datovací metody směrodatných zkamenělin. (7)

Pokud máme ještě problém latimérií před očima, nesmíme přehlédnout další aspekt klamné podstaty vývojové teorie. Latimérie, jako poměrně primitivní ryba, byla považována za předka pozdějších dále se vyvíjejících druhů. Teprve v poslední době se vytvořil docela jiný obraz o latimérii. Posledním bádáním totiž bylo zjištěno, že latimérie jako druh není z hlediska organizovanosti vůbec primitivní. Tato ryba je totiž » ovovivipar « (přivádí na svět živá mláďata) avšak bez placenty (plodové lůžko) jako u savců (New Scientist 70.-1976-456). Jak se má nyní posuzovat fakt, že ryba, která na vývojové stupnici platila za poměrně primitivní a málo vyvinutou, má tak vysoce vyvinutý rozmnožovací mechanizmus? Určitý druh žraloků se rozmnožuje podobným způsobem. Jak mohou být fyziologicky tak vysoce vyvinuté ty druhy ryb, které se údajně vyskytují v dávných geologických údobích? Evoluce za pomoci čiré náhody a přírodního výběru měla stěží dost času na takové fyziologické finesy. Vysoce vyvinuté oko trilobita podtrhuje tutéž skutečnost.

(7) G. A. KERKUT; Implications of Evolution. Pergamon Press (Oxford 1977) Str. 134-169.
(New Scientist 69 (i975) 600.

V poslední době vyvstaly další obtíže téhož druhu, jež uvádějí v pochybnost datovací metodu směrodatných zkamenělin. Už jsme se o nich zmínili:

V Glen Rose (Texas) v korytě tamní řeky Paluxy se nachází velké množství stop ještěrů. Protože stopy ještěrů slouží jako směrodatné zkameněliny, datuje se stáří křídového útvaru v Glen Rose asi 0-120 milionů let. Rolland Bird a další přírodovědci tam vyfotografovali i jiné stopy. Některé z nich byly nesporně lidské. Tyto stopy byly často 39 cm i víc dlouhé vedle 30 cm stop. Objevují se tam také stopy, jež odpovídají otisku dětské nohy. Jsou-li tyto stopy opravdu lidské – a neexistuje žádný experimentální důvod, který by uváděl tento předpoklad v pochybnost – pak narážíme opět na ohromnou potíž při datování; vždyť ty zkamenělé stopy, podobné lidským, leží v témže geologickém útvaru jako stopy veleještěrů.

Jak se má geologický útvar v Glen Rose datovat tváří v tvář těmto skutečnostem? Podle metody směrodatných zkamenělin jsou útvary se stopami veleještěrů 70-120 milionů let staré. Určuje-li se stáří podle lidských stop, musel by být útvar nejvýš 1-10 milionů let starý. Rozdíl mezi obojím datováním téhož geologického útvaru je náramný. (Nedávno tři vědecké laboratoře nezávisle na sobě určily stáří stop dinosaurů a lidských stop v Glen Rose, v korytě řeky Paluxy (Texas), a to za pomoci dřevěného uhlí, které bylo nalezeno v křídové vrstvě. Došly k shodnému výsledku: není starší než 12.800 let.)

Experimentální stránka darwinistické vývojové teorie je závislá na datování zkamenělých biologických pozůstatků. Aby uspořádání vývojové teorie mohlo být experimentálně průkazné, musela by být k dispozici jedna nebo i více datovacích metod, jež by určovaly stáří (geologických vrstev i nálezů) nezávisle na vývojové teorii a na jejích předpokladech.

Datovací metoda směrodatných zkamenělin je bezesporu nejdůležitější, jakou má geologie k určování stáří vrstev. Ona také přispěla k potvrzování vývojové teorie víc než všechny ostatní datovací metody. Ona totiž vždycky podporuje vývojovou teorii. Důvod je jasný: předpokládá totiž, že vývojová teorie je experimentálně pravdivá, takže může za její pomoci vybudovat rodokmen a pak dokazuje pravdivost teorie na stupních rodokmenu. Tak datovací metoda směrodatných zkamenělin dostává punc správnosti na základě vývojové teorie. Nato se přikročí k tomu, že vývojová teorie dostane punc správnosti od datovací metody směrodatných zkamenělin. Je pak možno se divit, že vývojová teorie potvrzuje datovací metodu směrodatných zkamenělin a naopak? Z této symbiózy mezi teorií a praxí žije a tyje už více než 130 let. Právě datovací metoda směrodatných zkamenělin rozhodujícím způsobem pomohla vývojové teorii udržet se v přírodovědeckém sedle, přestože sám neodarwinizmus stojí v přímém rozporu s druhým termodynamickým zákonem.

Odmítnutí datovací metody směrodatných zkamenělin by odstranilo hlavní oporu neodarwinistické teorie, která dnes už více než 130 let brzdí biologické bádání, neboť není nic jiného než » circulus vitiosus «. Její zásadní odmítnutí muselo být tedy naším prvním úkolem při prověrce datovacích metod.

3. Datovací metoda pomocí C14

Datovací metoda pomocí radioaktivního izotopu uhlíku-C14 se dá použít všude, kde se vyskytují biologické pozůstatky, neboť ty mají v sobě uhlík. Uhlík je směsí izotopů C11, C12, C13 a C14, Izotopy jsou atomy téhož prvku, lišící se jen svou hmotou, avšak mající stejné chemické vlastnosti. C14 se syntetizuje v horní atmosféře tím, že dusík (N14) je bombardován pomalými nebo tepelnými neutrony: N14 + n = C14 + H1

Protože kosmické paprsky neustále bombardují zemskou atmosféru, v níž je obsaženo hodně N14, v horní atmosféře se nepřetržitě vytváří C14 z N14. Tento C14 je oproti C12 radioaktivní. Když se radioaktivní C14 sloučí s kyslíkem, vzniká C14O2, který je též radioaktivní. Tento radioaktivní oxid uhličitý C14 O2 se smíchá s oxidem uhličitým vzduchu C12 O2, který není radioaktivní.

C14 je tedy radioaktivní, a proto se rozkládá. Během 5568 let (nebo 5730 let, záleží na názoru toho kterého přírodovědce) se rozloží polovina nahromaděného C14. Tzv. poločas rozpadu trvá tedy 5568 (5730) let. Po této době klesne na polovinu radioaktivita jakéhokoliv množství C14. Po dalších 5568 letech se hodnota zmenší opět o polovinu. Po třetím takovém údobí opět o polovinu atd.

Když nyní rostlina přijímá ze vzduchu pomocí fotosyntézy oxid uhličitý a přeměňuje jej za pomoci slunečního světla na cukr a energii, bude rostlinná tkáň právě tak radioaktivní jako oxid uhličitý ve vzduchu; neboť C14 v rostlinách i ve vzduchu je v rovnováze. Zvířata i lidé pojídají rostliny, v nichž je obsažen radioaktivní C14, takže se i jejich tkáně stávají radioaktivní. Všechno, co žije na zemi, je konec konců závislé na radioaktivním CO2 ve vzduchu. Všechno živé stojí v rovnováze s tímto radioaktivním CO2 ve vzduchu. Pokud se ve vzduchu syntetizuje C14 z N14 při konstantní rychlosti skrze kosmické bombardování, zůstává konstantní i radioaktivita vzduchu a celé živé biologie. Biologie a vzduch vytvářejí vztah dynamické rovnováhy.

Nastane-li smrt zvířete, či uhyne-li rostlina, přestává i rovnováha mezi C14 ve vzduchu a C14 ve tkáni organizmu. V mrtvém organizmu se totiž C14 ve tkáních neobnovuje přísunem C14 ze vzduchu. Radioaktivní molekuly C14 se v mrtvé tkáni rozkládají a nejsou nahrazovány novými C14 ze vzduchu. Následkem toho v mrtvém organizmu klesá radioaktivita C14 (zatímco u živých organizmů je konstantní, tj. v rovnováze s koncentrací C14 ve vzduchu). 5568 (5730) let po smrti organizmu proto dosahuje radioaktivita mrtvé tkáně už jen polovinu původního množství. Tento proces je základem datovací metody pomocí C14. Určí se radioaktivita C14 mrtvé tkáně a vypočítá se pak pomocí tzv. poločasu rozpadu, kolik let uplynulo od smrti organizmu. Přitom se přirozeně předpokládá, že radioaktivita C14 zůstala konstantní od okamžiku smrti až do dneška. Spolehlivost datovací metody pomocí C14 je závislá na následujících předpokladech.

a) C14 ve vzduchu. Koncentrace C14 ve vzduchu musí být v okamžiku smrti organizmu stejně silná jako v době, kdy se provádí určování stáří. Byla-li např. při smrti organizmu hodnota C14 ve vzduchu nulová a uplynulo-li od této smrti 1000 let, pozůstatky tohoto organizmu by předstíraly nekonečné stáří. Když totiž takový organizmus uhynul, neměl v sobě žádné radioaktivní C14 a musí proto v každé době ukazovat, podle této metody, že je nekonečně starý. Byla-li naproti tomu radioaktivita C14 nějakého organizmu v okamžiku jeho smrti před 5.568 lety (5.730) přesně dvojnásobná než dnes, pak nyní dojdeme k výsledku: počet let = 0, to zn., že organizmus právě zemřel nebo ještě žije. Z toho děláme závěr, že datovací metoda je přímo závislá na konstantní rychlosti syntézy C14 skrze kosmické záření v horní atmosféře. Může však astronomie zaručit tuto stálost?

b) C14 – rychlost rozkladu. Rychlost rozkladu C14 musí zůstat stálá za všech přírodních podmínek, tj. musí být možné zaručit absolutní stálost tzv. poločasu rozpadu a to za všech přírodních podmínek, jaké mohou nastat na povrchu země. V poslední době se právě v této oblasti objevily vážné pochyby v kruzích odborníků. (8a)

c) Výměna C12 a C14 ve zkamenělinách. Po uhynutí organizmu nesmí dojít k výměně C12 a C14 mezi okolním prostředím a organickými pozůstatky. Je-li vzorek, jehož stáří se má určit, napájen čerstvým C14 ve formě karbonátu či bikarbonátu (uhličitan nebo kyselý uhličitan), pozůstatky se budou zřejmě jevit mladší, než jsou ve skutečnosti. Když se C14 jako karbonát či bikarbonát vylouhuje vodou a nahradí se C12, pak se pozůstatky budou zdát starší, než jsou ve skutečnosti. Vždycky totiž nelze zaručit, že nedošlo k této výměně mezi C14 a C12.

Shora uvedené předpoklady pro spolehlivost Libbyho metody pomocí C14 je nutno krátce vysvětlit, protože na nich závisí i spolehlivé datování podle této metody. Sám Libby (Willard Frank Libby – nositel Nobelovy ceny za chemii 1960) upozorňoval na možnost takových mezer ve své metodě a varoval, aby se po ní nežádalo příliš.

(8a) JOHN ANDERSON: Abstract of Papers. 161. kongres amer. chem. společnosti v Los Angeles (1971); srov. též W.W. Fields Unformed and Unfilled, Presbyterian and Reformed Publishing Company (Nutley, N. J. 1976), str. 212.

4. Konstantní koncentrace C14 v atmosféře

Má-li datovací metoda pomocí C14 vykazovat spolehlivé výsledky, musí být stálá koncentrace C14 ve vzduchu za posledních 5.000 – 60.000 let; to zn. syntéza C14, k níž dochází v horní atmosféře skrze bombardování kosmickým zářením, musí zůstat stálá (konstantní). Jinými slovy N14 musí být dnes bombardován kosmickým zářením stejně intenzivně jako v době, kdy uhynul biologický pozůstatek, jehož stáří je třeba určit. Je však možné zaručit, že toto bombardování je konstantní?

Sám zdroj kosmického záření, i když není dopodrobna znám, zůstal podle názoru směrodatných astronomů pravděpodobně stálý. Problém koncentrace a intenzity kosmického záření, jež zasahuje horní atmosféru, zůstává otevřený. Závisí to na mnoha faktorech, mezi nimi i na síle zemského magnetického pole. Čím je totiž silnější magnetické pole naši země, tím slabší je kosmické záření, jež proniká do atmosféry. V dobách, kdy má země silné magnetické pole, proniká na ni méně kosmického záření, než v dobách slabého zemského magnetického pole. Zjišťujeme tedy, že koncentrace C14 v atmosféře je přímo závislá na síle magnetického pole naší země. Datovací metoda pomocí C14, jak jsme už zjistili, je však přímo závislá na konstantní syntéze C14 skrze kosmické záření. Konec konců je tedy datovací metoda pomocí C14 závislá na stálosti magnetického pole naší země. Avšak jak je stálé ve skutečnosti magnetické pole naší země?

5. Vliv magnetického pole země na syntézu C14

Je všeobecně známo, že zemské magnetické pole podléhá silným výkyvům. Před 145 léty Karl Friedrich Gauss začal měřit zemské magnetické pole. V roce 1835 zjistil jeho hodnotu 85,6 x 1021 A/m2. Dnešní hodnota za týchž podmínek je 80,1 x 1021 A/m2. Za 145 let se tedy zmenšila síla magnetického pole země o 5,5 x 1021 A/m2 (9).

Magnetické pole naší země je povětšinou nezávislé na magnetických rudách v zemské kůře. Kovy při teplotě, jež přesahuje Curieův bod (u železa při 750° C), se už nemohou zmagnetovat. V zemské kůře, asi v 25 km hloubce, dosahuje teplota Curieovy hodnoty, takže v té hloubce železo nemůže být příčinou magnetického pole. Totéž ovšem platí i pro ostatní magnetické kovy. Dosahuje-li teplota Curieův bod v 25 km hloubce a je-li zemská poloosa asi 6.370 km dlouhá, pak v zemském jádru je pro všechny kovy Curieova hodnota mnohonásobně překonána. Z toho vyplývá, že zemský magnetizmus je elektromagnetický. Naše zeměkoule není žádný trvalý magnet. Elektrické proudění v zemské kůře vytváří magnetické pole; jakmile se toto proudění omezuje, slábne i magnetické pole.

Protože je experimentálně dokázáno, že magnetické pole se rychle rozpadá, ubývá zřejmě i proud v zemské kůře; a tím musí slábnout i magnetické pole. O příčinách a původu těchto proudů se mnoho bádá a přemýšlí.

(9) W. F. LIBBY: Radiocarbon Dating. University of Chicago Press, 6th revised edition (Chicago 1965) Str. 4-5; srov. W.W. FIELDS: Unformed and Unfilled. Presbyterian and Refotmed Publ. Co., Nutley N. J. 1976; A. E. WILDER SMITH: Mans Origin, Mans Destiny. Shaw, Publishers (Wheaton, Ill. 1970), Str. 116-118.

Lamb (10) se domnívá, že se jedná o volné proudy, které jsou zbytky dávných geologických a kosmických událostí. Takové proudy by přirozeně časem slábly, takže se magnetické pole musí rozpadat, jak to také pozorujeme. A k tomu ještě víme, že v minulých dobách magnetické pole kolísalo. Nejsou však žádné důvody k předpokladu, že by se rozpad magnetického pole mohl změnit v jeho růst působením normálních, známých procesů, k nimž došlo v historických údobích.

Nic tedy nemluví ve prospěch toho, že by geologické nebo kosmické události během posledních 20.000 let mohly přispět k oživení proudu v zemské kůře.

Podle současných měření je poločas rozpadu zemského magnetického pole asi 1400 let – ovšem za předpokladu, že zůstala rychlost rozpadu konstantní. To znamená, že během 1400 let zeslábne magnetické pole země o polovinu. Z toho vyplývá, že během 7000 let (5 poločasů rozpadu) dnešní magnetické pole kleslo na 1/32 své původní hodnoty. Současná hodnota magnetického pole musí tedy být 37% jeho hodnoty v Kristově době (II).

(10)T. G. BARNES: Origin and Destiny of the Earth’s Magnetic Field. Institute for Creation Research (San Diego 1973Str. XIII; srov. Fields uvedené dílo (pod, g),
(11) W. W. FIELDS: Unformed and Unfiled.Presbyterian and Reformed Publ. Co. (Nutley, N. J. 197. str. 203.

Důsledky těchto pozorování jsou důležité:

a) Z geologického hlediska měla země v relativně krátké době podstatně silnější magnetické pole než nyní. Čím je zemské magnetické pole silnější, tím slabší je kosmické záření, jež proniká do horní atmosféry a následkem toho tím menší je i syntéza C14. Čím silnější je magnetické pole, tím víc je přibrzděna syntéza C14.

b) Shora uvedené úvahy o hodnotě magnetického pole mohou být upřesněny takto:

4.000 př. Kr. byla hodnota magnetického pole 12 G (Gaussů)
5.000 př. Kr. 20 G
6.000 př. Kr. 35 G
8.000 př. Kr. 98 G
1970 Kr. vykazovala hodnota magnetického pole 0,62 G (Gaussů) (12).

c) Asi před 10.000 by muselo být ve vzduchu podle toho zcela málo C14, jestliže rozpad magnetického pole postupoval konstantní rychlostí; vždyť reakce N14 + n= C14 + H1 musela být následkem nedostatečného záření téměř zcela nepatrná.

d) Biologické pozůstatky, které se už tehdy před 10.000 léty ukládaly do geologických vrstev, měly v sobě už při své smrti málo C14, takže se musí dnes jevit starší, než jsou ve skutečnosti. Když v těch dobách vznikala ropa a uhlí za uvedených podmínek, byly už při svém uložení z hlediska datovací metody pomocí C14 radioaktivně » mrtvé «, a proto se jeví jako mimořádně staré. Jestliže se uhlí a ropa ukládaly před 10.000 léty a v té době bylo ve vzduchu nepatrně C14, předstíraly by dnes – stejně jako tehdy – vysoké stáří.

e) A nyní něco důležitého: Pod ochranou magnetického pole by nebyla přiškrcena jen radioaktivita C14 ve vzduchu, nýbrž by bylo přitlumeno všechno ionizující záření kosmického původu. Zemský povrch by byl mnohem méně radioaktivní, než při dnešním stavu rozpadajícího se magnetického pole.

(12) D. a MAUREEN TERLING: Continental Drift. Doubleday and Co. (Garden City, N. Y. 1971), str. 64; srov. FIELDS, str. 64.

Je známo, že vzrůst ionizujícího záření zkracuje délku života všech biologických organizmů a škodí jejich vitalitě. Zároveň přibývá biologických změn. Byla-li tedy jednou doba, v níž bylo ionizující záření na zemském povrchu podstatně menší než dnes, pak by měly všechny tehdejší organizmy sklon žít déle a vyskytovalo by se méně biologických změn než dnes; byly by také daleko vitálnější než dnes. Uhelné vrstvy v zemi dosvědčují obrovskou vitalitu rostlin. Obří vzrůst zvířat i rostlin v dřívějších geologických údobích ukazují na podobnou vitalitu. Jistě v tom také hrála svou roli zvýšená teplota – v některých dávných dobách vládlo teplejší podnebí než dnes – avšak pouhý tepelný rozdíl by sám o sobě stěží stačil vysvětlit bujný růst vrstev uhlí a gigantizmus zvířat a rostlin.

Lze předpokládat, že rychlý rozpad magnetického pole naší země silně ovlivnil biologické podmínky životního prostředí. Rozpadá-li se zemské magnetické pole stejnou rychlostí, pak by před 10000 léty zemští živočichové byli podstatně silnější a také by žili déle než dnes. V genetice zvířat a rostlin by se ještě nenahromadily škodlivé mutace způsobené ionizujícím zářením. Zasvěcený biolog čte proto s určitým zadostiučiněním, že Adam žil 930 let, Metusalem 969 let a Noe 950 let. Teprve po velkých geologických zvratech, jež pravděpodobně negativně ovlivnily magnetické pole, začali lidé dosahovat věku nejvýš 120 let a v následujícím průběhu klesl věk na 70 let. V téže době prý začalo hynutí a vymírání velkých druhů zvířat i rostlin. Takové účinky lze určitě připsat, i když jen zčásti, klesající ochraně zemského povrchu proti kosmickému záření.

f) Podle všeobecného přesvědčení zemské magnetické pole kolísá. Slábne a zase sílí. Čas od času dochází k zvratu magnetických pólů. Vyvstává tedy otázka, zda se tyto výkyvy magnetického pole shodují s vymřením různých druhů v geologických dobách. Robert J. Uffen (13) se domníval, že úbytek magnetického pole umožňoval tak silné kosmické záření, že organizmy žijící v mělkých vodách, byly usmrceny anebo dávka mutací byla tak vysoká, že se tím urychlila evoluce.

Od zveřejnění Uffenova díla (1963) však jiní badatelé uvádějí, že zvýšené kosmické záření, k němuž došlo následkem slábnoucího magnetického pole, by bylo příliš slabé, než aby mělo biologické následky. Opět jiní badatelé naproti tomu dokázali, že během magnetických zvratů vyhynuly celé biologické druhy (14). Při provádění hlubokomořských vrtů se zjistila souvislost mezi vymřením dírkonošců a zvraty pole (15) (foraminifera – řád prvoků z třídy kořenonožců-Rhizopoda).

Allan V. Cox (16) rozvíjel tyto ideje dál. Zmizí-li zcela dipól, který činí čtyři pětiny celkové síly pole, i víc, pak prý se ochrana zemského povrchu proti kosmickému záření neoslabí o více než 10-12%, neboť hlavní ochranou není magnetické pole, nýbrž sama atmosféra. Cox pak navrhuje, že v dobách oslabeného magnetického pole slábne stejně i ochrana, kterou nám poskytuje atmosféra proti kosmickému záření. Mechanizmus oslabené atmosférické ochrany probíhá takto: Kdyby země neměla magnetické pole, měly by protony sluneční činnosti všude volnější přístup.

(13) R. J. UFFEN: Nature 198 (1963). 143. – srov. Science News 109 (1976) 204.
(14) Geological Society of America Bulletin 82 (1971), 2433·
(15) BARBARA KRATING, EMILIE PASSAGNO a CH. HELSLEY: Science News 109 (1976), 204.
(16) A. V. Cox: Viz Science News 109 (1976), 204.

Během oslabení magnetického pole vnikají tyto protony do atmosféry a katalytickým způsobem ničí vrstvu ozónu v horní atmosféře tím, že vytvářejí oxid dusnatý (NO). Je známo, že NO katalyticky ničí ozón. Zničení vrstvy ozónu v horní atmosféře by umožnilo pronikání ultrafialových paprsků atmosférou a ty by mohly usmrcovat život. Slábnoucí pole by tedy umožňovalo pronikání více protonů ze sluneční činnosti, jež vytvářejí NO a ten by zničil vrstvu ozónu, jež chrání život před velmi škodlivými ultrafialovými paprsky. Tak by přece jen zemské magnetické pole silně ovlivňovalo život organizmů na světě.

U všech těchto úvah se ovšem předpokládá, že rozpad magnetického pole zůstává opravdu konstantní. Bylo by možné přijmout, že dochází k takovému konstantnímu rozpadu, kdyby proud, jenž vyrábí magnetizmus, vytryskl z nějaké ojedinělé obrovské geologické události. Pozdější menší události, ať už vyrábí proud nebo jej ničí, by měly vliv na sílu nebo slabost proudu a porušily by stálost rozpadu. Protože ale původní pramen proudu není ještě znám, lze v této oblasti zatím jen spekulovat (pronášet teorie).

6. Některé závěry

a) Biologické pozůstatky, jež jsou 5000-10000 let staré, mohou předstírat daleko vyšší stáří při určování datovací metodou pomocí C14.

b) Rostoucí ionizující ozařování následkem slábnoucího magnetického pole zkrátí délku života všech živých organizmů a sníží jejich vitalitu. Přitom se budou stále častěji vyskytovat mutace. Protože však přes 90% mutací škodí životu, dědičné vlastnosti všech živých organizmů budou za těchto okolností degenerovat. Tato degenerace může vést ke zhoršení, stěží však ke zdokonalujícímu se vývoji, protože nelze klást rovnítko mezi degeneraci a vývoj dokonalejších druhů!

c) V dřívějších dobách, při nepatrném kosmickém ozařování, nedocházelo k tolika mutacím, jako v dobách silnějšího ozařování. Jsou-li však mutace vlastním zdrojem darwinistické evoluce (jak se tvrdí téměř na všech stranách), pak tento druh evoluce nebude při silném magnetickém poli naší země probíhat tak rychle. Při silnějším ozařování by musela darwinistická evoluce probíhat rychleji. Zde narážíme na velký paradox: Podmínky pro darwinistickou evoluci – silné ozařování, velké mutace, jsou právě pro udržení života nejvíc škodlivé. V prvotních údobích země při nepatrném kosmickém záření by podle toho evoluce musela probíhat mnohem pomaleji než dnes, při silném ozařování a velkých mutacích. Avšak současná geologie nás chce učit pravému opaku – k hlavnímu vývoji prý došlo už v prekambriu a kambriu, kdy mutace byly pravděpodobně řidší než dnes. A tu je třeba si uvědomit, že přece všechno živé je dnes vystaveno silnějšímu ionizujícímu záření víc než kdy jindy a prakticky už nedochází k žádnému vývoji vyšších druhů, který by se dal zjistit. K současné evoluci prý dochází v čistě duševní oblasti, a ne v tělesné. (že by jen v knihovnách po celém světě?). Jak se mají biologicky oddělit tyhle dvě oblasti, to zůstává ovšem mírně záhadné. Z biologického hlediska duševní vývoj je závislý na fyzikálním vývoji mozku – nebo aspoň na » komputerech «, které mozek vyvíjejí a programují.

d) Jsou-li biologické pozůstatky podstatně mladší než jak se jeví podle datovací metody pomocí C14 a jiných metod, pak se ještě více zkrátí čas nutný pro vlastní evoluci, než jsme si mysleli. Toto zkrácení časových údobí pro evoluci je opravdu na pováženou, neboť vývoj pomocí čiré náhody a mutací potřebuje především obrovská časová období. Vždyť požadovaný čas pro vlastní darwinistickou evoluci vystačí i z teoretického pohledu jen ztěží.

7. Jiné datovací metody

Datovací metoda pomocí C14 se používá jen pro určování stáří od současnosti do 10000-60000 let, protože C14 má relativně krátký poločas rozpadu. Pro starší útvary a pozůstatky byly vyvinuty jiné datovací metody. Datovací metoda pomocí draslíku a argonu vychází ze skutečnosti, že draslík je mírně radioaktivní a pomalu se rozkládá na vzácný plyn argon. Ten se pak ukládá v nejrůznějších krystalových mřížkách, jež obsahují draslík. Změří se tedy množství argonu v takových mřížkách a pak lze vypočítat stáří na základě poločasu rozpadu draslíku. Pomocí této metody se tedy určuje množství argonu na krystalových mřížkách, který se tam nashromáždil od doby, kdy masa přešla z tekutého stavu do pevného. Je zřejmé, že argon se udrží jen v pevné krystalové mřížce (ne v tekuté lávě!). Touto metodou tedy nelze určovat stáří tekutých » skal « (lávy). Teprve až začnou skály krystalizovat, pak je možné touto metodou měřit jejich stáří.

Přestože je teorie, jež tvoří základ této metody, prostá, vynořují se při jejím použití všelijaké těžkosti. Argon se zachycuje na krystalových mřížkách jen fyzikálně, takže plyn může snadno unikat. Např. zahřeje-li se nějaký útvar s krystaly, v nichž je argon, plyn částečně unikne. Avšak unikne-li argon, pak se útvar bude nutně jevit mladší, než je ve skutečnosti. Naproti tomu se útvar bude jevit starší, když do krystalových mřížek vnikne argon ze vzduchu (vzduch totiž obsahuje značné množství argonu). Za těchto okolností datovací metoda určí příliš vysoké stáří.

Protože se jedná o zcela nepatrná, ba miliardtinová množství argonu, musí tato metoda počítat s relativně vysokou hranicí omylu. K tomu se pojí další obtíž, k níž se dnes velmi málo přihlíží. Všeobecně se předpokládá, že stálost radioaktivní rychlosti rozpadu jednotlivých prvků je absolutně neměnná. Uvede-li ji někdo v pochybnost, pak sklidí často jen údiv. A přece dnes víme, že např. poločas rozpadu plutonia se dá téměř libovolně měnit. Totéž platí pro izotopy uranu a jiných radioaktivních látek. Je-li plutonium v procesu atomové bomby (tedy v proměnlivém proudění neutronů), pak se poločas rozpadu tohoto radioaktivního prvku zmenší z tisíců let na několik miliardtin vteřiny. Vložíme-li týž radioaktivní kov do atomového reaktoru, tedy do proměnlivého proudění neutronů, pak lze poločas jeho rozpadu měnit libovolně.

Jestliže kosmické události v dávných dobách způsobily velkou koncentraci neutronů na zemském povrchu (např. před biogenezí), bylo by možné, že by se poločasy rozpadu radioaktivních látek znatelně zkrátily. Dnes se už nesmí tvrdit, že poločasy rozpadu radioaktivní látky jsou absolutní konstantou. Jsou závislé na prostředí. A přece všechny datovací metody, kromě metody směrodatných zkamenělin, závisejí na absolutní stálosti poločasu rozpadu radioaktivních látek. Povrch Měsíce i Země velmi jasně dosvědčují, jak často na nich muselo v dávných dobách docházet ke změnám. Lze proto přijmout jako fakt, že prouděni neutronů na zemi nebylo vždy konstantní (17).

8. Shrnutí

Běžné datovací metody nejsou zásadně s to absolutně doložit obrovská časová údobí, která požaduje darwinistická evoluce. Rychlý vývoj dokonalejších druhů vyžaduje vysokou dávku mutací, jež může být závislá na silném ionizujícím ozařování. Avšak víme, že vysoké dávky záření jsou škodlivé už pro existující život, ba při vysoké koncentraci mohou život i zničit. V prekambriu a kambriu jsou zastoupeny téměř všechny biologické rody, což by podle neodarwinistické teorie svědčilo o vysoké dávce mutací. Avšak právě ty by byly závislé na silném radioaktivním záření, jež by bylo opět pro biogenezi nepříznivé. Vysoké dávky ozařování zabraňují, aby se vytvořila a udržela zdravá genetika; vedou spíše k involuci (zanikání) než k evoluci (vývoji). Konečně je nutno přiznat, že datovací metody pomocí radioaktivity nemohou dodat žádné spolehlivé údaje o velkých časových údobích, které vyžaduje Darwinova teorie. Všechny mohou snadno předstírat příliš vysoké stáří.

(17) W. STRATTON. D. SILMANN, S. BARR, H. AGNEV: Are portions of Urals really contaminated? Science 206 (28. 10. 1979). 423-425: srov. též Wilder Smith na uvedeném místě (pozn. 3).

Kapitola VII.

MIKROEVOLUCE, TRANSFORMIZMUS
A KONCEPTY

1. Stačí na evoluci mutace a přírodní výběr?

Slovo » evoluce « se často nevědomky používá ve dvou významech. Za prvé se tím míní malé proměny v rámci jednoho druhu, jež vznikají mutacemi a výběrem, a které se pak mohou dědit (mikroevoluce). Za druhé se tím míní přeměna jednoho druhu v jiný vyšší druh tím, že se nahromadí mutace, a právě toto znamená slovo » transformizmus «. K prvnímu druhu evoluce (mikroevoluce) zřejmě dochází. Je skutečností. Je vidět denně na rostlinách, zvířatech i lidech. Pěstitelské pokusy u krav, psů, u různých druhů pšenice či rýže dokazují, že tento způsob evoluce nebo mikroevoluce je nepochybnou skutečností, kterou lze dokázat přírodovědeckými pokusy.

Naproti tomu přeměna jednoho druhu v jiný na základě mutací a přírodního výběru je docela jiný problém. Mnozí biologové se snaží použít skutečnost mikroevoluce jako základnu pro makroevoluci nebo transformizmus a zaměňují tak oba pojmy evoluce. Hranice druhů jsou biologické reality. Mikroevoluce uvnitř těchto hranic je jiný jev než makroevoluce, jež prý překračuje hranice druhu. První pojem (mikroevoluce) vyžaduje pouhou úpravu už existující genetické informace. Druhý pojem (makroevoluce) vyžaduje, aby kvalitativně i kvantitativně rostla už stávající genetická informace, a to čirou náhodou a výběrem.

Vznik Darwinových druhů pěnkav připisujeme mikroevoluci. Vždyť k potřebným malým úpravám může dojít na témže základě, jako vznik pářící houbovité tkáně u ropuchy druhu Alytes obstetricans (1). Jestliže se páry těchto ropuch nutí, aby se pářily ve vodě, což normálně nečiní – samečkovi naroste taková houbovitá tkáň. Životní prostředí působí na již existující genetickou informaci v ropuše, aby se vytvořily houbovité tkáně. Žije-li ropucha na suchu, pak zůstává tato genetická informace latentní. Životní prostředí uvolní už stávající genetickou informaci právě tak jako práce v zahradě oživí moji už existující genetickou informaci pro tvrdou kůži na rukou, takže dostanu mozoly. Tak může mikroevoluce pocházet z malých modifikací nebo uvolnění už stávající genetické informace, kterou oživí prostředí. Pro takový proces není zapotřebí nové informace. Pro jev, který nazýváme mikroevolucí stačí modifikovaná nebo nově uvolněná informace.

Naopak přechod nějakého suchozemského savce do rodu velryb vyžaduje zcela novou informaci. Musí nějak vzniknout nová a velmi specifická informace, která se nutně zakládá na znalostech hydrauliky, aby zkonstruovala zvláštní prsní bradavky velrybí samice, jež kojí mláďata pod vodou. Nebude stačit úprava informace k vytvoření bradavky u suchozemských savců, aby bylo možno zkonstruovat takovou prsní bradavku.

(1) A. KOESTLER: The case of the Midwife Toad. Hutchinson (London 1971).

Přechod nějakého druhu opic do » homo sapiens « by také vyžadoval naprosto novou informaci. Vždyť opice nevlastní informaci, která by zkonstruovala neslýchaně složitý » komputer « lidské řeči. Práce Noama Chomského v této oblasti jasně dokázaly tuto skutečnost (2). K tomu přistupuje ještě další nová informace, kterou vyžaduje vytvoření dalších sekundárních částí systému lidské řeči (jazyk, rty, tvar ústní dutiny atd.). Přechod jednoho druhu pěnkav ve druhý se dá vysvětlit za pomoci mutací (obměn, modifikací) nebo tím, že se pod vlivem životního prostředí uvolní už existující genetická informace. Avšak přechod nějakého druhu opic v člověka, suchozemského savce v nějakou velrybu nebo obojživelníka v nějaký druh plaza vyžaduje zcela novou dodatečnou informaci, kterou nemůže pokrýt obměna nebo kolísání latentní už existující genetické informace. Proto rozlišujeme mikroevoluci od makroevoluce, a to na základě informace, jež by byla nutná pro přechod.

Dnes je většina vedoucích přírodovědců toho názoru, že mutace a přírodní výběr jsou hnací pružinou obou druhů evoluce a že mezi nimi neexistuje žádný zásadní rozdíl. Mnozí biologové zastávají názor, že jakýsi druh chemické selekce či výběru řídil chemickou evoluci až k prabuňce, to zn. k abiogenezi. Profesor zoologie na cambridgské universitě v Anglii W. H. Thorpe (3) zastává dokonce názor, že mutace a přírodní výběr jsou výlučně a samy o sobě s to vysvětlit všechno, co se týká vzniku života (chemická evoluce až k prabuňce) i biologických druhů (makroevoluce).

(2) N. CHOMSBY: Language and Mind. Harcourt (New York-ChicagoAtlanta 1972).
(3) W. H. THORPE: Evolution and Christian Belief, Occasional Paper No. 7. British Social Biology Council, Tavitrock House South, London.

Je proto přesvědčen, že se můžeme vzdát hledání dalších vysvětlení biogeneze a vzniku jednotlivých druhů – všechno prý už dokonale vysvětlil neodarwinizmus. Mnozí význační přírodovědci zastávají podobný názor a vybízejí své studenty, aby beze všeho přijali tutéž tezi. Lze tak jednat, aniž by tím intelektuální poctivost utrpěla újmu?

Je přirozeně známo, že většina mutací škodí organizmu, který je jejich nositelem. Má se za to, že jen velmi malé procento mutací, které se vyskytnou na organizmu, by mohlo být pro něj prospěšné. Tyto velmi řídké prospěšné mutace by pak měly být odpovědny za vývoj k dokonalejším druhům pomocí čiré náhody. Tak by tedy přírůstek mutací, způsobený silnějším ionizujícím zářením měl podporovat evoluci navzdory už zjištěné skutečnosti, že ionizující paprsky mají sklon škodit rozvoji života a jeho trvání. V boji o život prý snadněji přežije několik těch málo organizmů, které jsou nositeli příznivých mutací. A ty organizmy, co přežijí, budou prý mít samozřejmě více potomstva než ty, které přežijí jen s námahou; z toho prý vyplývá, že časem nositelé příznivých mutací budou převládat v jakémsi společném fondu druhových genů. Čím rychleji prý bude docházet k mutacím, tím častěji prý se budou vyskytovat příznivé mutace a to prý způsobí, že vysoké dávky mutací dosáhnou velkých vývojových změn.

Podle těchto představ by se jednou vzniklá primitivní buňka měla automaticky, poměrně rychle, a zcela nezbytně vyvinout až k nejvyšším biologickým druhům. Pro tento vývojový proces prý není zapotřebí ani naprogramování, ani nějakého řízení. Celý vývojový systém je podle Darwinovy teorie samočinný, samostatný a k tomu ještě tak jednoduchý a jasný, že jej dnes jen málo přírodovědců uvádí v pochybnost zásadně anebo vážně. Je však stav věcí skutečně tak jednoduchý a samozřejmý, jak se všeobecně předpokládá?

2. Přežití těch organizmů, které zanechávají nejhojnější potomstvo

Schützenberger a jiní přírodovědci (4) poukázali na to, že shora vylíčené neodarwinistické vysvětlení biogeneze a vzniku druhů je tautologické, to zn. bezobsažné. Důvod Schützenbergerova přesvědčení je prostý: neodarwinistická domněnka neříká nic jiného, než že přežije ten organizmus, který přežije. Nebo: přežije ten organizmus, který zanechá nejvíce potomstva, které přežije:

Na tomto místě si klademe jinou otázku: Odpovídá skutečnosti, že ten organizmus, který se rychleji množí než ostatní, je také nutně vyšší, to zn. » vyvinutější « než ten, který se tak rychle nemnoží? Vždyť v samé oblasti lidské genetiky se zjišťuje, že tomu tak nemusí být. Velmi schopní, pracovití a nadanější lidé nejsou zdaleka z těch, kteří by měli hojné potomstvo – je tomu právě naopak. V mnohých rozvojových zemích se často stává jedním z hlavních státních problémů přelidnění či populační výbuch, neboť často nedokážou uživit tolik rodících se dětí. Něco podobného se zjišťuje i mimo oblast lidské genetiky. Rostliny, které se nejvíce rozmnožují, jistě nejsou vždy více vyvinuté než ostatní, i když se dokážou ekologicky lépe přizpůsobit.

(4) Schützenberger a spolupracovníci: Mathematical Challenges to the Neo-Darwinian Interpretation of the Evolution; sestavil: P. S. MOORHEAD a M. M. KAPLAN: Wistar Institute Symposium Monograph No. 5. (1976).

Za příznivých podmínek se krysy rychle rozmnoží na úkor výše vyvinutých druhů. To však není nijak žádoucí pro Darwinovu evoluci. Primitivní mech na nějaké louce lehce potlačuje více vyvinutou trávu. Tyto skutečnosti jsou tak zřejmé, že upustíme od dalších specifických příkladů. Rozmnožovat se a zanechat hojnější potomstvo – to se zřejmě nekryje se vzestupným vývojem a evolucí druhů, proto si můžeme dovolit tento darwinistický způsob myšlení odložit » ad acta. «

3. Ustálení hranic druhů

Nedávno jsem pracoval na zahradě. Zryl jsem několik záhonů. Vždycky dbám na to, aby půda byla dobře prohnojena a tak ryji hluboko. Přitom vyrývám mnoho velkých, tlustých ale mrštných žížal, na které už číhají kolem poletující kosi. Tyto zdravé, mrštné žížaly jsou náramně dobře přizpůsobeny svému životnímu prostředí, zahradní půdě. Daří se jim dobře, když si razí cestu dobře zkypřenou půdou a tak ji větrají. Přirozeně musí velmi rychle reagovat na blízkost četných kosů a jiných ptáků, jinak by zcela jistě nezanechaly žádné potomstvo.

Kdyby mělo dojít k mutaci v genetice žížaly, jež by jí umožňovala pohotověji reagovat na kosy – dejme tomu, že by žížaly pomocí této mutace lépe slyšely kosy – pak nositelé této mutace jistě lépe obstojí v žížalím boji o život a tím zanechají i více potomstva. Vždyť taková mutace by červu dodala větší životaschopnost. Všechny mutace, které červu pomáhají v červím boji o život, v zásadě dělají z červa dokonalejšího červa. Dojde-li u žížaly k mutaci která, dejme tomu, vyvolá růst dvou rudimentárních nohou nebo rudimentárního oka, jež nerozlišuje pouze světlo od tmy, nýbrž zachycuje i věrný obraz okolí, bude už červ na cestě vyvinout se na vyšší stupeň v rodokmeni života. U červa by mohlo dokonce dojít k další mutaci, jež by mu dodala lépe vyvinutý mozek a nervový systém. Pak by se snad mohl kochat i kosím zpěvem. Avšak všechny tyto mutace, jež by vyráběly » více vyvinutého červa «, by vedly k tomu, že by zároveň automaticky vznikal hůře přizpůsobený červ. Vzestupný vývoj na základě mutace zanechá mnohem méně schopného červa. Smíme-li to říci bez obalu, vyjádříme to takhle: Červ, u něhož dojde k mutaci, která mu dodá trochu lepší nervovou soustavu nebo oko, by se třeba mohl tak moc kochat kosím zpěvem nebo krásným pohledem na přírodu, že by pak jako červ špatně dopadl v boji o život. Jestliže tedy nějaký červ má pomocí mutace lépe přežít jako červ, pak mutace z něho musí udělat lepšího červa – a ne nejbližší vyšší vývojový stupeň ve zvířecím světě. Vždyť na počátku nejbližšího vývojového stupně automaticky bude jako červ méně schopný.

Přírodní výběr tak nepovede k vyšším druhům, nýbrž k ustálení a zlepšení už stávajících druhů. Bude působit proti transformizmu jednoho druhu v jiný a bude podporovat trvalost existujících druhů v jejich zdokonalené formě. Táž úvaha platí pro všechny druhy zvířat i rostlin. Těm totiž opravdu pomáhají pouze ty mutace, jimiž se stávají ve svém ekologickém zákoutí schopnější, tj. ty, jež je utvrzují v jejich rodech a druzích. Už existující organizmy měly na základě výběru a mutací více času osvědčit se ve svých ekologických prostředích než ty nejvíce zdokonalené druhy. Není-li nějaké ekologické zákoutí z jakýchkoliv důvodů obydleno, pak snad může přispět k jeho osídlení nějaká mutace. Darwinovy pěnkavy poskytují dobrý příklad, jak lze dobýt nové ekologické zákoutí pomocí zmíněného mechanizmu.

4. Přechodné články nejsou schopny života

Shora uvedené myšlenky lze vyjádřit také jinak. Dojde-li k mutaci, pak přírodní výběr bude brzdit transformizmus a působit proti němu. Krajní stálost různých druhů během geologických údobí ukazuje tímto směrem podle údajů současné geologie. Včely a jiné druhy hmyzu zůstaly prakticky nezměněny během téměř nepředstavitelně dlouhých údobí. Coelacanthus (latimeria) se v ničem podstatně neliší od starobylých zkamenělin latimérií. Jestliže docházelo ke genetickým mutacím ve všech geologických dobách, pak musí existovat nějaký dynamický a ustalující biologický proces, který vysvětluje, jak se tento druh udržel. Mutace samy o sobě by jistě časem přinesly jakési » náplavy druhů «, s nimiž se také v praxi setkáváme (srov. vývoj dírkonošců – foraminifera). Jak se však dá vysvětlit pozoruhodná rodová stálost u včel a mnoha jiných druhů? Abychom objasnili, jak je hranice druhů stálá, navrhujeme použít mutaci a přírodní výběr. Příčinou proměn uvnitř hranic druhů jsou mutace. Tímto způsobem a také proměnlivou, latentní, genetickou interakcí lze vysvětlit obydlení nových ekologických prostředí např. Darwinovými pěnkavami. Přírodní výběr působí v rámci ekologického prostředí jako stabilizátor. Brzdí přeměnu jednoho druhu v jiný, a jedině čirá náhoda by musela obstarat rybě nohy, aby mohla opustit vodu a procházet se po zemi. Čirá náhoda ale nedokáže vyrobit takovou novou inteligentní informaci.

Tento předpoklad potvrzují i jiná pozorováni. Paleontologie např. nezná žádné přechodné stadium mezi kytovci a suchozemskými savci. Nikdy nebyla zjištěna postupná přeměna mezi velrybami a suchozemskými savci. Takové mezičlánky by byly pravděpodobně neschopné života. Neodarwinizmus však vyžaduje existenci takových mezičlánků. Již více než 130 let se marně hledají.

Stejně nejsou známy žádné přechodné formy mezi bezobratlými měkkýši a pravými obratlovci. Proč? Podle předpokladů Darwina a jeho žáků by musela raná paleontologie téměř lavinovitě nacházet takové mezičlánky. G. A. Kerkut (5) dokazuje, že celý myšlenkový obsah teorie transformizmu je přírodovědecky a experimentálně neudržitelný. Podle Kerkuta dnešní geologicko-paleontologické poznatky jasně ukazují daleko víc na polyfylogenetickou biogenezi než na monofylogenetickou. Přesto zastává současná biologie téměř jednomyslně, že všechen život vznikl z prabuňky (tedy monofylogeneticky). Kerkut uvádí mnoho důkazů, jež mluví ve prospěch odděleného vzniku jednotlivých druhů, tedy pro to, že nepocházejí všechny z prabuňky prostřednictvím transformizmu.

Jestli tedy biologické rody vznikly odděleně, a přesto mají stejnou genetickou řeč a stejný genetický kód, stěží se lze vyhnout závěru, který z toho vyplývá: Společný kód a společná genetická řeč sotva mohou být dílem čiré náhody; vždyť čirá náhoda nikdy nevytvořila ani jediný kód.

(5) G. A. KERKUT: Implication of Evolution. Pergamon Press (London 1960).

Kód totiž vždycky závisí na konvenci (dohodě). Čirá náhoda nevytváří žádné konvence. Z toho plyne nutný závěr, že genetický kód a genetická řeč, jež jsou stejné pro všechny formy života, pocházejí z jediného pramene, který je s to vytvořit kód i řeč. Podle naší experimentální zkušenosti dokáže tyto požadavky splnit pouze inteligentní pramen. Vždyť jen inteligence dokáže vytvářet kódy, řeči, jazykové a kódovací konvence. Skutečnost, že existuje pouze jediná genetická řeč, by ukazovala na jediný inteligentní pramen.

Jestliže biologické rody vznikly odděleně, sotva by se dalo očekávat, že budou v následujících údobích přecházet jeden do druhého. Všechna experimentální zkušenost, již máme k dispozici, svědčí jasně, že mutace mohou vyvolat změny jen v rámci určitého druhu. Tyto změny nikdy nepřekračují hranice rodu. Dosáhnout takového překročení hranic rodu je zřejmě nezměrně obtížné – organizmus by se tak zcela zničil. Podle neodarwinistických představ by však vůbec neměl existovat problém překročení hranic rodu, neboť prý všechny biologické druhy, které známe, měly vzniknout právě touto cestou (prostřednictvím transformizmu), a proto prý by – v důsledku této teorie – muselo být překročení hranic rodu poměrné snadné.

Ze shora uvedených myšlenek uzavíráme, že transformizmus na základě mutací a následujícího přírodního výběru není naprosto tak samozřejmý a snadný, jak se dnes všeobecně míní. Experimenty dokazují, že hradby rodů jsou neobyčejně vysoké a pevné. K tomu přistupuje skutečnost, že samy změny způsobené mutacemi mají v rámci rodových hranic stabilizující účinek na jednotlivé druhy a nijak nepodporují evoluci ve smyslu transformizmu, nýbrž působí opačným směrem.

5. Některé závěry

Jak ukázal Kerkut, neodarwinizmus zastává sedm hlavních postulátů (6):

1. Neživá hmota samočinně dala vznik živé hmotě – biogeneze.
2. K samovolné biogenezi. došlo jen jednou, takže všechen dnešní život pochází z jediné prabuňky. Tento předpoklad se podezdívá zjištěním, že genetický kód všech dnes známých forem života (rostlin i zvířat) je stejný. Stejný a nezměrně složitý kód života by nemohl vzniknout čirou náhodou v různých dobách a za rozličných okolností. Proto se má za to, že k té čiré náhodě došlo jen jednou, a když vznikl genetický kód, tak prý skončila.
3. Všechny druhy virů, baktérií, rostlin a zvířat pocházejí všechny jeden z druhého a jsou všechny geneticky příbuzné.
4. Mnohobuněční (metazoa) prý vzešli samočinně a bez plánování z jednobuněčných (protozoa) podle zásad náhodné mutace a přírodního výběru.
5. Bezobratlí (invertebrata) jsou všichni geneticky příbuzní.
6. Obratlovci (vertebrata) jsou geneticky spřízněni s bezobratlými.
7. Všichni obratlovci jsou geneticky navzájem příbuzní.

(6) Srov. Dodatek 1.

Ani jediný z těchto sedmi postulátů neodarwinizmu nelze dokázat experimentálně. Co však nelze dokázat pokusem, to nemůže být žádný pravý přírodovědecký poznatek. Je-li tedy sedm postulátů neodarwinizmu experimentálně nepodloženo, pak musí být neodarwinizmus filosofický názor a žádná přírodní věda. Vždyť přírodní věda staví na tom, co se dá dokázat pokusem.

6. Jiné hledisko: Stroj a koncepce

Abiogeneze (pravznik života) a vznik biologických druhů se dají prověřovat z docela jiného hlediska. Všechny biologické organizmy (zvířata, rostliny, bakterie, viry atd.) jsou z určitého hlediska stroje látkové výměny, jež čerpají energii ze svého okolí. Zelené rostliny berou potřebnou energii ze slunečního světla. Zvířata ji berou z rostlin a jiných zvířat, proto jsou ve své podstatě opravdové stroje. Jak se však dá definovat » stroj «?

Stroj je agregát hmoty, který vlastní projekt, tj. záměr. K provedení projektu je nutno hmotu naprogramovat nebo – slovy Jacquesa Monoda – vybavit ji záměrem, aby se stala strojem. Všechny stroje jsou tedy cíleně naprogramovány, jinak by totiž nedokázaly provést žádný projekt. Surová hmota není žádným strojem, nemá žádnou schopnost provádět projekty. U strojů látkové výměny lze naprogramování pojímat jako chemický koncept, který v sobě zahrnuje projekt látkové výměny života. Koncept je velký a rozhodující znak všech živých organizmů a všech strojů. Bez koncepční inteligence není život. Biologický život je hmota, která je nositelem koncepcí a inteligence. Hmota se stává strojem, který funguje cíleně a podle projektu právě na základě koncepčního uspořádání hmoty v agregátech. Neživá hmota, tedy v »surovém « stavu, není nositelem žádného programování, koncepcí nebo inteligence, jež by z ní mohly vytvořit stroj. Hmota plus fungující koncepce vytváří stroj. »Surová « hmota bez koncepce nikdy nefunguje jako stroj. Vznik první prabuňky (abiogeneze) je však bohužel problém: jak získala hmota koncepty a tak se stala strojem? Vždyť buňka je hmota plus fungující koncepty a projekty.

Jdeme-li dál tímto směrem, shledáme, že vznik druhů je pouze rozšířením téhož principu. Jak získal jednoduchý stroj – první buňka – další strojní koncepce složité buňky nebo nějakého vyššího organizmu?

Kdy tedy vznikla vyšší inteligence, jež je nutná pro vzestupný vývoj v darwinistickém slova smyslu?
Je to fyzikální axiom, že anorganická hmota nemá žádné koncepce, žádnou inteligenci. Druhý zákon termodynamiky vyjadřuje právě tento fakt. Proto anorganická hmota, je-li ponechána sama sobě, nikdy nedokáže vytvořit stroj, který vykazuje inteligenci. Surové anorganické hmotě chybí podstatná část stroje, totiž inteligence nebo fungující koncept. Jen hrubá chyba v myšlení požaduje, aby neživá hmota vytvořila stroj bez přispění jakýchkoliv konceptů. Anorganická hmota nemá podle druhého zákona žádné koncepty, jak bylo experimentálně zjištěno. Proto také anorganická hmota, ponechaná sama sobě, nestaví žádné stroje čirou náhodou. Je jasné, že ani stroje, ani koncepty nevznikají samy od sebe, ačkoliv podle Prigogina mohou neinteligentní struktury vznikat samovolně. Stroje závisejí na inteligenci. Proto je anachronismus předpokládat dnes, že všechen život vznikl sám od sebe z neživé hmoty, ať už se klade samočinný vznik života do přítomnosti nebo do dávné minulosti.

Přírodovědec, který zastává materialistickou filosofii ve formě neodarwinistické vývojové teorie, hledá zdroj těchto koncepcí, tohoto strojového programování a této inteligence buňky a života. Protože je nenachází v anorganickém světě hmoty, času a prostoru, zbývají mu ještě dvě další možnosti:

a) hledat je mimo dimenze času, prostoru a hmoty. Pro materialisty však tato cesta není schůdná, protože pro něho jako materialistu neexistuje žádná jiná dimenze než časoprostorové kontinuum, v němž žijeme. Pro materialistu je časoprostorové kontinuum jedinou dimenzí, ve které smí hledat zdroj konceptů stroje, který nazýváme život. Je-li důsledný ve svém myšlení, pak pro něho neexistuje žádná jiná skutečnost.

b) hledat ji v opaku inteligence (v čiré náhodě). To je přirozeně postoj zoufalství, neboť podle tohoto řešení má neexistující inteligence dát samočinně vznik inteligenci bez působení jakékoliv příčiny (kauzality). Ve skutečnosti materialista, který sahá k tomuto »řešení« (a činí to většina), tím hází přírodovědeckou flintu do žita.

Z experimentálního hlediska (tj. podle zásady druhého termodynamického zákona, který odpovídá pokusům) anorganická hmota nemá žádné koncepce, žádné programování, žádnou inteligenci. Není-li v ní ani nejmenší stopy po inteligenci, jak má vytvořit inteligenci pro živý stroj látkové výměny? Jakpak vytáhne kouzelník zajíce z cylindru?

7. Čirá náhoda a složitá strojní soustava

Nedávno jsem měl řadu přednášek na univerzitě ve Štýrském Hradci na téma: Je člověk řízen společensky nebo geneticky? Během diskuze mi vyprávěli o vášnivém koníčku jednoho sedláka, který žije nedaleko města. Sbírá totiž všelijaké strojní součástky: motory, ozubená kolečka, osy, nálevky, trubky, filtry, setrvačníky a soukolí. Ty pak smontovává, jak to právě jde. Součástky pocházejí z nejrůznějších vyřazených strojů, takže je často uměním vydumat nějakou souvislost mezi nimi.

Jednoho dne se kdosi ptal sedláka, nač staví takový velký, složitý a divný stroj, který spotřebuje tolik energie a přesto nevykoná žádnou užitečnou práci. Sedlák klidně odpověděl: » Však se jednoho dne ukáže, k čemu by se to dalo použít! «

Tvrdí-li někdo s evolucionisty, že daleko složitější strojová soustava života vznikla podobným způsobem, je na tom intelektuálně lépe než ten sedlák? A nadto, je hodna univerzitní úrovně činnost, při které se buduje »stroj « bez koncepce (ať už na biologické či jiné základně) !

8. Složitá strojová soustava na molekulární úrovni

Manfred Eigen (7) a Jacques Monod zastávají dva rozdílné názory o vzniku složité strojní soustavy života. Monod je přesvědčen, že člověk (a život vůbec) je výsledkem jakési molekulární hry podobné ruletě.

(7) M. EIGEN, R. WINKLER: Das Spiel. R. Piper-Verlag (München Zürich 1975). J. MONOD: Zufal und Notwendigkeit. E.Piper-Verlag (München 1971).

Jednou prý padlo ve vesmíru číslo člověka a hle, čirou náhodou vznikl člověk. Eigen naproti tomu neponechává vládu pouze čiré náhodě. Chce, aby byla řízena přírodními zákony. Toto řízení vyústí podle jeho mínění do složité strojové soustavy života. Eigenův názor není jistě tak nihilistický jako Monodova domněnka, přesto však vyvstává otázka, zda řízení přírodními zákony může vytvořit takovou inteligenci, aby vznikl stroj. Druhý termodynamický zákon popírá právě tuto možnost, neboť stanoví, že v anorganické hmotě stále přibývá entropie (míra neuspořádanosti a bezkoncepčnosti). Eigen však požaduje, aby pořádek v hmotném systému samočinně přibýval.

Jak se tedy snaží Monod i Eigen obejít druhý termodynamický zákon? Eigen cituje Monoda (9):

• »Druhý zákon formuluje pouze statistickou předpověď; tím samozřejmě nevylučuje, že libovolný makroskopický systém při změně nepatrného dosahu a velmi krátkého trvání zase nesestoupí po svahu entropie, to zn., že časem může jít nějak nazpět. U živých bytostí jsou to právě ony řídké a prchavé změny, které podchytí replikační mechanizmus a reprodukuje je a které se pak uchovají pomocí výběru.«

Domněnka tedy zní: malé výkyvy v chemických systémech se vyskytují jako snížení entropie. To je samo o sobě naprosto správné. Tyto výkyvy prý pak podchytí replikační mechanizmus a reprodukuje je. Malé odchylky z rovnováhy v chemických systémech tedy představují sníženou entropii, to zn., krátkodobě zvýšený pořádek. Ty prý pak replikační mechanizmus » podchytí « a tak je nashromáždí.

(9) Eigeu, uved. dílo (pozn. 7), Str. 183.

Avšak právě zde je háček! Způsobit takové nepatrné výkyvy, k tomu sice stačí čirá náhoda; avšak podchytit tytéž nepatrné výkyvy při biogenezi – a zde jde o biogenezi, ne o vznik druhů, k tomu je zapotřebí nějakého mechanizmu nebo nějakého stroje, který ovšem před vznikem života neexistoval a který také nikdy nevznikne náhodou. Vždyť přece jakýkoliv mechanizmus je chemicky koncepční a inteligence v surové, anorganické hmotě neexistuje. A také tyto snížené entropie nevyrábějí žádnou chemicky inteligentní informaci – jak jsme viděli – ani před vznikem života, ani po jeho vzniku.

Musíme se podívat ještě na další aspekt problému malých výkyvů a jejich podchycení pomocí replikačního mechanizmu. Jistě je musí nějaký mechanizmus podchytit, nemají-li se časem ztratit při obnovení chemické rovnováhy. Dejme tomu, že je nějaký mechanizmus, jak jej požaduje Eigen, podchytí a zvěční v genetice buňky sníženou entropii jinak dočasných výkyvů. Co bylo ve skutečnosti podchyceno? Eigen a Monod vycházejí z domněnky, že snížená entropie malých výkyvů se rovná výrobě opravdové informace. Podle této teorie replikační mechanizmy shromažďují sníženou entropii a komplex informací. Náhodné výkyvy na nepatrné úrovni, jež se pak zachovají, vytvářejí tedy informaci -genetickou informaci. To je Eigenova neodarwinistická teze. Je tomu tak?

Replikační mechanizmus, jenž jako stroj samozřejmě nikdy nevznikne čirou náhodou, bude moci jistě fungovat jako usměrňovač tím, že zabraňuje obnovení molekulární rovnováhy. Tím také jistě bude moci shromažďovat sníženou entropii nebo zvýšený pořádek. Avšak vyrobí a shromáždí tím inteligentní informaci, když pouze shromažďuje a reprodukuje sníženou entropii?

Každý informační odborník ví, že odpověď na tuto otázku je rozhodně záporná. Eigen i Monod se mýlí právě v tomto bodě. Informace nemůže být předávána bez snížené entropie nějakého druhu, avšak snížená entropie sama o sobě není totéž co inteligentní informace. Eigen i Monod staví na předpokladu, že snížená entropie je inteligentní informací. To však není pravda. Systémy snížené entropie, jako např. symbolika Morseova kódu, mohou existovat jako zobrazení snížené entropie, aniž by přitom obsahovaly nebo nějak zprostředkovaly informaci. Aby se dala sdělovat informace Morseovým kódem, je třeba kódový systém snížené entropie naplnit informací na základě konvence. Morseovy obrazce se musí naložit koncepcemi, informací a poselstvími podle předem uzavřené dohody. Morseův útvar může být výrazem snížené entropie, ale nemusí nutně obsahovat zvnějšku vloženou informaci. Informace může být později » nacpána« do symboliky jako koncept.

Dítě pozoruje na obloze různé útvary mraků. Vidí rozličné tvary a seskupení (= sníženou entropii). Zachce-li se tomu dítěti, může přikládat útvarům mraků (= snížená entropie) význam. Fantazie vyrobí význam a koncepty a přikládá je oblakovým formám (= snížené entropii), které teprve pak působí jako nositelé informace. Bez dětské fantazie zůstane snížená entropie mraků bez poselství a bez inteligence.

Vytvářet sníženou entropii skrze výkyvy a jejich podchycení v replikačním mechanizmu je tedy možné. Tím se však nevytvořily žádné koncepty nebo hodnotná informace, jež by dokázala zbudovat stroj. Vždyť informace, koncepty a inteligence se vezou na snížené entropii, ale nejsou jí samotnou.

Souhrnně zjišťujeme, že termodynamické výkyvy podchycené nějakým mechanizmem mohou způsobit snížení entropie. V tomto bodě mají pravdu Eigen, Monod, Ilja Prigogine (10) a jejich kolegové. Avšak i když se tím vytvořila snížená entropie a tím některé předpoklady pro sdělování informací, zůstává skutečností, že v žádném případě nevznikla informace nutná pro konstrukci oka nebo zvukové čočky (melounu) delfína. Snížená entropie nebo zvýšený pořádek nejsou totéž co inteligentní informace, jak ji chápe Shannon a Wiener na základě teorie informací. A bez takové informace a jejího uskutečnění nevznikne žádný stroj látkové výměny – ani jen parní stroj, natož pak biologické ústrojí.

9. Prameny konceptů a idejí

Z experimentálního hlediska známe biologický nervový systém jako zdroj idejí, informace, inteligence a konceptů. Každý biologický organizmus je konceptem a tím se liší od anorganické hmoty, z níž se skládá. Nervový systém vyvíjí nové koncepty. Biologický organizmus je inteligentní, hmota, z níž je vytvořen, nikoliv. Biologický mozek vyvíjí koncepce, ideje a sestavuje je do kódu symbolických znaků; napodobuje životní projekty: u zvířat se to projevuje při budování ptačích hnízd, králičích nor, pavučin atd.

(10) I. PRIGOGINE: Time, Irreversibility and Structure, in: The Physicists Conception of Nature. K 70. narozeninám Paul Diraca. Mehra 8 Reidel (Dordrecht). P. CLANSDORFF, I. PRIGOGINE: Thermodynamic Theory of structure. Stability and Fluctuations. Weley Interscience (New York-London 1978).

Člověk dokáže realizovat své ideje a koncepty ve hmotě (např. sochař) nebo v abstraktní formě (např. spisovatel či vědec). Píše knihy, skládá básně, zabývá se matematikou.
V obou případech, jak u zvířete, tak u člověka, mozek uskutečňuje nové koncepce a vnitřní inteligenci organizmu. I když » komputer « vyvíjí nové, nezávislé ideje (což je dnes docela možné), zůstává přece jen prodlouženou rukou lidského mozku, který jej sestavil jako stroj na vyvíjení myšlenek. Tak lidské mozky a jejich výrobky (komputery) vyrábějí novou konkrétní a abstraktní inteligenci. Sám biologický organizmus je výrazem konkrétní inteligence. Lidský mozek převyšuje zvířecí komputerový systém, protože je naprogramován na vývoj a používání řádné inteligentní, » abstraktní « řeči, jejímž cílem. je sdělování informace.

Život je ztělesněním pramene konceptů a idejí a patří k němu biologický mozek. Tato skutečnost nám může pomoci při řešení problému, jak se zrodila inteligence. Je jasné, že biologický mozek nemohl vyvinout koncepty biogeneze. Koncept mozku i života existoval dávno před oběma, jak je tomu u všech strojů. Koncepty biologického mozku zřejmě nemohou být příčinou biogeneze. Vždyť koncept existuje vždycky dříve než stroj a nikdy stroj před konceptem. Z tohoto dilematu je však východisko, jež vede přes biologický mozek a nejnovější bádáni o něm.Roger W. Sperry je profesorem na California Institute of Technology. Specializoval se na oblast činnosti mozkových hemisfér. Před několika léty věřil, že fenomén vědomí je pouze funkční, endogenní a operativní činnost hmotného mozku. Myšlenky, koncepty vědomí a ideje byly pro něho pouze výplodem mozkové struktury. Po svém mnohaletém bádání o mozku přišel prof. Sperry v roce 1965 k částečně opačnému závěru o poměru mezi látkovou výměnou v mozku a vědomím. Nyní je přesvědčen, že vědomí, ideje, myšlenky a koncepty částečně vyvěrají z mozku samého a částečně z exogenního zdroje. Jinými slovy – dnes věří, že jevy mozkové činnosti jsou částečně endogenního, částečně exogenního původu – mozek tedy vyvíjí v sobě koncepty, avšak přijímá je také »zvenčí «. Podle toho mozek vyrábí a přijímá fenomén, který nazýváme vědomím (11).

Důvody této změny názorů profesora Sperryho jsou zajímavé. Zakládají se zčásti na pracích o lidském mozku, jež prováděl sám, a zčásti na bádání Wildera Penfielda (12). Wilder Penfield elektricky stimuloval mozek u více než tisíce pacientů postižených padoucnicí. Objevil přitom, že stimulace určitých míst v časovém laloku mozku vyvolávala » flash back « (retrospektivní záběry), jež měly podobu snových obrazů z minulosti pacienta. Tyto obrazy se jevily pacientovi jako promítání filmu, který vnímal ve svém vědomí. K promítání obrazů z minulosti docházelo zcela automaticky pod vlivem elektrického stimulování a dá se opakovat. Je to prostě jakýsi druh oživení minulosti, avšak nijak neuvádí pacienta do zmatku. Pacient si byl totiž vždy vědom, že ve skutečnosti nebyl v minulosti. Pacientova psyché zůstala takřka nedotčena stimulací mozku a prostě si přečetla, co mozek vyprodukoval pod dráždivým vlivem proudu.

(11) VIRGINIA MCINTYRE: An 1nterview with Roger Sperry. Science of Mind 48 (12). 18-25.
(12) WILDHR PENFIELD: The Mystery of the Mind, Princeton University Press (1975). Dále: Článek R. W. Bess v: Creation Research Society Quarterly 13 (1976), 69-70.

Během pokusu žila a existovala psyché, pacientovo » Já « naprosto normálně a prostě nebrala vážně snové obrazy, které jí mozek předkládal.

Až do doby pokusů s pacienty postiženými padoucnicí Wilder Penfield mínil, že mozek vyrábí psyché (angl. the mind) – tzn., že psyché je prý prostě stín hmotného mozku. V tom případě by se ono » Já «, psyché, nenávratně rozplynulo, jakmile by se rozložil nebo odumřel fyzický mozek. Se zánikem mozku zanikne i duše. Po svých pokusech s epileptickými pacienty došel Penfield k závěru, že se stimulování hmotného mozku, jež mechanicky vyrábí » zpětné záběry «, nedotýká psyché. Nehmotná strana vědomí nebyla elektrickým proudem zasažena. Psyché, ono » Já «, prostě bralo na vědomí, co mu hmotný mozek předváděl. Nehmotné, transcendentní » Já «, které stojí nad hmotným drážděním, vnímá a čte mechanicky a chemickoelektricky uložené obrazy. Vědomí je závislé na hmotném mozku a na nehmotné psyché.Penfield došel k závěru (jako později též Sperry), že psyché (the mind) stojí nad obsahem vědomí. Psyché je zákonodárná moc biologického systému, zatímco mozkový mechanizmus (struktura, propojeni atd.) představuje prováděcí moc. Obě jsou však podle své podstaty a funkce hierarchicky přísně odděleny. Psyché může vnímat obrazy a informace, koncepty a ideje nashromážděné v mozku. Hmotný mozek však není jediným pramenem konceptů a idejí, který má psyché k dispozici. Penfield i Sperry jsou přesvědčeni, že psyché může přijímat i mimosmyslové vjemy. Může navázat spojení s jinými » psyché «, s jejich koncepty a idejemi, a to bez přímého zprostředkování hmotného mozku.

Může vstoupit do kontaktu s jinými tvůrci konceptů a bezprostředně od nich přijímat koncepty. Psyché sama je tudíž nehmotná. Pravděpodobně je nehmotným konceptem – je jsoucností jako jiné koncepty. Může navázat spojení s jinými koncepty ať už jsou uloženy ve hmotě či ne. Nynější lidská psyché je nehmotný koncept, který je během života vázán (hierarchicky) na hmotu. Při smrti se irreverzibilně odloučí od hmoty, zůstává však její vědomí a je pak jen zákonodárnou mocí bez exekutivy.

Materialistická filosofie tak ovlivňuje myšlení současného člověka, že má potíže s představou o ideji nehmotného konceptu, i když denně používá takových nehmotných konceptů ve své řeči i v běžném hovoru. Takové koncepty jsou často nehmotná jsoucna, která existují samostatně nebo také mohou být vázána na hmotu.Ve své známé knize » Brány vjemů « (13), zastával Aldous Huxley podobný názor. Ačkoliv byl přesvědčený ateista, věřil, že existuje nějaký » kosmický zdroj myšlenek « (Universal Think-Tank), který někde mimo naše časoprostorové kontinuum vytváří a nějak ukládá všechny koncepty, s nimiž se setkáváme ve vesmíru. Podle této teze nevznikly bez příčiny koncepty, na jejichž základě stojí biologie (např. koncept orlího oka, lidského mozku nebo zvukové čočky v hlavě delfína). Podle Huxleye musí mít někde zdroj. Aby se vypořádal s tímto problémem, navrhl svůj pověstný univerzální Think-Tank. Huxley udělal ještě další krok, když připouštěl, že lidský mozek (nebo vědomí) může navázat spojení s tímto kosmickým zdrojem myšlení a jeho koncepty.

(13) A. HUXLEY: The Doors of Perception. Harper (New York 1954)

Koncepty, které jsou uloženy v lidském mozku, mohou tedy podle Huxleye navázat styky s kosmickým zdrojem myšleni a obsahem jeho konceptů. V tomto případě považoval za prvé lidský mozek za spojovací článek mezi časoprostorovým kontinuem a kosmickým zdrojem myšlení. Za druhé v něm viděl orgán, který dokáže vyvinout samostatné koncepty. Protože je tento ThinkTank plný konceptů, které vytvořily vesmír a zrodily život, styk s takovou přemírou konceptů by způsobil záplavu v každém lidském mozku a ochromil by jej v biologickém boji o život zde na zemi. Huxley proto zastával názor, že mozek funguje jako záklopka, která přiškrcuje spojení mezi vědomím a kosmickým zdrojem myšlení. Určité psychodelické omamné prostředky, jako LSD a Psilocybin, jsou podle Huxleye, s to, umožnit spojení mozku s tímto zdrojem konceptů, který pak skutečně zaplaví mozek » lijákem konceptů « – jako při jistých poznávacích výletech pomocí LSD. Podle Huxleyho výkladu mozek běžně funguje jako redukční ventil, aby zabránil takovým záplavám a jejich toxickým doprovodným příznakům a brzdí přítok z kosmického zdroje myšlení do lidského vědomí.

Tyto představy jsou zřejmě pouhé spekulace a musí se s nimi podle toho také kriticky nakládat. Naproti tomu nálezy Wildera Penfielda a Sperryho jsou přísně experimentální, a proto je musíme brát vážně. Přesto však Huxley viděl problém biogeneze velmi jasně. Jedná se totiž o problém geneze konceptů – z » Logu «. Huxley se nedopustil osudné chyby některých svých kolegů nesnažil se připisovat zrod konceptů a inteligence jejich protipólu – čiré náhodě. Problém biogeneze je problémem, jak vznikly chemické a všechny ostatní koncepty. V přírodovědeckém smyslu se tento problém nikdy nevyřeší, tvrdí-li se, že koncepty vznikly bez jakékoliv příčiny (tj. čirou náhodou). Vývojová teorie se snaží problém biogeneze a vzniku druhů připisovat čiré náhodě a přírodnímu výběru v rámci boje o život. Toto tvrzení připisuje vytvoření inteligence jejímu opaku, a to bez působení jakékoliv příčiny. To však už při dnešním stavu teorie informací a kybernetické vědy není přípustné. Dnes je prostě nevědecké, tvrdí-li někdo, že lidský mozek, zvuková čočka delfína či oko zkamenělého trilobita » tu prostě jednou byly «.Tak se háže přírodovědecká flinta do žita. Připisovat čiré náhodě zrození nepředstavitelného konceptu mozku nebo oka není jen vědecky pochybné – je to přímo naivní.

VÝHLED

Mnozí dnešní neodarwinisté jsou přesvědčeni, že Darwin zničil ideu Boha. Bůh jako Stvořitel byl nahrazen mutací a výběrem. Takoví vědci se proto obořují na své kolegy kvůli jakémukoliv náboženskému postoji. Známý příklad takového postoje lze nalézt v dílech nositele Nobelovy ceny Konrada Lorenze (1).

Erich Fromm (2) píše na toto téma: „Nelze plně pochopit Lorenzovo stanovisko, jestliže si člověk jasně neuvědomí, že jeho postoj k darwinizmu je téměř náboženský. Jeho postoj v tomto bodě není žádnou zvláštností; zaslouží si, abychom jej důkladně prověřili jako důležitý společensko-psychologický jev naší současné kultury . . . Když vývojová teorie rozbila obraz Boha jako svrchovaného Stvořitele, vytratila se také důvěra v Boha jako všemohoucího Otce lidí … Někteří z nich začali hlásat nového boha – evoluci – a Darwina uctívali jako jejího proroka . . . Darwin prý objevil poslední pravdu o původu člověka; všechny lidské jevy, které se řešily a vysvětlovaly pomocí hospodářských, náboženských, mravních a politických úvah, bylo nutno chápat z hlediska evoluce. Tento skoronáboženský postoj vůči darwinizmu prozrazuje výraz » velcí konstruktéři «, jímž Lorenz označuje výběr a mutaci.

Používá toto slovo i v singuláru a hovoří o » velkém konstruktéru «. » Tím se dostává ještě blíže analogii Boha. Snad nikde v Lorenzově myšlení nevystupuje tato modloslužba zřetelněji, jako v poslední části jeho díla: » Das sogenannte Böse « (Takzvané zlo).“

Konrád Lorenz je zcela běžný typ neodarwinistického přírodovědce. Avšak vliv darwinistického způsobu myšlení se neprojevuje pouze u přírodovědců. Erich Fromm (3) přiznává, že se stejné příznaky objevují i u politiků: » Náboženství sociál-darwinizmu patří mezi nejnebezpečnější složky myšlení posledního století. Pomáhá k vítězství bezohlednému, národnímu a rasovému egoismu tím, že z něho dělá mravní normu. Pokud Hitler vůbec v něco věřil, pak to byly zákony evoluce, které ospravedlňovaly a posvěcovaly jeho jednání a zvláště jeho krutosti. «

Darwin tedy zcela jistě razil způsob myšlení politické a biologické elity. Tato » ražba « však má pochybnou kvalitu. Způsob myšlení biologické vývojové teorie se prostě převzal a uplatňoval se v politice i morálce. Biologové a přírodovědci tedy dali směr politice, náboženství a morálce. Dojdou-li nyní k přesvědčení, že se Darwin zmýlil, pak už se nebudou moci uplatňovat měřítka vývojové teorie v politice, náboženství a morálce. Revoluce v oblasti biologie rozpoutá ještě větší revoluci v náboženské, mravní a politické oblasti. Teoreticko-přírodovědecké úvahy z předcházejících stran jsou těhotné mnohem významnějšími důsledky pro morálku, náboženství i politiku.

1. K. LORENZ: Das sogenannte Böse. Deutschet Taschenbuch Verlag (dtv) München 1974.
2. E. FROMM: Anatomie der menschlichen Destruktivität. Rohwolt Taschenbuchverlag (Reinbek u Hamburku 1977).
3. E. FROMM: uvedené dílo (pozn. 2), Str. 50.

DODATEK

1. Sedm hlavních postulátů vývojové teorie

G. A. Kerkut formuloval ve své knize » The Implications of Evolution « (1) sedm předpokladů, jež jsou zahrnuty v postulátu vývojové teorie. Tyto částečně utajované předpoklady znějí:

1. Neživá hmota samočinně dala vznik živé hmotě biogenezí.
2. K samovolné biogenezi došlo jen jednou, takže všechen dnešní život pochází z jediné prabuňky. Tento předpoklad se podezdívá zjištěním, že genetický kód všech dnes známých forem života (rostlin i zvířat) je stejný. Stejný a nezměrně složitý kód života by nemohl vzniknout čirou náhodou v různých dobách a za rozličných okolností. Proto se má za to, že k té čiré náhodě došlo jen jedenkrát, a když vznikl genetický kód, tak náhoda skončila.
3. Všechny druhy virů, baktérií, rostlin a zvířat pocházejí jeden ze druhého a jsou všechny geneticky příbuzné.
4. Metazoa (mnohobuněční) vzešli samočinně a bez plánování z protozoa (jednobuněčných), podle zásad náhodné mutace a přírodního výběru.
5. Bezobratlí (invertebrata) jsou všichni geneticky příbuzní.
6. Obratlovci (vertebrata) jsou geneticky spřízněni s bezobratlými.
7. Všichni obratlovci jsou geneticky navzájem příbuzní.
   Komentář: Těchto sedm předpokladů tvoří bázi a základ všeobecné teorie o organické evoluce. Ani jediný z těchto předpokladů nelze experimentálně dokázat. Snad by se některé z nich mohly experimentálně opakovat. To by však za žádných okolností neprokázalo, že historicky k nim došlo v minulosti bez předpokladů, které jsou dnes dány.

(1) G. A. KERKUT: Implications of Evolution, Pergamon Press (Oxford 1965), Str. 6.

2. Tři termodynamické zákony

První termodynamický zákon říká: Energie (látka) dnes ani nevzniká, ani nezaniká. – Tato věta stojí v přímém rozporu s dřívější teorií Sira Freda Hoylea o neustálém vytváření atomů vodíku. Hoyle už mezitím musel tuto teorii opustit.

Druhý zákon stanoví: ačkoliv celkové množství energie ve vesmíru zůstává konstantní, stále více se zmenšuje množství energie, která je k dispozici pro potřebnou práci. Pojem » entropie « je míra této energie nebo nepořádku; je to základní fyzikální pojem. Celková entropie v uzavřené soustavě vzrůstá.
Třetí zákon stanoví: entropie krystalu je nulová, jestliže se jeho teplota blíží absolutní nule. Pořádek je tedy největší při nejmenší teplotě (-273°C).

Komentář: Stroje, spotřebovávající energii, mohou entropii snížit a zvýšit pořádek. Nový pořádek vzniká na účet rostoucího nepořádku. Tak přibývá víc nepořádku, než dokáže stroj zvýšit místního pořádku. Hmota ponechaná sama sobě (hmota stojící pod vlivem energie neusměrněného druhu) má sklon k nepořádku. Její entropie roste.

3. Souměrnost a zrcadlová podobnost biologických orgánů

V biologickém světě se setkáváme s jevem, který se dá těžko vysvětlit v neodarwinistickém smyslu; a často se tento jev přehlíží. Jedná se o problém párového výskytu biologických orgánů.

Mnoho tělesných orgánů se vyskytuje v párech: většina vyšších zvířat má dvě oči, které pracují sdruženě, takže vzniká stereoskopický pohled. Mnoho suchozemských zvířat má spárované plíce, ledviny, pohlavní žlázy, prsy (u samečků i u samic), dvě nohy, dvě ruce, dvě uši, dva mozkové laloky atd. Neodarwinisté zastávají názor, že všechny tyto orgány vznikly čirou náhodou, navzdory jejich výrazné souměrnosti a koncepčnosti. Co se dá dělat?! Neodarwinistům je nutno ponechat jejich víru i názory – vždyť i v přírodovědeckých kruzích vládne náboženská svoboda. Avšak musí být přitom jasno, že lze těžko najít ryze přírodovědecké vysvětlení jevu spárovaných orgánů. V této knize jsme uvedli důvody, které naprosto vylučují, aby čirá náhoda byla příčinou vzniku informace.

Vznik inteligentního orgánu pomocí čiré náhody je už tak dost těžké zdůvodnit. Pro odborníka v teorii informací znamená ještě větší potíž vysvětlit, že takové orgány vznikly v páru. K tomu však přistupuje další jev, který je ještě tvrdším oříškem pro domněnku o čiré náhodě. Jde o to, že různé spárované orgány v těle jsou si zrcadlově podobné. Obě ruce a nohy jsou zrcadlové obrazy. Spárovaný výskyt různých orgánů je těžké vysvětlit pomocí čiré náhody. Avšak problém vzniku spárovaných orgánů by byl úplná hračka proti problému domnělého náhodného vzniku zrcadlové podoby příbuzných orgánů. Spárované orgány, jež jsou si zrcadlově podobné, staví neodarwinistům příliš veliké teoretické problémy; zabývají se jimi také jen zřídkakdy důsledně. Problém spárované souměrnosti u zvířat není přirozeně jediným jevem, který se dá těžko řešit postulátem, že všechno vzniklo čirou náhodou. Všechna symetrie – i ta u rostlin, květů, listů, se dá stěží vysvětlit čirou náhodou. Jak lze vysvětlit čirou náhodou tvar včelí nebo muší orchideje. Celé to nepřeberné bohatství i vzorek orlího oka na křídlech jistého druhu motýlů se dá mnohem spíše a rozumněji vysvětlit postulátem konceptu a inteligence.

(2) C. JUDSON HERRICK: Brains of Rats and Man. University of Chicago Press (Chicago 1928). Citováno z R. B. LIVINGSTON: Brain Circuity Relating to Complex Behavior. The Neurosciences: A Study Programm. sest. G. C. Quarton, T. O. Melnechuk a F. O. Schmitt. Rockefeller Univ. Press (New York 1967). Citováno z E. FROMM: Anatomie der menschlichen Destruktivität. Rohwolt Taschenbuchverlag (Reinbek bei Hamburg 1977), Str. 25O nn.

4. Lidský mozek a evoluce

C. Judson Herrick (2) píše: » Každý neuron kůry velkého mozku je zapředen do vrcholně složité spleti nejjemnějších vláken, z nichž některé pocházejí z odlehlých částí. Lze považovat za jisté, že většina neuronů mozkové kůry je přímo nebo nepřímo spojena s každou kortikální oblastí. To tvoří anatomickou základnu asociačních procesů v mozkové kůře. Navzájem spojená asociační vlákna tvoří anatomický mechanizmus, který během jediného asociačního řetězu v mozkové kůře umožňuje úžasný počet různých funkčních kombinací kortikálních neuronů. Tento počet převyšuje číselné představy, které kdy astronomové uvedli při měření vzdáleností hvězd. Kdyby milion kortikálních nervových buněk byl propojen ve všech možných kombinacích ve skupinách po dvou neuronech, tak by počet různých spojení mezi neurony, jež by tím vznikly, odpovídal číslu 102.783.000 (1 s 2,783.000 nulami). Z toho, co víme o struktuře kůry velkého mozku … můžeme dělat závěr, že by byl ještě daleko větší počet anatomicky schopných mezibuněčných spojení, jež jsou k dispozici v krátkých řadách kortikálních neuronů, které současně podráždí obraz na sítnici. « Pro srovnání dodává Livingston: » Je nutno si uvědomit, že počet atomů v celém vesmíru se odhaduje na 1066 «

Z uvedených skutečností vyplývá, že kůra velkého mozku je inteligentní ústrojí naprosto nepředstavitelné složitosti. Je třeba uvážit, že informace na projekt kůry velkého mozku je algoritmicky nepředstavitelně miniaturně zachycena ve vajíčku a spermatu. Je nutno si také uvědomit, že každé asociativní neuronové spojení, jež je nezbytné pro nezměrnou asociativní schopnost kůry velkého mozku, je pevně zachyceno v biochemických instrukcích. Celý člověk a celá kůra velkého mozku je vybudována na základě genetických instrukcí. Všechny instrukce pro tuto nepředstavitelnou stavbu jsou zachyceny jazykem, k jehož zaznamenání by bylo zapotřebí 1000 svazků o 500 tištěných stran podle běžného způsobu ukládáni informací (knihy). Celá tato informace je však uložena v nepředstavitelně malém prostoru vajíčka a spermatu v miniaturní formě. Pravděpodobně je v zygotě zachycen i rozklad celého systému (stárnutí), a to příslušnými instrukcemi v genetické řeči.

Přírodovědec, který zastává názor, že inteligence a informace nutné pro stavbu takového orgánu, jako je kůra velkého mozku, vznikly čirou náhodou za pomoci přírodních zákonů, bud nezná druhý termodynamický zákon, nebo je pověrčivý a věří na zázraky. Vždyť jako přírodovědec by měl vědět, že je zapotřebí koncepce a inteligence, aby se dal zbudovat inteligentní elektronický » komputer «, protože hmota komputeru nemá potřebnou inteligenci a přírodní zákony také ne.

Asociativní spojení v rozličných elektronických okruzích komputeru nevzniknou nikdy čirou náhodou za přispění přírodních zákonů. Vzniknou však, řídí-li náhodu vnější inteligence a záměr a vede-li ji vnitřní přírodní zákon. Inteligence a záměr se stávají skutečností vždycky v nějakém spojení se jsoucnem, které nazýváme osobnost. Tomu nás učí praktická zkušenost v životě i laboratorní pokusy. Proč neuplatňujeme tuto zkušenost při vytváření našich přírodovědeckých teorií o vzniku života nebo kůry velkého mozku či o evoluci? Materialistická filosofie, jež je základem mnoha vědeckých hypotéz (domněnek), právě tento tak důležitý krok nedovoluje.

5. Optická aktivita v biologických makromolekulách

Během jedné přednáškové cesty po několika skandinávských univerzitách jsem byl požádán, abych hovořil o problémech biogeneze jedné skupině profesorů. Bylo mezi nimi několik biologů a biochemiků. V průběhu té přednášky jsem se zabýval překážkami, které stojí v cestě čistě materialisticko-evolucionistickému vysvětlení vzniku života; přitom jsem poukázal zvláště na to, že pro takový proces je nutná chiralita stavebních bloků aminokyselin v makromolekulách prabuňky. Snažil jsem se objasnit, že chiralita stavebních bloků aminokyseliny by musela být absolutně bezvadná, chce-li se dojít až k potřebným makrostrukturám. Velké neuroproteiny požadují naprosto čisté, levotočivé aminokyseliny jako stavební bloky, zatímco dvojitá spirála molekuly DNK požaduje opticky čisté pravotočivé výchozí látky. Bez takové optické čistoty výchozích látek by v obou případech vznikly racemátové makromolekuly, které by nikdy nezapadly do systému » akceptor-receptor «. (Viz dodatek 6).

Jeden kolega (nakolik jsem se mohl orientovat profesor biologie) rozhodně odmítl můj návrh, že rozlišení vzorků (pattern recognition) je jedinou metodou, jak se postarat o bezvadnou chiralitu. Stál na tom, že by normální, » náhodné « reakce organické chemie mohly dodat správné opticky aktivní makromolekuly. Tvrdil, že by se náhodnými reakcemi mohly utvořit nejprve racemátové, polymerické produkty, které by pak byly donuceny stérickými požadavky velkých makromolekul, aby dodaly požadovanou chiralitu. Stérické potřeby velkých makromolekul by vynutily výrobu opticky aktivní dvojité spirály a tyto potřeby by se koneckonců postaraly o opravdové, stoprocentní, optické rozdělení antipodů makromolekuly. Stérické požadavky by podmiňovaly volbu mezi optickými antipody (chemické látky, lišící se vzájemně jen optickou otáčivostí). Do syntézy makromolekuly by tedy byly přijímány výlučně opticky levé (nebo také opticky pravé) stavební bloky na základě strukturálních daností. Tímto způsobem prý neustále probíhá samovolné optické dělení racemátových bloků života.

Nejprve jsem se pokoušel objasnit svému kolegovi, že jeho návrhy jsou vrcholně zajímavé, ale bohužel nejsou v žádném případě potvrzeny experimentálně. Kdyby tu už byla jednou opticky aktivní makromolekula, pak by bylo možné představit si nějaký takový mechanizmus. Problémem neodarwinistické biogeneze je přirozeně prvotní vznik takové opticky aktivní makromolekuly z racemátových stavebních bloků. Pokusy v tomto směru by odhalily těžkosti při vytvářeni dvojité spirály z racemátů. Nebylo pozorováno, že makromolekula z racemátových stavebních bloků může při dalším růstu selektivně rozlišovat levé a pravé antipody. I z teoretických důvodů by se dalo jen stěží ospravedlnit takové rozlišování, protože podmínky entropie u optických antipodů jsou absolutně totožné, a to přirozeně vylučuje čistě chemickou selekci (výběr). Z této skutečnosti vyplývá, že počátek syntézy nějaké takové makromolekuly by byl právě tak opticky neaktivní jako její konec. Nikdy žádný experiment nepotvrdil optické dělení tohoto druhu. A i kdyby konec takového domněle spontánního dělení vykazoval více optické aktivity než začátek, zůstala by počáteční struktura racemátová a tím neschopná životních pochodů. Optická dělení tohoto » skandinávského « druhu jsou, pokud vím, neznámá. Kdyby se dala objevit, byla by z teoretického hlediska nevysvětlitelná, neboť podmínky entropie optických antipodů jsou z definice totožné. Optická dělení tohoto druhu proto nesmějí být přijímána, aby se jimi podpírala neodarwinistická teorie o vzniku života.

O problematice vzniku optické aktivity při syntézách došlo během diskuse na jednom mezinárodním symposiu k této výměně názorů, jež osvětluje situaci (3) – překládám z angličtiny: F. Vester: » Ptám se, co vy to všichni hledáte, pracujete-li s krystalizováním? Buď víte, že všechny úchylky od distribuce enantiomerů 50:50 jsou způsobeny artefakty (uměle-nepřirozeným zásahem vzniklá – nebo pozměněná – struktura buněk) jako asymetrická znečištění nebo typickými statistickými fluktuacemi v systémech s nízkými počty, (přičemž tyto fluktuace mohou být vyrobeny nebo zesíleny fyzikálními nebo chemickými faktory), nebo se kojíte skrytou nadějí, že objevíte, že levotočivé a pravotočivé formy přece jen si nejsou navzájem pouhým zrcadlovým obrazem s týmž množstvím energie a s totožným množstvím skalárů, nýbrž že mají různé kvantitativní vlastnosti, protože i v samotných elektromagnetických procesech existuje rovnoměrné narušování (jako následek neměnnosti CP). Co to tedy skutečné hledáte?«

Wageren: » Opravdu se kojíme touto skrytou nadějí. «

(3) International Symposium on Generation and Amplification of Asymmetry in Chemical Systems, Jülich 24-26 September 1973, vydal W. THIEMann. Institut für physikalische Chemie der Kernforschungsanlage Jülich GmbH. (Jülich 1974), Str. 247.

6. Chiralita a látková výměna v buňce

Látková výměna v buňce se dá znázornit takto: buňečné systémy » akceptor-receptor « se skládají z molekul, jež do sebe stéricky zapadají jako levá ruka do levé rukavice. Pravá ruka » nepasuje « do levé rukavice a naopak. Při látkové výměně v nějaké buňce musí » levé ruce « hladce vklouznout do » levých rukavic «, jinak látková výměna uvázne.

Levotočivé aminokyseliny v buňce pak lze přirovnat k levým rukám, které musí zapadnout do »levých« receptorů. A nyní, když je » levá rukavice « spojena se stovkami jiných » levých rukavic «, takže jsou seřazeny za sebou » palce a malíčky «, pak do takového útvaru dlouhých řetězců levých rukavic hladce vklouzne pouze útvar » levých rukou «. Dlouhým řetězcům levých rukou » pasují « pouze dlouhé řetězce levých rukavic. Toto vzájemné » pasování «, jež znázorňuje látkovou výměnu, lze si představit jako nějaký druh vibrace dlouhých řetězců rukavic a rukou, jež probíhá naprosto hladce.

Když je však v řetězci 10 000 levých rukou a 10 000 levých rukavic, jež jsou na sebe chemicky napojeny » palci a malíčky «, jediný článek » pravý «, pak tato okolnost umrtví celé to vzájemné zapadání do sebe, takže se neuskuteční žádná hladce probíhající vibrace. » Misfit « (znemožněné hladké zapadnutí) by bylo pro látkovou výměnu buňky smrtelné. Z tohoto důvodu musí být všechny řetězce, všechny » ruce « a všechny » rukavice « vždycky buď absolutně » levé « nebo bez výjimky »pravé «. Řetězec levých a pravých rukavic vytvořený metodou páté přes deváté nikdy nebude pasovat na náhodně vytvořený řetězec levých a pravých rukou. Směsi levé a pravé chirality se v chemii nazývají racemáty. Z tohoto důvodu život nikdy nemohl vzniknout z aminokyselin a jiných stavebních bloků, jež jsou racemáty. Racemátový život (směsi » pravých « a » levých « molekul) je teoretická nemožnost. A proto nejsou Millerovy výrobky z metanu, amoniaku a vodní páry pro biogenezi k ničemu, protože samotná chemie není s to provést optické dělení levotočivých a pravotočivých forem. Dodává vždy racemáty, tzn. 50% levotočivých a 50% pravotočivých molekul (4).

7. Nové nálezy na řece Paluxy v Texasu

Stopy dinosaurů v křídových útvarech řeky Paluxy jsou už dlouho dobře známy geologům i paleontologům a jejich pravost se považuje za jistou. Proto R. T. Bird (5) ze Smithonian Institutu vyvolal velký údiv, ba rozhořčení, když roku 1939 oznámil, že se v téže křídové vrstvě údajně nacházejí lidské stopy vedle stop dinosaurů. Tento rozruch je pochopitelný, uvědomíme-li si, že neodarwinistická vývojová teorie tvrdí na základě datovací metody směrodatných zkamenělin, že dinosauři prý vymřeli asi tak před 70 miliony let, kdežto počáteční formy člověka prý se vyvinuly teprve před 1-10 miliony let. Jestliže jsou Birdovy nálezy pravé, a jestliže by se jejich výklad ukázal správný, pak by dokazovaly, že člověk žil v téže době jako dinosauři, a tím by byla zdiskreditována vývojová teorie i datovací metoda směrodatných zkamenělin. Její zastánci proto popírají jak pravost Birdových objevů, tak jejich výklad.

(4) K tématu – srov.: International Symposium on Generation … na uvedeném místě (pozn. 3).
(5) R. T. BIRD: Natural History (1939), Str. 96 nn, 225, 261, 302,

V poslední době však došlo na řece Paluxy k novým nálezům. V srpnu 1978 profesor Fields, Dr. F. P. Beierle a další pátrali v korytě řeky po dalších stopách; v té době totiž vládlo mimořádně suché počasí a hladina řeky klesla neobvykle hluboko. Asi 200 m pod Birdovým nálezem našel Dr. Beierle (6) zuhelnatělou větev stromu, která zapadla hluboko do křídy. Měřila asi 226 cm a její průměr byl asi 5,5 cm. Jen část byla vystavena působení vody s oxidem uhličitým, protože část křídy erodovala. Větší část byla zcela uzavřena do křídové vrstvy.. Tato hořící větev zřejmě zapadla do tekutého bahna, z něhož pak vznikla křída, a přikryta bahnem, a tím odříznuta od kyslíku ve vzduchu, bobtnala ještě nějakou dobu. Tento zbytek dřevěného uhlí byl obalen četnými kruhovitými kamennými bublinkami, jež měly průměr 3-4 mm; ty se vytvořily žárem hořícího dřeva. Toto vytvoření bublinek vylučuje, že Dr. Beierle našel nějaký kořen stromu, který teprve po ztuhnutí křídového bahna, do něho zarostl; vždyť v tvrdém útvaru by bez kyslíku nemohlo dojít k nějakému pozdějšímu samovznícení a zuhelnatění. Mnoho těchto vzorků bylo datováno v různých vzájemně na sobě nezávislých laboratořích pomocí metody radioaktivního izotopu C14 (jedno datování prováděl Dr. Reiner Berg na Kalifornské univerzitě v Los Angeles). Podle těchto datování je shořelá větev asi 12 800 let stará a tím i křídový útvar, v němž byly nalezeny stopy dinosaurů, pravděpodobně lidské stopy a i tato větev.

Uzná-li se pravost tohoto dobře dokumentovaného nálezu rostlinných zbytků v bezprostřední blízkosti dinosauřích stop, které byly dosud považovány za pravé, a údajných lidských stop, a přijme-li se, že výsledek datovací metody pomocí C 14 je správný, dojde se za prvé k závěru, že dinosauři, navzdory všem dosavadním předpokladům na základě datovací metody směrodatných zkamenělin, žili ještě asi před 12 800 léty; tím se stává velmi pravděpodobný výklad otisků, jež vypadají jako zkamenělé lidské stopy; vždyť nikdo o tom vážně nepochybuje, že člověk už dlouho existoval před 12.800 léty. Avšak už jen z nového datování dinosauřích stop vznikají pro neodarwinistickou vývojovou teorii těžkosti, které se dají stěží vyřešit. Budeme zvědavi, jak si s nimi poradí – pokud se jim prostě nevyhnou tím, že popřou pravost nálezů a spolehlivost jejich datování.

(6) F. P. BEIERLE: Creation Research Society Quarterly 16/2 (Sept. 1979). Str. 87 nn, 131.