Evoluce zbavená pozlátka

Vědecké důkazy proti evoluci – střet mezi teorií a realitou

John Michael Fischer

Z www.newgeology.us přeložil Dr. F. K., texty k obrázkům a několik kratších odstavců přeložil P. K. – srpen 2009)

„Evoluce“ směšuje dvě myšlenky, z nichž jedna je postavena na reálném základě, avšak u druhé tomu tak není, je imaginární. VARIACE (MIKROEVOLUCE) představuje onu reálnou složku. Variacemi myslíme různorodost např. typů ptačích zobáků, barev můr, velikostí končetin, atd. Všechny typy a délky zobáků, které můžeme pozorovat u pěnkavy jsou již obsaženy v pěnkavčím genofondu. Kreacionisté se vždy shodovali v názoru, že v rámci jednoho druhu dochází ke změnám. Co se však evolucionisté snaží zatajit je fakt, že tato různorodost je přísně limitována a dané hranice nelze překročit.

Této skutečnosti jsou si dobře vědomi zejména chovatelé zvířat či pěstitelé rostlin. Kdykoli je variace, resp. výhodná vlastnost pomocí selektivního chovu tlačena do extrému (jako např. maximální dojivost u krav, cukerný výtěžek z řepy, chlupy na mušce octomilce a podobné charakteristiky), takto vyšlechtěné organismy se stávají sterilními, nelze je dále množit a vymírají. Když se jedna vlastnost objevuje, jiná se zároveň vytrácí. Avšak evolucionisté se snaží dosáhnout toho, abychom uvěřili, že změny mohou dále pokračovat a ve výsledku vést ke vzniku nových druhů organismů. Právě zde lze vidět onu druhou, nepodloženou imaginární část evoluční teorie. Ta tvrdí, že mutace a přírodní výběr vnášejí do genofondu NOVÉ INFORMACE a jejich prostřednictvím vznikají např. z ryb žáby, ze žab plazi, z plazů savci, abychom zmínili jen některé.

Dějí se skutečně takovéto obrovské (tzv. makroevoluce)? Evolucionisté se nám pokoušejí namluvit, že evoluci nemůžeme z důvodu jejího pomalého tempa spatřit. Lidská generace trvá přibližně 20 let (od narození po rodičovství) a evolucionisté tvrdí, že vývoj člověka z předka, kterého jsme sdíleli spolu s opicemi a jehož populace čítala pouhé stovky či tisíce, trval desítky tisíc generací. Tento problém však u bakterií odpadá. Jejich generační doba se v závislosti na typu bakterie a okolním prostředí pohybuje od 12 minut do 24 hodin a více, avšak většinou postačuje 20 minut až několik hodin. Na světě existuje více bakterií, než je zrnek písku na všech plážích světa (a mnoho zrn písku je pokryto bakteriemi). Jsou schopné žít v rozmanitých prostředích: v teple, chladu, suchu, mokru, za extrémně vysokých tlaků, naopak při nízkém tlaku, roztroušeně, či ve velkých koloniích, při dostatku i nedostatku potravy, v prostředí s velkým procentem kyslíku či naprosto bez kyslíku, v přítomnosti toxických chemikálií atd. Je mnoho variací bakterií. Je i mnoho mutací (evolucionisté tvrdí, že malé organismy vykazují vyšší rychlost vzniku mutací než větší organismy13). Ale bakterie se nikdy nezmění v nic nového, stále zůstávají bakteriemi.

Octomilky (což jsou malé mušky, které se často zdržují v přítomnosti tlejícího ovoce a jsou častým objektem zkoumání v genetice) jsou daleko složitějšími organismy než už tak dost složité jednobuněčné bakterie.

Jejich oblíbenost při studiu je dána právě velice krátkou generační dobou (od vajíčka k dospělci), která trvá 9 dní. V laboratoři jsou tyto mušky zkoumány za naprosto rozličných podmínek. Je pozorováno mnoho variací octomilek. Existuje mnoho mutací. Ale stejně jako u bakterií, octomilka zůstává stále octomilkou, nikdy se nezmění v nový organismus.

Mnoho let a mnoho generací bakterií a octomilek po celém světě bylo věnováno studiu evoluce, aby ukázaly, že dnes k evoluci nedochází.

Mutace – přírodní výběr

Předpokládaná imaginární složka evoluce má fungovat takto:

• Ve vzácných případech se stává, že mutace v DNA vede ke zvýhodnění schopností nutných k přežití, což má za následek větší pravděpodobnost rozmnožování (přírodní výběr).

To je jediný nástroj evoluce k vytváření nových typů organismů. Mohlo by to tak fungovat v případě, kdyby byla každá vlastnost dána a regulována pouze jedním genem. Avšak jednotlivé části živých organismů se skládají ze složitých a navzájem propojených „součástek“ (které pro správnou funkci vyžadují dané uspořádání) řízených mnoha geny, které zároveň musí pracovat v předem daném pořadí.

Přírodní výběr nemůže preferovat části živých tvorů, které postrádají některé součástky, či některá spojení a regulace, neboť by taková část správně nefungovala.

Tudíž by ke VŠEM, tzv. správným mutacím (a zároveň k žádným destruktivním mutacím) muselo docházet NAJEDNOU, a to čistě náhodně. Tento mechanismus je fyzikálně naprosto nepravděpodobný. Pro ilustraci si představme následující případ: na zemi leží kompletní materiál potřebný pro stavbu domu (hřebíky, desky, šindele, okna, atd.). Přivážeme psovi na ocas kladivo a necháme ho, aby se po staveništi do libosti potuloval (třeba milion let). Kladivo na vrtícím se psově ocasu je asi tak stejně schopné postavit dům, jako vytváří přírodní výběr prostřednictvím mutací správně pracující části organismu (nemluvě o celém organismu).

Mohou se předávat pouze mutace, k nimž dojde v reprodukční (zárodečné) buňce. Na mutacích v očích či kůži živočichů nezáleží. K mutacím v DNA dochází jak u živočichů, tak u rostlin poměrně často, ale většinou zapracují opravné mechanismy nebo jsou mutace prostě zlikvidovány mechanizmy fungujícími ve zvířatech či rostlinách. Všechny ZNÁMÉ mutace živočišných a rostlinných zárodečných buněk jsou buď neutrální, škodlivé nebo smrtelné. Evolucionisté jsou však věční optimisté. Jsou přesvědčeni, že za vznikem každého živého tvora, který kdy existoval, stojí miliony prospěšných mutací.

Následující překvapivé doznání pochází z evolucionistického časopisu Nature: „Darwin předpokládal, že mikroevoluce je procesem kontinuální a postupné změny. Naopak makroevoluce se zabývá původem druhů a částí taxonomické hiearchie nad úrovní druhu, a také původem tak složitých orgánů, jako je oko obratlovce. Makroevoluce znamenala pro Darwina problém, neboť jeho princip původu změn předpokládá postupné přechody mezi adaptivními změnami malého rozsahu v populacích a u jevů širšího měřítka, avšak pro tyto přechody zatím není v přírodě mnoho důkazů. Příroda je naopak plná různých diskontinuit a mezer. Příkladem jsou “orgány extrémní dokonalosti”, jako je oko, nebo morfologické inovace, jako jsou křídla. Obojí se plně vyvinulo teprve u moderních organismů, aniž by byl jasný jejich původ, resp. postupná evoluce. .“– Reznick, David N., Robert E. Ricklefs. 12 February 2009. Darwin’s bridge between microevolution and macroevolution. Nature, Vol. 457, pp. 837-842.

Existují dvě verze evoluce. První (neodarwinistická syntéza) uvažuje o tom, že pouze velmi drobné změny vedou k tvorbě nových organismů. Evolucionisté však uznávají, že „větši přechody v biologické evoluci vykazují ten samý obraz náhlého se vynoření rozličných forem na zcela nové úrovni složitosti.“ „Základní ´typy´se vyskytují náhle a plně vybaveny rozlišujícími znaky pro příslušnou biologickou organizaci. Nejsou k nalezení žádné mezistupně či meziformy mezi rozdílnými typy.“17)

Nemohou najít jemné změny mezi jedním typem organizmu a jiným typem ve fosilním záznamu, a proto několik evolucionistů se přiklání k principu občasných evolučních skoků (tzv. přerušovaná rovnováha). Každá případně prospěšná mutace tu má za následek pouze mírné změny. Větší změny by totiž mohly vést až k smrti. Přerušovaná rovnováha tedy ve skutečnosti nepředstavuje pouze velký skok jednou za čas. Předpokládá velké množství drobných změn v průběhu tisíců let, a poté se po milióny let nic neděje. Evolucionisté svůj názor obhajují tvrzením, že v případě fosilií znamenají tisíce let pouze velice krátký časový úsek (vzhledem k miliardám let geologických období), a proto tyto tisíce let žádné zkameněliny nezanechají a jsou tedy pozorovány pouze komplexnější vývojové skoky. Na druhé straně bychom bez fosilií vůbec nevěděli, že k nějakým skokům došlo a samozřejmě nikdo neví, zda v přítomnosti dochází k evolučním skokům či postupnému vývoji milionů dnes existujících druhů.

Celá evoluce je o konstantní změně, ať už pozvolné nebo probíhající ve skocích. Stejně jako mrak na obloze, který působením přírodních sil neustále mění svůj tvar. Jednu chvíli vypadá jako králík, za chvíli jako kůň. V průběhu pár minut se celý mrak přetvoří třebas na ptáka. U evoluce však existuje ten problém, že u fosilií nemáme možnost pozorovat onu pozvolnou změnu tvaru organismu.

Všechny fosílie jsou ve skutečnosti kompletní tvorové, nikoli “objekty v rekonstrukci”.

Z tohoto důvodu můžeme každému zvířeti či květině přiřknout konkrétní jméno. Kdyby evoluční souvislá změna tvarů skutečně probíhala, KAŽDÁ fosilie by vykazovala právě probíhající změny v organizmu, kde jednotlivé části by byly v různém stádiu kompletace. Jednotlivou prospěšnou změnu by tak doprovázelo mnohem více změn, které nevedou k ničemu a celý proces by šel cestou pokusu a omylu bez přesně daného směru. Každé zvíře či rostlina, ať už fosilní nebo žijící, by tak byla složena z částí, které by uvnitř i vně byly bez užitku a teprve ve vývoji. Je to skutečně groteskní představa, avšak zcela odpovídá tomu, co evoluční teorii předpokládá. Pochopil to už Charles Darwin. VE SVÉ KNIZE O VÝVOJI DRUHŮ UVÁDÍ:

• “Množství vývojových mezistupňů, které kdy na zemi existovaly, musí být po pravdě obrovské. Proč tedy nejsou různé geologické útvary a vrstvy plné těchto mezičlánků? Geologie nám vskutku nevypovídá o žádných jemně odstupňovaných evolučních řetězcích, což je zřejmě nejviditelnější a nejzávažnější námitka proti mé teorii.”

Každá další nalezená fosilie nás lépe informuje o minulém životě. Od dob Darwina se fosilní sbírky výrazně rozrostly a my tak máme o minulosti daleko lepší představy. Průběžná přeměna jednoho tvora v jiného, kterou předpokládá evoluce, ale nikdy nebyla potvrzena. Kdyby byla evoluce postavena na reálném základě, musely by zde být miliony těchto evolučních mezičlánků. Ve “stromu života”, o kterém sní evolucionisté, jsou ve fosilních obdobích obrovské mezery, zejména mezi jednobuněčnými organismy, složitými bezobratlými (jako jsou hlemýždi, medúzy, trilobiti, mlži a houby) a (podle evolucionistů) prvními obratlovci (jako jsou ryby). Ve skutečnosti neexistuje žádný fosilní předek složitých bezobratlých a ryb. Již toto samo o sobě popírá evoluční teorii. Fosilie tedy dokazují, že k evoluci nikdy nedošlo.

Tato drobná rybka (dlouhá něco přes tři
centimetry) je z rodu Haikouichthys. Její
fosilie byly nalezeny ve vrstvách spodního
kambria, kde se také objevily první
složitější organismy. Tato „první ryba“ má
páteř a míchu, oči, žábry, ploutve, šupiny,
ústa, atd. avšak žádnou čelist, stejně jako
mihule. Najednou jich bylo nalezeno
celkem 500.27)

Toto je ryba Guiyu, fosilní ryba, která
reprezentuje první téměř úplná gnathostoma
(čelistnaté obratlovce).31) Měří kolem 37 cm, je
jasně první rybou dnešního typu. Je to silurský
„representant moderních ryb, čili z doby, která
předcházela tzv. době ryb“ (devonu).7) Podle
evolucionistů „muselo před koncem siluru …
proběhnout mnoho důležitého větvení.“
„Podstatná část evoluce starších obratlovců není známa.“ 7)

Coelacanty zmizely z fosilních záznamů spolu s posledními dinosaury, čili zhruba před 65 miliony let. Dnes je Latimerie podivná zpátky, živá a nezměněná. Kam se poděla
evoluce?

Ptakopysk má zobák podobný kachně, při plavání si pomáhá končetinami s plovací blánou a klade vejce. Ještě nikdo jej však nenazval mezičlánkem mezi savcem a kachnou.

Archaeopteryx byl dlouho považován za VELKÝ PŘÍKLAD evolučního mezičlánku, částečně dinosaurus, částečně pták. Avšak jedná se o kompletního tvora, bez jakékoliv polovyvinuté či bezúčelné části. V evolučním stromě tak lze vedle sebe umístit živé i vyhynulé ptáky, aby tak evolucionisté dokázali vývojové řady.

Totéž platí pro známé koňské druhy. Každý z předpokládaných předků představuje kompletní, soběstačné zvíře. Nemají velké množství neužitečných výrůstků a nepozorujeme ani žádné neúplné orgány „v rekonstrukci“. Mezi jednotlivými druhy zvířat je daleko více rozdílů než je velikost a počet prstů. Kdyby byla evoluční teorie pravdivá, vyvíjela by se každá změna ve struktuře a způsobu fungování cestou pokusu a omylu, avšak nebyly pozorovány žádné evoluční mezikroky. Fosilie se v průběhu jejich éry nijak nezměnily, přestože trvaly dlouhá časová období. Na konci 19. století evolucionisté jednoduše položili žijící a vymřelé druhy vedle sebe (zde na obrázku pod sebe) a stanovili tak koňskou linii, avšak nikdy nepovažovali druhy uvedené na obrázku za přímé předky (ortogeneze)….

Evolucionisté si nyní koňský strom života představují spíše jako rozvětvený keř. Mnoho druhů, které jsou považovány za předky, zřejmě žilo ve stejných obdobích, byli současníky zkoumaných linií. Týká se to zejména období nadcházejících po Mesohippovi. Je sporné, zda existuje spojení mezi Hyracotheriem (dříve zvaný Eohippus) a koněm. Vývoj prstů je jen iluze, která posloužila jako záminka evolucionistů, když svou teorii poprvé předkládali veřejnosti. Několik set druhů vymřelo, přežívá pouze jediný rod – Equus.

„Strom života“ se kácí

Nově provedené objevy značně pošramotily základy myšlenky tzv. stromu života, což potvrzuje i pasáž článku publikovaného v obecně uznávaném časopisu New Scientist:18) „Koncept stromu života byl podle biologa W. Forda Doolittlea z Dalhousijské University v Halifaxu (Nové Skotsko, Kanada) hned vedle přirozeného výběru základním kamenem Darwinovy evoluční teorie, bez něhož by nikdy tato teorie nespatřila světlo světa.“ „V minulých 150 letech se biologie zaměřila zejména na detaily této ideje. Jak říká evoluční biolog Eric Bapteste z Pařížské University Pierra a Marie Curie, vytvoření stromu života bylo po dlouhou dobu považováno za svatý grál, a v posledních letech se zdálo, že tento grál je na dosah.“…

„Nyní byla teorie pod náporem negativních důkazů roztrhána na cucky a mnoho biologů je toho názoru, že tato teorie zastarala a je třeba ji zavrhnout. Jak říká Bapteste, „nemáme žádné důkazy pravdivosti teorie stromu života“. Toto zemětřesení některé přesvědčilo, že je třeba změnit základní náhled na biologii.“ „Nesrovnalosti se objevily na začátku devadesátých let 20. století, kdy se našly způsoby sekvenace genetického kódu dnešních bakterií a archebakterií.“ „S tím, jak byly sekvenovány další a další genomy, začínalo být jasné, že získaná struktura vztahů založená na podobnosti genomů („rodokmen“) může být vysvětlena jedině výměnou genetického materiálu s dalšími druhy – často hodně taxonomicky vzdálenými.“ „ Michael Rose, evoluční biolog z Kalifornské university (Irvine) je toho názoru, že zde pozorujeme náhodnou výměnu genetické informace mezi rozličnými skupinami.“ „Již v roce 1993 se někteří vědci domnívali, že strom života bakterií a archebakterií připomíná spíše síť než strom a roku 1999 Doolittle provokoval prohlášením, že ´historie života nemůže být správně znázorněna stromem´.11) Strom života ve skutečnosti v přírodě neexistuje, je to jen způsob, jak si lidé uspořádali přírodu,´říká“.

„Nedávné výzkumy ukázaly, že evoluční schéma živočichů a rostlin skutečně nevykazuje přesně tvar stromu.“ „Pracovní skupina z Texaské university v Arlingtonu objevila nezvykle velké sekvence DNA v genomu osmi živočichů – myši, potkana, komby ušaté, netopýra hnědavého, bodlína, vačice, leguánka anolise (Anolis) a žáby drápatky vodní (Xenopus) – nikoli však u dalších 25, včetně člověka, slona, slepice a ryby. Tato nepravidelná distribuce svědčí o tom, že tyto sekvence musely být do jednotlivých genomů vpraveny navzájem nezávisle prostřednictvím horizontálního přenosu.“24) „HGT (horizontální genový přenos) byl zdokumentován také u hmyzu, ryb a rostlin a nedávno byl objeven kousek hadí DNA u krav.“

„Biolog Michael Syvanen z Kalifornské university v Davisu… porovnal celkem 2000 genů, které jsou společné pro lidi, žáby, sumky, mořské ježky, octomilky a hlístice. Teoreticky by měl být schopen pomocí těchto sekvencí zkonstruovat evoluční strom popisující vztahy mezi těmito šesti živočichy. Avšak nepodařilo se to.“

„Problém byl v tom, že každý gen vyprávěl jiný evoluční příběh.“ „Syvanen prohlásil, že jsme tímto experimentem popřeli existenci stromu života. Prohlásil, že ,Již nikdy to nebude strom, jedná se o zcela jiný tvar vztahů´, řekl. ,Je naprosto jasné, že darwinovský strom již nelze používat k celkovému popisu procesu evoluce.“ „Rose jde dokonce dále. ´Strom života je zdvořile pohřben, my to všichni víme´, říká. ´Co se ale méně přijímá, je, že je třeba od základů změnit náš pohled na biologii.´ Biologie je daleko složitější, než jsme si mysleli, říká“. „´Strom života byl užitečný´, říká Bapteste. Pomáhal nám pochopit, že evoluce je skutečná. Nyní ale o evoluci víme víc, je čas postoupit dál.´ “18)

Evolucionisté píší: „Smysl a role biologie a podpůrné důkazy univerzálního ´Stromu života´(=TOL – Tree of Life) jsou nyní sporné. Někteří evolucionisté věří…že s pomocí dostupných dat a metod můžeme tento strom docela přesně zrekonstruovat, a ve skutečnosti už jsme tak udělali, alespoň pro větší skupiny organizmů. Jiní evolucionisté…nemají pochyb, že…některá rozvětvení stromu mohou v principu reprezentovat historii všeho života. Avšak jiní evolucionisté, ke kterým patřím, zpochybňují i tu nejzákladnější víru, že vůbec nějaký skutečný strom života existuje.“ „Darwin tvrdil, že unikátní a výjimečný hierarchický vzor vztahů mezi všemi organizmy, založený na jejich podobnostech a rozdílech, je realita přírody.“ Avšak „jediná sada dat, ze kterých můžeme rekonstruovat univerzální hierarchii včetně prokaryotů, sekvence genů, často s tímto nesouhlasí a jen těžko budou někdy souhlasit.

Hierarchická struktura může být vždy vložena nebo odňata z takových sad dat, když se navrhne ten správný algoritmus, ale v základu univerzální tol spočívá na nepodložených předpokladech o celkovém obrazu, který na základě toho, co víme o celkovém procesu, je velmi pravděpodobně ve větším měřítku nepravdivý.

Je tu „možnost, že je hierarchie vlastně námi vkládána než aby spočívala na datech.“10) „Zjištění, že v průměru jen 0,1% až 1% odpovídá představě stromu života drtivě podporuje…argument, že jeden rozvětvující se strom je nedostatečným modelem k popisu evolučních mikrobiálních procesů.“

„Když chemici či fyzikové zjistí, že daná nulová hypotéza může vysvětlit jen 1% jejich dat, okamžitě začnou hledat lepší hypotézu. Ale tak tomu není s mikrobiální evolucí, tam jde zřejmě o něco opravdu varujícího. Je vůbec možné, aby mnoho biologů bylo svým srdcem upjato na nalezení stromu života bez ohledu na to, co data skutečně říkají?“

„Jediný nepřerušený TOL neexistuje, ačkoli evoluce velkých skupin života v dlouhých časových úsecích může být adekvátně popsána stromy.“ „STROMOVÁ TOPOLOGIE MÁ SKLON LIŠIT SE V RŮZNÝCH GENECH.“17) Genomy všech životních forem jsou sbírkami genů s různými evolučními historiemi.“ „Koncept TOL musí být v základu revidován nebo opuštěn, protože jediná stromová topologie nebo i jen kongruentní topologie stromů pro několik vysoce konzervativních genů zřejmě nemohou representovat historii všech ba ani většiny genů.“ „´Silná´ hypotéza TOL, zvláště existence stromu druhů pro celou historii buněčného života, je falzifikována výsledky komparativní genomiky.“ „A tak se TOL stává sítí, nebo lépe Lesem života sestávajícího ze stromů, keřů a houštin…, a ovšem, nesčetných mrtvých kmenů a větví.“16)

No to je náramné! Profesionální evolucionisté věnovali většinu času vylepšování svého „stromu života“. Bavili se vymýšlením, jak se jeden druh „vyvíjel“ v jiný, jak se porůznu objevovaly rozličné schopnosti, avšak tím si na vědu jen hráli. Tento článek má za úkol ukázat, že i když většinou stále lpí na své víře v evoluci, pro možná několik těchto evolucionistů, kteří se odvážili promyslet nová fakta, se stává nevyhnutelnou tato pravda: Darwin se zmýlil; MIKROBI, HMYZ, ROSTLINY A ŽIVOČICHOVÉ NEZAPADAJÍ DO „STROMU ŽIVOTA“ S PŘÍMÝMI RODOVÝMI LINIEMI. Neexistuje žádné pravidlo pro jejich podobnosti a rozdíly, protože každý představuje jedinečně vytvořenou, kompletní bytost.

Přežívající evoluce?

Starým stále přežívajícím evolučním mýtem je názor, že části vyvíjejícího se lidského embrya, které vypadají jako žábry, ocas, atd. ukazují, jak embryo prochází všemi stadii evoluce. V roce 1866 formuloval Ernst Haeckel svůj „biogenetický zákon“ (nezaměňovat za zákon biogeneze, který hlásá, že život vždy pochází z jiného života). Domníval se, že vyvíjející se obratlovčí embryo postupně prochází stadii všech předpokládaných evolučních předků („ontogeneze opakuje fylogenezi“). Publikoval nákresy srovnávající rostoucí embryo s mnoha zvířaty jako např. prasetem, kočkou, mlokem, atd. Podobnosti, o kterých tvrdil, že nalezl, pomáhaly lidi přesvědčit o pravdivosti evoluce. Embryologové nakonec nalezli mnoho argumentů proti „biogenetickému zákonu“, avšak pečlivá fotografická studie vyvíjejícího se obratlovčího embrya, která vyvrátila Haeckelův zákon, byla provedena teprve v roce 1997. Prokázala, že ony kresby jsou na hony vzdálené realitě a nemohly být vytvořeny pomocí skutečných embryí.26) Musel je padělat.

Porušení zákona

Evoluční teorie porušuje dva zákony přírody: Druhý termodynamický zákon (zákon vzrůstu entropie) říká, že částice, které jsou na počátku shluknuty k sobě, mají tendenci se s časem rozběhnout do všech stran. Když například zatopíme v jedné místnosti v domě a následně otevřeme dveře do této místnosti, teplota v celém domě se nakonec vyrovná (docílí se tepelné rovnováhy). O tom, kam dospěla rovnováha v konkrétním čase, vypovídá tzv. entropie. Entropie například určuje, o kolik se snížila schopnost systému vykonávat práci.

Entropie je také mírou neuspořádanosti systému, a to je moment, kde evoluční teorie naráží na neproniknutelnou zeď. Přírodní (samovolné) procesy mohou jít pouze jedním směrem – k rovnováze a neuspořádanosti. Objekty se v čase pouze rozpadají, nikdy samovolně nesměřují k vyššímu uspořádání. Tato tendence může být překonána pouze vytvořením strojů (fungujících mechanismů) a přidáním energie, avšak z druhého termodynamického zákona vyplývá nemožnost vytvoření stroje samovolným seskupením surového materiálu (neuspořádanost se samovolně zvyšuje, nikoli snižuje – pozn. překl.).

Biogenetický zákon byl zaveden Louisem Pasteurem tři roky po vydání Darwinovy práce a zjednodušeně řečeno praví, že život musí vždy vzejít z jiného života. Živé buňky se množí dělením a vznikají z nich další buňky, vajíčko a spermie dávají vzniknout dalšímu životu, avšak samotné chemické prvky se nikdy nesloučí tak, aby se objevila živá bytost.

Evolucionisté často nazývají některé chemikálie „základními stavebními kameny života“, čímž matou veřejnost a vzbuzují v ní dojem, že stačí tyto základní kameny sloučit a získá se tím život. Nikomu se to zatím nepodařilo, včetně Millerova-Ureyova experimentu z roku 1953, v kterém byly získány pouze shluky aminokyselin. Mnozí se mylně domnívají, že vědci dokázali v laboratoři vyrobit život, ale není tomu tak (přestože se někteří velmi snažili). Kdyby se to někomu podařilo, dozvěděli byste se to. Takový šťastlivec by získal všechny možné vědecké ceny, mluvilo by se o něm ve zprávách, točily by se filmy, psaly knihy, stavěly budovy, sochy, a školy pojmenované po něm; evolucionisté zoufale touží po takovém scénáři, jedná-li se o tuto otázku. Přírodní zákony ale nebyly nikdy porušeny, přestože byly provedeny
tisíce pokusů. Ani jednou k tomu nedošlo, nikde žádná výjimka. Takže se teorie, která je v rozporu současně se dvěma přírodními zákony, dostává do velkých problémů.

Dostávají-li se evolucionisté ohledně druhého termodynamického zákona do potíží, snaží se uniknout pomocí dvou triků. První trik spočívá v tvrzení, že se tento zákon „týká pouze uzavřených systémů, avšak živí tvorové jsou otevřené soustavy, tudíž se zákon zvyšování entropie netýká evoluce“. Pravda je, že

• Druhý termodynamický zákon platí ve všech (otevřených i uzavřených) systémech, platí pro všechny děje a chemické reakce, počínaje molekulami a galaxiemi konče. Slovo „kromě…“ univerzální zákon přírody nezná.

Termodynamická soustava je jednoduše jakákoliv část vesmíru, kterou se rozhodneme
studovat. Když se rozhodneme provést pokus v láhvi, pak je vnitřek láhve naše termodynamická soustava a láhev sama o sobě je „stěna“ soustavy. Existují pouze tři druhy termodynamických soustav: když nedochází k žádné výměně energie ani hmoty přes „stěny“ soustavy, jedná se o izolovanou soustavu; když může přes stěny procházet energie, avšak hmota nikoliv, jedná se o uzavřenou soustavu; a nakonec, když může přes stěny přecházet energie i hmota, jedná se o otevřenou soustavu. Termodynamické zákony a entropie jsou sice definovány pro izolované soustavy, avšak je tomu tak pouze z důvodu zjednodušení výrazů. Nicméně odborníci píšící v tomto oboru učebnice vám řeknou, že izolovaný systém ve skutečnosti neexistuje. V praxi se entropie matematicky převádí pomocí tzv. Legendrovy transformace na Gibbsovu energii, která je pro práci s objekty skutečného světa výhodnější.

Většina přírodních soustav je otevřených, avšak je vhodné modelovat je jako uzavřené. Například bakterie, přestože je otevřený systém, při teoretickém modelování je považována za uzavřený systém, neboť je pak jednodušší pochopit chemické reakce probíhající uvnitř bakterie.2 Vy jste také otevřený systém. Jíte (jídlo pocházející zvnějšku) a vaše tělo přežívá a roste. Evolucionisté věří, že jediné, co potřebujeme k úspěšnému vývoji (evoluci) je otevřený systém s dostatkem energie proudící dovnitř systému. Kdyby tomu tak skutečně bylo, stačilo by se postavit za proudový motor startujícího letadla, absorbovat závan letadlem uvolněné energie a tím se vyvinout ve vyšší formu života.

Ve skutečnosti byste byli bez účinného mechanismu přeměňujícího absorbovanou energii v užitečnou formu jednoduše sežehnuti. Pro účelné a nedestruktivní využití je třeba energii přeměnit na využitelnou formu. Musí se jednat o velice přesně daný mechanismus absorpce energie. Jídlo vtlačené do vašeho ucha mnoho užitku nepřinese; musí projít ústy a zažívacím systémem. Předtím, než je přijata energie, musí být zvolen konkrétní fungující mechanismus její přeměny, jinak je energie ztracena. „Uzavřený systém“ je tak jen pokusem vyhnout se druhému termodynamickému zákonu, neboť tento zákon vylučuje vytvoření funkčních biologických mechanismů náhodným spojením, bez pomoci či záměru, využitím pouze vlastností hmoty. (Pozn. FV. Samozřejmě v chladnoucím vesmíru jsou oblasti, kde lokálně roste teplota. Např. gravitační shlukování hmoty při tvorbě hvězd může rozžhavit hmotu do statisíců stupňů a při současném zvýšení tlaku uvnitř „slunce“ se nastartuje termojaderná fúze heliových jader a hvězda-slunce je po několik miliard let zdrojem energie pro nejbližší vesmír, např. planetární soustavu. Ale pak se po „vyhoření“podle své velikosti změní v rudého obra, nebo bílého trpaslíka a soustava vychladne. Nebo vybuchne jako nova a rozhodí do okolí svou hmotu, ve které vznikají všechny další chemické prvky).

Druhý trik, který používají evolucionisté spočívá v konstatování, že „když ochlazujete vodu, neuspořádané molekuly se seskupují do nádherných krystalů ledu či vloček. Když může voda obejít druhý termodynamický zákon a uspořádat molekuly přirozenou cestou, proč ne chemické sloučeniny, z kterých se skládá život?“ Za pokojové teploty molekuly vody do sebe navzájem narážejí a jsou v neustálém pohybu; máme tekutou vodu. Když jim odebereme teplo, pohyb molekul se zmírní, vytvoří se mezi nimi slabé molekulární vazby a vznikají tak ledové krystaly a vločky dané tvarem molekuly H2O. Totéž se stane, když dáte hrst slabých magnetů do zavařovací sklenice a zatřepete s ní – magnety budou uvnitř sklenice poskakovat. Když přestanete třást, magnety se mezi sebou navzájem pospojují. Dostanou se do nižší energetické hladiny. Vzniká tak řád, zatím nic složitého – pouze jednoduchá, nic nečinící, opakující se struktura. Druhý termodynamický zákon nebyl ani obejit, ani porušen. Zkuste
uhodnout proč.

Aminokyseliny, ze kterých se skládají bílkoviny, a nukleotidy tvořící dna a rna, se za žádných teplot neslučují. Pro vzájemné spojení je třeba mechanismů (katalyzátorů enzymů), které se vyskytují v živých buňkách, popřípadě zásah biochemika na pracovišti organické chemie.14)

To znamená, že v takzvané „prapolévce“- prvotní louži chemikálií, o které evolucionisté
předpokládají, že zde vznikl život, se nic takového nemohlo stát. NADTO DNA A RNA JSOU ROZPUSTNÉ VE VODĚ30), tudíž v prvotní polévce nemohla být voda (která by je naředila a snížila ještě víc možnost spojení). Dále, DNA se skládá POUZE z nukleotidů s pravotočivou symetrií, zatímco bílkoviny pouze z levotočivých aminokyselin.

Jakákoli náhodná chemická reakce vytvářející nukleotidy či aminokyseliny by produkovala stejné množství pravotočivých i levotočivých verzí molekul. I kdyby tímto způsobem vznikly tisíce aminokyselin a nukleotidů potřebných k vytvoření jednotlivých bílkovin a dna a byly by schopny se propojit do makromolekul, jednalo by se stejně o směsici levo a pravotočivých verzí, které nikdy nemohou správně fungovat.

Ilya Prigogene je jedním z autorů článku (1972), který praví, že u otevřených „soustav existuje při dostatečně nízkých teplotách možnost vytvoření uspořádané, nízkoentropické struktury. Tento princip stojí za vznikem uspořádaných struktur,jako jsou například krystaly… Naneštěstí tento princip nemůže vysvětlit vznik biologických struktur.“25) Prigogene získal roku 1977 Nobelovu cenu za chemii, a sice za svůj výzkum dissipativních (rozptylujících) struktur (např. tornádo), za spolupráci na nerovnovážné termodynamice a za podíl na překlenutí mezery mezi biologií a ostatními vědami. Evolucionisté mylně tvrdí, že Nc získal za důkaz, že termodynamika vysvětluje tvorbu uspořádaných struktur díky fluktuacím v chaosu, které vedly ke vzniku života. Považují ho za svého hrdinu, (protože jen málo vlasatých biologů-evolucionistů si dá práci se studiem termodynamiky). Za více než třicet let z toho nic dalšího nevzniklo. Z druhého termodynamického zákona není úniku. Zakazuje samovolný vznik života a vývoj mikroorganismů v člověka (pro podrobné odmítnutí všech hypotéz o spontánním vzniku života viz Charles Thaxton a spol. Tajemství vzniku života).

Neuvěřitelná složitost – bílkoviny

Ani jednotlivá buňka není zrovna jednoduchá. Za dob Darwina vědci pozorovali buňky pomocí mikroskopu, přičemž jediné, co viděli, byly malé balónky vyplněné tekutinou, kterou nazvali protoplasma. Podle toho předpokládali, že buňky představují jednoduchou formu života. Dnes, o 150 let později víme, že existuje mnoho druhů buněk, přičemž každá jednotlivá buňka představuje malé, pulsující město. Nejmenší známý genom náleží hlence Mycoplasma genitalium a čítá 482 genů.15) Minimální počet genů, který umožní organismu přežít, je asi 200 až 300 genů. Většina bakterií disponuje 1-4 tis. genů. Oblíbená učebnice pojednávající o buňce1) má 1600 stránek a váží přes 3 kg. Buňka je neuvěřitelně složitý systém. Rostliny a živočichové obsahují obrovské množství druhů buněk. Například v lidském těle můžeme najít celkem 210 různých druhů buněk.

Buňky jsou tvořeny bílkovinami, resp. všechen materiál tvořící živé bytosti obsahuje navzájem interagující bílkoviny. Jednotlivé bílkovinné makromolekuly jsou dlouhé cca 50 až 2000 aminokyselin; nejčastěji však kolem 300 aminokyselin.1) Bílkovina ve skutečnosti není jen dlouhý řetězec aminokyselin kopírující předlohu DNA, neboť se různě ohýbá a vytváří tak plastickou 3D strukturu.

Obrázek bílkoviny stočené do 3D struktury; další obrázek: origami.

Ke správnému stočení prostorové struktury bílkovin je potřeba dodržet určitou teplotu a
chemické složení prostředí. Mnoho bílkovin k tomuto účelu využívá speciálních pomocných
bílkovin, tzv. molekulárních šaperonů (chaperon – průvodce závodníka, chůva, pomocník,
pozn. překl). Šaperony mohou udržovat bílkoviny v průběhu stáčení (tzv. folding) navzájem
vzdálené od sebe, čímž je chrání před chybným stočením, popř. jsou schopné oblasti
s nesprávnou strukturou rozplést – dávají tak bílkovině druhou šanci ke správnému foldingu.
Jedna molekula bílkovinného šaperonu může postupně pomoci mnoha dalším funkčním
bílkovinným molekulám ke správné struktuře.

Šaperonová bílkovina (ve spodní části obrázku žlutě) nazývaná SecB napomáhá foldingu jiné bílkoviny (průhledný řetězec) – Science News, 1. prosinec 2007, číslo 172, str. 342

Tvorba a 3D folding bílkovin probíhá nepřetržitě v celém těle. Chybné stočení bílkovin neznamená jen to, že bílkovina není schopna plnit svou funkci. U lidí mohou shluky špatně stočených proteinů vést k nemocem jako např. Alzheimerova nebo Huntingtonova choroba, či k srpkovité anémii. „Stavba bílkovin je natolik precizně vyladěna´, že pozmění-li se pouze několik atomů v jedné aminokyselině, může dojít k závažnému porušení struktury celé molekuly a ztrátě celé její funkce.“1) Každá bílkovina se spojuje (váže) s ostatními molekulami, avšak každá molekula se může vázat na velmi omezené množství partnerů (z tisíců okolních molekul). „Průměrná bílkovina lidské buňky může interagovat pouze s 5-15 různými partnery.“ 1) Díky svému tvaru do sebe zapadnou jako klíč do zámku. „Bílkoviny tak mohou vytvářet vysoce sofistikovaná chemická zařízení.“ „Nejsložitější funkce jsou vykonávány komplexy mnoha bílkovinných molekul.“ „Všechny základní děje uvnitř buňky… jsou katalyzovány vysoce koordinovaným a propojeným systémem 10 i více bílkovin.“ 1) Části buněk, v nichž probíhá tvorba bílkovin (ribozómy) jsou rovněž vytvořeny z mnoha bílkovin. „Složitost živých organismů je ohromující.“ 1) Tváří v tvář této dech beroucí složitosti se evolucionisté pokusili nalézt naprosté minimum, které by buňce stačilo k přežití. Přišli celkem na 15 obecných kategorií (jako např. tvorba a transformace energie, buněčné dělení,…). Každá z těchto kategorií vyžaduje mnoho bílkovin a všechny musí být na místě a navzájem spolupracovat, jinak buňka nepřežije.

Evolucionisté tedy musí věřit, že každý proteinový řetězec se může sám čistě náhodně sbalit do přesně dané 3D struktury a to tak, že je schopen interagovat s dalšími, specializovanými bílkovinami, resp. když je potřeba, tak jim rovněž náhodně vypomohou šaperony.

Nezbytně potřebné bílkoviny se nemohou vyvíjet jedna po druhé. Buď jsou všechny na svém místě, připravené ke spolupráci, anebo se nic neděje a rozpadají se. Dokonce i kdyby byly bílkoviny vytvářeny způsobem „mutace-přírodní výběr“, tento proces by mohl pracovat sporadicky jen na jedné bílkovině v rozpětí mnoha let (v jedné dané soustavě prvků).

Uvážíme-li složitost bílkovinných molekul, myšlenka vývoje na základě přírodního výběru pomocí mutací je stejně pošetilá, jako chtít po někom, aby sestavil televizi za použití lžíce a zubního kartáčku. Kdyby byl Darwin věděl to, co dnes víme o bílkovinách my, pravděpodobně by od evoluční teorie upustil. DARWIN SÁM NAPSAL v kapitole 6 své knihy On the Origin of Species, že

• „Přírodní výběr může působit jen tak, že zachovává a kumuluje nekonečně malé zděděné odchylky, z nichž každá je užitečná dané zachované bytosti…a kdyby se někdy ukázalo, že nějaký složitý orgán existuje, který by zřejmě nemohl být vytvořen nesčíslnými, po sobě jdoucími modifikacemi, moje teorie by se naprosto zhroutila.“16)

Opravné mutace

Přiznají někdy evolucionisté porážku? Nikdy! Pouze dočasně odložili přírodní výběr s tím, že všechny mutace potřebné k vytvoření nové, popř. modifikované části těla, se zpočátku kumulují v populaci (např. v duplikovaných genech), aniž by byly vyjádřeny, neboť je podle nich každá z potřebných mutací neutrální, nikoli výhodná či škodlivá. I po milionech let jsou stále na svém místě. Poté začne nová část pracovat, vybrána přírodním výběrem a takto vylepšený organismus se zapojuje do přírodní soutěže. Tento scénář ve skutečnosti existuje pouze v představách evolucionistů. Jak bylo dříve uvedeno, žádné části těla, které by procházely „rekonstrukcí“, nejsou u živých organismů ani u fosilních záznamů pozorovány, zřejmě nikdy neexistovaly. Navíc každý souhlasí s tím, že škodlivé mutace se objevují velice často, daleko častěji než mutace, které vedou k vylepšení organismu. Po miliony let by se tak skryté mírně škodlivé mutace, či mutace, které nejsou natolik destruktivní aby byly přirozeným výběrem vyloučeny, také tiše kumulovaly. Vznikaly by tak organismy, jichž genom by byl zahlcen znečištěnými geny. Takže „přežití téměř nefunkčního“? To nezjistíme, zaprvé proto, že BUŇKY DISPONUJÍ MECHANISMY UDRŽUJÍCÍMI PŮVODNÍ USPOŘÁDÁNÍ ORGANISMU (alespoň v rámci určitých hranic variability) a za druhé minimalizují kumulaci mutací.

Mezi opravné mechanismy patří:

• proofreading systems (systémy kontrolního čtení) opravující skoro všechny chyby
• mismatch repair systems (systémy opravující špatná spojení) zálohující proofreading systems
• fotoreaktivace (oprava DNA poškozené UV-zářením) – za působení viditelné části spektra je DNA opravována enzymy fotolyázami
• O-6-methylguanin-DNA methyltransferáza (methylace promotoru tohoto genu hraje
  velkou roli při karcinogenezi), která odstraňuje metylové nebo etylové skupiny z nukleotidů
• oprava chyb pomocí „base excision repair“ systému (chybná báze je „vystřižena“ a opravena souhrou několika enzymů)
• oprava pomocí „nucleotide excision repair“ systému (rozpoznává chyby 3D struktury,
  vystřihne poškozenou oblast jednoho z řetězců DNA a správným způsobem doplní)
• oprava DNA v případě, kdy jsou poškozeny oba dva řetězce DNA (double-strand break repair)
• rekombinační oprava
• překlenutí, přemostění oblasti náchylné k chybám (error-prone bypass)29)

Škodlivé mutace se objevují prakticky neustále. Bez opravných mechanismů by život existoval velice krátce a možná by ani nezačal, neboť mutace často vedou k různým onemocněním, deformitám a k smrti. Znamená to, že i první, nejjednodušší organismy, které podle evolucionistů povstaly z oné prapolévky či stromu života, by musely potřebovat důmyslný opravný systém. Problém je v tom, že tyto opravné systémy zachytí nejen škodlivé mutace, ale i „pozitivní“ mutace, o kterých evolucionisté předpokládají, že vedou k vytvoření nových vlastností a orgánů. Evolucionisté tak trvají na mechanismu evoluce, který ve skutečnosti evoluci vylučuje už v prvních počátcích života.

Systémy a sítě

Nová vědecká disciplína – „biologie systémů“ spatřila světlo světa okolo roku 2000. Na internetových stránkách Ústavu pro biologii systémů (www.systemsbiology.org/) se píše:

• „Ve chvíli, kdy se vědcům naskytla díky pokročilému přístrojovému vybavení a novým technologiím možnost ponořit se hlouběji k základům biologických procesů – genům a bílkovinám – zjistili, že tyto komponenty nemohou téměř nikdy pracovat pouze samy o sobě. Vysoce strukturovaným a neuvěřitelně složitým způsobem totiž interagují mezi sebou i s dalšími molekulami – podobně jako nespočetně mnoho počítačů v rámci internetu. Systémová biologie se snaží pochopit tyto složité interakce, neboť právě ony jsou klíčem k pochopení života.“

Malá součást biologického systému v organismu; zde znázorněná jako 3D síť

„S cílem pochopit genom přemýšlejí systémoví biologové v termínech jako je síť. Když spolu interagují dva typy bílkovin nebo jiných molekul, spojují se do sítě.“ „Tyto síťové diagramy… znázorňují jak se jednotlivé spojnice kříží, vytvářejíce spletitou síť. Každá bílkovina spojená s určitou cestou může interagovat s molekulami z jiných cest (často jich jsou tucty).“ Navíc, „vytvořili systémoví biologové množství schémat popisujících, jak spolu interagují geny a proteiny, přičemž tato schémata vědcům pomáhají porozumět výsledkům farmaceutických experimentů.“ „Buňky se mezi sebou dorozumívají prostřednictvím chemických signálů.

Zároveň jsou prostřednictvím integrinů (proteinů umístěných na svém povrchu) schopny vnímat fyzikální vlastnosti okolního prostředí. Na základě těchto podnětů se buňky orientují uvnitř těla a získávají informace, jak se chovat, což umožňuje spolupráci s ostatními buňkami tkáně.“ Jak říká Mina J. Bissell z Lawrence Berkeley National Laboratory : „Buňky samy o sobě nestačí. Je zapotřebí ještě signálů zvnějšku.“ „Konkrétní funkci poskytuje teprve tkáň“ — Patrick Barry, 5. dubna 2008. You, in a dish: cultured human cells could put lab animals out of work for chemical and drug testing (Člověk na Petriho misce: buněčné kultury lidských buněk mohou nahradit laboratorní zvířata při chemických a farmaceutických testech). Science News, Vol. 173, č. 14, str. 218-220.

„Zajímavá věc, která z těchto studií vyplynula, je, jak složité tyto systémy jsou; různé zpětnovazební smyčky a křížová regulace navzájem, dále adaptace na odchylky, to se teprve nyní začíná ukazovat. Modely jednoduchých cest jsou ohromným zjednodušením toho, co se skutečně v buňce děje“, říká Mike Tyers, systémový biolog na Univerzitě v Edingurgu, UK. – Blow, Nathan. 16. června 2009. Untangling the protein web. (Rozplétání proteinové sítě) Nature, sv. 460, str. 415-418. Mutace a přírodní výběr už nemohou, jak se nyní zjistilo, vystavět obrovskou a komplikovanou síť v živých organizmech – tím méně než může bobr postavit Hooverskou přehradu.

Bobři nepostaví Hooverskou přehradu. Tím více je nyní jasné, že mutace a selekce nevystaví komplikované sítě fungující uvnitř živých organizmů.

Pouze malá část DNA ve skutečnosti kóduje proteiny (u člověka to je cca 1,5%). V sedmdesátých letech 20. století prohlásili evolucionisté zbylou DNA jako „balastní DNA“, a tvrdili, že se jedná o neužitečné pozůstatky evoluce. Tím chtěli vyjádřit, že tento genetický materiál v sobě nenese žádný „projekt inteligentního konstruktéra“. Teprve po desetiletích bylo zjištěno, že tato balastní DNA má svou vlastní roli v životních pochodech. Část této DNA se podílí na přesně časovaném zapínání a vypínání genů při vývoji embrya.20) Jiné části oddělují kódující a regulační sekvence, podobně jako čárky ve větě, takže DNA netvoří dlouhou nepřerušovanou „větu“.21) Další části, zvané Alu-sekvence (zdánlivě nekódující, repetitivní sekvence), které byly nalezeny pouze u primátů, mohou být vlepeny, či naopak vystřiženy v průběhu RNA procesů, čímž se vytvářejí různé verze téhož genu.22) Označení „balastní“ DNA tak na dlouhá léta odradilo vědce od bližšího průzkumu této části genomu; kdo by tím ztrácel
čas?

Vědci zjistili, že počet genů nepředstavuje vhodné měřítko složitosti organismu. Například lidský genom je 23 krát rozsáhlejší než má octomilka (3,2 mld. párů bazí vers. 137 mil.), avšak člověk má pouze dvakrát větší počet genů kódujících bílkoviny (téměř 25000 oproti 13000). Drobná kvasinka má 6000 genů. Hlavní měřítko biologické složitosti musí ležet ve zbytku genomu, v nekódující části, která určuje, jak jsou geny využity.

Nyní jsme v období obrovské exploze vědomostí týkajících se složitých geny-regulujících sítí (GRN). Není to však inspirováno ani realizováno evoluční teorií. Ve skutečnosti evoluční teorie vždy předpovídala přesný opak, že vědci jednou objeví jednoduchý princip, podle kterého bude moci přírodní výběr postavený na mutacích (jejich malá utopie) fungovat. S každým objevem se však otevírá pohled na další a další úrovně složitosti i u těch nejmenších organismů.

Vědci začínají zjišťovat, jak v organismech probíhá pomocí regulační sítě mnohastupňové řízení a zpětná vazba činnosti genů. Někteří evolucionisté jsou nadšeni faktem, že mnoho genů je řízeno pouze malým množstvím jiných genů; věří, že tyto geny jim pomohou ukázat, k jak velkým změnám může v průběhu evoluce dojít. Avšak právě složité sítě odsuzují jejich teorii k nezdaru, neboť přírodní výběr založený na mutacích neumožňuje vznik takovýchto sítí. A „máme málo empirických důkazů pro evoluční historii takových sítí“– Dean, Antony M., Joseph W. Thornton, září 2007. Mechanistic approaches to the study of evolution: the functional synthesis. Nature Reviews Genetics, č. 8, str. 675-688.

Jaké jsou možné role GRN:

• Specializované GRN určují, které geny jsou aktivovány a které naopak inaktivní v daném stadiu vývoje organismu
• Elementární podsmyčky GRN jsou obvykle tvořeny 3 až 8 regulačními geny a prvkem, který je regulován, přičemž jsou tyto podsmyčky nositeli své vlastní specifické funkce
• Vypínače spínají (povolují) či naopak znemožňují činnost celé podsmyčky
• Genové baterie jsou skupiny genů potřebné k určité buněčné funkci; jsou řízeny malými soubory transkripčních faktorů
• Cis-regulační řetězce jsou sekvence DNA dlouhé několik set bazí, které řídí expresi genů umístěných na tom samém řetězci DNA
• Signalizace mezi dvěma buňkami probíhá díky Cys-regulačním řetězcům — Erwin, Douglas H., Eric H. Davidson. February 2009. The evolution of hierarchical gene regulatory networks. Nature Reviews Genetics, Vol. 10, pp. 141-148.

Buňky mají pro své „master-geny“ zálohy. „Mezi 5 a 10 procenty genů ve všech živých druzích jsou master-geny, produkující proteiny nazývané transkripční faktory, které spínají nebo vypínají další geny.“ „Pokud se jeden těchto genů ztratí, ostatní….master-geny s podobnou sekvencí, nazývající se paralogní geny, často mohou tuto ztrátu nahradit tak, že sepnou stejnou sadu genů.“

— Cells Are Like Robust Computational Systems (Buňky jsou jako robustní počítačové systémy), Scientists Report. ScienceDaily, 17. červen 2009.

— Gitter, Anthony, Zehava Siegfried, Michael Klutstein, Oriol Fornes, Baldo Oliva, Itamar Simon, Ziv Bar-Joseph. 16 June 2009. Backup in gene regulatory networks explains differences between binding and knockout results (Zálohy v regulačních genových sítích vysvětlují rozdíly mezi vazbou a vylomením). Molecular Systems Biology 5, Článek číslo 276, 7 stran.

Každé spojení DNA s histonem představuje tzv. nukleosom. Ty jsou komplikovaně stočeny do útvarů zvaných chromatin. Když se na ocásky histonů přilepí určité molekuly, zvýší tím pevnost spojení chromatinu. Pokud se tak nestane, je pak DNA přístupnější a aktivnější; pokud je DNA stáhnuta k sobě, je inaktivní.

U lidí jsou stejné segmenty 4mi nebo 5ti různými způsoby spojeny, aby tak vzniklo více bílkovin (proteinů) a regulačních elementů než by odpovídalo počtu genů. — Kapranov, Philipp, Aarron T. Willingham, Thomas R. Gingeras. Červen 2007. Genome-wide transcription and the implications for genomic organization (Celogenomová transkripce a důsledky pro genomovou organizaci). Nature Reviews Genetics, sv. 8, strany. 413-423.

Sečteno a podtrženo

Evolucionisté usoudili, že jejich teorie je správná a od té doby donekonečna píší o tom, kdy a kde k evoluci došlo, její rychlosti a linie atd. Avšak pokud JE MAKROEVOLUCE V REÁLU NEUSKUTEČNITELNÁ (a to také je), pak je vše ostatní pouhá fantasie. Existují pouze dvě možnosti.

Buď vznikly všechny části živých organismů čistě náhodným mechanismem, nebo je vytvořila inteligentní bytost. Nyní je již jasné, že evoluční teorie založená pouze na přírodním výběru je naprosto žalostně nedostačující. Navzdory přesvědčivým důkazům, že evoluční teorie je mylná a mrtvá, nejsou mnozí schopni svůj zápas vzdát. Doufají, že se objeví nějaký přírodní proces, který ukáže, jak se součásti mohly samovolně uspořádat do složitě organizované struktury. Tito lidé se tak moc bojí spojení Boha s vědou, že podobně jako japonská armáda za II. světové války, raději by zemřeli než by se vzdali. Bohužel, největší zastánci tohoto proudu zaujímají vážená místa jako profesoři, vědci a redaktoři, a proto mají plnou důvěru médií. Veřejnost se samozřejmě sklání před jejich věhlasem. Avšak ve chvíli, kdy budou dostupná fakta pochopena odpovídajícím způsobem, vyjde najevo, že evoluční teorie patří již dávno do popelnice a že je to podvod. Možná dávala nějaký smysl s ohledem na poznatky v době publikování práce „O původu druhů“ v roce 1859, nikoli však dnes.

Mnozí vědci jsou s námi

Jediná taktika, která evolucionistům zbyla, je zesměšňování kritiků jakožto prostoduchých primitivů, kteří nerozumí tomu, jak jejich miláček – evoluční teorie – funguje. Zde předkládám odkaz na seznam stovek odborníků, jejichž vysoké akademické tituly potvrzují, že dopodrobna porozuměli evoluční teorii. Mají zároveň odvahu čelit vysokému kléru z akademické obce tím, že svá jména dobrovolně připojili k seznamu skeptiků (www.dissentfromdarwin.org/) vystupujících proti darwinismu.

Pár objasňujících citací

Philip S. Skell, člen Národní akademie věd napsal 29. srpna 2005 v The Scientist: „Před časem jsem se zeptal více než sedmdesáti významných vědců, zda by ve svém výzkumu jednali jinak, kdyby se prokázalo, že je Darwinova teorie nepravdivá. Všechny odpovědi zněly stejně: Ne. Zaměřil jsem se také na všechny důležité objevy 20. století: objev dvojité šroubovice, popis ribozomu, zmapování genomu, výzkum léků a jejich působení v organismu, vývoj v potravinářském průmyslu a hygieně, vývoj nových operačních technik atd. Dokonce jsem se dotazoval odborníků pracujících v oblastech, u kterých by se dalo předpokládat, že zde byl Darwinův model nejlépe prozkoumán, jako např. vznik resistence na antibiotika a pesticidy. Stejně jako jinde i tady jsem zjistil, že Darwinova teorie neposkytuje žádné zřetelné vodítko, ale po průlomových objevech minulého století byla ochotně přijata jako pozlátko, přitažlivá pohádka. — Philip S. Skell. 29. srpen, 2005. Why Do We Invoke Darwin? (Proč vzýváme Darwina?) The Scientist, roč. 19, č. 16, str. 10.

Philip S. Skell je emeritní profesor chemie (s titulem Evan Pugh Professor) na Pennsylvánské universitě. Bývá nazýván „otec chemie karbenů“ v organice a je obecně známý díky svému „Skellovu pravidlu“, které jako první aplikoval na karbeny (karbeny jsou organické molekuly s uhlíkem s šesti valenčními elektrony. Jsou poměrně nestálé, používají se pro výrobu např. teflonu, pozn. FV). Toto pravidlo, které určuje cestu, kterou se bude s největší pravděpodobností daná sloučenina vytvářet, nalezlo uplatnění ve farmaceutickém a chemickém průmyslu. V průběhu II. světové války byl ve spojení s výzkumnou skupinou zabývající se antibiotiky, vyhledáváním organismů, které inhibují růst bakterií, izolací a testováním struktury antibiotik.

Ernstu Chainovi (1906-1979) a dalším dvěma výzkumníkům byla r. 1945 udělena Nobelova cena za lékařství a fyziologii. Chain určil strukturu penicilinu a izoloval účinnou látku. Je považován za jednoho ze zakladatelů oboru zabývajícího se antibiotiky. Pokud jde o Darwinovu teorii evoluce, Chain zjistil, že se jedná jen o „velmi chabý pokus“ o vysvětlení původu druhů, na základě tak nekvalitních předpokladů, že ji „lze jen těžko nazvat teorií“.A Teorii závislou na náhodných mutacích viděl jako „hypotézu, která není podložena důkazy a není slučitelná se skutečností.“B Napsal: „Tyto klasické evoluční teorie jsou hrubými zjednodušeními množství nesmírně složitých a komplikovaných skutečností a udivuje mě, že byly přijímány tak nekriticky, snadno a po tak dlouhou dobu, a že se žádný z tolika vědců nikdy nepostavil na protest.“B Chain prohlásil, že „bude spíš věřit na skřítky, než v takovou čirou spekulaci jako je darwinismus.“A Narodil se v Berlíně a zde získal titul Ph.D. z biochemie a fyziologie. Do roku 1948 působil jako vědecký pracovník v Cambridge (zde také studoval Ph.D.) na Oxfordské univerzitě, a poté jako profesor a vědecký pracovník na několika dalších univerzitách. V roce 1938 Chain narazil na práci Alexandra Fleminga o penicilínu a ukázal ji svému kolegovi Howardu Floreymu. Sami pak izolovali a purifikovali penicilin. – Jerry Bergman, Ph.D. duben 2008. Ernst Chain: Antibiotics Pioneer. Acts&Facts, roč. 37, č. 4, str. 10-12. A. Clark, R.W. 1985. The Life of Ernst Chain: Penicillin and Beyond. New York: St. Martin’s Press, str. 147. B. Chain, E. 1970. Social Responsibility and the Scientist in Modern Western Society (Robert Waley Cohen memorial lecture). London: The Council of Christians and Jews, str. 25.

Richard C. Strohman, emeritní profesor molekulární a buněčné biologie v Berkeley a evolucionista, napsal v březnovém (1997) vydání Nature Biotechnology: „Je zarážející, jak málo spolu korespondují genetické a evoluční změny. Neodarwinismus předpokládá rovnoměrné, pomalé a kontinuální hromadění mutací (mikroevoluce), které mají za následek postupné změny morfologie, tj. vznik nových druhů, rodů, atd. (makroevoluce). Avšak nyní se zdá, že makroevoluce je plná diskontinuit (přerušovaná evoluce). U fosilních záznamů pozorujeme období, často dlouhá miliony let, bez žádných změn; neexistuje důkaz postupných změn, ale i kdyby čistě teoreticky existovaly, musela by být pozorována postupná akumulace mutací na mikroúrovni.“ „V současné době nedisponujeme odpovídajícím vysvětlením těchto období beze změn, či tzv. přerušované rovnováhy, popř. tak vyvinutého systému regulace v buňkách.“ „Zdá se nám, že např. pro evoluci neexistuje jakékoliv vědecké vysvětlení.“ „Avšak není to nezbytně tak. Může to pouze znamenat, že naše evoluční teorie není úplná.“ „Problém této teorie tkví v tvrzení, že hnací silou evoluce jsou pouze náhodné mutace.“ „Je zřejmé, že informace ukrytá v sekvenci DNA nemůže sama o sobě stačit k naprogramování interakce bílkovin tak, aby vytvořily fungující mechanismus. Je to způsobeno tím, že takto komplikované systémy bílkovin jsou samy o sobě mechanismy s vlastními pravidly; pravidly, která nejsou zanesena v DNA.“ „Pravidla…, podle kterých se vytváří mozek není možné zredukovat na pouhé genetické mapy a zákony genetiky. Každá další úroveň organizace má svá vlastní pravidla a neexistuje žádný postupný přechod z jedné úrovně či hierarchie k další.“

„Nechali jsme se ukolébat představou, že když platí určitá pravidla na dané úrovni – od DNA k bílkovinám – musí platit i na všech ostatních. Teorii genů jsme tak rozšířili i na sféru řízení genů. Avšak řízení genů je naprosto odlišný proces zahrnující komplexní vnitrobuněčné děje; příliš složitý až nepostižitelný.“ „Pochopení takto složité funkce je prakticky nemožné bez přihlédnutí k vnějším vlivům.“ – Richard C. Strohman. Březen 1997. The coming Kuhnian revolution in biology. Nature Biotechnology, roč. 15, str. 194-200.

Sean B. Carroll z Lékařského institutu a laboratoře molekulární biologie Wisconsinské univerzity (Madison) napsal do vydání Nature z roku 2001: „Dlouhodobý problém evoluční teorie tkví v tom, zda procesy pozorovatelné u současných populací a druhů (mikroevoluce) dostačují k tomu, aby vysvětlily pozorované změny, ke kterým došlo v rámci delších period existence života (makroevoluce). Zvnějšku se může zdát s podivem, že v tomto případě ještě nebylo dosaženo žádného konsensu.“- Sean B. Carroll. 8. února 2001. Nature, roč. 409, str. 669.

V listopadu 2001 se v Evropské laboratoři pro molekulární biologii v Heidelbergu (Německo) konalo symposium zaměřené na evoluci, pořádané doktorandy. Ve zprávě o setkání se píše: „symposium bylo zakončeno panelovou diskusí o otázkách mikroevoluce (evoluce v rámci druhů) a makroevoluce (vznik druhů). Otázkou bylo, zda je teorie přírodního výběru, vztažená na organismy, schopna vysvětlit makroevoluci se vším všudy. Jinak řečeno, potřebujeme k vysvětlení pozorovaných jevů samostatnou teorii, odlišnou od teorie na úrovni druhů? Zde nebyla mezi všemi účastníky diskuse nalezena shoda. Zdá se, že řešení této důležité otázky leží ještě někde jinde.“ – Gáspár Jékely. 2002. Meeting report – Evolution in a nutshell. European Molecular Biology Organization reports, roč. 3, č. 4, str. 307-311.

Výzkum původu života

Evoluční teorie praví, že život má svůj původ v pouhých chemických sloučeninách. Je tomu již dávno, co evolucionisté přihráli tento problém odborníkům, doufaje, že s něčím přijdou. Zde jsou výňatky z vyjádření dvou vědců, kteří této problematice věnovali mnoho úsilí. Tito muži podporují evoluční teorii, avšak trvají na tom, aby bylo každé tvrzení podpořeno experimentálními důkazy.

Jak je podle NASA definován život: „Život je nezávislý chemický systém, který podléhá darwinovské evoluci.“ „Richard Dawkins ve své knize Sobecký gen na základě této definice určil prvotní živou entitu (objekt): ,V určitém bodě se zcela náhodou vytvořila zvlášť pozoruhodná molekula. Nazvěme ji Replikátor. Tato molekula nemusela být největší ani nejsložitější ze všech, ale měla mimořádnou vlastnost – byla schopna vytvářet své vlastní kopie.´ Když toto před 30 lety Dawkins napsal, DNA byla nejpříhodnějším kandidátem.“ „Naneštěstí…k replikaci DNA nemůže docházet bez přispění dalších bílkovin.“ Čili „co vzniklo první, vejce nebo slepice? DNA v sobě nese předpis na tvorbu bílkovin. Která z velkých molekul se tedy objevila jako první a dala tak vzniknout životu, bílkovina (slepice) nebo DNA (vejce)?“

„Možné řešení se objevilo ve chvíli, kdy se pozornost přesunula k RNA.“ Podle tohoto názoru „začal život s první molekulou RNA. Walter Gilbert – laureát Nobelovy ceny (Harvardská univerzita) napsal ve svém článku z roku 1986 v časopise Nature: ,Je možné uvažovat o RNA světě obsahující pouze molekuly RNA, které jsou zároveň schopny katalyzovat svou vlastní syntézu. Prvním krokem, ke kterému evoluce musí přikročit, je katalytická schopnost RNA potřebná k jejich sestavení z nukleotidové polévky. ´ V této představě nesla první sebereplikující se RNA, vynořivší se z neživé hmoty, funkce, které jsou nyní vykonávané RNA, DNA a bílkovinami.“ „Asi dvě třetiny vědců publikujících na poli vzniku života…stále podporuje myšlenku, že život započal samovolným vznikem RNA, popř. příbuzné sebereplikující se molekuly.“

„Jak mohla vzniknout první sebereplikující se RNA?“ Většina lidí ví o „experimentu zveřejněném v roce 1953 Stanley Millerem. Aplikoval jiskrový výboj do směsi jednoduchých plynů, která měla imitovat atmosféru z počátků Země. Pouze dvě aminokyseliny (z cca 20 tzv. proteinogenních aminokyselin) vznikly ve významnějším množství, ostatní z nich byly přítomny pouze v minimálním množství.“ „Někteří autoři předpokládají, že všechny základní stavební kameny života by mohly být vytvořeny jednoduchým experimentem Millerova typu a byly přítomny v meteoritech a jiných mimozemských tělesech. Toto však není ten případ.“

„Pečlivé prozkoumání výsledků analýzy několika meteoritů přivedlo vědce k odlišnému závěru: neživá příroda směřuje k formování molekul tvořených spíše menším než větším množstvím uhlíkových atomů, neinklinuje tedy k tvorbě stavebních kamenů našeho typu života.“ „Nukleotidy – stavební kameny RNA jsou složité sloučeniny.“ „Aminokyseliny získané v tomto experimentu jsou mnohem jednodušší než nukleotidy.“ „Ve výsledcích experimentů s jiskrovým výbojem či analýz meteoritů nebyl hlášen žádný typ nukleotidu.“

„K záchraně konceptu RNA jakožto první molekuly – ideje jinak odsouzené k smrti – vytvořili jeho zastánci vědní obor nazývaný prebiotická syntéza. Snaží se ukázat, že RNA a její složky lze vytvořit v laboratoři pomocí řady přesně daných reakcí.“ Nalezení „typické organické sloučeniny…by je opravňovalo prohlásit tuto sloučeninu za ,prebiotickou´ látku s předpokládaným výskytem v raných obdobích Země. Takto získaná sloučenina by pak mohla být užita v čisté formě a v jakémkoli množství k dalším prebiotickým reakcím. Produkty těchto reakcí lze také považovat za ,prebiotické´ a zahrnout do dalších kroků evoluční posloupnosti.“ „Naneštěstí žádný chemik ani laboratoř se neúčastnili prvotního zrodu Země a tudíž nevytvořili RNA.“ „Nabízí se analogie s golfistou, který usoudil, že by nakonec mohl samotný míček projít celým 18-jamkovým hřištěm. Pouze by tím demonstroval možnost, že za určitou (velice dlouhou) dobu mohou nastat příhodné kombinace přírodních sil (např. zemětřesení, větry, tornáda a povodně) vedoucí ke stejnému výsledku.“

„Stejným těžkostem čelilo mnoho chemiků a raději hypotézu o RNA jakožto první molekule opustili tak rychle, jako by jim za patami hořelo. Část vědecké obce však vize sebereplikujících se molekul zaujala natolik, že se rozhodli pro řešení, které však vede k podobným těžkostem. V těchto revidovaných teoriích vzniká nejdříve jednodušší replikující se molekula a zakládá tak svět s pre-RNA formami života. V různých variantách těchto teorií byly báze, cukerné zbytky nebo kostra RNA nahrazeny jednoduššími látkami s předpokládanou snazší prebiotickou syntézou. Tento první replikátor by také patrně měl mít katalytické schopnosti RNA. Vzhledem k tomu, že až dodnes nebyla nalezena žádná stopa po molekule s vlastnostmi prvotního replikátoru a katalyzátoru, musela celou jeho roli v určitém okamžiku po svém vzniku převzít molekula RNA.“

„Navíc myšlenka samovolného vzniku takového replikátoru bez chemikovy pomoci čelí podezření, že jsou to trpaslíci, kdo připravil prvotní nukleotidovou polévku. Předpokládejme jakýkoli vznik prapolévky obohacené o základní stavební kameny těchto replikátorů, a to za podmínek, které podporují vznik řetězců. Takto vzniklé řetězce by byly plné vadných prvků totálně narušujících replikační schopností molekul.“ „Neexistuje důvod, proč by indiferentní příroda neměla kombinovat prvky zcela náhodně.“

„Mohou být vytvořeny pravděpodobnostní modely, avšak já upřednostňuji variace na mnohem více používané analogii. Představte si gorilu (potřebuje velmi dlouhé ruce) u obrovské klávesnice připojené k textovému procesoru. Součástí klávesnice nejsou pouze symboly charakteristické pro angličtinu a evropské jazyky, ale i obrovské množství dalších znaků všech ostatních známých jazyků a všechny tyto znaky jsou uloženy v klasickém počítači. Pravděpodobnost samovolného vzniku replikátoru za dříve popsaných podmínek je asi tak stejně veliká, jako že gorila sestaví v angličtině recept na chilli con carne. Podobně uvažovali i Gerald F. Joyce ze Scrippova výzkumného ústavu a Leslie Orgel ze Salk institutu a došli k závěru, že samovolný vznik řetězců RNA na pusté Zemi ,by byl téměř zázrak´ Rád bych tento závěr rozšířil i na všechny dříve uvažované potenciální ,náhražky´ RNA.”

“Laureát Nobelovy ceny Christian de Duve vyzval k ,odmítnutí tak neuvěřitelně nepravděpodobných jevů, že mohou být nazvány pouze zázrakem, tedy jevů, které nespadají do kompetence vědeckého bádání.´ DNA, RNA, bílkoviny a další velké molekuly musí být jakožto účastníci vzniku života vyřazeny.”

Co zbývá? Teorie postavené spíše na termodynamice než na genetické definici života. Jedno z takových schémat publikoval Carl Sagan v Encyklopedii Britannica: „Za živý organismus může být považována ohraničená oblast se vzrůstajícím uspořádáním (poklesem entropie), zároveň spotřebovávající energii.” “Předpokládám, že pouze asi třetina odborníků zaobírající se vznikem života, souhlasí s teoriemi postavenými na této myšlence.“

Tento model vyžaduje: “1) Ohraničení…oddělující živé od neživého.” “2) Zdroj energie.” “3) Mechanismus převádějící získanou energii na organizaci (uspořádání) systému schopného vytvoření a udržení života. Získaná energie nemusí být využita stoprocentně užitečným způsobem. Kdykoli se ve válcích mého automobilu spaluje benzín, je spotřebována chemická energie, avšak vozidlo se ani nepohne do té doby, dokud se tato energie nepoužije k pohybu kol. Je tedy zapotřebí mechanického spojení (spojky).” “4) Musí být vytvořena chemická síť umožňující přizpůsobení a evoluci “…“způsobem vedoucím k vyšší organizaci.” “5) Tato síť musí růst a množit se.” “Můžeme si představit situaci v počátcích Země, kdy se podobné děje, včetně různých variant pohonných reakcí a zdrojů energie, skutečně odehrávaly. Je velice nepravděpodobné, že by se jeden z nich sám udržel a zapustil na Zemi kořeny.” “A hlavně, reprodukční systém se musí vyvíjet.” “Ve chvíli, kdy se nezávislé organismy na Zemi objeví, měly by se různě vyvíjet, soupeřit o potravu atd.; měli bychom uvažovat o přechodu mezi životem vznikajícím z neživého materiálu k životu, který se podle darwinismu adaptuje na okolní podmínky a sám se zdokonaluje. Tento přechod vyžaduje zdroj energie.” “Další evoluční kroky vyžadují ,vynalezení´ komplikovaného replikačního mechanismu a přesně stanoveného procesu tvorby bílkovin, jaké nyní pozorujeme.” “Samovolný vznik tak specializovaných procesů, které by vytvořily organismy dnešního typu, tj. založené na sekvenci DNA-RNA-bílkovina, by zůstaly skryté.”

“Výše popsané modely byly často charakterizovány heslem “metabolismus na prvním místě” (MF schéma), což znamená, že nezahrnují mechanismy dědičnosti. Jinými slovy nedefinují žádné molekuly ani struktury schopné uchovávat v sobě informace (dědičnost) a dále tyto informace duplikovat a přenést na své potomky.” “V průběhu let se objevila spousta teoretických článků rozvíjejících modely podle MF schématu, které však byly podpořeny pouze malým množstvím experimentálních prací.” “Neprokázaly funkčnost mechanismů či jejich schopnost setrvání a dalšího vývoje. Pro určení platnosti přístupu postavenému na oněch malých molekulách je třeba provést tzv. experiment ,kouřící pistole´, který nese tyto tři rysy.” – Shapiro, Robert. Červen 2007. A Simpler Origin for Life. Scientific American, č. 296, str. 24-31.

Doktor Robert Shapiro je emeritním profesorem chemie a vědeckým pracovníkem Newyorské university. Je autorem a spoluautorem více než 125 publikací, zejména v oblasti chemie DNA. V roce 2004 obdržel Trotterovu cenu za Information, Complexity and Inference. Zabýval se výzkumem mechanismů vzniku života a na toto téma sepsal čtyři populárně naučné knihy.

“Šance na vytvoření konkrétního prebiotického modelu závisí více na hodnověrnosti chemické argumentace než na logickém rozhodnutí.“ Metabolické cykly popsané biochemiky můžeme rozdělit do dvou skupin: jednoduché cykly a autokatalytické cykly. ,Citrátový cyklus´ je příkladem jednoduchého cyklu, zatímco ,reverzní citrátový cyklus´ je autokatalytický. „Ačkoliv do cyklu vstupuje pouze jedna molekula kyseliny citronové…výsledným produktem cyklu jsou dvě citrátové molekuly.“ „Proto je tento cyklus nazýván autokatalytickým.“ „Myšlenka reverzního citrátového cyklu…na počátku Země byla významným rysem některých scénářů vzniku života.“

“Jiný typ autokatalytického cyklu, který však nemá v biochemii svou analogii, navrhl Stuart Kauffman. Podle něho aminokyseliny samovolně tvořily bílkoviny, kdykoli došlo k jejich shluknutí.“ „Mohou se prebiotické molekuly a katalyzátory vyznačovat takovými vlastnostmi… že by samy o sobě vytvářely autokatalytické cykly?“

„Určení cyklu přijatelné prebiotické reakce je sice nutný, avšak nikoliv dostatečný krok k formulaci skutečného samoorganizujícího se prebiotického cyklu. Dalším a obtížnějším krokem je eliminace vedlejších reakcí, které by takový cyklus mohly narušit.“ „Nedá se zcela vyloučit, že pro každou reakci reverzního citrátového cyklu existovaly specifické anorganické katalyzátory, avšak zdá se extrémně nepravděpodobné, že by se v podmínkách prehistorické Země vyskytovaly všechny v jedné lokalitě – a zároveň by nebyly přítomny žádné katalyzátory jiných nežádoucích reakcí.

“Někdy se tvrdí, že (autokatalytické) cykly nezůstávají pouze stabilně u svého schématu, ale jsou schopné se rozvinout do formy velmi složitých neenzymatických sítí. V tomto světle se pak genetický materiál jeví pouze jako opožděný příspěvek k již existující, velmi složité formě života. Podle tohoto pohledu genetický materiál pouze stabilizuje systém, který už sám o sobě nese určitý ,informační obsah´.”

“Úspěšnou cestou by mohlo být použití jedné ze složek klíčového cyklu, jakožto výchozího bodu pro další, nezávislý autokatalytický cyklus.” “Další typ stojící za úvahu je vedlejší reakce vyrábějící katalyzátor pro jednu z reakcí klíčového cyklu.” “Avšak žádná z těchto možností, ani žádná jiná, o které vím, nevysvětluje, jak by se mohl vůbec dát do pohybu takto složitý systém navzájem zkřížených cyklů schopných další evoluce a proč by měl být stabilní v čase.” “Nejdůležitější je však rozumně podrobný popis – nejlépe podpořený experimentálním důkazem – jak může systém těchto cyklů (schopných dalšího vývoje) skutečně pracovat.” “Bez takového popisu by systém složitých neenzymatických reakcí schopný vývoje mohl být založen pouze na víře; což je pro vědecký pokrok obrovsky nebezpečné.”

”Kauffman považuje za samozřejmost, že pokud je možné zapsat uzavřený peptidový cyklus a soubor katalyzovaných ligací (reakcí spojujících jednotlivé aminokyseliny do peptidů daného cyklu), pak je tento cyklus schopný spontánního vzniku a samoregulace a ovládá tak celou chemii systému reakcí. To…je však nepravděpodobné, neboť peptidy nedisponují takovými vlastnostmi, které jim Kauffman přisoudil.” “Prozkoumal jsem řadu možných systémů s rozličným počtem aminokyselin a s různými nahodilými soustavami krátkých peptidů a zjistil jsem, že všechny se setkávají se stejnými nebo s ještě horšími nedostatky.”

“Kauffman se domníval, že v dostatečně koncentrovaném vzorku by se přirozeně se vyskytující aminokyseliny nebo alespoň část z nich mohly účinně samovolně shlukovat a vytvářet směs dlouhých peptidů. Avšak v praxi k tomu nedochází.” “Katalytické vlastnosti enzymů jsou pozoruhodné. Nejen, že zvyšují reakční rychlosti až o mnoho řádů, ale jsou schopné od sebe rozlišit substráty s velmi podobnou strukturou. Dá se stejná substrátová specifita předpokládat i u peptidů dlouhých deset a méně aminokyselin? Odpovědí je jasné ,ne´ a tento závěr je pověstným hřebíčkem do rakve teorii peptidového cyklu.”

“Proteinová katalýza závisí na stabilitě 3D struktury enzymů a komplexů enzymu se substrátem. Od krátkých peptidů můžeme vysokou specificitu katalýzy očekávat pouze v případě, kdy rovněž zaujímají stabilní strukturu.” “Ve skutečnosti tyto krátké peptidy tvoří jen velmi zřídka nějakou stabilní strukturu a pokud ano, pak jsou tyto struktury pouze kvazistabilní. Syntéza dekapeptidu schopného katalyzovat ligaci – dvou pentapeptidů (a to ve správném pořadí) vydělených ze shluku deseti pentapeptidů (ty jsou potřeba k vytvoření pěti prvků cyklu), přičemž musí mít velkou substrátovou specificitu, aby nezpůsobil nějakou jinou možnou ligaci – to je pro chemii peptidů neuvěřitelná výzva. Zdá se být jisté, že dodatečný požadavek, aby tento peptid také specificky katalyzoval mnoho dalších reakcí syntetizujících z aminokyselin pentamerní prekurzory oněch dekamerů, které tvoří cyklus, nemůže být nikdy splněn. Dekamery samozřejmě nemusí být tvořeny pouze ze dvou pentamerů, avšak v takovém případě ještě složitější sítě reakcí se naše situace rozhodně nezjednoduší. Existuje několik způsobů, jak lze těžkosti obejít, avšak žádný z nich se nemohl uplatnit při vzniku života.” “Je tedy nepravděpodobné, že by Kauffmanův systém mohl popisovat situaci při vzniku života.”

“Je nezbytné, aby byly návrhy založené na MF schématu podrobeny stejnému zkoumání a kritice, jako se tak stalo u genetických teorií.” “Vzhledem k tomu, že je k dispozici jen málo experimentálních důkazů, správné posouzení musí být založeno na chemické hodnověrnosti.” “Nedostatek chemického zázemí je ještě zřejmější u hypotéz tvrdících, že metabolické cykly se mohly vyvinout až do složitosti pozorovaného života. Nejzávažnější nedostatek teorií metabolického cyklu – problémy spojené s nedostatečnou specificitou většiny neenzymatických katalyzátorů – ještě nebyl obecně rozpoznán. A pokud byl, tak byl ignorován. Teorie o původu života postavené na metabolických cyklech nelze přijímat na základě nesprávnosti konkurenčních teorií: musí být nosné samy o sobě.” “Experimentální důkaz, že jsou tyto cykly chráněny před bočními reakcemi je ještě důležitější.” “Prebiotické syntézy, které byly zkoumány experimentálně, vedly téměř vždy k tvorbě složitých směsí. Navrhovaná schémata polymerní replikace nemohla, s výjimkou případů s dostatečně čistými vstupními monomery, fungovat. Do té doby, dokud nebude překonána mezera mezi dvěma typy chemie, nebude možné vyřešit problém vzniku života.” Ale “Řešení navrhované stoupenci genetických a metabolických scénářů, které je závislé na chemických podmínkách typu ´kdyby prase mohlo létat´, nepomůže.” Orgel, Leslie E. Jan. 2008. The Implausibility of Metabolic Cycles on the Prebiotic Earth. Public Library of Science (PLoS) Biology, roč. 6, č. 1, e18, str. 5-13.

Doktor Leslie E. Orgel byl biochemik zabývající se počátečními stadii života na Zemi. Vedl výzkumné skupiny v Cambridge, na Chicagské universitě, v Kalifornském technologickém institutu a později byl zapojen do výzkumu v Laboratoři chemické evoluce v Salk institutu pro biologická studia v San Diegu v Kalifornii. V říjnu roku 2007 zemřel ve věku 80 let. Uvedený článek byl publikován až posmrtně.

“Strom života” a situace poté

Dva evoluční biologové napsali v článku zabývajícím se bakteriemi toto: “nemůžeme spoléhat pouze na tradiční genealogické vztahy.” “Samotná taxonomie pravděpodobně poskytuje pouze hrubý obrázek.” Měla by být tudíž nahrazena “systémem postaveným na skutečných biologických procesech”. “Eliminace všech taxonomických systémů kromě jednoho (přestože je postaven na základě reálných procesů), by bylo to samé, jako zredukovat osobnost člověka na pouhý jeden aspekt jeho nebo jejího života, ačkoli on nebo ona úspěšně zastává velké množství různých rolí: ve své profesi, v umění, sportu, rodině, atd. Aby se předešlo opomenutí nějaké přirozené skupiny, zdá se vhodné, aby bylo místo jedné taxonomie mikrobiálních druhů navrženo zároveň více systémů.” “Doporučujeme vzdát se jednotné hierarchie jakožto referenčního systému klasifikace a namísto toho navrhujeme vytvořit komplexní interaktivní databázi, ve které může konkrétní systém náležet do více navzájem se překrývajících taxonomických skupin.” “Každý organismus může být charakterizován mnoha názvy, neboť může patřit do více skupin zároveň.” Bapteste, Eric, Yan Boucher. 2008. Lateral gene transfer challenges principles of microbial systematics. Trends in Microbiology, roč. 16, č. 5, str. 200-207.

Epigenetika (ve smyslu „nad“ genetikou)

Evolucionisté se s úmyslem vysvětlit makroevoluční změny začínají obracet k epigenetice. Avšak většina z nich nemá o molekulární biologii ani ponětí a snaží se to dohonit. “V průběhu 20. století se od sebe evoluční a molekulární biologie navzájem odchýlily.” “Pouze malá část vědců byla zasvěcena do obou oborů a mnoho biologických pracovišť bylo rozděleno.” “Většina evolučních biologů zdůrazňovala … variace”. “Závěry týkající se již historických mechanismů, z kterých vyplývaly variace, mají obvykle svůj původ ve vzorcích asociací, propojení.” “Jejich slabina tkví v tom, že statistická propojení nejsou spolehlivými ukazateli kauzality.” “V tomto oboru stále zůstávají normou tvrzení založená pouze na asociacích.” “Evoluční biologové by se potřebovali pocvičit v molekulární biologii.” — Dean, Antony M., Joseph W. Thornton. Září 2007. Mechanistic approaches to the study of evolution: the functional synthesis. Nature Reviews Genetics, roč. 8, str. 675-688.

Zde předkládám některé skutečnosti objevené molekulárními biology. Začněme např.zprávou z března 2008 publikovanou v časopise Science News: “Mnoho lidí považuje ´RNA pouze za jakéhosi prostředníka mezi DNA a bílkovinou.‘- jak říká Claes Wahlestedt, neurovědec a genetik z Scrippsova výzkumného ústavu. Jak bylo již dávno prokázáno, denním chlebem RNA je funkce přenosu genetické informace mezi DNA a buněčnými proteiny.“ „Tj. DNA dává vzniknout RNA a ta pak bílkovině.“ „Někteří vědci odhadují, že až 98 procent lidské genomové DNA je kopírováno do RNA – tvrdí Sofie Salama z Kalifornské university v Santa Cruz.“

„Původní průzkumy genomu ukázaly ostrůvky protein-kódujících genů oddělené obrovským oceánem DNA – někdy nazývané balastní DNA – kde se nic neděje. Může to znamenat, že pouze 2 procenta lidské genomové DNA je přepisováno na RNA. Avšak nedávné pokusy zmapovat všechny RNA transkripty ukázaly, že téměř každý pár báze DNA lidského genomu je přepsán alespoň do jedné molekuly RNA..“

„V posledním desetiletí bylo objeveno více než 20 typů nekódující RNA. Mnoho z těchto RNA je daleko menších než jejich protein-kódující bratránci, messenger RNA. Některé nekódující RNA obsahují pouhých 20 nukleotidů, chemických jednotek, které odpovídají písmenu v genetické abecedě. Vědci jsou zvyklí tyto krátké úseky RNA přehlížet s tím, že se nejedná o nic víc, než o produkt rozpadu větších molekul – jednoduše smetí; jak říká Wahlestedt.“

“Vědci jsou si nyní vědomi toho, že nekódující RNA se angažuje v prakticky všech buněčných i mimobuněčných dějích – jak říká Georges St. Laurent III, výpočetní a molekulární biolog z Univerzity George Washingtona ve Washingtonu D.C.“ „Monitoruje teplotu, chemické složení, elektrické proudy a další signály přicházející z vnějšího prostředí a na základě toho určuje buněčnou odpověď.“

“Jeden typ nekódující RNA, známé jako mikroRNA, ovlivňuje produkci bílkovin. Název mikroRNA má svůj původ v její nepatrné velikosti – většina jich je dlouhá pouhých 22 nukleotidů. Tyto krátké kousky RNA vyhledávají a váží se na komplementární sekvence messenger-RNA. Zpravidla toto navázání způsobí pozastavení činnosti ribozomu – buněčného mechanismu pro výrobu bílkovin. Činnost ribozomu zůstává pozastavena až do doby, kdy mu jiné signály nepovolí obnovit tvorbu bílkovin, popř. dokud není RNA zničena.” “,Není důležité pouze samotné vytvoření bílkoviny, ale i kdy a kde se tak stane´, říká Salama.“– Tina Hesman Saey. 1. březen, 2008. Micromanagers: New classes of RNAs emerge as key players in the brain. Science News, roč. 173, č. 9, str. 136-137.

Nekódující RNA vznikla z „balastní“, a stala se hnací silou „zesložitění“.28) Stanovením sekvence genomu 85 druhů bylo zjištěno, že v daném organismu koreluje zvyšující se biologická složitost se zvyšujícím se množstvím sekvencí DNA nekódující bílkoviny, a nikoli, jak se dříve mylně předpokládalo, s množstvím protein-kódujících genů.“ 28) Množství nekódující RNA se odhaduje na stovky tisíc.“ 7) Je zřejmé, že uvnitř buněk jich mohou pracovat desítky tisíc.“ 28)

„Blokáda i aktivace tak může být způsobena stejným transkriptem.“ 3) „Za velkou část transkripční aktivity v lidském genomu jsou zodpovědné repetitivní sekvence.“ 28) „Tyto opakující se sekvence zabírají až 40-45% typického savčího genomu.“ 3) „Alu repetitivní sekvence představují 10% lidského genomu .“ 24) „Opakující sekvence – Alu sekvence u člověka a B2 sekvence u myši – poskytují regulační signály pro transkripci RNA PoIII.“ 5) „Některé z Alu sekvencí…se mohou podílet na stresové odpovědi, uspořádání chromatinu či signalizaci v raném embryonálním období. Alu-transkripty bývají aktivovány tepelným šokem a látkami poškozujícími DNA.“ 28)

Jistě existují další úrovně regulace pomocí nekódující RNA, které stále čekají na své objevení. 28) Studium transkriptů „balastní“ DNA („old junk“) může vést k objevení takových vrstev buněčné regulace, které jsou prozatím před námi skryty a k pochopení mechanismu vzniku některých chorob.28) “Vědecká obec si stále více uvědomuje, jak důležitá je dříve tolik opomíjená balastní DNA. To, co dnes víme, je pravděpodobně pouze špička ledovce.” 28)

Je zřejmé, že biologická složitost nezávisí tolik na počtu genů, jako na způsobu, kterým je genom využit. Vědci si uvědomují, že tato regulace probíhá na mnoha úrovních23); existuje zde spletitý zpětnovazebný systém. 4) Úseky DNA lze inaktivovat připojením methylových skupin. Embrya se musí vyvíjet podle konkrétního plánu a v rámci přesně daných kroků (ve správný čas a správném pořadí). Jejich buňky využívají ke svému růstu časovače a prostorové signály. Např. chemický signál je vyslán na jednom konci embrya a dále se šíří. Buňky se chovají podle toho, kolik chemického signálu k nim dorazilo. Chemické signály vysílané z opačných stran embrya spolu mohou interagovat a tím koordinovat vznik vnitřní struktury. 19)

U malých genomů, jako v případě kvasinky, se části DNA regulující gen vyskytují přímo v jeho blízkosti. U složitějších genomů (člověk, myš) mohou být i hodně vzdáleny. Buňky však disponují způsobem (který je stále neznámý), jak dostat části chromosomů na to pravé místo a tím regulovat genovou expresi. 6) Děje se tak nepřetržitě.

Pro to, aby bylo možné reagovat na rychle se měnící okolní prostředí, mají organismy schopnost jednotlivé geny velice koordinovaným způsobem vypínat a zapínat. Genetická síť musí být stabilní v rámci širokého spektra podmínek, zároveň musí být dostatečně pružná, aby v případě vnější změny mohla rozpoznat a reagovat na důležité signály. Toto balancování na pomezí řádu a chaosu je dobře známo systémovým vědcům. Podobné systémy se nazývají kritické. Tato vlastnost byla nově rozpoznána u rostlin, živočichů a mikrobů. Umožňuje jim velice rychle odpovídat na vnější stimuly, ať malé nebo velké. 3)

Mrtvá věda (Zombie science)

“Přestože se stále považuje za úzus, že by měly být vědecké teorie posuzovány zejména na základě pečlivého testování jejich vnitřní logiky a vnějších důsledků a hodnoceny podle toho, zda jsou tyto dedukce a předpovědi v souladu s dřívějšími i novými pozorováními – realita je ve skutečnosti jiná. Mnoho nesmyslných teorií je zřejmě po dlouhá léta uznáváno velkým množstvím vědců a přesto nemusejí odrážet skutečnost. Zdá se, že v reálném světě je většina vědců ochotna donekonečna opakovat nesmyslné hypotézy odměnou za vyšší šanci dosáhnout více grantů, publikací a postavení.”

Řeknete-li, že „teorie (evoluce) je a vždy byla podvod – což je také důvod, proč nedokáže předpovědět skutečnost“ – jsou vaše slova považována za zjednodušující a hloupá. A navíc je zde reputace mnoha úspěšných a vlivných vědců podepsaných pod touto podvodnou teorií, kteří nyní ovládají důležité procesy, jako je udělování grantů, vydávání publikací či nabídky míst, což je jistě pádný důvod proti jakékoliv rebelii.

“Tato věda je mrtvá, nikdy se však nevzdá.“ „Mrtvá věda je podporována, neboť je užitečnou propagandou. Mrtvá věda se prosazuje v oblastech jako je politická rétorika, veřejná správa, management, marketing a veřejná média. Přesvědčuje, vytváří tabu, podporuje snahy o ovlivnění veřejného mínění. Ve veřejných médiích se lze samozřejmě více setkat s mrtvou vědou, neboť se zdá hodnověrnější než skutečná věda.” Charlton, Bruce G. 2008. Zombie science: A sinister consequence of evaluating scientific theories purely on the basis of enlightened self-interest (Strašné důsledky zhodnocování vědeckých teorií čistě jen na základě sobecké jasnozřivosti). Medical Hypotheses, č. 71, str. 327-329.

• „Darwin je evolucionisty milován, neboť vědu osvobodil od svěrací kazajky pozorování a
  otevřel dveře vypravěčům příběhů. Právě toto dalo profesionálním evolucionistům jistotu zaměstnání a možnost procházet se po biologických laboratořích, jako by tam patřily.“

— David Coppedge, Speaking of Science, Creation Matters, květen/červen 2003

Odkazy

1. Alberts, Bruce, Alexander Johnson, Julian Lewis, Martin Raff, Keith Roberts, Peter Walter. 2008. Molecular Biology of The Cell, 5th edition. Garland Science, New York.
2. Anderson, G. M. 1996. Thermodynamics of Natural Systems. John Wiley & Sons, Toronto.
3. Balleza, Enrique, Elena R. Alvarez-Buylla, Alvaro Chaos, Stuart Kauffman, Ilya Shmulevich, Maximino Aldana. June 2008. Critical Dynamics in Genetic Regulatory Networks: Examples from Four Kingdoms. PLoS ONE, Vol. 3, No. 6, pp. 1-10.
4. Brandman, Onn, Tobias Meyer. 17 October 2008. Feedback Loops Shape Cellular Signals in Space and Time. Science, Vol. 322, No. 5900, pp. 390-395.
5. Carninci, Piero, Jun Yasuda, Yoshihide Hayashizaki. 2008. Multifaceted mammalian transcriptome. Current opinion in Cell Biology, Vol. 20, pp. 274-280.
6. Cemic, Ladislav. 2005. Thermodynamics in Mineral Sciences. Springer, New York.
7. Coates, Michael I. 26 March 2009. Beyond the Age of Fishes. Nature, Vol. 458. pp. 413-414.
8. Dagan T., W. Martin. 2006. The tree of one percent. Genome Biology, Vol. 7, No. 10, pp. 118.
9. Dekker, Job. 28 March 2008. Gene Regulation in the Third Dimension. Science, Vol. 319, pp. 1793-1794.
10. Doolittle, W. Ford, Eric Bapteste. February 13, 2007. Pattern pluralism and the Tree of Life hypothesis. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America, Vol. 104, No. 7, pp. 2043-2049.
11. Doolittle, W. Ford. 25 June 1999. Phylogenetic Classification and the Universal Tree. Science, Vol. 284, No. 5423, pp. 2124-2128.
12. Fåhraeus, Robin, Marc Blondel. 2008. Editorial: RNA-assisted protein folding. Biotechnology Journal, Vol. 3, pp. 967-969.
13. Gillooly, James F., Andrew P. Allen, Geoffrey B. West, James H. Brown. January 4, 2005. The rate of DNA evolution: Effects of body size and temperature on the molecular clock. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America, Vol. 102, No. 1, pp. 140-145.
14. Gish, Duane T., PhD. Biochemistry. January 2007. A Few Reasons an Evolutionary Origin of Life Is Impossible. Impact #403, Acts and Facts, Institute for Creation Research.
15. Glass, John I., Nacyra Assad-Garcia, Nina Alperovich, Shibu Yooseph, Matthew R. Lewis, Mahir Maruf, Clyde A. Hutchison III, Hamilton O. Smith, J. Craig Venter. January 10, 2006. Essential genes of a minimal bacterium. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America, Vol. 103, No. 2, pp. 425-430.
16. Koonin, Eugene V. 12 February 2009. Darwinian evolution in the light of genomics. Nucleic Acids Research, Vol. 37, No. 4, pp. 1011-1034.
17.Koonin, Eugene V. 20 August 2007. The Biological Big Bang model for the major transitions in evolution. Biology Direct, Vol. 2:21, pp. 1-17.
18. Lawton, Graham. 21 January 2009. Why Darwin was wrong about the tree of life. New Scientist Magazine, issue 2692.
19. Lewis Julian. 17 October 2008. From Signals to Patterns: Space, Time, and Mathematics in Developmental Biology. Science, Vol. 322, pp. 399-403.
20. Lowe, Craig B., Gill Bejerano, David Haussler. May 8, 2007. Thousands of human mobile element fragments undergo strong purifying selection near developmental genes. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America, Vol. 104, No. 19, pp. 8005-8010.
21. Lunyak, Victoria V., Gratien G. Prefontaine, Esperanza Núñez, Thorsten Cramer, Bong-Gun Ju, Kenneth A. Ohgi, Kasey Hutt, Rosa Roy, Angel García-Díaz, Xiaoyan Zhu, Yun Yung, Lluís Montoliu, Christopher K. Glass, Michael G. Rosenfeld. July 13, 2007. Developmentally Regulated Activation of a SINE B2 Repeat as a Domain Boundary in Organogenesis. Science, Vol. 317, No. 5835, pp. 248-251.
22. Makalowski, Wojciech. May 23, 2003. Not Junk After All. Science, Vol. 300, No. 5623, pp. 1246-1247.
23. Makeyev, Eugene V., Tom Maniatis. 28 March 2008. Multilevel Regulation of Gene Expression by MicroRNAs. Science, Vol. 319, pp. 1789-1790.
24. Pace, John K. II, Clément Gilbert, Marlena S. Clark, Cédric Feschotte. November 4, 2008. Repeated horizontal transfer of a DNA transposon in mammals and other tetrapods. Proceedings of the National Academy of Sciences, Vol. 105, No. 44, pp. 17023-17028.
25. Prigogine, Ilya, Gregoire Nicolis, Agnes Babloyants. 1972. Thermodynamics of Evolution. Physics Today, Vol. 25, No. 11, pp. 23-44.
26. Richardson, Michael K., James Hanken, Mayoni L. Gooneratne, Claude Pieau, Albert Raynaud, Lynne Selwood, Glenda M. Wright. July 1997. There is no highly conserved embryonic stage in the vertebrates: implications for current theories of evolution and development. Anatomy and Embryology, Vol. 196, No. 2, pp. 91-106.
27. Shu, D.-G., S. Conway Morris, J. Han, Z.-F. Zhang, K. Yasui, P. Janvier, L. Chen, X.-L. Zhang, J.-N. Liu, Y. Li, H.-Q. Liu. 30 January 2003. Head and backbone of the Early Cambrian vertebrate Haikouichthys. Nature, Vol. 421, pp. 526-529.
28. Széll, Márta, Zsuzsanna Bata-Csörgö, Lajos Kemény. 2008. The enigmatic world of mRNA-like ncRNAs: Their role in human evolution and in human diseases. Seminars in Cancer Biology, Vol. 18, pp. 141-148.
29. Weaver, Robert F. 2008. Molecular Biology, Fourth Edition. McGraw-Hill, New York. pp. 660-680.
30. Wood, Richard D., Michael Mitchell, John Sgouros, Tomas Lindahl. 16 February 2001. Human DNA Repair Genes. Science, Vol. 291, No. 5507, pp. 1284-1289.
31. Zhu, Min, Wenjin Zhao, Liantao Jia, Jing Lu, Tuo Qiao, Qingming Qu. 26 March 2009. The oldest articulated osteichthyan reveals mosaic gnathostome characters. Nature, Vol. 458, pp. 469-474.