Poznámka redakce: Články na webu kreacionismus.cz jsou vydávány bez přestávky od roku 2003. Občas publikujeme z našeho archivu některé starší, ale zajímavé články, jako je právě tento. Pro získání nejaktuálnějších poznatků za účelem výuky a sdílení informací doporučujeme našim čtenářům, aby si k takovému staršímu článku prohlédli ještě sekci „Články podle témat“.

Tuto knihu by měl číst každý student a také všichni, kdo evoluční teorii věří a Darwina považují za „velkého vědce“.

Vysvětlení: Knihu Temná stránka Charlese Darwina: kritická analýza vědecké ikony mi zdarma zaslal v papírové formě její autor profesor Jerry Bergman z USA ve druhé polovině května 2011 se žádostí, abych ji prezentoval na našich webových stránkách. Napsal mi, že západní kreacionisté jsou si dobře vědomi faktu, že Evropa je silně zanedbaná v informovanosti o vědě o stvoření (kreacionismu).

Pokud by si někdo myslel, že tato kniha je nějaké házení špíny na Charlese Darwina a hnidopišské rýpání se v jeho slabostech, které máme jistě všichni, tak by její obsah velmi podcenil a zkreslil. Jistěže ukazuje Darwinovy pochybné povahové rysy, ale také zlé vědecké manýry, jeho názorovou rozpolcenost, nevědecké, velmi povrchní zacházení s fakty, jeho četné až směšné omyly a v neposlední řadě asi to nejdůležitější: ani Darwin ani současní darwinisté nevyřešili dosud otázku vzniku druhů a nová fakta jsou stále kritičtější k jejich víře ve všemocné milióny let a přírodní výběr.

Knihu v angličtině (česky dosud nevyšla) lze objednat zde: www.amazon.com/Dark-Side-Charles-Darwin

Nejprve o autorovi z amerického tisku:

Profesor Jerry Bergman

Objevování Darwinovy temné stránky

JENNA DAILEYOVÁ, reportérka Timesů

The Bryan Times, Bryan, Ohio
Čtvrtek, 31. března 2011
www.bryantimes.com
jenna@bryantimes.com

ARCHBOLD – Po 30 publikovaných knihách, z nichž některé byly přeloženy do 12 různých jazyků včetně čínštiny, němčiny, polštiny, francouzštiny, italštiny a španělštiny, a více než 800 publikovaných článcích napsal a zveřejnil Jerry Bergman další mistrovské dílo.

Bergman, který je profesorem na Northwest State Community College, dokončil nedávno svou nejnovější knihu „Temná stránka Charlese Darwina: kritická analýza vědecké ikony.“

Kniha, kterou psal 20 let a kvůli které prostudoval přes 1000 odborných prací, si již zajistila své místo jako osmá ve své kategorii na Amazonu, a bylo jí vydáno již 5000 kusů.

„Průměrné knihy se prodá tak 1000 výtisků, takže moje kniha si vede docela dobře“, odpověděl Bergman. A připojil vysvětlení toho, jak kniha odhaluje část Darwinovy temné stránky.

„Tahle kniha je prostě o tom, kým Darwin opravdu byl. Chtěl jsem porozumět tomu, co si myslí a proč“, řekl profesor. „Například jeho vztah k ženám. Měl za to, že jsou méně vyvinuté, protože je muži chránili. A byl přesvědčen, že veškeré jejich projevy jsou téměř na úrovni dítěte včetně jejich hlasu, těl a myšlenkových pochodů.“

Bergman také uvádí, že když se Darwin snažil rozhodnout, zda se chce oženit či ne, sepsal si všechna pro a proti. „Usoudil, že žena je lepší než pes, a tak si vzal sestřenici z prvního kolena, Emmu Darwinovou“, poznamenal Bergman. „A šlo vlastně o docela dobré manželství.“

V rozporu s Darwinovým přesvědčením byla jeho žena do značné míry jeho ošetřovatelkou, či jak by to mnozí lidé vyjádřili – byla jeho ošetřovatelkou a peněženkou. „Byla velmi bohatá“, poznamenal Bergman.

Darwina trápily četné psychické i tělesné potíže. Některými z jeho později přiznaných zdravotních problémů byly: těžké deprese, záchvaty hysterického pláče, třes, masivní úzkost, nespavost, krátkodobé mdloby, záškuby svalstva, chvění, nevolnost, zvracení, depersonalizace, zrakové halucinace, neklid, závratě, křeče, nadýmání a noční plynatost, bolesti hlavy, nervové vyčerpání, dušnost, tachykardie, hučení v uších a pocity ztráty vědomí a hrozící smrti.

„Ona (Darwinova žena Emma) vycházela opravdu vstříc všem jeho rozmarům a sloužila mu – což feministky vždy kritizovaly“, vysvětlil Bergman. „Člověk skutečně žasne, že Darwin byl s to toho tolik napsat, uvážíme-li, jak vážně byl nemocen.“

Psaní bylo vždy Bergmanovým koníčkem. I jako dítě měl raději knihy než košíkovou. „Považuji studium za velmi prospěšné – za jednu z nejprospěšnějších věcí v životě. Někteří lidé sportují a já čtu knihy“, řekl se smíchem.

Kromě bohaté publikační činnosti jsou i ostatní Bergmanovy profesní aktivity docela obsáhlé. 25 let učí přírodní vědy, biologii, mikrobiologii, genetiku a antropologii na Northwest State University a předtím učil asi 30 let jako mimořádný profesor na lékařské fakultě univerzity v americkém Toledu.

Má také 9 titulů, z nichž tři získal na univerzitě v Toledu. A svou láskou ke vzdělání nakazil celou rodinu.

„Dali jsme důraz na vzdělání, ale například o sport se děti nikdy nezajímaly – v tomhle ohledu jsme trochu zvláštní“, poznamenal Bergman. Se svou ženou Diannou žijí v Ney a mají čtyři dospělé děti, Aerona, Mishaleu (Miši), Scotta a Chrise, a osm vnoučat.

Jerry Bergman

Temná stránka Charlese Darwina: kritická analýza vědecké ikony

Ukázky z jednotlivých kapitol

(Z anglického originálu přeložil M. T. – 6/2011, revize textu, závěr překladu a vysvětlivky: Pavel Kábrt. Čísla s dvojtečkou před jednotlivými odstavci jsou čísla stránek v anglickém originálu; čísla v závorkách jsou, jako všude ve zdejších článcích, odkazy na seznam pramenů, literatury či poznámek; tento seznam je v anglickém originálu knihy, zde není uveden.)

Předmluva

Filozof z Tuftsovy univerzity Daniel Dennett by bezpochyby zařadil Charlese Darwina včetně jeho Původu druhů (1859) na první místo v akademické síni slávy před takové osobnosti jako Albert Einstein či dokonce Sir Isaac Newton. Takové ocenění nejvýznamnější postavy britských dějin by se setkalo s nadšeným souhlasem světové akademické obce.

Temná stránka Charlese Darwina, velmi fundovaná, avšak čtivá kniha, napsaná Jerrym Bergmanem, nabízí svým čtenářům jiný pohled. Pojednání Dr. Bergmana o Darwinových názorech a postojích – z nichž některé jsou krajně nežádoucí a dokonce nechutné – bude zřejmě pro některé čtenáře znamenat šokující procitnutí. Vědci – darwinisté se podobnému rozboru úmyslně vyhýbají, protože se bojí, že by mohl poskvrnit posvátný Darwinův obraz.

9-18:

Úvod

Přírodovědec Charles Robert Darwin (1809-1882) je obecně považován za jednoho z největších vědců moderní doby, ne-li za největšího vědce v celých lidských dějinách. Ačkoli zkoumal z mnoha hledisek širokou škálu organizmů od květin po červy, získal si Darwin největší renomé svou evoluční teorií. Evoluce je vírou v to, že se všechny živé organizmy vyvinuly čistě přírodními procesy z jedné či několika málo organických molekul přírodním výběrem. V odpovědi na otázku „kdo je největším biologem všech dob?“ napsal redaktor časopisu Science News: „Na to existuje pouze jedna odpověď. Každá jiná svědčí o tom, že se dotazovaný v problematice neorientuje. Tou odpovědí je Charles Darwin (1)“.

I když tedy jde o jednoho z mála vědců známých mezi většinou Američanů i lidí západního světa vůbec, málo lidí ví něco více o Darwinově temné stránce – třeba o tom, že ve svých spisech podporoval eugeniku a rasizmus – nebo o důvodech, které ho vedly k formulování přírodovědecké evoluční teorie. Navíc je Darwinova kniha Původ druhů obecně považována za „nejdůležitější knihu o biologii, která kdy byla napsána“ (2). Někteří tvrdí, že byla „jednou z nejvlivnějších knih, které kdy byly napsány“ a možná, že jenom Bible a Korán měly na lidstvo větší vliv (3).

Willison napsal:

„Ani jeden dokument v dějinách…neovlivnil tak zásadně lidské chápání živého světa. Darwinova teorie přírodního výběru se stala výzvou pro všechny dosavadní názory na život na Zemi a v éře intelektuálního, politického i vědeckého kvasu předurčujícího moderní věk byla snad nejrevolučnější myšlenkou ze všech.“ (4)

Darwin byl již za svého života vědeckou ikonou a od té doby tento jeho status ještě mnohonásobně vzrostl (5). Tato kniha zajišťuje pohledem na jeho temnou stránku, jakkoli stručným, určitou nutnou rovnováhu, a je jednou z hrstky nových publikací, které dnes začínají přehodnocovat Darwinův odkaz. Kritický postoj k Darwinovi je vzácný, protože je „proti mysli konformním akademikům a jejich jednohlasné chvále Charlese Darwina“, která je na denním pořádku v akademických kruzích, médiích i ve výuce na našich veřejných školách (6).

Jde také proti běžnému přesvědčení vědců a akademiků, že bychom Darwina, „jednu z největších postav [naší vědy], neměli pitvat” (7). Zásadní důležitost darwinizmu dobře vystihl militantní ateista Christopher Hitchens, který napsal, že Darwin je tak důležitý, že 21. století bude známo v dějinách jako století Darwinovo:

“Uveďte jméno Charlese Darwina na jedné straně a jména všech teologů, kteří kdy žili, na straně druhé, a z onoho jména [Darwin] přešlo do světa více světla než ze všech těch ostatních jmen [teologů]. Darwinova evoluční teorie, jeho učení o přežití nejzdatnějších, jeho učení o původu druhů odstranilo ze všech soudných myslí poslední zbytek ortodoxního křesťanství.“ /8/

Tato práce nepopírá Darwinovu vědeckou erudovanost v mnoha směrech, třeba při studiu červů, s jehož závěry se všichni ztotožňujeme. Fakt, že si ho jeho současníci vážili jako pečlivého přírodovědce, stojí zčásti za úspěchy jeho názorů ve vědeckém světě obecně. Nezpochybňujeme ani běžná tvrzení (pokud nepřecházejí v přímou adoraci), že Darwin byl

“jedním z nejsympatičtějších, nejkolegiálnějších, nejskromnějších a nejtrpělivějších vědců; příkladný manžel a otec, laskavý a milující, velkorysý a vtipný, šlechetný a vstřícný vůči svým sousedům ze všech sociálních skupin…Měl opravdu prakticky všechny osobnostní rysy světce, a vskutku, kdyby si nevzal do hlavy, že napíše bezbožný evoluční příběh, mohl se – ovšem právě jen mohl – svatým stát.” (9)

Existuje však i Darwinova temná stránka.

Darwinovy potíže s druhými

Ve své autobiografii odhalil Darwin jinou stránku své osobnosti – svá poněkud příkrá veřejná vyjádření o blízkých přátelích. Konstatoval například, že William Buckland je “hrubián a skoro sprosťák”, kterého “láká každá sláva, byť pochybná, což má někdy za následek, že ze sebe dělá šaška a nestará se o poctivou vědu”. (10)

Tvrdil dokonce, že se Carlyle „skoro všem posmívá…vypadá jako sklíčený, téměř zoufalý…člověk“; a „je to velký omezenec i v případě, že bychom všechny ty obory vědy, kterými on pohrdá, pominuli.“ (11) Darwin také prohlásil, že jeden z jeho nejlepších přátel, botanik Robert Hooker, je „velmi impulzivní a trochu prchlivý“; jednou mu poslal „skoro sprostý dopis kvůli záležitosti, která se musí nestrannému člověku jevit jako malicherná“. (12) Darwin se také často vyjadřoval ke sporům, které měli vědci mezi sebou. Konstatoval například, že Hooker napadl „tolik vědců“, ale že jeho vlastní kritika Richarda Owena byla „namístě“.

O Alexandru von Humboldtovi Darwin řekl, že je užvaněný (13) a Charles Babbage byl podle jeho názoru „zklamaným a nespokojeným člověkem; vypadal prý většinou jako mrzout.“ Babbageův postoj k druhým se podle Darwina odrážel v tom, že prý přišel s plánem, jak účinně hasit požáry, ale nechtěl ho zveřejnit, protože si myslel „k čertu s nimi se všemi, ať klidně všichni vyhoří.“ (14) Podobné poznámky o přátelích, i když nejsou úplně neurvalé, nesvědčí zrovna o „laskavém a milujícím, velkorysém…ušlechtilém“ člověku, za kterého je Darwin často vydáván.

Darwin jednou prohlásil, že za mlada byl s to navazovat velmi vřelé vztahy s lidmi, že však později „ztrácel sílu pociťovat ke komukoli hluboké pouto, dokonce i ke svým dobrým a drahým přátelům Hookerovi a Huxleyovi“, což byla tendence, která ho postupně ovládla. Dodával, že jeho hlavní životní radostí je vědecká práce (15).

Darwinovy četné zásluhy

Darwinovy četné zásluhy jsou pečlivě zdokumentovány ve stovkách často velmi pochvalných knih napsaných o Darwinovi jako člověku i jako vědci a my je zde nebudeme rekapitulovat. Jen v angličtině bylo od roku 1885 zveřejněno více než 100 Darwinových životopisů a všechny o něm pějí chválu, některé ho vynášejí až do nebe (16). Abychom však porozuměli Darwinovi i jeho dílu, musíme poznat celou pravdu, zejména proto, že na něj dnes mnoho lidí pohlíží bezmála jako na boha.

Toto dílo se snaží porozumět Darwinovi jako člověku i vlivu, který má jeho práce na společnost v dobrém i ve zlém. Jak ukážeme, „už Darwin sám se v mnoha ohledech mýlil“ (17). V jeho „knize vydávané za přelomovou“, Původu druhů, je již mnoho základních myšlenek zcestných včetně jeho pojetí významu genové dědičnosti a zdroje fenotypové pestrosti (18).

Lidé mají běžně za to, že proti Darwinovi stálo hlavně duchovenstvo, ve skutečnosti však byli často jeho nejzavilejšími kritiky kolegové-vědci. Již „dlouho neplatí mýtus, že Darwin váhal se zveřejněním své teorie tak dlouho proto, že se bál výbuchu nevole ze strany vysokého kléru. Ve skutečnosti mu daleko více starostí dělala hrozící kritika ze strany vědecké komunity“ (19).

Běžně tradované informace o Darwinovi jsou většinou buď nesprávné nebo nepřesné a o jeho životě a díle existuje mnoho mýtů (20). Příkladem může být fakt, že mnozí autoři tvrdí, že jeho nejdůležitější kniha, O původu druhů, byla tak populární, že byla vyprodána hned v den svého vydání. Ve skutečnosti šlo o to, že její vydavatel prostě jen prodal všech 1500 výtisků prvního vydání knihkupcům, což, jak poznamenává Quamman, „je přesná skutečnost skrývající se za tím, co se někdy ledabyle tvrdí – totiž že bylo první vydání hned první den rozebráno“ (21). Mnoho periferních tvrzení jako je tohle je pak běžně součástí sekundární literatury o Darwinovi. A souhrn podobných nesmyslů je základem mýtu nemajícího nic společného se skutečností.

Tohle dílo není jedinou prací, které jde o zásadní přehodnocení Darwina a jeho odkazu. Jedna nová kniha darwinologa, který shromáždil o této postavě velké množství dokumentárního materiálu, končí svůj úvod konstatováním, že

„příběh, který bude tahle kniha vyprávět, bude na hony vzdálen zavedeným názorům tvrdícím, že Wallaceův dopis přiměl Darwina k tomu, aby si pospíšil s prohlášením, že přišel jako první se základními tezemi evoluční teorie. Množí se totiž důkazy proti tradičnímu chápání Charlese Darwina jako poctivého člověka, který napsal sám, bez pomoci a bez předchůdců, geniální dílo O původu druhů. U kořenů téhle slavné historické události byl úmyslný a bezprecedentní případ intelektuální zlodějny, podvodu a lží spáchaný Charlesem Darwinem. Naše kniha také doloží, že jedni z největších viktoriánských vědců byli přitom vědomými spolupachateli“ (22).

Davies ve své fundované, leč kontroverzní práci konstatoval, že fakta, která „dohledal, spolu s novými důkazy objevenými při rešerších prováděných pro tuhle knihu“, svědčí o tom, že „nelze prakticky pochybovat o Darwinových záporných stránkách. Každý rozumný člověk by z nich usoudil, [že] je pravděpodobné, že spáchal jednu z největších krádeží intelektuálního vlastnictví v dějinách vědy.“ (23)

Dalším problémem je, že mnozí badatelé sice zpochybňují Darwinovu poctivost, ale často tak, že pro něj hledají zároveň omluvu, aby tak příliš nepošramotili pověst svého hrdiny. Například Quamman v jinak velmi kladně laděné Darwinově biografii napsal, že se Darwin pokoušel „ujišťovat Wallace [který rovněž zformuloval evoluční teorii velmi podobnou teorii Darwinově], že ‚se nikdy nikterak nepokoušel podporovat Lyella & Hookera v jednání, které oni považovali za správné‘, což je tvrzení přinejmenším alibistické a objektivně vzato nepřesné“ (24). Zmínka o jakémsi „jednání“ se vztahuje na skutečnost, že Wallace poslal Darwinovi rukopis s konceptem teorie, která byla tak podobná nezveřejněné teorii Darwinově, že se Darwin cítil ohrožen nejen ve svém údajném prvenství, ale bál se i toho, že když nyní svou teorii přece jen zveřejní, bude obviněn z plagiátu.

Quamman dodává, že Darwin také lhal ohledně „datování vlastních výpisků v souboru Darwin-Wallace, když Wallaceovi říkal, že je psal roku 1839, tedy přesně před 20 lety! Ve skutečnosti pocházely z let 1844 a 1857“ (25). Datum bylo důležité proto, že si Darwin snažil nárokovat prvenství své evoluční teorie založené na přírodním výběru před velmi podobnou teorií Wallaceovou. Tvrzení, že základní myšlenky Darwinovy teorie jsou plagiátem, dokládáme v kapitole 8.

Darwin a válka mezi stvořením a evolucí

Darwinovi patří důležité místo v dějinách z jiného důvodu: do jeho doby byly po téměř celé dějiny lidstva přírodní vědy a náboženství v podstatě spolupracovníky a partnery při poznávání materiálního světa (26). Jak píše Provenzo, debata mezi stvořením a evolucí začala s Charlesem Darwinem a, až do „Darwinova příchodu byla věda ukotvena především v teologii. Jejím úkolem bylo demonstrovat Boží existenci…poukazem na Boží plán přírody a Jeho vliv v ní“ (27). A ptáme se,

že je-li pestrost forem neřízená a určuje-li přírodní výběr pouze zdatnost každého konkrétního jedince v boji o přežití a zplození potomstva…je pak možné věřit tomu, že Bůh stvořil lidi ke Svému obrazu a nadal je duchovním rozměrem, který postrádá i sebelépe přizpůsobená orchidej či vilejš? Patrně ne. Existuje zde bytostný rozpor, který nelze tak snadno překonat…to, co Darwinova evoluční teorie zpochybňuje…je onen duchovní rozměr Člověka – víra, že jsme duchovně výše než všechny ostatní formy života, že jsme vyvoleni Bohem, že máme nehmotnou a nesmrtelnou podstatu a na jejím základě zvláštní naději na věčný život; že máme v Božích plánech své zvláštní místo a tedy i zvláštní práva a odpovědnost na Zemi. A v tom všem se Darwin dostává do konfliktu s křesťanstvím, judaismem, islámem a patrně i s většinou dalších náboženství na planetě (28).

Od té doby začal ortodoxní vědecký establishment jako celek násilím potlačovat i sebemenší představu o plánu a účelu v přírodě (29). Jones je toho názoru, že Darwin sám učil, že „život nemá žádný plán, nýbrž že jen disponuje nekonečnou plejádou triků ke zvládání nejrůznějších nároků přírody“ (30). Jinými slovy, život žije pouze přítomností bez starosti o nějakou perspektivu do budoucnosti, filozofií „jezme a pijme a buďme veselí, protože zítra už tu třeba nebudem“. Darwinova temná stránka analyzuje právě tuhle stránku Darwinova díla, o které se jinak v knihách a časopisech píše zřídka. Příkladem zmíněného posunu v myšlení je změna v chápání lidstva jako nedělitelného společenství, které převládalo zhruba do doby Darwinova narození. Křesťané alespoň

věřili, že jsme všichni potomky Adama a Evy, s tím, co by biologové označili za genetický efekt hrdla láhve v Noemově době. V době, kdy Darwin studoval na Cambridgi, se o téhle představě začínalo pochybovat. Myšlenka, že jednotlivé rasy vznikaly odlišným způsobem (z různých druhů opic nebo odlišnými akty božského tvoření, podle toho, byl-li její zastánce věřící či nikoli), tak tato myšlenka se zrodila jako vítaný nástroj otrokářské propagandy zaměřený na popření lidské důstojnosti Afričanů (31).

Jak dokládáme v kapitole 11, rasizmus vyplývající z tohoto revolučního názoru nabral po darwinovské revoluci na obrátkách. Darwinovy vlastní spisy tak podpořily zmíněnou tragickou historickou revoluci rozhodujícím způsobem.

V kapitole 12 analyzujeme rovněž Darwinovy eugenické názory a dokládáme, jak ovlivnily diktátory jako byl Hitler a Stalin. Darwinovým postojem k ženám (měl za to, že jsou méně vyvinuté než muži) se pak zabýváme v kapitole 13. Jisté skupiny lidské populace, jako třeba Afričany, nazýval Darwin divochy a věřil, že jelikož jsou podřadnými lidmi, postupně vymřou. Nic neobjasňuje tak dobře fakt, že občas údajně postrádal základní lidský soucit, dokonce i se svou rodinou, jako Darwinova vášeň pro zabíjení zvířat (kapitola 7). Jak napsal Quannem, „Darwin byl v některých ohledech sobeckým a nemilosrdným člověkem, hlavně však nelitoval nikoho (ani sebe sama) a ničeho ve službách svému dílu a snaze „dokázat, že ke stvoření přirozeného světa nebyla třeba inteligence, ale spíše to všechno zvládl čas, přírodní zákon, náhoda, mutace a přírodní výběr (32). Tím, proč byl tak posedlý myšlenkou, řečeno jeho slovy, zabít Boha, se darwinovská literatura téměř nezabývá, a přece jde o nejdůležitější aspekt snahy pochopit Darwina jako člověka. Tenhle problém rozebírá několik kapitol naší knihy.

Darwinizmus je nyní dogmatem

Velkým problémem dnes je, že darwinizmus ustrnul v dogma, které brání vědeckému pokroku. Biolog z chicagské univerzity James Shapiro napsal:

„Příznivci neodarwinizmu o sobě tvrdí, že jsou vědci, což nás opravňuje očekávat od nich, že…budou ctít svobodu bádání. Místo toho se však zakopali na pozici sršaté ortodoxie a tvrdí, že jejich pravdu nelze zpochybnit, což jenom nahrává kritickému názoru kreacionistů, že darwinizmus se stal spíše vírou než vědou“ (33).

Profesor Shapiro konstatoval, že dogmata a tabu

„nemají ve vědě místo. Žádná teorie či názor by se nikdy neměla stát modlou, protože zkušenost nás učí, že ani ty nejelegantnější Zákony Přírody nakonec neodolají neúprosnému tlaku pokrokových vědeckých myšlenek i zlepšujících se technologií. Současná diskuze okolo darwinizmu přinese lepší výsledky, uznají-li její účastníci, že věda postoupí kupředu nikoli tak, že budeme stavět pomníky svým předchůdcům, nýbrž vytvářením intelektuálních i technických příležitostí pro generace budoucí“ (34).

Následující příklad je jedním z mnoha, kterými Shapiro ilustruje zásadní problémy skrývající se v darwinizmu:

„Všechny buňky od bakterií po člověka disponují vpravdě ohromujícím arzenálem opravných systémů, pomocí kterých odstraňují případné náhodné zdroje mutací. Korekční mechanizmy na několika úrovních rozpoznají a odstraní chyby, ke kterým nevyhnutelně dojde během replikace DNA…buňky se tak chrání právě proti oněm náhodným změnám v genomu, které jsou podle konvenční teorie zdrojem evoluční pestrosti. Takže díky svým vlastním opravným systémům nejsou živé buňky pasivními oběťmi náhodných chemických a fyzikálních sil. Vynakládají značnou energii na potlačení náhodných genetických změn a umějí ovlivnit úroveň mutability nabízenou prostředím úpravou aktivity svých opravných systémů“ (35).

V poslední kapitole tohoto díla krátce shrnujeme některé z hlavních problémů týkajících se Darwinovy nejpřínosnější myšlenky v jeho teorii, přírodního výběru. Platí ovšem, jak dokládáme v kapitole 14, že existuje „mnohem více nevyřešených otázek než možných odpovědí na problematiku fungování evolučních procesů a současná věda nám tak otevírá stále nové perspektivy jejího chápání“ (36).

Proč je tahle kniha významná

Tohle dílo je aktuální z mnoha důvodů včetně 200. výročí Darwinova narození a 150. výročí zveřejnění jeho slavné knihy Původ druhů, která připadla na rok 2009. Kapitola 1 objasňuje, jak se Darwinovi nečestnými praktikami podařilo prodat své představy jak veřejnosti, tak vědcům. Řečeno Darwinovými vlastními slovy, to, že vymyslel a prosadil svou teorii, mu připadalo jako by spáchal vraždu. Přinejmenším v duších čelných vědců totiž zničil nejpřirozenější základnu pro víru v Boha – důkaz plynoucí z všudypřítomného plánu, tedy cosi volně nazývané kosmologickým neboli teleologickým důkazem. V jejich myslích i v myslích mnoha dalších zavraždil Darwin Boha tím, že zlikvidoval hlavní oporu víry v Boha – alespoň v myslích ortodoxního vědeckého establishmentu.

O Darwinových zcestných teoriích a představách včetně dnes vyvrácených lamarckovských názorů, pangeneze i o závažných problémech s vlastní odbornou kompetencí (v mnoha případech se opíral prostě o nesprávné skutečnosti) píšeme rovněž podrobněji v kapitolách 9 a 10. Také jsme probrali problémy, které jeho závěry staví před teizmus, i otázku pociťované ztráty jakéhokoli smyslu a účelnosti lidského života, která vyplynula z jeho teorie. Nakonec se zmíníme o jeho cestě od křesťana k agnostikovi a jejím důsledku, kterým byly z mnoha stran doložené vážné zdravotní problémy, jak tělesné, tak duševní.

ČÁST PRVNÍ

Darwin a křesťanství

23:

KAPITOLA PRVNÍ

Jak Darwin zničil kreacionizmus mezi intelektuální elitou

Souhrn kapitoly

Běžně se má za to, že Darwin byl aktivním přírodovědcem, který v rámci svého bádání náhodou narazil na evoluční teorii a následně přesvědčil o svém objevu vědecký svět díky tomu, že pro něj měl přesvědčivé vědecké důkazy. Ve skutečnosti Darwin svou teorii o původu druhů nikdy přesvědčivě neobhájil a přesvědčil vědecký svět pouhou propagandou, dokonce včetně sociálního tlaku, za použití podvodů a nikoli důkazů. Navíc lidé věří tomu, že Darwinovy motivy byly čistě vědecké, ve skutečnosti však byly jeho motivy v první řadě náboženské. Věděl, že jeho teorie vyvrátí nejsilnější důkaz Boží existence (opírající se o všudypřítomný plán – důkaz zvaný teleologický), a to bylo hlavním zdrojem motivace při jeho úsilí obrátit svět na víru zvanou nyní evoluce čili darwinizmus…

24:

Darwinovská revoluce

V západní společnosti převládá názor, že darwinovskou revoluci tvořil soubor vědeckých pravd, které nakonec přesvědčily akademickou komunitu o vědecké platnosti Darwinovy teorie. Ve skutečnosti došlo ke zničení kreacionizmu a jeho nahrazení darwinizmem do značné míry politickými a nikoli vědeckými prostředky. Darwin sám připustil v úvodu ke svému Původu druhů:

„Jsem si dobře vědom toho, že v mé knize snad neexistuje jediná probíraná vědecká otázka, ke které by nemohly být přidány nové poznatky, které často možná dovedou vědce k závěrům přesně opačným než jsou ty, ke kterým jsem dospěl já. K uspokojivému výsledku totiž dojdeme pouze tak, že se podíváme na každý problém z obou stran, že zformulujeme a zvážíme všechna fakta a argumenty, byť protichůdné; a to ani při nejlepší vůli v jedné knize nelze (5)…

24:

Dokonce i Darwin vyjadřoval velké pochybnosti o své teorii, i když jen před nejbližšími přáteli. V prosinci 1857 napsal Georgu Benthamovi, že by se měl připravit na to, že ho kniha Původ druhů zklame, až bude vydána, protože kniha bude

„bohužel příliš hypotetická. Velmi pravděpodobně nebude mít jiný smysl, než že shromáždí některá fakta; ačkoli si osobně myslím, že ve svých úvahách o původu druhů budu asi stejně pokračovat. Avšak, běda, jak často, ba téměř vždy musí autor nejdřív přesvědčit sám sebe o pravdivosti vlastních dogmat…Jsem si samozřejmě vědom toho, jak obrovské problémy s sebou [moje teorie] přináší“ (7)…

26:

Nahrazení nadpřirozena materializmem vyžaduje podvodné jednání

Darwin i mnozí jeho žáci věděli, že k tomu, aby obrátili svět na víru v evoluční materializmus, je třeba lež, jako například tvrzení, že k řízení evoluce je třeba „kvazibožská síla [Bůh]“ – a tak mnozí čelní darwinisté včetně T. H. Huxleye a Ernesta Haeckela lhali (14). Mnozí z Darwinových předních žáků přitom věděli, že falešné tvrzení o jakési „kvazibožské síle“ je lež, o čemž svědčí pozdější části Darwinova eseje z roku 1844…

27:

Darwin vyjadřoval v soukromé korespondenci své názory velmi otevřeně, když připouštěl, že „nemůže pochopit, jak by si někdo mohl přát, aby křesťanství mělo pravdu“, ale „na veřejnosti se naoko držel tradiční víry a dělal všechno pro to, aby přesvědčil své čtenáře, že jeho názory nejsou bezbožné“ (22)…

29:

Bowler konstatoval, že mnozí vědci, kteří kritizovali darwinizmus, nebyli skalními přívrženci biblického stvoření, jak se běžně tvrdí, nýbrž

„byli ochotni přijmout základní myšlenku evoluce a spojit ji s představami vlastními. Se zásadní nedůvěrou však pohlíželi na ideologický balast doprovázející nevyhnutelně důvěru darwinistů v univerzální efektivitu přírodního zákona. Nesouhlasili s představou nahodilého vývoje, která byla pro Darwinovu teorii klíčová, protože si chtěli zachovat perspektivu přírody, která je do jisté míry výrazem božského záměru, a protože nevěřili, že pokrok je založen pouze na souhrnu nesmírného množství triviálních každodenních událostí“ (29)…

30:

Dalším z Darwinových hlavních přání byla vlastně dlouhodobá snaha obracet lidi od teizmu k agnosticizmu či dokonce ateizmu. Desmond a Moore například napsali, „Hooker se mu názorově přibližoval“, dosud však „nepřijal zcela Darwinovo nové evangelium…problém, ve kterém neměl ještě jasno, byl obecný: samotný původ života“ (32). Když si Darwin uvědomil, že jde o obecný problém, „nechával samotné počátky stranou“, jen aby prodal své „nové evangelium“ (33). Vědecká obec v zásadě souhlasila s Darwinem v tom, že lze diskutovat o proměnách živých organizmů, ale obhájit naturalistický původ života bylo mnohem obtížnější, zejména poté, co Louis Pasteur, Francesco Redi a další prokázali, že život může vznikat zase jen ze života…

31:

Roku 1859, kdy Charles Darwin zveřejnil Původ druhů, neměl pro svou teorii žádné jiné důkazy než kreacionisté, jejichž pojetí světa se pokoušel odstranit. Jeho argumentace měla tolik teoretických slabých míst, že byl nucen ve značné části Původu místo obhajoby správnosti teorie prezentovat svou práci jen jako nejméně napadnutelnou z možných. A tak nejenže neodkládal zveřejnění svých myšlenek, jak tvrdili dřívější badatelé, nýbrž vzhledem ke kvalitě svých důkazů a povaze celé teorie je byl patrně nucen zveřejnit příliš brzy (39)…

32:

Dokonce i Darwinovo klasické magnum opus „Původ druhů bylo koncipováno do značné míry tak, aby“ autor prodal svou myšlenku hlavně veřejnosti a nikoli vědcům (43)…

33:

Darwin jako nanejvýš obratný obchodník

Darwin vyvíjel značné úsilí, aby politickou válku vyhrál, a proto si vybudoval „obrovskou komunikační síť, která mu umožňovala získávat informace od stále rostoucího počtu biologů a tyto vědce pak zpětně ovlivňovat“ (45). Většina jeho rozsáhlé korespondence sloužila k obracení druhých na Darwinovu víru…

33:

Jedním z mnoha příkladů Darwinovy aktivity v propagaci jeho evolučních myšlenek byl dopis datovaný 6. dubna 1859 a adresovaný Alfredu Russelovi Wallaceovi. V dopise Darwin sděluje, že se Asa Gray, kterého zpracovával, konečně „obrátil“ na jeho víru. Darwin byl skoro u vytržení, když oznamoval, že „náš nejlepší britský botanik …je dokonalým konvertitou a chystá se vzápětí zveřejnit své vyznání víry; a já čekám, že každým dnem dostanu náhledy“ (47). Dopis datovaný 14. března 1861 adresoval Darwin jednomu člověku, kterého jeho argumenty nepřesvědčily. Darwin se vychloubal, „podařilo se mi obrátit pár prominentních botaniků, zoologů i geologů“ a přiznával si, že to s obracením půjde pomalu (48). Záběr jeho snah obrátit druhé dokumentuje fakt, že si za půl století vyměnil se zhruba 1800 osobami přes 14 000 dopisů, a že „pouhé vyřízení téhle obsáhlé korespondence byl vskutku úžasný výkon“ (49)…

35:

Důležitost společenských trendů

Trendy ve společnosti byly velmi důležitým faktorem při získávání podpory pro darwinizmus. V polovině 19. století sílily snahy vědců najít alternativy ke kreacionizmu, což vytvářelo společenské klima velmi otevřené Darwinovým myšlenkám. Problémem bylo, že zmíněné alternativy postrádaly často vědeckou fundovanost, opíraly se o mystiku, případně měly oba tyto nedostatky zároveň. Jedna teorie šířená Robertem Grantem hlásala, že díky nějaké neznámé síle probíhalo přímé „generování“ jednoho druhu z jiného. V jednom čísle časopisu The London Investigator navrhoval každý přispěvatel „kosmickou alternativu ke ‚Stvoření‘ – pohyb směrem vzhůru, poháněný zdola, řízený přísnými zákony“, představu, která byla vágní a postrádala racionální či vědeckou oporu (54)…

35-36:

Roku 1854 referovali Desmond a Moore o Darwinově dopisu, ve kterém konstatoval, že „dozrál čas začít; s mladými ambiciózními reformátory“ ničit „nadpřirozenou konstrukci stvoření [o které byl Darwin přesvědčen, že je] na cucky“ a že je materializmus připraven převzít vládu (56)…

37:

Darwinizmus jako hlavní prostředek ke zničení teizmu

Mnozí čelní darwinisté přijímali darwinizmus čistě proto, že to chápali jako prostředek k dosažení politické změny – zejména ve smyslu zničení teizmu a nastolení materializmu, nejprve mezi vědci, pak v celé populaci. Příkladem byl třeba Huxley (známý též jako Darwinův buldok), který sice nevěděl o „žádné přijatelné hypotéze, která by ke změně vedla“, připojil se však k Darwinovi, protože byl „neochvějným zastáncem vědeckého materializmu“. Huxley dokonce nesouhlasil s Darwinem v otázce úhelného kamene jeho teorie, gradualizmu, a tvrdil, že evoluce možná někdy funguje cestou „dramatických skoků spíše než vybíráním ze všedních obměn“ (62)…

38:

Navzdory „zásadním výhradám k jeho teorii, se kterými se Darwin nikdy nebyl s to vypořádat“, byl tedy Huxley rozhodným zastáncem darwinizmu, hlavně proto, že věděl, že darwinizmus je hlavním motorem snah o zničení kreacionizmu, což bylo Huxleyovým hlavním cílem…

38:

I když byla válka proti stvoření prakticky vyhrána, šlo o politické, nikoli o vědecké vítězství. Většina biologů včetně spoluzakladatele darwinizmu Alfreda Russella Wallaceho i mnoha dalších stále ještě nepřijala mechanizmus, který podle dnešních evolucionistů hraje v evoluci hlavní úlohu, totiž přírodní výběr a dědění získaných vlastností zvaných mutace (65)…

39:

Potlačování kritiky

Ještě dříve, než měli darwinisté vítězství v politické válce proti kreacionistům v podstatě v kapse, začal jejich boj proti kritikům. Kupříkladu koncem 19. století si už Darwinovi protivníci včetně Samuela Butlera „stěžovali, že darwinisté ovládli vědeckou komunitu a nastolili novou dogmatickou ortodoxii, která potlačuje každý pokus o zpochybnění svých myšlenkových východisek“ (69). Bowler konstatoval ve své studii tohoto fenoménu, že darwiniáni začali „rychle vyvíjet nepřiměřený tlak na vědeckou komunitu“ a

„vytvořili pevně stmelenou skupinu propojenou osobními vazbami a oddaností určité ideologii. Nespojuje ji společný výzkumný program…[nýbrž] společná víra, že příroda je řízena univerzálně platnými zákony…což jim umožňuje vydávat se za jednotné hnutí, i když se v jejich konkrétní vědecké práci projevují značné rozdíly“ (70)…

40:

Ačkoli existovalo mezi darwinovskými vědci mnoho zásadních sporů, „táhli za jeden provaz proti společnému nepříteli“ – kreacionistům – a

pracovali neúnavně na zajišťování publikačních možností pro evolucionistické články i přístupu názorově spřízněných vědců k finančním prostředkům plynoucím na výzkum a na akademická veřejná fóra…

41:

V myslích mnoha vědců Darwin zavraždil Boha. Profesor William B. Provine to vyjádřil velmi jasně:

Když Darwin přišel na teorii přírodního výběru objasňující schopnost tvorů přizpůsobit se, kterou dříve přičítal ruce Boží, věděl, že páchá kulturní vraždu. Okamžitě pochopil, že vysvětluje-li přírodní výběr přizpůsobivost a má-li pravdu v tom, že všechno živé vzešlo ze společného předka, pak je mrtvá nejen představa nadpřirozeného plánu, nýbrž i vše, co s ní souvisí, zejména existence osobního boha, svobodné vůle, posmrtného života, neměnných mravních zákonů i nadčasového smyslu života. Bezprostřední reakcí na Darwinovu knihu O původu druhů byl tak vedle příznivých a obdivných slov od poměrně malého okruhu vědců pochopitelný strach i znechucení, které se nikdy ze západní kultury zcela nevytratily (78).

A Darwinovi se to podařilo s teorií, pro kterou neměl konkrétní vědecké důkazy a která se po 150 letech stále obtížněji hájí odbornými argumenty, zejména po příchodu revoluce v mikrobiologii díky objevu DNA a celé spoustě fosilních nálezů učiněných za uplynulé století, které dokládají setrvalý stav, nikoli evoluci od buňky k člověku. Navíc byl Darwinův cíl velmi jasný: „Hlavním účelem darwinizmu bylo vyhnat z biologie všechny pozůstatky neuvěřitelného Boha. Místo starého Boha však tahle teorie nastolila ještě neuvěřitelnější božstvo – všemocnou náhodu“ (79).

45:

KAPITOLA DRUHÁ

Proč darwinizmus předpokládá ateizmus

Souhrn kapitoly

Tahle kapitola dokládá, že darwinizmus, tedy víra v to, že samotné zákony přírody mohou vysvětlit veškerý živý a materiální svět, je neslučitelný s teizmem. Tento závěr vyjádřilo otevřeně velmi pádnými jednoznačnými slovy mnoho čelných ateistických i teistických vědců, ze kterých řadu v této kapitole citujeme. I samotné vědecké bádání vede k tomu, že valná většina předních vědců vidí mezi darwinizmem a teizmem nepřekonatelnou propast…

49:

Nejvýznamnější revoluce v dějinách

V představách mnoha, ne-li většiny darwinistů vedla darwinovská revoluce k uspokojivému vysvětlení problému, který kdysi vyžadoval Stvořitele; tohoto Stvořitele nyní nahradily slepé, neinteligentní a amorální přírodní zákony. Stalo se tak proto, že „Darwinova teorie přírodního výběru tvrdí, že ‚design‘ organizmů a jejich úžasná pestrost jsou výsledkem přírodních procesů, postupného hromadění spontánně vzniklých variací (mutací) uspořádaných přírodním výběrem“ (16). Ayala napsal:

Mutace a selekce jsou ruku v ruce hnacími silami úžasného procesu [evoluce], který začal mikroskopickými organizmy a posléze vytvořil orchideje, ptáky a lidi. Evoluční teorie s sebou nese náhodu i nutnost, náhodnost i osudovost…tohle je Darwinův základní objev: existuje proces, který je tvůrčí, i když nevědomý (17).

Faktem zůstává, že nikde v darwinizmu není zmínka o Bohu, darwinizmus prostě nepotřebuje ani Boha ani jiného inteligentního tvůrce, což “vede k nemilému závěru: nepotřebujeme-li Boha, abychom vysvětlili, proč je příroda tak ladná – což bylo všeobecně považováno za nejlepší důkaz toho, že tu pracoval designér – , pak možná Bůh vůbec neexistuje” (18)…

51:

Jedna vědecká studie konstatovala, že “věda a náboženství se v dějinách opakovaně dostávají do sporu, přičemž se tak děje prostě proto, že tyhle dvě představy nabízejí protikladná vysvětlení mnohých totožných jevů” (25). Zmíněná studie na základě vědeckého bádání zjistila, že čím více si někdo cení jednoho pojetí biologických počátků (darwinizmu), tím menší význam přikládá pojetí druhému (teizmu), protože “obě ideologie jsou diametrálně odlišné, takže víra v jednu podkopává nutně víru v druhou”…

52:

Tohle pojetí je mezi vědci běžné

Průzkumy mezi čelnými evolucionisty svědčí o tom, že většina z nich souhlasí se shora citovanými názory. Například Greg Graffin uzavíral svá postgraduální studia na doktora věd (PhD) v oboru evoluční biologie na Cornellově univerzitě pod vedením profesora Williama Provina. Ve své doktorské práci analyzoval postoje předních evolučních biologů k náboženství. Vzorek tvořilo 271 vědců, ze kterých odpovědělo na všechny otázky dotazníku 56 procent (151 osob). Graffin zjistil, že v důsledku přijetí darwinovské představy světa (evolucionizmu) zavrhlo téměř 98.7 procenta jeho respondentů tradiční náboženství (teizmus) a místo toho se stalo ateisty z přesvědčení. Graffin definoval teizmus jako víru v osobního tvořivého Boha, jak ji učí křesťanství, judaizmus a islám. Na otázku profesora Provina: „Existuje intelektuálně poctivý křesťanský evolucionistický postoj? …Nebo prostě musíme při příchodu do kostela vypnout mozek?“ odpověděl Graffin, „Ovšem, mozek musíte vypnout.“ (27)

Více než 84 procent vědců, kteří vyplnili dotazník, odmítalo všechna teistická náboženství, a většina z nich konstatovala, že evoluce slouží jako náhrada teizmu. Téměř žádný vědec v téhle skupině světově proslulých kapacit se nepokusil o syntézu darwinizmu a náboženství, dvou populárních představ, o kterých soudce Jones v rozsudku prohlásil, že „si v žádném ohledu neodporují“. (Jedná se o soudní proces, který probíhal r. 2005 v Doveru, Pennsylvania, USA, mezi kreacionisty a evolucionisty, kde byl vyřčen verdikt, že mezi náboženstvím a neodarwinismem není žádný konflikt. – Pozn. edit.) Graffin zjistil, že jen hrstka vědců se pokusila sblížit darwinizmus s náboženstvím, a ještě méně se jich odvážilo tvrdit, řečeno slovy jednoho paleontologa z Ivy League, že evoluce je plodem „Boží lásky“ (28). Skoro všichni vědci v Graffinově studii připustili, že mezi darwinizmem a náboženstvím zeje nepřeklenutelná propast…

53:

Většina ateistů i sekulárních humanistů uznává, že evoluce běžně vede k ateizmu a z tohohle důvodu jsou čelnými zastánci evoluce (31). V jednom britském článku s podtitulem „Grayling analyzuje nové argumenty na obranu inteligentního plánu“, píše Grayling, že věda dokázala evoluci od molekuly k člověku a že důsledkem toho je, „čím více vědy, tím méně náboženství. A tak tomu je na celém světě (viz Pewovy průzkumy veřejného mínění v otázce úpadku náboženství, dokonce i v USA)“ (32). To je také důvodem, proč evolucionisté bojují tak urputně za to, aby se ve školní výuce prosadil monopol dogmatického darwinizmu a proč soudy potlačují kritiku této teorie (33)…

53 – 54:

Evoluce je antivědou

Propast mezi evolucí a teizmem není jediným problémem, který teisty znepokojuje. Někteří teisté kritizují to, co se nyní stalo dogmatickým evolucionizmem, i z jiných důvodů. Nositel Nobelovy ceny Robert Laughlin usoudil, že evoluce je vlastně antivědou. Napsal, že ho trápí fakt, že mnoho „poznatků dnešní biologie má ideologický charakter“, což, jak poznamenává, vede k vysvětlením, která nic

nevysvětlují a nelze je ověřit. Říkám takovým logickým slepým uličkám antiteorie, protože fungují přesně opačně než teorie skutečné: zastavují myšlení, místo aby ho stimulovaly. Například evoluce cestou přírodního výběru, kterou Charles Darwin původně koncipoval jako převratnou teorii, začala v poslední době fungovat spíše jako antiteorie, které se dovolávají ti, kdo chtějí zamaskovat trapné výsledky nepovedených pokusů a dosáhnout uznání pro poznatky, které jsou přinejlepším sporné a přinejhorším ani nestojí za řeč. Váš protein se vymyká zákonům chaotického pohybu? To je evolucí! Z Vašeho propletence chemických reakcí se stalo kuře? Evoluce! Lidský mozek pracuje na logických principech, které nemůže napodobit žádný počítač? Příčinou je evoluce!…Biologie má spoustu teorií (k objasnění toho, jak to všechno začalo). Jen se o nich nemluví – či se nezkoumají – veřejně (34).

Jinými slovy, Laughlin tvrdí, že evolucionizmus se stal vysvětlením pro jevy, pro které ve skutečnosti zatím žádné vysvětlení nemáme. A tvrzení, že daný jev vysvětlit umíme, brání pak vědcům v tom, aby našli vysvětlení skutečné…

54:

Profesor Todd poznamenal, „Měli bychom žákům vysvětlovat, že věda včetně evoluce nepopřela Boží existenci, protože se o Bohu vůbec nesmí mluvit“ (35)…

57-58:

Závěry

Je nad slunce jasnější, že se nejslavnější biologové naší doby shodují v tom (a vyjádřili to zcela nepokrytě), že mezi darwinizmem a teizmem existuje nepřekonatelná propast. Jak napsal Nick Lane z londýnské University College:

Evoluce nenabízí žádnou perspektivu a nemá žádný plán do budoucnosti. Neexistuje vynálezce, inteligentní plán…Plánem je vše kolem nás, výsledek slepých, ale důmyslných procesů. Evolucionisté mluví často s nadsázkou o vynálezech, a neexistuje lepší slovo k vyjádření úžasného tvůrčího potenciálu přírody (46)…

61:

KAPITOLA TŘETÍ

Darwinovy náboženské názory

Souhrn kapitoly

Zrekapitulovali jsme historii Darwinova náboženského vývoje s tím závěrem, že po většinu života byl Darwin patrně agnostikem, člověkem, který pochybuje, že Bůh existuje, ale není si svým názorem jistý. Jak jeho vědecká práce, tak životní zkušenosti, zejména ztráta dcery Anny, byly důležitými faktory, které ho přivedly k agnosticizmu. Dalšími důležitými faktory, které ovlivnily Darwinův postoj, zahrnují rozpor, který pociťoval mezi zlem ve světě a svou koncepcí živého, starostlivého, milujícího Boha Stvořitele, a který podle jeho názoru duchovenstvo jeho doby nedokázalo uspokojivě vysvětlit. Darwinův otec Robert, jeho bratr Erasmus i jeho dědeček Erasmus, všichni známí a renomovaní badatelé, byli také patrně agnostiky. Pokud tedy jde o náboženství, kráčel Darwin spíše ve stopách rodinné tradice a nebouřil se proti prostředí, ze kterého vyšel…

62-63:

Darwinův náboženský vývoj

Ačkoli v mládí byly Darwinovy „náboženské názory v podstatě vlažné a pasivně konvenční, prostě proto, že nikdy o téhle záležitosti do hloubky nepřemýšlel“, důkazy naznačují, že nezastával pevně typický názor své doby, představu Boha jako milujícího Otce a Stvořitele odpovědného za existenci světa kolem nás (4). Však také „celý problém jeho konverze ukazuje, že Darwin sám nezaujal vlastně jasné stanovisko, takže autoři s odlišnou ideologickou orientací nalézali v jeho spisech cosi jako potvrzení vlastních partikulárních názorů“ (5). Z pečlivé analýzy dochovaných Darwinových děl si můžeme nicméně udělat poměrně přesný obrázek o jeho náboženských názorech.

Jedním ze zásadních faktorů, které ovlivnily vývoj Darwinova kritického postoje k teologickému pojetí světa, byla kromě smrti dcery Anny (6) četba literatury psané jak skeptiky, tak zastánci takzvaného literárně kritického studia Bible. Darwin navštěvoval univerzitu v Edinburghu, kde ho bezpochyby ovlivnily přednášky tamějších zastánců zmíněného literárně kritického studia, které udělaly z Davida Humeho o století dříve „skeptika do morku kostí“ (7). Darwinovy pochybnosti o spolehlivosti Písma, zejména zázraků a těch míst, která pokládal za sporná, byly důležitými mezníky na cestě k agnosticizmu (8)…

63:

Darwinovy náboženské názory pramenily zčásti také z názorů vyšších vrstev britské společnosti, ze kterých pocházel. V tomto prostředí nebyla jejich radikálnost a originalita ničím výjimečným; Darwin je pouze ve svých úspěšných dílech rozvinul a zpopularizoval. V jeho rodině i širším prostředí bylo mnoho liberálních unitářů, volnomyšlenkářů, agnostiků i ateistů.

I když byla Darwinova cesta na lodi Beagle zaměřena hlavně na biologii, zaujímaly z 2530 stran poznámek z jeho 57měsíční výpravy geologické záznamy 1383 stran ve srovnání s pouhými 368 stranami záznamů zoologických. Rovněž vzdělanci jeho doby se intenzivně zajímali o geologii, zčásti proto, že hlavní obživu v oné době nacházeli lidé v zemědělství spojeném s obděláváním půdy. Herbert tvrdí, že v letech 1820 až 1840 se prodalo více knih o geologii než románů (11).

Geologie byla kdysi pevně zakotvena v biblickém líčení, avšak poté, co vzdělaná vědecká populace tuhle základnu opustila, začali lidé hledat v oblasti geologie oporu pro své nové nebiblické pojetí světa. Předním badatelským zájmem mnohých čelných geologů, biologů i dalších vědců bylo vyvrátit základní premisy o nadpřirozených zásazích do „běhu světa“. A názory předních vědců-agnostiků brzy přejala i většina světských vzdělanců…

65-66:

Zřejmě naposled vyjádřil Darwin písemně důvěru v historické křesťanství v dopisu datovaném 23. dubna 1829. Jednou však prohlásil, že přijímal většinu ortodoxních náboženských názorů až do začátku 40. let 19. století (19). Ještě během své cesty na Beagle Darwin stále přijímal Bibli jako „autoritu“ ve věcech morálky. Darwinovými vlastními slovy řečeno ztrácel náboženskou víru svého mládí pozvolna a tento odklon souvisel s nezodpovězenými otázkami ohledně přírodních jevů. Napsal o tom, že

ještě na palubě Beagle jsem byl docela ortodoxní a pamatuji se, že se mi několik důstojníků (přestože byli sami ortodoxní) vysmálo do obličeje za to, že jsem citoval Bibli jako nepopíratelnou autoritu v jakémsi etickém sporu. Měl jsem za to, že je pobavilo to, jaký nezvyklý argument jsem použil. V oné době, tj. od 1836 do 1839, jsem si však pomalu začínal uvědomovat, že ve Starém zákonu není více pravdy než v posvátných knihách hinduistů . Neustále se mi vracela na mysl neodbytná pochybnost o tom, zda si lze představit, že kdyby dnes chtěl Bůh zjevit hinduistům nějaké pravdy, učinil by to prostřednictvím víry ve Višnu, Šivu atd., stejně jako to učinil v případě křesťanství prostřednictvím Starého zákona. Připadalo mi to naprosto nemyslitelné (20).

Darwinova žena, Emma Wedgewoodová, byla oddanou unitářkou. Když se provdala za Darwina, přestěhovala se do domu zvaného Down House jižně od Downe, vesnice jihozápadně od Londýna. Tam celý život navštěvovala ona i její děti, nikoli však její manžel, místní kostel anglikánské církve. Unitáři poloviny 19. století se velmi podobali mnoha dnešním konzervativním protestantským denominacím. Je zajímavé, že v 19. století kladli důraz na „renesanci autentického křesťanství cestou objevování Božího plánu v přírodě“ (21).

Emmina soukromá korespondence svědčí o tom, že měla Bibli v úctě, často si v ní četla a jímala ji „úzkost z faktu, že její manžel Bibli odmítal“. Navíc ji její znepokojení nad Charlesovým pohanstvím provázelo i po sňatku s ním, jak je patrné z několika dopisů napsaných během manželství. Emma neustále projevovala všem svým blízkým „starostlivou lásku“, což byl cit, který Charlese hluboce dojímal…

66:

Často se spekuluje o tom, že Darwinův objev evoluce byl hlavním faktorem v rozvoji jeho agnosticizmu, jeho názoru, že Bible nemá pravdu a tudíž není inspirovaná; zmíněný objev však patrně spíše podnítil jeho vzpouru proti křesťanství respektive Bohu (22). Dalším důležitým faktorem byla tragická ztráta jeho oblíbeného dítěte, Anny, v útlém věku deseti let, nesporně následkem tuberkulózy, a shodou okolností v téže době i četba jistých děl kardinála Johna Henryho Newmana…

66:

Většina Darwinových kolegů včetně reverenda Adama Sedgwicka, prezidenta Geologické společnosti a profesora geologie v Cambridgi, přijímala mnohé z jeho uniformitarianistických naturalistických názorů, které byly tehdy v britských akademických kruzích v módě (23). Platí to navzdory faktu, že profesor Sedgwick nesouhlasil s Darwinovou zcela materialistickou představou a označoval jeho teorii za „ jídlo páchnoucí materializmem, uvařené a servírované tak šikovně…aby nás osvobodilo od Stvořitele“ (24)…

67-68:

Názory na Darwinovo náboženské přesvědčení „sahají od představy, že byl teista [přesněji deista], až k ateistovi či dokonce agnostikovi” (28). Nálepka agnostika je patrně nejpřesnější, ačkoli někteří autoři tvrdí, že Darwinovy spisy dotýkající se problematiky náboženství svědčí o tom, že nikdy zcela neopustil názor, že jakýsi Stvořitel vládnoucí přírodními zákony byl tou nezapříčiněnou prvotní příčinou.

Příkladů toho, co se může jevit jako Darwinova ambivalence, je mnoho. Jeho slavná slova v Původu, že „je cosi velkolepého v tomto pohledu na život, v jeho několika silách, které Stvořitel původně vdechl do několika málo organizmů či jen do jediného…a z tak prostého počátku se pak vyvinulo a stále vyvíjí nekonečné množství forem života, překrásných a nejobdivuhodnějších“, se mohou jevit jako ústupek teistům (29). Později je z Původu odstranil a konstatoval, že lituje, že je zařadil do předchozích vydání.

V dopise Hookerovi z března 1863 analyzoval Darwin zmíněnou událost a poznamenal, že „asi hned tak neuvidíme, jak se ze slizu, kapky u nosu či protoplazmy rodí nové zvíře. Nicméně stejně lituji, že jsem se podbízel veřejnému mínění & užil výraz Stvořitel z Pentateuchu, přičemž jsem ve skutečnosti chtěl napsat ‚které se objevily‘ díky nějakému zcela neznámému procesu“ (30).

Ve své autobiografii však Darwin kategoricky prohlásil, že věří v Boha – a často užíval termín Prvotní hybatel – , takže někteří lidé usoudili, že by měl být označován alespoň za deistu (31). Dokonce jednou prohlásil, „nedokážu si představit, že svět, jak ho vidíme, je výsledkem náhody“ (32). I když si při vyjadřování vlastních náboženských názorů často odporoval, je jasné, že Darwin žil svůj život tak, jako by Bůh neexistoval…

69:

Jeho negativní postoj ke křesťanství se vyostřuje

Ačkoli Darwin skončil jako agnostik, svědčí dochované zprávy jasně o tom, že jeho negativní postoj vůči křesťanství se pomalu vyostřoval, a podle své autobiografie později dokonce prohlašoval, že křesťanská víra je „očividně nesprávná“, Bible „se mýlí“ (dokonce že křesťanský Bůh je „mstivým tyranem“), a že se už křesťanskému Písmu „nedá věřit víc než…představám kteréhokoli barbara“ (41). Tvrdil dokonce, že se evangelia liší v tolika důležitých podrobnostech, že je zde více nepřesností, než kolik by jich bylo v líčeních skutečných očitých svědků (42)…

71-72:

Závěry

Vposledku usoudila většina darwinologů, že i když byl Darwin osobně agnostikem, trval na tom, že jeho teorie „evoluce musí vyloučit Boha, aby byla vědecká“, což Wiker nazval „darwinským mýtem“, který je

tak bytostně zcestný, že ho musíme nazvat velkou lží, která bohužel prostupuje veškerý jeho život i odkaz. Osobně mi nejde do hlavy, proč Darwin sám tak tvrdohlavě, tak nesmiřitelně trval na tom, že evoluce je zcela neslučitelná s vírou v Boha (51).

Na Wikerovu otázku se nabízí i ta odpověď, že Darwin byl v podstatě ateistou, přestože to popíral, nepochybně z úcty ke své zbožné ženě i svým přátelům-vědcům, kteří byli věřící. Na rozdíl od běžné představy nebyla Darwinova teorie tak moc založena na důkazech, nýbrž byla přijímána navzdory důkazům. Sulloway usoudil, že závěr, že „Darwin byl ve svém dokazování [evoluce] celkem objektivní, je neuspokojivý a zcestný“, a že to byl Darwinův subjektivní postoj „a nikoli důkazy jako takové, co skutečně“ způsobilo, že přijal „neortodoxní interpretace, které ho dovedly k prosazování evoluční teorie“ (52). V následujících kapitolách doložíme zmíněnou úvahu podrobněji…

75:

KAPITOLA ČTVRTÁ

Darwinovo náboženství bezúčelnosti

Souhrn kapitoly

Závěr, že vesmír nemá žádný nadčasový smysl, je logickou představou plynoucí z darwinizmu, ke které dospěli mnozí, ne-li většina dnešních ortodoxních evolucionistů. Tahle nepřítomnost nadčasového smyslu se týká také veškerého života včetně života lidského. Evoluce klade důraz pouze na přízemní cíle, především na nutnost zařídit se tak, abych přežil a předal život další generaci. Nakonec totiž země i veškerý život na ní navěky zaniknou. Tato kapitola zmíněnou představu analyzuje a dokládá, jak je rozšířena v naší veřejné vzdělávací soustavě…

76:

Fakt, že evoluce učí, že život nemá jiný smysl než zajistit mechanické přežívání, nepřijímají ovšem učitelé jako samozřejmost. Jedna učitelka potvrdila, že když vykládala o evoluci, bouřilo se v jejích studentech svědomí, protože to vyvracelo jejich „přesvědčení, že se narodili za určitým účelem…a takový výklad byl zcela v rozporu s jejich chápáním a názory“ (5).

Psychologové z Yale Bloom a Weisberg konstatovali ve studii o tom, proč se děti brání přijmout evoluci, že vinu nese evoluční představa světa, kterou autoři nazývají „promiskuitní teleologií“. Děti „přirozeně chápou svět jako naplánovaný a účelný“ a musí projít indoktrinací, aby se naučily dívat se na svět jinak (6). Fundamentální nesmyslnost evoluce a s ní i jejích produktů včetně života vyjádřil výmluvně profesor Lawrence Krauss takto: „Jsme pouhým smítkem…Kdybychom vymřeli…s vesmírem by se v podstatě nic nestalo. Jsme zcela bezvýznamní“ (7). Jak napsal oxfordský profesor Richard Dawkins, i když „se lidé vždy ptali po smyslu života“, faktem je, že „život nemá [jiný] vyšší smysl než podporovat přežívání DNA“ /8/.

83:

Závěry

Ortodoxní evoluce učí, že živý svět nemá jiný plán či účel kromě přežívání, a je náhodný, neřízený a bezcitný. Lidé žijí ve světě, kterému do nás nic není, naše mysl je pouhou hroudou masa, a neexistuje žádný božský plán, který by vedl nás či cokoli jiného. Tyhle názory lze sotva označit za neutrální, neboť otevřeně učí náboženství, náboženství ateizmu a zásadního nihilizmu…

85:

ČÁST DRUHÁ

Darwin a duševní zdraví

87-88:

KAPITOLA PÁTÁ

Byl Darwin psychotik?
Studie o jeho duševním zdraví

Souhrn kapitoly

Kapitola analyzuje problém Darwinova duševního zdraví, přičemž dochází k závěru, že trpěl některými psychickými poruchami včetně agorafobie, tj. strachu z přelidněných prostor, a možná i schizofrenií. Popisujeme pokud možno podrobně jeho psychické problémy, zejména jejich symptomy a Darwinovu snahu se s nimi vyrovnat. V závěru zdůrazňujeme, že k pochopení jeho teorie je třeba porozumět jeho motivaci a jeho osobnosti vůbec.

Úvod

Po většinu dospělého života trpěl Darwin různými kombinacemi psychogenních či psychikou ovlivněných tělesných potíží. Patřily sem těžké deprese; nespavost; nezvládnutelná úzkost; záchvaty hysterického pláče; pocity odosobnění; zrakové iluze (jako třeba vnímání skvrn a jiné zrakové halucinace); neklidy; závratě; vrávorání; bušení srdce; návaly mdlob; pocity nedostatku vzduchu; chvění z rozrušení; nevolnost; zvracení; celková slabost; svalové záškuby, křeče a třesy; žaludeční křeče a koliky; nadýmání a noční plynatost; bolesti hlavy; nervové vyčerpání; dušnost; kožní problémy (včetně puchýřů na hlavě a ekzémů); hučení v uších; a pocity pozbývání vědomí a hrozící smrti (1).

Colp konstatoval, že „po většinu života byl Darwin každodenně sužován“ bolestí, která občas byla „nesnesitelně“ krutá (2). Darwinovy psychické problémy byly považovány za natolik vážné, že ho profesor lékařské fakulty Kalifornské univerzity Robert Picover zařadil na seznam osob, které označil za „podivíny…výstřední vědce a blázny“ (3). O tom, že Darwin trpěl několika vážnými chorobami, které ho stály mnoho sil, není pochyb; jediné, o čem se diskutuje, je jejich příčina (4). Ačkoli Darwin navštívil více než 20 lékařů, nebylo v silách tehdejší medicíny stanovit jasnou diagnózu. Navíc přinášely tehdejší dostupné terapie v nejlepším případě jen dočasnou úlevu.

Naštěstí popsal Darwin obšírně (a včetně neuvěřitelného množství klinických podrobností) své trápení v denících; je však obtížné stanovit, do jaké míry jsou jeho subjektivní pozorování přesná…

88:

Darwinovy celoživotní vážné zdravotní potíže jsou už více než století předmětem intenzivního bádání i dohadů…

89:

Agorafobie

Nejběžněji přijímaný závěr je ten, že Darwin trpěl několika těžce invalidizujícími psychickými poruchami včetně agorafobie. Agorafobii charakterizuje strach z panických atak či skutečné panické ataky nastupující tehdy, není-li pacient v psychologicky bezpečném prostředí (9). Nejnovější Diagnostická příručka Americké psychiatrické asociace (DSM) definuje agorafobii jako

úzkost z pobytu na místech či ze situací, ze kterých by mohlo být obtížné (nebo trapné) uniknout či kdy by nemusela být po ruce pomoc pro případ neočekávané nebo situačně podmíněné panické ataky či symptomů panice podobných. Agorafobické strachy vyvolávají většinou charakteristické souběhy situací zahrnující podmínky, kdy je pacient sám mimo domov, kdy se ocitne v davu…Nemocný má tendenci se zmíněným situacím vyhýbat (např. omezuje cestování), protože se při nich cítí značně rozrušen či má strach, že ho přepadne panická ataka nebo že prostě propadne panice; pokud již musí uvedenou situaci podstoupit, je třeba, aby ho někdo doprovázel (10).

Barloon a Noyes usoudili, že Darwinovy symptomy odpovídaly klinickému obrazu popsanému v DSM (11). Darwin také trpěl všemi běžnými strachy, které do zmíněného obrazu patří – včetně pobytu v davu, samoty či opuštění domova bez doprovodu své ženy (12). Odmítal přespat jinde než v „bezpečném domě“ jako byl třeba příbytek blízkých příbuzných (13)…

92-93:

Darwinovo mládí

Darwinovy problémy s psychikou začaly v raném mládí, kdy působil na okolí jako „uzavřený náměsíčný podivín“ přemýšlející o věcech, které ostatní nezajímaly. Jako velmi mladý hoch si Darwin

„obzvlášť oblíbil dlouhé samotářské procházky; o čem jsem však přemítal, to už nevím“. Jednou byl tak zamyšlen, že spadl asi z třímetrové polozbořené zdi…Samotářské hloubání jeho dětství se pak po pětadvaceti letech mělo vrátit v samotářské intenzitě jeho vědeckých spekulací (33)…

93:

Vztahy s otcem

Pacienti s agorafobií popisují často své rodiče jako dominantní, vyžadující absolutní poslušnost, kladoucí na děti přílišné nároky, vzbuzující v dětech strach, citově chladné či naopak příliš ochranářské, což odpovídá tvrzením, že Darwinův otec (lékař Robert Darwin) byl tyran. Psychoanalytik Edward J. Rempf měl za to, že „naprostá podřízenost“ Charlese Darwina svému tyranskému otci mu bránila ve vyjádření vzteku jak vůči němu tak následně i vůči jiným lidem. Huxley a Kettlewell napsali, že „sklon k psychoneuróze, kterou Charles Darwin trpěl, získal zdá se ze sporu a citového napětí pramenících z ambivalentního vztahu k otci Robertovi, kterého současně obdivoval a podvědomě nenáviděl“ (36)…

94:

Anglický psychiatr Dr. Rankine Good tvrdil, že „Nezabil-li Darwin svého biologického otce, pak nesporně zabil Nebeského Otce ve sféře přírodních věd“ a trpěl pak za tuhle „bezděčnou otcovraždu skoro čtyřicet let těžkou a svazující neurózou“ (38). Podobné závěry zůstávají ovšem sporné, protože se opírají především o Darwinovy spisy, nikoli o klinické rozbory.

Darwinův vztah k otci navíc nebyl tak zoufale strašný, jak by se zdálo ze svrchu uvedeného tvrzení. Ve své autobiografii Darwin dokonce hypotézu o tyranském otci vyvrátil, když napsal, že otec „byl ke mně v mládí občas nespravedlivý, poté jsme se však…stali dobrými kamarády“. Darwinův otec snad synovi tu a tam něco drsně vytkl – ale autoritářství bylo u viktoriánských otců dosti běžné. Jeho tvrdost byla kromě toho bohatě vyvážena konstruktivními věcmi, které pro Darwina otec vykonal, což nám pomáhá vysvětlit, proč se o Darwinovi říká, že uctíval otce, který, jak Darwin jednou prohlásil, byl „tím nejlaskavějším člověkem, kterého jsem kdy znal a jehož památku miluji celým svým srdcem“ (39). Darwin měl také podle svědectví současníků velmi šťastné dětství. Navíc je tendence psychologů vinit z neštěstí dospělých otce či matky jako taková sporná…

94-95:

Průběh Darwinovy nemoci

Jako student medicíny na edinburghské univerzitě nesnášel Darwin příliš dobře pohled na krev a krutost chirurgických výkonů. Přesedlal pak na přírodní vědy, o které se začal zajímat za studia bohosloví v Cambridgi. V rámci neplaceného zaměstnání při průzkumné výpravě na Beagle trpěl během 18 měsíců strávených na moři často mořskou nemocí. Vydržel pak sice skoro tři roky namáhavých výzkumů na souši, v říjnu 1833 se však v Argentině zhroutil. Strávil dva dny na lůžku s horečkou a pak odjel parníkem do Buenos Aires; část téhle cesty strávil v kajutě, než horečka zcela ustoupila. 20. září 1834, na zpáteční cestě z výpravy na koni do And, Darwin onemocněl a proležel celý měsíc ve Valparaísu…

95:

Vztahy s manželkou, nervozita ze samoty

Z analýzy Darwinových dopisů vyplývá, že Darwinova žena Emma byla „vždy matkou, nikdy dítětem, Darwin pak stále dítětem, nikdy otcem“. Darwin dával své manželce přezdívku „máma“ a psal jí, „Má nejdražší mamuško…když tu nejsi a je mi špatně, cítím se tak opuštěný…Ach mámo, tolik toužím po tom být s Tebou a pod Tvou ochranou, neboť pak se cítím bezpečně“ (40). Takovou reakci bychom spíš čekali od malého dítěte píšícího matce než od 39letého muže píšícího manželce (41). Darwinovo přiznání, že „je nervózní, když Emma odejde“, dokládá strach ze samoty spojený s panickou poruchou (42).

Jeho osobnostní anomálie byly tak vážné, že Ledgin usoudil, že Darwin trpěl rovněž formou autizmu zvanou Aspergerův syndrom (43)…

101:

Navzdory psychickým problémům byl Darwin schopen řídit personál složený ze služek, kuchařů, zahradníků a dalších zaměstnanců (75). Ve finančních záležitostech měl pořádek, úspěšně spravoval majetek zděděný po otci a byl rovněž členem místní církevní rady. Zanechal desítky tisíc stran vědeckých poznámek i soukromých deníků, a přes 14 000 dopisů přátelům, příbuzným, kolegům a dokonce i vědeckým rivalům a odpůrcům. Jeho současníci o něm mluvili jako o opatrném, odpovědném, přemýšlivém, pracovitém, zvídavém a učeném člověku (76)…

107:

KAPITOLA ŠESTÁ

Stály v pozadí Darwinových psychických problémů jeho spory s teizmem?

Souhrn kapitoly

Krátce si připomeneme vážné a mnohostranné psychické problémy, se kterými se Charles Darwin v dospělosti potýkal. Tento přehled pak uzavřeme konstatováním, že jeho náboženské konflikty, zejména v souvislosti s evoluční doktrínou, na které pracoval velkou část svého života, hrály patrně důležitou úlohu v rozvoji jeho vážných zdravotních potíží i potíží v životě vůbec. Zřejmě ho trápil pocit viny ohledně teorie vytvořené proto, aby, jak prohlašoval, „zavraždil Boha“ tak, že zničí hlavní důvod pro víru v Něho…

107-108:

V rozsáhlé studii o Darwinově nemoci konstatoval George Pickering, že Darwinovy psychické problémy se v dospělosti zhoršily do té míry, že zhruba po třicítce se z něj stal „invalidní samotář“, který skoro půl století prožíval značnou část svého času doma (2). Zajímavé je, že hlavní symptomy nemoci se u něj začaly rozvíjet poté, co začal pracovat na své evoluční teorii (3).

108:

Většina Darwinových životopisců se bohužel zmíněnému tématu vyhýbá, zčásti proto, že většina vědců i dějepisců dnes považuje Darwina za modlu. Často je řazen mezi největší vědce 19. století či dokonce považován za největšího vědce, který kdy žil, a je jedním z mála vědců známých většině Američanů. Po více než století jsou nicméně Darwinovy celoživotní vážné zdravotní problémy předmětem intenzivního bádání a dohadů. Tucty odborných článků a nejméně čtyři knihy analyzovaly podrobně četné Darwinovy invalidizující zdravotní problémy. Faktorem zkoumaným v této kapitole je vliv ztráty náboženské víry a přijetí materialistické, ateistické evoluční teorie na jeho duševní i tělesné zdraví.

První jasné známky ztráty víry v Boha můžeme vystopovat v Darwinových slavných „skicách“ teorie o biologické transmutaci zaznamenávaných od 1837 do 1840, v době, kdy přemýšlel o původu života. Do notesu „C“ si v oné době zapsal, že po zvážení všech důkazů, které zatím nashromáždil, ho „šokoval závěr“, že „se celá stavba hroutí“. „Onou stavbou byla přírodní teologie“, hlavní důkaz Boží existence zvaný dnes „kosmologickým důkazem“ čili „kreacionizmem“ (6). Quammen se zeptal, „Dostavily se [po tomto zjištění ohledně přírodní teologie a Boha] u Darwina tělesné obtíže?“ Důkazem pro takový závěr je mimo jiné fakt, že „V době, kdy přemýšlel o transmutaci, si začal stěžovat na obtíže, které nakonec přerostly v obtíže chronické“ (7)…

109:

Složitý náboženský vývoj v mládí

Prostředí, ve kterém Charles Darwin vyrůstal, nebylo po náboženské stránce harmonické. Třebaže byli všichni členové rodiny Darwinových a Wedgewoodových vychováni jako matriční unitáři, jak Darwinův dědeček Erasmus Darwin tak jeho otec Robert víru opustili a stali se agnostickými volnomyšlenkáři. A i když se Darwinův otec podřizoval všem požadavkům anglikánské církve a dokonce vychovával ve víře své děti, činil tak pouze proto, aby nepopouzel společnost počátku 19. století.

V mládí byl Darwin formálně ortodoxním křesťanem. Souhlasil také zřejmě v podstatě s Paleyovou Přírodní teologií, která obhajovala existenci Stvořitele existencí řádu v přírodě. V dopisu Johnu Lubbockovi datovaném 22. listopadu 1859 Darwin napsal, „Myslím, že jsem neobdivoval žádnou knihu tak, jako Paleyovu Přírodní teologii. Kdysi jsem ji skoro uměl nazpaměť“ /8/.

Jako mladý muž přemýšlel Darwin o tom, že se stane venkovským farářem, a později vzpomínal, že než začal studovat na univerzitě v Cambridgi, „ani v nejmenším nepochyboval o naprosté a doslovné pravdě každého slova v Bibli“, a dokonce tehdy přesvědčoval sám sebe, že musí bez výhrad přijímat krédo církve (9)…
Nicméně Darwin nebyl příliš pilným studentem na Cambridge, částečně i proto, že hodně času strávil střílením, sbíráním brouků, četbou románů a pikniky s přáteli.

…

I během své pětileté plavby na lodi HMS Beagle se Darwin čas od času odvolával na biblickou autoritu k podpoře křesťanské morálky. Během této plavby také studoval Lyellovu knihu o geologii, která obhajuje dlouhé věky, uniformitarianistickou geologii, a tato kniha zřejmě začala měnit jeho názory na teologii.

110:

Ve své autobiografii psal Darwin o zápasu, který podstoupil o udržení své náboženské víry, přičemž tvrdil, že kdysi se jí vzdával velmi nerad:

Dobře si vzpomínám…jak jsem sníval s otevřenýma očima o starých dopisech urozených Římanů a rukopisech objevených v Pompejích či jinde, které potvrzovaly nad slunce jasněji vše, co bylo uvedeno v evangeliích. Zjišťoval jsem však, že je pro mě stále obtížnější, i když jsem dával křídla fantazii, vymýšlet si důkazy, které by mě byly s to přesvědčit. Tak ve mně velmi pomalu rostla nevíra, až nakonec zvítězila. Šlo to tak pomalu, že se mi po víře ani jednou nezastesklo, a zatím jsem nikdy ani na vteřinu nezapochyboval o správnosti pozice, ke které jsem dospěl (14).

Člověk žasne nad tím, jak výstižný je Darwinův postřeh o tom, že ho ztráta víry vůbec nemrzela…

111:

Když však o 22 let později, roku 1851, zemřela jeho oblíbená dcera Anne, nemluvil už Darwin o útěše nalezené v Bibli, nýbrž spíše o zoufalství – „za hrobem neexistuje žádný život; s Anne je navždycky konec“ (17)…

114:

Pocit viny za své spisy

Darwinův prapravnuk Randal Keynes usoudil z nezveřejněných rodinných písemností, že příčinou Darwinových zdravotních potíží „byl strach ze zveřejnění evoluční teorie, stres ze života s tajemstvím a tušení útoků následujících poté, kdy ho oznámí a lidé si uvědomí důsledky z něho plynoucí. Když dokončil Původ druhů, napsal v dopisu reverendu Foxovi datovaném 12. února 1859, že tahle kniha bude příčinou ‚valné části potíží, které můj rod zdědí‘“ (38)…

117:

Pocit viny za celoživotní dílo

I další pozorovatelé včetně Darwinovy vlastní ženy soudili, že jeho psychické problémy pramenily zčásti z pocitu viny za celoživotní snahu popřít důkaz existence Boha vyplývající z řádu v přírodě (48)…

117:

Darwin však nebyl zcela přesvědčen o správnosti vlastní teorie, jak vyplývá z dopisu, který napsal o problému plánu v přírodě 26. listopadu 1860 Asu Grayovi, a ve kterém konstatoval, že má v hlavě „naprosto beznadějný zmatek. Neumím si představit, že svět, jak ho vnímáme, vznikl náhodou; & přece nevidím v jednotlivých konkrétních věcech žádný Plán“ (51).

Důsledkem sžíravého, mučivého strachu z toho, že zavraždil Boha, bylo „neodbytné mrazení“ z obavy, že zasvětil „život přeludu…iluzi“, navíc ještě „nebezpečné“ (52). Bál se, že je-li jeho teorie nesprávná a božský Stvořitel přece jen existuje, promarnil nejen celý život, nýbrž možná přišel i o život posmrtný, čehož se bála jeho žena. Psychoanalytici ve svých studiích o Darwinovi často tvrdili, že jeho problémy pramenily z faktu, že svou teorií „zabil svého nebeského otce“ (53).

Darwin dokonce napsal, že jeho teorie je „pouhou chatrnou hypotézou, která vykazuje stejné množství chyb & děr jako zdravých míst“ (54). V dopise Asu Grayovi z 24. prosince 1859 Darwin napsal, „Určitě má moje práce mnoho slabých míst; na celkovém pojetí však podle mého soudu musí něco být – Mám ale mnoho rozhořčených protivníků“ (55).

119:

Ještě 28. února 1882, pouhých šest týdnů před smrtí, napsal Darwin geologovi Danielu Mackintoshovi, že tvrzení o Boží existenci vyplývající z řádu v přírodě, proti kterému celý život bojoval, „je složitá otázka, o které jsem často přemýšlel, avšak odpovědí jsem si nebyl jist“ (61).

125-126:

KAPITOLA SEDMÁ

Darwinova vášeň pro lov a zabíjení

Souhrn kapitoly

Tahle kapitola dokumentuje Darwinovu sadistickou stránku, zejména jeho nezřízenou lásku pro zabíjení zvířat. V pozdějších letech uznával, že se nechoval normálně. Zmíněné Darwinovo sadistické nutkání souviselo tehdy s budováním jeho teorie původu života, která počítala se smrtí jako se stvořitelem zvaným přírodní výběr. Je ironií, že Darwin vytýkal Bohu chování, které jemu samému jako klukovi a mladíkovi bylo vlastní.

Úvod

Jednou z vlastností Charlese Darwina, o které se jen zřídka píše jak v běžné tak vědecké literatuře, byl jeho silný sklon k sadizmu. Mezi vášněmi, které z něho pak vyplývaly, byla láska pro zabíjení zvířat, lov a zbraně. Střílení a honba nebyly v Anglii 19. století ničím neobvyklým, Darwin však tyhle aktivity provozoval v rozsahu naprosto se vymykajícím tehdejší normě. Mnoho lidí loví pro obživu a/nebo ze sportu, tehdy stejně jako dnes, ale málokdy propadnou zběsilému zabíjení čistě pro potěchu ze zabíjení, jako tomu bylo u Darwina. V jeho případě šlo totiž o posedlost spojenou s chováním, které mírně řečeno, hraničilo se sadizmem.

První známkou téhle temné stránky povahy byla Darwinova přirozená tendence lhát a krást, což ho vzrušovalo a získávalo mu to pozornost. Psal o tom, „Jako malý kluk jsem se často oddával vymýšlení klamů, a vždycky jsem měl velkou radost z toho, když mi lidé naletěli“ (1). Darwin také připustil, že pro zábavu kradl (2). Ještě křiklavějším příkladem jeho sadistických sklonů byla situace, kdy jako malý kluk Darwin „mlátil panenku…prostě proto, že mu to dávalo pocit síly“. Přiznal dokonce i to, že se později za zmíněné chování hrozně styděl, a naznačoval, že věděl, že dělá chybu (3). V oné době měl ještě silnou víru v Boha, což by částečně vysvětlovalo jeho pocit viny (4).

Darwinovy sadistické sklony

I když měl Darwin v ruce zbraň již před svými 15. narozeninami, vášní se pro něj stalo střílení teprve poté, co zabil své první zvíře. Pak honbě propadl. A „zůstalo mu to po celou dobu studií a ještě pár let poté“ (5). Darwin miloval zabíjení do té míry, že když skolil svého prvního ptáka, doslova se třásl vzrušením. Jeho vlastní slova zachycená v autobiografii živě ilustrují, s jakou náruživostí zabíjel zvířata:

V dobách studií na univerzitách jsem se stal vášnivým lovcem, a nevěřím, že by byl kdokoli tak zapálen byť pro ten nejsvětější cíl jako já pro střílení ptáků. Jak vzpomínám na chvíli, kdy jsem zabil svou první sluku; moje vzrušení bylo tenkrát tak velké, že jsem skoro nebyl s to nabít znovu pušku, jak se mi třásly ruce. Tenhle koníček mi vydržel dlouho a stal se ze mne velmi dobrý střelec (6).

Ve své autobiografii také napsal, „Jak já jsem rád střílíval“ (7), a „Existuje-li nějaká pozemská rozkoš, pak je to tohle“ /8/. Prohlásil dokonce: „Moje vášeň byla tak velká, že jsem si nechával lovecké boty do široka rozevřené u postele, když jsem uléhal, abych se nezdržel ani minutku, až si je ráno budu natahovat“. Nechtěl totiž ztrácet drahocenný čas, když se řítil něco zabít (9). Darwinova sestřenice Bessy Galtonová popsala zrod Charlesovy lásky ke zbraním a střílení…

127:

Střílet ho naučil zřejmě William Owen (12). Roku 1828 přestal jeho nárokům na zabíjení zvířat stačit jeho lovecký arzenál. Toužil po výkonnější dvouhlavňové pušce, a tak uháněl rodiče o prostředky na její koupi. Hrozil jim katastrofálními důsledky, bude-li nucen nadále používat pušku starou, která by řečeného Charlese Darwina mohla, jak tvrdil, kdykoli „připravit o nohy, ruce, tělo & hlavu“ (13). Zanedlouho poté mu novou pušku koupili. Ta se stala jeho nejlepší přítelkyní, kterou si vzal s sebou na studia v Cambridgi, aby se s ní naučil zacházet. A když venku pršelo, cvičil se ve střelbě na pokoji! Za pobytu v Cambridgi „vydatně popíjel a užíval si projížděk na koni a lovu“ s „partou sportovců“ (14)…

128:

Jeho vášeň pro honbu byla tak velká, že se Darwin často ani nemohl dočkat začátku lovecké sezóny, aby mohl pronásledovat kořist. A tak když už to nemohl vydržet, zvažoval prostě, „že zaplatí pokutu a bude lovit i mimo sezónu“, a když si spočítal, že „žádný kolemjdoucí ani lesník nemůže po vás žádat lovecký lístek, aniž by se prokázal svým“, pomýšlel opravdu na to, že bude zákon nezákon skutečně lovit stále (17). Své posedlosti střílením a zabíjením zvířat si byl také velmi dobře vědom, protože, jak jednou prohlásil, „Musel jsem se asi bezděky stydět za svou náruživost, neboť jsem se pokoušel přesvědčit sám sebe, že střílení je cosi jako intelektuální zaměstnání“ (18).

O jeho zálibě ve střílení všichni věděli a v mládí pro něj skutečně neexistovalo nic přitažlivějšího, i když později u něj převážila láska k vědě…

129-130:

Podle Bowlera přetrvala Darwinova vášeň pro střílení do „doby jeho univerzitních studií, až ji nakonec zavrhl jako zbytečné zabíjení“ (25). Croft tvrdil, že jeho střílení nebylo pouhým zbytečným zabíjením, nýbrž něčím daleko horším. Doma ve městě Downu v Anglii prováděl Darwin

četné pokusy s králíky do té míry kruté, že se v jednom dopise vyjádřil o své laboratoři jako o „kabinetu hrůzy“, načež popisoval, jak

zavraždil andělského malého pávíka a desetidenního voláče. Toho prvního jsem se pokoušel usmrtit chloroformem a éterem, a třebaže šlo určitě o velmi lehkou smrt, přece to chvíli trvalo; v druhém případě jsem zkusil vložit kousky cyankáli do velké zavařovací sklenice a za půl hodiny do ní dal holuba.

Zmíněné krutosti v něm zřejmě nevyvolávaly výčitky svědomí, protože byl přesvědčen, že jsou ospravedlnitelné v zájmu pokroku ve vědeckém výzkumu. V dopise profesoru Holmgrenovi do Uppsaly vysvětloval svou filozofii:

Pokroku ve fyziologii nelze zřejmě dosáhnout jinak než pokusy na živých zvířatech, a já mám za to, že ten, kdo brání zmíněnému pokroku, páchá zločin na lidstvu (26).

V průběhu své pětileté cesty na lodi H. M. S. Beagle střílel Darwin nadále aktivně zvířata, kdykoli se k tomu naskytla příležitost. Když například loď přistála u brazilských břehů, zažil Darwin „skvělé ráno…kdy jsem v pohodě plašil a zabíjel ptáky“ (27). Přesvědčil se, že terejové a rybáci jsou tak hloupí, že by jich mohl, jak prohlásil, „pozabíjet spousty svým geologickým kladivem“, což bylo chování, které člověku připomíná chování, které vedlo k vymření jednoho z nejběžnějších amerických ptáků, holuba stěhovavého (28).

Nemáme sice zprávy o tom, kolik ptáků Darwin svým kladivem pozabíjel, bez ohledu na množství však každopádně jde o brutální způsob zabití kteréhokoli zvířete. FitzRoy napsal, že Darwin „popadl kladivo a začal pobíjet nic netušící ptáky a mával kladivem vší silou své pravačky“ (29)…

130-132:

Darwin také pobíjel malé savce jako třeba králíky tak, že po nich házel kamení, a jeho syn Francis prohlásil, že mu „zabíjení zvířat tímhle způsobem docela šlo“ (31).

Darwinova láska k zabíjení se týkala dokonce i lidí, přinejmenším oněch osob, které považoval za primitivy či jak říkal „kanibaly“. Když se dověděl, že ho vybrali jako účastníka průzkumné výpravy na Beagle, natěšeně sděloval spolužákovi, „S obstaráváním výstroje si docela užiji, dneska jsem si objednal ručnici & 2 páry pistolí; neboť s těmi zas— kanibaly půjde určitě často do tuhého: to bude fakt něco, až zastřelíme krále Ostrova kanibalů“ (32).

Během Darwinovy výpravy s H. M. S. Beagle zaútočila na jejich loď hlídková loď slepým nábojem. Kapitán Fitzroy, který nevěděl, že šlo o slepý náboj, pohrozil, že ji potopí. Poté si stěžoval kapitánovi jiné lodi, H. M. S. Druid, a prohlásil, že dopluje k hlídkové lodi a bude tam žádat o omluvu. Darwin, který měl rád násilí, doufal, že hlídková loď vypálí rovněž na H. M. S. Druid, která se bude bránit a potopí ji!

Nedlouho poté přišel místní policejní prefekt k FitzRoyovi a poprosil ho, aby mu pomohl uklidnit rvačku místních černochů. FitzRoy vyslal na jejich pacifikaci 50 po zuby ozbrojených vojáků. Darwin šel za nimi a „tajně toužil po tom, aby se s šavlí či s dýkou mezi zuby“ mohl také zapojit do boje. Černoši se však brzy vzdali, bohužel příliš brzy pro Darwina. Ten byl velmi „zklamán, že neviděl žádnou přestřelku“ nebo násilí (33).

Jeho „záliba ve sportu“ zahrnovala dokonce i jeden z nejbrutálnějších a nejnelidštějších ze všech sportů, hon na lišku využívající psů-zabijáků (34). Bylo by zajímavé zjistit, zda mohla Darwinova „vášeň“ pro zabíjení a smrt hrát roli při budování jeho nemilosrdné teorie přírodního výběru, krvavých zubů a drápů a „přežití nejzdatnějšího“, ve které jako kladná síla vystupuje místo dobra smrt:

Darwin očividně chápal smrt a zkázu jako motor evolučního pokroku, jak je patrné z předposlední věty Původu druhů: „Takto tedy z válčení v přírodě, z hladu a smrti přímo vychází nejušlechtilejší výtvor, který si dokážeme představit, totiž vyšší zvířata“ (35).

Oslavoval tedy smrt, a místo biblického „nepřítele“ se smrt stala naší tvůrčí silou, která slouží evolučnímu pokroku. Navíc měla smrt pro Darwina svůj význam jako činitel, který podle něho zbavoval svět slabochů, což podporovalo příznivý vývoj toho kterého druhu (36). Myslel si tedy Darwin, že svým jednáním přispívá k vyhubení slabších zvířat a ke stimulaci evolučního pokroku?…

132-133:

Darwin prohlašoval o svém otci, že ačkoli je lékař, „Při představě operace se mu skoro dělá špatně, což platí i o pohledu na někoho, kdo krvácí“ (41). Člověk tak neví, jak se postavit k Darwinovu tvrzení, že ještě za medicínských studií přihlížel dvěma „hrozným operacím“, z nichž jedna se týkala dítěte, ale utekl od nich; „bylo to ještě dlouho předtím, než lidstvo poznalo požehnání chloroformu“ (42).

A přitom neměl Darwin žádné takové zábrany, když se učil „vycpávat ptáky“, což byl obor, ve kterém si platil hodiny, aby se naučil preparovat (43). Dokonce „ho velmi bavilo pitvat…živá zvířata“ (44). To vše v době, kdy se ještě nepoužívala anestezie, a kdy tudíž studium vnitřností působilo zvířatům velké utrpení. Zhruba do té doby, než se oženil, neměl Darwin „žádné zábrany při střílení ptáků a jiných zvířat, naopak si s gustem…pochutnával na želvách, alpakách i pásovcích jako otrlý mořský vlk“ (45).

Darwinovo chování je paradoxní zejména s ohledem na jeho stesky, že Bůh je sadistický. V dopise příteli profesoru Hookerovi datovaném 13. července 1856 napsal Darwin ohledně květního pylu, „který se nám jeví jako nemotorný přírodní fenomén svědčící navíc o plýtvání“, že „advocatus diaboli by mohl sepsat hezky tlustou knihu o nemotorných, neekonomických, břídilsky přízemních & strašlivě krutých dílech přírody!“ (46) V jiném dopise, který Darwin poslal profesoru Asu Grayovi, datovaném 22. května 1860, Darwin napsal, že nemůže věřit v křesťanského Boha-Stvořitele, protože na světě je tolik zla. Příklad, který uvedl, zněl:

Nemohu uvěřit tomu, že by dobrotivý & všemohoucí Bůh plánovitě stvořil Ichneumonidae [parazitický hmyz] s výslovným záměrem, aby se živili vnitřnostmi živých housenek či že by si kočka měla hrát s myšmi (47)…

Závěry

Po většinu svého života byl Darwin z psychologického hlediska velmi narušeným člověkem (50). Značnou část života, zejména v mládí, v plném rozkvětu sil, ho očividně sužovala nekontrolovatelná sadistická vášeň zabíjet zvířata. Většina vědců i spisovatelů bohužel nepřikládala váhu důsledkům tohohle Darwinova sklonu a omezila se na konstatování, že rád lovil – což je stěží adekvátním zhodnocením jeho chování. Mnoho lidí loví pro obživu, Darwinova posedlost se však z tohoto rámce hodně vymyká. Miloval zabíjení a zřejmě ho přitahovalo pozorovat utrpení zvířat.

137:

ČÁST TŘETÍ

Darwin a jeho teorie

139:

KAPITOLA OSMÁ

Opsal Darwin svou evoluční teorii?

Souhrn kapitoly

Veškeré hlavní teze evoluční teorie připisované Darwinovi včetně přírodního výběru si Darwin vypůjčil, někteří dokonce říkají opsal od jiných. Mnoho, ne-li většinu jeho základních myšlenek, nalézáme v dřívějších pracích včetně prací jeho dědečka Erasma Darwina. Charles Darwin zřídkakdy náležitě uvedl příslušné autory, z jejichž děl vydatně čerpal. Náš přehled uvádí důkazy pro tohle tvrzení a končí konstatováním, že se zmíněná obvinění mají opravdu o co opřít.

139:

Úvod

Běžným (ale mylným) názorem je, že Charles Darwin sám vymyslel moderní teorii biologické evoluce včetně přírodního výběru (1)…

Navíc byla většina, ne-li všechny hlavní myšlenky, připisované Darwinovi, vlastně již před ním zveřejněny jinými. De Vries konstatoval, že někteří kritici dokonce usoudili, že Darwin nepřispěl žádným zásadním nápadem k teorii evoluce přírodním výběrem (4). Ani běžný názor, že Darwin začal aktivně rozvíjet svou teorii, když pobýval na Galapážských ostrovech, neodpovídá pravdě – nejenže se neopírá o důkazy, ale „prostě ve vědeckých poznámkách či dopisech pocházejících z Darwinovy výpravy na Beagle není prakticky ani stopy po evolučních myšlenkách“ (5). Neexistují důkazy o tom, že by se Darwin v oné době nějak zvlášť zajímal o evoluci, jeho zájem byl tehdy upřen spíše na geologii. Studie profesora Howarda Grubera zjistila porovnáním záznamů z cesty na Beagle z let 1839 a 1845, že Darwin úmyslně změnil znění záznamu z 1839, aby vyvolal dojem, že se z Darwina kreacionisty stal Darwin evolucionista či že byl přinejmenším pevně rozhodnut se jím stát, už v roce 1839 (6). Darwin pozměnil dodatečně zmíněný záznam vložením nových odstavců a oddílů zaměřených na evoluční myšlenky, aby vyvolal dojem, že vymyslel teorii evoluce cestou přírodního výběru již na své cestě na Beagle (7). Walter usoudil, že historický výzkum nade vši pochybnost prokázal, že názor,

že lidé představují poslední stadium v „transmutaci“ jednobuněčných organizmů, prosazovaly tucty přírodovědců v letech 1800 až 1859. Přetrvávající názor, že Darwin jako jediný formuloval myšlenku evoluce jako takovou, je…zcela zcestný /8/.

Ze studia dějin evoluční teorie vyplývá, že si Darwin ve skutečnosti „vypůjčil“ všechny její zásadní teze – někteří soudí, že přesnější by bylo říci, že je opsal – , aniž by náležitě uznal zásluhy zmíněných přírodovědců, dokud ho k tomu stížnosti kolegů-vědců nedonutily. Několik dokladů uvedeného tvrzení teď přineseme.

Moderní teorie biologické evoluce před Darwinem

Moderní teorii biologické evoluce zveřejnil poprvé patrně Charles De Secondat Montesquieu (1689-1755), který usoudil, že „na počátku existovalo velmi málo“ druhů organizmů, a přirozenou cestou postupného vývoje od té doby jejich počet „vzrostl“ (9). Dalším důležitým raným evolucionistou byl Benoit de Maillet (1656-1738), jehož kniha o evoluci vyšla posmrtně roku 1748. Maillet v ní tvrdí, že ptáci, savci i lidé se vyvinuli z ryb (10). A další predarwinovský vědec, Pierre-Louis Maupertuis (1698-1759), konstatoval ve své knize z roku 1751, že nové druhy vznikají náhodnou kombinací různých částí zvířat žijících…

142:

Dokonce i tezi o přírodním výběru považovanou všeobecně za hlavní Darwinův přínos k evoluční teorii rozvinuli či přinejmenším o ní uvažovali ještě před Darwinovým vystoupením i jiní včetně Williama Charlese Wellse v roce 1813, Edwarda Blytha roku 1835, 1836 a 1837, a později Alfreda Russela Wallaceho (1823-1913).

Erasmus Darwin

Jedním z nejdůležitějších predarwinistů byl vlastní dědeček Charlese Darwina, Erasmus Darwin (1731-1802). Rozpracoval své myšlenky podrobně ve dvousvazkovém díle nazvaném Zoonomia a zveřejněném roku 1794. Kniha nebyla žádným exponátem do kabinetu kuriozit, nýbrž šla dobře na odbyt a byla dokonce přeložena do francouzštiny, němčiny a italštiny. Darlington tvrdil, že od Erasma Darwina „pocházely skoro všechny důležité myšlenky, které pak přešly do evoluční teorie“, včetně přírodního výběru (14). Ještě jako mladík odcestoval Charles Darwin do Edinburghu, kde měl jeho dědeček mnoho obdivovatelů (15). Robert Grant tam pak Charlesi Darwinovi podrobně vyložil Erasmovy myšlenky o „transmutaci“ (jak se tenkrát evoluce nazývala). Nemáme však důkazy o tom, že by Darwin někdy otevřeně připustil, že jeho dědeček podstatně ovlivnil formulaci jeho ústřední myšlenky…

144:

Jean Baptiste Lamarck

Jean Baptiste Lamarck (1744-1829) je považován za „prvního moderního přírodovědce, který uveřejnil množství spisů obhajujících evoluci veškerého moderního života z dávných předků“ (26). Darwinova myšlenka, že pangenesis (viz kapitola 10) byla hlavním zdrojem biologické rozmanitosti, byla bytostně lamarckovská (27). Darwin si z Lamarcka vypůjčil tolik tezí, že by ho bylo možno oprávněně označit za neolamarckovce, avšak dnes vyzdvihují evolucionisté naopak Darwina a Lamarck je bagatelizován…

145:

Darwin nikdy neuznal svůj obrovský dluh vůči Lamarckovi a nečiní tak ani většina dnešních historiků. Tvrdil dokonce, že nečerpal z Lamarckova díla ani jediný „fakt či myšlenku“ (30)!

Robert Chambers

Dalším důležitým Darwinovým předchůdcem byl Robert Chambers (1802-1871). Jeho kniha Stopy přirozených dějin stvoření byla zveřejněna poprvé roku 1844 (31). Crookshank ve stručné zprávě o ní konstatoval, že Chambers měl za to, že dochované typy lidí jsou výsledkem střídajících se fází evolučního pokroku a ústupu. Stopy nejen uspíšily formulaci evoluční hypotézy, nýbrž také tvrdily, že přírodě „lze nejlépe porozumět tak, že hledáme její vlastní zákony, než tak, že se utíkáme k bohu zasahujícímu zvenčí“ (32).

Darwin připustil, že bez Chambersovy knihy by možná nikdy Původ druhů nenapsal (33)…

I další vědci vinili Darwina z plagiátu

Ačkoli někteří mají za to, že není vhodné soudit Darwina podle dnešních norem týkajících se autorských práv, obvinění z plagiátu vznášeli poprvé již jeho kolegové pouhých několik let poté, kdy zveřejnil své klasické dílo Původ druhů. Broad a Wade konstatují:

Eiseley není jediným kritikem Darwinova nerespektování autorských práv. Obvinění proti němu vznesl již jeho současník, zatrpklý spisovatel Samuel Butler; vytýkal mu, že přechází mlčením ty, kdo formulovali podobné myšlenky. Je pravda, že když O původu druhů vyšlo poprvé roku 1859, Darwin se v něm o svých předchůdcích téměř nezmínil (50).

Poté, co esejista a romanopisec Samuel Butler (1835-1902) „obvinil Darwina z ignorování evolucionistických úvah Buffona, Lamarcka i jeho vlastního dědečka Erasma“, napsal Gould, že Darwin reagoval na tahle obvinění „mlčením“ (51). Jelikož si však byl vědom, že na zmíněných výtkách přece jen něco bude, opatřil Darwin pozdější vydání své knihy o Původu několika dalšími poznámkami o zdrojích, ze kterých čerpal. Nicméně, „vzhledem k pokračujícímu tlaku doplnil [poděkováním svým předchůdcům] historickou črtu ve třech následujících vydáních“ Původu (52). Tenhle ústupek však

stále ještě nebyl dostatečný, aby uspokojil všechny Darwinovy kritiky. Roku 1879 zveřejnil Butler knihu nazvanou Evoluce postaru a nově, ve které obvinil „Darwina z ignorování evolučních úvah Buffona, Lamarcka i Darwinova vlastního dědečka Erasma. Darwinův syn Francis k tomu poznamenal: „Celá aféra způsobila mému otci mnoho bolesti“ (53).

Roku 1858 poslal Wallace Darwinovi výtisk svého článku popisujícího jeho vlastní nezávisle vymyšlenou teorii evoluce přírodním výběrem. Ačkoli Leslie tvrdil, že někteří učenci soudili, že se „Darwin snažil lstí oloupit Wallaceho o uznání za přírodní výběr“ (54), jiní zase tvrdí, že byl Darwin zahnán do kouta a nezbývalo mu než podělit se o autorství svého prvního článku o přírodním výběru s Wallacem. Gunther Stent konstatoval, že to nebyl smysl pro fair play, který donutil Darwina publikovat spolu s Wallacem, ale spíš strach, že mu Wallace sebere slávu (55).

Brackman tvrdí, že Darwinovo údajné opisování od Wallaceho bylo „jednou z největších špatností v dějinách vědy“. A dodává, že „Darwin a dva přední vědci – jeho přátelé, usilovali o to, aby lstí zajistili prvenství a uznání“ za evoluční teorii, konkrétně za mechanizmus evoluce, přírodní výběr, pro Charlese Darwina (z úvodu na přebalu knihy) (56). Zoolog Williams užívá ještě silnějších slov a tvrdí, že Brackman prokázal, že „Darwin ukradl (což není vůbec příliš drsné slovo) teorii Wallaceovi“ (poznámku v závorce použil už sám Williams)…

151:

Onen slavný takzvaný společný Darwinův a Wallaceův článek byl ve skutečnosti zveřejněn bez Wallaceova vědomí! (58) Ať už si Darwin přivlastnil některé Wallaceovy myšlenky či nikoli, podařilo se mu každopádně dosáhnout za evoluční teorii uznání, kdežto Wallace je dnes prakticky neznámý, když nepočítáme skupinku darwinovských badatelů…

152-153:

8. června 1858 dostal Darwin dopis od Alfreda Russela Wallaceho, ke kterému byl přiložen 12stránkový souhrn Wallaceových názorů na evoluci; tj., přírodní výběr. Wallace byl proslulým přírodovědcem a měl za sebou řadu článků o evoluci, které Darwin četl a vzbuzovaly jeho zájem. Z jednoho ostrova blízko Bornea zaslal Wallace Darwinovi svou monografii. Práce byla skutečně skvělá! Darwin pak tvrdil, že nedávno došel k týmž závěrům, a tak si vlastně Wallaceovu teorii přivlastnil (62).

Rhawn soudí, že po obdržení zmíněné monografie přestal Darwin studovat

vilejše a začal horečně pracovat na knize, syntéze výroků Blytha, Wellse, Pritcharda, Lawrence, Naudina a Buffona: O původu druhů přírodním výběrem, kterou zveřejnil v listopadu 1859, téměř 18 měsíců poté, co dostal Wallaceův článek (63)…

153-154:

Rhawn uvažoval o tom, že Darwina vedly k plagiátu tytéž důvody, které k němu vedou vědce dnes:

Darwin dobře věděl, že zmíněná „syntéza“ i teorie „přírodního výběru“ mu získají světovou proslulost. On i jeho vlivní přátelé ve vědecké obci a ostatní přívrženci vyvíjeli mimořádné úsilí o přepsání dějin a vytváření aureoly kolem Darwinových zcela bezvýznamných pozorování z doby jeho výpravy na Beagle – pozorování, která se mnoho nelišila od prací četných přírodovědců píšících a publikujících v jeho době (69).

Klíčovým prvkem Rhawnovy argumentace je jeho závěr, že do té doby, než dostal Wallaceův článek, nezveřejnil Darwin „absolutně nic významného o evoluci, a strávil předcházejících 15 let studováním ‚vilejšů‘ a psaním o nich. Nikoli o evoluci. O vilejších!“ (70)…

Příčinou toho, že Wallace hrál pouze druhé housle a že tak mnoho vědců v 19. století „považovalo za přijatelné připsat Wallaceovo dílo Darwinovi“, by mohl být fakt, že Darwin tvrdil, že

napsal o „přírodním výběru“ identický článek, ve kterém uvedl přesně stejná fakta a došel k naprosto totožným závěrům jako Wallace, a tak ho šokovalo a zdrtilo, když zjistil, že Wallaceovy závěry jsou úplně stejné. Zarážející shoda okolností! Takže Darwin si opravdu zaslouží uznání jako spoluobjevitel. Má-li však čtenář přesto pochybnosti, nechť zváží následující skutečnosti: Darwin, bývalý tajemník Geologické společnosti, byl synem bohatého a významného člověka a členem kroužku mimořádně vlivných vědců. Wallace byl outsiderem (72)…

Podvod

Četní badatelé soudí, že Darwin spáchal nestydatý podvod. Zoolog Beddall zjistil, že nejzávažnější část korespondence mezi Wallacem a Darwinem byla úmyslně zničena, aby nebylo možné „vysledovat, jak Darwin došel ke své teorii“ (77). Darlington usoudil, že Darwin prostě jen zkompiloval své dílo z myšlenek jiných lidí, nejen Wallaceových, nýbrž i Lyellových a Hookerových (78). Ospovat napsal, že se „Darwinova koncepce přírodního výběru“ v jeho eseji z roku 1844 „podstatně lišila od koncepce, na které je postavena kniha O původu druhů“ zveřejněná o 15 let později (79).

Uveďme například, že Darwin dostal od Wallaceho dopis, který obsahoval zásadní formulace toho, co Darwin později vydával za teorii vlastní. Dokonce i terminologii, kterou Darwin používal, opsal od Wallaceho. Darwin ovšem tvrdil, že inkriminovaný dopis mu přišel o tři měsíce později než ve skutečnosti, aby si mohl nárokovat prvenství (80). Z pečlivých záznamů archivovaných Poštovním muzeem v Londýně vyplývá, že Darwin lhal, když tvrdil, že sporný dopis dostal koncem dubna 1857. Dopis byl doručen 12. ledna 1857 (81).

Další dopis od Wallaceho, o kterém Darwin tvrdil, že přišel 18. června, mu byl ve skutečnosti doručen 3. června 1858 (82). Zmíněný časový rozdíl očividně umožnil, že Darwinovi prošel plagiát Wallaceova díla, a na podvod přišlo až několik neohrožených badatelů. I když si někteří myslí, že plagiát je v tomhle případě příliš silné slovo, a že nelze obvinit Darwina z plagiátu jen na základě uvedených indicií, je přinejmenším nesporné, že Darwin neuvedl řádně prameny a autory, ze kterých čerpal své myšlenky (83).

Je pravda, že ještě před svatbou s Emmou zaplnil Darwin pět sešitů poznámkami, které (zejména v posledních dvou sešitech pocházejících z let 1837-1840) svědčí o tom, že měl určité představy o tom, co nazýval transmutací. Není ovšem jasné, které myšlenky ve zmíněných sešitech jsou jeho vlastní a které myšlenky posbíral od jiných, aniž by je uvedl v příslušné bibliografii či jim alespoň slušně poděkoval.

Darwin sice v dopise Badenu Powellovi datovaném 18. ledna 1860 uznal, že nevymyslel „doktrínu“ evoluce a že „jedinou novinkou v mém díle je snaha vysvětlit, jak docházelo k proměnám jednotlivých druhů“ – snaha, která vyšla do značné míry naprázdno. A navíc existují důkazy, že i v tomto ohledu vycházel z prací jiných vědců (jak jsme doložili výše), ačkoli tvrdil, že „mi zde žádní předchůdci vzorem nebyli“ (84).

Závěry

Ačkoli se Darwinovi výborně dařilo popularizovat teorii organické evoluce přírodním výběrem, zejména ve vědecké obci, existují důkazy o tom, že nevymyslel její zásadní teze, jak se běžně má za to. Darwin nebyl dokonce autorem ani oněch aspektů evoluce, za které je dnes nejvíce chválen, včetně přírodního a sexuálního výběru. Nechával však svět v přesvědčení, že na tyhle i jiné myšlenky přišel právě on…

Souhrn

Existuje široká shoda o tom, že všechny hlavní myšlenky o biologické evoluci obsažené v Darwinově díle vyslovili jiní vědci již předtím, než je publikoval Darwin. Jak poznamenal Kitcher, „Kreacionisté uvažovali o ‚kreačním modelu‘ původu života na zemi…Potíž s touhle představou je ta, že byla opuštěna, z velmi dobrých důvodů…několik desítek let předtím, než Charles Darwin napsal Původ druhů (93). Jeden historik vědy vzdělaný v Oxfordu šel ještě dál a konstatoval, že na rozdíl od běžného

názoru, nebyla žádná z tezí, ze kterých Darwin sesmolil svou evoluční teorii cestou přírodního výběru, vůbec nová. Historici jsou dnes přesvědčeni, že hlavní zásady evoluce – boj o přežití, výběr, dědivost, adaptace, dokonce i výskyt náhodných změn dědičných rysů – byly zcela běžnými tématy ve viktoriánské botanice i zoologii (94).

163:

KAPITOLA DEVÁTÁ

Darwinova neseriózní vědecká práce – přehled

Souhrn kapitoly

Charles Darwin je běžně pokládán za jednoho z největších vědců v dějinách. Zkoumáme-li však blíže kvalitu Darwinovy vědecké práce, narazíme přitom na četné příklady podvodů, porušování vědecké etiky či prostého lajdáctví. Existuje sice mnohem více příkladů Darwinova neseriózního přístupu k badatelské práci, avšak i těch několik příkladů citovaných v našem stručném přehledu svědčí o tom, že ona bezpříkladná důvěra, se kterou dnešní vědecký svět přijímá Darwinovo dílo, není na místě…

163-164:

Analýza četných Darwinových omylů

Jenom ve svém Původu provedl Darwin tisíce změn, aby v něm zvýšil přesnost svých formulací. Jedna studie zjistila, že počet oprav, které Darwin provedl v šesti vydáních zmíněné knihy, je tak velký, že je nemožné je kvantifikovat bez takzvaného variora (textu, který shrnuje různočtení všech vydání, abychom je mohli porovnat a spočítat změny). Uvedená studie konstatovala, že ze

3878 vět prvního vydání změnil Darwin svou formulaci jednou až pětkrát skoro ve 3 000 případech, tedy asi v 75 procentech textu. Přes 1 500 vět v dalších vydáních přidal, a v konečném textu jich pak skoro 325 vynechal. V celém textu pak provedl (v různých obdobích) skoro 7 500 drobnějších změn různého druhu. Celkově lze konstatovat, že šesté vydání je téměř o třetinu delší než první (3).

Když Darwin dokončil rukopis Původu, poslal ho k posouzení manželům Hookerovým. Paní Hookerové se zdály některé jeho pasáže tak zmatené, že se Darwin polekal a „horlivě sliboval, že své myšlenky v korekturách vyjádří srozumitelněji“ (4). A ve svých snahách o srozumitelnost pak pokračoval ve všech šesti dalších vydáních po 12 dalších let (5). Když Darwin dostal svůj výtisk prvního vydání Původu, konstatoval s hrůzou, že sloh je „neuvěřitelně špatný“, a provedl tolik oprav, že napsal svému nakladateli, Johnu Murrayovi, a nabídl mu, že zaplatí většinu nákladů na provedení oné spousty požadovaných oprav. K „21. červnu měl opraveno pouhých 130 stránek, a druhý den opravil jen 20 dalších“ (6).

Ono neustálé opravování představovalo „dlouhý a bezútěšný zápas…Nekonečné opravy, zoufalá snaha vyjádřit se jasně, vědomí toho, jaký by asi byl ideální text…změny faktů i interpretace na poslední chvíli – to vše ho stálo zdraví“ (7)…

165-166:

Většina autorů přepisuje své materiály, aby jasněji vyjádřili svou myšlenku, což je úkol, který dnes díky počítačům zvládáme snadněji; mnohé změny v Darwinových textech byly však nutné kvůli věcným chybám, které tam autor měl. Barrett et al. napočítali 70 „chyb“ (10) v textu Darwinova Původu člověka, a Darwin sám napočítal 25 chyb (11). Jako příklad uveďme skutečnost, že na straně 68 díla Původ druhů tvrdí Darwin, že nosorožci nebývají kořistí šelem, zatímco, jak uvedl Galton, „zřídkakdy najdeme nosorožce“, kterého nenapadly „šelmy“ (12).

I některá Darwinova další zásadní tvrzení se ukázala jako mylná, třeba jeho předpověď toho, že „černošské kmeny“ vymřou a že muži jsou vyspělejší než ženy (13). Mezi mnoha dalšími příklady Darwinových vědeckých omylů byl patrně nejvážnějším jeho souhlas s teorií o dědičnosti získaných vlastností (lamarckovskou genetikou) a jeho myšlenka pangeneze – názor, že k evoluci dochází tak, že buňky vysílají informace do gamet a tak vznikne v příští generaci pozměněný jedinec. Je tedy nutné další zkoumání celé řady Darwinových mylných závěrů, aby se dalo s určitostí říci, do jaké míry je jeho dílo bezcenné. Simonton konstatuje, že

mnoha darwinistům se jeví jako příkladný vědec, perfekcionista bona fide…Zamyslíme-li se však hlouběji nad jeho celoživotním dílem, zjistíme, že tenhle idealizovaný obraz má četné vady na kráse. Mnohé jeho zveřejněné výklady jsou mylné a v jeho díle najdeme dokonce i hloupé domněnky. V jednom svém raném článku vysvětlil zcela zcestně vznik jisté geologické formace, což mu pak připravilo nejednu pernou chvilku. Později, navzdory neobyčejně podrobnému studiu svijonožců, byl nucen připustit, že „se šeredně zmýlil v otázce cementačních žláz“ (14)…

166:

Darwin například napsal, „Nevidím problém v tom, aby se z medvědí čeládky přírodním výběrem stávali postupně vodní savci svou strukturou i zvyky, aby se jim prodlužovaly čenichy, až se z nich stane tak monstrózní tvor jako je velryba“ (18). V šestém vydání tuhle spekulaci opustil a „na plovoucího medvěda…mu zůstala jen úsměvná vzpomínka“ (19). Hedtke na základě svých výzkumů dokonce soudí, že Darwin nepřímo přiznal některé z osudových slabin své teorie v šestém vydání Původu vydaném roku 1872 (20). Teď uvedeme některé příklady jeho neseriózní vědecké práce…

171:

Kromě skutečnosti, že Darwinovo dílo bylo jednou z prvních vědeckých knih, které obsahovaly fotografie, byl jeho hlavním úskalím fakt, že „některé z fotografií…byly dodatečně upravovány“ (39)…

171-172:

Darwin se konkrétně snažil vyvrátit závěry Bella a dalších o tom, že lidské emoce odrážejí fakt, že člověk byl stvořen božskou bytostí, a místo toho byl přesvědčen, že původ těchto emocí spočívá v evoluci (42). V létě 1840 četl Darwin Bellovo dílo o emocích a jejich vyjadřování, které zvýšilo jeho zájem o tento problém, ale „naprosto nemohl souhlasit s jeho názorem, že různé svaly byly speciálně vytvořeny tak, abychom mohli vyjadřovat konkrétní emoce“ (43). Rozhodl se tedy, že toto tvrzení vyvrátí. Bell byl profesorem chirurgie a byl povýšen do šlechtického stavu i jinak vyznamenán.

Darwin se dále pokoušel dokázat, že klíčem k pochopení lidských emocí je chápat tyto emoce jako zakrnělé či přežívající zvyky zděděné po našich evolučních předcích. Jako doklad své teorie užíval fotografie lidí vyjadřujících emoce:

Fotografie pro zařazení do knihy Vyjadřování emocí u lidí a zvířat vybíral tak, aby zaujaly a pobavily čtenáře, a to i na úkor vědecké objektivity. Zamyslíme-li se nad fotografickými ilustracemi ve Vyjadřování, musíme konstatovat, že Darwin byl s to jednat jako mazaný stratég (44).

Ačkoli Darwin připouštěl, že některé použité fotografie nebyly pořízeny jako zachycení přirozeného výrazu a další dodatečně vyretušovány, zjistil Paul Ekman, sociální psycholog a darwinista na Kalifornské univerzitě v San Francisku, „z Darwinových archivů a korespondence, že změny byly rozsáhlejší“ než se dříve předpokládalo (45)…

178:

Julia Pastranová

Dalším příkladem Darwinova badatelského omylu byl případ takzvaného chybějícího spojovacího článku, Julie Pastranové. Ve své zprávě o této takzvané opičí ženě, která byla mnoha darwinisty vydávána za důkaz existence přechodné formy organizmu mezi lidoopy a člověkem, tvrdil Darwin nesmysly. Například to, že má čtyři řady zubů. Pokud jde o Juliinu povahu, měl snad Darwin pravdu, v otázce její anatomie se však mýlil, protože „kdyby si někdo dal tu práci a zeptal se jí, mohla mu snadno hned odpovědět, že samozřejmě žádné nadbytečné řady zubů v ústech nemá (i když opravdu měla problémy s dásněmi)…Živí lidé nemají čtyři řady zubů“ (78)…

179-181:

Darwin, špatný vědec

Úvahy o Darwinovi často „zveličují jeho šikovnost při práci v terénu i jeho schopnost plně pochopit význam řady jeho objevů“ (81). Z mnoha hodnocení „vyplývá, že Darwin pečlivě sbíral po celém světě vzorky a byl si při jejich sběru vědom jejich důležitosti“, avšak ve skutečnosti

po návratu z výpravy na HMS Beagle zůstal již Darwin v Anglii, takže většinu materiálu nasbíral v raném mládí. Když Beagle vyplouvala, bylo mu pouhých 22 let…[a] když začal sbírat vzorky, byl nezkušeným a dosti zmateným absolventem bohosloví. Na místo výzkumného pracovníka na HMS Beagle byl jmenován spíše proto, že jeho společenské postavení z něj činilo vhodného společníka pro kapitána Roberta FitzRoye, než pro své znalosti v oboru přírodních věd. V tomto směru považoval FitzRoy Darwina za bezvýznamného.

Rees dodává, že velkým problémem bylo, že když sbíral vzorky na Galapážských ostrovech,

dával si Darwin málokdy tu práci, aby připevnil ke vzorku, který sebral, štítek se jménem ostrova, odkud vzorek pocházel, protože to nepovažoval za důležité. Ačkoli mu ke konci pobytu řekli, že mnohé stromy a želvy jsou specifické pro ten který ostrov, bylo už pozdě a on už se sbíráním končil. Když Beagle plula Tichým oceánem, živil se želvami a jejich krunýře – nejdůležitější klíč k vystopování adaptivní radiace druhu – házel do moře (83).

Navíc, když se Darwin vrátil do Anglie, předal Zoologické společnosti 80 savců a 450 ptáků k vycpání a určení, byl však nucen

se spoléhat na experty, aby určili a zkatalogizovali jeho sbírku, protože neměl potřebné znalosti k tomu, aby to udělal sám. Při návštěvě Linnéovské společnosti byl Darwin nucen připustit, že „neví o rostlinách, které nasbíral, víc než člověk z jiné planety“ (84).

Faktem zůstává, že „Darwinovi dělalo velké problémy“ rozeznávat od sebe pěnkavy z Galapážských ostrovů a „pletl si ptačí exempláře pocházející z různých ostrovů“, přičemž dokonce připouštěl, že

je nedokáže rozdělit podle jednotlivých druhů a není mu jasné, jaký význam má tvar jejich zobáků…Vzorky Darwin špatně označoval a nepovažoval je za obzvlášť významné. Neměl potuchy o tom, že se jednalo o zástupce blízce příbuzné skupiny se zobáky uzpůsobenými k životu v konkrétních nikách (85).

Ve skutečnosti to byl profesor John Gould, tehdejší správce sbírky vycpaných ptáků Zoologické společnosti,

kdo poznal, že vzorky představují 12 druhů blízce příbuzných pěnkav. Teprve později přišel Darwin na to, že tahle skutečnost má význam pro evoluční teorii. To, jak galapážské pěnkavy využívají dostupné zdroje, zkoumal podrobněji mnohem později hlavně David Lack (86).

Záhadný pan Collins

Jedna chyba, kterou Darwin udělal v první kapitole Původu, se stala podnětem k „intenzivnímu bádání po skoro půldruhé století“ (87). Ze záhady, která byla nakonec rozřešena, se vyklubala pravopisná chyba ve jménu slavného šlechtitele skotu, jakéhosi pana Collinse, který se ve skutečnosti jmenoval Charles Colling. Colling byl nejslavnějším šlechtitelem krátkorohého skotu, člověkem, který zbohatl na dodávkách hovězího do britských řeznictví. Zajímavý je fakt, že se zmíněná chyba táhla všemi šesti vydáními Původu (88). Darwin v něm sice píše o Collingově šlechtitelském programu využívajícím slavného býka jménem „Favorit“, Ogawa se však domnívá, že se Darwin začal zabývat Collingovým dílem podrobněji teprve po zveřejnění Původu (89). Když pak Darwin později o Collingovi psal, opět popletl jeho jméno, tentokrát jako „Collings“ (90). Ogawa má za to, že „Collins je mýtem, který přetrval 140 let jen díky slávě knihy O původu druhů“ (91).

Závěry

Darwin je často považován za jednoho z nejváženějších vědců, kteří kdy žili (92). Nezaujatý pohled na jeho dílo však vyžaduje i zhodnocení jeho vědeckých omylů. Uvedených několik příkladů mnoha Darwinových existujících chyb ilustruje skutečnost, že jeho závěry byly založeny jak na nesprávné analýze dat, tak na nesprávných datech jako takových. Jeho badatelská práce byla často velmi povrchní a silně poznamenaná ideologií, kterou zastával…

182:

Dalším příkladem je Darwinovo tvrzení, že ovce Ancon jsou novým plemenem ovcí dokazujícím, že nový druh se může vyvinout za jednu generaci. Ukázalo se však, že jde o ovce nemocné, trpící smrtelnou genetickou deformitou, nikoli o nové plemeno (94). Se zřetelem na Darwinův kult by se na jeho četné chyby nemělo ani zapomínat ani by se mu neměly odpouštět…

187:

KAPITOLA DESÁTÁ

Pangeneze: Darwinova dnes vyvrácená teorie

Souhrn kapitoly

Evoluce je založena na přírodním výběru z existujících biologických znaků. Přírodní výběr přitom umí pouze některé znaky vyloučit, neumí vytvořit znaky nové. Evoluce vyžaduje teorii, která by vysvětlila původ nových genetických informací. Teorie pangeneze byla hlavním pokusem o stanovení zdroje nových genetických informací nutných pro vznik fenotypické pestrosti. Tuto teorii vydávanou Darwinem za hlavní zdroj nových genetických variací naše dnešní zkušenosti vyvracejí. A to je pouze jeden příklad z mnoha, kdy se Darwin mýlil.

Úvod

Předpokládají-li existenci jediné buňky jako výchozího bodu pro evoluci, pak musí darwinisté vysvětlit, jak se mohla z jednobuněčného organizmu vyvinout široká škála dnes existujících životních forem (1)…

187-188:

Výběr ze znaků generovaných genomem existujícího tvora je něco zcela jiného než vývoj zcela nového znaku či orgánu. Nejzásadnější námitkou proti tomu, že teorie přírodního výběru může vysvětlit existenci veškerého života, je tvrzení, že výběr, ať už přírodní či prováděný člověkem, nemá moc vytvořit novou strukturu nebo orgán. Může změnit pouze četnost výskytu znaku v populaci již existujícího. Slavný francouzský vědec Hugo De Vries již před časem konstatoval, že i když je přírodní výběr snad s to vysvětlit přežití nejzdatnějšího, neumí vysvětlit to, jak onen nejzdatnější vznikl (2). Přírodní výběr není tvůrčí silou, jak se často tvrdí, umí jenom třídit (3). Skoro po sto letech od De Vriese si Charlesworth rovněž všiml, že výběr „funguje pouze jako síto, některé varianty zachová a jiné zavrhne; nepředstavuje tvůrčí sílu, která by byla zdrojem pestrosti životních forem“ (4)…

188:

Smysluplná evoluční teorie předpokládá doložený zdroj nových biologických prvků, ze kterých by mohl přírodní výběr vybírat. Darwinisté se však stále nemohou shodnout na tom, která z metod přicházejících v úvahu jako cesty k zmnožení genetické informace je ta pravá…

189:

Darwinova teorie pangeneze

27. května 1865 poslal Darwin kopii 30stránkového rukopisu o pangenezi k recenzování T. H. Huxleyovi (10). Na Huxleye udělala teorie velký dojem a navrhl, aby Darwin své představy zveřejnil. Roku 1868 vyšla Darwinova teorie pangeneze jako kapitola 27 ve 2. dílu jeho knihy Vytváření plemen zvířat a odrůd rostlin domestikací. Darwin tvrdil, že zmíněnou teorii vytvořil „z logiky“ biologických poznatků, které měl k dispozici (11). Doufal, že jeho teorie vyřeší problém zdroje pestrosti života a vysvětlí „všechny známé genetické projevy“ a „všechna pozorovatelná fakta a zákony dědičnosti“ (12)…

Pangeneze nebyla podružným přívažkem Darwinovy teorie; měl za to, že tento mechanizmus je hlavním zdrojem většiny nových genetických informací, které vyžadovala evoluce – byla tedy ústřední tezí jeho teorie (15)…

191:

Pangenetická biologie

Pangeneze je založena na myšlence, že každičká část organizmu včetně všech orgánů (ledvin, kostí, očí, jater), tkání, somatických buněk, a dokonce i částí buněk, tvoří během všech stadií vývoje organizmu, od embrya po dospělce, „gemule“. Takže ke změnám vlivem změn prostředí dochází v každém vývojovém stadiu, nejen v dospělosti (28). Darwinova teorie pangeneze tvrdila, že „změny prostředí působící na rozmnožovací orgány či na tělo jsou nutné jako spouštěcí mechanizmus vzniku variace“ (29). Darwin napsal, že z pangeneze vyplývá, že zvláštní „jednotky“ dědičnosti, které nazýval gemule, vytváří celý organizmus, aby se mohl množit (30)…

191-192:

Jak tyhle gemule obíhají tělem, přibývá jich, protože se při náležité výživě několikrát dělí; nakonec se shromáždí v gametách příslušného organizmu (ve vajíčkách i spermiích) „na základě vzájemné spřízněnosti“ (34). Podle Darwina jsou „sexuální prvky“ (gamety) „pouhou sbírkou gemulí vytvořených somatickými jednotkami“ (35). Pozměněné gemule předají nakonec rodiče potomkům, kteří tak zdědí zmíněné změny a od rodičů se tedy liší…

193:

Pangeneze byla jednou ze základních tezí Darwinovy evoluční teorie, protože měl za to, že vysvětluje široké spektrum dat z pozorování (40). Díky pangenezi mohou být například zkušenosti rodičů předávány potomstvu. Darwin tvrdil, že po předání mohou gemule generovat biologické změny buď hned v příští generaci nebo gemule přejdou ve stavu útlumu do generací budoucích. A projeví-li se takto „uskladněné“ znaky v dalších generacích, říkáme jim atavistické znaky – myšlenka, která měla mnohé neblahé důsledky v kriminologii (41).

194:

Fatální problémy s pangenezí

Darwin soudil, že gemule podléhají určitým změnám, které jsou bezprostřední odpovědí na určité změny organizmu, tak jako roste sval vlivem cvičení (44). To, jak se ona „zrnka či atomy“ v buňce mění, nebo to, jak jsou z ní „vypuzovány“ a začleňovány do toho, čemu dnes říkáme genetická informace v gametách, Darwin nikdy nevysvětlil, ani teoreticky (45).

Darwin nebyl ani s to vysvětlit, co to vlastně gemule jsou. Proto používal k jejich popisu tolik výrazů včetně zrnek, částic, atomů, a dokonce buněk, termínu, který používal, jak se mu namanulo, protože měl za to, že „buněčná teorie není ještě plně rozvinuta“ (46). Teorie gemulí také prakticky neobjasňovala mechanizmus určující, které znaky budou vyjádřeny, co spustí proces jejich realizace, a jak k vyjádření dochází…

194-195:

Pangeneze – lamarckovská koncepce

Pangeneze je vlastně lamarckovskou myšlenkou, protože učí, že faktory jako cvičení či učení mohou způsobovat změny v tělesných buňkách, které předáváme svým potomkům. Jinými slovy, Darwin učil v souladu s Lamarckem, že „získané znaky“ mohou být děděny. Teorie získaných znaků byla natolik zásadním rysem Darwinova chápání biologie, že měl za to, že se podle ní musí řídit každá rozumná teorie dědičnosti (49)…

195-196:

Darwinova lamarckovská konverze je ironií osudu. Pouhých pár let předtím, v dopise Hookerovi z roku 1844, nazval Darwin Lamarckovu myšlenku „nesmyslem“ a jeho knihu „skutečnou hovadinou“ (57). Darwin uznával, že chirurgické zásahy jako třeba obřízka nejsou dědičné, tvrdil však, že gemule jsou předávány po mnoho generací – vágní předpoklad ad hoc, který nezohledňuje jasné důkazy proti lamarckizmu. Darwin nebyl nikdy s to přesně vysvětlit, které změny vzniklé tlakem prostředí jsou děděny, a dokonce ani to, za jakých podmínek jsou děděny.

Empirické vyvrácení pangeneze

Koncem 60. let 19. století „zaujala“ teorie pangeneze Francise Galtona (1822-1911), Darwinova bratrance, hned, jak se o ní dověděl (58). Byl touto myšlenkou tak okouzlen, že „honem sehnal vše, co šlo, aby doplnil kapitolu o ní“ do své knihy o eugenice nazvané Vrozené vlohy (59).

Aby dal celé myšlence řádný matematický základ, provedl Galton řadu komplexních, dobře promyšlených pokusů, pomocí nichž se snažil vědecky dokázat Darwinovu teorii pangeneze. Konkrétně se Galton pokusil ověřit Darwinovu představu o tom, že všechny „složky“ těla vytvářejí vlastní individuální gemule. Galton předpokládal, že do rozmnožovacích orgánů nepřecházejí pouze gemulové kombinace (čímž přecházejí příslušné znaky z rodičů na děti), nýbrž že oběhová soustava těla musí také přepravovat gemule ke gametám. Nedovedl si představit, jak by se k nim jinak mohly dostat…

196-197:

Galtonův výzkum se soustředil na výměnu krve mezi různými králíky, aby se zjistilo, zda přítomnost jiné krve může vést k výskytu nových znaků u potomstva pokusného zvířete. Galton užíval nejrůznější techniky transfúze a nakonec vyvinul systém křížového oběhu využívající krční tepny k výměně celé poloviny krve dotyčného králíka (62). Kdyby byla pangeneze platná, staly by se hypotetické gemule v krvi jednoho králíka součástí dědičné výbavy králíka, který zmíněnou krev dostal.

Konkrétně převáděl Galton krev černých králíků do stříbrošedých jedinců, od kterých oddělil i kontrolní skupinu, aby zjistil, zda bude potomstvo čistokrevných stříbrošedých králíků, jednoho s cizí krví a druhého bez ní (kontrolní jedinec) šedé, černé či šedočerné. Darwin se těšil, že se pokus povede (63). Počátkem zimy zkoušel už Galton maximum variant a dělal „všechno možné“, aby se pokus zdařil. Vypěstoval celkem 124 mláďat z 21 vrhů, aniž by se v nich vyskytl jediný králičí „kříženec“ (64).

Počátkem 70. let 19. století Galton usoudil, že neexistují důkazy o možnosti vzniku kříženců pouhými transfuzemi krve z jedné generace králíků do druhé. 30. března 1871 referoval o výsledcích svých pokusů v Londýnské královské společnosti. Řečeno s Galtonem, pokusy přinesly „jednoznačné výsledky“ dokazující „nade vši pochybnost“, že teorie pangeneze není správná (65)…

198:

Darwin „byl zděšen“ výsledky Galtonových pokusů, které otřásly základy jeho evoluční teorie (74). Byl těmito výsledky tak zklamán, že se na bratrance „neobyčejně rozzlobil“ (75). Přestože důkazy proti pangenezi byly naprosto přesvědčivé, Darwin na ní tvrdošíjně lpěl…

200:

Mnozí biologové na přelomu 20. století si uvědomili tenhle velký nedostatek darwinizmu a začali podporovat jiné teorie jako třeba ortogenezi /Podle ortogeneze probíhá vývoj v předem určeném, předem daném směru, bez vlivu přírodního výběru – pozn. edit./. Stanford dokonce usoudil, že Darwinova teorie pangeneze brzdí vědecký pokrok a že se Darwinovi nepodařilo „vymyslet vědecky seriózní alternativy k ní“, i když roku 1867 pracoval na své myšlence pangeneze zhruba 27 let (85). Některé nové teorie formulované jako alternativy k ortodoxnímu darwinizmu stavěly na vitalizmu, názoru, že evoluci i život řídí jakási nehmotná síla. Nicméně pangenezi považovali četní evolucionisté po celá desetiletí za životaschopnou teorii (86)…

201:

Poté, co byla pangeneze kolem roku 1900 prokazatelně vyvrácena, formulovali evolucionisté četné neodarwinistické teorie, aby vysvětlili původ nové biologické informace; všechny už však jsou dnes opuštěny (89)…

209:

ČÁST ČTVRTÁ

Darwin, rasizmus a sexizmus

211:

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

Byl Darwin rasistou?

Souhrn kapitoly

Všeobecně se má za to, že darwinizmus přispěl k rasizmu, problému 19. i 20. století. Někdy se však tvrdí, že Darwin sám rasistou nebyl, ale že spíše jiní zneužili jeho práce, přičemž prý dokonce někdy nepřesně citovali jeho myšlenky. V této kapitole zkoumáme Darwinovy názory, jak je zaznamenávají jeho spisy. Darwin jednoznačně zastával pozice, které bychom dnes označili za otevřeně rasistické. Navíc přispěly jeho práce zásadním způsobem k problému rasizmu a byly široce využívány k podpoře rasizmu. Darwinovy závěry byly v přímém rozporu s historickým křesťanským biblickým názorem, že všichni lidé jsou bratry a sestrami, potomky prvních lidí, Adama a Evy, kteří byli stvořeni zhruba před šesti tisíci lety.

Úvod

Darwinizmus přispěl značnou měrou k mnoha sociálním problémům včetně rasizmu, sexizmu, kapitalizmu volné soutěže, komunizmu, a dokonce i nacizmu (1).

212-213:

Úplný název Darwinova nejslavnějšího díla, O původu druhů, zněl O původu druhů přírodním výběrem, neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život.

Výraz „prospěšná plemena“ (angl. favoured races, doslova priviligované rasy – pozn. edit.) je jasně rasistický; šlo o ústřední Darwinovu myšlenku, jak je patrné z jeho pozdějších spisů. I když Charles Darwin nepsal v Původu druhů o evoluci člověka, jeho kniha Původ člověka z roku 1871 už dochází k jasně rasistickým závěrům. Z Původu člověka rovněž vyplývá, že Darwinovy poznámky o zvířecích rasách, o kterých psal roku 1859, se týkaly i lidí. Je to patrné zejména z kapitoly 7 knihy Původ člověka nazvané „O lidských rasách“. Tahle kapitola čítající skoro 40 stran rozpracovává podrobně jeho jasně rasistické soudy o lidech…

213-214:

Když průzkumná loď Beagle, na které Darwin pracoval jako přírodovědec, navštívila roku 1833 Ohňovou zemi nalézající se na nejjižnějším výběžku Jižní Ameriky, byl Darwin nejprve setkáním s tamními domorodci šokován. Popsal je jako „divochy“, kteří mu „bez výjimky poskytli nejpřekvapivější a nejzajímavější podívanou v životě“ (4).

Darwin pak tělesné znaky i celkový vzhled domorodců z Ohňové země začal srovnávat s podobnými „parametry“ zvířat. Ze styků s domorodci usoudil, že je skoro neuvěřitelné, „jak velká je propast mezi divochem a civilizovaným člověkem“, propast, která byla podle jeho názoru „větší než mezi divokým a domácím zvířetem“ (5)…

214:

Při pohledu na takové lidi dokáže člověk jen těžko přesvědčit sám sebe, že jde o jeho bližní a obyvatele téhož světa…

216:

I ve svých pozdějších dílech nepřestal Darwin srovnávat „primitivní“ lidi se zvířaty, čímž se snažil je degradovat…

216-217:

Darwin soustavně nazýval ty lidi, které považoval za příslušníky nižší rasy, včetně jihoamerických i australských domorodců, „divochy“ a „barbary“ (15). Nejcharakterističtějším výrazem tohoto postoje je Darwinovo přesvědčení, že ony nižší „divošské rasy“ nakonec přírodní výběr vyřadí. Jeho slovy: „Někdy v budoucnosti, nepříliš vzdálené, uvažujeme-li v řádech staletí, vyhladí a nahradí civilizované rasy člověka téměř jistě na světě rasy divošské“ jako součást procesu evoluce přírodním výběrem (16). Darwin také v roce 1881 napsal, že v budoucnu „vystřídají na celém světě civilizovanější rasy celé to nekonečné spektrum ras nižších“ (17)…

217-218:

Ve své studii o Darwinovi napsal Ellingson, že si Darwin ve svých pracích „neustále pohrává s brutálními přirovnáními a metaforami“, což odráží „Darwinovo protoevoluční myšlení“. Ellingson dodává, že Darwinovu „rétoriku lze jen velmi obtížně odlišit od jiných vědců, kteří považovali ‚divochy‘ za zvířata, jako byl Volney nebo američtí rasističtí antropologové“ (22). Je rovněž zřejmé, že se v Darwinových pozdních dílech odráží přesvědčení mnoha Evropanů 19. století, že jsou nadřazeni ostatním rasám…

219:

Darwin usoudil, že obyvatelé Ohňové země jsou jako divoká zvířata, protože, jak se omylem domníval, nereagují normálně na fyzické ohrožení. Jeho jediným důkazem pro tohle tvrzení byly postřehy jako ten, že neutíkali, jak Darwin předpokládal, když se vystřelilo do vzduchu (29). Tahle reakce však nepřekvapuje, protože když je Darwin navštívil, byli tihle indiáni ve styku s Evropany a jejich zbraněmi přes tři sta let (30). Už tedy byli nepochybně na střelbu zvyklí. Smith usoudil, že „jedinými důkazy, které Darwin hledal, bylo ono minimum nutné pro ospravedlnění zařazení domorodců do predeterminované taxonomické niky, na ‚místo divochů‘…v evoluční hierarchii kultur“ (31)…

220:

Lidé, které Darwin považoval za jasně „podřadné“, zahrnovali Hotentoty, černochy, Maory, Tahiťany, indiány z Ohňové země a několik dalších etnických skupin. „Nadřazené“ národy zahrnovaly Evropany a ty nadřazené jedince, kteří se „z barbarů“ přírodním výběrem vyvinuli (36)…

224:

Lubenow nakonec konstatoval, že i když Darwin žil v rasistické společnosti, „svědčí fakt, že měl tendenci upírat indiánům z Ohňové země evangelium, zatímco jiní Angličané jim ho za velkých obětí přinášeli, o tom, že už samotné zárodky evolučních myšlenek v tomhle raném stadiu způsobily, že Darwin byl ještě rasističtější než někteří jeho spoluobčané. A evoluční teorie, kterou vymyslel, je rovněž rasistická“ (51)…

227:

S postupujícím věkem se Darwin stával stále zarytějším příznivcem eugeniky (Eugenika – snaha geneticky zušlechtit lidskou společnost, zvláště neblaze proslulá z nacizmu. Pozn. edit.). Když jeho syn George, aktivní zastánce eugeniky a vůdce celého tohoto hnutí, zveřejnil článek prosazující „zušlechťování“ lidské rasy, pustil se do něj anatom George Mivart PhD MD FRS, protože měl za to, že by taková snaha mohla vyústit do mravní anarchie. Za tuto oprávněnou kritiku ho Darwin v tisku nemilosrdně napadl. Přestože Mivartova reakce byla možná přehnaná, byla Darwinova obrana eugenických prací jeho syna tak silná, že znamenala formální přerušení veškerých styků s Mivartem (59)…

228:

I ve stáří věřil Darwin v intelektuální nerovnost ras. Při četbě knihy napsané Alfredem Wallacem, který se bere jako spoluobjevitel evoluce přírodním výběrem, měl Darwin zásadní námitky proti Wallaceovu konstatování, že „divoch…má [mozek]…ale o maličko podřadnější, než je mozek průměrného člena naší vzdělané společnosti“ (64). Darwin označil tuhle pasáž ve svém výtisku Wallaceovy knihy „třikrát podtrženým ‚ne‘ a záplavou“ vykřičníků (65). Tím dal velmi jasně najevo, že souhlasí se závěrem, že mozek „prehistorických ras…jako třeba Maorů nebo obyvatel Andamanských ostrovů je jen maličko nad mozkem mnohých zvířat“ (66).

233-234:

KAPITOLA DVANÁCTÁ

Darwin jako inspirátor eugeniky

Souhrn kapitoly

V této kapitole analyzujeme úlohu, kterou Darwin sehrál v hnutí eugeniky – a nakonec i v nacistickém holocaustu – , a konstatujeme, že je zcela jasné, že Darwinovy myšlenky zveřejněné v jeho knihách hrály v celé záležitosti zásadní roli. Darwinovy práce či práce jeho žáků byly v eugenické literatuře často citovány jako opora pro eugenická tvrzení.

Úvod

Jednou z hlavních námitek proti filmu Expelled je, že Ben Stein i producenti filmu spojili darwinizmus s eugenikou a nacizmem. (Film „Expelled: No Intelligence Allowed“ /“Vyloučen: zde se žádná inteligence nepovoluje“/ je dokument natočený r. 2008 v USA, který popisuje útlak a pronásledování těch vědců, ze strany hlavní vědecké komunity, kteří ukazují na důkazy inteligentního plánu a kritizují darwinistickou evoluci – pozn. edit.). Eugenika je noční můrou nedávné minulosti, která měla za následek smrt desítek milionů nevinných lidí v nacistickém Německu i jinde. Navíc byly další miliony v rámci tohoto učení násilně sterilizovány, mimo jiné z nařízení německé i americké vlády.

Moderní darwinisté často tvrdí, že Darwin sám eugeniku neprosazoval, že se v této otázce jeho myšlenky překrucují a že eugenika je pseudovědou, se kterou jeho práce nemají nic společného. Kupříkladu Fischer napsal o poslední čtvrtině 19. století toto:

Objevila se nová forma antisemitizmu, která nejenže vzedmula v celé Evropě vlnu nenávisti, nýbrž stala se i podhoubím, ze kterého vyrostla nacistická mentalita. Tenkrát vznikl biologický rasizmus založený na pseudovědeckých teoriích rozpracovávaných Darwinovými následovníky, kteří zkreslovali a domýšleli ad absurdum jeho biologické objevy tak, aby se hodily do jejich ideologických programů (1).

Ve skutečnosti vyplývá eugenické pozadí Darwinových tezí z jeho spisů naprosto jasně. Jedním z mnoha příkladů je jeho tvrzení, že „pokrok ve vývoji člověka z dřívějšího pololidského stavu do dnešního“ nastal díky přežívání nejzdatnějších – přírodnímu výběru vyřazujícímu slabé a podřadné lidi a umožňujícímu nadále zalidňovat zemi lidem zdatným (2)…

234-235:

Darwin vysvětlil nad slunce jasněji důsledky tohoto konceptu pro eugeniku; například konstatoval, že civilizace dělá

co může, aby zpomalila proces vyřazování; stavíme domovy pro mentálně retardované, tělesně postižené i pro nemocné; zavádíme sociální zákonodárství; a naši lékaři bojují ze všech sil do posledního okamžiku o život každého pacienta. Oprávněně se může člověk domnívat, že očkování zachránilo život tisícům lidí, kteří by dříve vinou chabé vitality podlehli neštovicím. A tak se lidská populace rozrůstá i díky slabým příslušníkům civilizovaných společností. Nikdo, kdo se někdy zabýval šlechtěním domácích zvířat, nezapochybuje, že zmíněný fakt musí být pro lidskou rasu velmi zhoubný. Je překvapivé, jak brzy vede nedostatek dohledu či špatně pojatá péče k degeneraci rasy domácích zvířat; avšak kromě lidstva samotného je sotvakdo natolik tupý, aby dovolil spáření svých nejhorších jedinců (6)…

236:

I když se zdá, že Darwin váhá s uplatňováním logiky výběru u lidí, je jeho „nesouhlas“ v tomto ohledu z několika důvodů sporný. Především Darwin ve svých vlastních spisech o morálce tvrdí, že soucit je namístě pouze do té míry, pokud umožňuje přežívání nejzdatnějších. Vede-li v civilizované společnosti soucit k situaci, že ohrožuje přežití lidské rasy, pak Darwin tvrdí, že bychom se logicky měli řídit diktátem „chladného rozumu“ a nikoli soucitu. Darwin se snad tu a tam přikláněl na stranu soucitu, jeho dílo jako celek však zbořilo racionální základy odůvodňující soucitné jednání.

Za druhé, Darwinův nesouhlas je součástí rétorické strategie, kterou často využíval tehdy, když zformuloval ve svém díle nějaký krutý poznatek, pak se toho trochu lekl, ale nakonec se přece jen pokusil své původní šokující tvrzení ospravedlnit. Například darwinisté citující Darwinovu poznámku o tom, že oceňuje soucit, často přehlížejí, že po téhle odbočce horuje Darwin pro to, že by civilizovaná společnost neměla bránit přírodnímu výběru v likvidaci lidí různými cestami, a tvrdí, že to vyžaduje evoluce. Ve svém shrnutí celého problému na konci Původu člověka se vyjadřuje velmi jasně: lidská společnost musí umožnit přírodnímu výběru vyhubit méně zdatné jedince, v opačném případě je ztracena:

Člověk se podobně jako všechna další zvířata dostal nepochybně na svou dnešní vysokou úroveň bojem o existenci vyplývajícím z jeho rychlého množení; a má-li se posunout ještě výše, nesmí o to přestat sveřepě bojovat. Jinak by brzy propadl apatii (9)…

237-238:

Darwinovi synové si byli jasně vědomi vazby mezi dílem svého otce a eugenikou a z tohoto důvodu se několik z nich stalo vůdci eugenického hnutí. Sewell dokládá, že „není pochyb o genealogii samotné eugeniky“ a poznamenává, že v „letech před první světovou válkou připomínalo eugenické hnutí Darwinův rodinný podnik.“ Konkrétně:

Darwinův syn Leonard nahradil roku 1911 Darwinova bratrance Galtona ve funkci předsedy národní Eugenické společnosti. Téhož roku ustavila společnost svou pobočku v Cambridgi. Mezi jejími předními představiteli byli i tři další synové Charlese Darwina, Horace, Francis a George. Pokladníkem pobočky byl mladý lektor ekonomie na cambridgeské univerzitě John Maynard Keynes, jehož mladší bratr Geoffrey se později oženil s Darwinovou vnučkou Margaretou. V téže době byly Keynesova matka Florence a dcera Horaceho Darwina Ruth členkami výboru Cambridgeské asociace pro péči o slabomyslné…přední eugenické organizace (11).

Někteří čtenáři jako třeba Adolf Hitler brali eugenické aspekty darwinizmu velmi vážně a usoudili, že bychom neměli snášet „nesporně negativní následky přežívání a množení slabých“ (12). Darwin dodával, že naštěstí existuje v moderní společnosti jedna fungující pojistka, „totiž fakt, že se slabší a podřadní členové společnosti“ nežení a nevdávají tak často jako jiní, a že tedy „lze alespoň doufat, když už ne přímo očekávat“, že se „tělesní či duševní slaboši“ nepohrnou do manželství (13).

Tento Darwinův přístup nazýváme pasivní eugenikou, a Darwinova svrchu zmíněná naděje rychle přešla do vládních opatření na celém světě včetně Kanady a dokonce i Jižní Ameriky (14). Darwin napsal, že eugenika vyřešila mnoho sociálních problémů, když se totiž vlastní silou „civilizované rasy rozmnožily a nadále všude množí, takže nahrazují rasy nižší“, které, jak věřil, nakonec prohrají v boji o přežití nejzdatnějších (15). Tenhle přístup pak nazýváme eugenikou aktivní, a jde o metodu, kterou Hitler a další užívali ve snaze vytvořit darwinovskými metodami nadřazenou rasu. Profesorka Yaleské univerzity Nancy Stepanová konstatovala, že pro

Darwina už nebyl člověk stvořenou bytostí, nýbrž vznikl přírodním procesem evoluce ze zvířecího předka. Člověk tak je plně součástí přírody vytvořenou podle týchž evolučních zákonů, které řídí život zvířat. A liší se od nich pouze kvantitativně, nikoli kvalitativně (16)…

239-240:

Darwinův bratranec Francis Galton – člověk, který vymyslel slovo „eugenika“ – byl v obhajobě eugeniky mnohem otevřenější a přímější. Galtonovy názory v podstatě položily základy eugenického hnutí a Darwin otevřeně obdivoval a podporoval jeho eugenické teze. Darwin přitom nebyl v eugenice diletantem, jak někteří tvrdí, nýbrž podrobně studoval – a dokonce pozorně komentoval – Galtonovy eugenické spisy (20). Byl eugenikou tak nadšen, že napsal, že Galtonova bible eugeniky „Vrozené vlohy je ‚velkým dílem‘“ (21).

A nevyžadovalo to ani příliš nové promýšlení, aby se přešlo od Darwinových a Galtonových myšlenek k nacistickým názorům, jak je zastávali Richard Wagner, Ernst Haeckel, Houston Chamberlain a další. Od nich pak Hitler přejal teze, které vedly až k holocaustu (22). Jak jsem doložil jinde, byli Josif Stalin a předseda Mao rovněž horlivými zastánci Darwinových myšlenek (23). Aby si to člověk ověřil, stačí si přečíst díla Hitlera, Stalina, Lenina i Maa. Faktem je, že

takzvaný „sociální darwinizmus“ není, jak se dnes všeobecně soudí, zneužitím darwinizmu, nýbrž je darwinizmem, a znamená otevřenou propagaci eugeniky a rasizmu. Ve dvacátém století to mělo hrůzné důsledky; a dokud nepochopíme zrůdnost darwinizmu, není důvod si myslet, že to nebude mít stejně hrůzné důsledky i ve století našem (24).

Propojení holocaustu s darwinizmem vědci přesvědčivě doložili. V jedněch z nejuznávanějších přehledů dějin holocaustu, Podrobných dějinách holocaustu vydaných Mitchellem Geoffreyem Bardem, se píše, „Nacisté zkombinovali své rasové teorie s evolučními teoriemi Charlese Darwina, aby ospravedlnili své zacházení s Židy“ (25). Z četby knihy Mein Kampf (zejména v němčině) to velmi jednoznačně vyplývá…

240:

Poliakov konstatoval, že darwinizmus byl přímo využíván k podpoře militaristů jako byl Hitler:

Zatímco se vědci snažili odhalit budoucnost lidské rasy ve světle přírodního výběru…četní politici se opírali o darwinizmus při obhajobě své politické filozofie. Je pravda, že „přežití nejzdatnějšího“ znamená totéž jako pravidlo „kdo má moc, má i pravdu“…, nicméně se přece jen zdálo, že teorie přírodního výběru, tak jak jí běžný člověk rozuměl, obdařila násilnické pudy a imperialistické ambice určitou důstojností vědecké pravdy. Už roku 1889 konstatoval Max Nordua, že Darwin je na nejlepší cestě stát se nejvyšší autoritou pro militaristy ve všech evropských zemích. „Poté, co vešla evoluční teorie ve známost, mohou zaštítit své přirozené barbarství Darwinovým jménem a prohlásit své bytostné krvavé pudy za nejnovější vědecký objev“ (27)…

241:

Neexistují důkazy o tom, že by Hitler kdy četl nějaký Darwinův spis, a patrně daleko větší vliv měli na Hitlera četní němečtí darwinisté. Úroveň podpory nacistů byla v Německu tak vysoká, že „existovalo tolik lékařů a vědců podílejících se na nacistických zločinech, že identifikovat je a zakázat jim praxi by znamenalo, že v poválečném Německu by sotva nějaký zbyl, což bylo nemyslitelné v situaci národa potácejícího se na hraně hladomoru a zdecimovaného válkou“ (30)…

242:

Závěry

Je prokázáno, že Darwinovy myšlenky měly velký vliv na biologický rasizmus 19. století i na nacizmus. Důsledkem pak byl holocaust, při kterém zahynulo 11 milionů lidí – a ztráta více než 200 milionů životů ve druhé světové válce a při holocaustu komunistickém. Darwin každopádně udělal víc než všichni jeho učitelé pro prosazení evolucionizmu ve vědě i společnosti. Z tohoto důvodu bylo jeho dílo i dílo jeho bratrance Francise Galtona jednou z nejdůležitějších příčin integrace eugeniky do nacistického hnutí ruku v ruce s Darwinovými žáky v Německu. Darwina také ovlivnili známí eugenici. Kromě jeho bratrance Francise Galtona to byl nechvalně známý eugenik Herbert Spencer, z jehož spisů Darwin, jak připustil, „profitoval“, a pro jehož mimořádný talent cítil obecně „nadšený obdiv“ (32). Ve své autobiografii Darwin konstatoval, že má za to, že „výběr je klíčem k lidskému úspěchu ve šlechtění užitečných ras zvířat i rostlin“, a v souladu s Thomasem Malthusem soudil, že „příznivé variace budou mít sklon přetrvávat a nepříznivé zanikat“ (33)…

245:

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

Darwinův názor na ženy

Souhrn kapitoly

Darwinisté kdysi dlouho učili, že ženy jsou na „nižším stupni vývoje“ než muži vzhledem k „dřívějšímu ukončení individuální evoluce“ u lidských samic (1). Protože prý mají menší mozky, byly ženy též pokládány za „nenapravitelně primitivní“ a dětinské, méně duchovně a více materialisticky orientované, a za „opravdové nebezpečí pro současnou civilizaci“ (2). Podobné názory nezastávala pouze malá skupinka intelektuálů, ale byly „převládajícím postojem formativní sociologie pozdně viktoriánské doby“ (3). A spisy Charlese Darwina sehrály při šíření tohoo názoru zásadní roli…

246:

Až donedávna darwinisté učili, že lítý boj o sexuální partnerky v rámci téhož druhu je hlavním faktorem ovlivňujícím samčí nadřazenost u všech pohlavně se rozmnožujících druhů.

Mnozí čelní darwinisté věřili, že mezi muži a ženami existuje vinou přírodního výběru, inteligenční propast, a že je tak velká, že je možno (podle některých evolucionistů) řadit tato pohlaví do dvou různých druhů – muže do Homo frontalis a ženy do Homo parietalis /8/. Darwin sám soudil, že rozdíly mezi lidskými samci a samicemi jsou tak velké, že je divné, že „tak odlišné bytosti patří k témuž druhu“ a že evoluce mezi nimi nevytvořila „ rozdíly ještě větší“ (9). V jádru darwinizmu byl přírodní a sexuální výběr a méněcennost lidských samic byla jak hlavním důkazem tak stěžejním dokladem této teorie (10)…

Rozsah škod, které zmíněná doktrína napáchala, lze posoudit z faktu, že koncepce „biologické méněcennosti žen“ zásadně ovlivnila mnoho teoretiků, kteří sehráli podstatnou úlohu při formování minulých generací – od Sigmunda Freuda po Havelocka Elvise (16). Jak výmluvně dokládá Durant, jak rasizmus, tak sexizmus, patří k ústředním tezím darwinizmu:

Darwin zahájil své pojednání o psychologii v Původu člověka opětovným přihlášením se k věrnosti zásadě kontinuity…[a]…Darwin opřel svou argumentaci o kritickou směs zoomorfních i antropomorfních příkladů. Divoši, o kterých se tvrdilo, že mají menší mozky a chápavější končetiny než rasy vyšší a že se v životě řídí spíše pudy než rozumem…byli řazeni na přechodný stupeň vývoje mezi přírodu a člověka; a Darwin na tenhle stupeň analogicky zařadil také nejen děti a rozené idioty, nýbrž i ženy, jejichž schopnosti intuice, rychlého vnímání a snad i napodobování jsou “charakteristické pro nižší rasy a tedy pro minulou a nižší úroveň civilizace” (17)…

249-250:

Ženská méněcennost ústřední doktrínou evoluce

Z četby Darwinových spisů i spisů jeho žáků plyne, že doktrína o méněcennosti žen byla v rané evoluční teorii doktrínou ústřední. Hlavní Darwinovy argumenty pro zmíněné tvrzení jsou shrnuty v jeho klasickém díle Původ člověka. Darwin tvrdil, že dospělé samičky většiny druhů se podobají mláďatům obojího pohlaví a že “samci jsou evolučně vyspělejší než samice” (24). Soudil, že jelikož evoluce samic pokračuje pomaleji než evoluce samců, je žena “v podstatě zaostalým mužem” (25). Tohle povýšenecké chápání žen se rychle rozšířilo mezi jeho vědeckými a akademickými současníky.

Kupříkladu Darwinův současník a žák, antropolog McGrigor Allan, soudil, že ženy jsou zaostalejší než muži a že “fyzicky, duševně i mravně je žena cosi jako dospělé dítě…je otázkou, zda ženy kdy přispěly ke světové kultuře byť jedinou hlubokou původní myšlenkou i té nejmenší trvalé hodnoty” (26). Carl Vogt, profesor přírodopisu na ženevské univerzitě, přijímal rovněž mnohé ze “závěrů velkého moderního anglického přírodovědce Charlese Darwina” (27).

Jedním ze závěrů přijatých velmi brzy bylo, že jelikož jsou ženské mozky menší než mužské, jsou ženy hloupější a zaostalejší – myšlenka mezitím četnými studiemi vyvrácená (28). Ženy jsou v průměru nižší postavy než muži, váží méně a skoro všechny jejich orgány jsou menší.

Vogt tvrdil, že “dítě, žena a senilní běloch” mají všichni jak intelektové schopnosti tak osobnost “dospělého černocha” a že intelekt a osobnost ženy připomínají jak děti, tak jedince “nižších” ras (29). Vogt na základě své studie usoudil, že lidské samice mají blíže k nižším zvířatům než k mužům, a rovněž se podobají spíše lidoopům než mužům (30)…

252:

Navíc, i když Darwin přičítal většinu ženských rysů mužskému sexuálnímu výběru, soudil, že jen několik málo mužských rysů vzniká výběrem ženským. Jednou z příčin tohoto stavu podle něho je, že většina žen není tak vybíravá ohledně fyzických či duševních kvalit partnera jako muži (48). Takže muži jsou nejen “tělesně i duševně zdatnější” než ženy, nýbrž dokonce “řídí přírodní výběr” – evoluce je v rukou mužů a ženy jsou v tomto ohledu spíše pasivní (49). Proto si mnoho darwinistů myslelo, že ženské chování ovládají pudy a emoce, což je činí “velmi slabými” (50)…

254-255:

Hubbard et al. jdou ještě dále a nazývají darwinizmus “nehorázným sexizmem” a přičítají hlavní odpovědnost za vědecký sexizmus a jeho společníka, sociální darwinizmus, jednoznačně Darwinovi (61). Nové poznatky ukázaly, že sociální darwinizmus je nejen omylem, nýbrž přímo tragickou chybou, a že má i dnes na společnost negativní vliv, třeba v moderní formě darwinizmu zvané sociobiologie. Hubbard konstatoval, že Darwin “je autorem teoretického základu, na kterém od té doby staví antropologové i biologové obhajobu svých tvrzení o sociální nerovnosti obou pohlaví”. Je tedy “třeba demaskovat Darwinův androcentrizmus” nejen z historických důvodů, nýbrž i proto, že “zůstává integrální a nespornou součástí dnešních biologických teorií” (62).

Moderní politiku rovnosti pohlaví jak ve Spojených státech tak v Evropě a slábnoucí podporu teorie o biologické zaostalosti žen tak lze chápat jako podstatné zlepšení na rozdíl od závěrů odvozovaných z evoluční biologie poloviny a konce 19. stol. (63). Feminizmus vyhodnotil hned v zárodku zhoubné dopady Darwinova učení, a z tohoto důvodu ve svých četných publikacích napadá Darwinovy teze ohledně žen (64). Dějiny nabízejí bohužel mnoho příkladů nejrůznějších excesů, ke kterým může darwinizmus vést…

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

Darwin se mýlil: přírodní výběr nedokáže vysvětlit makroevoluci

Souhrn kapitoly

V kapitole analyzujeme Darwinovu teorii přírodního výběru a konstatujeme, že tento výběr se omezuje na udržování již nastartovaných procesů v chodu a zmíněná teorie nedokáže vysvětlit makroevoluci. Teorie přírodního výběru možná pomáhá vysvětlit přežívání nejzdatnějších, nemůže však objasnit to, odkud se tu nejzdatnější vzali. Přírodní výběr tak nedokáže tvořit, umí jenom vyřazovat. Shrnujeme několik nových vědeckých studií, o které se zmíněný závěr rovněž opírá.

Úvod

Evoluce je zde definována jako vzestupný vývoj od molekul k lidem pouze působením přírodních sil, čili vývoj od předbiologické polévky k člověku řízený přírodou a umožněný díky spoustě času, šťastným náhodám a přírodním zákonům. Kdyby měl Darwin pravdu, bylo by zlo, které jeho evoluční teorie způsobila ve společnosti, politováníhodným, leč nevyhnutelným důsledkem vědeckého pokroku v biologii.

Tragédií je, jak přesvědčivě doložili jak kreacionisté, tak evolucionisté, že k evoluci nikdy nedošlo ani dojít nemohlo, a k tomuhle závěru došla věda, nikoli teologie či náboženství. Většina Darwinových hlavních závěrů v jeho knize O původu druhů se ukázala jako chybná, dokonce včetně jeho teze o zakrnělých orgánech (1)…

261-262:

Darwinova kniha nesla název

O původu druhů…To, že Darwin vybral [tenhle] název, však v sobě skrývá paradox: jeho kniha vlastně nezkoumá vlastní spouštěcí mechanizmus vzniku nových druhů. Se zmíněným problémem, jak se z jednoho druhu stanou dva, se od Darwinových časů popralo už mnoho dalších vědců, a možná byste si mysleli, že díky poznatkům genetiky, které Darwin neměl k dispozici, uvedený oříšek rozlouskli. Ale kdepak. Speciace zůstává stále jednou z největších záhad evoluční biologie (7).

Více než 1000 let šlechtitelské práce plus současné bádání svědčí o tom, že existují jasná omezení pro snahu šlechtitelů vytvořit nové formy života. Z tohoto faktu nutně vyplývá závěr, že přírodní výběr nedokáže vysvětlit změny na úrovni makroevoluce /8/.

Existují jasná omezení jak při umělém šlechtění, tak v přirozeném výběru

Hlavním problémem evoluční teorie od molekuly k člověku je fakt, že existují jasná omezení spektra produktů umělého výběru; rovněž je přísně omezeno to, čeho může dosáhnout přírodní výběr. Šlechtitelé dokázali vypěstovat větší jablka, nejsou však s to vyrobit jablka větší než zralý meloun. Rovněž nejsou schopni vyšlechtit psa velkého jako kůň…

263:

Přestože citovaní evolucionisté přisuzují přírodnímu výběru bezmála zázraky, faktem zůstává, že není tvůrčí silou – může jenom pomáhat při vyřazování méně zdatných a zmírňovat problémy s genetickou degenerací.

Jak roku 1969 objasnil Salisbury, dokud neexistuje funkční struktura, “nemá přírodní výběr s čím pracovat” (10). Dodal také, že mechanizmus, který prý měl vytvořit funkční život, totiž mutace, zaostává “stovky řádů za možností vytvořit za pouhé čtyři miliardy let byť jediný požadovaný gen” (11)…

264-265:

Nové důkazy proti přírodnímu výběru

Ve vědecké literatuře přibývají neustále zmínky o spoustě problémů s přírodním výběrem jako hlavním mechanizmem evoluce. Jak píší Fodor a Piattelli-Palmarini, “důkazů proti přírodnímu výběru přibývá” (15). Problém byl už dávno tak vážný, že se

i Darwin sám ke konci života odvrátil od klasického darwinizmu. Když se na něj skotský inženýr jménem Fleeming Jenkin obrátil s problémy, které si nedovedl vysvětlit, změnil Darwin potichu znění šestého vydání Původu druhů tak, aby ukázal, že se vrací k zavrhovanému Lamarckovu učení. Hardin to popisuje lakonicky: “Jenkin se dotkl nejslabšího místa v Darwinově teorii – její závislosti na chybné teorii dědičnosti. A Darwin si s jeho námitkami nevěděl rady, což ho přivedlo k tomu, že se odhodlal k jednomu z nejzáhadnějších obratů na čtyráku v dějinách vědy. Darwin, dlouholetý antilamarckovec, přestoupil nedobrovolně a potichu” k lamarckizmu (16).

Dnešní situace je mnohem horší (17). Evolucionisté teď tvrdí, že “přírodní výběr možná hrál jen malou úlohu při jednom z klíčových kroků evoluce – vznikání nových druhů. Místo toho se zdá, že speciace je pouhou hříčkou osudu” (18)…

265-266:

Teorie o nahodilém původu

Profesor Mark Pagel, evoluční biolog z Univerzity Reading ve Velké Britanii, přišel s jedním potenciálním řešením tohoto problému. Spekuluje, že když jsou „nové druhy souhrnem velkého množství malých změn…musí to zanechat statistickou stopu znaku v evoluční linii.“ (19) Pagel ví, že v důsledku nedávného pokroku technik sekvenování DNA, se nyní dá získat levně velké množství spolehlivých genetických stromů. Z těchto dat Pagel získal to, co považuje za hodnověrné fylogenetické stromy k otestování své hypotézy. Pagelova laboratoř získala více jak

130 evolučních stromů založených na DNA z publikované literatury, v oblasti rostlin, zvířat a hub. Po vytříbení a vyloučení všeho, u čeho přesnost byla sporná, zůstalo 110 stromů zahrnujících různé kočky, čmeláky, jestřáby, růže atd. (20)

Vědci z laboratoře pak „měřili délku mezi každou následnou speciační událostí, a tak vlastně strom rozkouskovali na jeho dílčí větvičky v každém dělení.“ Poté spočítali počet větviček všech délek a vyhodnotili získaný vzorek. Došli k závěru, že pokud je speciace výsledkem přírodního výběru, a tedy mnoha malých změn, délka větve by odpovídala normální zvonovité křivce, protože přírůstkové změny by svými součty „tlačily nové druhy přes hranici vzájemné nemísitelnosti (nekompatibility)“, nebo by vznikla normální logaritmická křivka, pokud by se změny navzájem znásobily.(21) Výsledky, k velkému překvapení vědců, ukázaly, že

Žádná z těchto křivek neodpovídala datům. Normální logaritmická křivka odpovídala ve své nejlepší variantě jen 8 % případů, a normální rozložení selhalo naprosto zoufale, to nejlepší, co poskytlo, nebylo vysvětlení ani pro jeden jediný evoluční strom. Místo toho Pagelův tým zjistil, že 78 % stromů nejlépe odpovídá známému exponenciálnímu rozložení délky větve…toto exponenciální rozložení má svoje jasné vysvětlení – jasné, ale znepokojivé pro evoluční biology. Exponenciálu dostanete, když očekáváte nějakou ne častou, jednotlivou událost…/třeba jako je/ rozpad radioaktivního atomu. (22)

Jinými slovy, objevili jasné mezery, stejné, jako nalézáme ve fosilním záznamu, a žádné spojité kontinuum předpovídané evolučními darwinisty. Profesor Odum píše, že podle nejnovější teorie evoluce:

Druhy zůstávají nezměněny v jakési evoluční rovnováze po dlouhé doby; poté, po nějaké době, se rovnováha přeruší (punktuační rovnováha), jak se populace rozdělí a začne prudce vyvíjet v úplně jiné druhy, aniž by ve fosilním záznamu zanechala přechodné formy. Takže až dosud nikdo nepřišel s nějakým dobrým vysvětlením, co by ony „makroevoluční skoky“ mohlo způsobit. (23)

267:

Nezávisle byl tento výsledek podpořen prací dalších výzkumníků. Například:

Luke Harmon z Univerzity Idaho v Moskvě se svými kolegy prověřovali 49 evolučních stromů a chtěli vědět, jestli zjistí prudké evoluční změny v rané historii jednotlivých skupin, kdy lze očekávat běžný výskyt neobsazených nik. Ale pro tento historický obraz je velmi málo dokladů, referuje se v příslušné studii…která byla přijata k publikování v časopise Evolution. (28)

Toto jsou objevy s devastujícími dopady na Darwinovu teorii přírodního výběru. Přinejmenším to tlačí přírodní výběr do nevýznamné pozice v roli jemného ladění života a omezování devoluce. Ve skutečnosti tato zjištění podporují očekávání kreačního pohledu na svět, protože dokumentují mezery v genetickém záznamu a dokládají mezery ve fosilním záznamu, jak to předpokládá kreacionismus.

269:

Uvedené závěry spolu s ostatními věcmi, které byly v této knize popsány, velmi přesvědčivě zpochybňují Darwinovu základní teorii a podporují hypotézy o odděleném stvoření…

Věda jasně dokládá, že Darwinův pokus zavraždit Boha selhal a je jen otázkou času, kdy se tyto vědecké poznatky stanou všeobecně známými.

Počet zobrazení: 5 546

Pavel Akrman: Velkolepé zvrásnění16.4.2024
Re: mipi Přesně tak, vrásy jsou nalézány po celém světě, jen o nich sekulární (evoluční) garda tolik "nevytrubuje"
mipi: Velkolepé zvrásnění16.4.2024
U nás se stačí podívat na Barrandovu skálu přímo u silnice a železnice z Prahy na jih https://fotoarchiv.geology.cz/cz/foto/16683/#
jhk - vlasta: Všeobecná diskuse6.4.2024
One Million Years BC 1966 Full Movie Hindi Dubbed (youtube.com) - tak nějak mi padlo toto video do oka, tak…
jhk - vlasta: Jak velcí byli vlastně dinosauři?19.3.2024
Citace z článku - ""Přestože existuje mnoho různých pojmenovaných dinosauřích rodů a druhů, stvořených druhů bylo nepochybně mnohem méně. Např. Apatosaurus pravděpodobně…
Václav Dostál: Teplá Antarktida v raném eocénu8.3.2024
Pavle, děkuji za odkazy, rád jsem si je přečetl. Rekonstrukce předpotopní Země je velmi obtížná. Nicméně se všichni shodneme, že…
jhk - vlasta: Teplá Antarktida v raném eocénu8.3.2024
V blíže časově neurčeném budoucnu na jedné přirodovědné fakultě v blíže neurčeném státě na západě - "" už jsi to…
Pavel Akrman: Teplá Antarktida v raném eocénu8.3.2024
Re: Václav Dostál Geologie před Potopou je trochu jiná kapitola, která je dosud předmětem diskusí i v kreačním světě. A…
Václav Dostál: Teplá Antarktida v raném eocénu8.3.2024
Chybí mi zmínka o předpotopním uspořádání současných pevnin do jedné veliké, položené kolem předpotopního rovníku, který byl jinde než dnes…