Stane se kniha „Náhrada za Darwina“ bombou?

Nathaniel T. Jeanson, PhD.

Z Answers in Genesis přeložil MT – 03/2018.

Replacing Darwin: The New Origin of Species

Darwinova kniha O původu druhů byla publikována před více než 150 lety. Od Darwinovy doby se však objevují nové oblasti vědy, které nám jednoduše poskytují lepší odpovědi na otázku původu. Dr. Nathaniel Jeanson vystudoval v oblasti buněčné a vývojové biologie na Harvardské univerzitě a ve své knize kriticky přezkoumává z pohledu genetiky původní Darwinova tvrzení o původu druhů.

Před čtyřmi měsíci jsem vydal knihu „Náhrada za Darwina: Nový Původ druhů„, ve které jsem uvedl důkazy pro jednu revoluční myšlenku. Konstatoval jsem, že pokrok vědy za posledních 150 let nejenže vyvrátil ústřední Darwinova tvrzení ve prospěch evoluce; nahradil je rovněž zcela jiným vědeckým vysvětlením pro původ druhů. Nedávný výzkum (1) Darwinových pěnkav – moderní výkladní skříně dokazující evoluci – na Galapážských ostrovech potvrdil toto odvážné tvrzení.

Takže co teď?

Abychom pochopili význam revolučních důkazů, se kterými přišla kniha „Náhrada za Darwina“, v širších souvislostech, zamysleme se nad historií debat mezi kreacionisty a evolucionisty. Celá léta tvrdili evolucionisté, že stvoření uskutečněné na mladé zemi (YEC=Young Earth Creation=Stvoření mladé Země, používá se k označení kreacionistů „mladé Země“) má coby vědecké vysvětlení původu druhů menší vypovídací hodnotu než evoluce. Ba co víc, evolucionisté tvrdili, že YEC ani nesplňuje základní předpoklady toho, aby mohlo dostat status „vědy“. Jinými slovy, evolucionisté dlouho tvrdili, že YEC je pavěda.

Proč? Platí totiž, že pokud má být určité vysvětlení uznáno za vědecké, musí být schopno přijít s ověřitelnými předpověďmi. Jinými slovy, musí tu být falzifikovatelnost. Například přitažlivost je zavedená vědecká teorie. Přichází s předpověďmi, které je možné ověřit. Můžete je ověřit hned teď, když vezmete do ruky knihu (jako třeba „Náhrada za Darwina„) a pak ji upustíte. Stojíte-li na zemi, přitažlivost předpovídá, že kniha spadne na zem. Pokud se to nestane, máte dobrý důvod o přitažlivosti pochybovat. A nespadne-li kniha opakovaně, měli byste důvody k tvrzení, že gravitační teorie byla vyvrácena. Evolucionisté po léta tvrdili, že není možné se pokusit YEC vyvrátit – že vědecká komunita nemůže udělat nic, aby ověřila, zda je YEC platným vědeckým vysvětlením.

Karta se začíná obracet

Na rozdíl od toho jsem v knize Náhrada za Darwina zveřejnil několik ověřitelných, vyvratitelných předpovědí, které vyplynuly z vysvětlení původu druhů podle YEC. V knize jsem například zkoumal tempo, kterým vznikaly nové druhy. Především jsem poukázal na několik důkazních linií svědčících o tom, že průměrné tempo speciace pro tvory jako jsou savci (tedy sloni, žirafy a zebry), obojživelníci (jako třeba žáby a mloci), plazi (jako třeba želvy, hadi a ještěři) a ptáci je mnohem vyšší než tvrdí evolucionisté. Netrvalo tedy miliony let, než vznikli; prokázal jsem na četných nezávislých důkazních liniích, že desítky tisíc druhů vznikly v pouhých několika tisících let. Tento závěr vede k ověřitelným předpovědím. Jelikož podle standardů evoluce představuje tento časový rámec pouhý okamžik, předpovídá vysvětlení podle YEC, že i nyní by měly stále vznikat nové druhy. Před čtyřmi měsíci jsem vydal knihu s touto předpovědí.

A tak jsem v kapitole 6 knihy Náhrada za Darwina provedl čtenáře velmi podrobnými propočty toho, jaké by asi mohlo být tempo speciace v konkrétních případech. Jelikož většině lidí jsou dobře známi savci, zaměřil jsem se na hodnoty pro tyto druhy zvířat. Aplikujeme-li tyto propočty na ptáky, můžeme předpovědět tempo, kterým by se měly tvořit nové druhy. Například, pokud jde o ptáky, existuje asi 11 000 zjištěných druhů (2). Pokud se u ptáků tvořily nové druhy konstantním tempem po dobu 4 500 let, pak by se mělo průměrně vytvořit asi 2,4 nového druhu každým rokem (11 000 druhů / 4 500 let = 2,4 druhu za rok).

Abych to čtenáři přiblížil, zaměřil jsem se v knize Náhrada za Darwina přinejmenším na dva způsoby, kterými se mohlo realizovat toto průměrné tempo. Prvním je neustálá vlekoucí se speciace ustáleným tempem – tempem, které je neměnné v čase. Jinými slovy, v tomto prvním případě by bylo tempo speciace 2,4 nového druhu za rok, každým rokem. Druhým způsobem je exploze speciace v letech bezprostředně následujících po Potopě a následný postupný její útlum s tím, jak se dostáváme blíže k současnosti. Jinými slovy, před několika tisíci lety bylo tempo speciace řekněme 24 nových druhů za rok zatímco nyní to zřejmě je 0,24 druhu za rok. I pokud je dlouhodobé průměrné tempo 2,4 nového druhu ročně, jsou obě zmíněné cesty v souladu s časovou škálou YEC. Oba tyto způsoby speciace vedou k předpovědím, které můžeme ověřit.

Navíc jsou tyto předpovědi v příkrém protikladu k očekáváním evolučním. Pokud použijeme jako vodítko evolucionistický výklad fosilního záznamu, pak se vytvářel jeden nový druh žijících ptáků každých 6 000 let (3). Jinými slovy, evoluční časová měřítka předpokládají vznik nových druhů tempem 0,0002 druhu za rok – tempem, které je 1000krát pomalejší než nejpomalejší tempo YEC, které jsem uvedl v předchozím odstavci.

Trýznivý výhled

Od 18. století jsou rychlým tempem objevovány stále nové druhy. Občas rostl počet nových druhů velmi prudkým tempem; jindy bylo tempo méně prudké. Například v uplynulých 80 letech byly objevovány nové druhy ptáků celkem stálým, lineárním tempem: asi šest nových druhů ročně. Od roku 2013 je objevováno asi 2,4 nového druhu ročně (4)

Znamená to, že moje předpověď (tj. předpověď konstantního, vlekoucího se tempa speciace) byla potvrzena? Problém s těmito čísly je ten, že nikdo neví, zda se tyto nové druhy vytvořily opravdu teprve nedávno. Mohlo by se totiž stát, že tyto druhy existují již tisíce let a nedávno byly jenom objeveny. Abychom mohli rozlišit tyto dvě skutečnosti, potřebovali bychom (jak jsem napsal v knize Náhrada za Darwina) „úplné vylíčení toho, jak došlo k morfologickému, genetickému i reproduktivnímu oddělení dvou kandidátských druhových populací ve dvou různých okamžicích. Speciační událost by se pak projevila jako překrývání (tj. ne-izolace) mezi dvěma populacemi v jednom časovém bodě následované izolací v bodě jiném“ (5). V říjnu 2017 jsem nevěděl o žádném takovém popisu dvou odlišných zásadních událostí ve dvou časových bodech pro jakýkoli druh savce, obojživelníka, plaza či ptáka. (Formulací „dvě odlišné zásadní události ve dvou časových bodech“ mám na mysli okamžiky, které by byly dosvědčeny, pozorovány v reálném čase, nikoli dovozeny z evolučních modelů fosilního záznamu  nebo z genetiky.) Takže moje předpovědi zůstávaly neověřeny.

Překvapivý nález

Počátkem letošního roku jsem začal do hloubky zkoumat potenciální test těchto předpovědí. Jelikož se naše kanceláře nacházejí na severu Kentucky, sbíral jsem data o endemických druzích naší oblasti, o možných stanovištích k pozorování těchto endemických druhů a o potřebných lidských zdrojích pro dlouhodobý experiment, který by prověřil tempo, kterým v reálném čase druhy vznikají.

Avšak 12. ledna letošního roku (2018) byla zveřejněna průlomová studie o slavné evoluční ikoně (6). Abychom si lépe uvědomili význam této specifické skupiny druhů pro obecnější debatu o původu druhů vůbec, zopakujme si historii Darwinových pěnkav. Darwin sám byl přímo zodpovědný za jejich formální uvedení do moderního vědeckého slovníku. Během své cesty na lodi HMS Beagle ve 30. letech 19. století se Darwin zastavil na Galapágách a nasbíral několik vzorků pěnkav (7). Roku 1837 prohlásil John Gould tyto vzorky za nové druhy (8). Ohledně původu těchto druhů se traduje slavný Darwinův výrok, „Nejpozoruhodnějším faktem je dokonalé odstupňování ve velikosti zobáků u různých druhů…Když vidíme tuto gradaci a rozmanitost ve struktuře u malé blízce příbuzné skupiny ptáků, mohli bychom se snadno domnívat, vzhledem k původnímu malému počtu ptáků na tomto souostroví, že zde byl vzat jeden druh a uzpůsoben pro různé účely“ (9).

Darwinovy pěnkavy. Obrázek: Shyamal, Wikimedia Commons.

Darwinovy hypotézy musely tedy čekat více než 100 let, než mohly být přímo ověřeny. Od 70. let 20. století se Peter a Rosemary Grantovi z univerzity v Princetonu přičiňují o to, aby se tyto pěnkavy udržovaly v popředí evolučního bádání. Jejich pozorování, jak probíhá přírodní výběr v reálném čase, se stala školní učebnicí vědy (10). Je těžké představit si nějakou jinou skupinu druhů, která by představovala lepší evoluční Vzorek číslo jedna.

Kromě svého výzkumu v oblasti přírodního výběru zveřejnil tým vedený Grantovými roku 2018 pozoruhodné nové zjištění. Po několik desetiletí dokumentoval zmíněný tým morfologické, genetické a reproduktivní separace u Darwinových pěnkav. Po celou tuto dobu pozorovali „rychlou hybridní speciaci u Darwinových pěnkav“ (11) [„hybridní“ odkazuje prostě na způsob, kterým tyto druhy vznikaly; v tomto případě se jedinci různých druhů spářili a vytvořili tak nový třetí druh]. Konkrétně řečeno, „Nově založená populace Darwinových pěnkav je počínajícím hybridním druhem, reproduktivně izolovaným a ekologicky segregovaným od pěnkavích druhů, které existují zároveň s ním“ (12). A co je ještě pozoruhodnější, „O homoploidní hybridní speciaci [specifickém mechanizmu, kterým vznikají nové druhy] se obecně soudí, že jde o v zásadě pomalý proces táhnoucí se přes stovky generací, ale, jak prokazuje náš příklad, může k ní dojít za pouhé tři generace“ (13) (Zvýraznění dodáno). Moje experimentální plány pro severní Kentucky byly tedy nahrazeny něčím ještě lepším: reklamní plakát evoluce už potvrdil to, co jsem se chystal ověřovat.

Abychom si rozuměli, tato studie galapážských pěnkav je jen velmi prozatímní. Autoři totiž ve skutečnosti váhali, zda vůbec označit tyto jedinečné ptáky za nový druh. Vědomi si toho, že ptáci vznikli teprve nedávno, jejich populace byla malá a v důsledku toho zde hrozilo vyhubení, byli autoři při svých závěrech opatrní. Je pochopitelné, že vědecká komunita bude opatrná v hodnocení výzkumu do té doby, než se uskuteční dlouhodobá pozorování. Nicméně i přes tyto výhrady vědci přece jen zjistili a dosvědčili bona fide výskyt „vznikajícího hybridního druhu“.

Navíc byl tento typ speciační události – hybridní speciace, při které se vytváří nový druh díky zkřížení dvou samostatných druhů – ještě významnější ve světle publikace vyšlé o tři roky dříve. Roku 2015 sekvenovala skupina vědců genomy (úplnou sekvenci DNA) 18 druhů pěnkav (14) na Galapážských ostrovech a blízkém Kokosovém ostrově. Zjistili, že „našli rozsáhlé důkazy o interspecifickém toku genů“ (15) – interspecifický tok genů se týká předávání genů mezi druhy. Došlo zde také k tomu, že „z hybridizace vzešel nový druh se smíšenými předky“ (16)  (Zvýraznění dodáno). Jinými slovy, ten druh speciační události, který pozoroval tým vedený Grantovými, je přesně stejný jako ten typ speciační události, o kterém se uvažuje, že hrál roli při vzniku původních 18 druhů pěnkav.

Předpovědi potvrzeny

Co plyne z těchto výsledků pro předpovědi knihy Náhrada za Darwina? V termínech časové škály byla skupina vedená Grantovými osobně přítomna začátku tvorby „počátečních hybridních druhů“ roku 1981. Svá pozorování však skupina začala v 70. letech 20. století. Jinými slovy, vědci se pokoušejí dokumentovat tvorbu nových druhů z těchto pěnkav asi 50 let. Předpokládejme zdrženlivě, že se z jiných druhů pěnkav na Galapážských ostrovech ani na blízkém Kokosovém ostrově nevyvinuly žádné nové dodatečné druhy. Budeme-li tedy ve svých úvahách vycházet z těchto existujících druhů (tj. „původních“ 18 druhů pěnkav přítomných před vznikem počátečních hybridních druhů), můžeme usoudit, že vznikl 1 nový druh za 50 let na 18 druhů.

Pokud by toto tempo bylo platné pro všechny druhy ptáků, můžeme rozšířit své závěry dokonce i dále. Vynásobme toto tempo celkovým množstvím žijících druhů ptáků (tj. asi 11 000): 1 nový druh vznikl za 50 let na 18 druhů*11 000 druhů = 1/50/18*11 000 = 12 nových druhů za rok. To je dokonce rychlejší, než jsem předpovídal. Jinými slovy, jedna z dosud nejlepších zveřejněných studií, která poskytuje „úplné propočítání morfologického, genetického i reprodukčního oddělení dvou populací kandidátských druhů ve dvou různých časových okamžicích“ poskytuje výsledky, které přesně odpovídají předpovědím mé knihy.

Ale buďme ještě velkorysejší. Jak jsem uvedl dříve, první z těchto 18 galapážských pěnkavích druhů byly zaznamenány roku 1837 (17). Abychom tedy přesvědčili i ty největší skeptiky, řekněme, že „úplné propočty morfologického, genetického i reprodukčního oddělování“ mezi těmito druhy začaly roku 1837. (Nemohlo začít roku 1837, protože genetika ještě nebyla vědním oborem, ale přesto toto datum použijeme.) Za tohoto předpokladu tedy vědci pozorovali vznik 1 nového druhu za 181 let na 18 druhů pěnkav. Vztaženo na všechny druhy ptáků: jeden nový druh vznikl za 181 let při 18 druzích*11 000 druhů = 3,4 nových druhů za rok. Shoda mezi tímto číslem a mou předpovědí je téměř dokonalá.

Vraťme se k základním datům. Vznik 1 nového druhu pěnkav z těchto 18 za pouhých přibližně 50 let daleko přesahuje předpovídané evoluční tempo. Například v článku z roku 2015 o DNA těchto druhů zveřejnili autoři své časové vymezení pro historický původ těchto druhů (18). Autoři tvrdili, že za uplynulých 900 000 let evoluční historie na Galapágách a Kokosovém ostrově bylo třeba 40 000 až 80 000 let na to, aby se vytvořil 1 nový druh. Toto evoluční tempo je několik set krát pomalejší než tempo, které pozoroval tým vedený Grantovými (19). Není tedy divu, že autoři studie z roku 2018 označili svá pozorování za rychlou speciaci.

Každý, kdo chce napadnout mé závěry, má snadnou možnost jak vyvrátit to, co jsem právě řekl: ukažte mi studii, která dává „úplný výpočet morfologického, genetického i reprodukčního oddělování u dvou vzorových druhových populací ve dvou různých časových okamžicích“ a která odporuje tomuto tempu. (Ale neukazujte přitom na studii založenou na evolučních předpokladech o milionech let, která není relevantní pro naši debatu, protože ta právě chce diskutovat o evoluční časové škále a zpochybnit ji. Dokazování v kruhu je totiž iracionální cestou, jak vyřešit vědeckou debatu. Abychom srovnali časové škály YEC a evoluce bezprostředně tváří v tvář, potřebujeme studii udělanou v reálném čase.)

Čekají nás další překvapení?

Vymře tento počáteční druh tak rychle, jak vznikl? Snad. Ale jiný nový druh může vzniknout na jeho místě. Vlastně by k tomuto cyklu speciace a vymírání mohlo docházet opakovaně po příštích několik desetiletí. Pokud by tomu tak bylo, mohlo by to přispět k důkazům ve prospěch mých zveřejněných předpovědí. Například současné tempo speciace – 12 nových druhů ročně – je pětinásobně vyšší než moje předpovězené tempo 2,4 nového druhu za rok. Pokud se vyskytne 5 cyklů speciace-vymření u Darwinových pěnkav předtím, než se vytvoří jeden druh trvalý, bude upravené tempo speciace (tj. dlouhodobé tempo speciace) přesně v souladu s tím, co jsem předpovídal. (To, co jsem předpověděl, je stejně, technicky vzato, dlouhodobé tempo.) A umocní to nesoulad mezi předpovídanými dlouhodobými evolučními tempy a realitou.

Ale zamysleme se nad nejhorším typem scénáře pro časovou škálu YEC. Řekněme, že nový hybridní druh vymře tak rychle, jak vznikl. A řekněme, že po této speciační události nenásleduje hned nová speciační událost. Co z toho plyne pro Náhradu za Darwina? Na jedné straně by z toho mohlo plynout, že se druhy netvořily ponenáhlu, nýbrž spíše v krátké explozi, která následovala bezprostředně po Potopě. Ale jelikož se to na planetě stále hemží 10 982 ptačími druhy, mohlo by to eventuálně znamenat jen velmi málo. „Úplné propočítání a vysvětlením morfologického, genetického i reprodukčního oddělování“ mezi všemi těmito více než 10 982 druhy „ve dvou různých časových okamžicích“ nás budou zaměstnávat ještě dlouho. Jinými slovy, vymření tohoto hybridního druhu by nás prostě vrátilo do stavu, ve kterém jsem se nacházel v říjnu loňského roku, když jsem psal svou knihu – do stavu čekání na to, až dorazí výsledky.

Do té doby se musíme spokojit s některými velmi slibnými počátečními výsledky. Nebylo by ironií, kdyby průlom pro vědu YEC (mladokreacionistů) přišel od nejslavnější ikony evoluce v reálném „evolučním“ čase?

Odkazy

1. Sangeet Lamichhaney et al., “Rapid Hybrid Speciation in Darwin’s Finches,” Science, 359, no. 6372 (2018): 224–228.
2. HBW and BirdLife Taxonomic Checklist v2 was downloaded from http://datazone.birdlife.org/species/taxonomy on February 12, 2018. The number of recognized bird species was extracted from this Checklist. “Recognized” species were identified and separated from “not recognized” species via the identifiers in column G of the Checklist table.
3. “We found that the most recent common ancestor of modern birds inhabited South America around 95 million years ago, but it was not until the Cretaceous-Paleogene transition (66 million years ago) that Neornithes began to diversify rapidly around the world.” Santiago Claramunt and Joel Cracraft, “A New Time Tree Reveals Earth History’s Imprint on the Evolution of Modern Birds,” Science Advances 1, no. 11 (2015): 1, doi:10.1126/sciadv.1501005. Dividing 66 million years by 11,000 bird species yields an average rate of 6,000 years for a new species to form.
4. A timeline for the discovery of new bird species was extracted from the “Authority” column of the HBW and BirdLife Taxonomic Checklist v2.
5. Nathaniel T. Jeanson, Replacing Darwin (Green Forest, AR: Master Books, 2017), 160.
6. Sangeet Lamichhaney et al., “Rapid Hybrid Speciation in Darwin’s Finches.”
7. James T. Costa, Darwin’s Backyard: How Small Experiments Led to a Big Theory (New York: W. W. Norton and Company, 2017).
8. J. Gould, “Remarks on a Group of Ground Finches from Mr. Darwin’s Collection, with Characters of the New Species,” Proceedings of the Zoological Society of London 5 (1837): 4–7. See also David Lack, Darwin’s Finches (Gloucester, MA: Peter Smith, 1968).
9. Charles R. Darwin, Journal of Researches into the Natural History and Geology of the Countries Visited during the voyage of H.M.S. Beagle Round the World (London: John Murray, 1845), 379–380.
10. For example, see their textbook that summarizes their work: Peter R. Grant and B. Rosemary Grant, 40 Years of Evolution: Darwin’s Finches on Daphne Major Island, (Princeton University Press: Princeton, 2014).
11. Sangeet Lamichhaney et al., “Rapid Hybrid Speciation in Darwin’s Finches.”
12. Ibid., 228.
13. Ibid., 228.
14. Sangeet Lamichhaney, et al., “Evolution of Darwin’s Finches and Their Beaks Revealed by Genome Sequencing,” Nature 518, no.7539 (2015): 371–375, doi:10.1038/nature14181.
15. See the abstract of Sangeet Lamichhaney, et al., “Evolution of Darwin’s Finches and Their Beaks Revealed by Genome Sequencing.”
16. Ibid.
17. As per the HBW and BirdLife Taxonomic Checklist v2, for the species I listed in an earlier footnote.
18. See Figure 2a, Extended Data Figure 4c, and page 2 of the Supplementary Information section for Sangeet Lamichhaney, et al., “Evolution of Darwin’s Finches and Their Beaks Revealed by Genome Sequencing.”
19. I.e., 40,000 years / 181 years = 221-fold difference; 80,000 years / 181 years = 442-fold difference.