Selekce není Stvořitel

Z odborné literatury vybral Pavel Kábrt
1/2018

V roce 1868 Darwin píše:

• Uchování během boje o život různých typů organizmů, které vlastní nějakou výhodu ve své struktuře, složení, nebo instinktu, jsem nazval přírodním výběrem; a pan Herbert Spencer dobře vyjádřil stejnou myšlenku výrazem přežití nejzdatnějších. Termín „přírodní výběr“ je v určitém ohledu špatný, protože se zdá, že znamená vědomou volbu; ale po menší obeznámenosti to nebude bráno v úvahu ….V zájmu stručnosti někdy mluvím o přírodním výběru jako o inteligentní síle; – stejným způsobem jako astronomové mluví o přitažlivosti gravitační síly určující pohyby planet, nebo zemědělci hovoří o člověkem vyšlechtěných domácích rasách silou jeho výběru. V jednom případě stejně jako v jiném selekce nedělá nic bez proměnlivosti a to záleží jistým způsobem na působení okolních podmínek na organismus. Často také personifikuji slovo příroda; protože jsem shledal, že je těžké vyhnout se této dvojsmyslnosti; ale myslím přírodou pouze úhrnné působení a vyústění mnoha přírodních zákonů – a prostřednictvím zákonů pouze určený sled událostí.¹

Tvorové se však potřebují reprodukovat, nejen přežívat; jinak jejich znaky nebudou přenášeny na potomstvo. Tedy cokoliv, co pomáhá tvoru úspěšně se rozmnožovat (tedy díky svému potomstvu dále přetrvávat), přispívá k jeho ´zdatnosti´, a tudíž ke schopnosti druhu přetrvat ve specifickém prostředí. Jak velký vliv má prostředí na určení zdatnosti je předmětem diskuze, ale toto byla základní Darwinova představa.

´Nejzdatnější´ jsou podle definice ti, kteří produkují největší počet přežívajícího potomstva. Ten, který má nejvíce dětí, vyhrává! V této otázce je zmatek, který se táhne až k Darwinovi samotnému. Právě před pasáží citovanou výše řekl: „Bylo pravdivě řečeno, že všechna příroda je ve válce; nejsilnější nakonec převládne, nejslabší selže.“  Navzdory zmatku užívají biologové ´přírodní výběr´ ve smyslu diferencované reprodukce. To je důležité rozlišení.

Přírodní výběr byl jediným mechanizmem, který Darwin navrhl v Původu druhů jako vysvětlení původu všech různorodých forem života na zemi; vše z jedné původní formy života (nebo z několika forem života, jak Darwin připustil). Neměl žádné znalosti genetiky nebo mutací, nebo jejich molekulární podstaty v DNA Navrhl, že k malým odchylkám docházelo vždy a že ty, které zvýhodňovaly přežívání, jsou uchovány, a tím pohání organizmus směrem ke zcela jinému organizmu (při dostatečně dlouhém čase).

Skutečnost přírodního výběru je běžně považována za důkaz evoluce. Jelikož jsou organizmy často schopny adaptovat se na změny ve svém prostředí prostřednictvím přírodního výběru, není žádná nouze o příběhy kolem přírodního výběru, a tak jsme neustále bombardováni tvrzením, že evoluce ´se odehrává neustále´. Ale je tohle skutečně evoluce?

Rozdíl mezi speciální teorií a obecnou teorií evoluce

Co je evoluce? Je to ´změna v čase´, nebo ´společný původ všech druhů´? Zatímco se pokoušela kombinovat obě tyto myšlenky, Darwinova teorie s sebou přinášela vznik nových druhů (speciaci), ačkoliv Darwin ve skutečnosti nevysvětlil, jak nové druhy vznikly (a jak k tomu dochází je určitým předmětem sporů pořád). Definice slova ´druh´ bude probrána později. Pro teď musíme jen pochopit, že speciace prostě zahrnuje například původ odlišnosti u králíka, který se už dál nerozmnožuje se svými králičími předky. To je něco docela jiného, než chápat nový druh jako krok, který později vyústí ve změnu mikroba na člověka.

Darwin se domníval, že variace pozorované mezi druhy jsou neomezené tak, že přírodní výběr mohl měnit mikroorganizmy na mangusty během ohromně dlouhé doby. Předpokládal, že pozorované variace mezi plemeny psů, plemeny holubů nebo mezi zobáky různých druhů pěnkav² ve volné přírodě, ukázaly typ změny, která by mohla být extrapolována, téměř bez limitů, k vysvětlení ne pouze druhů pěnkav, ale původu pěnkav, holubů, psů a všeho dalšího. O evoluci lidí nejprve nedebatoval, teprve až o 12 let později v knize The Descent of Man, and Selection in Relation to Sex (Původ člověka a pohlavní výběr), nejspíše proto, že by zahrnutí evoluce člověka do Původu snížilo pravděpodobnost přijetí této knihy.

Pozorovat variace s existujícími znaky (jako jsou kratší, tenčí, delší, tlustší zobáky), a poté vysvětlit původ těchto zobáků, pěnkav, ptáků, plazů, savců a všeho jiného, to vyžaduje obrovský skok. Jak pozorování pestrosti u psů vysvětluje původ psů (vlků)? Zde se nachází základní logická nesouvislost, a to ozřejmuje velký problém evoluce.

Proto evolucionista profesor G. A. Kerkut, dobře známá britská autorita na bezobratlé, rozlišoval ´speciální teorii evoluce´ STE (speciaci) od ´obecné teorie evoluce´ (společný předek všech živých organizmů). Tvrdil, že to druhé, tedy GTE, je spekulace:

• Tato teorie může být nazvána ´Obecnou teorií evoluce´ a důkazy, které ji podporují, nejsou dostatečně silné, aby nám dovolily považovat ji za cokoliv jiného než pracovní hypotézu. Není jasné, jestli ty změny, které navozují speciaci, jsou stejné podstaty jako ty, které vyprodukovaly nové kmeny [hlavní oddělení živých organizmů, kterých je okolo 80 včetně mikroorganizmů]. Odpověď bude nalezena v budoucí experimentální práci a ne v dogmatických ujišťováních, že Obecná teorie evoluce musí být správná, protože není nic jiného, co by ji uspokojivě nahradilo.³

Mimochodem, Kerkut začlenil původ života do GTE. Proč tedy dnes tak mnozí nechtějí začlenit původ života do své definice evoluce?

V současné době rozumíme tomu, proč jednoduché změny u druhů (STE) nemohou být extrapolovány na původ rozmanitosti všech živých organizmů (GTE). Typ určité pozorovatelné variace, kterou evolucionisté rádi titulují ´evoluce´, je ve skutečnosti důsledek nového uspořádání stávající genetické informace (alel), anebo náhodné a téměř vždy degenerativní změny v existující informaci. Avšak evoluce od mikrobu k lidstvu vyžaduje vytváření nových, složitých sad genů, se spoustou informací obsahujících instrukce pro vytvoření například svalových buněk, kostí, nervů, plazího peří atd., tam, kde předtím neexistovaly. Darwin neměl žádnou představu, co by mohlo způsobit produkci tak mnoha velkých změn a moderní biologie odkryla dokonalou složitost, která stojí proti víře v jednoduché změny nahromaděné během času.

V listopadu 1980 někteří z vedoucích světových evolučních biologů pořádali v Chicagském přírodopisném muzeu Field konferenci, počítanou za „historickou“. Ve zprávě z konference v časopise Science napsal Roger Lewin toto:

• Ústřední otázkou Chicagské konference bylo, zda mechanizmy, které jsou příčinou mikroevoluce, mohou být extrapolovány na vysvětlení fenoménu makroevoluce. I když riskuji, že některým lidem na jejich pozicích ublížím, odpověď může být dána jako jasné Ne.⁴

Francisco Ayala, v té době mimořádný profesor genetiky na Univerzitě v Kalifornii, byl citován, že je nyní přesvědčen, „že malé změny se nehromadí.“⁵

Přesto však mnoho evolucionistů dnes setrvává v nevědomosti o této věci. To jest, bez ustání propagují myšlenku, že ´Velká změna = Malá změna x Milióny let´. Toto je logický klam známý jako dvojsmyslnost či návnada a past. Je to podobné, jako bychom řekli, že „když kráva může přeskočit plůtek, je pouze záležitostí času a tréninku, kdy přeskočí Měsíc“.

Někteří učitelé také používají jiné dvojsmyslné triky, aby odzbrojili studenty, kteří by mohli odolávat přijetí velkého obrazu evoluce (GTE). Říkají věci jako, „Evoluce znamená změnu. Zde je příklad změny, proto evoluce je skutečností.“ Jiná nepřesvědčivá definice evoluce je ´změna v četnosti alel (genů)´. Samozřejmě se frekvence alel mění, to ale nevysvětluje původ genů (jejichž variantami jsou alely); původ genů musí evoluce typu ´od špíny k uklizečce´ teprve vysvětlit, ne pouze odchylky v četnosti výskytu existujících alel.

John Endler, prominentní evolucionista a odborný asistent Národní akademie věd v USA, vysvětluje problém takto:

• Evoluce může být definována jako jakákoliv čistá změna, nebo jakákoliv kumulativní změna vlastností organizmů nebo populací během mnoha generací…To přímo zahrnuje původ, stejně jako rozšíření alel, odchylek, hodnot znaků nebo stavů vlastností.⁶

Mnoho evolucionistů mluví tak, jako by evoluce pouze zahrnovala posledně jmenované, a vznik znaků z diskuze vynechávají. Toto opominutí bylo zjevné v pracích Charlese Darwina a převažuje v evolucionistickém myšlení jako selhání dodnes.

Evoluce není pouze ´změna´. Nejsou to pouze změny v převaze znaku (četnosti výskytu alel) v populaci (STE). Musí to mít za následek také vznik radikálně nových znaků, které nejsou pouze modifikacemi již existujících znaků (GTE), a to je to, kde Darwin, a od té doby mnozí další, neustále selhávají.

Selekce není evolucí

Mnoho vysoce postavených evolucionistů mluví o darwinismu/evoluci a přírodním výběru tak, jako by to bylo jedno a to samé. Například Dr. Richard Dawkins hovoří o pokusech, které demonstrovaly fungování přírodního výběru při zabarvení pavích oček (maskování kvůli ochraně před predátory oproti takovému zabarvení samečků, které bylo dostatečně lákavé pro samičky) jako o „působivém příkladu evoluce přímo před našima očima.“⁷

Dr. John Endler, citovaný výše, prováděl tento chytrý výzkum na pavích očkách. Souhlasil by s Dawkinsem, že to je „působivý příklad evoluce“?⁸ Ve své knize Natural Selection in the Wild (Přírodní výběr ve volné přírodě), publikované v roce 1986, Endler jasně tvrdí, proč tyto dvě věci nejsou stejné:

• Přírodní výběr nesmí být ztotožňován s evolucí, i když tyto dvě věci jsou úzce spojeny.⁹ Přírodní výběr je dostatečně běžný v přirozených populacích, aby byl zjištěn u velkého množství organizmů, a silná selekce není tak výjimečná, jak bylo dříve předpokládáno; přírodní výběr je tedy v evoluci zřejmě důležitý. Nicméně přírodní výběr nevysvětluje vznik nových variant, pouze proces změn v jejich četnosti.¹⁰
• Tak může přírodní výběr ovlivňovat vzory vzniku kombinací znaků, i když mechanizmus jejich původu nevysvětlí. To bylo okrajově diskutováno Fisherem (1930), Simpsonem (1944) a Renschem (1959), ale nedostalo se tomu od té doby v podstatě žádné pozornosti. Zasluhovalo by si to další studium.¹¹

Všimněte si, že Fisher, Simpson a Rensch jsou vysoce profilovaní evolucionisté. Fisher je uznáván za jednoho z tvůrců moderní evoluční syntézy.

S ohledem na výzkum pavích oček, zatímco přírodní výběr může pomoct vysvětlit relativní hojnost zbarvených a méně zbarvených pavích oček, v závislosti na rovnováze mezi pohlavním výběrem¹² (samičky upřednostňují zbarvené samečky) oproti riziku pozření predátorem (jsou upřednostněny nevýrazné barvy), nevysvětluje to původ barev. Ani za předpokladu, že některé mutace v původních genech pro zabarvení mohly ovlivnit to, jak paví očka vypadají, nevysvětluje to původ genů samotných. Tato věc je pro uvažování kritická, ale je to něco, co Darwin a evolucionisté po něm, neustále podceňují.

Může Dawkins a spol. skutečně ignorovat fakt, že přírodní výběr není to samé jako evoluce, když na to poukazují tak prominentní evolucionisté, z nichž i Dawkins, když se to do jeho argumentů hodí, cituje?

Následujíce Darwinova příkladu, evolucionisté všem tvrzením navzdory, stále rádi hovoří o přírodním výběru jako o tvůrčí síle, která ale nemůže vytvořit nic. Může pouze odstranit málo zdatné, ne však ty zdatné vytvořit. Přírodní výběr není to samé jako evoluce. ´Přežití nejzdatnějších´ (odstranění málo zdatných) nevysvětluje, jak se objevili ti zdatní.

Darwin nebyl první, kdo přišel s myšlenkou přírodního výběru

Zvážíme-li, jak zřejmá je myšlenka přírodního výběru, není překvapením, že myšlenka nepochází od Charlese Darwina.

Zleva doprava: Carolus Linnaeus, James Hutton, Patrick Matthew, Edward Blyth. Všichni tito lidé psali o myšlenkách podobných Darwinově myšlence přírodního výběru roky před tím, než byl Origin of species (Původ druhů) publikován.

Carl Linnaeus (1707–1778), proslulý švédský autor základů systému pojmenování a klasifikace organizmů, který v dnešní době užíváme, též nazývaný ´otec taxonomie´, zjevně rozuměl myšlence přírodního výběru a boje o přežití. Článek o Linném na webových stránkách Muzea paleontologie univerzity v Kalifornii říká:

• Linné si všiml boje o život – jednou nazval přírodu „řeznickým špalkem“ a „bojem všech proti všem“. Nicméně považoval boj a soutěž za nezbytné k udržení rovnováhy v přírodě, za součást Božího řádu.¹³

Skotský deista, James Hutton, napsal v roce 1794 (v kapitole o 2 000 stranách, ve 3svazkovém nepublikovaném odborném pojednání¹⁴) o psech, kteří se pro přežití spoléhali „jen na hbitost nohou a rychlost vidění“, že pomalejší psi by zahynuli a rychlejší by byli zachováni. Ale pokud ostrý čich byl „důležitější pro výživu zvířete“, pak „ přirozená tendence rasy, působící na stejném principu semenné variace, bude měnit kvalitu zvířete a produkovat rasu dobře větřících loveckých psů, namísto těch, kteří chytají svoji kořist rychlostí.“ Napsal, že stejný „princip variace“ musí také ovlivňovat „všechny druhy rostlin, ať už rostou v lese nebo na louce“.¹⁵

Hutton psal jasně o přírodním výběru, i když neužíval tento konkrétní termín (termín nebyl vytvořen až do roku 1859, kdy byl publikován Původ druhů).

Skotsko-americký lékař, William Wells (1757-1817), popsal koncept přírodního výběru v roce 1813. Řekl, že v Africe někteří obyvatelé:

• by byli zdatnější v odolávání vůči nemocem té určité země. Tato rasa by se následně rozmnožila, zatímco počet ostatních by poklesl.¹⁶

Uváděl, že tato silná rasa by měla tmavou pleť a že:

• protože nejtmavší by byli nejlépe uzpůsobeni klimatu, nakonec by začali převládat, nebo se stali jedinou rasou v té zemi, ze které tato rasa vzešla.¹⁷

Skotský sadař Patrick Matthew (1790-1874) publikoval v roce 1831 knihu s názvem On Naval Timber and Arboriculture (O lodním dřevu a pěstování stromů) a v příloze zmínil přírodní výběr. Matthew veřejně tvrdil, že předběhl Charlese Darwina, a dokonce na titulní straně své knihy sebe popsal jako „Objevitele principu přírodního výběru“.¹⁸ Darwin popřel, že by věděl o příspěvku Matthewa; upozornil na to, že se objevil v příloze nějaké podivné knihy. A přece, i kdyby Darwin nevěděl o tomto konkrétním případě, je to důkaz, že ve viktoriánské společnosti identické myšleny kolovaly před rokem 1859.

Pearson poukázal na to, že Wells, Matthew a Darwin, ti všichni žili v univerzitním městě Edinburgu, „místě proslulém svými vědeckými kluby a společnostmi“, jež bylo také Huttonovým bydlištěm.¹⁹ Opravdu by bylo divné, kdyby Darwin nevěděl o těchto předchozích myšlenkách a je možné, že se Darwinova teorie, ať již úmyslně nebo bezděčně, vyvinula z tavící pece filosofických úvah v těchto jeho společenských kruzích. To hlavní je, že Darwin nejenže nebyl původcem myšlenky přírodního výběru, ale že tato myšlenka nebyla neznámá alespoň mezi některými lidmi té doby.

Edward Blyth (1810-1873) pravděpodobně ovlivnil Darwina nejvíce. Anglický chemik a zoolog Blyth napsal tři hlavní články o přírodním výběru, které publikoval v časopise The Magazine of Natural History (Časopis přírodní historie) v letech 1835 až 1837, začínaje, když Darwin stále ještě obeplouval svět na lodi Beagle. To byl jeden z předních zoologických časopisů té doby, ve které Darwinovi přátelé Henslow, Jenyns a Lyell také publikovali články.

Loren Eiseley s titulem profesor Benjamina Franklina, působil do konce svého života na oddělení antropologie a historie vědy pensylvánské univerzity. Eiseley strávil desítky let hledáním původního zdroje  myšlenek přisuzovaných Darwinovi. V knize z roku 1979 napsal, že „hlavní názory v Darwinově práci – boj o existenci, variace, přírodní výběr a pohlavní výběr – jsou všechny plně vyjádřeny v Blythově studii z roku 1835.“²⁰ Proč Darwin neocenil v odkazech na přírodní výběr Blythův podíl? Russell Grigg naznačuje:²¹

1. Blyth byl křesťan a byl tím, co bychom dnes nazvali „nestandardní kreacionista“ [přinejmenším v té době]. Např. ohledně sezonních změn v zabarvení zvířat (takových, jako když se zajíc bělák stává v zimě bílým) Blyth řekl, že toto jsou „do očí bijící případy projektu, který tak jasně a silně potvrzuje existenci vševědoucí velké První Příčiny“. A řekl, že zvířata „vykazují nadlidskou moudrost, protože je jim to vrozené a tudíž vtisknuté vševědoucím Stvořitelem“.²²
2. Blyth viděl správně koncept přírodního výběru jako mechanismus, kterým nemocní, staří a málo zdatní jsou z populace odstraněni; to působí jako ochranný prvek a pro udržování stavu věcí – stvořeného druhu. [Nestandardní] kreacionisté jako byl Edward Blyth [alespoň v té první době – existuje důkaz, že po publikaci O původu druhů se přidal na stranu Darwinovy myšlenky neomezené změny, včetně společného předka člověka a lidoopů] (a anglický teolog William Paley) viděli přírodní výběr jako třídící proces; tedy výběr mezi několika znaky, které všechny musí existovat dřív, než mohou být vybrány.

Toto jsou pouze někteří z lidí, kteří psali o přírodním výběru před Darwinem. Nemůžeme zapomenout na Alfreda Russela Wallace (1823–1913). Zatímco žil na Malajském souostroví, vyvinul nezávisle teorii evoluce téměř identickou k té Darwinově, včetně plně formulovaného konceptu přírodního výběru. V roce 1858 poslal Darwinovi kopii svého rukopisu On the Tendency of Varieties to Depart Indefinitely from the Original Type (O sklonu variet nekonečně se odchylovat od původního typu), který vysvětluje to, co je nyní známo jako ´Darwinova´ teorie evoluce. Mnozí ho pokládají za někoho, s kým bylo jednáno velmi nečestně: Darwin a jeho přátelé, Charles Lyell a Joseph Hooker se tajně sešli, aby Darwinovi zajistili přednost v Linneově společnosti v Londýně.

O Darwinově plagiátorství a nečestném přejímání cizích myšlenek velmi dobře pojednává kniha Jerryho Bergmana Temná stránka Charlese Darwina: kritická analýza vědecké ikony

Pokud jde o evoluci (jako něco odlišného od přírodního výběru), mnozí další předložili myšlenky evoluce všech živých tvorů z nějakého prapůvodního předka/předků, sahající zpět až do předkřesťanských časů.²³

Darwinův vlastní protikřesťanský dědeček Erasmus Darwin, publikoval v roce 1794 dvojdílné vědecké pojednání o evoluci nazvané Zoonomie. Latinské motto na jeho rodinném štítu E conchis omnia se překládá jako „vše pochází z měkkýšů“. A tak nejenže Darwinův děda věřil v evoluci, ale vtělil ji do veřejné tváře rodiny, do rodinného erbu!

Před Darwinem viděla kontinentální Evropa mnoho spisů o evolučních myšlenkách, které se snaží vysvětlit původ všeho bez potřeby nadpřirozeného stvoření.²⁴ Touha zbavit se Boha Stvořitele je hluboce zakořeněná lidská vlastnost, která nezačala s Darwinem.

Darwinovi předchůdci včetně Huttona a Matthewa viděli přírodní výběr jako konzervativní, nebo zachovávající způsobilost, která má omezenou schopnost uskutečnit změnu. Avšak Darwin se na přírodní výběr odvolával jako na tvořivou sílu, a zkoušel jím vysvětlit evoluční pohled na původ všech živých tvorů. V tomto se lišil od svých předchůdců a v tom se také zmýlil, protože přírodní výběr není tvůrčí.

Stvoření se od přírodního výběru podstatně liší

Článek o Linné na webových stránkách Muzea paleontologie Kalifornské univerzity říká,

• Ve svých časných letech Linné věřil, že druhy jsou nejen reálné, ale neměnné – jak napsal, Unitas in omni specie ordinem ducit (Neměnnost druhů je podmínkou řádu [v přírodě]). Ale Linné pozoroval, jak se mohou různé druhy rostlin křížit, aby tvořily nové formy, které vypadají jako nové druhy. Opustil koncept, že druhy jsou pevně dané a neměnné a začal zastávat názor, že některé – možná většina – druhů v daném rodu mohla povstat po stvoření světa hybridizací. Ve svých pokusech, kdy ve Švédsku pěstoval cizí rostliny, Linné také vytvořil teorii, že rostlinné druhy mohou být změněny procesem aklimatizace. Ke konci svého života Linné zkoumal to, o čem si myslel, že to jsou případy křížení mezi rody a předložil myšlenku, že by snad nové rody také mohly vzniknout hybridizací.
• Byl Linné evolucionista? Je pravdou, že opustil svoji dřívější víru v neměnnost druhů a je pravda, že hybridizace (křížení) vyprodukovala nové druhy rostlin a v některých případech živočichů. Avšak až do Linneovy doby nebyl proces vzniku nových druhů neomezeně otevřený a neohraničený. Všechno, co mohlo povstat z primae speciei, původních druhů v Zahradě Eden, bylo stále součástí Božího plánu pro stvoření, neboť to tu stále bylo přítomno. … Koncept otevřené evoluce, ne nezbytně řízené Božím plánem a s žádným předem určeným cílem, se nikdy u Linné nevyskytoval; taková myšlenka by ho vyděsila.²⁵

Jinými slovy se zdá, že Linné si původně myslel, že druhy (species) byly původně stvořené formy (kinds), ale později si začal uvědomovat, že stvořené formy (druhy, kinds) by mohly zahrnovat podobné druhy a dokonce rody. Myšlenka ´neměnnosti druhů´ (která znamená, že žádné nové druhy nejsou možné) pramenila od antických autorit jako byl Aristoteles; odvolávání se na starověké autority bylo v té době důležitou prioritou. Latinský překlad Bible (Vulgata), kde hebrejské slovo pro ´druh´ (min, angl. ´kind´) bylo přeloženo jako ´druhy´ (speciem/species), tuto myšlenku také podpořil, ačkoliv toto slovo bylo také překládané jako genus (rod). Tak navzdory Linného zjištěním z 18. století bylo obvyklým názorem uprostřed 19. století, že ´druhy´ jsou neměnné (stálé); že jeden druh může produkovat pouze stejný druh a nemohl by se nikdy přeměnit na jiný druh. Deismus byl běžný mezi inteligencí (např. Lyell), který s sebou přinášel víru v nějaký druh neosobní nadpřirozené ´první příčiny´, ale ne Stvořitele Vykupitele zjeveného v dějinách a v učení Bible. Z tohoto pohledu onen ´velký architekt vesmíru´ stvořil různé druhy více či méně tam, kde se nacházely. Navíc se etablovaná církev Darwinových dnů rovněž podrobila víře v dlouhé časové úseky a k tomu nezbytný doprovodný názor, že žádná celosvětová potopa Noemových dnů nikdy nebyla.²⁶ Proto přijetí něčeho, co může být považováno za nebiblickou myšlenku o původu druhů, by nemělo být překvapením.

Vlevo původní evoluční strom, který předpokládá, že všechny dnešní druhy pocházejí z jednoho společného předka. Vpravo kreacionistický sad. Různorodost uvnitř původních ´druhů´ (baraminů) přišla dle knihy Genesis až s časem.

Tato ´stálost druhů´ nahrávala Darwinovi a poskytla mu snadného slaměného panáka. Bylo přece dost zřejmé, že pěnkavy na Galapážských ostrovech vzešly z nějakých pěnkav z pevniny, a že se následně na těchto ostrovech diverzifikovaly do zjevně různých ´druhů´ (species) – ačkoliv Darwin je v tom čase nerozeznával jako pěnkavy a jejich význam si uvědomil až poté, co je John Gould takto identifikoval. Ještě v rychlosti: stálost druhů zkrachovala. Ovšem nikdy nebyly provedeny pokusy, aby se ukázalo, zda jsou tyto druhy pěnkav schopny křížit se mezi sebou. Práce v poslední době ukázaly, že hybridizace se děje přirozeně,²⁷ takže Darwinovy pěnkavy zřejmě ani vůbec nebyly biologickými druhy (species)! A Linné by je zařadil do jednoho stejného stvořeného druhu [kind čili baramin – ne species].

Darwinův proslulý nástin „Myslím si“ z jeho prvního zápisníku, kde se zabývá přeměnou druhů (1837).

Z tohoto úhlu byl Linné předzvěstí pohledů dnešních kreacionistických biologů: organizmy se mohou přizpůsobit, nové ´druhy´ (species) se tvoří, ale rámec je omezený a typ pozorovaných změn nevysvětluje původ tak podstatně odlišných typů organizmů. To, co pozorujeme, jsou důsledky stvořené schopnosti přizpůsobovat se (adaptovat) v mezích stvořených druhů (kind), aby tak mohly být ekologické niky vyplněny životem. Přírodní výběr je část tohoto procesu, jak kreacionisté Linné a Blyth rozeznali už dlouho předtím. Jestliže je tedy přírodní výběr součástí kreacionistického modelu, jak může být vyvrácením konceptu kreacionismu, nebo důkazem pro evoluci jako opaku stvoření? Pokud si evoluce i stvoření nárokují stejné území, potom argumentace musí spočívat někde jinde. Tak se argumentace posunuje od STE (relativně nepodstatných změn u druhů /species/), což je běžné a jasně pozorovatelné, k GTE (k původu rozmanitosti všeho živého), čemuž je díky modernímu porozumění biochemické složitosti života mnohem, mnohem těžší věřit dnes, než tomu bylo v Darwinových dnech.

Co znamená „druh“ (species)?

Podle Oxfordského slovníku biologové definují druhy jako „skupinu živých organizmů složenou z podobných jedinců schopných vyměňovat si geny nebo se vzájemně křížit.“ Toto je dobře přijímané mezi biology, včetně kreacionistů. Jinými slovy, pokud se dva organizmy mohou vzájemně křížit, patří, přísně vzato, ke stejnému (biologickému) druhu. Jenže kvůli obtížnému provádění pokusných křížení jsou druhová jména dávána mnohokrát na základě vzezření (morfologie), a tak nejsou často v souladu s hybridizačními bariérami (existuje mnohem víc druhových jmen, než je biologických druhů).

Co se týká zkamenělých pozůstatků, vzájemné křížení nemůže být testováno. Myšlení v milionech let, relacích dlouhých věků, které tak vládnou mezi geology a paleontology, také ovlivňuje jejich pojmenovávání fosilních druhů. Když najdou zkamenělinu, kterou ´datují´ na milióny let starou, která se ale velmi podobá současným živým druhům, jejich víra ve svrchované schéma evoluce je vede k ignorování možnosti, že fosílie by mohla být úplně stejného druhu. Jsou zde tisíce příkladů ´živých fosílií´, které vypadají identicky s moderními druhy, a přesto se jim dávají téměř vždycky jiná rodová jména, ne jen jiná druhová.²⁸ Toto špatné pojmenování dává falešný dojem měnících se organizmů, zatímco je tu často důkaz, že se změnily velmi málo, nebo vůbec. To víc než dostatečně ukazuje, jak výchozí paradigma ovládá výklad ´faktů´.

Existuje také sklon dávat jiná jména fosiliím nalézaným na různých kontinentech, což přispívá ke zmatení.

Představte si, že by různé rasy psů dnes na světě neexistovaly. Pokud by paleontologové našli psí zkamenělinu Dánské dogy a čivavy, bylo by zajímavé, jaká jména by jim dali. Dali by jim téměř jistě různá druhová jména a pravděpodobně by je zařadili i do jiného rodu. Dali by je vůbec do stejné čeledi? To zobrazuje další věc: pro evoluci není důležité množství změn/rozdílností, ale typ rozdílností. Zatímco Dánské dogy a čivavy vypadají velmi odlišně, víme, že odlišnosti jsou ve stupni: spíše modifikace existujících znaků než něco radikálně nového. Žádný pes nemá peří, nebo zobák, nebo cokoliv takto ´nevlčího´. Mohou takové věci vzniknout, když jim na to dáme dostatek času? Čím více se toho dozvídáme o genetické složitosti a biochemii v souvislosti s těmito znaky, tím hůře se věří v tento evolucionistický názor.

Photos from istockphoto

V knize Genesis 1:11 Bible hovoří o tom, že Bůh stvořil rostliny: „Bůh řekl, ´Ať země vydá vegetaci: rostliny nesoucí semena podle svých druhů a stromy plodící ovoce se semeny podle jejich druhů.´A stalo se tak.“

Formulace „podle svých druhů“, nebo „dle svého druhu“ je použita opakovaně (10krát) v odkazu na stvoření rozličných typů živých věcí v Genesis, kapitole 1. To se spojuje se základním biologickým principem, který každý opakovaně vidí a rozumí mu od dětství: organizmy se rozmnožují věrně podle svého druhu: psi plodí psy, kočky plodí kočky, stromy mangovníku plodí mangovníky atd. Nikdo nikdy nepozoroval něco jiného (a zkameněliny toto potvrzují, pokud je neznásilníme evolučním výkladem), ale evoluce znamená víru, že znovu a znovu, čas po čase, se jeden základní typ organismu změnil na něco radikálně jiného (asi tak, jako se třeba červi za čas změnili v lidi, jak to jeden prominentní evolucionista charakterizoval v New Scientist²⁹). Speciace (změny ve stvořených druzích) se považuje za důkaz pro větší představu, tedy o GTE, a jak je zdůrazněno výše, speciace je naprosto uznávanou součástí kreacionistického modelu.

Hybridizační události nám dávají klíč k tomu, jak současné organizmy vznikly z původně stvořeného druhu. Na základě biblického měřítka pro druhy kreacionisté vyvozují, že jestliže se dva tvorové mohou křížit s pravým oplozením, oba tvorové jsou potomky (pocházejí ze) stejného druhu.³⁰ Takže když to rozšíříme, pokud se některý z těchto tvorů může křížit s třetím tvorem, jsou všichni členy stejného druhu (kind, baramin).³¹ Na druhé straně to ale neznamená, že když se dva tvorové nemohou spolu křížit, nemohou být ze stejného druhu, protože degenerativní změny následkem mutací, jako jsou chromozomová přeskupování, mohou přivodit překážky křížení mezi jednotlivci, kteří jsou jinak identičtí.

V roce 1985 oznámil Park mořského života na Havaji narození telete, které vzniklo z páření samečka velryby kosatky černé (Pseudorca crassidens) a samičky delfína skákavého (Tursiops truncatus).³² Narození překvapilo zaměstnance parku, protože rodiče jsou dosti rozdílného vzezření. Máme zde křížence mezi rozdílnými rody ze stejné čeledi, Delphinidae (delfíni, velryby kosatky černé a kosatky dravé). Protože je potomek v tomto případě plodný (kříženec samička od té doby porodila tele), tyto dva rody jsou skutečně, podle definice, jeden ´polytypický´ biologický druh (species). Jiné rody ve skupině vypadají mnohem podobněji, než ti dva, kteří zplodili potomka na Havaji, což silně svědčí o tom, že všech 12 žijících rodů může pocházet z jednoho původně stvořeného druhu (kind). Takové události nám pomáhají připomenout si, že moderní taxonomická členění jsou vlastně umělé konstrukce, původně započaté Linném, ale nyní založené na snaze určit GTE události v minulosti. Není to žádná exaktní věda, za kterou se často vydává.

Wolfín Kekaimalu, 19 let starý potomek velryby kosatky černé a atlantického delfína skákavého, se spářil s jiným delfínem. Zplodili delfína, delfíno-velrybí samičku Kawili Kai (viz obrázek).

Kreacionistický biolog Dr. Frank Marsh psal o těchto možnostech ve čtyřicátých letech dvacátého století. Jak řekl zoolog Wayne Frair:³³

• [Marsh] velmi přesvědčivě tvrdil, že vědecké důkazy nahrávají koncepci oddělených druhů, které diverzifikovaly, aby vyprodukovaly všechny druhy, které existují mezi zkamenělými a živými formami. Materiál v této knize byl velmi důležitým důvodem, proč jsem přijal koncept ´druhů´ jako svůj vlastní pracovní pohled.

Marsh vytvořil termín ´baramin´ pro stvořený druh (z hebrejského slova bara, ´stvořit´ a min, ´druh´) a definoval kritéria pro určení potomků stvořených druhů. ´Baraminologie´ je systematické studium stvořených druhů. Například veterinářka Dr. Jean Lightnerová zkoumala, jestli ovce i kozy patří do stejného baraminu. Lightnerová shrnula svá zjištění:

• … ovce (Ovis aries) a kozy (Capra hircus) patří do monobaraminu (skupiny patřící do stejného druhu /kind/). Další data z křížení naznačují, že další druhy v rodech Ovis, Capra, Ammotragus, Hemitragus a pravděpodobně Rupicapra spadají také do tohoto monobaraminu. Údajný kříženec mezi ovcí a evropským srncem naznačuje, že tento monobaramin může aktuálně zahrnovat několik čeledí přežvýkavců; je však nutné lépe zdokumentovat příklady, než dospějeme k pevným závěrům. Variace pozorované uvnitř tohoto monobaraminu, z nichž alespoň některé jsou adaptivními změnami, naznačují, že mutace a přeskupení chromozomů přispěly k vývoji běžně existujících druhů (species).³⁴

Takzvané „nové druhy“ jsou součástí kreačního modelu

Původ nových druhů je jednoznačně součástí kreačního modelu. Byl pozorován vznik nových biologických druhů. Například u Drosophily, octomilky, která je tak populární ve vysokoškolských genetických laboratořích, vznikly ´nové druhy´. Častým mechanizmem se zdá být událost inverze, nahodilá změna v uspořádání chromozomu (typ mutace), kdy se otočí směr části chromozomu. Toto potlačuje ´tok genů´ mezi muškami s inverzí a muškami bez inverze, a tak je to odděluje do dvou skupin. To jim dovoluje vzdalovat se jedna druhé, dokonce i když jsou stále schopny se křížit.³⁵ Taková událost je vytrubována jako ´evoluce´, ale nejsou zde vytvořeny žádné nové genetické zvláštnosti, jaké by byly zapotřebí ke změně mušky v něco jiného – vše, co tu máme, je hmotné přeskupení pořadí genů na chromozomu. Tak ještě jednou, toto nemá co dělat s metafyzickou vírou v evoluci od molekuly k člověku, obecnou teorií evoluce (GTE), pomocí níž by přírodní procesy vytvořily všechnu rozmanitost života z univerzálního společného předka.

Biblický kreační model zahrnuje zničení živých organizmů, dýchajících vzduch a žijících na souši, při Noemově potopě, kdy se zachránil na Arše jen pár od každého typu zvířat, od některých zvířat sedm párů. Zvířata, která vyplňují dnešní rozličné ekologické niky, pocházejí z těchto zvířat zachráněných na Arše. Vyvozujeme proto, že podstatná diverzifikace druhů se stala až v období po Potopě, ke které došlo zhruba před 4 500 roky, a že adaptace a speciace byly v této době velmi rychlé. Ve skutečnosti je pro rychlou speciaci spousta důkazů, což evolucionisty vždy překvapuje, protože mají mysl nastavenou na ´dlouhé časy´.³⁶

Bylo pozorováno, že délka nohou u anolisů [leguánovitý ještěr] se mění rychle za správných podmínek … to je pozorovatelný důkaz ve prospěch biblické přírodní historie.

Například vědci v Trinidadu přesídlili paví očka (Poecilia reticulata) z vody pod vodopádem, kde se to hemžilo predátory, do vody nad vodopády, kde byl pouze jeden predátor, který lovil jen malá paví očka, takže velká paví očka byla v bezpečí. Potomci přesunutých pavích oček se nastavili na své nové podmínky větším vzrůstem, pozdějším dospíváním a tím, že měli méně a větší potomky.³⁷

Rychlost těchto změn překvapila evolucionisty, protože jejich standardní pohled skrz optiku miliónů let je takový, že paví očka by vyžadovala dlouhá časová období k adaptaci. Jeden evolucionista řekl:

• Paví očka se přizpůsobila svému novému prostředí pouze za čtyři roky – tempem změn 10 000 až 10 milionkrát rychlejším než jsou průměrné rychlosti určené z fosilního záznamu.³⁸

A existuje mnoho jiných příkladů.

Evoluce marně touží po podpoře procesu speciace

Žádná sledovaná speciační událost neposkytuje jakoukoliv podporu myšlence, že speciace vede ke zbrusu novým organizmům – novým druhům (kind). Například v odkazu na data o výše uvedených pavích očkách evoluční genetik poznamenal: „Pokud vím, jsou to stále paví očka.“³⁹

Biologové ve velké míře studovali cichlidy, typ ryby nalézané na třech kontinentech a oblíbené v akváriích. Velmi se liší ve svém vzezření a jsou často brány jako příklad ´evoluce v akci´. Avšak kreacionistický zoolog Dr. Arthur Jones dělal svoje doktorská studia na varianty cichlid a tyto studie potvrdily jeho víru v biblické stvoření. Dr. Jones napsal:

• Tyto roky výzkumu byly fascinující. U všech druhových odlišností jsem zjistil, že cichlidy byly nepochybně přirozenou skupinou, stvořeným druhem. Čím více jsem pracoval s těmito rybami, tím jasnější se stávalo mé rozeznání toho, ´co je to být cichlidou´, a tím zřetelněji odlišné se jevily od všech ´podobných´ ryb, které jsem studoval. Rozhovory na konferencích a pátrání v literatuře potvrdily, že to byla častá zkušenost expertů ve všech oblastech systematické biologie. Rozlišitelné druhy skutečně existují a experti vědí, že je to tak. Vývojové studie potom ukázaly, že enormní diverzita cichlid (více než 1 000 ´druhů´ /species/) byla ve skutečnosti vyprodukována nekonečnými permutacemi relativně malého počtu znakových stavů: čtyři barvy, kolem deseti základních pigmentových vzorců a tak dále. Stejné znaky (nebo znakové vzorce) se objevovaly ´nahodile´ napříč celou populací cichlid. Vzorce variací byly ´stavebnicového´ či ´mozaikového´ charakteru; linie evolučního původu nebyly nikde nalezeny. Tento typ adaptivní variace může nastat dost rychle (neboť to zahrnuje pouze to, co zde již bylo) a některé případy ´radiace´ cichlid (v geologicky ´mladých´ jezerech) byly vskutku datovatelné (evolucionisty) v časovém rozpětí ne více než několika tisíc let. Z hlediska širšího výzkumu neposkytly zkameněliny evolucionistům žádné potěšení. Všechny ryby, živé i fosilní, patří do odlišných druhů; ´spojnice´ zcela rozhodně chybí.⁴⁰

Genetické procesy, které stojí za speciací, zahrnují třídění a rekombinaci již existující genetické informace, jak Arthur Jones poukázal výše. Genetické aberace (takové, jako jsou chromozomové inverze) mohou vytvořit bariéry rozmnožování a napomáhat speciaci.

Navíc speciace zahrnující adaptaci na konkrétní ekologickou niku vyžaduje odstranění jedinců nevyhovujících této nice. V našem dřívějším příkladu, vlci s krátkou srstí budou v arktickém klimatu eliminováni, což v populaci povede ke ztrátě genů pro krátkou srst. Z toho důvodu proces adaptace speciací ve skutečnosti odstraňuje genetickou informaci z populace. Jakmile se z populace geny pro krátkou srst ztratí, vlci se již nemůžou přizpůsobit horkým podmínkám; jsou specializováni pro chladné podmínky.

To ukazuje na problém kolem evolučního myšlení ohledně speciace. Pokud přizpůsobení skrze přírodní výběr neustále odstraňuje genetickou informaci (variace), druhy se budou stávat stálé více a více specializovanými tím, jak jsou ´sladěni´ s prostředím. Toto jemné dolaďování jim bude bránit vrátit se zpět, pokud se prostředí změní. V určitém smyslu by bylo výhodou pro druhy zůstat nevyhraněné, ale selekce je tlačí ke specializaci. Tak jsou druhy v průběhu času tříděny do nik, ze kterých nemusí být snadný únik. Můžeme to vidět na polárních medvědech, kteří vzešli z ´normálních´ medvědích předků,⁴¹ale kteří by moc dobře nepochodili, kdyby se teď Arktida oteplila a led roztál. Rychlá změna u mnoha druhů skrze adaptaci, částečně řízená přírodním výběrem, zapadá nádherně do kreačního modelu.

Nikdo nikdy nesledoval speciaci, která by zahrnovala přidání nové biochemické dráhy. Ani nikdo nevyvinul životaschopný model pro takové změny. Speciace s sebou nese přeskupení a/nebo ztrátu existující genetické informace z populací. Speciace neposkytuje žádnou oporu pro GTE (Obecnou teorii evoluce).

Nutnou novou informaci selekce nevytváří

Přírodní výběr může pracovat pouze s genetickou informací, která určuje znaky již přítomné v populaci. Nemůže vytvořit tuto informaci. Většina evolucionistů toto chápe, ale nesnaží se tento fakt předat veřejnosti.

Moderní pojetí evoluce (´neodarwinovská syntéza´) se dovolává mutací, které by měly tvořit novou informaci (genetické instrukce/předpisy pro proteiny atd.). Existuje mnoho různých typů mutací, ale všechny zahrnují nahodilé změny v nukleotidových (´písmenových´) sekvencích DNA. V krátkosti, mutace jsou jedinou [evoluční] možností, která je ve hře pro vytvoření ohromného množství informací ve všech živých věcech; jde o návod, jak vytvořit takové věci, jako je peří, kost, sval, nervy, vlasy, kůže, krevní buňky, hemoglobin, a dokonce zorganizovat z velké části neznámé pořadí událostí, které vyžaduje vývoj lidského embrya. Takové specifikace chyběly u údajného prvního mikroorganismu, univerzálního společného předka (UCA), ale mutace je tam údajně všechny dodaly – mechanizmem jedné drobné změny za čas, kdy každá ta změna byla dostatečně výhodná, aby ji přírodní výběr mohl ´vidět´ a vybrat ji, aby mohla být v populaci upevněna (odborný termín je ´zafixována´).

Tyto sekvenční mutace musí zajistit nové biochemické dráhy zahrnující množství enzymů (což jsou proteiny), a ohromně sofistikované nanostroje, zahrnující množství proteinových komponent (takových, jako jsou ATP syntáza,⁴² RNA polymeráza, helikáza a gyráza).

Problém je, že by dokonce ani jedna ze součástí těchto drah nebo nanostrojů nemohla nikdy vzniknout náhodou (mutacemi), natož všechny komponenty, a všechny jsou potřeba ve stejnou dobu u mnoha těchto věcí, aby vůbec nějak fungovaly. Samozřejmě mnoho biochemických drah, pokud nejsou kompletní, může vytvářet toxiny (čili jedy, to je mechanismus pro toxicitu některých patogenních bakterií, kde mutovaný gen má za následek enzym, který je ´vyražený´ z dráhy, což vede k hromadění chemické látky, která byla normálně substrátem pro chybějící enzym).

Ke změně prokaryot (jako je bakterie) na eukaryota (jako je kvasinka, rostlina, nebo živočich) musí mutace vynalézt vnitrobuněčný kinezinový transportní systém, který eukaryota mají, zahrnující množství integrovaných komponent, které tam musí být všechny, aby to fungovalo.⁴³

Toto jsou nepřekonatelné překážky pro náhodné změny (mutace), aby vytvořily/modifikovaly existující genetické pokyny.

Evoluce se neobejde bez mutací

Jak mnoho informace musí mutace dodat, aby změnily nejmenšího mikroba na člověka? Základní genom mikroba má okolo 500 000 nukleotidů (´písmen´).⁴⁴ Člověk má asi tři miliardy. Takže ke změně mikroba na člověka musí mutace vynalézt téměř tři miliardy nukleotidů (´písmen´) informací/údajů. V oblasti proteinů samotných, elementární mikrob má několik stovek, ale člověk více než 100 000. Navíc mají lidé všechny instrukce pro sled událostí během vývoje embrya (tyto informace sídlí v 98 % DNA, což mnoho biologů chybně označilo za ´odpad´ v důsledku svých evolučních domněnek, a asi 40 let tento nesmysl učili studenty i veřejnost).

Když byly objeveny mutace, evolucionisté si je přisvojili pro evoluci jako mechanismus tvorby veškeré nové informace, aby z vodního kalu vznikl vědec. Toto byla hlavní složka ´nového´ darwinismu, nebo ´moderní syntézy´, která se začala objevovat ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století.

Ionizující záření a jisté chemické látky mohly vyvolat mutace, tak se pěstitelé rostlin pustili do horečnatého ´mutačního šlechtění´ s velkou nadějí, že vytvoří fantastické nové rostlinné odrůdy a druhy, které budou užitečné lidstvu. Viděli to jako příležitost pro ´rychle kupředu jdoucí evoluci´. Velké částky peněz byly utraceny za tyto programy, ale výsledky byly tak neuspokojivé, že už jen málo těchto programů ještě pokračuje v ekonomicky rozvinutých zemích.

Byly nalezeny některé užitečné mutace, jako třeba ty, které způsobují zakrslost (což pomáhá plodinám nelámat se, když jsou zatíženy zrny), netříštivost tobolek (což umožňuje sklízet semena dříve, než se vysypou na zem), nízký obsah fytátů u kukuřice (kterou mohou žrát krávy), nebo variace v barvách okrasných rostlin jako jsou chryzantémy.⁴⁵ Ačkoli při studiu na molekulární úrovni vždy zjistíme, že aby byly vyprodukovány tyto nové znaky, něco se pokazilo spíše než vytvořilo. To by mělo být zcela zřejmé pro zakrslost a netříštivé tobolky. U kukuřice s nízkým obsahem fytátů mutace zničily metabolickou dráhu, která tvoří fytáty. U barvy květů to nemusí být tak zřejmé, ale je to způsobeno tím, že rostlinná barva je důsledkem kombinace různých pigmentů. Mutace, která vyřadí jeden pigment, vede k jinému rostlinnému zabarvení, které samozřejmě může být komerčně cenné.⁴⁶

Octomilky (Drosophila spp.) jsou oblíbené subjekty pro laboratorní studie genetiky, zejména ve studentských projektech. Bezpočet pokusů na Drosophile s chemicky a radiačně způsobenými mutacemi vyprodukovaly mušky s nejrozmanitějšími defekty, ale nic, co by podporovalo víru, že mutace mohou vytvořit nové genetické instrukce ke změně těchto mušek na cokoli jiného než zase jen octomilky.

Chceme-li vůbec někde vidět vývoj, pak jedině u mikroorganismů

Pokud by evoluce měla být někde pozorovatelná, pak je to u mikroorganizmů. Mnoho druhů bakterií bylo poprvé identifikováno a pojmenováno na konci devatenáctého století a ještě stále mají dnes stejné identifikační vlastnosti.

Jedna tendence bakterií, která se jeví jako facka do tváře víry ve ´vzestupnou´ evoluci, postulující zisk nových genů, je sklon k deleci genů.⁴⁷ Je to tak zejména u obligátních parazitů a mikrobů v kultuře, kde mnoho genů v původní formě není již nezbytných pro přežití a mají tendenci být delecí ztraceny.

V roce 1988 Dr. Richard Lenski na Michiganské státní Univerzitě založil 12 kultur E. coli a pěstoval je ve své laboratoři, generaci po generaci po dvacet let (zaslouží si ocenění za vytrvalost). Kultivační médium obsahovalo určité množství glukózy, ale mnohem více citrátu, takže jak by jednou mikroorganizmy zkonzumovaly glukózu, pokračovaly by v růstu jenom tehdy, pokud by mohly vyvinout nějaký způsob využití citrátu. Lenski očekával, že velmi rychle uvidí evoluci v akci. To bylo přiměřené očekávání pro někoho, kdo věří v evoluci, protože bakterie se reprodukují rychle a mohou mít obrovské populace, jako v tomto případě. Mohou také vydržet vyšší míru mutací než organizmy s mnohem většími genomy, jako jsou obratlovci jako my. Toto vše podle neodarwinismu vede téměř k jistotě, že uvidíme spousty evoluce probíhající v reálném čase (místo imaginárních spekulací o evoluci v nepozorovatelné minulosti). S krátkými generačními časy dosáhl Lenski během 20 let nějakých 44 000 generací, což by odpovídalo asi milionu let generací lidské populace. Jenže evolučních příležitostí pro člověka by bylo mnohem, mnohem méně, v důsledku malých populačních počtů limitujících množství mutačních možností; a v důsledku mnohem většího a více komplexního genomu, který nemůže vydržet podobnou mutační míru bez chybových katastrof (což znamená vymření); také pohlavní rozmnožování znamená, že je zde významná možnost neuskutečnit přenos výhodné mutace na další generace.

Po mnoha letech bez výsledků se zdálo, že Lenski vzdal ´evoluci v laboratoři´ a uchýlil se k počítačovému modelování evoluce s počítačovým programem zvaným Avida. Samozřejmě, že měl Lenski dobrý důvod opustit naději. Spočítal, že všechny možné jednoduché mutace musely proběhnout už několikrát, ale bez jakéhokoliv přidání byť jen jednoduché adaptivní vlastnosti. Ale pak, s velkými fanfárami oznámili, že jeden z jejich 12 kmenů získal schopnost využít citrát u 31 500. generace.

E. coli může již dnes normálně trávit citrát za anaerobních podmínek; jediné, co bylo třeba, aby došlo ke zpracování citrátu za aerobních podmínek, bylo poškodit mechanismus bránící přijímání citrátu v přítomnosti kyslíku; O tom jsem uvažoval v roce 2008.⁴⁸ Je mnohem jednodušší něco zničit než něco udělat, a evoluce má chudý přehled toho, co udělala, jak jsme viděli. Lenského laboratoř následně nalezla mutace zodpovědné za tuto novou schopnost, což bylo publikováno v roce 2012.⁴⁹ Citrát se dostává do buňky transportním proteinem. Tento protein je specifikován genem pro přenos citrátu, citT, který je běžně v přítomnosti kyslíku vypnutý. Velmi blízko genu citT jsou geny, které mají promotor, jež zapne tyto geny v přítomnosti kyslíku. Jednoduchá mutace vedla k duplikaci promotoru do polohy, která zapnula gen citT tak, že citrátový transportní protein byl nyní produkován za přítomnosti kyslíku. Další mutace duplikovaly citT, což vedlo k tomu, že bylo produkováno více citrátového přenašeče, takže bylo zachyceno více citrátu.

Jak jsem jako kreacionistický biolog předpokládal, něco se porušilo; byl to mechanismus, který potlačoval citT v přítomnosti kyslíku. Mutace nestvořily nový gen či byť jen nový promotor; pouze kopírovaly a vložily to, co zde již v genomu bakterie bylo; tento proces vytvořil bakterii, která nadále již nemůže vypnout gen citT v přítomnosti kyslíku (všimněme si, že mimo umělé prostředí laboratoře by se tyto bakterie špatně adaptovaly, protože produkce nepotřebného transportního proteinu by byla plýtváním).

To je v souladu s analýzou molekulárního biologa Dr. Michaela Behe, který se zaměřil na jiný mikroorganismus, dosahující ohromně velkých populací, parazita malárie, Plasmodium.⁵⁰ Ten si vyvinul rezistenci na mnohé léky proti malárii a lidé si na něj vyvinuli určitou míru rezistence (například srpkovitá anemie a talasémie). Behe ukazuje, že všechny případy adaptace, jak u parazita Plasmodium tak u člověka, vznikly následkem poruchy, ne vytvořením nových složitých vlastností. Například rezistence na chloroquin u parazita Plasmodium vzniká v důsledku poruchy v transportním proteinu, který přenáší jed do vakuol organismu. Behe připodobňuje tento zápas k zákopové válce, kde obranné síly zničí svůj vlastní most, nebo zničí silnici, aby zabránily postupu nepřítele. Není to skutečný ozbrojený zápas, protože v ozbrojeném zápase síly stojící proti sobě vynalézají nové zbraně; přírodní procesy (´evoluce´), operující u parazita Plasmodium a lidí, nevynalezly žádné nové zbraně.

Behe také zjišťoval pyrimethaminovou rezistenci u parazita Plasmodium, DDT rezistenci u komárů a warfarinovou rezistenci u krys. Ve všech případech mutace věci pokazí, a tak vznikne rezistence.

Existence databází mutací, které způsobují u lidí nemoci, zdůrazňuje defekty, které mutace způsobují. Například v říjnu 2011 Online katalog lidských genů a geneticky podmíněných chorob⁵¹ evidoval 2 665 genů s jednou nebo více mutacemi, které jsou známy, že způsobují nemoci. Orgány ochrany veřejného zdraví se obávají vystavení lidí mutagenům a ionizujícímu záření, protože mutace, které způsobují, zapříčiní nemoci, ne X-Men lidi (vědeckofantastické supermany, jejichž nové síly a vlastnosti přišly údajně následkem mutací).

Výsledky z mutačního šlechtění a mutací mikroorganizmů ještě znova podtrhují to, že náhodné změny (mutace) netvoří potřebné genetické specifikace ke změně jednodušších organizmů na složitější (komplexnější) s novými znaky, které vyžadují dodatečné DNA specifikace (úplně nové geny a jejich kontrolní systémy).

Přesto však mutace, ať už takového či jiného druhu, jsou jediným mechanizmem pro evolucionisty, jak vysvětlit téměř nepochopitelná množství genetické informace v biosféře. Změna za čas? Ano. Změny, které způsobily, že se z mikroorganizmů stali mikrobiologové? Ne! To prostě nedává smysl.

Selekce či přírodní výběr působí jako konzervační proces

Darwin si myslel, že přírodní výběr je schopen detekovat i tu nejmenší změnu. To je však naivita. Ve skutečnosti přírodní výběr může vybírat pouze silné účinky, to znamená extrémní varianty, něco, co způsobuje smrt nebo jí zamezuje. Kimura rozpoznal, že většina mutací byla příliš malého účinku, aby na nich mohl působit přírodní výběr; existuje škála mutací, které jsou pro přírodní výběr neviditelné. Takovým mutacím se říká, že jsou v ´Kimurově boxu´ [neselekční zóně].

Kimurův box: Většina mutací je škodlivá (vlevo od svislé kolmice), ale ne příliš (proto jsou nashromážděny u svislé kolmice). Má se za to, že prospěšné mutace jsou velice vzácné (vytváří malou vyvýšeninu vpravo od svislé kolmice). Ale žádná mutace s malým účinkem (blízko svislé kolmice) nemůže být rozpoznána přírodním výběrem a přetrvat. Před selekcí jsou účinně skryty.

Jiný evolucionista, J. B. S. Haldane, určil v roce 1950, že znaky potřebují pro přírodní výběr selektivní výhodu alespoň 10 %, aby měly rozumnou šanci zafixovat se v populaci (10 % selektivní výhoda znamená, že jednotlivci s takovým znakem produkují o 10 % víc životaschopných potomků než ti bez tohoto znaku).⁵²

Evolucionisté se domnívali na základně populační genetiky a svých domněnek o časovém rámci a procesu evoluce, že mutační četnost je u organizmů vcelku pomalá, v řádu 1 na jednotlivce a generaci, nebo méně. Rozpoznáním, že mutace jsou škodlivé, museli vědci zaujmout postoj, že takových zde nebylo mnoho, neboť by se pak přírodní výběr nemohl zbavit převahy těch špatných; byl by zde mutační kolaps, zejména během oněch miliónů let trvajícího časového rámce.

Nicméně v posledních letech byla mutační četnost měřena a je alespoň 50krát vyšší, než se předpokládalo na základě evoluční ideologie. To tvoří obrovský problém pro celou evoluční myšlenku. Dr. John Sanford, emeritní genetik Cornellovy univerzity (v současné době čestný docent) a vynálezce genové pušky⁵³ ukázal, že tato vysoká frekvence mutací v kombinaci s faktem, že většina mutací je slabě škodlivých (spadajících do Kimurovy zóny) znamená, že tyto slabě škodlivé mutace jsou neviditelné pro přírodní výběr a hromadí se v lidech a dalších organizmech. Tento proces je neúprosný a zabíjí nás, ne že nás utváří. Máme namířeno k vyhynutí společně se všemi dalšími složitými organizmy.⁵⁴

Sanford se ptá, když většina nukleotidů nesoucích informaci (DNA ´písmena´) jsou jednotlivě nesmírně malým příspěvkem do genomu, jak se tam mohly dostat, a jak se tam udržely během oněch ´dlouhých věků´? Přírodní výběr je nemohl vidět jednotlivě; může ´rozeznat´ jen celkovou zdatnost (schopnost přežít a rozmnožit se) a přispění jakéhokoliv jednoho nukleotidu je celkově takovou drobností, že je to neviditelné;  takový nukleotid je pochován v ´šumu´ všech ostatních nukleotidů. Dr. Sanford shrnul problémy pro evoluci takto:⁵³

1. k mutacím dochází rychleji, než je selekce dokáže odstranit;
2. mutace jsou v drtivé většině příliš nepatrné, aby byly ´selektabilní´;
3. biologický šum a ´přežití těch, kteří mají největší štěstí´, překoná selekci;
4. špatné mutace jsou často fyzicky vázané na dobré mutace, takže nemůžou být v dědičnosti odděleny (tj. zbavit se těch špatných a podržet si ty dobré). Výsledek je, že všechny vyšší genomy musí jasně degenerovat.

Informovaní evolucionisté si jsou těchto problémů vědomi a přišli s řešením pomocí ´synergické epistáze´ (kde účinky násobných mutací, které se dějí společně, jsou údajně větší než jejich součet)⁵⁵. Sanford však ukázal, že toto by udělalo problém ještě horším. Dr. Tomoko Ohta, evolucionistka a přední studentka Kimury, která s ním rozsáhle publikovala, se stala známou jako ´královna populační genetiky´. Je čestnou členkou Americké akademie věd. Jeden ze Sanfordových spolupracovníků se jí zeptal na synergickou epistázi a ona souhlasila, že by to učinilo problém ještě horším.⁵⁵ Aby to předvedli, Sanford a spolupracovníci udělali numerické simulace s použitím sofistikovaného modelu populační genetiky zvaného ´Mendelův kalkul´⁵⁶.

Proces, který stále degraduje genom (zvyšuje ´genetickou entropii´) nemůže v dlouhodobém horizontu produkovat lepší organizmy. Sanfordova analýza je pro evoluční paradigma zkázou. Je těžké si představit, jak by mohlo být toto paradigma obhajováno ve světle jeho kritické analýzy. A protože pochází od takto vysoce prominentního genetika, nemůže být lacině odmítnuta.

Nicméně evolucionisté neustále vyzvedávají příklady ´evoluce´ adaptivními mutacemi a zkouší nás přesvědčit, že to skutečně funguje. Kuriózně poskytují takové příklady, jako je ztráta zraku u jeskynní ryby⁵⁷ a jeskynních mloků⁵⁸, ztráta funkce křídel u brouků na větrném ostrově,⁵⁹ ztráta řízení enzymové produkce nebo poškozený dopravní kanál, což způsobuje rezistenci na antibiotika,⁶⁰ a defektní gen u tresek, který jim pomáhá přežít ve vodách znečištěných PCB (polychlorovanými bifenyly).⁶¹ Takže jsou nám předkládány ´pokažené´ organizmy jako příklady adaptivních mutací a přírodního výběru.

Rybky koljušky

Nová, moderní ´ikona evoluce´, rybka koljuška tříostná (Gasterosteus spp.), představuje ještě další příklad přírodního výběru, a možná dokonce adaptivní (užitečné) mutace, ale opět ukazuje, jak daný proces neposkytuje žádnou podporu evoluci typu od ryby k rybáři (GTE – Obecná teorie evoluce).

Koljušky se vyskytují ve dvou formách, slanovodní (mořské) a sladkovodní (jezerní). Slanovodní typ má vyčnívající tělní ostny a četné kostěné destičky. Ty pomáhají chránit rybu před predátory. Sladkovodní forma vykazuje velkou různorodost v morfologii, ale mají celkově kratší hřbetní a pánevní ostny a podstatně méně kostěných destiček; některé nemají žádné pánevní ostny nebo kostěné destičky.⁶²

Existuje příběh o tom, že sladkovodní forma se ´vyvinula´ z mořské formy. A myšlenka sladkovodní formy pocházející ze slanovodní není nerozumná a ladila by dobře s kreačním modelem popotopního osídlování a diverzifikace.

Slanovodní ryba migruje vzhůru proti proudu třít se do sladkovodních jezer a rozdílné formy se mohou mezi sebou křížit, což naznačuje, že patří do stejného stvořeného druhu (baraminu).

Biologové pozorovali, že když jsou slanovodní koljušky přesazeny do sladkovodních jezer, za pár let se množství kostěného brnění a velikost ostnů redukovala. Mnohé faktory způsobují, že vyztužení a ostny jsou v jezerech spíše opakem ´zdatnosti´: Nedostatek větších predátorů, cena vzniku kostěného brnění ve vodě chudé na vápník a přítomnost larev dravých vážek na dně jezera, jež užívají pánevní ostny k tomu, aby se tak přichytily koljušky plavoucí nad nimi. Koljušky s redukovaným brněním a chybějícími pánevními ostny jsou v prostředí jezera jasně „zdatnější k přežití“ a přírodní výběr pracuje pro zvýšení počtu rybek s méně kostěnými destičkami a ostny.

Co je za těmito změnami? Byla zde „evolucí“ vynalezena nějaká nová vlastnost? Genetikové lokalizovali zmutovaný genetický spínač, který ovlivňuje expresi genu nazvaného Pitx. V pánevní oblasti tento porušený genetický spínač brání, aby se tam ostny zformovaly. Jinde ovlivňuje „celou škálu vlastností kosti“⁶³, ne jenom vnější kostěné destičky, ale také tvar tlamy a kostí spojených s ochranou žáber. Jinými slovy, sladkovodní formy koljušek vznikly poruchou genetického spínače, takže jsou určité vlastnosti vypnuty.

Dokonce vedoucí propagátor evolucionismu, Dr. Jerry Coyne (Chicagská univerzita), upřímně přiznal ohledně těchto mutací v genetických spínačích u koljušek: “Ale tyto příklady představují spíše ztrátu vlastností než původ evolučních novinek.“⁶⁴ A přesto jsou tyto rozdílnosti stále předváděny jako ´důkaz pro evoluci´. V roce 2009, ve výročí ´Roku Darwina´, ocenil časopis Nature koljušku jako jeden z „15ti evolučních drahokamů“. Jeden vysoce prominentní evolucionista, Sean Carroll, to nazval „Jeden z nejpřesvědčivějších případů evolučních studií“⁶²

Máme zde další pěkný příklad přírodního výběru, adaptivní mutace, dokonce speciace, ale nic, co poskytuje důkaz, že se ostny nebo kostěné destičky mohly objevit nanovo, mutacemi a přírodním výběrem.

Dokonce zmutovaný genetický přepínač je již přítomný u slanovodních ryb, ačkoliv v malém počtu.

U výše uvedeného případu byl také pozorován opačný průběh: když bylo Washingtonovo jezero (poblíž Seattlu) vyčištěno a viditelnost stoupla natolik, že koljušky s nízkým kostěným pancéřováním byly bezbrannější vůči vražedným pstruhům, počet plně obrněných koljušek během 50 let vzrostl ze 6 % na 49 %. To bylo vytrubováno jako „rychlá reverzní evoluce“. Ačkoliv opět nic nového ´evoluce´ nevynalezla. Geny pro plné obrnění byly už v populaci (na začátku 6 %); přírodní výběr pouze zvýšil četnost výskytu těchto genů.⁶² To není nic jiného než obvyklý zamlžovací trik; ´evoluce je jen změna v genové frekvenci´.

Neděje se zde nic, co by podporovalo Obecnou teorii evoluce (GTE), která potřebuje vynalezení nových sad genů, a ne poškození existujících genetických spínačů (a mutovaný spínač už tak či onak existoval), nebo změny četností již existujících genů.

Byly genetické spínače stvořeny tak, aby napomohly adaptaci?

Kreacionistická veterinární badatelka Dr. Jean Lightner naznačila, že genetické spínače, jako jsou ty u koljušek, mohly být stvořeny tak, aby usnadnily adaptaci, a byly záměrně stvořeny se sklonem mutovat, ale bez negativního ovlivnění dalších znaků. Zjistila, že určitý protein funguje jako multifunkční spínač a generuje u zvířat širokou škálu barev srsti. Tento protein ovlivňuje pouze barvu srsti, takže mutace jsou dobře tolerovány. Když funguje normálně, může tento protein spustit produkci tmavého pigmentu zvaného eumelanin. Světlejší žlutý až červený pigment je také produkován. Mutace mohou porušit přepínač tak, že selže ve stimulaci produkce tmavého pigmentu. To vede například k žlutohnědé/světlé barvě psů retrívrů. V případě ´zablokování spínače v zapnuté pozici´ stimuluje nadmíru produkce eumelaninu, což vede k tmavé barvě.

Dr. Lightnerová poznamenala:

• Stvořitel mohl velmi dobře navrhnout tento speciální genový spínač se schopností pozměňovat se tak, aby se vytvořila rozmanitost barevných vzorů.⁶⁵

Mnoho takových genetických spínačů může existovat, aby umožnily rozmanitost a adaptaci. Ale evolucionisté nemají žádný mechanismus, jak by vysvětlili jejich existenci. Všechny jejich ´důkazy evoluce´ nejsou nic jiného než příklady modifikací existujících spínačů.

Kategorie nazývaná ´zisk funkčních mutací´ zní, jako by zahrnovala mutace, které přidávají nové funkce/vlastnosti/geny do organismu spíše, než že jen něco poruší. Nicméně evolucionisté definovali ´zisk funkční mutace´ jako „mutaci, která propůjčuje novou nebo rozšířenou aktivitu proteinu“. Dr. Lightnerová dává příklady.⁶⁶ Jeden zahrnuje řízení produkce hormonu štítné žlázy. Zde může být zmutovaný receptor, který řídí produkci hormonu, takže je ´zablokovaný v zapnuté poloze´ a nereaguje na stimulační hormon štítné žlázy, což způsobuje, že štítná žláza produkuje nadměrná množství hormonu tyroxin. „Zvýšená aktivita proteinu“? Ano, ale přebytek hormonu tyroxin způsobuje onemocnění. Lightnerová píše:

• Přes zavádějící formulaci uváděnou v definici ´zisk funkce´ zde není žádný nárůst informace nebo zdokonalení biochemických drah. Bez mechanismu pro vznik takových drah není evoluce nic víc než mýtus.

Své slovo má v přírodním výběru také epigenetika

Nedávné objevení epigenetiky přineslo další problémy přírodnímu výběru.

Epigenetika odkazuje na modifikaci genové aktivity, hlavně cestou připojení methylových (-CH₃) skupin k určitým nukleotidům (cytosinu) v DNA. Tento proces se nazývá metylace. Objemná metylová skupina blokuje transkripční aparát (RNA polymerázu), takže metylovaný gen neprodukuje žádný proteinový produkt (je ´umlčený´).

Metylaci řídí prostředí. Přibývá důkazů, že metylované geny mohou být přeneseny z jedné generace do další.⁶⁷ A metylace může být otočena. Příklady epigenetické dědičnosti zahrnují počet korunních lístků u rostlin a barvu srsti u myší. U myší za jistých okolností strava matky ovlivňuje barvu srsti jejího potomstva. Barva srsti je též schopna přenést se na dospělou myš, ale účinek v dalších generacích pomine, pokud se strava změní. Odstranění ekologického spínače dovoluje metylačním vzorům, aby se změnily zpět do původního stavu.⁶⁸

Takové epigenetické účinky přírodnímu výběru ještě víc ztěžují fungování, protože znamenají pohyblivý cíl. Jak vysvětluje Dr. Robert Carter:

• Řekněme například, že strava myší generuje epigenetické změny u potomstva, které vedou k zabarvení srsti, jež dává dobré maskování. Myši bez této barvy srsti by mohly být v nevýhodě. Avšak ve výchozích genech, které určují barvu srsti, není žádný rozdíl. Myši mají odlišné barvy kvůli něčemu, co snědly. Někteří jedinci, kteří neměli žádnou genetickou vadu, by byli vyřazeni a když účinek pomine, celá tato selekce by byla k ničemu.⁶⁹

Epigenetika přidává víc ´šumu´ k tomu, co přírodní výběr ´slyší´. Pokud toto přidáme k neviditelnosti mnoha slabě škodlivých mutací a k neviditelnosti téměř všech výjimečně prospěšných mutací, je div, že vůbec existují nějaké příklady fungování přírodního výběru.

Pomalost přírodního výběru

Proslulý evoluční genetik J. B. S. Haldane (1892–1964) byl jedním ze tří zakladatelů oblasti studia známého jako populační genetika. Haldane rozeznal vážný problém pro evoluční teorii a popsal jej v klíčové studii, publikované v roce 1957 – ´cena za substituci´.⁷⁰ Když se v populaci vyskytne prospěšná mutace, musí vzrůst v četnosti výskytu, aby se populace vyvíjela (pokud mutace zůstane u jednoho jedince, potom evoluce nemůže postupovat; to je docela zřejmé). Jinými slovy, musí nahradit nemutované geny v populaci. Ale rychlost, jakou se to může stát, je limitována. Hlavní faktor omezující rychlost substituce je reprodukční rychlost druhů. Pro tvora, jakým je člověk, s generační dobou okolo 20 let a nízkou reprodukční frekvencí na jednotlivce, bude rychlost růstu počtu mutací v populaci mimořádně pomalá.

Představte si populaci 100 000 lidoopů, domnělých předků člověka. Předpokládejme, že sameček a samička měli oba mutaci tak prospěšnou, že přežili všechny ostatní; celý zbytek populace vymřel – všech 99 998 zbylých. A potom přeživší pár měl dostatek potomstva k doplnění populace v jedné generaci! A to by se opakovalo každou generaci (každých 20 let) po dobu 10 milionů let, více než je domnělý čas od posledního společného předka člověka a šimpanze. To by znamenalo, že 500 000 (10 milionů/20) prospěšných mutací by mohlo být přidáno do populace. Dokonce i s tímto celkově nerealistickým scénářem, který zveličuje evoluční pokrok, by mohlo být vytvořeno pouze okolo 0,02 % lidského genomu. Pokud zvážíme, že rozdíl mezi DNA člověka a šimpanze, našeho domněle nejbližšího žijícího příbuzného, je alespoň 5 %, nebo 150 milionů bází⁷¹ (´písmen´), evoluce má zcela jasný problém vysvětlit původ genetické informace u tvora jako je člověk. Zde se nalézá zdroj myšlenky o ´odpadové DNA´; s poznáním evolucionistů, že přírodní výběr nemohl vytvořit dostatek DNA, přišlo tvrzení, že velká většina DNA musí být nefunkční (nové genetické výzkumy však toto popřely).

Jenže s více realistickými poměry zdatnosti/selekce a reprodukční rychlosti počet prospěšných mutací, které mohou být adaptovány, prudce klesá. Haldane vypočítal, že v posledních 10 milionech let, od posledního společného předka lidoopů a lidí, nemohlo nastat víc než 1 667 prospěšných substitucí. To je v průměru pouze jedna substituce na 300 generací. Původ všeho, co jedinečného z nás dělá lidi, musí být vysvětlen v tomto mezním intervalu.

Ve smyslu, ve kterém Haldane (v populační genetice) používal slovo substituce, to byla jedna mutační událost, která se rozšířila na celou populaci (´zafixovala se´). Může to být genová duplikace, nebo chromozomová inverze, nebo substituce jednoho nukleotidu, inzerce, nebo delece. Biologové zjistili, že převážná většina substitucí jsou skutečně jen jednotlivé nukleotidy, takže Haldaneho mez klade vážné omezení na možnost evoluce, protože 1 667 substitucí jednotlivých nukleotidů je méně než jeden průměrně velký gen.

Je nutné si také povšimnout, že Haldane udělal řadu zjednodušujících předpokladů, které optimalizovaly reálný počet možných substitucí. Ve skutečnosti je počet možných substitucí mnohem menší, než vypočítal Haldane.

Haldanova analýza ukazuje, že přírodním výběrem mutací nelze vysvětlit existenci genomů takových organizmů, jako jsou lidé; je příliš pomalý. Evolucionisté vyzkoušeli, co šlo, aby mohli tento problém ignorovat, ale Walteer ReMine se nedávno čerstvou analýzou tohoto problému pokusil vynutit jeho otevření, včetně vyjasnění některých zmatečností, které Haldane v této záležitosti měl.⁷²

Přírodní výběr je plně na straně kreacionistického pohledu

Funguje vůbec přírodní výběr? Řekněme, že se zdá, že v některých situacích funguje, jak jsme viděli na některých příkladech. Ale je zveličován. Některé z klasických příkladů přírodního výběru, jako je paví    ocas, o kterém se Darwin domníval, že se vytvořil upřednostňováním samiček samečků s nápadnými ocasy (´pohlavní výběr´), se ukázaly být jen nepodloženými povídačkami.⁷³ A ještě jednou, i kdyby se příběh o selekci potvrdil experimentálními testy, nevysvětluje to původ ocasu,⁷⁴ snad jen jeho zachování; přírodní výběr je konzervativní síla, jak to původně v 19. století chápal zcela mimořádný kreacionista Blyth.

Závěr

Mutace a přírodní výběr zcela jasně nestačí jako mechanismus pro GTE. Moderní rozmach v molekulární biologii pouze jen přidal další argument proti evoluci coby schůdného vysvětlení rozmanitosti života na zemi. Jsme v 21. století, více jak 150 let po Darwinovi, ale evoluční teorie je se svým objasněním vzniku druhů stále tam, kde byl tehdy i Darwin: na nule.

Odkazy

1. Darwin, C.R. The variation of animals and plants under domestication, 1^stedition, vol. 1, issue 1, John Murray, London, UK, p. 6, 1868.
2. Darwin tyto pěnkavy pozoroval při svém pobytu na Galapágách. See Wieland, C., Darwin’s finches, Creation 14(3):22–23, 1992; creation.com/darwins-finches.
3. Kerkut, G.A., Implications of Evolution, Pergamon, Oxford, UK, p. 157, 1960.
4. Lewin, R., Evolutionary theory under fire, Science 210(4472):883–887, 1980.
5. Lewin, ref. 4, p. 884.
6. Endler, J. A., Natural Selection in the Wild, Princeton University Press, NJ, USA, p. 5, 1986.
7. Dawkins, R., The Greatest Show on Earth, Free Press, New York, p. 139, 2009. See also Sarfati, J., Dawkins playing bait and switch with guppy selection, February 2010; creation.com/dawkins-guppy.
8. See Catchpoole, D., Defining terms, January 2011; creation.com/defining-terms.
9. Endler, J.A., ref. 6, p. 8.
10. Endler, J.A., ref. 6, p. 245.
11. Endler, J.A., ref. 6, p. 246.
12. Sexuální selekce je speciální forma přírodní selekce, kdy samec nebo samice nějakého druhu upřednostňuje při páření u partnera určité znaky (jako třeba barvu).
13. Waggoner, B., Carl Linnaeus (1707–1778), revised and updated 2000; ucmp.berkeley.edu.
14. Reviewed by Paul Pearson in Nature 425(6959):665, 2003. Pearso říká, že Hutton „použil selekční mechanismus k vysvětlení původu odlišností v přírodě“, ačkoliv „on výlučně odmítal evoluční myšlenku mezi druhy jako ´romantickou fantazii´.“
15. Quoted in Pearson, P., ref. 14.
16. Quoted in Gould, S.J., Natural selection as a creative force, The Structure of Evolutionary Theory, Belknap Press of Harvard University, Cambridge, MA, USA, p. 138, 2002.
17. Quoted in Gould, S.J., ref. 16.
18. Pearson, P., ref. 14.
19. Pearson, P., ref. 14.
20. Eiseley, L., Darwin and the Mysterious Mr X, E.P. Dutton, New York, NY, USA, p. 55, 1979.
21. Grigg, R., Darwin’s illegitimate brainchild, Creation 26(2):39–41, 2004; creation.com/brainchild.
22. Blyth, E., quoted in Eiseley, L., ref. 20, p. 108.
23. Bergman, J., Evolutionary naturalism: an ancient idea, J. Creation 15(2):77–80, 2001;creation.com/naturalism-old.
24. Bergman, J., Did Darwin plagiarize his evolution theory? J. Creation 16(3):58–63, 2002;creation.com/darwin-plagiarize-evolution.
25. Waggoner, B., ref. 13.
26. Například duchovní, který radil mladému Darwinovi na univerzitě v Cambridge: viz Grigg, R., Darwin’s mentors, Creation 32(1):50–52, 2009; creation.com/clergy-mentor-darwin.
27. Wieland, C., Book review: The Beak of the Finch; Evolution in Real Time, J. Creation 9(1):21–24, 1995;creation.com/beak_finch.
28. Katalog takových mnohých názvů z druhohorních hornin (´éra dinosaurů´) viz: Werner, C., Evolution: the Grand Experiment Vol. 2—Living Fossils, New Leaf Press, Green Forest, AR, USA, 2009.
29. Britský paleontolog Simon Conway Morris uvedl, že jsme ´Kdysi byli červy´ v New Scientist 179(2406):34, 2003.
30. Marsh, F.L., Variation and Fixity in Nature,Pacific Press, Mountain View, CA, USA, p. 37, 1976.
31. Scherer, S., Basic Types of Life, in Scherer, S. (ed.), Typen des Lebens, Pascal-Verlag, Berlin, p. 197, 1993; Dembski, W.A., Mere Creation, InterVarsity Press, Downers Grove, IL, USA, ch. 8, 1998.
32. Batten, D., Ligers and wholphins? What next? Creation 22(3):28–33, 2000; creation.com/liger.
33. Frair, W., My experiences as a creationist student in zoology departments of several universities, March 2011; creation.com/frair.
34. Lightner, J.K., Identification of species within the sheep-goat kind (Tsoan monobaramin), J. Creation 20(3):61–65, 2006; creation.com/tsoan.
35. Stevison, L.S., Hoehn, K.B., and Noor, M.A.F., Effects of inversions on within-and between-species recombination and divergence, Genome Biol. Evol.3:830–841, 2011.
36. Catchpoole, D. and Wieland, C., Speedy species surprise, Creation 23(2):13–15, 2001;creation.com/speedy-species-surprise.
37. Reznick, D.N. et al.,Evaluation of the rate of evolution in natural populations of guppies (Poecilia reticulata), Science 275(5308):1934–1937, 1997.
38. Morell, V., Predator-free guppies take an evolutionary leap forward, Science 275(5308):1880, 1997.
39. Morell, V., ref. 38.
40. Arthur Jones Biology, in Ashton, J. (ed.), In Six Days—Why 50 Scientists Choose to Believe in Creation,Master Books, Green Forest, AR, USA, 2001, pp. 241–248; creation.com/jones. Existuje krásná ilustrace různých rozmanitostí u cichlid v afrických jezerech v: Kocher, T.D. et al., Similar morphologies of cichlid fish in Lakes Tanganyika and Malawi are due to convergence, Molecular Phylogenetics and Evolution 2(2):158–165, 1993. Toto je též možno vidět u: Williams, A., Taking firm hold of an illusion, J. Creation 20(3):45–49, 2006;creation.com/Falk.
41. Edwards, C.J. et al., Ancient hybridization and an Irish origin for the modern polar bear matriline,Current Biology 21:1251–1258, 2011.
42. Sarfati, J., Design in living organisms (motors: ATP synthase), J. Creation 12(1):3–5, 1998;creation.com/motor and Thomas, B., ATP synthase, Creation 31(4):21–23, 2009; creation.com/atp-synthase.
43. Viz popis a animace u: Smith, C., Fantastic voyage, Creation 30(1): 20–23, 2007;creation.com/fantastic-voyage.
44. Christen, B. et al.,The essential genome of a bacterium, Molecular Systems Biology 7:528, 2011. Nezbytné části genomu Caulobacter crescentus, při rozlišení 8 bp, se vyšplhaly na 480 ORFs (genů kódujících proteiny), 402 řídících sekvencí a 130 nekódujících součástí, včetně 90 intergenických segmentů o neznámé funkci; celkově 492 941 párů bází. Je zajímavé, že z 320 esenciálních proteinů Caulobacter sdílených s E. coli více než jedna třetina nejsou v E. coli esenciálními. Jenže E. coli má svoje esenciální proteiny, které nesdílí s Caulobacter, nebo neesenciální pro Caulobacter. Autoři došli k závěru, že esenciální genom bakterie závisí na interakcích všech součástí určité konkrétní bakterie. Například ATP syntáza je esenciální pro Caulobacter, nikoli však pro E. coli, protože ta si může vyrobit ATP fermentací.
45. IAEA a FAO společně vydávají dvakrát ročně Plant Mutation Reports.
46. Například: Catchpoole, D., Morning glory’s designer label clothing, Creation 29(1):49–51, 2006;creation.com/morning-glorys-designer-label-clothing.
47. Mira A., Ochman H., and Moran N.A., Deletional bias and the evolution of bacterial genomes, Trends in Genetics 17(10):589–596, 2001.
48. Batten, D., Bacteria ‘evolving in the lab’? June 2008; creation.com/lenski.
49. Blount, Z.D. et al., Genomic analysis of a key innovation in an experimental Escherichia colipopulation, Nature 489:513–518, 2012.
50. See review Batten, D., Clarity and confusion—A review of The Edge of Evolution, J. Creation 22(1):
    28–33, 2008; creation.com/edge-evolution. Behe also provides a commentary on the mutant citrate-digesting E. coli: Behe, M., Rose-colored glasses: Lenski, citrate, and BioLogos, 13 Nov 2012;www.evolutionnews.org/2012/11/rose-colored_gl066361.html.
51. omim.org
52. Haldane, J.B.S., The cost of natural selection, J. Genetics55:511–524, 1957; Maynard Smith, J., The Theory of Evolution, Penguin Books, Harmondsworth, UK, p. 239, 1958.
53. Sanford, J. interviewed by Batten, D., Plant geneticist: “Darwinian evolution is impossible”, Creation 30(4):45–47, 2008; creation.com/sanford.
54. Sanford has presented this analysis in the book Genetic Entropy and the Mystery of the Genome, FMS Publications; 3rd edition, March 2008 (available through creation.com). For a review of the first edition, see: Truman, R., From ape to man via genetic meltdown: a theory in crisis—A review of Genetic Entropy & The Mystery of the Genomeby John C. Sanford, J. Creation 21(1):43–47, 2007; creation.com/sanford-review.
55. See Sanford, J., Critic ignores reality of Genetic Entropy, March 2013; creation.com/genetic-entropy.
56. Mendel’s Accountant; mendelsaccountant.info; Sanford, J. et al., Mendel’s Accountant, SCPE 8(2):147–165, 2007; www.scpe.org/index.php/scpe/article/view/407/77.
57. Wieland, C., Blind fish, island immigrants and hairy babies, Creation 23(1):46–49, 2000;creation.com/blind-island.
58. Sarfati, J., Christopher Hitchens—blind to salamander reality, July 2008; creation.com/hitchens.
59. Wieland, C., Beetle bloopers, Creation 19(3):30, 2003; creation.com/beetle-bloopers.
60. Wieland, C., Superbugs not super after all, Creation 20(1):10–13, 1997; creation.com/superbugs.
61. Wieland, C., Rapid tomcod ‘evolution by pollution’? February 2011; creation.com/tomcod.
62. Catchpoole, D., The Stickleback: Evidence of evolution? September 2009; creation.com/stickleback.
63. Pennisi, E., Evolutionary biology: Changing a fish’s bony armor in the wink of a gene, Science 304(5678):1736–1739, 2004.
64. Coyne, J.A., Switching on evolution—how does evo-devo explain the huge diversity of life on Earth? Nature 435(7046):1029–1030, 2005.
65. Lightner, J., interviewed by Batten, D., Getting it right, Creation 32(3):40–43, 2010;creation.com/creationist-veterinarian.
66. Lightner, J., Gain-of-function mutations, J. Creation 19(3):7–8, 2005; creation.com/gain-of-function.
67. See, for example, Whitelaw, E., Sins of the fathers, and their fathers, European J. Human Genetics 14:131–132, 2006; Pembrey, M.E. et al.,Sex-specific, male-line transgenerational responses in humans, European J. Human Genetics 14:159–166, 2006; Jimenez-Chillaron, J.C. et al., Intergenerational transmission of glucose intolerance and obesity by in utero undernutrition in mice, Diabetes 58:460–468, 2009.
68. Morgan, H. et al., Epigenetic inheritance at the agouti locus in the mouse, Nature Genetics 23:314–318, 1999.
69. Carter, R., Darwin’s Lamarckism vindicated? March 2011; creation.com/epigenetics-and-darwin.
70. Haldane, J.B.S., The cost of natural selection, J. Genetics 55:511–524, 1957.
71. See Tomkins, J. and Bergman, J., Genomic monkey business—estimates of nearly identical human-chimp DNA similarity re-evaluated using omitted data, J. Creation 26(1):94–100, 2012; creation.com/chimp. The difference may even be as high as 30%, as geneticist Richard Buggs showed: Chimpanzee? October 2008;www.refdag.nl/chimpanzee_1_282611.
72. Batten, D., Haldane’s dilemma has not been solved, J. Creation 19(1):20–21, 2005;creation.com/haldane. See also ReMine, W., Cost theory and the cost of substitution—a clarification, J. Creation 19(1):113–125, 2005; creation.com/cost.
73. Catchpoole, D., Peacock tail tale failure, June 2008; creation.com/peacock-tail-tale-failure.
74. Burgess, S., The beauty of the peacock tail and the problems with the theory of sexual selection, J. Creation 15(2):94–102, 2001; creation.com/peacock.