Pseudogeny křičí: zbavte se dogmat!

Proč se fakta i ve světle nových výzkumů lidského genomu opakovaně míjejí účinkem?

Pavel Akrman

Vybrané pasáže přeloženy z odborné literatury, viz uvedené odkazy pod článkem – 04/2020.

Je všeobecně známo, že sekulární odborná literatura po dlouhá léta dogmaticky trvala na tom, že pseudogeny jsou sice geny, ale kopírováním a mutacemi byly narušeny a jsou nyní k ničemu. O to povzbudivější je potom číst práci vědců (navíc z evolučního tábora), kteří chtějí zachovávat ušlechtilá pravidla skutečné vědy a vyzývají své kolegy, aby nebrzdili vědecký pokrok a opustili evoluční dogmata, v tomto případě alespoň pokud jde o pseudogeny.

Název tohoto článku jsem si částečně vypůjčil od českého biologa, profesora RNDr. Jiřího Antonína Mejsnara, z knihy „Mýtus evoluce aneb geny křičí: Jémine, mýlíte se, Darwine“, která vyšla v roce 2013. Upoutávku na tuto knihu máme i na tomto webu. Autor se zde zabývá genetikou a její neslučitelností s hypotézou postupné biologické evoluce, založené na přírodním výběru a nahodilých změnách. Ve svém díle vyvrací pojem tzv. „odpadní DNA“ (Junk DNA), což byl svého času mezi evolucionisty velmi frekventovaný a populární termín.

V prosinci 2019 byl zveřejněn v Nature Reviews Genetics velmi zajímavý dokument¹ pod názvem „Překonávání překážek a dogmat v porozumění funkcí pseudogenů“ (Overcoming challenges and dogmas to understand the functions of pseudogenes). Už jen to, že (evoluční) autoři článku doznávají u pseudogenů širokou škálu funkcí, je samo o sobě zajímavé. Tento fakt byl po celou dobu důsledně ignorován, protože se nehodil do evolučního scénáře.

Až v posledních letech se tu a tam objevuje dodatečné, nenápadné sdělení v tom smyslu, že pseudogeny v určitých případech zřejmě mohou nějakou funkci plnit. Většinově však i dnes přetrvává názor, že pseudogeny jsou nepotřebný brak, nashromážděný během miliard let evoluce. Jedním z typických příkladů tohoto „zarputilého zachovávání tradic“ je i dnes (18. dubna 2020) např. Wikipedie, ve které se uvádí:²

„Pseudogeny jsou nefunkční geny, které svou funkci buď během evoluce ztratily (typicky po své duplikaci), nebo byly vneseny do genomu procesem reverzní transkripce jako vedlejší projev vložení retroviru do genomu. V případě vnesení retrovirem pseudogen typicky postrádá potřebné regulační oblasti a nemůže být přepisován.“

Nejde jen o ojedinělé případy

Zmíněný dokument v Nature Reviews Genetics však jde ještě dál. Jak uvedl Seth W. Cheetham a jeho spoluautoři, biologie trpí

„demotivací ve zkoumání funkcí pseudogenů a priori předpokladem, že jsou nefunkční“, přičemž „postup kupředu při zkoumání pseudogenů je nyní sevřen v obručích převládajícího názoru, že oblasti pseudogenů jsou ve své podstatě nefunkční.“

Mnozí evolucionisté si rádi osvojili neochvějný předpoklad, že pokud pseudogen nedokáže vytvořit transkript RNA, pak nemůže být funkční. Ale jak se ukázalo, pseudogeny, ač nevytvářejí žádný transkript RNA (tj. nejsou přepisovány), mohou mít přesto nečekaně důležité funkce.

Pokud by chtěl některý ze skalních evolucionistů namítnout, že vědci měli na mysli u všech těchto příkladů funkčních pseudogenů jen ojedinělé a vzácné případy, pak nenechávají autoři studie nikoho na pochybách:

„Zde popsané příklady pseudogenních funkcí by však neměly vést k názoru, že funkčnost pseudogenů se omezuje pouze na izolované případy.“

Pseudogen nezapadá do pseudo-teorie

Slovo pseudogen znamená doslova „falešný gen“. Podle většiny evolučních biologů to je určitý úsek (sekvence) DNA, který sice vypadá jako známý gen, ale nedokáže dělat to, co dělá známý gen. V důsledku toho se zrodilo evoluční dogma, že pseudogeny jsou „porušené“ deaktivované geny – tedy geny, které se (za údajné miliony let) staly nefunkčními v důsledku duplikací a mutací.

Nicméně přetrvávání těchto údajně nefunkčních sekvencí DNA, navíc u všech druhů a po tak dlouhou předpokládanou dobu milionů let je v kontextu hypotézy genových duplikací poněkud bizarní. Smysl nedává už jen samotný fakt, že pseudogeny jsou stále přítomny a rozpoznatelné i po údajných desítkách milionů let bez jakékoli prospěšné funkce. I evolucionisté chápou, že bez nějaké prospěšné funkce by přírodní výběr nezachoval tyto sekvence po tak dlouhou dobu.

A dále, údržba nefunkční a nadbytečné DNA představuje nemalé náklady, je k tomu zapotřebí spousta energie. I když v krátkodobém horizontu se tyto náklady mohou zdát malé, ve spojení s miliony generací však rychle nabobtnají ve výraznou nevýhodu. Fakt, že pseudogeny vůbec nějakou rozpoznatelnou strukturu podobnou genu mají, jasně ukazuje na to, že slouží určitému účelu a jejich přetrvávání je samo o sobě důkazem o jejich činnosti.

To je ovšem vážný problém pro evoluci. Očekává se totiž, že pokud by byl tento typ DNA k ničemu, přírodní výběr by ho odstranil, protože je energeticky nákladný. To se však neděje.

Například studie publikovaná v Nature odhalila objev zcela nového mechanismu regulace genů, který k tomu používá pseudogeny.³ Autoři studie prokazují, že buňka umí pomocí pseudogenů regulovat produkci genů a jejich proteinových produktů ve „složitě dynamických“ sítích. Ale neznáme žádné sítě – a už vůbec ne ty, které poskytují základní regulační funkce – které by bylo možné odvodit jen z přírodního procesu. Naopak, zjevně to svědčí o inteligentním původu mimo přírodu.

Kreacionisté nikdy nepochybovali o tom, že pseudogeny jsou funkční; jen zkrátka nefungují tak, jak evolucionisté očekávají. Tři autoři článku v Nature Reviews Genetics dospěli u celé řady pseudogenů ke stejnému závěru a vyzývají své kolegy, aby věnovali těmto skutečnostem pozornost a přijali je. Říkají jim, aby nepředpokládali nefunkčnost pseudogenu jen proto, že byl kdysi identifikován jako pseudogen. Mají ho raději prozkoumat a teprve potom vyvodit z výsledků své stanovisko.

Závěr

Proč tyto nové skutečnosti o genomu ve světle výzkumu opakovaně selhávají? Je to proto, že vědci s evolučním myšlením dogmaticky vnímají genom a priori pouze jako produkt náhodných procesů. Ale jak jsme viděli, občas zazní z evolučního tábora hlasy, které se nenechají spoutat řetězy ateistických dogmat a vyzývají k tomu i své kolegy. To je chvályhodné, protože si přitom možná také všimnou nezbytnosti vysoké inteligence ve všem živém.

Podíváme-li se na genom z pohledu všudypřítomné funkčnosti a ohromujícího bioinženýrství – pak vidíme pseudogeny jako produkt všemocného a moudrého Designera. Pseudogeny tedy zjevně nejsou „pseudo“, ale jsou součásti genetického kódu naprogramovaného naším Stvořitelem.

Jediné, co je tu „pseudo“, je zcela chybné evoluční paradigma.

Žalm 139:13 říká, „mé nitro zformovals ty sám (Bože), v lůně mé matky jsi mě tkal.“ Genetický komplex je úžasný Boží systém, který nás po léta dosud „udržuje“ i přesto, že kvůli hříchu prvních lidí žijeme v padlém světě, kde všechno směřuje k jistému zániku. Ježíš Kristus však toto prokletí zlomil – a stále ještě nabízí každému cestu ke spasení.

Odkazy

1. Seth W. Cheetham, Geoffrey J. Faulkner & Marcel E. Dinger: Overcoming challenges and dogmas to understand the functions of pseudogenes
2. Wikipedie, Nekódující DNA – pseudogeny
3. Poliseno, L. et al. 2010. A coding-independent function of gene and pseudogene mRNAs regulates tumour biology