Placentálové vs. vačnatci

Příběh dvou „vlků“

David Catchpoole

Z creation.com přeložil Pavel Akrman – 02/2024. Translation granted by Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com.

Obr. 1: Dingové jsou středně velcí psi asi 1,2 m (4 stopy), měřeno od nosu ke špičce ocasu, vážící asi 15 kg (33 lb).

Australský divoký pes, dingo – některými řazený do poddruhu vlka jako Canis lupus dingo¹ – je jistě mnohými považován za dravého a divokého, z něhož jde strach. Z dobrých důvodů je mu připisováno týrání ovcí,² krádež (v roce 2012 dingo okradl britského turistu na australské pláži)³ a dokonce i „vražda“.^4,5 Ale je vhodné zmínit ještě něco, z čeho je dingo obviňován. V souvislosti se soupeřením (o jídlo, teritorium atd.) se říká, že dingo způsobil vyhlazení tasmánského vlka z pevninské Austrálie – vačnatého masožravce známého také jako vakovlk nebo (díky svému pruhování) tasmánský tygr.⁶

Obr. 2: Vakovlci byli větší, na délku asi 1,8 m (6 stop), téměř 60 cm (2 stopy) vysocí v rameni a vážili až 30 kg.

Psi/vlci/dingoové jsou placentární savci, zatímco vačnatci (např. klokan, koala a vačice) mají tzv. marsupium neboli vak,⁷ ve kterém nosí mláďata. Vědecký název vakovlka je Thylacinus cynocephalus, což znamená „ten s vakem a psí hlavou“.

Evolucionisté tradičně pohlíželi na vačnatce jako na „primitivnější“ savce, zatímco ti placentární mají být „vyspělejší“. Albert Le Souef, tehdejší správce Zoo Taronga Park v Sydney, v roce 1923 napsal:

„Když se zvířata této třídy (vačnatci) náhle ocitnou ve střetu s tak vyspělými formami, jako je liška, kočka a králík – tedy s typy, které jsou na evoluční ose mnohem dál – je … neodvratné, že padnou dřív než útočník.”⁸

Není tedy divu, proč se všeobecně věří, že dingo – pravděpodobně první placentární savec, kterého lidé dopravili do Austrálie (asi původní obyvatelé na kánoi) – vytlačil některé vačnatce z pevniny. Koneckonců, dingo se nikdy nedostal do Tasmánie, australského ostrovního státu na jihu, odděleného od pevniny Bassovým průlivem. První evropští osadníci zjistili, že vačnatec vakovlk v nepřítomnosti dinga byl rozšířený a prospíval. Dokonce natolik, že se kolonisté báli o své ovce a začali tuto hrozbu⁹ řešit s takovou vervou, že dnes, navzdory některým zprávám o pozorováních,¹⁰ je vakovlk oficiálně považován za vyhynulý. Poslední známý jedinec uhynul v zajetí v roce 1936.

Ale je placentární vlk opravdu konkurenčně lepší než „primitivní“ vačnatec? Z popisů vakovlka a dalších důkazů vyplývá jiný pohled.

Evropané, kteří se usadili v Tasmánii, zaznamenali dravost vačnatce vakovlka vůči psům a jeho schopnost rychle je zabít. Publikace, jejímž spoluautorem je zmíněný Albert Le Souef, dokumentuje následující:

„Vakovlk dokáže dobře bojovat se psem, jak ilustruje následující událost, kterou popsal pan Hugh S. Mackay: Jednou byl na vlka (vakovlka) nasazen bulteriér, kterého vypustili na určitém místě mezi skalami. Vakovlk tam stál zády ke stěně, otáčel hlavu ze strany na stranu a kontroloval bulteriéra ve snaze vyrazit na něho z jedné či druhé strany. Konečně se pes přiblížil a vakovlk mu uštědřil jedno ostré kousnutí podobně jak to dělá liška, utrhl mu kus lebky a ten padl mrtvý na zem s odhaleným mozkem.“¹¹

I přesto se zdá, že Le Souef není úplně přesvědčen o plné převaze vakovlka v boji s divokým psem o jídlo! Nicméně zdokumentoval úspěchy vlka vačnatého i při lovu v domácím prostředí klokanů, makropodů, bandikootů a vombatů a pozoroval, že si nevšímal mrtvých zvířat – „velmi zřídka bere mrtvou návnadu a jen zřídka se vrací ke zdechlinám“.¹² Naopak dingové často doplňují svou potravu mrtvými zvířaty a mají snahu vytěžit z každého zabití maximum, takže to vypadá, že vačnatec vakovlk měl mnohem menší problémy s pravidelným lovem čerstvého masa! Jak si posteskl další komentátor: „Neexistuje žádný důkaz, že by divocí psi v Tasmánii úspěšně soupeřili s vakovlky po roce 1803 – až na zcela nejasný případ, kdy bylo ovčáckému psu chybně připisováno zabití vakovlka.“¹³

Asi každého napadne otázka, zda se evolucionisté vůbec někdy pozastavili nad integritou své představy podle svého vlastního vyprávění o tom, že vačnatec vakovlk měl celé čtyři miliony let na svou adaptaci v australském prostředí, zatímco méně úspěšnému lovci, placentárnímu dingovi, se to vše podařilo překonat nějakým záhadným způsobem za méně než 3 000 let (což je podle evoluční geologie pouhé mrknutí oka)?

Stejně tak, jak bylo dingovi chybně připisováno vyhlazení vakovlka z pevniny, měl být také příčinou vymizení dalšího vačnatého masožravce, tasmánského ďábla (Tasmanian devil). Jenže teorie „placentál je vyspělejší než vačnatec“ se jeví jako chybná i zde, protože i když se ve 20. století tasmánští ďáblové museli potýkat s divokými psy, přesto jich bylo v poslední dekádě 20. století stále víc než před příchodem Evropanů.¹⁴ Takže tito vačnatci také neměli problém rozmnožit se vedle placentálů.

Obr. 3: Vzhledem k tomu, že lebka vakovlka je docela podobá té psí, byla někdy používána jako chyták pro studenty zoologie. Nicméně lebka vakovlka je snadno rozeznatelná podle dvou nápadných otvorů (slzných kanálků) v patrové kosti – což je také charakteristické pro vačnatce obecně.

Vačnatci žijí společně s placentály

Mnozí lidé jsou překvapeni zjištěním, že vačnatci nejsou a ani nikdy nebyli omezeni jen na australský kontinent – který je ​​často považovaný za „evoluční útočiště“ vačnatců, izolované od konkurenčních placentárních savců. Vačnatci typu americké vačice¹⁵ a kuskuse medvědího ze Sulawesi¹⁶ jsou živým důkazem toho, že vačnatci a placentálové mohou žít společně. Také potomci několika australských klokanů rudokrkých, kteří byli před nějakým časem zavlečeni do Británie, jsou na britském venkově stále ještě k vidění ve volné přírodě (navzdory stálému snižování jejich počtu díky lovu a usmrcování na silnicích).¹⁷

Kreacionisté mohou vysvětlit rozložení zvířat (a člověka) podle vzorců rozptýlení po Potopě,¹⁸ avšak evolucionisté mají velký problém vysvětlit výskyt mnoha zvířat na svém místě – jako například americká vačice. Takže pro kreacionisty není žádným překvapením skutečnost, že vačnatci a placentálové mohou žít dobře spolu.

Proč tedy vakovlk zmizel z australské pevniny? Bez svědectví očitých svědků to lze jen těžko říci s jistotou. Ale Světový fond na ochranu přírody dnes připisuje vyhynutí mnoha druhů zvířat vlivu člověka. To je jistě v souladu s postavením, který Bůh původně udělil člověku, tedy „podmanit“ si zvířata, jak je to popsáno v Genesis 1:28 – ale také se skutečností, že celé stvoření je nyní poddáno „službě porušení“ (Římanům 8:19– 22). A to vše se děje v nedávném (popotopním) časovém rámci tisíců, nikoli milionů let.

Tudíž hlavní důvod, proč vakovlk vymizel z pevniny, byl možná tentýž, jako v případě jeho vymizení z Tasmánie – tedy člověk. Jak ironické, když lidská dychtivost protlačovat za každou cenu evoluční příběh svaluje vinu na dinga, který je v tom nejspíš – alespoň v tomto případě – nevinně.

Odkazy a poznámky

1. Catchpoole, D., The Australian dingo—a wolf in dog’s clothing, Creation 27(2):10–15, 2005; creation.com/dingo.
2. The dogs that ate a sheep industry, ABC Radio National: Background Briefing, broadcast 19 May 2013, abc.net.au.
3. australiantimes.co.uk, 19 December 2012.
4. Nine-year-old boy killed by dingoes on holiday island beach, dailymail.co.uk, 1 May 2001.
5. ‘The dingo’s got my baby!’ (interview with Lindy Chamberlain-Creighton), Creation 35(4):21–23, 2013; creation.com/lindy.
6. Evans, O., The Thylacine, australianmuseum.net.au, 30 October 2015.
7. Catchpoole, D., Practical pouches, Creation 30(2):35, 2008; creation.com/practical-pouches.
8. Did the dingo do it—unfairly judged?, convictcreations.com/animals/dingo.htm, acc. 3 February 2016.
9. Od roku 1830 do roku 1909 byla za každý skalp vakovlka nabízena odměna, v té době byl vakovlk vzácný a vyhledávaný zoologickými zahradami po celém světě. Tasmanian tiger, dpipwe.tas.gov.au, 20 November 2014.
10. Doolan, R., Tale behind the Tasmanian tiger, Creation 17(3):20–21, 1995; creation.com/tasmanian-tiger.
11. Owen, D., Thylacine—the tragic tale of the Tasmanian tiger, pp. 121–122, Allen & Unwin, Crows Nest, NSW, Australia, 2003.
12. Owen, ref. 11, p. 121.
13. Owen, ref. 11, p. 29.
14. Od té doby však populace tasmánských ďáblů byla dramaticky ovlivněna šířením nemoci smrtelným lícním nádorem. Viz: Tasmanian Devil—Sarcophilus harrisii, parks.tas.gov.au, 6 November 2014, also Eggleton, M., Tasmanian devil, Creation 37(2):34–37, 2015.
15. Weinberger, L., The Opossum’s tale, Creation 31(4):28–31, 2009; creation.com/opossums.
16. Weston, P. and Wieland, C., The Sulawesi Bear Cuscus, Creation 24(3):28–30, 2002; creation.com/cuscus.
17. Tozer, J., Return of the wallabies: Pictures prove that Aussie marsupials are still hopping around Peak District after fears they had died out, dailymail.co.uk, 10 July 2009.
18. As can plants. See: Statham, D., No evidence of evolution and ‘deep time’, Creation 35(4):40–41, 2013, creation.com/biogeography-against-evolution.