inbreeding

Je pokrevní křížení vždy omezením genetické pestrosti?

pavelkabrtFakta pro stvoření Napsat komentář

Dopisy čtenářů – archiv

(Z creation.com přeložil M. T. – 05/2012. Vyšlo na stránkách CMI)

*E. K. ze Švédska píše v reakci na článek Cože! …žádné brambory?:

Mám dotazy ohledně genetické pestrosti.

Vznikne-li populace z několika málo jedinců, například začnete se dvěma králíky, a pak je necháte se rozmnožovat. Budou vykazovat hromadící se nemoci, až nakonec vymřou?

Nebo se nemocná zvířata časem z další plemenitby vyřadí, a vznikne tak populace zdravá? Máte o tom nějaké poznatky z praxe?

Proč australské králíky příbuzenské křížení neoslabilo, a naopak byli tak úspěšní?

Co se stane, necháte-li takto rozmnožovat uzavřenou populaci zvířat s rychle se střídajícími generacemi jako jsou octomilky? Děkuji Vám za informace uveřejňované na Vašich webových stránkách, které mi moc pomáhají posilovat moji víru.

Z CMI odpovídá Dr. Don Batten:

Milá E.,

Výsledek příbuzenského křížení závisí na několika faktorech, včetně:

  1. Počtu vrozených vad v populaci. To je ten nejdůležitější faktor. Nemají-li organizmy žádné vrozené vady, pak příbuzenské křížení nepředstavuje problém. To by se například týkalo dětí Adama a Evy (mutace způsobily hromadění genetických defektů až po Pádu v Genesis 3). Bezproblémová příbuzenská plemenitba se rovněž týkala všech zvířat i rostlin stvořených ve Stvořitelském týdnu (Genesis 1).
  2. Velikosti populace. Právě tenhle faktor Vás zajímal. Není rozhodujícím činitelem v případě, že příslušní tvorové nemají mnoho vrozených vad, ale s rostoucím počtem vad roste význam velikosti populace. Situaci zde však ovlivňuje spíše otázka genetické pestrosti populace, kdy určité zhoubné mutace nejsou přítomny u všech jedinců, než samotná velikost populace.
  3. Počtu možných potomků. Tvorové s velkou plodností mají větší šanci zbavit se zhoubných mutací.

Situace s australskými králíky je zajímavá. Určitě se jim dařilo výborně, celá jejich záplava pocházela zřejmě z relativně malé populace přivezené do Austrálie roku 1859. Králíci byli sice už na palubách lodí s prvním transportem trestanců i osadníků (1788), ale těm se zřejmě moc dobře nedařilo (asi byli všichni snědeni, jelikož jiného jídla měli v raném období evropské kolonizace připlouvající lidé málo). Současná australská králičí populace pochází hlavně z jedinců zavlečených do země později, ačkoli není jisté, zda šlo o jedinou inportovanou populaci. Zajíci byli v Austrálii vysazeni již dříve (1840?), zdivočeli tu, a roku 1855 přivezli Evropané k likvidaci jejich přemnožení do Austrálie lišky (které pak rovněž lovili). Jak zajícům tak liškám se zřejmě dařilo v zemi velmi dobře. Osadníci pak přivezli i nějaké ty vrabce (1863), kterým se v Austrálii také dobře dařilo.

Zvířat dovezených do Austrálie, tam zdomácnělých a působících nesnáze, je vůbec pěkná řádka (Viz např.: Wikipedia: invazivní druhy v Austrálii). Je obtížné zjistit skutečné počty takto introdukovaných druhů, většinou však šlo o malé populace (snad s výjimkou ropuchy obrovské), a všem se dařilo velmi dobře.

Existuje mnoho příkladů osamělých ostrůvků, které osídlila suchozemská zvířata, zřejmě pouze ve velmi malém počtu, ale všude se jim dařilo velmi dobře.

“Existuje mnoho příkladů osamělých ostrůvků, které osídlila suchozemská zvířata, zřejmě pouze ve velmi malém počtu, ale všude se jim dařilo velmi dobře.”

U plemen domácích psů je však samozřejmě genetických defektů vinou příbuzenské plemenitby celá řada. V některých případech to dokonce ohrožuje jejich zdraví (viz naše články na creation.com o zmutovaných psech či voříšcích; viz i další výklad zde), mnoho plemen však zdravotní potíže nevykazuje. Příbuzenská plemenitba ovšem rovněž kromě toho rozhodně přispívá k vymýcení smrtelných zhoubných mutací z populace, takže má skutečně očistný účinek, jak jste se o něm zmínil. Podobně se šlechtí i rostliny (například kukuřice). Nejprve nechají šlechtitelé příslušný organizmus po několik generací pomnožit, a pak se zkříží dvě vyšlechtěné linie. Výsledkem je „vysoce odolný hybrid“, jehož semenáčkům se daří velmi dobře.

Takže ze šlechtitelské praxe vyplývá, že tvrzení o degeneraci organizmů vzniklých příbuzenskou plemenitbou a s ní spojených problémů například při nové kolonizaci země po Potopě je patrně přehnané (a nezapomínejte, že k Potopě došlo nedlouho po Stvoření, takže počet vrozených vad byl tenkrát mnohem nižší než dnes). Důležitým pramenem informací k celé problematice jsou pak práce Dr Sanforda o genetické entropii předpokládající výrazný nárůst genetických defektů vinou mutací v době po Potopě. Viz Plant geneticist: ‘Darwinian evolution is impossible’ (Rostlinný genetik: „darwinovská evoluce není možná“).

Doufám, že tato informace pomohla.

Srdečně zdraví

Don Batten

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments