Jak z opic vyrobit člověka

David N. Menton, PhD.

Z creation.com přeložil Pavel Akrman – 08/2022. Translation granted by Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com.

Pokud se křesťan pokusí „ujednat mír“ s Darwinem, musí spolknout velmi hořkou pilulku – tj. předpokládaný zvířecí původ člověka. Dokonce i ti z křesťanů, kteří nekriticky přijímají evoluční dogma jako „boží způsob tvoření“, se snaží pozvednout člověka a jeho původ nad úroveň zvířat. Evolucionisté se pokoušejí mírnit situaci ujištěním, že člověk se nevyvinul zrovna z opic (bezocasých opic) ale spíše z tvorů podobných opicím. To je však jen zastírací manévr, jak je vidět ze skutečnosti, že mnoho domnělých zvířecích předků člověka dostalo vědecké jméno, které obsahuje slovo pithecus (odvozeno z řečtiny, což znamená opice), stejně jako mnoho dnes žijících opic. Hojně propagovaný „předek člověka“, běžně známý jako „Lucy“, má například vědecké jméno Australopithecus afarensis (což znamená jižní opice z afarského trojúhelníku v Africe), a evolucionisté ji často označují jako „ženu“! Ale jaké jsou konkrétní důkazy opičího původu člověka a nakolik jsou přesvědčivé?

Předně bychom si měli uvědomit velmi důležitou věc – totiž, že evolucionisté mají už na samém počátku předpoklad, že člověk se opravdu vyvinul z opic. Žádný paleoantropolog (tj. ten, kdo studuje fosilní důkazy o původu člověka) by se neodvážil položit vážně otázku „Vyvinul se člověk z opic?“ Jedinou přípustnou otázkou je „Ze kterých opic se vyvinul člověk?“ Protože evolucionisté obecně nevěří, že člověk se vyvinul z nějaké dnes žijící opice, hledají ve fosilním záznamu jejich vyhynulé druhy, aby jim poskytly požadované důkazy. Konkrétně hledají jakýkoli anatomický rys, který mezi opicemi a člověkem vypadá jako „mezičlánek“. Pak jsou fosilní opice s takovými rysy prohlášeny za předky člověka (nebo alespoň za vedlejší příbuzné) a dostanou název hominidi. Ovšem dnes žijící opice nejsou považovány za „hominidy“ – ty pouze tak nějak vypadají jako lidé. I nadále jsou evolucionisté ochotni přijmout za „důkaz“ našich předků určité bezvýznamné podobnosti mezi vyhynulými opicemi a lidmi.

Fosilie takzvaných „hominidů“ jsou typicky jen zlomky a také jsou dost vzácné, takže se k nim mnozí paleontologové ani nedostali. Mnoho vědeckých prací o lidské evoluci je založeno pouze na odlitcích původních vzorků (nebo jen na publikovaných fotografiích, měřeních a jejich popisech). Přirozeně se také velmi cení studie fosilií skutečných „hominidů“ z první ruky, proto má mnohem vyšší prestiž hledání lidského předka než předka žijících opic (nebo ještě hůř, pouze vyhynulých opic).

Až na vzácné výjimky se fosilie primátů skládají spíše z kostí a zubů než měkkých orgánů těla. Nejčastěji nalezenými fosiliemi primátů jsou pro svou relativní tvrdost zuby, čelisti a bazální úlomky lebky. Mnoho důkazů o opičím původu je založeno na podobnostech zubů a čelistí. Na rozdíl od člověka mají opice velké řezáky a špičáky, které jsou relativně větší než jejich stoličky. Kromě toho je mezi řezákem a špičákem opic obvykle široká mezera. A konečně, čelisti bývají u opic více ve tvaru U a u člověka více parabolické (jako oblouk v St. Louis).

Jedním z problémů při hledání evolučních „mezičlánků“ je obvyklý rozsah variací, které se vyskytují mezi druhy fosilních i živých opic a lidí. Například normální lidská čelist se může mezi jednotlivci lišit od parabolické (u člověka běžná) až ke tvaru U (jako mají opice), zatímco některé žijící druhy opic, jako např paviáni Galada, mají poměrně velké stoličky (podobné člověku). Je téměř jisté, že zuby nám říkají více o stravě a stravovacích návycích organismu než o jeho domnělém vývoji. Přesto umělci s fantazií neměli problém vykreslit celého „lidoopa“ z pouhého jediného zubu. Na počátku dvacátých let 19. století byl v London Illustrated News vyobrazen kompletní „opočlověk“ Hesperopithecus (který sestával z jediného zubu) s manželkou, dětmi a domácími zvířaty v jeskyni! Tento zub, známý jako od „člověka z Nebrasky“ byl jako přesvědčivý důkaz lidské evoluce ještě používán evolucionisty během procesu Scopes v roce 1925, ale v roce 1927 byly nalezeny další části kostry a muž z Nebrasky byl degradován na vyhynulé prase!

Nebraska man vyobrazený v London Illustrated News, 1922.

Těmi nejvyhledávanějšími důkazy u fosilních „hominidů“ jsou jakékoli anatomické rysy, naznačující bipedii (schopnost chodit po dvou nohách). Lidé chodí po dvou (stejně jako ptáci a klokani), takže jakýkoli důkaz bipedie u fosilních opic je evolucionisty považován za přesvědčivý důkaz lidského předka. Charakteristická lidská chůze vyžaduje komplexní integraci mnoha kosterních a svalových rysů našich boků, nohou a chodidel. Evolucionisté tedy pozorně zkoumají u fosilních opic kyčelní kosti (pánev), stehenní kosti (femur), kosti nohou (holenní a lýtková kost) a kosti chodidel (zejména prsty) ve snaze odhalit jakékoli anatomické rysy odpovídající bipedii.

Evolucionisty především zajímá úhel, pod kterým se stýkají stehenní a holenní kost v koleni (tzv. nosný úhel). Lidé jsou schopni při chůzi udržet svou váhu na chodidlech proto, že jejich stehenní kosti se sbíhají směrem ke kolenům a tvoří nosný úhel přibližně 9 stupňů s holenní kostí (máme nohy tak trochu do X). Naproti tomu šimpanzi a gorily mají nohy rozšířené, v podstatě s nulovým nosným úhlem. Těmto zvířatům se daří při chůzi udržet váhu na chodidlech kýváním těla ze strany na stranu, tj. známou „opičí chůzí“.

Evolucionisté předpokládají, že fosilní opice s vysokým nosným úhlem (podobný lidskému) byli bipední, a tudíž se vyvinuli v člověka. Jihoafričtí australopitéci (jako je Lucy) jsou považováni za naše předky hlavně proto, že měli nosný úhel 15 stupňů. Nyní však mnoho evolucionistů tvrdí, že tento velký nosný úhel může ve skutečnosti svědčit o tom, že australopitéci byli zdatnými stromolezci!

Na obrázku vlevo: to, co bylo nalezeno. Vpravo: výsledek umělcovy fantazie.

Mezi žijícími primáty mají nejvyšší nosný úhel (hodnotu srovnatelnou s člověkem) orangutan a chápan pavoučí – oba jsou výjimečně zdatní stromolezci, i když po zemi jsou schopni alespoň nemotorné chůze po dvou. Jde o to, že i dnes žijící opice přebývající na stromech mají některé stejné anatomické rysy, které evolucionisté považují za důkaz pro bipedii, a přesto nikdo neříká, že tato zvířata jsou buď našimi předky nebo jejich potomci.

Australopitékové (zejména „Lucy“) jsou často zobrazováni s rukama a nohama podobnými současným lidem, což, pokud by to byla pravda, by mohlo silně ukazovat na lidského předka. Figurína „Lucy“ v životní velikosti v expozici Living World v Zoo St. Louis například ukazuje prakticky lidské ruce a nohy na urostlém (ačkoli chlupatém) ženském těle podobném lidskému, ovšem s hlavou očividně podobnou opici. Lucy stojí vzpřímená v hluboce zamyšlené póze, s pravým loktem položeným na své zápěstí zkřivenou levou paži, s pravým ukazováčkem stočeným pod bradou a upřenýma očima do dálky, jako by připomínala Newtona v rozjímání. Každý běžný návštěvník by po shlédnutí této expozice měl sklon myslet si, že viděl skutečného „lidoopa“. Jen málokdo z nich si uvědomuje, že v případě fosilní opice Australopithecus afarensis jde o překroucení skutečnosti.

I když samotná fosilie „Lucy“ postrádá ruce i nohy, několik dalších známých exemplářů A. afarensis tyto důležité kosti obsahuje, a všechny vykazují důkazy o dlouhých zakřivených prstech na rukou a nohou, což je charakteristické pro stromové primáty. Paleoantropologové Jack Stern a Randall Sussman (American Journal of Physical Anthropology, sv. 60, strany 279–317, 1983) uvedli, že ruce tohoto druhu jsou „překvapivě podobné rukám nalezeným u šimpanze trpasličího (bonobo), jednoho ze dvou druhů rodu šimpanzů.” Uvádějí, že chodidla, stejně jako ruce, jsou „dlouhé, zakřivené a silně svalnaté“ podobně jako u živých primátů, kteří praktikují šplhání po stromech a stejně tak i bipedii. Autoři nám připomínají, že žádný žijící primát nemá takové ruce a nohy „„k jinému účelu než k uspokojení potřeb pro plný nebo částečný způsob života na stromech (stromová obydlí).“