Jak (ne)vznikly planety

Václav Dostál

Znovu jsem si vypůjčil knihu „Gravitace“ od B. Clegga a v první kapitole jsem našel:

„V nově vzniklé sluneční soustavě … chuchvalce vířící kolem mladé hvězdy splývají vlivem přitažlivé síly gravitace a vytvářejí planety. Ne všechny však uspějí. Jde o komplikovanou integraci: je-li poblíž dost velkých planet, nemusí mít malé kousky hmoty vůbec šanci sloučit se a vytvořit planetu. Má se za to, že takto vzniknul [vznikl!] pás asteroidů mezi Marsem a Jupiterem. Kdysi se předpokládalo, že jde o trosky zaniklé planety, dnes si ale myslíme, že jde o materiál z doby před vznikem planet, který se nikdy neshlukl kvůli rušivým gravitačním polím svých sousedů [tj. Marsu a Jupitera]“.

Tady můžeme zaznamenat logické chyby. Asteroidy se neshlukly proto, že v „blízkosti“ byla jiná hmotná tělesa – Mars a hlavně Jupiter. Jenže tyto planety se – podle stejného scénáře – teprve vytvářely, tvůrčí látka ve formě kousků podobných asteroidům se také dosud neshlukla. Pokud mezi vznikem Marsu a Jupitera – daných shluknutím oněch kousků – a neshluknutím asteroidů do nové planety uplynuly miliardy let, pak je důvod takové dlouhé časové „mezery“ záhadou. Také můžeme namítat, že jedno velmi hmotné těleso (Jupiter) není totéž co „dost velkých planet“. Jeho gravitační pole je – podle běžné představy – je hodně silné. V textu se však mluví o dostatečném, tj. větším počtu takových těles. V blízkosti asteroidů taková tělesa nejsou a nikdy nebyla! Takže žádné „rušivé gravitační pole“ zabraňující shluku asteroidů do nové planety neexistovalo!

Ta starší představa, že asteroidy vznikly rozpadem nějaké planety, je totiž zrádná. Proč by se nějaká planeta měla rozpadnout a to zrovna pátá od Slunce? Museli bychom předpokládat, že kolem ní kdysi proletělo nějaké velmi hmotné těleso, např. velká kometa, o němž nemáme vůbec žádné znalosti a že toto těleso onu planetu gravitačně „rozbilo“. Nebo bychom předpokládali, že ono těleso do té páté planety sluneční soustavy přímo narazilo. Přímý náraz a těsný průlet by však měl i jiné následky, jejichž pozůstatky bychom pozorovali i dnes. Mohla by to být změna kruhových drah planet na eliptické? To nevíme! Všechny tyto úvahy jsou pustými spekulacemi.

Existuje další chyba a navíc velká, ovšem podle mého pojetí, ale vyplývající z Newtonova pohledu, jím přímo vyjádřeného: Tělesa nemají nějakou záhadnou schopnost něco přitahovat ani být přitahována¹ Jinak řečeno nevlastní záhadnou atraktivitu. Ta tělesa také nebudí žádné své gravitační pole. Jak by to dělala? Proto tvrdím, že tělesa jsou k sobě tlačena – podobně jako dvě desky nebo jako deska a koule v Casimirovu jevu. Tzn., že mezi dvěma tělesy existuje menší „tlak vakua“ než zvenčí na ně. Ten větší tlak pak „přemůže“ tlak mezi tělesy.

Můj výklad je postavený na faktu, že vakuum není žádná prázdnota, jak by naznačoval název, ale že je naopak tvořeno závratným množstvím fotonů – jenže přímo neregistrova-telných a proto nazývaných „virtuálními“. Jejich existence byla asi před pěti lety prokázána sérií experimentů, kdy se jich část přeměnila na fotony mikrovlnného záření, jež experimentátoři zaznamenali, čili pozorovali (pomocí přístrojů).²

Existenci přitažlivosti těles nebo jejich přitažlivé síly totiž zamítl už sám objevitel gravitačního zákona, sir Isaac Newton. Značně se bránil tomu, že mu za jeho života byla taková schopnost těles připisována.¹ Jeví se však, že marně. Převážná část fyziků i laiků si to myslí i dnes. Nepřečte si vlastní Newtonova vyjádření, že tělesa atraktivitu nemají, nebo tato slova prostě ignoruje.

Newton neměl potuchu o existenci působení vakua. Proto se vyjádřil, že o příčině „gravitace“ neví nic. Ale předpoklad existence přitažlivosti těles se mu jevil absurdní!¹ Ono stačí nahrazení termínu „přitažlivost“ slovem „atraktivita“ – což jsou synonyma – a „otázka“ o podstatě „gravitace“ se nám začne vyjasňovat.

Citát, uvedený na začátku tohoto článku, jsem vybral z dlouhého „standardního“ povídání o vývoji sluneční soustavy, který údajně trval déle než 4,5 miliardy let. Jak jsem v následujícím rozboru citátu uvedl, v tom „standardním“ pohledu jsou vnitřní nesrovnalosti. Už jenom tyto nesrovnalosti celou představu evoluce sluneční soustavy boří. Tak ten vývoj nemohl probíhat.

Jestliže však předložíme tvrzení, že při takovém jevu musel působit Tvůrce, tak to tvrzení bude mnohem logičtější. On mohl z nějakého paralelního vesmíru – jichž podle podobné „standardní“ představy je nebo bylo obrovské množství – část energie a hmoty a přesunout do našeho vesmíru a tím vytvořit čili stvořit nejen sluneční soustavu, ale všechny galaxie se všemi soustavami hvězd. Zda to udělal právě takto, o tom můžeme pochybovat. Máme však přímo od Něj zprávu, že to udělal. Ta zpráva nijak nezbíhá do „technických“ podrobností, je však jednoznačná. Bůh při tvorbě hvězd a celých hvězdných soustav neporušil zákon zachování energie, který říká, že žádná energie nemůže sama od sebe vzniknout a to z ničeho. Jestliže však existuje Velký konstruktér, pak může něco vytvořit svou tvůrčí činností. Tento Konstruktér má jistě mnohem větší tvůrčí schopnosti než kterýkoli lidský konstruktér nebo tým konstruktérů. Vůbec nám přitom nemusí sdělovat detaily své tvorby, stejně bychom jim nerozuměli!³

Odkazy a poznámky

1. Newton, I, sir, Four Letters to doctor Bentley . Zpracoval jsem v 6. kapitole „Newtonovo pojetí“ své knihy „Téma gravitace přitahuje“. Zahrnul jsem tam i jiné zdroje.
2. Na tomto webu byl uveřejněn můj krátký článek „Světlo z vakua“. Text viz mou „Knihu o vakuu“, kapitoly „Něco z ničeho?“ a „První pozorování dynamického Casimirova jevu“.
3. Předpoklad, že Bohu jakožto velmi dokonalému konstruktéru či designerovi uvedená tvorba trvala miliardy let je ponižující, určuje mu schopnosti mnohem menší, než má řada lidí. Evoluce přitom nepoužil, protože tento termín – podle onoho „standardu“ – znamená samovolný vznik bez potřeby jakéhokoliv boha. Takže tvrzení, že Bůh přece evoluci mohl použít, bychom mohli modifikovat na tvrzení, že Bůh použil postupu, který žádného boha nepotřebuje. Takové tvrzení je přímo absurdní.