Inteligentní plán nebo darwinismus?

Ing. Vladislav Běhal, DrSc

Mohu věřit na zázraky , ale ne na nepravděpodobné věci
G. K. Chesterton

Darwinovu teorii o vzniku druhů náhodnými mutacemi genomu (genetického materiálu) živých organismů velké procento přírodovědců přijímá a darwinisté ji prohlašují za prokázanou. Většina přírodovědců akceptuje skutečnost, že v průběhu historie se na zemi objevovaly, žily na ní a zanikaly různé živé organismy. Není zpochybňován přirozený výběr nejzdatnějších jedinců, ani změny organismů v rámci druhu, zpochybňována je však možnost vzniku nových druhů náhodnými mutacemi jejich genetického materiálu a hypotéza, že vývoj druhů je náhodný jev.

Každou událost můžeme vysvětlit trojím způsobem: jedná se buď o pravidelnost, náhodu, anebo plán za kterým stojí inteligence. Pravidelnost můžeme pozorovat u krystalů solí, kde rozložení atomů není nahodilé, ani plánované, je výsledek vlastností jednotlivých atomů, které se pravidelně a opakovaně, za určitých podmínek, organizují do příslušných tvarů.

Pravidelnost můžeme při evoluci vyloučit. Něco, co není složité je možno vytvořit náhodně. Složité systémy, pokud vznikají náhodně, však podléhají počtu pravděpodobnosti, a je-li nepravděpodobnost příliš veliká, nemůžeme náhodnost akceptovat a musíme za takovýmto jevem vidět plán, neboli nějakou inteligenci. Z tohoto předpokladu vycházejí zastánci teorie inteligentního plánu. Inteligentní plán nepotlačuje přírodní zákony, on je doplňuje. Neříká jakým způsobem probíhá evoluce, poukazuje na to, že nemohla probíhat náhodnými mutacemi. Inteligentní plán není biblický kreacionismus, ale vědecká teorie založená na důkazech z přírody a odpovídající každodenní logice. Darwinisté záměrně vkládají zastáncům inteligentního plánu do úst věci, které neříkají, a pak je zesměšňují. Takto se slušní lidé nechovají. V současné době nestojí otázka stvoření nebo evoluce; stvoření nevylučuje evoluci a evoluce stvoření, ale otázka stojí darwinismus nebo inteligentní plán, resp. zda mohou nové druhy vznikat náhodnými mutacemi existujících druhů.

Podvody darwinistů

Ve skutečnosti darwinisté žádný přímý důkaz pro svoji teorii nemají. Důkazy, které můžeme číst v učebnicích, jsou vesměs podvody. Hlavním důkazem, na základě kterého byla přijata Darwinova teorie je, že embrya některých obratlovců, během svého vývoje, opakují vývoj druhů. Jako důkaz byly předloženy v 60. letech 19. století kresby Ernsta Haeckla, které dokazovaly podobnost embryí obratlovců. Haeckel však podváděl a obrazy embryí přizpůsoboval tomuto tvrzení. Navíc vybíral embrya takových druhů, která si byla více podobná a ta, jež se lišila, vylučoval. Ve skutečnosti nejrannější stadia: oplodněné vajíčko, rýhování, gastrulace, u různých obratlovců, si podobná nejsou vůbec. Přitom Haecklův podvod byl odhalen už jeho současníky. Přestože embryologové celou dobu poukazovali na neshody skutečnosti s Haecklovými obrázky, teprve 1997 bylo uznáno, že jde o podvod. To ovšem darwinistům nevadí a v učebnicích vycházejících v 21. století tento důkaz Darwinovy teorie stále uvádějí. To, že si jsou embrya obratlovců, v určité fázi vývoje, podobná, je pochopitelné, neboť všechna mají hlavu, páteř, končetiny a dokud se více nevyvinula, je tu určitá podoba. To přece není žádný důkaz pro opakování evoluce druhů, tím méně náhodnými mutacemi. Můžeme být jen udiveni a stydět se za století bezmyšlenkovitého kopírování něčeho, co vedlo k přetrvávání těchto kreseb ve většině učebnic.

Dalším důkazem pro darwinismus má být paleontologie. V učebnicích je uváděn příklad vývoje „prakoně“. Jenže v žádné učebnici se nedovíte, že nejstarší Eohippus měl 18 párů žeber, mladší Orohippus 15 párů žeber, další Pliohippus 19 párů žeber a současní koně 18 párů žeber.

• Jen skalní darwinista je ochoten věřit tomu, že si koně během svého vývoje odmutovávali a přimutovávali žebra.

Takže další podvod. Paleontologové nalezli velké množství zkamenělin z nichž některé jsou si podobné a z podobnosti usuzují na to, že by jeden druh mohl být předchůdcem druhého. Avšak i u těch nejpodobnějších jsou rozdíly takové, že o přímé posloupnosti se nedá mluvit. Obecně řečeno důkazy, které přináší paleontologie pro darwinismus mají takovou vědeckou hodnotu jako věštění ze zvířecích vnitřností. Tam si může vymyslit kdokoliv cokoliv. Tak v Piltdownu byla nalezena lebka, která byla přiřčena vývojovému typu člověka mezi opicí a člověkem. Po čtyřiceti letech bylo prokázáno, že jde o podvrh, přičemž o této lebce bylo napsáno kolem 100 vědeckých publikací a 500 disertací. Současný návštěvník, zbaven darwinistického dogmatického pohledu, zřetelně vidí, že zuby byly opilovány a že jde o podvrh (Trefil, 2003). Některá víra uzdravuje, některá zaslepuje. V r. 1925, v americkém státě Tennessee, se konal soudní spor o platnosti Darwinovy teorie. Ta byla potvrzena na základě důkazů prezentovaných prof. H. H. Newmanem, o existenci „člověka nebraského“, který žil v Nebrasce před milionem let. Tento pračlověk byl zkonstruován na základě nálezu jednoho zubu pravěkého prasete. Podvod byl sice r.1927 odhalen, obrázky z knih a muzeí odstraněny, ale darwinismus byl veřejností na jeho základě přijat. To Člověk javanský je na tom lépe. Ten byl zkonstruován a vystaven v Paříži na základě nálezu tří zubů, kusu opičí lebky, holení kosti, snad lidské, nalezené 15 m od lebky, v hromadě lidských a zvířecích kostí. Podobné nesrovnalosti najdeme při důkazech Člověka pekingského. Původní kosterní nálezy se pro jistotu ztratily. V listopadovém čísle National Geografic 1999 byl představen chybějící článek mezi dinosaury a ptáky nazvaný Archaeoraptor liaoningensis. Žádné námitky nebyly akceptovány. O dva roky později byl v Science 290, 2224, 2000, publikován článek oznamující, že jde o podvrh; tělo bylo zkompilováno ze dvou fosilií, primitivního ptáka a dinosaura a příslušně upraveno. V obecném povědomí však už spojovací článek mezi ptáky a dinosaury zůstal. Tomu se také říká věda a ti, co takovéto důkazy zpochybňují jsou označováni za ignoranty. Podvod rovněž je, když se v učebnicích píše, jak snadné je v laboratoři za modelových prebiotických podmínek získat látky, ze kterých je složena živá hmota a nezmínit se při tom, že tyto látky jsou velice nestabilní, a jiné podobné případy.

Velmi problematické je i datování stáří hornin, ke kterému se používá draslíko-argonová metoda. Jaká je její přesnost? V r. 1980 vybuchla v USA Hora sv. Heleny, která vychrlila 50 m vrstvu lávy. Po 10ti letech byl z ní odebrán vzorek, rozemlet a roztříděn na 7 minerálů. Vzorky byly analyzovány v prestižní americké universitě (MIT) a jejich stáří bylo určeno od 350 000 let do 22 milionů let; podobně dopadly vzorky hornin vychrlených sopkami v historické době. Bez komentáře!!! Na základě tímto způsobem určeného stáří geologických vrstev je určováno stáří fosílií. Datování stáří lidských fosilií nalezených v Evropě prováděl na Frankfurtské universitě prof. R. Protsch von Zieten. Jejich stáří určoval na okolo 30 000 let. Jak bylo později prokázáno pan profesor si data prostě vymýšlel, přičemž jeho spoupracovníci o tom věděli a jeho “vědeckou” metodu nazývali protschování. Jeho zásluhy o vědu byly oceněny šlechtickým titulem. Vylepšenou radiokarbonovou metodou bylo stáří těchto fosilií určeno na několik tisíc let, včetně kostí neandrtálců. Před akademickým senátem se pan profesor hájil tím, že takto podvádějí i ostatní vědci v tomto oboru!!! Jím určené stáří fosilií je v učebnicích uváděno stále.

Nové druhy

Přes veškerou snahu darwinistů nebyl zjištěn vznik žádného nového druhu, a to ani u mikroorganismů, které mají generační dobu několik desítek minut a mohou si předávat navzájem genetický materiál. Ani rezistentní kmeny patogenních mikroorganismů nevytváří nové enzymy způsobující jejich rezistenci, ale přijímají je od jiných mikroorganismů, které je mají ve své genetické výbavě (enzymy štěpící antibiotika, nebo metylázy metylující adenin a guanin v mRNA, čímž je znemožněno navázání antibiotika), nebo rezistenti syntetizují větší množství enzymu transportujícího antibiotikum, nebo jinou biologicky aktivní látku, z buněk. Zmutovaný enzym může zaměnit jednu aminokyselinu ve stěně patogena, a ten se stane rezistentní. Mikrobiologové rezistentní kmeny nepovažují za nové druhy. Náhodné mutace u mikroorganismů a virů vznikají, ale tyto náhodné mutace nedokazují darwinismus, jak se někteří z nich domnívají. Stále platí, že za posledních 150 let nezaznamenali mikrobiologové u mikroorganismů vznik žádného nového druhu. Jestli se působením vnějších podmínek uvedou v činnost různé geny a vyvolávají v organismu různé odezvy, tak to není žádná darwinovská selekce; žádný nový druh nevzniká.

Definicí druhu je asi patnáct. Nové druhy vznikají hlavně na papíře. Máta peprná je kříženec tří druhů mát. Kříženec dvou druhů jeřábů byl označen jako nový druh. U nás byl zkřížen vlk s vlčákem a kříženec byl uznán jako nová rasa „Vlčák československý“. Mohl by být uznán podle vzoru jeřáb jako nový druh Canis bohemoslovacus. Varianta určitého druhu však může vzniknout tím, že vlivem změněného prostředí jsou uvedeny v činnost geny, které organismus dosud nevyužíval, ale byly v jeho genetickém materiálu a vlivem selektivního výběru byla jejich činnost stabilizována.

Přirozený výběr

Darwinisté tvrdí, že k evoluci došlo přirozeným výběrem. Toto tvrzení má jednu podstatnou logickou chybu. Jestli vybírám, musím mít alespoň dvě možnosti volby a druhá možnost musí nějak vzniknout. Proto není podstata problému evoluce přírodní výběr, ale jak vznikla druhá možnost, tedy jak vznikla nová bílkovina, která by organismu přinesla nějakou výhodu pro přežití. Přírodovědci důkladně studují jakým způsobem mohli zmutovaní živočichové převládnout v populaci, ale o to, jak mohli vzniknout, se přitom moc nezajímají. Kromě toho, při přepisu genetické informace z DNA do mRNA jsou báze nekódující užívané geny vystřiženy. Buňka neví, že nově vzniklý řetězec ve vystřihované části genomu je pro ni užitečný a pravděpodobně jej vystřihne. V každém případě platí, není-li gen kompletní, i kdyby byl skládán z podjednotek, nemůže podle něho vzniknout funkční bílkovina a projevit se její výhodnost pro organismus.

Náhoda a počet pravděpodobnosti

Podle Darwina probíhal vývoj tak, že malé náhodné změny, které se v organismech objevovaly (a ty byly patrné při vzniku různých ras), byly preferovány přirozeným výběrem. Problém nastal v okamžiku kdy byla objevena DNA, molekulární princip dědičnosti a mechanismus vzniku nových mutantů, spočítána velikost genomu a zjištěny rozdíly v sekvencí bází u jednotlivých druhů, takže bylo možno zkoumat, je-li tato hypotéza věrohodná. Dále bylo určeno i stáří jednotlivých druhů a rodů a není už možné se bezmyšlenkově zaklínat milióny let, ve kterých se živočichové vyvíjeli.

Možných mechanismů vzniku nových mutantů je teoreticky několik a je legitimní zkoumat, kolik jich je možných i prakticky. Můžeme uvažovat, kromě bodových mutací v buňkách, ze kterých vznikají spermie a vajíčka, o vzniku nových genů náhodným přesunováním náhodně vytržených desítek bází (transpozony, retroviry aj.) po řetězci DNA dlouhém cca 100 miliónů bází (délka jednoho chromozomu). Tyto skupiny bází se náhodně setkají a vytvoří řetězec dlouhý několik tisíc bází, v přesném pořadí bází, kódující funkční bílkovinu. Taková pravděpodobnost je nulová. Navíc, při každé inzerci nové kopie transponovaného elementu do chromosomu dochází ke změnám, které mohou být pro organismus i škodlivé. Z tohoto důvodu většina traspozonů transportuje skupiny bází velice vzácně, přestože se některé elementy vyskytují v genomu ve velkém počtu kopií. Také je nutné mít na paměti, že dědičné mutace vznikají jen v buňkách, ze kterých vznikají vajíčka a spermie. Mutace v buňkách tvořených během růstu (somatických) dědičné nejsou. Stále platí, že genom je velmi stabilní, jinak by organismy nepřežily. Ať už nové geny vznikají jakýmkoliv náhodným způsobem platí pro pravděpodobnost jejich vzniku počet pravděpodobnosti. Uvažuji-li jinak, pak uvažuji jako lidový výzkumník nebo gambler.

Pokud bychom chtěli modelovat náhodný vznik nového genu s požadovaným pořadím deseti bází, mohli bychom použít deset kostek o čtyřech stěnách (počet bází v DNA), kostky měli očíslované 1-10, a náhodným házením kostkami, v náhodném pořadí, měli dostat určité číslo složené z čísel 1,2,3,4. Pravděpodobnost dosažení tohoto čísla je 1 : 410 , tj. 106, čili po milionu hodů. Podobně můžeme počítat pravděpodobnost vzniku nového enzymu náhodnými mutacemi.

Pro vznik nového druhu s novými vlastnostmi je třeba nových enzymů a jiných funkčních bílkovin. Vznik enzymu o délce 333 aminokyselin (velmi malý enzym) znamená smysluplně zmutovat 1 000 bází. Pravděpodobnost, že zmutuje 1 000 náhodně seřazených bází do požadovaném pořadí je 1 : 41000, což je 1 : 10600. Pravděpodobnost, že se náhodnými mutacemi seřadí báze tak, aby kódovaly jednoduchý enzymatický systém o 30 enzymech, jako je na př. bičík, obsahující každý 333 aminokyselin je 1:1018000. Námitka, že existují i jednodušší systémy pohybu (Rennie, 2000) je nesmyslná, protože pravděpodobnost náhodného vzniku systému jen o třech enzymech je 1 : 101800, tedy prakticky nulová. Zde matematika vyvrací darwinismus a věda, která není v souladu s matematikou, není vědou.

• Aby mohl být pomocí virů přenesen klastr o velikosti 1 000 bází z jednoho druhu obratlovců do druhého, musel by virus vytrhnout celých tisíc bází z DNA jednoho druhu, napadnout zárodečné buňky druhého druhu a náhodou vnést tento klastr přesně mezi dvě báze, v určitém enzymovém systému, na chromosomu o délce cca 100 milionů bází.

Evoluci můžeme pozorovat v rámci jednoho druhu, při vzniku různých ras přizpůsobivších se různým přírodním podmínkám, anebo u domácích zvířat, kde selekci řídil člověk. Darwinisté pak vývoj v rámci jednoho druhu extrapolují na vznik nových druhů, k čemuž je však nic neopravňuje a nemají pro to žádné důkazy. Při té extrapolaci se ohánějí miliony let během nichž se nové druhy vyvinuly. Většina kmenů dnes žijících vyšších organismů se objevila na zemi před cca 570 miliony let v kambriu, během několika milionů let, již hotových. 570 milionů let je velice krátká doba na to, aby náhodně a smysluplně zmutovala jedna nebo dvě miliardy bází. Náhoda a miliony let slouží darwinistům jako Deus ex Machina tam, kde jsou v rozporu s poznatky přírodních věd a logikou.

Darwinistický „bůh mezer“

Zastánci ID se neuchylují k “Bohu mezer“, jak je obviňují darwinisté. Poučení lidé ví, že v tzv. operační vědě, kde se poznatky dají ověřit buď experimentem nebo opakovaným pozorováním, není legitimní vysvětlovat věci, které vysvětlit neumíme, zásahem Stvořitele do hmotného světa. Toto neplatí ve „vědě o počátku“, jako je vznik vesmíru nebo vznik života, což nemůžeme opakovaně pozorovat. Tehdy je legitimní o zásahu Stvořitele uvažovat. Je to alternativa, která se nedá vyvrátit ani dokázat; můžeme pouze z poznatků, které máme a ze zákonitostí, kterými se hmota řídí, uvažovat, která varianta je pravděpodobnější. Jestliže je, podle dosud známých chemických a fyzikálních zákonů zřejmé, že život nemohl vzniknout reakcemi náhodně se setkávajících molekul, pak se přikláním k variantě, že život byl stvořen. Zde nejde o nahrazení dosud neznámých poznatků Stvořitelem, ale naopak vychází se zde z poznatků přírodních věd. Adenin a ribóza budou nestabilní i v budoucnu a fosforečnan vápenatý byl a bude ve vodě nerozpustný. Neživé systémy nedokážou převést sluneční energii na chemickou a konfigurační energii, které jsou potřebné pro metabolismus živých organismů. To dokážou jen živé organismy. V žádném případě nemohou darwinisté tvrdit, že hypotéza vzniku života chemickou evolucí je vědecká, protože je v rozporu s poznatky přírodních věd, a že hypotéza zásahu Stvořitele je nevědecká.

Darwinisté říkají, že zastánci ID s postupujícím poznáním vyklízí jedno pole za druhým. V operační vědě není co vyklízet. Naopak, darwinisté opouští jeden ze svých důkazů za druhým. Museli opustit teorii o koncentrované prapolévce, ve které náhodou vznikl život, tvrzení, že vývoj embryí opakuje vývoj druhu, že vlastnosti získané během života jsou dědičné, všechny orgány (asi 100), které darwinisté považovali za zbytečné (slepé střevo) a jsou prý vývojově překonané, se ukázaly být potřebné, že v genetice platí „co platí pro bakterii platí i pro slona“ aj.

• Tam, kde jsou darwinisté s rozumem a důkazy v koncích, když je nepravděpodobnost veliká, nastoupí coby „bůh mezer“, milióny let vývoje.

Za 150 let nepřinesli darwinisté jediný seriózní důkaz pro svoji teorii, proto se uchylují k mystifikacím a podvodům a o to víc se ohánějí vědou, vědeckými tituly a posty. I pro laika, pokud myslí logicky, je jasné, že při náhodných mutacích dojde po několika mutacích k mutaci v genu kódujícího nějaký životně důležitý enzym, ten se nesyntetizuje a životaschopný jedinec se nemůže narodit. To znamená, že vývoj druhů náhodnými mutacemi je nemožný.

Že Bůh existuje je víra. Stejně tak je víra, že Bůh neexistuje. Nelze tvrdit, že postulát vycházející z víry v Boha je nevědecký, zatímco postulát vycházející z víry, že Bůh není, je vědecký. Většina přírodovědců se však tímto problémem netrápí a při své práci, byť podvědomě, hledá v hmotě inteligibilitu, předpokládá, že jevy mají svoje zákonitosti, které při své práci odhalují a vidí, že zejména projevy života jsou velmi důmyslné. Čím více prohlubujeme poznání, zejména o mechanismech regulujících život, o složitosti, jakým fungují smysly živočichů, tím více je pro logicky myslícího člověka nepředstavitelné, že by toto vše bylo dílo náhody. Na to neměly živé organismy dost času. Zastánci ID neříkají kdy a jak vstupoval Stvořitel do vývoje vesmíru, ani mu neradí, jak měl vývoj zařídit, zatímco darwinisté mu zakazují, aby od velkého třesku projevoval jakoukoliv iniciativu v tomto směru.

Teror darwinistů

Je faktem, že většinu významných míst na universitách v USA i Evropě ovládají darwinisté. Přestože jsou zastánci ID v USA vystaveni se strany darwinistů velice brutálním a podlým útokům, srovnatelným s útoky lysenkistů za Stalinovy éry vůči genetikům, jsou vyhazováni z universit a jinak perzekuováni (dodělávající kobyla nejvíc kope), počet zastánců ID vzrůstá, zejména mezi mladými vědeckými pracovníky. Články hájící ID jsou odmítány protože nejsou vědecké a nevědecké jsou, protože nejsou publikovány. Řada významných vědců i v ČR se hlásí k ID; většina lidí však o ID ani neslyšela nebo jen ve zkreslené formě od darwinistů, zatímco darwinismus je studentům do hlav vtloukán od první třídy.

Co se dočtete v učebnicích molekulární biologie

Řada vědců, zejména v USA, svoje sympatie k ID tají a projevují je jen příležitostně. Asi nejrozšířenější učebnice molekulární biologie „Základy buněčné biologie“ je napsaná B. Albertsem a dalšími šesti významnými vědci přednášejícími na nejprestižnějších universitách v USA a V. Británii. V této knize, v kapitole 6, pojednávající o opravných systémech v buňce, je položena kontrolní otázka (6-7, str. 205): Předpokládejme mutaci ovlivňující enzym, který je nutný pro opravu DNA poškozenou ztrátou purinových bází. Poškození tohoto enzymu vede k akumulaci zhruba 5 000 mutací v DNA každé buňky denně. Průměrný rozdíl v sekvenci DNA mezi člověkem a šimpanzem je 1%. Jak dlouho vám bude trvat, než se změníte v opici? Co je chybného na tomto tvrzení? Odpověď najdeme na str. A-18.: Tvrzení je zcela nesprávné. Nemůžeme změnit jeden druh v jiný jenom zavedením 1% náhodných změn do DNA. Je značně nepravděpodobné, že oněch 5 000 mutací za den nastane v pozicích, ve kterých se lidská a šimpanzí DNA liší. Navíc je zde vysoká pravděpodobnost, že při tak vysoké frekvenci mutací by došlo k poškození mnoha životně důležitých genů, které by vedly k smrti buňky. A konečně lidské tělo je tvořeno z přibližně 1013 buněk – abyste se změnil v opici, muselo ba dojít k těmto změnám v mnoha buňkách a k některým by muselo dojít již během vývoje, aby se projevily změnou ve stavbě vašeho těla (například vznikem ocasu).

(Kostra člověka a opic má podstatné rozdíly. Lebka člověka je na páteř posazena (vertikálně), lebka opic je zavěšena (horizontálně). Noha člověka je konstruována pro chůzi po dvou nohách, opice mají všechny čtyři končetiny konstruované jako ruce k chápání, jsou tedy čtyřruké. Těžiště těla člověka je v oblasti kyčlí, těžiště opic je v oblasti hrudníku, takže je chůze po dvou mnohem namáhavější.)

Dnes máme možnost vývoj člověka z opičího předka počítat z reálných čísel. Rozdíl v sekvenci DNA mezi člověkem a šimpanzem je 5%, tj. 150 miliónů bází. I kdyby ten vývoj trval ne 5 miliónů let, jak se učí v biologii, ale 50 miliónů let, při generační době 5 let, muselo by náhodně a smysluplně, v této pětiprocentní části genomu, v zárodečných buňkách, zmutovat 15 bází v každé generaci. Takováto frekvence mutací je v rozporu s vědou. Navíc by muselo zmutovat v celé části genomu 300 bází v jedné generaci, takže by byla vyřazena syntéza řady životně důležitých bílkovin. Podobný výpočet lze udělat i pro vznik jiných druhů.

Příliš mnoho náhod

Podmínky pro vznik života a jeho udržení jsou velmi delikátní a v dosud známém vesmíru ojedinělé. Existuje nejméně 15 faktorů, které život na zemi umožňují (vzdálenost Země od Slunce, velikost Země, frekvence otáčení Země kolem Slunce a kolem své osy, vzdálenost Měsíce od Země, sklon zemské osy, atd.) Dost velká nepravděpodobnost, že se sešly všechny podmínky náhodně na jedné planetě.

• Představa, že se zřetězí náhodně stočlenný řetězec RNA, kódující nějakou smysluplnou informaci a mající vhodnou katalytickou aktivitu, ve velmi zředěném roztoku bází a ribózy a prakticky nulové koncentraci fosfátu, je iluzorní.

Každá aminokyselina je kódována jednou, nebo i více trojicemi bází (kodonem). Podobné kodony, mající dvě báze společné, kódují podobné aminokyseliny. Jejich podobnost spočívá v tom, že jsou buď hydrofilní, anebo hydrofobní. Rozložení hydrofilních a hydrofobních aminokyselin v bílkovinném řetězci je zásadní pro to, aby se řetězec správně složil (sbalil) a bílkovina získala správnou konfiguraci. Dojde-li k mutaci, že je nahrazena jedna hydrofobní aminokyselina druhou hydrofobní, nemusí to znamenat plnou inaktivaci enzymu. K té dojde při náhradě hydrofobní aminokyseliny hydrofilní a naopak. Teoretických alternativ jakou trojicí bází jsou kódovány určité aminokyseliny jsou milióny. Dle počítačového modelu, je kombinace bází, používaná v přírodě, výhodnější než milión jiných alternativ. Jak byla přírodním výběrem, v prebiotické době, vybrána výhodná alternativa z miliónu možných, méně výhodných?

Proč věřící lidé nefandí darwinismu

Naskýtá se otázka, proč se Darwinově teorii, přes tak chabé důkazy, dostalo tak všeobecného uznání. Důvod je zřejmý. Lidé se v celé historii snažili zbavit odpovědnosti za svoje špatné činy, zejména popíráním svobodné vůle a neschopností čelit svým vášním. Jestli, podle darwinistů, je člověk jen zmutovaný živočich, bez nesmrtelné duše, pak není za svoje činy odpovědný nikomu vyššímu a nebude se nikomu po smrti zodpovídat za svoje špatnosti. Jak se lze přesvědčit z každodenní praxe, mnoho velkých darebáků ušlo zde na zemi zaslouženému trestu. Na druhé straně darwinistům nahrávají kreacionisté, kteří trvají na doslovném znění Bible o stvoření světa v šesti dnech a pod.

• Věřící lidé vždy pohlíželi na darwinismus s nedůvěrou. To mělo několik důvodů. Předně řada lidí neztratila zdravou selskou logiku a ze zkušenosti ví, že složité věci nevznikají náhodou, ale jsou výsledkem působení nějaké inteligence.

Darwinismus byl a je hlavní zbraní militantních ateistů v potírání víry v Boha. Dvě nejzrůdnější ideologie v 20. století se jím zaklínaly. Engels v knize Dialektika přírody ukazuje na neoddělitelné spojení mezi evoluční teorií a komunismem. Mao veřejně uváděl, že „ čínský komunismus byl vybudován na základě Darwina a evoluční teorie“. Už Darwin v knize O původu člověka staví černochy a australské domorodce na úroveň goril a píše „.. vyšší civilizované rasy po celém světě vyhladí bezpočet nižších“ (Magee, 1987). Bez darwinismu by nacisté neměli nutný vědecký podklad k hlásání, že likvidace určitých ras a slabých jedinců je morálně správná. E. Haeckel hlásal“ „Němci se od společného opičího základu vzdálili nejvíce. Po psychologické stránce mají nižší rasy blíže k zvířatům než k civilizovaným Evropanům. Je proto nutné přiřadit jejich životům jinou hodnotu“. Nietzscheho učení o „nadčlověku“, o právu silnějšího potlačovat a využívat slabšího, vycházelo z darwinismu.

Darwinismus nedává vysvětlení a zdůvodnění altruismu, lásky k bližnímu, ani nemůže být základem morálky a etiky.

Výzva pro 21. století

Jakým způsobem probíhal vývoj nevíme, je to výzva vědcům pro 21. století. Chceme-li dosáhnout správných výsledků, musíme nejdříve opustit chybnou a zavádějící Darwinovu teorii. Stejně jako byly potvrzeny Mendelovy zákony, zveřejněné r. 1866, které darwinisté víc jak 30 let ignorovali, neboť odporovaly Darwinovi, který učil, že vlastnosti získané za života mohou být přenášeny na potomky, prosadí se i teorie inteligentního plánu, přes všechny nefér aktivity darwinistů vůči jejím zastáncům.

• „Pravda ve vědě nikdy netriumfuje, ale její odpůrci vymírají“ (Max-Planck)

Literatura:

1. Wells J.: Darwinismus a inteligentní plán, Praha 2007.
2. Thaxton Ch.B., Bradley W.L., Olsen R.L: Tajemství vzniku života, Praha, 2003.
3. Trefil J.: 1000+1 věcí, které byste měli znát, Praha, 2003.
4. Běhal V.: Vývoj nemůže být výsledkem náhodných mutací. Distance, 70-73, 2006.
5. Rennie J.: Evoluce nebo stvoření? 15 odpovědí kreacionistům. Sci. Amer. (české vydání), 2007.
6. Zillmer H-J: Evoluce, podvod století. Knižní klub 2006.
7. Megee B.: The Great Philosopher, B. B. C. Books, London 1987, str. 247.