Inteligentní plán

New World Encyclopedia

(Z New World encyclopedia přeložil M. T. – 04/2012)

Inteligentní plán (ID) představuje názor, že z empirických důkazů je možné odvodit, že „jisté znaky vesmíru i živých organizmů lze nejlépe vysvětlit inteligentní příčinou, nikoli neřízeným procesem jakým je třeba přírodní výběr“ (1). Inteligentní plán nelze odvodit pouze ze složitosti, jelikož složité vzory vznikají často náhodou. ID se zaměřuje jen na ty druhy složitých vzorů, které podle lidské zkušenosti musel někdo vymyslet tak, že vymyslel a provedl určitý plán. Podle svých vyznavačů můžeme inteligentní plán vnímat v přírodních zákonech i ve struktuře vesmíru; rovněž ho lze vnímat přinejmenším v některých rysech živých organizmů.

Větší jasno do celé otázky si můžeme zjednat v diskuzi o tom, co jeho vůdčí teoretikové za ID nepovažují. Inteligentní plán není v zásadě totéž co kreacionizmus, jehož zastánci tvrdí, že se ID opírá spíše o vědecké důkazy než o Písmo či náboženská učení. ID nepracuje s biblickou chronologií, a technicky vzato nemusí člověk věřit v Boha, aby předpokládal v přírodě inteligentní plán. Ve své teorii nespecifikuje ID totožnost či povahu projektanta, takže to není totéž jako přirozená teologie, která usuzuje z přírody na existenci a vlastnosti Boha. ID netvrdí, že všechny druhy živých organizmů byly stvořeny ve svých současných formách, a nedělá si rovněž nárok na to, že by dokázal úplně vysvětlit dějiny vesmíru nebo života.

ID rovněž není svými zastánci považován za „argument z neznalosti“, to znamená, že inteligentní plán není odvozen na základě neznalosti příčiny (stejně jako osobu obviněnou ze zlého úmyslu nelze odsoudit bez důkazů). Podle některých svých příznivců netvrdí ID, že plán musí být optimální; některé věci lze inteligentně vyprojektovat i s chybami (jako třeba mnoho předmětů vyrobených lidmi).

Na ID lze tedy pohlížet jen jako na minimalistickou teorii o tom, že je možné dovozovat z empirických důkazů, že některé znaky přirozeného světa vysvětlíme nejlépe tak, že budeme předpokládat inteligentního činitele. Staví se tak proti názorům o tom, že ve vesmíru neexistuje žádný skutečný plán (což tvrdí např. materialistická filozofie), a není ani v živých organizmech (což tvrdí např. darwinistická evoluce), případně že plán, byť reálný, není identifikovatelný (což tvrdí např. některé formy teistické evoluce). V důsledku těchto sporů vyprodukoval ID řadu konfliktů.

Dějiny

Existenci plánu odvozovali z přírody už kdysi dávno Platón a Aristotelés, a křesťanští učenci užívali po staletí jejich argumenty jako důkazy Boží existence i Jeho vlastností. Svrchu popsaná minimalistická koncepce se však vynořila teprve v 80. letech 20. století.

Kosmolog Fred Hoyle použil pojem „inteligentní plán“ roku 1982, když napsal, že „nesvazuje-li člověka strach z hněvu vědecké obce, který by na sebe přivolal, dojde k závěru, že biomateriály se svou úžasnou úrovní řádu musí být plodem inteligentního plánu“ (2). Brzy nato byl chemik Charles B. Thaxton uchvácen argumentem chemika a filozofa Michaela Polanyiho o tom, že informace v DNA nelze zredukovat na fyziku a chemii. Je třeba uvažovat o něčem vyšším. Thaxton později prohlásil, že dává přednost inteligentnímu plánu před kreacionizmem proto, že „není spokojen s typickým slovníkem, který z větší části kreacionisté používají, protože nevyjadřuje to, co se pokouším udělat já. Zatímco oni chtějí zapracovat do svých koncepcí Boha, já chci setrvat v oblasti empirie a v tomto rámci dělat to, co se zde legitimně dělat dá“ (3).

Roku 1984 se Thaxton spojil s odborníkem na materiály Walterem L. Bradleyem a geochemikem Rogerem L. Olsenem a vydali knihu Tajemství vzniku života, která kritizovala „chemickou evoluci“, to jest myšlenku, že neřízené přírodní procesy vyprodukovaly první živé buňky abioticky, z anorganické hmoty. Autoři rozlišovali ve zmíněné knize mezi řádem (se kterým se setkáváme třeba v krystalech), složitostí (pozorovanou třeba v náhodných směsích molekul), a „specifickou složitostí“ (složitostí bohatou na informace nalézanou v biologických molekulách jakou je třeba DNA). Vycházeli přitom z uniformitariánské zásady, „že ty druhy příčin, které produkují určité účinky dnes, je mohly produkovat i v minulosti“. „To, co musíme dnes udělat, je identifikovat abiotickou příčinu specifické složitosti“. Závěr Thaxtona, Bradleyho a Olsena zní: „Zkušenost z dnešního světa nás učí, že inteligentní badatelé mohou vybudovat (a budují) mechanizmy k usměrňování energie nenáhodnými chemickými cestami za účelem vytvoření určité složité chemické syntézy, dokonce i za účelem sestavení genů. Nelze tedy proto zásadu uniformity aplikovat v širším pojetí a konstatovat, že u zrodu DNA stála inteligentní příčina?“ (4)

Příštího roku (1985) zveřejnil molekulární biolog Michael Denton knihu Evoluce: teorie v krizi, která kritizovala důkazy pro Darwinovu teorii a obhajovala názor, že z živých organizmů lze usuzovat na plán. Jelikož jsou „živé organizmy stroje, které lze popsat, prozkoumat a analyzovat“, napsal Denton, můžeme oprávněně rozšířit tuhle analogii v tom smyslu, že původ obojího lze spatřovat v inteligentním plánu. Svůj výklad pak uzavřel slovy: „Dovozování plánu jako základu je indukcí a posteriori založenou na nemilosrdně důsledné aplikaci logiky analogie. Tento závěr může snad mít náboženské důsledky (byť Denton žádné nevyvodil), ale nevychází z náboženských předpokladů“ (5).

Roku 1989 uveřejnili biologové Percival Davis a Dean H. Kenyon (za redakce Charlese Thaxtona) knihu O pandách a lidech: ústřední problém vzniku života. V úvodu ke knize autoři vysvětlují, že není „zamýšlena jako vyvážené pojednání“ o tématu, nýbrž jako shrnutí „důkazů svědčících o inteligentním plánu“, aby „byla protiváhou k převažujícím názorům“ v hodinách biologie. Kniha končí slovy: „Navzdory nevyřešeným problémům musí být nějaký pohled či teorie o původu…, (ale) ve všech oblastech, které jsme studovali, existují působivé a konzistentní důkazy pro teorii, že živé organizmy jsou produktem inteligentního plánu“ (6).

O dva roky později (1991) zveřejnil profesor práva z univerzity v Berkeley Phillip E. Johnson knihu Darwin před soudem, která kriticky analyzovala logiku a předpoklady, které používají darwinisté, aby vyloučili plán v živých organizmech. Na závěr Johnson napsal: „Darwinističtí vědci si myslí, že vesmír je uzavřeným systémem materiálních příčin a důsledků, a mají za to, že věda musí být schopna poskytnout naturalistické vysvětlení zázraků biologie, které byly podle všeho naplánovány za jistým účelem. Kdyby nevěřili svým výkladům, nemohli by přece tvrdit, že pro všechny hlavní skupiny biologického světa existovali kdysi společní předkové, nebo že náhodné mutace a přírodní výběr mohou nahradit inteligentního plánovače“ (7).

Druhé vydání Pand vyšlo roku 1993 /8/. Téhož roku hostil Johnson malou soukromou schůzku zastánců ID v Pajaro Dunes blízko Monterey v Kalifornii. Zúčastnilo se jí mimo jiné mnoho učenců, kteří později v debatách vehementně obhajovali ID (o některých z nich se zmíníme níže). Některé záběry ze schůzky v Pajaro Dunes jsou zahrnuty do filmu z roku 2002 Odkrývání tajemství života (9). Další, mnohem větší setkání, se konalo roku 1996 na Biolově univerzitě v La Mirada v Kalifornii; příspěvky na něm přednesené byly později zveřejněny (10).

Roku 1996 založil geolog a filozof vědy Stephen C. Meyer (účastník schůzky v Pajaro Dunes roku 1993) a politolog John G. West Středisko pro obnovu vědy a kultury (CRSC) jako projekt Discovery Institute v Seattle, Washington. Discovery Institute, neziskovou výchovnou a vzdělávací organizaci zaměřující se na široké spektrum politických, sociálních i ekonomických problémů, založil roku 1990 Bruce K. Chapman, bývalý předseda vlády státu Washington, ředitel amerického institutu pro výzkum veřejného mínění za vlády Ronalda Reagana a americký velvyslanec při Spojených národech ve Vídni (11).

Téhož roku (1996) zveřejnil biochemik Michael J. Behe (který se také zúčastnil schůzky v Pajaro Dunes) knihu Darwinova černá skříňka: biochemická výzva pro evoluci. Behe v ní tvrdil, že některé znaky živých buněk se vyznačují „neredukovatelnou složitostí“, kterou nelze vysvětlit darwinovskými procesy, nýbrž která místo toho svědčí o inteligentním plánu (12). O Beheho názorech píšeme podrobněji níže.

Mezi léty 1996 a 2000 uveřejnili učenci, kteří se zúčastnili schůzek v Pajaro Dunes a na Biolově univerzitě, ještě mnoho dalších důležitých knih o ID. Jen Johnson uveřejnil čtyři (13). Roku 1998 zveřejnil matematik a filozof William A. Dembski knihu Odvozování plánu, ve které formalizoval a kvantifikoval důvody, ze kterých běžně lidé odvozují plán, a rozšířil stejný způsob uvažování na charakteristiku přírody (14); roku 1999 pak Dembski založil při univerzitě v Bayloru Středisko Michaela Polanyiho pro studium inteligentního plánu. Dembskiho dílem se zabýváme podrobněji níže.

Na konferenci konané v Kunmingu v Číně roku 1999 probírali američtí, evropští i čínští vědci problematiku fosilií nalezených u nedalekého Chengjiangu. Z těchto fosilií se totiž dal velmi podrobně doložit náhlý výskyt většiny hlavních živočišných tělesných plánů (kmenů) při kambrické explozi, což je vlastnost fosilního záznamu svědčící o rozporu s rodokmenovým vzorcem vývoje života předpokládaným Darwinovou teorií. Michael Denton spolu s filozofem biologie Paulem A. Nelsonem a molekulárním biologem Jonathanem Wellsem (kteří se oba zúčastnili schůzky v Pajaro Dunes roku 1993) přečetli na konferenci své kontroverzní články napadající darwinovské hypotézy o původu živočišných tělesných plánů (15).

Roku 2000 hostilo Středisko Michaela Polanyiho v Bayloru konferenci „Povaha přírody“ , na které probíralo několik set učenců (včetně některých laureátů Nobelovy ceny) pro a proti ID (16). Téhož roku změnilo CRSC název na Středisko pro vědu & kulturu (CSC), jehož členy je mnoho čelných přívrženců hnutí ID. Člen CSC Jonathan Wells pak zveřejnil knihu Ikony evoluce, ve které kritizoval způsob, kterým kladou učebnice biologie nepřiměřený důraz na údajné důkazy pro Darwinovu teorii, které zneužívají k propagaci materialistické filozofie (17).

Roku 2001 přijal americký Kongres zákon o povinných univerzálních školních osnovách doprovázený společnou zprávou Sněmovny reprezentantů i Senátu konstatující, že „kvalitní výuka přírodních věd by měla připravit studenty tak, aby byli s to rozeznat data a ověřitelné vědecké teorie od náboženských či filozofických názorů, které jsou šířeny ve jménu vědy. Tam, kde učitel hovoří o problémech, které mohou vyvolat spory (třeba o biologické evoluci), měly by osnovy pomáhat studentům poznat celou šíři vědeckých názorů, které existují.“ I když se zpráva výslovně nedotkla (natož aby doporučovala výuku) inteligentního plánu, byla většinou chápána jako velké vítězství stoupenců ID (18).

Od té doby se zprávy o inteligentním plánu dostaly na první stránky listu The New York Times (19). Ovšem filozofové, vědci, učitelé i teologové o něm stále vedou spory (viz níže).

Názory některých čelných teoretiků ID

Michael J. Behe

V Původu druhů Charles Darwin napsal: „Kdyby někdo dokázal, že existuje jakýkoli složitý orgán, který nemohl vzniknout dlouhou řadou postupných malých modifikací, pak by se moje teorie v základech zhroutila“ (20). Ve své knize z roku 1996 Darwinova černá skříňka napsal biochemik Michael J. Behe: „Jaký druh biologického systému nemohl vzniknout ´dlouhou řadou postupných malých modifikací‘? Takže, pro první informaci, takový systém, který je neredukovatelně složitý. Pod pojmem neredukovatelná složitost mám na mysli autonomní systém složený z několika dobře sladěných vzájemně provázaných součástí podílejících se na jeho základní funkci, kde by odstranění kterékoli součásti vedlo ke zhroucení celku“ (21).

Behe popsal několik rysů živých buněk – vlastností, které Darwin neznal – , o kterých se domnívá, že jsou neredukovatelně složité. Zahrnují světločivný mechanizmus očí, systém zajišťující u lidí srážlivost krve, a bakteriální bičík.

Dotkne-li se světlo fotosenzitivní buňky v oku nějakého organizmu, je absorbováno molekulou, která změní navázaný protein, který pak spustí to, co biochemikové nazývají „kaskádou“ – těsně provázanou řadu molekulárních reakcí – , která v tomhle případě vyšle do mozku nervový impuls. Chybí-li přitom v kaskádě kterákoli molekula nebo je-li poškozena, není vyslán žádný nervový impuls; tento organizmus bude slepý. Jelikož světločivný mechanizmus nefunguje, pokud nejsou všechny jeho součásti na svém místě, je neredukovatelně složitý.

Druhým uváděným příkladem neredukovatelné složitosti je kaskáda zajišťující srážlivost lidské krve. Vlastní sraženina není až tak komplikovaná, ale celou kaskádu zajišťující srážlivost tvoří více než tucet molekul proteinů, jejichž funkce na sebe musí navazovat, aby sraženina vznikla pouze v ten pravý čas a na pravém místě. Každý protein je přitom nesmírně složitý už sám o sobě, ale za neredukovatelně složitou označuje Behe až celou kaskádu, protože k tomu, aby systém fungoval, musí být přítomny všechny její molekuly. Chybí-li jen jedna jediná (jako je tomu v případě hemofilie), systém kolabuje. Takže je neredukovatelně složitý.

Třetím příkladem neredukovatelné složitosti je motor bakteriálního bičíku, dlouhé, vlasovité vnější vlákno. Běžná střevní bakterie E. coli má několik bičíků; otočí-li se do jednoho směru, vytvoří svazek, dlouhý, rychle rotující prut, který pohání organizmus skrz okolní tekutinu, a otočí-li se zpět, prut se rozvine a organizmus se náhle zastaví a sklopí. Na základně všech bičíků je motor poháněný protony (vodíkovými kationy), který se může otočit několiktisíckrát za minutu, a v opačném směru se pohybuje rychlostí čtvrtinovou. Hnací hřídelka motoru je napojena na rotor, který se otáčí ve statoru, a celá souprava je ukotvena různými spojovacími objímkami v buněčné stěně. Samotné vlákno je připevněno k hnací hřídelce háčkem, který slouží jako univerzální spoj, takže bičík se může při otáčení ohýbat. Postupným vyřazováním jednotlivých genů a následným vyhledáváním buněk, které se v důsledku toho již nemohou pohybovat, identifikovali badatelé několik tuctů genových produktů (proteinů) účastnících se stavby a činnosti bičíku a jeho motoru. Odstraníte-li potom kterýkoli z nich, celý mechanizmus přestane pracovat. Takže podobně jako světločivný mechanizmus a kaskáda krevní srážlivosti je i bakteriální bičík považován za neredukovatelně složitý.

Behe propátral vědeckou literaturu, ale nenašel v ní články přinášející podrobné, ověřitelné vysvětlení toho, jak zmíněné i jiné neredukovatelně komplexní systémy vznikly darwinovskou evolucí. „V odborné literatuře neexistuje publikace“, napsal, „která by popisovala buď způsob, kterým vznikl či byť jen mohl vzniknout nějaký reálný, komplexní biochemický systém. Existují tvrzení, že k podobné evoluci došlo, ale naprosto žádné z nich není opřeno o fundované pokusy či výpočty“ (22).

Behe tvrdil, že biochemici vědí, co je potřeba, aby se vybudovaly neredukovatelně komplexní systémy, jako jsou ony shora uvedené; je třeba plán. Napsal: „Závěr o existenci inteligentního plánu vyplývá přirozeným způsobem ze samotných dat – nikoli z posvátných knih či sektářských učení. Dovodit, že biochemické systémy byly naplánovány inteligentním činitelem, je prostě rutina, a nevyžaduje to vymýšlení žádných nových logických či vědeckých zásad. Vyplývá to z pilné práce, kterou biochemici odvedli za uplynulých čtyřicet let, a z úvahy, že se s plánem setkáváme všude na každém kroku“ (23).

William A. Dembski

V knize Hypotéza plánu (1998) stanovil matematik a filozof William A. Dembski základní formální náležitosti a matematické vztahy úvah vedoucích k postulátu plánu, a zevšeobecnil jejich logiku. Podle Dembskiho vyvozují lidé nutnost existence plánu použitím toho, co nazval vysvětlovacím filtrem. Napsal: „Kdykoli se snažíme vysvětlit nějaký úkaz, musíme si vybrat ze tří rovnocenných způsobů takového vysvětlení. Zahrnují řád (tj. přírodní zákon, pravidelnost), náhodu a plán. Řád je přitom vždy po ruce jako první. Můžeme-li jev vysvětlit působením přírodních zákonů, jsou náhoda i plán automaticky ze hry venku. Podobně je zase na druhém místě náhoda. Nepodá-li nám vysvětlení přírodní zákon, ale je-li po ruce vysvětlení působením náhody, pak je automaticky ze hry plán. Takže naše pokusy něco vysvětlit probíhají v určitém pořadí. Nejprve je na řadě řád (pravidelnost), pak náhoda, a nakonec plán.“ Podle Dembskiho vysvětlovací filtr „vystihuje naše uvažování ve chvíli, kdy si uvědomíme, že tu panuje nějaký řád, inteligentní činitelé“ (24).

Různé aspekty téže věci mohou samozřejmě mít různé příčiny. Například opuštěné auto zrezaví pode přírodních zákonů, i když může konkrétní vzor rzi vzniknout náhodou. Ale auto jako takové bylo naplánováno. Takže řád, náhoda i plán, třebaže jsou soupeři, se mohou rovněž doplňovat.

Usoudíme-li na plán, je nejsnadnějším krokem vyloučit nejdříve pravidelnost (přírodní zákony). Vyloučit náhodu je obtížnější, jelikož pouhá nepravděpodobnost náhody (tj. složitost dané skutečnosti) nestačí k tomu, abychom mohli dovodit plán. Cosi složitého může přece snadno vzniknout náhodou. Kdybychom například náhodně seřadili několik tuctů písmen abecedy, nemohlo by nás překvapit, kdyby nám někde v řadě vyšlo dvoupísmenné slovo jako třeba „to“. Výskyt dvoupísmenného slova totiž není natolik nepravděpodobný, aby se zde dal vyloučit vliv náhody. Takže jakou míru složitosti vlastně požadujeme, abychom mohli postulovat plán? Dembski staví kvantitativní omezení toho, co by ještě mohla zvládnout náhoda, ve své koncepci univerzální meze pravděpodobnosti. Celkové množství událostí v dějinách vesmíru nemůže prostě přesáhnout množství elementárních částic ve vesmíru (zhruba 10⁸⁰) krát počet sekund od velkého třesku (daleko méně než 10²⁵) krát maximální tempo přechodů z jednoho fyzikálního stavu v jiný (asi 10⁴⁵, vycházíme-li z Planckova času). Takže celkový počet stavových přechodů všech elementárních částic od velkého třesku nemůže přesáhnout 10¹⁵⁰ , a nic s pravděpodobností menší než 10^-150 nemůže být dílem náhody (25).

V praxi však nejsou univerzální meze pravděpodobnosti vždy užitečné, a tak zavádí Dembski další kritérium, specificitu, čili shodnost s nezávisle daným vzorem. Vidíme-li například osmadvacet písmen a mezer uspořádaných do řady WDLMNLTDTJBKWIRZREZLMQC O P, neusoudili bychom z nich, že by šlo o řadu naplánovanou, i když je jejich konkrétní pořadí vysoce nepravděpodobné (a tedy složité). Spatříme-li však jedenatřicet písmen a mezer uspořádaných do řady ZDÁ SE, ŽE SE TO PODOBÁ LASIČCE, okamžitě nás napadne, že to musela napsat myslící bytost, protože ona řada odpovídá nezávisle danému vzoru (totiž verši ze Shakespearova Hamleta). Takže abychom soudili, že jde o plán, vyžaduje vysvětlovací filtr kladnou odpověď na všechny tři následující otázky: Je onen rys nahodilý (tj. není dán přírodním zákonem či pravidelností)? Je příslušný rys složitý (tj. vysoce nepravděpodobný)? A má onen rys svou specifitu (tj. odpovídá nezávisle danému vzoru)?

Charakteristickým znakem plánu je tedy specifická složitost. Podle Dembskiho je naší univerzální lidskou zkušeností, že kdykoli se setkáme se specifickou složitostí, je produktem inteligentního činitele (třebaže onen činitel nemusí být nadpřirozený). Lze-li se tedy setkat v přírodě se specifickou složitostí, pak i v tomto případě musí jít o produkt inteligentního činitele. Jak to Dembski vyjádřil v knize Revoluce plánu (2004): „Základní myšlenka inteligentního plánu je jednoduchá a snadno pochopitelná: totiž že existují přírodní systémy, které nelze přiměřeně vysvětlit pojmy neřízených přírodních sil, a které vykazují znaky, které bychom ve všech ostatních případech připsali inteligenci“ (26).

Stephen C. Meyer

Neredukovatelná složitost a specifická složitost nejsou jedinými pojmy, do kterých lze shrnout myšlenkové pochody vedoucí k postulování plánu. Podle filozofa Paula Thagarda: „Vyvození vědecké teorie je nejen věcí vztahu teorie k důkazům, nýbrž vědec musí též zohlednit vztah konkurenčních teorií k důkazům. Konečný závěr (nová teorie) je věcí výběru mezi teoriemi alternativními, a vybíráme vždy tu, která poskytuje nejlepší vysvětlení“ (27).

Geolog a filozof vědy Stephen C. Meyer používá tenhle přístup pomocí „výběru nejlepšího vysvětlení“ jako dodatek k vysvětlovacímu filtru. Podle Meyera se dílčí úseky DNA podobají abecedě o čtyřech písmenech nesoucí informaci „přesně jako anglické věty obsahující sdělení či funkční řádky kódu v počítačovém softwaru“. Tuhle informaci nelze zredukovat na chemické či fyzikální zákony. Roku 2003 Meyer napsal: „Informace obsažená v anglické větě či počítačovém softwaru nevyplývá z chemizmu inkoustu či fyzikálních vlastností magnetizmu, nýbrž ze zdroje naprosto nezávislého na fyzice a chemii. Však také v obou případech význam sdělení přesahuje význam vlastností média. Význam informace v DNA rovněž přesahuje význam vlastností jejího materiálního média.“ Takže biologická informace tu není díky přírodním zákonům nebo řádu (28).

Jelikož typický gen obsahuje stovky zmíněných dílčích úseků a organizmy obsahují stovky genů, je informace obsažená v DNA jednoho organizmu mimořádně komplexní. Navíc nepotřebuje živá buňka jen tak ledajakou DNA, nýbrž pouze tu DNA, která kóduje funkční proteiny. Aby mohl fungovat, musí mít protein velmi specifickou sekvenci, takže informace v DNA je nejen volitelná a složitá, nýbrž i konkrétně specifická.

Historická věda vychází v zásadě z uniformitariánského předpokladu, že procesy pozorované dnes mohou objasnit procesy, které proběhly v minulosti. Vycházeje z tohoto způsobu uvažování formuloval Meyer cestu, kterou se ubírá vědcova dedukce při nalézání nejlepšího vysvětlení pro původ informace v DNA. „Ze zkušenosti víme“, napsal, „že cílevědomý inteligentní činitel umí vytvořit informační sekvence a systémy.“ Jelikož tedy „víme, že inteligentní činitelé opravdu produkují kvanta informací, a jelikož tohle žádný známý přírodní proces nedělá (nebo dělat neumí), můžeme z toho vyvodit, že plán je nejlepším vysvětlením původu informace v buňce“ (29).

„Při hledání nejlepšího vysvětlení“, podle Meyera, „nepřiznáváme jednomu kauzálnímu vysvětlení přiměřenost pouze na základě nepřiměřenosti nějakého jiného kauzálního vysvětlení. Místo toho vědec srovnává vysvětlovací potenciál mnoha konkurujících si hypotéz, aby zjistil, která z nich by poskytla v případě svého ověření nejlepší vysvětlení pro určitý soubor relevantních dat“ (30). Hlavní hypotézou soutěžící s ID při úsilí o vysvětlení původu biologické informace je teorie, že se molekulární dílčí úseky DNA zřetězily samy, a vytvořily tak primitivní buňky. Avšak i když vědci prokázali, že se některé z molekulárních stavebních kamenů DNA, RNA i proteinů mohou vytvořit v přírodních podmínkách samy, bez preexistujících buněk či inteligentního plánu se ony stavební kameny spontánně nezřetězují do velkých molekul nesoucích informaci. Jelikož pak jedinou v současnosti známou příčinou vně živých buněk, schopnou vytvořit zmíněné molekuly, je inteligentní plán, tvrdí Meyer, že z toho logicky vyplývá, že v minulosti tu určitým způsobem jednala nějaká inteligence, a proto dnes zjišťujeme v živých buňkách sekvence bohaté na informace.

Roku 2004 zveřejnil Meyer v Proceedings of the Biological Society of Washington článek nazvaný „Původ biologické informace a vyšší taxonomické kategorie“. S poukazem na to, že počátek hlavních zvířecích tělesných plánů za kambrické exploze vyžadoval nebývalý nárůst komplexních konkrétních informací, Meyer napsal: „ Analýza otázky původu biologických informací…nás vede k závěru, že zjištěný kauzální potenciál přírodního výběru je příliš nízký, což přesně odpovídá poznání, že potenciály různých činitelů jsou vždy specifické. Činitelé inteligentní umějí na rozdíl od přírodního výběru předvídat. Takoví činitelé se umějí zaměřit na účelné cíle ještě předtím, než existuje materie, do které je vloží.“ Teoretikové inteligentního plánu „nepostulují libovolný vysvětlující prvek, který by nebyl založen na zvážení příslušných důkazů. Naopak, postulují entitu mající přesně ty vlastnosti a kauzální potenciál, které odpovídají zkoumanému jevu“ (31).

Guillermo Gonzalez a Jay W. Richards

I když se většina úvah zastánců ID v současné době zaměřuje na živé organizmy, některé se zabývají i otázkou plánu ve vesmíru. V knize Privilegovaná planeta: jak je naše místo ve vesmíru naplánováno pro poznávání (2004) tvrdí astronom Guillermo Gonzalez a filozof Jay W. Richards, že vesmír i naše místo v něm jsou naplánovány nejen pro život, nýbrž i pro vědu (32).

Autoři zde opakují myšlenku vyslovenou již jinými – že přes tucet univerzálních konstant (včetně síly přitažlivosti, velikosti elektromagnetické síly i hmotnostního poměru protonu a elektronu) jsou pozoruhodně jemně vyladěny pro život. Kdyby totiž byla kterákoli ze zmíněných konstant jen nepatrně odlišná, byl by vesmír neobyvatelný. Gonzalez a Richards také zdůrazňují, že Mléčná dráha je právě tím správným druhem galaxie, aby v ní mohl existovat život, a že je naše sluneční soustava situována v relativně úzké „galaktické obyvatelné zóně“ v Mléčné dráze, která minimalizuje ohrožení života nebezpečným zářením a dopady komet a zajišťuje rovněž dostupnost těžkých prvků nutných pro vznik velkých terestrických planet.

Naše Slunce má právě tu správnou velikost a potřebnou stabilitu pro existenci života. Na rozdíl od jiných planet naší sluneční soustavy se Země nalézá v „cirkumstelární obyvatelné zóně“, která dovoluje mírné teploty a tekutou povrchovou vodu. Navíc má Země právě ty správné rozměry na to, aby udržela atmosféru, tvoří ji souš, jakož i oceány, a produkuje ochranné magnetické pole. A nakonec, Měsíc má právě tu správnou velikost a obíhá právě v té správné vzdálenosti od Země, aby stabilizoval sklon zemské osy, a tak chránil Zemi před divokými výkyvy teplot. Pomáhá také vytvářet příliv a odliv, což pomáhá vnášet živiny z pevnin do oceánů.

Země má nejen mimořádně příznivé podmínky pro život, ale její poloha také velmi usnadňuje vědecký výzkum. Protože je Mléčná dráha spirální galaxií, je relativně plochá, takže z našeho výhodného stanoviska na půli cesty mezi jejím středem a okrajem máme mimořádně jasný výhled na vzdálené galaxie, a můžeme registrovat i jemné vesmírné mikrovlnné reliktní záření, které posloužilo jako důkaz pro velký třesk. Rovněž naše sluneční soustava se dobře hodí pro vědecké výzkumy. Jednoduché, téměř kruhové oběžné dráhy jednotlivých planet, i velký Měsíc obíhající Zemi, umožnily vědcům přesné pochopení zákonitostí přitažlivosti.

Zmíněné parametry umožňují rovněž úplná zatmění Slunce, která sehrála v astronomii zásadní roli. Během úplného zatmění Slunce zakryje Měsíc přesně sluneční tvář, takže ze Země je vidět pouze slabá vnější sluneční atmosféra. A z jejího studia se astronomové dověděli mnoho o složení Slunce i jiných hvězd. Na úplných zatměních Slunce se také ověřovala Einsteinova obecná teorie relativity. Kdyby byl Měsíc menší či větší nebo kdyby nám byl blíže či byl od nás dále než je, byly by zmíněné objevy a testy možné až mnohem později, a možná nikdy. Gonzalezovi a Richardsovi se zdá, že velikost i dráha Měsíce byly přímo šity vědě na míru.

Takže nejobyvatelnější místa ve vesmíru jsou rovněž těmi nejlepšími místy pro konání vědeckých výzkumů o nich. Podle Gonzaleze a Richardse: „Neexistuje zdánlivě žádný rozumný důvod pro domněnku, že přesně ony jedinečné vlastnosti, které umožňují naši existenci, musí zároveň poskytovat ten nejlepší celkový rámec pro zkoumání tohoto našeho světa. Nemyslíme si, že jde o pouhou souhru náhod. Tento stav volá po jiném vysvětlení, vysvětlení, které zdůrazní, že vesmír je čímsi víc než jsme ochotni ve svých úvahách připustit či než jsme schopni si byť i jen představit.“ Gonzalez a Richards uzavírají svou knihu konstatováním, že vztah mezi faktory nutnými pro složitý život a faktory nutnými pro vědeckou práci „utváří logický vzor“, který „ukazuje na účelnost a inteligentní plán ve vesmíru“ (33).

Některé sporné body

Inteligentní plán se objevil na scéně v 80. letech 20. století uprostřed dlouhodobých sporů mezi darwinizmem a kreacionizmem. Darwinizmus tvrdí, že všichni živí tvorové jsou potomky společného předka, a že se vyvíjeli působením neřízených přírodních procesů po stovky milionů let. Biblický kreacionizmus hlásající mladou Zemi interpretuje Genesis tak, že Bůh stvořil hlavní druhy živých organizmů za šest 24hodinových dnů před pouhými několika tisíci let. V důsledku toho se většina sporů mezi darwinizmem a kreacionizmem soustředila na geologickou chronologii a na to, zda je Bible spolehlivou zprávou o počátcích života. Ve Spojených státech dospěly různé soudy k závěru, že kreacionizmus je náboženstvím, a nikoli vědou, a tudíž ho nelze prezentovat jako alternativu k darwinizmu při vyučování přírodním vědám na veřejných školách.

Někteří kritici ID ho nazývají „kreacionizmem inteligentního plánu“, čímž chtějí říci, že se soudní výroky proti kreacionizmu vztahují i na ID. Avšak obhájci inteligentního plánu tvrdí, že není založen na Bibli či na jakémkoli jiném náboženském textu nebo doktrínách; nezabývá se problémem stáří Země; nepokouší se identifikovat projektanta s Bohem; a netvrdí, že hlavní druhy živých organizmů byly stvořeny samostatně a nevyvinuly se ze společného předka. Takže historik Ronald L. Numbers (který není zastáncem ID) soudí, že je nepřesné nazývat ho kreacionizmem – i když je to „nejsnazší způsob, jak inteligentní plán zdiskreditovat“ (34).

Zdá se, že většina sporů kolem inteligentního plánu pramení z jeho ztotožnění (někdo by řekl mylné záměny) s kreacionizmem; existují však i některé aspekty celého sporu, které se kolem tohoto problému nikterak netočí. Některé z nich jsou filozofické, zatímco další jsou vědecké, teologické, či se týkají problému toho, co vlastně ve školách vyučovat.

Filozofie

Jeden z filozofických aspektů celého sporu se týká oprávnění klást rovnítko mezi plán vymyšlený člověkem a plán člověkem nevymyšlený. Podle některých kritiků ID můžeme sice předpokládat plán v produktech lidské činnosti, protože víme z vlastní zkušenosti, že člověk jako činitel si stanoví cíle a je s to je plnit, ale nevíme toho dost o jsoucnu či jsoucnech, která vytvořila vesmír i živé organizmy, abychom mohli předpokládat, že jednala plánovitě. Filozof Elliott Sober to považuje za „Achillovu patu učení o plánu“. Se zřetelem na slavnou metaforu o hodinkách přírodního teologa devatenáctého století Williama Paleyho Sober píše: „Představíme-li si takové hodinky v přírodní formě, víme, že jejich znaky nejsou nijak zvlášť nepravděpodobné, přijmeme-li hypotézu, že je vytvořil Plánovač disponující lidskými cíli a schopnostmi, které známe. Jinak je zde hluboký rozpor mezi hodinářem a údajným tvůrcem vesmíru a živých organizmů. Pod tím druhým si totiž můžeme klidně představovat Plánovače, který se podstatně liší od lidí-řemeslníků, které známe. Ale je-li tenhle Plánovač tak odlišný, proč jsme si tak jisti, že vytvořil všechno to, co vidíme?“ (35)

Matematik a filozof William A. Dembski odmítá Soberovu kritiku a obhajuje analogii. „K závěru o přítomnosti plánu dospíváme vždy, a naše úvahy jsou logické“, napsal Dembski, „aniž nutně známe plánovačovy vlastnosti či aniž jsme schopni odhadnout, co plánovač asi udělá…Nepředpokládáme totiž plán proto, že bychom se dovedli vžít do uvažování plánovačů. Spíše jen pozorujeme dění ve fyzickém světě, které nese jasné známky inteligence, a z oněch známek usuzujeme na inteligenci plánující. A platí to dokonce i pro ony nejsamozřejmější ze vtělených plánovačů, totiž pro lidské bytosti – naše bližní. Jejich inteligenci totiž nepoznáváme tak, že se spojíme s jejich myslemi, nýbrž tak, že zkoumáme jejich jednání a určujeme, zda ona jednání nesou známky inteligence“ (36).

Druhý filozofický aspekt sporu se týká povahy vědy. I když se filozofové nemohou shodnout na tom, jak vědu definovat, či jak ji vymezit proti nevědě, panuje všeobecná shoda na tom, že vědecká hypotéza musí být nějak empiricky ověřitelná. Roku 1999 prohlásila Americká národní akademie věd, že „inteligentní plán i další teorie o nadpřirozeném zásahu při vzniku života nebo jednotlivých druhů živých organizmů nejsou vědou, protože nejsou vědeckými metodami ověřitelné“ (37).

Jednou z možných cest, jak prověřit hypotézu, je najít důkazy, které jsou s ní v souladu („verifikace“), ale většina vědců pohlíží na astrologii jako na nevědecké učení, přestože astrologové někdy dospějí k pravdivým a ověřitelným předpovědím. Jinou možnou cestou, jak prověřit hypotézu, je najít důkazy, které jí odporují („vyvrácení“), avšak jak zdůrazňuje filozof vědy Larry Laudan, tenhle způsob „má ten nežádoucí efekt, že propůjčuje zdání ‚vědeckosti‘ každému ztřeštěnému prokazatelně mylnému tvrzení“ (38).

Jelikož vědu nelze přiměřeně definovat v pojmech jako je ověření či vyvrácení, definovali ji někteří v pojmech „metodologického naturalizmu“. Podle tohoto názoru je věda omezena na přirozená vysvětlení, protože se opírá o empirické důkazy, které v případech, kdy postulujeme nadpřirozenou příčinu, nelze získat. Kritici ID tvrdí, že počítá s nadpřirozeným plánovačem, a nelze jej tedy ověřit a pohlížet na něj jako na vědeckou teorii. Obhájci ID namítají, že své závěry o existenci plánu opírají o jeho empiricky pozorovatelné důsledky, a že jeho zdroj nemusí být o nic víc nadpřirozený než lidský intelekt.

Rozlišujeme metodologický naturalizmus a naturalizmus metafyzický (či ontologický či filozofický), což je názor, že existuje pouze příroda, a že nadpřirozená jsoucna jako třeba duch či Bůh neexistují. Metodologický naturalizmus je výpovědí o mezích vědy, zatímco naturalizmus metafyzický je výpovědí o veškeré realitě jako takové; někteří filozofové však namítají, že takové rozlišování v praxi selhává, protože vědci mají sklon jednat tak, jako by byla veškerá realita dostupná pro jejich metody. Jak napsal filozof Del Ratzsch: „Omezíme-li vědu na přírodní jevy, a budeme-li předpokládat, že věda může v podstatě poznat všechno, pak implicitně přijímáme filozofický naturalizmus…Metodologický naturalizmus není zdaleka oním beránkem, za kterého je občas vydáván“ (39).

Filozofové se neshodují nejen v otázce specifických definic vědy, nýbrž i v otázce oprávněnosti jejich užití k vyloučení specifické hypotézy jako třeba inteligentního plánu – jako bychom se o její pravdivosti či nesprávnosti mohli přesvědčit tak, že se ji budeme snažit vtěsnat do určité definice vědy. Podle Laudana „bychom se měli ve svých výrocích o světě zaměřit ve stejné míře jak na doklady z praxe tak na doklady z teorie. Pak je případná otázka ‚vědeckosti‘ zmíněných výroků zcela irelevantní“ (40).

Věda

Kritici ID tvrdí nejen to, že inteligentní plán je nevědecký, protože není empiricky ověřitelný, nýbrž i to, že z empirických důkazů vyplývá jeho mylnost.

Například Michael J. Behe považuje neredukovatelnou složitost kaskády srážlivosti lidské krve za důkaz pro inteligentní plán. Roku 1997 však biochemik Russell F. Doolittle napsal, že pokusy prokázaly, že vyřadíme-li jednu složku kaskády u jedné skupiny myší, a u jiné skupiny vyřadíme složku jinou, u obou skupin přestane systém srážlivosti krve fungovat. Ovšem, jak tvrdí Doolittle, „Kdybychom tyhle dvě myší linie zkřížili…(pak) by byly, chápáno čistě z hlediska praktických potřeb, myši bez obou genů normální!“ A dodává: „V rozporu s tvrzeními o neredukovatelné složitosti není tedy kompletní sada proteinů nutná“, a kaskádu působící srážlivost krve je možno vysvětlit v rámci darwinovské evoluce (41).

Podle Beheho však Doolittle špatně pochopil vědecké články, na kterých postavil svá tvrzení. Kdyby se totiž zkřížily myši ze dvou abnormálních skupin, jejich potomstvo by nebylo normální, nýbrž by mu chyběl funkční systém zajišťující srážlivost krve, a trpělo by tudíž častým krvácením. Behe usoudil, že „opravdu v literatuře neexistují žádná podrobná vysvětlení pro evoluci srážlivosti krve, a že přes námitky darwinistů představuje neredukovatelná složitost celého systému pro darwinizmus zásadní problém“ (42).

Biolog Kenneth R. Miller nesouhlasí s Beheho tvrzením, že bakteriální bičík je neredukovatelně složitý. Některé patogenní bakterie disponují totiž strukturou zvanou vyměšovací systém typu III čili TTSS, kterým vstříkávají jed do buněk svých obětí. TTSS připomíná určitý typ bičíkového aparátu, kterým disponují jiné bakterie, a Miller tvrdí, že jelikož má TTSS na rozdíl od bičíku jako takového funkci navíc, není neredukovatelně složitý. Své vývody pak shrnuje do konstatování: „Tahle zjištění znamenají, že argument pro inteligentní plán bičíku je mylný“ (43).

Behe na to odpovídá, že neredukovatelně složité systémy někdy zahrnují součásti, které plní v dalších kontextech ještě i jiné funkce. Například mechanik by mohl demontovat přívěsný lodní motor a nechat běžet jen motor benzínový, ale přívěsný motor by pak nemohl fungovat. Podle Beheho Miller „odvádí pozornost od funkce celého systému jako točivého motoru ke schopnosti podskupiny zmíněného systému dopravovat přes membránu proteiny. Avšak odstranění některé součásti bičíku určitě znemožní systému fungovat jako točivý motor, jak jsem tvrdil. Takže i když Miller tvrdí opak, je bičík skutečně neredukovatelně složitý“ (44).

Miller také namítá, že důkazy z výzkumu původu života vyvracejí hypotézu Stephena C. Meyera o tom, že inteligentní plán je nejlepším vysvětlením původu sekvencí DNA bohatých na informace. Podle hypotézy „světa RNA“ vznikl život tehdy, když se neživá směs relativně jednoduchých proteinů a molekul RNA začala sama replikovat. Vycházeje ze zmíněné hypotézy pak Miller tvrdí, že přírodní výběr pak strukturu uvedené směsi vylaďoval a začal shromažďovat dostatek informací ke vzniku prvních živých buněk – aniž k tomu potřeboval inteligentní plán (45).

Meyer odpovídá, že proteiny i molekuly RNA, které Miller popisuje, již obsahují složitou konkrétní informaci, jejíž původ nikdo nevysvětlil. Navíc ani s inteligentně naplánovanými molekulami v prostředí pečlivě kontrolované laboratoře nevytvořili badatelé vycházející z hypotézy „světa RNA“ nic, co by se blížilo konkrétní složitosti živé buňky. Podle Meyera zůstává inteligence jediným známým zdrojem schopným vyprodukovat ona kvanta biologické informace přítomná v RNA i DNA (46).

Kritici ID poukazují také na to, že vědecká obec je převážně na straně darwinovské evoluce a inteligentní plán odmítá. V tomto smyslu vydaly prohlášení mnohé vědecké společnosti v USA (47). Zastánci ID se brání tím, že to, na čem ve vědě záleží, jsou důkazy, nikoli názorové ankety, a že z historie víme, že převládající vědecký názor nemusí být vždy správný.

Další kritici namítají, že ID nemůže být nikdy vědecky plodný, protože místo toho, aby zkoumal možné mechanizmy, prostě jen veškerý výzkum zastaví se slovy „učinil to Bůh“. Teoretici ID s tím nesouhlasí a předpovídají, že vědci považující živé organizmy za naplánované objeví mechanizmy, které byly přehlíženy vědci považujícími živé organizmy za náhodné vedlejší produkty neřízených přírodních procesů.

Vzdělávání

Většina sporů kolem inteligentního plánu na školách pramení ze záměny ID nejen s biblickým kreacionizmem, nýbrž i s odsudky darwinovské evoluce. Třebaže jsou zmíněné odsudky krokem při dovozování plánu cestou vysvětlovacího filtru nebo prostě výběru nejlepšího vysvětlení, může člověk kritizovat darwinovskou evoluci (což také mnoho vědců činí), aniž by hned postuloval inteligentní plán.

Spory kolem vyučování ID v amerických školách panují zejména ve státech Kansas, Ohio a Pennsylvania. Když školní rada státu Kansas modernizovala roku 1999 osnovy pro výuku přírodních věd, někteří její úředníci do nich chtěli začlenit zmínku o vědeckém sporu ohledně makroevoluce (původu nových druhů, orgánů a tělesných plánů), ale jejich prodarwinovští kolegové to odmítli. Kompromis, který z jejich jednání vzešel, rozšířil prostor věnovaný evoluci, ale zahrnul do něj pouze mikroevoluci (změny v rámci existujících druhů). Darwinisté pak tvrdili, že Kansas zakázal učit evoluci, či že povolil výuku kreacionizmu; o inteligentním plánu se tenkrát nejednalo. V příštích volbách školní rady získali v Kansasu prodarwinovští kandidáti většinu křesel a roku 2001 změnili příslušné osnovy s tím, že do nich začlenili makroevoluci – aniž by se zmínili o vědeckých sporech kolem ní.

Roku 2002 debatovala školní rada státu Ohio o tom, zda se mají změnit osnovy a začlenit do nich inteligentní plán jako alternativu k darwinovské evoluci. Rada nakonec přijala nové znění osnov, které zahrnovalo jako zvláštní požadavek vůči studentům „popsat to, jak vědci pokročili ve výzkumu a kritické analýze aspektů evoluční teorie“; v osnovách však rovněž stálo: „Záměrem našeho požadavku není dát zelenou výuce či testování inteligentního plánu“ (48). A podobně jako v Kansasu se hned ozvali darwinisté s tím, že osnovy povolují výuku kreacionizmu – a, v tomhle případě, inteligentního plánu.

Roku 2004 ztratili prodarwinovští členové většinu ve školní radě státu Kansas, která se rozhodla pojmout osnovy výuky přírodním vědám jinak. Když pak vyslechla roku 2005 svědectví několika zastánců ID, přijala rada osnovy požadující kritickou analýzu důkazů pro darwinovskou evoluci, nepovolila však studium inteligentního plánu. Když ji posléze darwinisté obvinili ze zatahování ID do osnov výuky přírodních věd, rada zdůraznila: „Osnovy dbají na to, aby se studenti dověděli o nejlepších důkazech pro moderní evoluční teorii, ale i o oblastech, ve kterých se objevují vůči zmíněné teorii vědecké výtky…Zdůrazňujeme rovněž, že osnovy pro výuku přírodním vědám nezahrnují inteligentní plán“ (49).

Roku 2004 přijala místní školní rada v Doveru, Pennsylvania, zásadu, že školní správci musí přečíst studentům veřejných vyšších odborných škol, které čekaly přednášky z darwinovské evoluce, toto prohlášení: „Protože je Darwinova teorie teorií, stále se přehodnocuje s tím, jak se objevují nové důkazy. Teorie není faktem. Ve zmíněné teorii pak existují mezery, kdy důkazy pro jisté předpoklady chybějí. Teorii lze definovat jako celkem ověřené vysvětlení, které propojuje široké spektrum pozorování. Inteligentní plán je vysvětlením původu života, které se liší od Darwinova názoru. Studentům, kteří by se snad chtěli dovědět něco bližšího o názorech zastánců inteligentního plánu, je k dispozici příručka O pandách a lidech. Vyzýváme studenty, aby si (při zachování úcty ke kterékoli teorii) zachovali otevřenou mysl“ (50).

Středisko pro vědu a kulturu (CSC) při Discovery Institute v Seattlu naléhalo na doverskou školní radu, aby od zmíněné zásady upustila. (CSC prosazuje výuku ozřejmující spory kolem darwinovské evoluce a ochranu práv těch učitelů, kteří chtějí informovat studenty o teorii inteligentního plánu, avšak radí školním radám nepovolovat výuku ID, protože „to tuhle teorii jenom zpolitizuje a uškodí to férové a otevřené diskusi o jejích hlavních myšlenkách mezi učenci a ve vědecké komunitě“ (51) ). Doverská školní rada však trvala na svém, a Americká unie pro občanská práva (ACLU) na ni podala žalobu k celostátnímu soudu první instance. V prosinci 2005 vynesl soudce John E. Jones III rozsudek v tom smyslu, že doverská zásada porušuje ustanovení prvního dodatku k ústavě USA. Jones usoudil, „že ID je zajímavým teologickým argumentem, ale že není vědou“, a zakázal doverské školní radě, aby vyžadovala po učitelích, aby „znevažovali či bagatelizovali vědeckou evoluční teorii“, nebo aby se zmiňovali o ID (52).

Kritici inteligentního plánu přivítali zmíněný rozsudek jako dokonalé vítězství (53), i když profesor práva (a kritik ID) Jay D. Wexler zpochybnil, „zda by měli soudci rozhodovat ve svých písemných stanoviscích o tom, zda ID je či není vědou, zda jde vůbec o právní problém“ (54). Profesor práva (a obhájce ID) David K. DeWolf zdůraznil spolu s politologem (a spoluzakladatelem CSC) Johnem G. Westem, že soudce Jones opsal přes 90 procent pasáže o ID ve svém rozsudku – včetně několika věcných omylů – z materiálu ACLU „Faktická zjištění a právní závěry“ předloženého o měsíc dříve (55).

V únoru 2006, částečně pod vlivem soudního rozhodnutí v doverské kauze, vypustila školní rada státu Ohio kritické studium darwinovské evoluce z osnov onoho státu. O několik měsíců později získali prodarwinovští členové většinu ve školní radě státu Kansas, a v únoru 2007 vyloučila rovněž nově utvořená rada tohoto státu kritické studium evoluce z osnov výuky přírodních věd. Mezitím přijala Jižní Karolína osnovy pro výuku přírodních věd požadující kritickou analýzu evoluční teorie (56). V rozporu s mnoha novými zprávami svědčícími v jeho prospěch však žádné ze zmíněných státních osnov nezahrnovaly výuku inteligentního plánu.

Teologie

Spor mezi darwinovskou evolucí a inteligentním plánem přináší několik teologických problémů. Ve druhém vydání Původu druhů Darwin napsal, že život byl „původně vdechnut Stvořitelem do několika forem či jen do jedné“ (57). Ve své korespondenci však napsal:

• „Zdá se, že ve variabilitě organických bytostí a v působení přírodního výběru není víc plánu než v různých poryvech větru.“

A na závěr konstatoval: „Nemohu chápat vesmír jako výsledek slepé náhody, ale v jednotlivých jevech probíhajících v něm nevidím ani důkazy o užitečném plánu či jakéhokoli plánu vůbec“ (58). Můžeme si tedy snad domyslet, že podle Darwinova názoru nějaké božstvo snad sice naplánovalo vesmír a jeho zákony, ale produkty evoluce (jako třeba lidské bytosti) naplánovány nejsou.

O století později napsal paleontolog George Gaylord Simpson v knize Smysl evoluce:

• „Člověk je výsledkem bezúčelných přírodních procesů; nikdo o něm nijak předem nepřemýšlel. Nebyl naplánován“ (59).

Molekulární biolog Jacques Monod prohlásil, že s objevem chemického základu mutací v DNA „má konečně darwinistický mechanizmus solidní základ“, takže „člověk musí
wpochopit, že je zde pouhou náhodou“ (60). A paleontolog Stephen Jay Gould napsal, že darwinovská evoluce „ nám odebrala status ideálů stvořených k obrazu Božímu“ (61).

Mnozí lidé chápou podobná vyjádření jako protiklad křesťanské doktríny o stvoření (nezaměňovat s biblickým kreacionizmem), která tvrdí, že Bůh naplánoval lidské bytosti od samého počátku. Ve svém nástupnickém kázání z roku 2005 řekl papež Benedikt XVI, že „nejsme nějakým náhodným a nesmyslným produktem evoluce. Všichni jsme byli Bohem promyšleni“ (62). Podle filozofa Alvina Plantingy tvrdí darwinizmus, „že lidské bytosti jsou zde prostě pouze náhodou; neexistoval žádný plán, žádná vize, žádná osobnost, žádný otcovský zrak, který by člověka provázel od zrození po smrt. Ale takový názor nemůže samozřejmě žádný křesťanský teista brát ani na minutu vážně“ (63). I když ID nepředpokládá Boží existenci a netvrdí, že lidské bytosti byly stvořeny k obrazu Božímu, jeho přitakávání plánu ho zatahuje do zmíněných teologických sporů.

Druhý teologický problém se týká prozřetelnosti, tedy křesťanské doktríny o tom, že Bůh nejen stvořil vesmír, nýbrž že ho stále udržuje a řídí. Materialistický názor o tom, že neřízené přírodní procesy postačují k vysvětlení všeho, je se zmíněnou doktrínou v rozporu.

Někteří křesťané řeší tento spor konstatováním, že i když zde funguje zřetězení přirozených příčin, tahle situace přetrvává pouze proto, že ho Bůh udržuje mocí Své prozřetelnosti. Geolog Keith B. Miller (protestantský křesťan) kritizuje ID za to, že je postaven na přístupu „Boha mezer“, kdy „Bůh zasahuje proto, aby přerušil zřetězování příčin a důsledků“. „Myslím, že Bůh působí stále“, říká Miller, zatímco zastánci ID „hledají v podstatě mezery v našem současném vědeckém poznání, a pak je využívají jako důkazu Božího působení“ (64).

Zastánce ID William A. Dembski (rovněž protestantský křesťan) namítá, že není rozumné předpokládat, že postačují pouze přirozené příčiny; mezery v jejich řetězu mohou být objektivně dané, nikoli pouhé artefakty našeho omezeného chápání. Dembski považuje za „ústřední problém celého sporu“ toto: „Je příroda (definovaná jako uzavřená soustava materiálních příčin) úplná v tom smyslu, že má všechny zdroje potřebné k vytvoření biologických struktur bohatých na informace, které vidíme kolem sebe, nebo příroda potřebuje také nějaký celkový plán, aby zmíněné struktury vytvořila?“ (65) Ani pak však, jak Dembski zdůrazňuje, nevyžaduje plán nutně Boží přítomnost.

Třetí teologický problém se týká teodicey – problému zla. Křesťanská teologie vidí zdroj lidského mravního zla v pádu, ke kterému došlo, když lidské bytosti zneužily své svobodné vůle. Co však s „přírodními zly“, která jsou nezávislá na lidské svobodné vůli, jako třeba dravci, nemoci, a přírodní katastrofy? Je-li Bůh vtělené dobro a je-li všemocný, proč potom stvořil svět s takovými zly?

Darwina tahle otázka hluboce znepokojovala. V dopise botanikovi Asovi Grayovi napsal: „Zdá se, že ve světě existuje příliš mnoho neštěstí. Nemohu přesvědčit sám sebe, že dobrotivý & všemohoucí Bůh plánovaně stvořil Ichneumonidae (parazitické vosy) s vysloveným záměrem, že budou vyžírat těla živých housenek zevnitř, nebo že si bude kočka pohrávat s myší, než ji pozře. Jelikož nemohu uvěřit zmíněnému Božímu jednání, nevidím ani nutnost věřit v to, že oko bylo výslovně naplánováno“ (66). Podle biofyzika Cornelia G. Huntera to bylo částečně tohle znepokojení, které vedlo Darwina k formulování teorie přírodního výběru, která tím, že ponechala podrobnosti na náhodě, „vyjmula Boha z odpovědnosti za nepravosti přírody“ (67).

A někteří kritici inteligentního plánu opravdu namítají, že vyloučením náhody činíme opět Boha odpovědného za zlo v přírodě. Vysvětlovací filtr však explicitně uznává existenci náhody; proto vylučuje ta vysvětlení, která jsou založena na náhodě, a nejprve postuluje plán. Navíc ID tvrdí pouze to, že plán lze vysledovat v některých – nikoli nutně všech – rysech světa; nejde tu tedy o teologické tvrzení o Boží všemohoucnosti.

Roku 1997 napsal Stephen Jay Gould, že veškeré teologické spory zahrnující darwinovskou evoluci jsou důsledkem nepochopení celé problematiky, protože jak věda tak náboženství „mají svou myšlenkovou doménu, doménu, ve které mají právo prosazovat své učení – a tyhle domény se nikde neprotínají (zásada, kterou bych rád označil jako NOMA, čili ‚neprotínající se myšlenkové sféry‘). Síť vědy pokrývá empirický vesmír…síť náboženství zahrnuje otázky mravního smyslu a hodnot“ (68). Pro Goulda náleží svět objektivních faktů vědě, a tedy darwinizmu, zatímco náboženství je omezeno na posuzování subjektivní hodnoty.

Zastánce ID Phillip E. Johnson namítá, že NOMA „je ve skutečnosti přesilovkou vycházející z domény vědy“. Z perspektivy dané konceptem NOMA „nemá teologie právo na žádný kognitivní status, protože nepracuje s žádnými znalostmi. Je to věda – založená na materialistických premisách -. , která objevila nejen evoluci, nýbrž i vše ostatní, co je známo o vesmíru a o tom, jak vznikl člověk. Všechno, co mohou modernističtí teologové udělat, je dát příběhu, který poskytnul materialismus, teistický nádech“ (69). Podle Johnsona přijmout koncept NOMA znamená vzdát se teizmu a vrhnout se do náruče metafyzického materialismu.

Odkazy a poznámky a odkazy

1. ↑ Discovery Institute, Center for Science and Culture, Questions about Intelligent Design: What is the theory of intelligent design? Retrieved March 18, 2007.
2. ↑ F. Hoyle, „Evolution from space“ (Omni Lecture) (London: Royal Institution, January 12, 1982); also, F. Hoyle, and N. C. Wickramasinghe, Evolution from Space: A Theory of Cosmic Creationism. (New York: Simon and Schuster, 1982). ISBN 067145031X.
3. ↑ C. Thaxton, „Deposition of Dr. Charles Thaxton, 53:5–11“ (Kitzmiller v. Dover Area Sch. Dist, 400 F. Supp. 2d 707, M.D. Pa., July 19, 2005).
4. ↑ C. B. Thaxton, W. L. Bradley, and R. L. Olsen, The Mystery of Life’s Origin. (Dallas, TX: Lewis and Stanley, 1984), 210-211. ISBN 0802224466.
5. ↑ M. Denton. Evolution: A Theory in Crisis. (Bethesda, MD: Adler & Adler, 1985), 341. ISBN 0917561058.
6. ↑ P. Davis, and D. H. Kenyon. Of Pandas and People: The Central Question of Biological Origins. (Richardson, TX: Foundation for Thought and Ethics, 1989). ISBN 0914513400.
7. ↑ P. E. Johnson. Darwin On Trial. (Washington, DC: Regnery Gateway, 1991), 144. ISBN 0895265354.
8. ↑ P. W. Davis, D. H. Kenyon, and C. B. Thaxton. Of Pandas and People: The Central Question of Biological Origins. (Dallas, TX: Haughton Pub. Co., 1993). ISBN 0914513400.
9. ↑ L. Allen. Unlocking the Mystery of Life: The Scientific Case for Intelligent Design. (La Habra, CA: Illustra Media, 2002). (film)
10. ↑ W. A. Dembski, (ed.) Mere Creation: Science, Faith & Intelligent Design. (Downers Grove, IL: InterVarsity Press, 1998). ISBN 0830815155.
11. ↑ Discovery Institute, Center for Science and Culture, About CSC. Discovery Institute (2007). Retrieved March 18, 2007.
12. ↑ M. J. Behe. Darwin’s Black Box: The Biochemical Challenge to Evolution. (New York: The Free Press, 1996). ISBN 0684827549.
13. ↑ P. E. Johnson. Defeating Darwinism—by Opening Minds. (Downer’s Grove, IL: InterVarsity Press, 1997). ISBN 0830813608; P. E. Johnson. Reason in the Balance: The Case Against Naturalism in Science, Law & Education. (Downer’s Grove, IL: InterVarsity Press, 1998). ISBN 0830819290; P. E. Johnson. Objections Sustained: Subversive Essays on Evolution, Law & Culture. (Downer’s Grove, IL: InterVarsity Press, 2000). ISBN 0830822887; P. E. Johnson. The Wedge of Truth: Splitting the Foundations of Naturalism. (Downer’s Grove, IL: InterVarsity Press, 2000). ISBN 0830822674.
14. ↑ W. A. Dembski. The Design Inference: Eliminating Chance Through Small Probabilities. (Cambridge: Cambridge University Press, 1998). ISBN 0521623871.
15. ↑ P. A. Nelson, „Ontogenetic Depth as a Complexity Metric for the Cambrian Explosion“ International Society for Complexity, Information, and Design (February 5, 2003)
16. ↑ Michael Polanyi Center. Program and Schedule for The Nature of Nature: An Interdisciplinary Conference on the Role of Naturalism in Science Michael Polanyi Center (April 12-15, 2000). Retrieved March 20, 2007.
17. ↑ J. Wells. Icons of Evolution: Why Much of What We Teach About Evolution Is Wrong. (Washington, DC: Regnery Publishing, 2000). ISBN 0895262762.
18. ↑ 107th Congress-1st Session-House of Representatives Report-107 334 No Child Left Behind Act of 2001 Conference Report to accompany H.R. 1.. Retrieved March 18, 2007.
19. ↑ J. Glanz, “Darwin vs. Design: Evolutionists‘ New Battle” (New York Times, Sunday, April 8, 2001), Section 1, Page 1.
20. ↑ C. Darwin. The Origin of Species, Sixth Edition. (London: John Murray, 1872), Chapter VI.
21. ↑ Behe, 1996, 39.
22. ↑ Behe, 1996, 185.
23. ↑ Behe, 1996, 193.
24. ↑ Dembski, 1998, 19, 36, 38, 66.
25. ↑ Dembski, 1998, 209-213.
26. ↑ W. A. Dembski. The Design Revolution: Asking the Toughest Questions About Intelligent Design. (Downers Grove, IL: InterVarsity Press, 2004), 27. ISBN 0830823751.
27. ↑ P. Thagard, „Inference to the Best Explanation: Criteria for Theory Choice“ The Journal of Philosophy 75 (1978): 76-92.
28. ↑ S. C. Meyer, „DNA and Other Designs“ First Things 102 (April, 2000): 30-38. Retrieved March 18, 2007.; S. C. Meyer, „DNA and the Origin of Life: Information, Specification, and Explanation“ in J. A. Campbell and S. C. Meyer, (eds.), Darwinism, Design, and Public Education. (East Lansing, MI: Michigan State University Press, 2003), 223-285. ISBN 0870136704.
29. ↑ Meyer, 2003, 268.
30. ↑ Meyer, 2000/2003.
31. ↑ S. C. Meyer, „The origin of biological information and the higher taxonomic categories“ Proceedings of the Biological Society of Washington 117 (2004): 213-239.
32. ↑ G. Gonzalez and J. W. Richards. The Privileged Planet: How Our Place in the Cosmos is Designed for Discovery. (Washington, DC: Regnery Publishing, 2004). ISBN 0895260654.
33. ↑ Gonzalez and Richards, 2004, xv, 327.
34. ↑ R. Numbers, quoted by R. Ostling in „Ohio School Board Debates Teaching ‚Intelligent Design‘“ Washington Post (March 14, 2002).
35. ↑ E. Sober, „The Design Argument“ in W. A. Dembski and M. Ruse (eds.), Debating Design: From Darwin to DNA. (Cambridge: Cambridge University Press, 2004), 98-129. ISBN 0521829496.
36. ↑ Dembski, 2004, 192-193.
37. ↑ National Academy of Sciences, „Science and Creationism: A View from the National Academy of Sciences“. (1999). Retrieved March 20, 2007.
38. ↑ L. Laudan, “The Demise of the Demarcation Problem” in M. Ruse, ed., But Is It Science? (Amherst, NY: Prometheus Books, 1996), 337-350. ISBN 1573920878.
39. ↑ D. Ratzsch, „Design Theory and Its Critics“ Ars Disputandi 2 (October 28, 2002); D. Ratzsch. Nature, Design, and Science: The Status of Design in Natural Science. (Albany, NY: State University of New York Press, 2001). ISBN 0791448932.
40. ↑ L. Laudan. “Science at the Bar—Causes for Concern” in M. Ruse, (ed.), But Is It Science? (Amherst, NY: Prometheus Books, 1996), 351-355. ISBN 1573920878; Laudan (1996) “The Demise of the Demarcation Problem.”
41. ↑ R. F. Doolittle, “A Delicate Balance” Boston Review (February/ March 1997). Retrieved March 20, 2007.
42. ↑ M. J. Behe, “In Defense of the Irreducibility of the Blood Clotting Cascade: Response to Russell Doolittle, Ken Miller and Keith Robison” (July 31, 2000), Retrieved March 20, 2007.
43. ↑ K. R. Miller, „The Flagellum Unspun: The Collapse of Irreducible Complexity” in W. A. Dembski and M. Ruse, (eds.), Debating Design: From Darwin to DNA (Cambridge: Cambridge University Press, 2004), 81-97. ISBN 0521829496.
44. ↑ M. J. Behe, “Irreducible Complexity: Obstacle to Darwinian Evolution” in W. A. Dembski and M. Ruse, (eds.), Debating Design: From Darwin to DNA (Cambridge: Cambridge University Press), 352-370. ISBN 0521829496.
45. ↑ K. R. Miller, “How Intelligent Is Intelligent Design.” First Things 106 (October 2000), 2-3.
46. ↑ S. C. Meyer, „How Intelligent Is Intelligent Design“ First Things 106 (October 2000), 4-5.
47. ↑ Wikipedia. “List of scientific societies rejecting intelligent design”. Retrieved March 18, 2007.
48. ↑ Associated Press, “Ohio Strengthens Teaching of Evolution” New York Times (December 12, 2002), A35.
49. ↑ Kansas State Board of Education. „Curriculum Standards.” November 11, 2005. “Rationale of the State Board for Adopting These Science“. Retrieved March 20, 2007.
50. ↑ U. S. District Court for the Middle District of Pennsylvania, http://www.pamd.uscourts.gov/kitzmiller/kitzmiller_342.pdf “Memorandum Opinion, Kitzmiller et al. v. Dover Area School Board”], Case No. 04cv2688 (December 20, 2005).
51. ↑ CSC Staff. „Discovery Institute’s Science Education Policy“ Discovery Institute (January 16, 2006). Retrieved March 20, 2007.
52. ↑ CSC Staff. „Discovery Institute’s Science Education Policy“ Discovery Institute (January 16, 2006). Retrieved March 20, 2007
53. ↑ National Center for Science Education. “Praise for the Kitzmiller Verdict” (NCSE December 22, 2005). Retrieved March 20, 2007.
54. ↑ J. Wexler, “Kitzmiller and the ‘Is it Science’ Question” First Amendment Law Review 5 (Fall 2006): 90, 111.
55. ↑ D. K. DeWolf, and J. G. West, “A Comparison of Judge Jones’ Opinion in Kitzmiller v. Dover with Plaintiffs’ Proposed Findings of Fact and Conclusions of Law” Discovery Institute (December 12, 2006). Retrieved March 20, 2007; D. K. DeWolf, J. G. West, C. Luskin, and J. Witt. Traipsing Into Evolution: Intelligent Design and the Kitzmiller vs. Dover Decision (Seattle: Discovery Institute Press, 2006). ISBN 0963865498.
56. ↑ CSC Staff. „South Carolina Praised for Requiring Students to Critically Analyze Evolutionary Theory“ Discovery Institute (June 12, 2006).
57. ↑ C. Darwin, The Origin of Species, Second through Sixth Editions (1860-1872), last sentence.
58. ↑ F. Darwin, (ed.), The Life and Letters of Charles Darwin (New York: D. Appleton, 1887), Volume I, 278-279; volume II, 105-106.; F. Darwin, and A. C. Seward, (eds.), More Letters of Charles Darwin. (New York: D. Appleton, 1903), Volume I, 321.
59. ↑ G. G. Simpson. The Meaning of Evolution. Revised Edition (New Haven, CT: Yale University Press, 1967), 345.
60. ↑ J. Monod, quoted in H. F. Judson. The Eighth Day of Creation: The Makers of the Revolution in Biology. (New York: Simon and Schuster, 1979), 216-217. ISBN 0671254103.
61. ↑ S. J. Gould. Ever Since Darwin. (New York: W. W. Norton, 1977), 147. ISBN 0393064255.
62. ↑ Pope Benedict XVI. 2005. „Inaugural Address“ Boston Catholic Journal (April 22, 2005) Retrieved March 18, 2007.
63. ↑ P. Alvin Plantinga, “Methodological Naturalism? – Part I” Origins & Design 18 (1997): 18-27. Retrieved March 20, 2007.
64. ↑ K. Miller, quoted in D. Brown, “Is Science Losing Creation Debate?” Explorer, American Association of Petroleum Geologists (September 9, 2005). Retrieved March 21, 2007.
65. ↑ Dembski, 2004, 132-133.
66. ↑ C. Darwin, 1860, Letter to Asa Gray, in F. Darwin (1887), Volume II, 105-106.
67. ↑ C. G. Hunter. Darwin’s God: Evolution and the Problem of Evil. (Grand Rapids, MI: Brazos Press, 2001), 140-141. ISBN 1587430118.
68. ↑ S. J. Gould, “Nonoverlapping Magisteria” Natural History 106 (March 1997): 16-22.
69. ↑ P. E. Johnson. The Wedge of Truth: Splitting the Foundations of Naturalism. (Downers Grove, IL: InterVarsity Press, 2000), 95-102. ISBN 0830822674.