Darwinova „děsivá pochybnost“

Proč velkého muže evoluce trápily opičí mozky

Pavel Akrman

Podcast

Zvuková verze tohoto článku

Charlese Darwina po celou dobu hluboce znepokojovala jedna myšlenka, která později vešla ve známost jako „Darwinova děsivá pochybnost“ (Darwin’s „Horrid Doubt“). Darwin ve svých listech¹ W. Grahamovi z července 1881 napsal:

„Stále se mi vybavuje děsivá pochybnost, zda úsudek lidského rozumu, který se vyvinul z mysli nižších zvířat, má vůbec nějakou hodnotu či věrohodnost. Důvěřoval by někdo úsudku opičí mysli, pokud vůbec něco takového existuje?“

Ale kdyby věděl, jak se na tento problém dívají vědci a filozofové dnes – nejspíš by se cítil ještě hůř. Je totiž stále více zřejmé, že v dnešní evoluční ortodoxii je cosi fatálně špatně.

Mohou náhodně spojené částice nebo z nich „vyvinutí“ blízcí příbuzní opic vyvolat spolehlivé, racionální myšlení? Tyto Darwinovy ​​„děsivé pochybnosti“ sdílejí dokonce i dnešní materialističtí vědci, tedy pokud jsou k sobě upřímní.

Materialismus (jinak zvaný také naturalismus, fyzikalismus nebo metodologický materialismus) je dnes dominantním předpokladem vědy. Je to zkrátka myšlenka, že neexistuje nic mimo fyzickou hmotu a zákony, které ji ovládají. Vůči hmotě a zmíněným silám nemůže existovat žádná vnější příčina, vlastně vůbec nic vnějšího. Realita je omezena pouze na hmotu a síly působící bez „ladu a skladu“ či bez jakéhokoliv záměru a plánu.

Mohou pak ale zcela náhodné shluky částic vést k mentálním procesům, které my dnes vnímáme jako spolehlivé a racionální? Znamená tento zredukovaný, deterministický² pohled na mysl také to, že vlastně ani nemůžeme vědět, zda to, co považujeme za skutečné, je opravdu skutečné? Nebo řečeno Darwinovými slovy: jak důvěryhodné může být přesvědčení mozku potomka opic?

Mnoho současných čtyřicátníků vyrostlo s vědou jako vrcholným nástrojem naturalistického ateismu. Podle jejich názoru je „vědecké“ vysvětlení takové, které popisuje vesmír bez jakéhokoli smyslu, hodnoty nebo účelu. V takovém případě pak věří, že jde o vědecké vysvětlení.

Avšak věda nebyla vždy chápána tímto způsobem, a nový přístup má samozřejmě své důsledky. Znamená to, že například kosmologie multivesmíru může bez problémů sestávat výhradně z neprokázaných domněnek. Přesto jen málokdo pochybuje, že tohle není věda.

Podobně „vědecké“ jsou i studie o vzniku života – hledá se jen takový původ, který nepočítá s žádnou inteligentní příčinou. Nicméně ani století a půl slepých uliček nepřineslo žádné podněty k přemýšlení; naopak – přestože matematičtí teoretici pravděpodobnosti nade vší pochybnost prokazují nezbytnost inteligentní příčiny, jejich správné vysvětlení je předem odmítnuto, protože zkrátka není „vědecké“.

A ve studiích o evoluci člověka je výchozím bodem to, že „lidé se vyvinuli z primátů, jde jen o jednu z mnoha běžných větviček na stromě života, a i když se od jiných „ratolestí“ výrazně lišíme, jde jen o náhodný extrém“. A opět se nikdo nesnaží hodnověrně tento výrok prokázat. Platí zásada, že jakýkoli nález nepodporující tuto interpretaci nelze považovat za „vědu“. Ovšem každá teze, která ji podporuje (dokonce i to, že lidé jsou kříženci šimpanz-prase), se za vědu považuje, a zcela bez problémů se šíří všemi mediálními kanály.

Ba co hůř – nikdo se „vědecky“ ani nepozastavuje nad tím, že se tato nehmotná entita, tedy lidská mysl, běžně vykládá naturalistickým a materialistickým způsobem. Většina částečných nebo úplných vysvětlení lidské mysli nabízí jeden z následujících modelů:

• Mozek náhodně vytváří iluze, které se pak samy uspořádají jako „mysl“. Toto chování se lépe vysvětluje studiem neuronů (neurověda) než studiem nějaké iluzorní „mysli“.
• Naši hominoidní předkové předali hypotetické geny prostřednictvím přírodního výběru působícího na náhodné mutace. Tyto proklamované (neprokázané) geny mají pak za následek naše postoje, hodnoty, přesvědčení a chování – mylně považované za výsledek myšlenkových procesů (evoluční psychologie).
• Identifikované geny určují chování v současnosti, stejně jako elektrický vypínač ovládá obvody. Mezi tyto geny patří např. gen „špatného řidiče“, gen pro nevěru a liberální gen. Bez ohledu na to, zda byla nebo nebyla taková tvrzení prokázána, pop-vědecká média je považují za věrohodná, protože jsou naturalistická.
• Chování našich „bratranců“ primátů může vysvětlit i naše chování, protože jsme z 98 procent šimpanzi. Naturalismus znamená, že můžeme klidně ignorovat otázky „selského rozumu“, jako např.: Pokud chování šimpanzů vysvětluje to naše, proč se oni také nevyvinuli jako my? Naturalismus takové otázky prostě neřeší. Je to pravda bez důkazů a prokazováním se nemusí obtěžovat.

Je ironií, že zatímco Darwin měl silné pochybnosti o plně naturalizované mysli a měl kvůli tomu děsivé noční můry, většina jeho dnešních následovníků tomu bez problémů věří, a ještě se přitom cítí dobře. Protože – ve znění jejich vlastních pravidel – nelze takovou víru popřít.

Odkazy a poznámky

1. Darwin, C., letter to W. Graham, 3 July 1881, in Francis Darwin, ed., The Life and Letters of Charles Darwin, William Clowes and Sons, London, UK, vol. 1, p. 316, 1887, darwin-online.org.uk
2. Determinismus je filosofické přesvědčení, že každá událost nebo stav věcí je důsledkem předchozích událostí na principu kauzality a pevně daných zákonitostí. Znamená to, že vývoj světa je dán posloupností událostí řídících se absolutně platnými přírodními zákony.