Berešit: Gn 1:1-6:8; Hf: Iz 42:5-43:10; Text z Nové smlouvy: Jan 1:1-3, Heb 4:3-4
Noah: Gn 6:9 – 11:32; Haftara: Iz 54:1-55:5; Nová smlouva: Mt 24:36-44
Tento výklad Písma je součástí cyklu, který na základě různých křesťanských a židovských zdrojů připravuje pro ICEJ Mojmír Kallus. Více na www.icej.cz/ceska_pobocka/strom_zivota.php
Berešit
Gn 1:1-6:8
Hf: Iz 42:5-43:10
Text z Nové smlouvy: Jan 1:1-3, Heb 4:3-4
I. Otázky ke studiu
1. Najděte v příběhu o stvoření (Gn 1:1-2:3) strukturu: které výroky se (téměř) každý den opakují? Jaké jsou odchylky od tohoto vzorce?
2. Je výrok „i viděl Bůh, že to je dobré“ uveden každý den stvoření? Chybí-li někde, proč? Myslíte, že Bůh stvořil něco, co nebylo „dobré“?
3. Příběh o stvoření je v tomto oddíle uveden dvakrát, vždy v trochu odlišném podání. Zkuste najít co nejvíce rozdílů mezi textem Gn 1:1-2:3 (dále jen „příběh A“) a 2:4-2:25 („příběh B“).
4. Jaké jméno má Bůh v příběhu A a B? Jaký je úkol člověka podle příběhu A? B?
5. Srovnejte Gn 1:1 a 2:4. Čím se liší tyto dva popisy?
6. Je výrok o panování člověka nad přírodou podle Gn 1:28 přikázání? Pokud ne, co je to?
7. Proč bylo člověku zakázáno jíst právě ze stromu poznání dobrého a zlého? Je na takovém poznávání něco špatného? Srovnejte se stromem života.
8. V Gn 4:26 je uvedeno, kdy začalo vzývání jména Hospodinova. Slovo „začalo“ (huchal) však někteří vykladači čtou jako „znesvětit“. Verš tedy lze číst buď:
„Tehdy začalo vzývání jméno Hospodinova“
nebo: „Tehdy bylo znesvěceno jméno Hospodinovo.“
Napadá vás nějaké vysvětlení druhé verze? Jak víme, zda informace o vzývání jména Hospodinova je pozitivní, nebo negativní?
9. Která novozákonní kniha začíná velmi podobně jako Gn? Jaké je v tom podle vás poselství?
10. Má odpočinutí nějaký výslovně novozákonní význam?
Text
Gn 1:1-2:3
1:1 Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi.
2 Země pak byla pustá a prázdná, nad propastí byla tma a nad vodami se vznášel Boží Duch.
3 Potom Bůh řekl: „Ať je světlo!“ – a bylo světlo.
4 A Bůh viděl světlo, že je dobré, a Bůh oddělil světlo od tmy.
5 Bůh nazval světlo ‚den‘ a tmu nazval ‚noc‘. Byl večer a bylo jitro, první den.
6 Potom Bůh řekl: „Ať je uprostřed vod klenba a ať odděluje vody od vod!“
7 Bůh tedy učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou – a stalo se tak.
8 A Bůh nazval klenbu ‚nebe‘. Byl večer a bylo jitro, den druhý.
9 Potom Bůh řekl: „Ať se vody pod nebem shromáždí na jedno místo a ať se ukáže souš!“ – a stalo se tak.
10 Bůh tedy nazval souš ‚země‘ a shromáždění vod nazval ‚moře‘. A Bůh viděl, že je to dobré.
11 Potom Bůh řekl: „Ať země zplodí zeleň: bylinu vydávající semeno a plodný strom nesoucí ovoce podle svého druhu, v němž je jeho semeno na zemi!“ – a stalo se tak.
12 A země vydala zeleň: bylinu vydávající1 semeno podle svého druhu a strom nesoucí ovoce, v němž je jeho semeno podle jeho druhu. A Bůh viděl, že je to dobré.
13 Byl večer a bylo jitro, den třetí.
14 Potom Bůh řekl: „Ať jsou na nebeské klenbě světla,2 aby oddělovala den od noci. Budou znameními k určování období, dnů a let
15 a budou světly na nebeské klenbě, aby osvětlovala zemi!“ – a stalo se tak.
16 Bůh tedy učinil dvě veliká světla: větší světlo, aby vládlo dni, a menší světlo, aby vládlo noci; rovněž hvězdy.
17 A Bůh je umístil na nebeské klenbě, aby osvětlovala zemi,
18 aby panovala nade dnem i nad nocí a aby oddělovala světlo od tmy. A Bůh viděl, že je to dobré.
19 Byl večer a bylo jitro, den čtvrtý.
20 Potom Bůh řekl: „Ať se vody zahemží množstvím živých tvorů3 a ptáci ať létají nad zemí pod nebeskou oblohou!“
21 Bůh tedy stvořil velké mořské obludy a všechny hýbající se živé tvory, jimiž se zahemžily vody podle jejich druhů, i každého okřídleného ptáka podle jeho druhu. A Bůh viděl, že je to dobré.
22 Bůh jim požehnal a řekl: „Ploďte a množte se a naplňte vody v mořích; také ptáci ať se rozmnožují na zemi.“
23 Byl večer a bylo jitro, den pátý.
24 Potom Bůh řekl: „Ať země vydá živé tvory podle jejich druhů: dobytek, plazy a polní zvěř, každého podle jeho druhu!“ – a stalo se tak.
25 Bůh tedy učinil polní zvěř podle jejího druhu a dobytek podle jeho druhu i všechny zemské plazy podle jejich druhů. A Bůh viděl, že je to dobré.
26 Potom Bůh řekl: „Učiňme člověka4 k našemu obrazu, podle naší podoby! Ať panují nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad dobytkem, nade vší zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“
27 Bůh tedy stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu jej stvořil: stvořil je jako muže a ženu.
28 A Bůh jim požehnal a Bůh jim řekl: „Ploďte a množte se, naplňte zem, podmaňte si ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem i nad každým živočichem, který se hýbe na zemi.“
29 Bůh také řekl: „Hle, dal jsem vám všechny byliny vydávající semeno na celém povrchu země i každý strom, na němž je ovoce5 vydávající semeno. To bude vaše potrava.
30 Také veškeré polní zvěři, všem nebeským ptákům i všemu, co se hýbe na zemi a v čem je živá duše, jsem dal za potravu všechny zelené byliny“ – a stalo se tak.
31 A Bůh viděl vše, co učinil, a hle, bylo to velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý.
2:1 Tak byla dokončena nebesa a země i všechen jejich zástup.
2 Sedmého dne pak Bůh dokončil své dílo, které konal; sedmého dne odpočinul od všeho svého díla, které konal.
3 Bůh tedy požehnal sedmý den a posvětil jej; neboť v něm Bůh odpočinul od všeho svého díla, které stvořil, aby bylo učiněno.
II. Poznámky k textu
Příběh o stvoření – verze 1
rabi Menachem Leibtag, www.tanach.org, s vlastním komentářem
Tématem Gn 1:1 – 2:3 je stvoření nebe a země v šesti dnech. Text má pravidelnou strukturu, v níž se každý den stvoření opakují určité výrazy: „Bůh řekl – a bylo“ „Bůh viděl, že je to dobré“ a „byl večer a bylo jitro, den…“
Odchylky od této struktury jsou tyto:
Den druhý – chybí věta, že „to bylo dobré“. To naznačuje, že to, co se tohoto dne stalo, buď není zcela dobré, není alespoň není úplné.Vzhledem k tomu, že tohoto dne došlo k prvnímu rozdělení (vznikla bariéra mezi nebem a zemí), někteří komentátoři usuzují, že tento stav není z Božího hlediska dokonalý, ačkoli byl zřejmě nutný.
Srovnej závěr dějin podle Zj 21-22, kdy se tato mezera uzavírá a mezi člověkem a Bohem již není žádná překážka. To lze ve světle Gn 1 vidět jako skutečné završení Božího plánu, který je na konci lepší, než bylo stvoření na počátku, a to i před pádem.
rabi Jissocher Frand, www.torah.org/learning/ravfrand
Rozdělení druhého dne není první oddělení, které Bůh stvořil. Již první den oddělil světlo od tmy – takové oddělení je však správné: světlo je dobré, temnota představuje zlo, jejich oddělení je nutné. Avšak když oddělil vody od vod, nebylo mezi nimi morálního rozdílu. Proto toto oddělení není nazváno dobrým.
Rovněž při stvoření člověka nečteme, že „to bylo dobré“. Proč? Rabi Josef Albo (autor Sefer Halkarim, Španělsko, 15. stol.) říká: komár i slon jsou stvořeni jako dokonalí, už není, co by se na nich mohlo zlepšovat. Proto je jejich stvoření „dobré“. Avšak u člověka je stvoření teprve začátek: je mu dán potenciál, který se má využít. Proto u člověka můžeme konstatovat, zdali to je „dobré“, teprve na konci jeho života.
Den třetí a šestý: objevuje se dvakrát věta: „Bůh řekl“, stvoření má tedy v těchto dnech dvě etapy. V obou případech lze vidět, jako by Bůh v první fázi dokončil dílo, které začal konat předchozího dne.
Proč Bůh připustil, aby nějaké dílo zůstalo nedoděláno?
rabi Jissocher Frand: Abychom se naučili, že význam některých věcí pochopíme až „druhý den“, až je po všem. Jsou situace, kdy nemáme hned odpověď nebo řešení.
Na počátku čteme, že Bůh to, co stvořil, také „nazval“ (kara). To platí do třetího dne. Počínaje stvořením rostlin, tedy života, již Bůh stvoření nedává jména; tento úkol byl později svěřen Adamovi (2:19).
Sloveso „stvořil“ (bara) se objevuje kromě známého verše 1:1 v den pátý, kdy Bůh začal tvořit zvířata, a v den šestý u stvoření člověka. Použití tohoto slova naznačuje „kvalitativní skok“ v procesu stvoření: jako by mezi člověkem a zvířaty byl podobný rozdíl, jako mezi zvířaty a rostlinami. Člověk je víc než jen „lepší opice“: je stvořen k obrazu Božímu, tj. má duchovní potenciál, který nemá žádný jiný živý tvor.
Člověk dostal kromě požehnání „ploďte se a množte se“, které je identické jako u zvířat, ještě požehnání: „podmaňte si zemi a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem i nad každým živočichem, který se hýbe na zemi“ (1:28). Všimněte si, že panovat není přikázání, nýbrž požehnání. Vyjadřuje přirozenou schopnost člověka – tak byl stvořen.
rabi Šlomo Riskin
V požehnání „podmaňte si zemi“ (1:28) je užito slovo jardu, které znamená „panovat“, může však znamenat též „sestupovat“. To odráží schopnost člověka pozvednout se nad ostatní stvoření i klesnout do hlubin zvrácenosti. Podle židovské tradice je od pádu každému člověku vlastní vnitřní boj mezi dobrým a zlým sklonem (jecer ha tov a jecer ha ra). Úkolem člověka je bdít a dávat prostor dobrému, a ne zlému.
První verze příběhu o stvoření popisuje celý vesmír jako výsledek Božího tvůrčího záměru. Informuje nás, že Bůh je jen jeden a že svět, který kolem sebe vidíme, není výsledkem působení různých bohů. Také naznačuje, že člověk má ve stvoření zvláštní místo. Neřeší však otázku, za jakým účelem byl člověk stvořen, zda má jeho počínání nějaký cíl, ani zda je možné, aby člověk měl se svým Stvořitelem nějaký vztah. Právě tyto otázky jsou tématem druhé verze příběhu o stvoření.
Dvě verze příběhu: Gn 1:1-2:3 (dále jen „příběh A“) a 2:4-2:25 („příběh B“)6
rabi Menachem Leibtag, www.tanach.org
V příběhu A je na prvním místě nebe, pak země; v příběhu B je tomu naopak. To ukazuje na odlišný úhel pohledu. Příběh A popisuje strukturovaný vývoj stvoření od jednoduššího ke složitějšímu, vrcholící člověkem. V příběhu B je člověk na prvním místě, ostatní stvoření je definováno podle toho, jaký má vztah k člověku.
A: Člověk si má podmanit svět a panovat, je mu dáno bezpodmínečné požehnání, aby se plodil a množil. Člověk byl stvořen jako muž a žena, kteří jsou tedy zcela rovnoprávní.
B: Člověk má za úkol pracovat a střežit. Dostává zákaz a přikázání. Je zde ustanoveno manželství, vztah mezi mužem a ženou je strukturovaný, vyjadřuje jejich rozdílné úlohy.
Příběh A lze chápat jako popis přirozeného světa a procesů v něm probíhajících. Bůh (םיהולא, Elohim) je tvůrce a pán světa, člověk je součástí stvoření.
Příběh B vyjadřuje, že Bůh má k člověku zvláštní vztah: dává mu úkoly, volá jej k zodpovědnosti, staví mu hranice. Boží jméno použité v tomto případě je הוהי (j-h-v-h, Hospodin). Toto slovo je odvozeno od slovesa „být“ a vyjadřuje mj. fakt, že člověk může zakusit Boží přítomnost a nacházet k Bohu osobní vztah.
Příběh A popisuje přirozený svět, příběh B duchovní svět. Příběh A vyjadřuje univerzálnost – týká se všech stejně, celého stvoření. Příběh B vyjadřuje zvláštnost – linie Božího vztahu k člověku pokračuje v rodopisu Abrahama a v dějinách Izraele až po dnešní dobu.
Proč začíná Bible stvořením?
Rašiho komentář (Berešit 1:1) říká: bylo by logické, kdyby Tóra – kniha Zákona – začala prvním přikázáním, tj. Ex 12:2. Proč tedy začíná příběhem o stvoření?
Proto, že nám chce sdělit, co je napsáno v Žalmu 111:6:
„Moc skutků svých dal poznat lidu svému, když v dědictví jim dal kořist po bezbožných“ (Fischlův překlad).
„Svému lidu ohlásil své mocné činy, že mu dá dědictví pronárodů“ (Ekum)
Když národy světa budou Izraeli říkat: Vy jste bandité, kteří ovládli zemi sedmi národů obývajících Kenaán,“ Izrael odpoví, že celý svět patří Bohu, který jej stvořil, a zemi dal, komu se Jemu zlíbilo. (To je komentář z 11. století!)
Ramban odpovídá na stejnou otázku takto:
„Je velmi nutné, aby Tóra začínala příběhem o stvoření, neboť to je šoreš ha emuna, kořen naší víry v Boha.“
Jde o to, aby člověk pochopil, že byl stvořen se zvláštním potenciálem žít ve vztahu k Bohu. Současně musí rozumět tomu, že byl postaven do tohoto fyzického světa a musí v něm žít s vědomím, že celý svět je Božím stvořením.
III. Jednotlivé verše
Poznání dobrého a zlého
Gn 3:5
5 Bůh totiž ví, že v den, kdy z něho budete jíst, se otevřou vaše oči a budete jako bohové: budete znát dobro i zlo.
rabi Jisroel Ciner, www.torah.org
Co je vlastně tak nebezpečného na poznání dobrého a zlého? Touto otázkou se židovští komentátoři pochopitelně zabývají rozsáhle. Rambam uvádí, že Adam před pádem vůbec neznal pojem dobra a zla; uměl rozlišovat pouze mezi pravdou a lží. Jinými slovy, uměl dokonale rozpoznat dobrotu dobra a špatnost zla, takže ve skutečnosti se nerozhodoval mezi dobrem a zlem, ale mezi pravdou a lží. Myšlenka, že by mohl udělat něco zlého, mu připadala stejně absurdní, jako kdyby mu někdo radil, aby skočil do ohně.
Čím více se vzdalujeme od takto jasného, ostrého vidění věcí, tím více uvažujeme v kategoriích dobra a zla, správného a nesprávného, vhodného a nevhodného… Zlo se pak stává reálnou možností. Začneme si myslet, že bychom sice neměli něco udělat, ale že by nám to mohlo přinést různé výhody… Ztrácíme schopnost vnímat pravdu a lež – v důsledku ovoce stromu poznání dobrého a zlého.
First Fruits of Zion, ffoz.org
Gn 2:1
Tak byla dokončena nebesa a země i všechen jejich zástup.
Tento verš zavádí významný pojem odpočinutí, který se později v Tóře dále rozvádí v podobě ustanovení o šabatu. S odpočinutím souvisí dokončení – Bůh dokončil své dílo, a proto odpočinul. Podle Nové smlouvy je stejný pojem odpočinutí úzce spjat s dílem Mesiáše:
Heb 4:3-4
Když důvěřujeme v dílo Mesiáše, jímž nás smířil s Bohem, je to totéž, jako když vstupujeme do odpočinutí. Existuje přímá analogie mezi tím, jak Bůh dokončil veškeré své dílo stvoření, a tím, jak Mesiáš dokončil naše vykoupení. Stejně jako Bůh přestal pracovat, také my – nové stvoření – máme žít vírou.
Gn 1:26
Učiňme člověka k našemu obrazu, podle naší podoby
Při stvoření člověka je najednou použito množné číslo, jako kdyby se Bůh s někým radil. Rabíni říkají, že není jasné s kým. V Přísloví 8:22-30 je zajímavý výrok o moudrosti, která byla Bohu po boku ještě před stvořením.
Také samo slovo Bůh (Elohim) je gramaticky v množném čísle. V tomto bodě se tradiční židovské a křesťanské výklady liší, křesťané v těchto textových poukazech vidí náznak existence trojice.
Nový zákon (Jan 1:1-3) ukazuje výslovně na Ježíše jako na toho, kdo je od počátku. Přitom používá nápadného textového poukazu, když evangelium začíná stejnými slovy, jako první kniha Bible: „na počátku“ (berešit).
Ef 1:4 mluví o tom, že v Mesiáši jsme byli vyvoleni již před stvořením světa, tj. On už tehdy existoval.
Vzývání jména Hospodinova
rabi Menachem Leibtag, www.tanach.org
Gn 4:25-26
25 A když Adam znovu poznal svou ženu, porodila syna a dala mu jméno Set,7 neboť řekla: „Bůh mi věnoval jiné semeno místo Ábela, kterého zabil Kain.“
26 Setovi se pak také narodil syn, a dal mu jméno Enoš.8 Tehdy začalo vzývání Hospodinova jména.
Slovo „začalo“ (huchal) někteří vykladači čtou jako „znesvětit“. Verš tedy lze číst buď:
„Tehdy začalo vzývání jméno Hospodinova“
nebo: „Tehdy bylo znesvěceno jméno Hospodinovo.“
Slovo „vzývat“ zní v hebrejštině kara. Stejný výraz se objevuje v dnešním oddíle vícekrát v jiném kontextu, kdy je překládán „pojmenovat, nazvat“: Bůh nazval den a noc, nebi, zemi, moře atd. (Gn 1:1-10). Člověk dostal za úkol pojmenovat tvorstvo (2:19-20).
Verši 4:26 lze tedy s tímto čtením rozumět také tak, že „tehdy začalo pojmenovávání jména Hospodinova“, tedy že lidé začali různým věcem kolem sebe dávat Hospodinovo jméno, tj. nahradili Jediného neviditelného Boha viditelnými věcmi. To by byl začátek modlářství, a tedy začátek znesvěcení jména Hospodinova.
Člověk byl stvořen, aby potřeboval vykoupení
Rabi Aron Tendler, http://www.torah.org/learning/rabbis-notebook/5766/bereishis.html
Raši (v komentáři ke Gn 2:7, příběhu o stvoření Adama) zmiňuje midraš Tanchuma, podle kterého hlínu použitou k zformování Adama „Bůh shromáždil z místa, kde jednoho dne bude postaven oltář (na Chrámové hoře). Jako kdyby Bůh říkal: „Kéž Adam najde odpuštění a přežije!“
Ať už je přesný význam tohoto midraše jakýkoli, je jisté, že Adam byl od počátku stvořen tak, že se předpokládalo, že k přežití potřebuje odpuštění. Jinými slovy, lidstvo potřebuje milosrdenství a odpuštění, aby přežilo svá vlastní selhání a vyhnulo se trestu, který by znamenal jeho destrukci. To znamenáí, že jsme byli stvořeni tak, abychom vykoupení potřebovali a vyhledávali.
NOAH
Gn 6:9 – 11:32
Haftara: Iz 54:1-55:5
Nová smlouva: Mt 24:36-44
I. Otázky ke studiu
1. Najděte výskyty slova „rodopis“ v dnešním oddíle (případně v celé knize Genesis). Jaké historické úseky jsou jimi ohraničeny? Lze říci, že souvisejí s určitým Božím zásahem do běhu světa?
2. Označují slova „rodopis“ v následujících verších Gn 2:4, 5:1, 6:9, 10:1, 11:10, 11:27 vždy konec předchozího, nebo začátek následujícího oddílu?
3. Všimněte si, že na konci několika oddílů najdeme příběh, který nějak souvisí se slovem „jméno (šem)“ – viz Gn 4:26, 9:26, 11:4, 12:8. Myslíte, že je zde nějaká významová souvislost?
4. Co znamená v překladu jméno Noe a jak je komentuje Lámech (Gn 5:28-29)? Myslíte, že tento význam souvisí s potopou?
5. Žil ještě Adam, když se narodil Noe?
6. Kdo je podle Gn 10 praotcem Semitů? Kdo Hebrejů?
7. Byl Šem nebo Heber naživu za života Abrahama?
8. Proč myslíte, že se Terach vydal do Kanaánské země (ještě předtím, než to Hospodin přikázal Abramovi)? Proč tam nedošel?
9. Kdo byly tři děti Háranovy podle Gn 11:27-29? Kdo se o ně postaral? Je možné, že Jiska je Sáraj? (Srovnej Gn 20:12.)
10. Existuje v Bibli nějaký obraz, který se podobá babylonské věži, ale s opačným „duchovním znaménkem“? (srov. např. Iz 2:2-4; Sk 2:5-11)
11. Přečtěte si Gn 11:9-10. Proč se v 10. verši „vracíme“ v čase zpátky až k Šemovi?
II. Poznámky k textu
rabi Menachem Leibtag, www.tanach.org
Rodopisy – toldot
V knize Genesis se opakuje slovo toldot – dějiny1. Při bližším zkoumání je zřejmé, že tímto výrazem je celá kniha rozdělena na jednotlivé tématické úseky. Výskyt tohoto slova je možné považovat buď za závěr shrnující předchozí oddíl, nebo – jak uvádí rabi Menachem – za nadpisek, který uvádí oddíl následující.
Obsah prvních takto vymezených oddílů se dá shrnout takto:
2:4 – 5:1 stvoření člověka, pád, vyhnání z ráje
5:1 – 10:1 svět před potopou, Noe, potopa
10:1 – 11:10 Noemovy děti, národy po potopě, babylonská věž
11:10 – 11:27 Šemovy děti po Teracha
11:27 – 25:12 Terach, Abraham.
(Takto definované oddíly se dají sledovat v knize Genesis i dál, vrátíme se k tomu v dalších výkladech.)
Na první pohled jde o prostý popis rozvoje lidského rodu. Každý z takto vymezených časových úseků však zároveň popisuje určitou Boží intervenci v dějinách. Z toho se učíme, že v rozvoji lidské civilizace máme vidět Boží ruku.
První tři úseky jsou univerzalistické, tj. příběh se týká se všech lidí (70 národů vzešlých z Noemových dětí v kapitole 10 symbolizuje celé lidstvo). Není mezi nimi žádný národ, který by byl oddělen od ostatních. Každý z těchto „obecně lidských“ příběhů končí trestem za lidské hříchy (vyhnání z ráje, potopa, zmatení jazyků).
Od 11. kapitoly, počínaje rodopisem Šemovým, se Bible soustřeďuje na jeden konkrétní národ – potomstvo Abrahamovo. Jednotlivé oddíly popisují postupný proces vyvolení potomků Abrahama, Izáka a Jákoba, tedy izraelského národa. Jde o prorocký záznam Božího jednání, jehož smysl je zřejmý už z pouhého porovnání s předchozím textem: má vést k nápravě situace vzniklé lidským hříchem.
Dodávám:
Jak říká rabi Menachem, tento obecný princip lze nazvat „odplatou za hřích je smrt“. Čtenáře Nového zákona to ihned vede do listu Římanům, kde Pavel konstatuje totéž:
– neboť všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva (Řím 3:23)
– neboť odplatou za hřích je smrt, ale Božím darem je věčný život v našem Pánu, Ježíši Kristu (Řím 6:23).
Potvrzuje se tím univerzální platnost tohoto principu pro všechny lidi. Současně je v druhém verši řešení: věčný život v osobě Ježíše Krista.
Jak souvisí toto řešení, tedy evangelium, s vyvolením Abrahama, tedy druhým tématem, které rabíni v dnešním oddíle nacházejí? Diskutujte.
Příběh o Abrahamovi nám podává informaci o kořenech našeho vykoupení. Ne nadarmo je na počátku Matoušova evangelia Ježíšův rodokmen, který začíná právě u Abrahama (Mt 1:1). Na jiném místě je uvedeno, že Ježíš je z izraelského rodu (Řím 9:5). Vyvolením Abrahama začal proces vykoupení, který v Ježíši vyvrcholil: On vzal na sebe naše hříchy a otevřel nám novou, živou cestu do Boží přítomnosti (Heb 10:19-20), v něm Bůh potvrdil a naplnil vše, co činil s izraelským národem a co mu zaslíbil. Podle Ga 3:7,26-29 se vírou v Ježíše stáváme potomky Abrahamovými a máme podíl na zaslíbení, které mu bylo dáno. To je pádný argument proti teologii náhrady: kdyby Bůh zrušil smlouvu s Abrahamem, nemělo by pro nás žádný význam, že jsme k ní připojeni.
Jméno – šem
Proč Bůh vyvolil Abrahama právě po katastrofě s Babylonskou věží? Jinými slovy, proč se v tomto okamžiku lidských dějin začíná zvláštním způsobem věnovat jednomu člověku a později národu?
Všimněme si, že každý oddíl zakončený slovem toldot obsahuje nějakou událost, v níž se vyskytuje hebrejské slovo šem – jméno.
Gn 4:26
Setovi se pak také narodil syn, a dal mu jméno Enoš. Tehdy začalo vzývání Hospodinova jména.
Bez ohledu na interpretaci tohoto verše (viz výklad Berešit) je zřejmé, že vzývání Božího jména je něco, k čemu Bůh člověka stvořil. Stojí za pozornost, že tento verš je na konci oddílu, který popisuje pád člověka. I po vyhnání z ráje Bůh očekává, že jej člověk bude hledat. Nicméně vývoj lidstva tuto Boží touhu nenaplnil, a dospěl do bodu, kdy Bůh musel uvést na svět potopu. Po ní se opět na začátku nového období objeví výraz šem:
Gn 9:26-27
26 Řekl také:
„Požehnaný buď Hospodin,
Bůh Šemův;
ať je Kanán jeho otrokem!
27 Kéž Bůh rozšíří Jáfeta,
aby se usadil v Šemových stanech;
ať je Kanán jejich otrokem!“
Noe dal jednomu ze svých synů jméno Šem, což mohlo být výrazem naděje, že jeho syn naplní Boží očekávání a bude vzývat Hospodinovo jméno. Židovská tradice dokonce říká, že Šem byl zakladatelem první ješivy – náboženské školy, v níž pak studovali Heber, Abraham, Izák i Jákob. Nicméně ani tato naděje není naplněna – další oddíl končí pokusem o stavbu Babylonské věže. I tento příběh obsahuje jméno, ale v jiném smyslu:
Gn 11:4
Řekli totiž: „Pojďme, postavme si město a věž, jejíž vrchol dosáhne až k nebi; a tak si udělejme jméno, abychom nebyli rozptýleni po celé zemi!“
Tato věta je klíčová pro pochopení, co bylo vlastně tak špatného na budování „Babylonské unie“: byl to jejich postoj k Bohu – místo, aby se soustředili na hledání Jeho Jména, úplně Jej ze svého uvažování vypustili. Namísto toho si chtěli vybudovat vlastní jméno, tj. oslavit člověka a jeho moc. Bůh musel tuto společnost, v níž byl člověk postaven do centra, rozptýlit.
Následující oddíl otevírá další kapitolu Božího jednání s člověkem. Začíná rodopisem Šemovým, který vede k Abrahamovi. Příběh o Babylonské věži by se neměl považovat za oddělený od následujícího: naopak připravuje scénu pro vyvolení Abrahama, jehož úkolem bude navrátit lidstvu známost Hospodinova jména. Není proto překvapením, že jakmile Abraham přišel do Kanaánské země, postavil oltář a vzýval jméno Hospodinovo:
Gn 12:8
Odtud se pak přesunul k hoře na východ od Bét-elu. Vztyčil svůj stan mezi Bét-elem na západě a Ajem na východě a postavil tam oltář Hospodinu a vzýval Hospodinovo jméno.
Později vyvolil Hospodin v Kanaánské zemi místo, kde dal spočinout svému jménu (Dt 12:5) – Jeruzalém. Prorok Izaiáš pak popisuje situaci, kdy se kolem tohoto místa shromáždí celé lidstvo; to bude definitivní „náprava“ hříchu Babylonské věže. Všimněte si podobností následujícího oddílu s příběhem o babylonské věži – a rozdílů.
Iz 2:2-4
I stane se v posledních dnech, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor, bude povznesena nad pahorky a budou k ní proudit všechny pronárody.
Mnohé národy půjdou a budou se pobízet: „Pojďte, vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my po jeho stezkách budeme chodit.“
Ze Siónu vyjde Tóra, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma.
On bude soudit pronárody, on ztrestá národy mnohé. I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebude se již cvičit v boji.
V této souvislosti se také cituje verš z proroka Sofoniáše jako konečný cíl pro lidstvo, kvůli kterému Bůh vyvolil izraelský národ:
Sof 3:9
Tehdy očistím rty každého lidu a všichni budou vzývat Hospodinovo jméno a sloužit mu společnou paží.
Johannes Gerloff:
Slovo „antisemitismus“, hebrejsky antišemiut, bylo jako označení protižidovské nenávisti sice vytvořeno až v 19. století, ale zpětně mu můžeme připsat pozoruhodný biblický význam. Jestliže linie Šemova, která pokračuje Terachem a Abrahamem, v našem oddíle označuje Boží iniciativu, která je protiváhou neúspěšných lidských snah, pak antisemitismus znamená odpor proti tomuto Božímu plánu. Tento výklad ilustruje slovo řečené Abrahamovi v Gn 12:1-2 a potvrzené na mnoha dalších místech v Bibli. Božím záměrem je skrze Izrael požehnat světu a každý, kdo se staví proti národu, který si k tomu Bůh vybral, se staví proti Bohu samému a uvaluje na sebe prokletí. Z toho mimochodem plyne, že i někteří Židé mohou být antisemity, jestliže odporují svému povolání a bojují proti své identitě.
Dodávám:
Noe a potopa jsou v Novém zákoně několikrát zmíněny. Základní význam najdeme např. v Mt 24:36-44: Na svět přijde ještě jeden den soudu, který bude podobný dni potopy v tom, že přijde náhle.
Na tom je zajímavé, že potopa zase tak nečekaná nebyla: podle midraše stavěl Noe archu sto dvacet let, a to proto, aby jej lidé viděli a ptali se, co dělá. V rozhovoru snad mohl Noe své vrstevníky varovat a přimět k pokání. Oni se však zatvrdili, a proto zahynuli.
Ohlasy této tradice lze najít v dalších novozákonních pasážích: v 2. Pt 2:5 je Noe nazván „kazatelem spravedlnosti“ a v 1. Pt 3:19-20 je zmínka o tom, že po dobu stavby archy Bůh vyčkával s trestem a projevoval shovívavost. Nový zákon popisuje ještě další projev Boží shovívavosti vůči předpotopní generaci: sám Ježíš k nim sestoupil, aby jim opět kázal – jako předtím Noe.
Klíčovým poselstvím, které je aktuální pro nás dnes, je tedy varování a výzva k pokání. Také dnes ten, kdo chce, může najít znamení, jež by ho měla přivést k zamyšlení. Naším úkolem je „kázat“ svými slovy a skutky.
III. Poznámky k jednotlivým veršům
rabi Menachem Leibtag, www.tanach.org
Gn 2:4 Zde je první výskyt slova „rodopis“. Zatímco jinde následuje výčet potomků, zde jsou v roli „rodičů“ nebe a země? Cožpak mají nějaké děti?
V následujících verších čteme o stvoření člověka: toho lze považovat za plod spojení nebe a země. Bůh druhého dne oddělil nebe od země, což nebylo „dobré“. Avšak člověk na rozdíl od ostatního stvoření v sobě obsahuje kromě pozemské složky také něco nebeského a má potenciál obé opět spojit.
rabi Šlomo Katz. http://www.torah.org/learning/hamaayan/5765/noach.html
Gn 6:9, 7:1
6:9 Toto je Noémův příběh. Noé byl spravedlivý muž, dokonalý ve svých pokoleních; Noé chodil s Bohem.
7:1 Hospodin tedy řekl Noémovi: „Vejdi ty i všechen tvůj dům do archy, neboť vidím, že ty jsi v tomto pokolení můj spravedlivý.“
V prvním z uvedených veršů je řečeno, že Noé byl spravedlivý a dokonalý, zatímco ve druhém jen, že byl spravedlivý. Jak to? Rabi Moše Grünwald z Chustu vysvětloval, že Noé byl ve své generaci spravedlivý, avšak ne dokonalý. Když však spojíme jej se všemi ostatními svatými, kteří z něj vzešli, jako by byl dokonalý. Byl tedy „dokonalý ve svých pokoleních“, ale „spravedlivý ve svém pokolení“.
http://www.torah.org/learning/olas-shabbos/5764/noach.html
Raši zase vysvětluje, že není dobré člověka chválit před ním samotným, aby nezpychl. Proto je slovo o dokonalosti pouze ve vyprávění, ale ne v přímé řeči k Noémovi.
Raši také uvádí: Někdo rozumí výroku, že „byl spravedlivý ve svém pokolení“ pozitivně: i v tak zlém pokolení byl spravedlivý. Jiní negativně: byl spravedlivý jen ve svém pokolení: kdyby žil mezi jinými spravedlivými, nebyl by tak výjimečný.
Gn 6:20, 7:2
6:20 Z ptáků podle jejich druhů, z dobytka podle jeho druhů i ze všech zemských plazů podle jejich druhů, z toho všeho k tobě přijde po páru, abys je zachoval naživu.
7:2 Ze všech čistých zvířat vezmeš k sobě po sedmi párech, samce a jeho samici; ze všech zvířat, jež nejsou čistá, však jen po dvou, samce a jeho samici.
Jak to, že nečistá zvířata přišla sama, zatímco čistá musel Noé přivést?
Nachmanides (Ramban) vysvětluje, že Bůh nechtěl, aby košer zvířata přišla dobrovolně, protože některá z nich musela být později obětována, tedy zabita. Každý tvor má od Boha pud sebezáchovy, který je součástí principu spravedlnosti, s nímž byl stvořen svět. Tento instinkt zvířata přivedl před potopou do archy. Avšak týž instinkt varoval právě čistá zvířata, neboť některá z nich nakonec nalezla smrt. Bylo by od Boha „nespravedlivé“, kdyby jim dal instinkt, který by je přivedl k smrti.
Rabi Šlomo Katz, http://www.torah.org/learning/hamaayan/5764/noach.html
Gn 8:20
Noé tehdy postavil Hospodinu oltář a vzal ze všech čistých zvířat a ze všeho čistého ptactva a obětoval na oltáři zápalné oběti.
Podle židovské tradice Noemovi chyběla do jisté míry víra (viz Raši k Gn 7:6). Noe měl zřejmě určité pochybnosti ohledně toho, zda Bůh skutečně bdí nad zemí. Proto přinesl po potopě zápalné oběti, které slouží jako smíření za špatné myšlenky, v tomto případě Noemovy pochybnosti. Ty podle jiného midraše spočívaly v tom, že Noe věřil pouze rozumově, ale nikoli srdcem. Důkaz se spatřuje ve verši Gn 7:7:
A Noé vešel do archy, i jeho synové, jeho žena a ženy jeho synů s ním, kvůli vodám potopy.
Noé totiž vešel až kvůli vodám potopy. Kdyby byl opravdu věřil, byl by do archy vstoupil dříve než na poslední chvíli. Nedostatek jeho vnitřního přesvědčení se pak vykládá jako důvod, proč byl coby kazatel neúspěšný: nepodařilo se mu přesvědčit nikoho z jeho generace.
Haftara
Iz 54:11-13
11 Ty utištěná, vichrem zmítaná, útěchy zbavená, hle, já ti do omítky vsadím drahokamy, za základ ti dám safíry.
12 Cimbuří ti udělám rubínová, brány berylové a celé tvé obezdění z drahokamů.
13 Všichni tví synové budou Hospodinovými učedníky; hojnost pokoje zjednám tvým synům.
rabi Menachem Leibtag, www.tanach.org
Rabi Elazar (Brachot 64a) na základě tohoto verše říká, že „ti, kdo studují Tóru, rozmnožují pokoj ve světě“. Odvozuje to z toho, že slovo kol banaich (všichni tví synové) čte kol bonaich = všichni tví stavitelé. Verš 13 by pak zněl:
„Všichni tví stavitelé jsou Hospodinovými učedníky a hojnost pokoje je tvých stavitelů.“
Všimněte si, že tato interpretace dobře zapadá do kontextu předcházejících veršů, kde se mluví o stavbě Jeruzaléma. Stavitelem je ovšem v židovském výkladu přeneseně ten, kdo se zabývá výkladem Božího slova.
Dodávám:
Ježíš učil: „Blahoslavení, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“ (Mt 5:9) Jak je vidět, tento verš má souvislost s Iz 54:13. Předně z něj plyne, že být synem Božím znamená být učedníkem Božím. Vezmeme-li navíc v úvahu výše zmíněné talmudické čtení „stavitel“ místo „syn“, máme charakteristiku stavitelů Božího díla jako těch, kdo působí pokoj.
V obou případech, pro židy i křesťany, z toho vyplývá zajímavá praktická aplikace pro mír na Blízkém východě.
Uvažujte, co znamená obraz stavitele ve světle novozákonních míst. Ve Zjevení 21:18-20 je popis nového Jeruzaléma, který zjevně navazuje na Iz 54:11-12. Kdo je stavitelem tohoto města? Srovnejte také s 1 Kor 3:11-12. Podle tohoto verše křesťané staví něco ze zlata, stříbra atd. Mohlo by to souviset?