Velké pobřežní srázy způsobené Potopou

Michael J. Oard

Z creation.com přeložil Pavel Akrman – 01/2023. Translation granted by Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com.

Velké pobřežní srázy jsou strmé svahy nebo útesy, které se nacházejí podél některých kontinentálních pobřežních oblastí. Obvykle jsou velmi dlouhé – až několik tisíc kilometrů – a často přes 1 000 metrů (3 300 stop) vysoké.¹ Vedou rovnoběžně s pobřežím, vzdálené od něho obvykle 100 až 200 kilometrů (60 až 120 mil) ve vnitrozemí, a nejsou výsledkem geologických poruch, které by způsobily pozvednutí země, ale jsou tvořeny erozí. Velké pobřežní srázy oddělují povrch plošiny (erozní neboli planární povrch²) od pobřežní planiny (obrázek 1).

Obrázek 1. Profil pobřežního velkého srázu, o kterém se předpokládá, že erodoval do vnitrozemí z blízkého pobřeží (kresba od Melanie Richard).

Pobřežní srázy jsou jedním z nejvýznamnějších topografických prvků nalezených na Zemi.³ Pozoruhodné příklady pobřežních velkých srázů obklopují jižní Afriku a táhnou se podél východní Austrálie, východní Brazílie a západní Indie.

Jižní Afrika

Obrázek 2. Část srázu Drakensburg (Dračí hory).

Ten nejpůsobivější sráz probíhá téměř nepřetržitě paralelně s jižním africkým pobřežím. Začíná na západě v Namibii, otáčí se kolem jižního cípu Afriky a končí směrem k jižnímu Mosambiku. Je 3 500 kilometrů (2 200 mil) dlouhý, i když s několika velkými mezerami. V Namibii leží od pobřeží více než 100 kilometrů (60 mil) do vnitrozemí, ale v jihovýchodní Africe je to asi 200 kilometrů (120 mil) do vnitrozemí. Strmý sráz se tvoří na obecně horizontálních sedimentárních horninách, s výjimkou Namibie.⁴ Část tohoto srázu ve vnitrozemí, od jihovýchodního afrického pobřeží – Drakensberg (Dračí hory) – je vysoký 3 000 metrů (10 000 stop) (obrázek 2). Jedná se o hlavní erozní rys, který odděluje vysoko položený povrch od více erodované pobřežní pláně.⁵ Tato vysoká planina je součástí erozního afrického povrchu, který pokrývá velkou část Afriky.^6,7

Východní Austrálie

Australský velký sráz se táhne od severu k jihu přímo do vnitrozemí od pobřeží východní Austrálie.⁸ Je přes 2 400 kilometrů (1 500 mil) dlouhý a jeho výška se pohybuje od 200 do 1 000 metrů (650 až 3 300 stop).

Obrázek 3 ukazuje vertikální útesy srázu západně od Sydney v Austrálii. Existuje několik mezer, kde se nedá sráz s jistotou nepřetržitě vysledovat. Sráz odděluje horní povrch neboli náhorní planinu od erodovaného pobřežního pásu, podobně jako v jihovýchodní Africe. Plošina je erozní povrch, jehož podložní horniny byly obroušeny, z nichž některé jsou ostře nakloněny k horizontále. V těchto oblastech zůstaly v blízkosti srázu izolované zbytky eroze (obrázek 4).

Obrázek 3. Velký australský sráz obklopující údolí Grose Valley západně od Sydney v Austrálii, z vyhlídky Govetts Leap.

Západní Indie

Většina indického poloostrova je obklopena srázem, podobně jako v jižní Africe. Nejlépe je rozvinutý v západní Indii, kde má celkovou délku přes 1 500 kilometrů (900 mil). Výška srázu se liší, přičemž jeho nejvyšší bod je v jižní oblasti asi 2 200 metrů (7 200 stop).⁹ Jeho vzdálenost od pobřeží se pohybuje od 30 do 100 kilometrů (20 až 60 mil).

Východní Brazílie

Dobře viditelný sráz ve východní Brazílii, podobný ostatním pobřežním velkým srázům, odděluje od pobřežní planiny vysokou oblast zvanou Brazilská vysočina.¹⁰ Nejvyšší část se nazývá Serra do Mar a zabírá 800 km (500 mil) rovnoběžně s pobřežím, s maximální výškou 2 245 metrů (7 300 stop).¹¹

Obrázek 4. Erozní povrch na náhorní plošině západně od velkého srázu, západně od Sydney v Austrálii. Uprostřed obrázku je patrný erozní zbytek.

Sráz Blue Ridge Mountains, USA

Sráz Blue Ridge na jihu Appalačského pohoří je také považován za velký sráz, i když je ve srovnání s ostatními nízký. Je asi 500 kilometrů (300 mil) dlouhý a průměrně 300 až 500 metrů (1 000 až 1 600 stop) vysoký.¹² Nejstrmější je v západní Severní Karolíně, kde se vertikálně tyčí do výšky asi 600 metrů (2 000 stop) (obrázek 5).

Obrázek 5. Blue Ridge Escarpment, 600 metrů (2 000 stop) vysoký útes, v Caesars Head State Park, Severní Karolína, USA

Sekulární geologické potíže

Velké pobřežní srázy nebyly způsobeny zlomy, které pak zvedly rovinaté plošiny, ale byly vytvořeny spíše erozí, která odstranila pevninu blízko pobřeží a zanechala pobřežní pás na úrovni moře (nebo blízko něj) široký až 200 kilometrů (125 mil). (Obrázek 1). Toto, stejně jako další neočekávané geologické rysy, představuje záhadu pro sekulární vědce, kteří se domnívají, že k erozi docházelo pomalu po mnoho milionů let.

Tito uniformitariánští geologové očekávali, že množství eroze bude ovlivněno tvrdostí hornin pod nimi. Měkčí horniny by měly erodovat rychleji než tvrdší, jak to pozorujeme dnes. Jenže i když se tyto srázy vytvořily na různých horninách s proměnlivou tvrdostí, vykazují pouze malé změny, přestože jde o různé typy hornin.^4,5 V celkovém erozním procesu nehrála tvrdost hornin žádnou nebo jen malou roli.

Geologové s vírou v dlouhé věky se také snaží vysvětlit erozi z hlediska měnícího se místního klimatu. Nicméně oblastmi, které mají velmi rozmanité podnebí, od teplého vlhkého až po poušť, prochází sráz v jižní Africe.⁷ Přesto si tento sráz zachovává podobný tvar, bez ohledu na klima. To přidává další rozporuplnost uniformitariánskému principu, na kterém je postavena sekulární geologie.

Ale nejvíce matoucím aspektem pobřežních velkých srázů je to, že skutečná rychlost eroze je pro časové měřítko sekulárních geologů příliš rychlá. Pokud Velký sráz v jižní Africe začal u pobřeží, jak se všeobecně věří, pak se někteří geologové domnívají, že erodoval do vnitrozemí 160 kilometrů (100 mil) za „pouhých“ 30 milionů let (v jejich časovém rámci). Nicméně jiní geologové se domnívají, že taková eroze musela trvat mnohem déle.

Ve snaze odstranit tyto problémy někteří sekulární geologové navrhli, že díky erozi se mohla sesunout celá oblast, přičemž strmý sráz zůstal na místě po miliony let. Tato alternativa není příznivá pro jejich filozofii, hlavně proto, že jakmile se už vytvořila rovinatá plocha, neklesají o moc její velké části díky erozi.¹³ Kromě toho by srázy měly být postupem času zaoblené, protože strmé svahy a svislé stěny podléhají erozi mnohem rychleji než vodorovné povrchy.^14,15

Velké srázy se vytvořily během ústupu vod Potopy

Ti, kteří studovali pobřežní velké srázy připouštějí, že vznikly kontinentálním zdvihem, kdy oceánské pánve klesly o tisíce metrů.¹⁶ To je přesně to, co bychom očekávali ve druhé části Noemovy Potopy, kdy se kontinenty zvedly, oceánské pánve poklesly a vody Potopy ustoupily do oceánu. K obrovské kontinentální erozi došlo během počínající ústupové fáze Potopy.¹⁷ Na počátku ústupové (abativní) fáze neboli ještě při plošném odtoku vod, pokrývala voda obrovské oblasti kontinentů, pravděpodobně stovky až tisíce kilometrů napříč, a tekla velmi širokými proudy.¹⁸ Charakteristickým znakem eroze Potopy je to, že neměla žádný vztah k současnému klimatu a jen málo ji ovlivňovala tvrdost nebo měkkost hornin pod ní, které prudce tekoucí voda stejně vyryla.⁵ Eroze byla rychlá, protože pokud by trvala miliony let, srázy by musely být zaoblené.

Obrázek 6. Schéma potopní eroze velkého pobřežního srázu a kontinentálního okraje u jihovýchodní Afriky (kresba od Melanie Richard).

Obrázek 6 schematicky znázorňuje, co způsobila potopní eroze v jihovýchodní Africe po zdvihu kontinentu a poklesu oceánských pánví.⁶ Vertikální zdvih kontinentů vzhledem k oceánským pánvím, spolu s činností ustupujících vod Potopy, vytvořil povrch africké plošiny (obrázky 6a a b). Pokračující eroze odřízla pobřežní velký sráz, který začínal u pobřeží a s postupující erozí se pohyboval do vnitrozemí (obrázky 6b a c). Erozní suť z Potopy byla smetena do oceánu a usazena na kontinentálních okrajích, které mají na pevninském prahu mírný sklon, který je pak daleko od pobřeží strmější (nezobrazeno).

Tyto gigantické pobřežní velké srázy, celosvětově rozšířené a obrovského rozsahu, tak poskytují mocnější důkaz o celosvětové Potopě podle Genesis. Jejich vytvoření je přesně to, co bychom očekávali během druhé části této události, protože kontinenty stoupaly, oceány klesaly a vody Potopy ustupovaly do moře.

Odkazy a poznámky

1. Ollier, C.D., Morphotectonics of passive continental margins: Introduction, Zeitschrift für Geomorphologie 54:1–9, 1985.
2. Oard, M., It’s plain to see: flat land surfaces are strong evidences for the Genesis Flood, Creation 28(2):34–37, 2006.
3. Van der Wateren, F.M., and Dunai, T.J., Late Neogene passive margin denudation history—cosmogenic isotope measurements from the central Namib Desert, Global and Planetary Change 30:271–307(37), 2001.
4. Moon, B.P., and Selby, M.J., Rock mass strength and scarp forms in southern Africa, Geografiska Annaler 65A:135–145, 1983.
5. Ollier, C.D., and Marker, M.E., The Great Escarpment of Southern Africa, Zeitschrift für Geomorphologie 54:37–56, 1985.
6. Burke, K., and Gunnell, Y., The African Erosion Surface: A Continental-Scale Synthesis of Geomorphology, Tectonics, and Environmental Change over the Past 180 Million Years, GSA Memoir 201, Geological Society of America, Boulder, CO, 2008.
7. Oard, M.J., The remarkable African Planation Surface, J. Creation 25(1):111–122, 2011.
8. Ollier, C.D., The Great Escarpment of eastern Australia: tectonic and geomorphic significance, Journal of the Geological Society of Australia 29:13–23, 1982.
9. Ollier, C.D., and Powar, K.P., The Western Ghats and the morphotectonics of Peninsular India, Zeitschrift für Geomorphologie 54:57–69, 1985.
10. Ollier, C.D., Morphotectonics of passive continental margins with great escarpments; in: Morisawa, M., and Hack J.T. (Eds.), Tectonic Geomorphology, Allen & Unwin, Boston, MA, p. 11, 1985.
11. Ollier, C., and Pain, C., The Origin of Mountains, Routledge, London, U.K., pp. 210–211, 2000.
12. Oard, M.J., Origin of Appalachian geomorphology Part I: erosion by retreating Floodwater and the formation of the continental margin, Creation Research Society Quarterly 48(1):33–48, 2011.
13. King, L.C., The Natal Monocline, second revised edition, University of Natal Press, Pietermaritzburg, South Africa, 1982.
14. Oard, M.J., Earth’s Surface Shaped by Genesis Flood Runoff, michael.oards.net/GenesisFloodRunoff.htm, 2013, chapter 11.
15. Twidale, C.R., Geomorphology, Thomas Nelson, Melbourne, Australia, pp. 164–165, 1968.
16. Pazzaglia, F.J., Landscape evolution models; in: Gillespie, A.R., Porter, S.C., and Atwater B.F. (Eds.), The Quaternary Period in the United States, Elsevier, New York, NY, p. 249, 2004.
17. Oard, M.J., Massive erosion of continents demonstrates Flood runoff, Creation 35(3):44–47, 2013.
18. Walker, T., A biblical geologic model; in: Walsh, R.E. (Ed.), Proceedings of the Third International Conference on Creationism, technical symposium sessions, Creation Science Fellowship, Pittsburgh, Pennsylvania, pp. 581–592, 1994.