Chápání jedů z kreacionistického hlediska

Jerry Bergman

(Z Answers in Genesis přeložil M. T. – 01/2012. Vyšlo na stránkách AiG.)

Souhrn

Článek se zamýšlí nad problémem jedů a dospívá k závěru, že dichotomie mezi jedovatými a nejedovatými chemikáliemi prakticky neexistuje. V nepatrném množství není toxické nic, a naopak ve vysokých koncentracích je toxické všechno. Navíc mají prakticky všechny chemikálie včetně jedů a toxinů důležité funkce v životě i v lidské společnosti. Skutečnost, že jistých chemických sloučenin lze zneužít, nedevalvuje jejich důležitost při užití správném. Oheň nám slouží, když vytápí naše příbytky, když si na něm uvaříme jídlo, nebo když nám poslouží ke sterilizaci lékařských nástrojů, a přece zároveň zavinil ztrátu nesmírného množství životů. Podobně platí, že mnohé prudké jedy a toxiny hrají ve společnosti zásadní pozitivní úlohu. Problémem není povaha samotné sloučeniny, nýbrž její případné zneužití v daném konkrétním případě. Život by vlastně ani nemohl existovat bez některých sloučenin, které jsou pro některé živočichy nebo rostliny jedovaté. A naopak, naše tělo disponuje celou škálou prostředků, kterými se chrání před jedy, a které zneškodňují prakticky všechny toxiny v množstvích, kterým je většina z nás vystavena.

Úvod

Toxiny jsou jedy vyráběné rostlinami, živočichy i bakteriemi, či přítomné přirozeně ve vzduchu, vodě a půdě. Za jed považujeme všechny látky, které chemickou cestou poškozují nějaký organizmus. Některé z nich způsobují korozi, která ničí tkáň přímo; další jsou dráždidly, která způsobují záněty mukózních membrán. Námi užívané termíny ‚toxiny‘ a ‚jedy‘ se svým významem prakticky překrývají, takže použijeme-li v tomto článku jeden z nich, může si ho čtenář klidně nahradit i druhým. Termín jed se v zásadě používá v běžném jazyce, kdežto termín toxin je termínem vědeckým.

Problematika jedů je zatížena mnoha omyly a je daleko složitější, než se ještě donedávna myslelo. Čteme-li o otravě rtutí či olovem nebo o vraždách, které kdosi spáchal pomocí smrtelného jedu jako třeba arseniku, mohou se někteří z nás zeptat, ‚Proč by Bůh stvořil chemikálie, které mohou způsobit lidem tolik škody?‘ Ateisté běžně tvrdí, že milující Bůh by nevytvořil smrticí chemikálie, které zabily miliony lidí. Young soudí, že choroboplodné mikroorganizmy a jedy

• ‚lze výborně chápat v rámci evoluce, [ale] nedávají žádný smysl tehdy, předpokládáme-li nekonečně inteligentního, moudrého a soucitného Stvořitele‘ (1).

Evoluce – konkrétně přírodní výběr – je s to, když se to tak vezme, ‚vysvětlit‘ obě situace. Kdyby neexistovaly žádné jedy, přírodní výběr by takovou situaci mohl vysvětlit za pomoci předpokladu, že jedy ‚vybraly‘ a vyhubily ona zvířata, která se proti nim nedokázala tak úspěšně bránit. Ve skutečnosti se jedy, se kterými si tělo nedokáže tak snadno poradit, vyskytují v přírodě relativně vzácně. Levy a Primack poznamenávají:

• ‚I když existuje zhruba 7 000 rostlin a hub, které vyrábějí či obsahují toxické látky, těch opravdu velmi nebezpečných je mezi nimi jen hrstka. Podle Národní klíringové banky pro střediska kontroly jedů při Správě pro potraviny a léčiva bylo roku 1975 zaznamenáno pouze 7 710 případů vystavení osob rostlinným jedům. Z těchto obětí udávalo 1 190 lidí symptomy otravy, 186 bylo hospitalizováno a 3 zemřeli…většina případů otravy rostlinami probíhá relativně lehce a jedině eventuální alergie příslušné osoby může průběh nemoci zhoršit…‘ (2)

Hlavním důvodem existence toxinů v tomto světě po Pádu je udržování ekologické rovnováhy, která je tak důležitá pro existenci života na Zemi. Příkladem může být penicilin jedovatý pro bakterie, ale neškodný pro lidi, který zachránil miliony životů. Většina rostlin vyrábí toxiny proto, aby se chránila před patogeny. Navíc jsou bakterie pro život nezbytné, protože pomáhají recyklovat organické materiály. Bez nich by nakonec skončily veškeré organické živiny umrtvené ve formách nevhodných pro další výživový cyklus a život by patrně na Zemi vyhynul. Jediným problémem je tedy zabránit nástupu recyklace po dobu života daného živočicha. To zajišťuje jeho imunitní systém, který zahrnuje i produkci toxinů.

Slova ‚jed‘, ‚toxický‘, ‚pesticid‘ i ‚herbicid‘ v sobě všechna zmíněný problém obsahují, protože vzhledem k tomu, že některé chemikálie mohou v některých situacích fungovat jako jedy, jsou vždy pro lidi škodlivé. Ovšem implicitní dichotomie mezi slovy ‚toxický‘ a ‚netoxický‘ je naprosto umělá a brání správnému chápání problému toxicity (3). Chemikálie nejsou svou povahou toxické či jedovaté, toxické či jedovaté je pouze jejich konkrétní dávka; žádná chemikálie není jedovatá v malém množství, a veškeré chemikálie jsou toxické ve velkém množství (4). Stevensovými slovy, ‚V dostatečně velké dávce se může projevit jako jed cokoli‘ (5).

Dokonce i voda je toxická, požijeme-li jí v určitém množství, a může způsobit kóma nebo smrt, požijeme-li ji mnoho v krátké době (6). Taková otrava vodou je vlastně výborným příkladem skutečnosti, že veškeré látky jsou ve velkém množství toxické. Tisdale popisuje následky otravy vodou:

• ‚Objem vody jak uvnitř buňky tak vně stoupá, soli však nepřibývá a dochází tak k otoku a následnému scvrkávání mozkových buněk…K otravě vodou může přitom dojít nedopatřením, zejména v lékařském zásahu u dehydratované osoby. Nejčastěji se tak však děje u schizofreniků…ti mají občas nutkavou potřebu pít vodu‘ (7).

A ve zprávě Správy pro potraviny a léčiva se praví, že eviduje mnoho případů hospitalizací kvůli

• ‚otravám vodou u malých dětí. Prozatím se hovoří o tom, že do nemocnic byly přijaty tři děti s křečemi a hyponatremií způsobenou zřejmě relativně velkým příjmem nevázané vody. U dalších dvou dětí byla prý zjištěna nízká hladina sodíku v krvi s tím, že šlo patrně o důsledek požití vody‘ /8/.

Kyslík je také nutným předpokladem života, ale, jak ví každá zdravotní sestra, jeho nadbytek způsobuje smrt, a předávkování kyslíkem je hlavní příčinou slepoty u předčasně narozených dětí. Kyslík začne být jedovatý tehdy, zvýší-li se p(O2) nad 2.5 atm. (36.8 psi). Důsledkem je oxidace jistých enzymů, která poškodí centrální nervovou soustavu a způsobí kóma, eventuálně smrt. Velkým problémem při studiu abiogeneze je, jak raný život přežíval v přítomnosti kyslíku – proto musí evolucionisté předpokládat, že v oné době atmosféra kyslík neobsahovala, to znamená, že šlo o atmosféru redukční (o důkazech proti hypotéze redukční atmosféry viz Thaxton et al. – (9) a též článek Vytváření podmínek vhodných pro život ).

Mnohé jedy hrají důležitou roli v jistých oblastech života i společnosti (10). Jed je totiž pouze nadměrným množstvím určité chemikálie na nesprávném místě v nesprávný čas. Nízké koncentrace mnoha ‚jedů‘ v těch správných buňkách jsou přitom vlastně nezbytné pro život, a veškeré vitaminy i minerály jsou nad určitou hranicí toxické. Vitaminy A a E jsou nezbytné pro život, ale vysoce toxické, přijímáme-li je ve vysokých dávkách. Ve standardních příručkách o vitaminech, minerálech i doplňcích stravy je vždy uvedena i jejich toxicita (11).

Thalidomid: prokletí či zázračná léčba?

Lék thalidomid se stal nechvalně známým poté, co způsobil četné vrozené vady u novorozenců, zejména tehdy, braly-li ho ženy v určité fázi těhotenství. Ovšem teratogenní účinky způsobující narození dětí bez údů či se znetvořenými údy měl jen jeden z jeho enantiomerů (12,13). I když vědci po zmíněném skandálu s tímto lékem další výzkumy jeho eventuálního terapeutického využití zastavili, nedávné studie zjistily, že je jedním z nejúčinnějších léků proti malomocenství a rovněž může podstatně zlepšit vyhlídky pacientů, kterým byla transplantována kostní dřeň.

Thalidomid se též úspěšně využívá i k léčbě dalších potenciálně zhoubných nemocí včetně aplastické anemie a některých typů karcinomů kostí. Aplastická anemie představuje deficit kvality či počtu erytrocytů způsobený aplazií, nevyvinutím orgánu produkujícího červené krvinky. Konkrétně se zde nevyvine či onemocní kostní dřeň, ve které vzniká většina krvinek. Thalidomid také příznivě ovlivňuje přijetí štěpu hostitelovým organizmem v tom smyslu, že zmírňuje agresivitu, se kterou se transplantovaná cizí tkáň snaží vzepřít novému domovu. Thalidomid přitom není jediným toxinem, který představuje zázračný lék. Jeden seznam vypočítává průkazně kladné účinky rostlinných jedů v lékařství:

• ‚Rostliny a houby produkují celou ohromující škálu nesmírně jedovatých sloučenin. Jde o velmi různorodé látky, které zahrnují prudké jedy působící na srdeční sval a krevní tlak, relaxancia hladkého svalstva, kyanidy, které blokují buněčné dýchání, buněčné jedy bránící syntéze proteinů, sloučeniny na bázi hormonů, halucinogenní chemikálie, dráždidla, zpuchýřující látky, fotosenzibilizátory i rostlinné alergeny. Některé z nich působí rychle a vyvolávají okamžité podráždění, nevolnost, zvracení a průjem, zatímco jiné jsou zákeřnější a způsobují smrt až za delší dobu. I když produkce těchto velmi účinných a sofistikovaných obranných látek chrání rostliny i houby před konzumací jinými organizmy, působí zmíněné jedy rovněž smrt, bolest, svědění i další zdravotní obtíže lidem, kteří takové rostliny či houby buď snědli či s nimi přišli do styku‘ (14).

Ze všech uvedených skupin jedů se staly ve dvacátém století zázračné léky, a další se stále objevují. Za divy moderní medicíny vděčíme totiž v první řadě objevům léků, které dokáží vyléčit či pomoci přežívat těm osobám, které byly kdysi považovány za ztracené.

Toxiny mohou rovněž pomoci zásadním způsobem přežít i z jiných důvodů. Takovým příkladem je například holub růžový, který žije na ostrově Mauricius v Indickém oceánu, ostrově proslaveném výskytem nyní vyhubeného dronteho. Holub růžový dnes žije zřejmě jen díky mechanizmu zvanému aposematizmus. Ten využívá chemikálie jako varovné signály a za účelem ochrany. V tomto případě se lidé či zvířata, kteří pozřou holuba růžového, těžce roznemůžou. Zvířata si na to brzy zvyknou a zmíněnému ptákovi se vyhýbají.

Zajímavé je, že zdrojem toxických chemikálií těchto holubů je zcela jistě ovoce – ptáci běžně konzumují konkrétní plody, jejichž toxiny se hromadí v jejich těle, aniž jim ublíží; otráví se však ta zvířata, která uvedeného holuba uloví a snědí (15). Zvířata, která se brání pomocí toxinů, používají rovněž často nápadné zbarvení, aby se snadno odlišila od zvířat jiných. To umožní jejich predátorům snadnou identifikaci „nejedlé“ kořisti, které se pak vyhýbají.

Jelikož ptáci vydávají mnoho energie a musí vážit málo, je pro ně získávání toxinu z potravy výhodnější, než aby ho syntetizovali vlastními silami a museli tak vynakládat energii, kterou musí šetřit. Přitom zmíněné toxiny jen zřídkakdy predátora zabijí; nejčastěji mu způsobí takové zdravotní obtíže, že se „otrávenému“ ptákovi raději vyhnou. Podobné mechanizmy jsou životně důležité pro udržení rovnováhy v přírodě, která je nutná k tomu, aby se život ve světě po Pádu vůbec udržel.

Botulotoxin

Nejjedovatější látkou, kterou lidstvo zná, je botulin, neurotoxin produkovaný jednobuněčnou bakterií Clostridium botulinum (16). Bakterie způsobující botulizmus je velmi běžnou půdní a vodní bakteriální sporou. Za příznivých podmínek se z ní pak vyvíjí tyčkovitá bakterie Clostridium botulinum. Botulin je ‚šestmilionkrát jedovatější než jed chřestýše‘, a smrtelná dávka pro člověka činí pouhou 1/10 000 miligramu (17). K otravě botulinem dojde obvykle po požití nedokonale připravených masových a zeleninových konzerv nebo jídla kontaminovaného botulotoxinem a projevuje se ochrnutím svalstva (18).

Tento toxin se pevně navazuje na nervová zakončení a neustále blokuje neurotransmitery – chemikálie, které umožňují nervovému vzruchu cestovat od jednoho nervu ke druhému a propojit se na synapsi. Botulotoxin tak brání uvolnění neurotransmiteru acetylcholinu. Podobně jako kdybychom totálně zablokovali vypínač tak, aby se nedalo rozsvítit, blokuje i botulin nervy a brání signálům z mozku dostat se ke svalům. A je-li takto zablokován dostatek nervů, sval prakticky ochabne a ochrne. Smrt nastává tak, že ochrnou dýchací svaly a postižený se udusí.

A přece představuje tenhle nejobávanější ze všech toxinů zázračný lék pro lidi trpící dystoniemi a jinými zdravotními problémy. Dystonie jsou příčinou bezděčných svalových křečí, které vyvolávají mrkání nebo svírání víček, bolestivé zkroucení šíje, svírání prstů a ochrnutí hlasivek (19). Obecně jsou příčinou dystonií nadměrné nervové signály do svalů, které způsobují jejich „panickou reakci“. Tyhle nekontrolované svalové křeče mohou být vyvolány jak vědomou tak nevědomou nadměrnou produkcí elektrických mozkových impulzů.

Léčba botulinem je také vysoce účinná u zhruba 85 procent pacientů, kteří šilhají – trpí takzvaným strabizmem. Z tohoto neduhu obvykle dítě vyroste, když dosáhne věku šesti měsíců, pokud však přetrvává, byl často jediným prostředkem k jeho odstranění chirurgický zákrok, než se začalo s léčbou botulinem. Strabizmus způsobuje nadměrně aktivní oční sval jednoho oka a slabost svalu oka druhého. Mozek pak zpracovává světelnou informaci zachycenou sítnicí tak, že zkombinuje signály zleva i zprava. Je-li slabé oko příliš vychýleno od osy vzhledem k oku dominantnímu, spoléhá se mozek pouze na signály oka silnějšího. Trvá-li tahle situace příliš dlouho, mozek přestane zpracovávat obrazy ze slabšího oka a bezděčně tyhle obrazy potlačí – stav zvaný amblyopie čili tupozrakost. V jejím důsledku začne postižený používat pouze jedno oko, jeho zorné pole je málo hluboké, a má velké problémy s odhadováním vzdáleností. Amblyopie příslušnou osobu rovněž značně sociálně stigmatizuje, což často vede k velkým psychologickým i sociálním problémům při jejím začleňování do společnosti.

Při chirurgickém zákroku odřízne operatér část hyperaktivního svalu, aby ho oslabil a umožnil druhému oku patřičně „srovnat krok“. Nová léčba využívá přesně cílených injekcí botulinu zaměřených na deaktivaci spastického neboli hyperaktivního svalu. Tahle technika většinou navrátí pacientovi normální vidění, aniž je třeba sáhnout k invazivnímu chirurgickému zákroku. Botulin tedy oslabuje spastické čili hypertrofované oční svaly, stejně jako oslabuje svalový tonus u osob trpících botulizmem. Bohužel, zlepšení amblyopie pomocí botulinu není trvalé, jelikož u takto „paralyzovaného“ hyperaktivního svalu nahradí časem nová nervová zakončení své „kolegy“ blokované lékem. Nicméně dnes je zmíněná metoda nejúčinnější léčbou amblyopie a je již považována za standardní lékařskou proceduru.

Terapie pomocí botulinu představuje také velký průlom v léčbě blefarospazmu, nekontrolovaného mrkání, které je často spojeno i se záškuby dalších lícních, krčních i šíjových svalů. Rovněž účinně potlačuje chronické křeče jak písařů tak hudebníků – zvlášť závažný problém u studentů i osob, jejichž práce vyžaduje dlouhé psaní nebo užívání prstů jako třeba u hudebníků, zejména pak houslistů a klavíristů. Botulin představuje také mimořádně slibné vyhlídky pro miliony Američanů trpících spasticitou a tiky zaviněné mozkovou obrnou či jinými příčinami (20, 21, 22, 23).

Úspěchu se rovněž dosahuje u těžké koktavosti, kdy se toxin injikuje do hlasivek; znamená to možnou úlevu pro miliony trpících. Toxin je také účinný při spastické dysfonii, svalových křečích postihujících hrtan a způsobujících těžký chrapot (24). Léčba spočívá v injekci botulinu do musculus thyroarytaenoideus, svalu relaxujícího hlasové vazy a působícího jako jejich adduktor. Dále se botulin velmi úspěšně využívá v léčbě spastického torticollis, mimořádně bolestivé, celkově oslabující křeče krčních svalů způsobující bezděčné stočení hlavy k jedné straně krku (25).

Botulin se dále využívá například k léčbě laryngální dystonie (křečí hrtanových svalů, které způsobují potíže při mluvení) a temporomandibulární dystonie (bezděčných záškubů čelisti, brady a jazyka). Pomáhá dokonce i při třesech jakým je třeba hemifaciální spazmus, mimovolní záškuby či stahy svalů na jedné straně tváře (26). Dystonické poruchy postihují asi 390 lidí z milionu. Než se zavedlo léčení botulinem, existovalo jen málo účinných metod, jak pomoci oné spoustě lidí postižených zmíněnými problémy. Z jedné studie vyplynulo, že úspěšnost botulinové léčby činila v dlouhodobém sledování 85 procent (27). Mnoho lidí se dříve domnívalo, že dystonie mají psychosomatický základ, a objev skutečnosti, že tomu tak není, přinesl jak úlevu trpícím tak jistotu pro lékaře, že uvedené potíže lze léčit.

Botulin je mimořádně složitá molekula – její molekulární váha 80krát převyšuje molekulární váhu inzulinu! Celá ta spousta jejích atomů musí být uspořádána s přesností luxusních hodinek. Její komerční i laboratorní výroba zavedená Edem Schantzem je velmi náročná a stále připomíná spíše umění než vědu. Schantz strávil téměř půl století vývojem metod účinné extrakce čistého toxinu z bakterií. Bylo třeba jeho celoživotního úsilí, aby se dosáhlo zručnosti potřebné k účinné izolaci toxinu z bakterií pro terapeutické účely. Vzhledem k tomu, že je tak jedovatý, činí jeho smrtelná dávka obvykle zhruba pouhou jednu desetitisícinu miligramu (28).

Ironií zůstává, že funkce botulinu v organizmu bakterie samotné dosud není známa. Jde o anaerobní organizmus, který kdysi představoval vážný problém, v době, kdy se doma běžně zavařovalo a techniky konzervace jídel nebyly tak rozvinuté jako dnes. Ačkoli stále tu a tam čteme o případu botulizmu, je dnes vzácný, protože komerční konzervárny musí ze zákona zahřívat své výrobky na teploty a tlaky, které dostačují k zabití nejen bakterie, nýbrž i spor botulizmu. Bohužel zmíněné teploty a tlaky ničí zároveň mnohé vitaminy přítomné v konzervovaném jídle.

Arsenik – jed i důležitý minerál

Patrně nejslavnější ze všech jedů, arsenik, je vlastně důležitým minerálem pro mnoho živočišných metabolických systémů. Používá se běžně jako insekticid či rodenticid a většina výrobků k likvidaci škůdců založených na arseniku obsahuje acetoarzeničnan měďnatý nebo arzeničnan vápenatý či olovnatý (29). Sloučeniny arseniku způsobují smrt tak, že brání buněčným mitochondriím vyrábět pro tělo energii. Konkrétním mechanizmem otravy arsenikem je obvykle blokáda pyruvátdehydrogenázy, enzymu, který v mitochondriích štěpí pyruváty, aby je bylo možno zpracovat a vyrábět z nich energii. Arsenik také snižuje zásoby glukosy a brání její produkci (30). Je rovněž karcinogenní a teratogenní.

Na druhé straně, jak konstatují Lederer a Fersterheim (31), svědčí data z výzkumů o tom, že ‚arsenik je základním vitálním činitelem pro několik druhů zvířat včetně lidí‘. Životně důležitou úlohu pak hraje u mnoha zvířat jako složka enzymů metabolizujících proteiny i jisté aminokyseliny včetně argininu a methioninu. Dospělí lidé potřebují ‚asi 12 až 25 mikrogramů‘ denně (32). Nejběžnějšími metodami měření hladiny arseniku v těle jsou analýzy vzorků moči, vlasů a nehtů (33). Normální lidé mají průměrnou koncentraci 0.005 mg arseniku na každých sto gramů vlasů a vyměšují mezi 0.01 a 0.06 mg arseniku na litr moči. Arsenik je také velmi důležitou surovinou v elektronickém průmyslu a využívá se i při přípravě tkání do prozařovacího elektronového mikroskopu.

Další známé toxiny jako životně důležité minerály

Whitney et al. (34) shrnují některé důkazy o tom, že mnoho dalších známých toxinů včetně olova, rtuti, barya, stříbra a kadmia, hraje klíčovou roli ve výživě a zdraví člověka. Baryum, jed považovaný za mimořádně toxický a řazený do 5. stupně v šestistupňové škále jedů, který může i při nízké hladině v těle silně dráždit oči, nos, krk i pokožku, je velmi důležitý pro správný růst a může chránit tělo před vředy. Ale už nepatrně vyšší hladiny barya způsobují srdeční arytmie, křeče i smrt v důsledku srdečního selhání či zástavy dechu (35).

Dalšími vysoce toxickými minerály důležitými pro život jsou jód (řazený také do 5. stupně toxicity) nutný pro syntézu hormonů štítné žlázy. Mědi je třeba pro normální krvetvorbu a hraje důležitou úlohu v produkci několika enzymů účastnících se dýchání, normálního fungování centrální nervové soustavy i tvorby pojivové tkáně (36). Vanad je třeba pro vývoj kostí a normální rozmnožování; kobalt je důležitou součástí vitaminu B12; křemík se podílí na tvorbě solí vápníku v kostech; a nikl je životně důležitý pro práci jistých enzymů a zřejmě také pro metabolizmus železa (37).

Zázračný prvek selen

I mnohé další stopové prvky nutné pro zdravý život jsou toxické v relativně malém množství (38). Selen je neobyčejně jedovatý (toxický už při 0.2 mg/m3 ), a nadýchá-li se ho člověk ve větším množství, způsobuje poruchy nervové soustavy, poškození zubů a Lou Gehrigovu nemoc. Je však také zásadním prvkem potřebným jako jedna ze stavebních látek enzymů, které fungují jako antioxidanty. Tyhle sloučeniny snižují množství oxidace násobných nenasycených kyselin považované dnes mnoha badateli za hlavní příčinu arteriosklerózy (39). Úloha selenu jako antioxidantu se doplňuje s vitaminem E, přičemž jsou potřeba obě tyto látky. Doporučená dávka pro dospělé činí 0.05 až 0.2 mg denně (40).

Selen může také zřejmě chránit před některými druhy rakoviny, i když jeho nejdůležitější biologickou funkcí je jeho účast na stavbě enzymu glutathionperoxidáze. Tahle sloučenina pomáhá minimalizovat poškození buněčné struktury způsobované peroxidací, které, bez ohledu na to, zda k němu dojde přirozenou cestou či zda je navozeno nějakou chemikálií z „lidského“ životního prostředí, může vést k rakovině. Enzym glutathionperoxidáza ničí oxidativní sloučeniny, které by jinak oxidovaly chemikálie v buňce a tak zničily některé organely a nakonec i buňku samu. Selen má patrně též nesmírný význam při stimulaci imunitního systému těla a jeho schopnost omezit výskyt rakoviny je patrně tak značná, že někteří badatelé doporučují jeho běžné každodenní podávání prakticky všem lidem.

Jedna z „epidemií“ srdečních onemocnění v minulosti (v 70. letech 20. století), která zasáhla stovky tisíc dětí a mladých žen v rozsáhlých oblastech západní Číny, byla zaviněna zčásti právě nedostatkem selenu v potravě. Příslušná úprava stravy pak zmíněný problém zvaný keshanská nemoc do značné míry vyřešila (41). Příčinou nedostatku selenu byla totiž tehdy nízká úroveň selenu v půdě uvedených oblastí; tato situace má vztah i k vyššímu výskytu jistých druhů rakoviny. Většina západní populace je do velké míry chráněna před závažným nedostatkem selenu, protože její strava pochází většinou z různorodých oblastí v rámci té které země (42). Rovněž maso a živočišná strava vůbec (ve které je dostatek selenu) přispívají k dobrému zdravotnímu stavu zmíněné populace, protože jí lidé jedí dostatek.

Chrom – další zázračný kov

Chrom způsobuje rakovinu, působí jako žíravina na pokožku a nosní sliznici, a může poškodit ledviny i celý imunitní systém těla (toxický v dávce 0.1 mg/m3 nebo menší). Na druhé straně se dnes ukazuje, že jde o nezbytný stopový prvek (43). Zkoumání pacientů, kteří byli dlouhodobě odkázáni na výživu do žíly jako na jediný zdroj potravy, prokázalo nad veškerou pochybnost důležitost chromu pro normální metabolizmus glukózy. Interaguje s inzulínem – obě tyto látky napomáhají vstřebávání glukózy buňkou na rozhraní buněčné membrány; následně tedy také kontroluje přísun energie pro buňku. Chybí-li v celém procesu chrom, je ochromena rovněž účinnost inzulínu.

Protože koncentrace chromu v tkáních většinou s přibývajícím věkem klesá, a jeho nedostatek může být hlavní příčinou rozvoje cukrovky v dospělosti, doporučují mnozí nutricionisté pravidelné užívání doplňků stravy na bázi chromu. Ze studií na lidech, kteří zmíněné doplňky užívali, vyplývá, že tento prvek může pomáhat kontrolovat krevní tlak, zvyšovat vitalitu i tvorbu svalové hmoty (44).

Chrom hraje také zásadní roli v metabolizmu sacharidů (dříve uhlovodanů) a lipidů (tuků). Doplňky na bázi chromu mohou pomáhat zvládat rozkolísanost hladiny glukózy tak, že snižují vysokou glykemii u diabetiků, a naopak zvyšují nízkou hladinu glukózy u pacientů s hypoglykemií. Protože nedostatek chromu může také zvyšovat hladinu cholesterolu v krvi i koncentraci LDL a snižovat koncentraci HDL, mohou zmíněné doplňky pomáhat v předcházení onemocnění věnčitých tepen. Bohužel, čím více tepelně či jinak upravené stravy přijímáme, tím méně chromu obsahuje. Někteří badatelé odhadují, že převážná většina populace z tohoto důvodu trpí nedostatkem chromu v potravě. Fisher soudí, že až 90% západní populace nepřijímá dostatek tohoto životně důležitého nutriencia (45).

Neobyčejně vysoký obsah chromu najdeme v rostlinných olejích, sladovnickém droždí, celozrnném pečivu, ořeších, vaječných žloutcích, mase i jistých druzích sýrů; organizmus ho však často nedokáže dostatečně vstřebat. Doporučuje se tedy podávat doplňky stravy na bázi chromu. Úroveň absorpční hladiny chromu závisí na požitém iontu, přičemž se zdá, že iont Cr3+ je absorbován nejlépe a přináší organizmu největší užitek. Doplněk stravy, který je očividně pro organizmus nejpřijatelnější, je pikolinát chromu. Tělo disponuje též přirozeným obranným mechanizmem chránícím ho před vstřebáním nadměrné dávky chromu tak, že absorbuje více tohoto kovu, je-li podáván v malém množství, a méně, je-li ho podáváno hodně.

Vitaminy – všeho moc škodí?

Skoro každý školák ví, že vitaminy jsou třeba proto, aby byl člověk zdravý. Bohužel se však mnoho lidí domnívá, že když jsou malá množství veškerých vitaminů zásadně důležitá, jsou větší množství ještě lepší, a megadávky úplně nejlepší. Tohle přesvědčení je zřejmě jedním z důvodů, proč je dnes vážným problémem časté předávkování vitaminy. Následná choroba zvaná hypervitaminóza pak přináší lidem většinou nevolnost, průjem, vyrážky, únavu a eventuálně i smrt. Zejména si musíme dávat pozor na vitaminy rozpustné v tucích(A, D, E a K), a úplně nejčastěji dochází k předávkování vitaminem A (46). I když je v mírných dávkách nutný pro kvalitní pleť, vlasy a fungování sliznic jakož i dobrý zrak, pevné kosti a dobré zuby, mohou jeho vysoké dávky způsobit vážné zdravotní problémy a občas i smrt. Mnozí zdravotničtí odborníci proto doporučují, abychom vitaminy jako doplňky stravy užívali pouze pod lékařským dohledem.

Debata o přírodním vs. syntetickém

Většina otázek souvisejících s toxicitou se točí kolem nálepek syntetické verzus přírodní; takovéto dělení chemikálií je však umělé a často nesmyslné. Běžná představa o tom, že sloučeniny vyráběné přírodou jsou dobré a ony vyráběné lidmi špatné (či že u nich přinejmenším existuje daleko větší pravděpodobnost toho, že nám uškodí) je mylná. I když se právníci pokoušeli obě skupiny chemikálií nějak definovat a rozlišovat, většina syntetických chemikálií není ničím více než modifikovanými, a často nijak drasticky, chemikáliemi přírodními. Hodně z nich se s těmi přírodními shoduje, jen jejich syntetická výroba je jednodušší a levnější než získávání z rostlin či zvířat. Riziko toxicity u každé chemikálie tak musíme vyhodnocovat zvlášť a bez ohledu na to, jak byla získána. Protože to platí pro všech deset milionů látek uvedených v seznamu časopisu Chemical Abstracts, mají před sebou vědci ještě spoustu práce.

Mnozí lidé tíhnou k představě, že přírodní sloučeniny nejsou jedovaté, zatímco chemikálie vyráběné člověkem mají spíše tendenci mu škodit. Tahle generalizace je zcestná; všechny rostliny včetně těch, které slouží lidem jako potrava, produkují vlastní specifické přírodní látky, které byly vytvořeny jako toxické proto, aby chránily rostlinu před škůdci včetně hmyzu, hub i zvířat (47). Jíme-li vyváženou stravu sestávající z malých množství pestré škály potravin, zpravidla se nám nemůže nic stát. Jelikož všechny potraviny obsahují toxiny, měli bychom se starat pouze o to, jakou hladinu té které chemické látky v těle máme, a zda jsou naše játra s to přiměřeně odstranit jedovaté zplodiny z toho, co jsme snědli. Tento orgán dokáže totiž úžasně účinně zneškodnit nadměrné množství potenciálně smrtelných chemických látek. Naše tělo, je-li zdravé a není-li vystaveno nadměrné zátěži, si totiž dokáže velmi efektivně poradit s normálními úrovněmi většiny toxinů, se kterými se běžně setkáváme.

Měli bychom si také dávat velký pozor, ovšem nikoli zajít až do paranoie, ohledně využívání chemikálií, které ještě neprošly patřičným testováním. Existuje mnoho chemikálií, které, jak víme, jsou velmi jedovaté pro lidi, a přece se zdá, jako by to mnoha lidem celkem nevadilo (48). Jako příklad můžeme uvést zjištění, že několik set z více než 4 000 chemikálií vyskytujících se běžně v cigaretovém kouři, je mimořádně toxických pro lidi. Jedna z nich, radioaktivní polonium-210 (poločas rozpadu = 138.4 dne), je jednou z nejjedovatějších látek známých lidstvu, a přece se mnoho lidí bojí spíše aspartamu, jehož toxicita činí zhruba asi miliontinu hodnoty přítomné u polonia-210 (49). Naše informace tak mohou pomoci zachraňovat životy, budou-li se aplikovat při omezování toxinů v našem životním prostředí.

Jak nás naše tělo chrání proti otravě

Průměrný člověk je dnes patrně vystaven 360 miliremům záření ročně pouze z kosmických a pozemských zdrojů. Hlavní zdroje kosmického záření leží v naší Galaxii i mimo ni, a hlavním pozemským zdrojem je plyn radon a kouření (50). Badatelé odhalili, že existuje fenomén zvaný hormeze, který nás chrání proti toxinům a jedům. Při hormezi dochází především ke stimulaci obranných mechanizmů těla proti danému toxinu, které vedou k tvorbě antitoxinů. Takže malá množství mnoha toxinů včetně záření mohou být nutnou podmínkou pro to, aby imunitní a obranný systém těla zůstával zdravý. Arsenik, měď i selen tak například hrají důležitou roli v metabolizmu – a mohou být i spouštěči obranných mechanizmů těla v boji proti nadměrným dávkám chemikálií.

Jeden výzkum potvrzující zmíněný závěr zpracoval Bernard Cohen z univerzity v Pittsburghu. Zjistil, že až několik stovek miliremů záření snese člověk bez měřitelných negativních účinků na své zdraví. Překvapivě však podle Cohena platí, že po překročení této neškodné dávky záření nepatrně, avšak přece jen ubude karcinomů zaviněných zářením. Takovýto výsledek nikdo nečekal, protože se předpokládalo, že v souladu s tezemi Komise pro řízení jaderných záležitostí existuje práh nulové hladiny radiace, a že stupeň poškození organizmu se zvyšuje lineárně, až dosáhne úrovně dávky smrtelné.

Cohen zjistil, že k obratu v klesajícím trendu sice skutečně dojde, ale teprve tehdy, překročí-li naměřené hodnoty práh zhruba 5 remů za rok, což činí asi 50násobek bezpečného ročního limitu stanoveného Komisí pro řízení jaderných záležitostí. Je tedy zřejmé, že člověk bez újmy na zdraví vydrží záření až asi 100 remů za rok. Tenhle objev byl potvrzen výzkumem provedeným u 80 000 lidí přeživších výbuchy jaderných bomb v Hirošimě a Nagasaki, kteří byli rozděleni do skupiny kontrolní a skupiny vystavované záření. Kontrolní skupina, asi polovina dotyčných, byla vystavena normálnímu záření pozadí. Pokusná skupina byla vystavena podstatně vyšším dávkám. V kontrolní skupině bylo zjištěno asi 120 případů karcinomu, což byla hodnota, která převrátila naruby do oné doby platné pojetí účinků radiace (51).

Výzkumy na lidech žijících ve velkých nadmořských výškách, kteří jsou vystaveni větším dávkám kosmického záření, a lidech žijících v oblastech s vysokou koncentrací radonu jakož i lidech s kardiostimulátory na plutoniový pohon rovněž potvrdily, že vystavení záření patrně do jisté míry tělu prospívá. Možným vysvětlením pro to je, že zmíněné mírné hladiny toxinů stimulují obranyschopnost těla a příslušnému člověku značně prospívají.

Detoxikancia (protijedy)

Je známo zhruba 10 milionů organických sloučenin vyskytujících se v přírodě či vyrobených v laboratořích po celém světě. Tělo přitom nemá dostatek genů, aby se dokázalo vypořádat jedinečným způsobem se všemi těmi 10 miliony či více sloučeninami, které existují, a zneškodnit je. A tak si musí poradit zvláštním způsobem, který nyní popíšeme.

Sloučeniny, které tělo nevyrábí, včetně pesticidů, látek znečišťujících životní prostředí, karcinogenů a léků, jakož i sloučeniny neškodné, nazýváme souhrnně xenobiotika. Tento pojem označuje chemickou sloučeninu, která je tělu cizí (xenos je řecky cizinec). S xenobiotiky se tělo vypořádává většinou na dvou frontách. První krok spočívá ve vyvolání chemické reakce, která je učiní hydrofilnějšími a rozpustnějšími ve vodě, aby se předešlo jejich hromadění v tukových tkáních. Druhý krok představuje napadení xenobiotické struktury enzymy, které ji učiní ještě rozpustnější ve vodě, a tedy snadněji vypuditelnou z těla (52).

Za účelem hydrofilizace xenobiotik je atom vodíku nahrazen v rámci hydroxylace navozené enzymovým komplexem monooxygenázou, konkrétně cytochromem P-450. Cytochrom P-450 patří do velké rodiny cytochromů, která je proslulá v systému transportu elektronů tím, že vyždímá na konci Krebsova cyklu z jídla veškerou potenciální energii. Označení ‚P-450‘ se vztahuje na úroveň světelné pohltivosti tohoto cytochromu, veličiny používané k třídění chemických sloučenin. Zmíněná sloučenina totiž pohlcuje světlo nejsilněji na vlnové délce 450 nanometrů.

Ve druhé fázi xenobiotického metabolizmu dochází k vytvoření vyšší polární vazby za účasti buď atomu kyslíku, dusíku nebo síry – často se vytvoří derivát glukózy kyselina glukuronová nebo derivát aminokyselin glutathion.

Zhruba polovina všech léků je metabolizována pomocí cytochromu P-450, zejména v játrech, kterými léky procházejí na své pouti do těla. Z toho vyplývá, že se léky musí brát pravidelně. Jen tak může lékař kontrolovat jejich množství v organizmu. Snižujeme-li dávky léků, jejich hladina v krvi klesá rychle; naproti tomu při zvyšování dávek se rychle zvýší i hladina léku v krvi. Kdyby nedocházelo k rychlé metabolizaci léků, mohlo by tělo snižovat hladinu léků v krvi jen velmi pomalu, a tato hladina by se pak jen těžko dala kdykoli zkontrolovat. Tato skutečnost je velmi významná: léky, které škodí, tělo rychle odbourá, vezmeme-li jich příliš mnoho, což omezí pravděpodobnost dlouhodobého poškození organizmu. Například Phenobarbital, lék zneužívaný často při sebevražedných pokusech, dokáže cytochrom P-450 rychle hydroxylovat; následně je zmíněný lék rozpuštěn v krvi a vyloučen z těla při vyměšování. Z tohoto důvodu se ho musí požít velké množství, aby došlo k úmrtí.

Třebaže molekula cytochromu P-450 účinně zneškodňuje mnoho jedů, může zároveň měnit některé chemické látky na karcinogeny. A tyhle zmutované chemikálie mohou poškodit DNA a způsobit rakovinu či jiné problémy. Nejlepším příkladem jsou polycyklické aromatické uhlovodíky (PAH) vznikající nedokonalým spalováním a přítomné v různých druzích kouře, zejména kouři cigaretovém (a v některých meteoritech). (Při dokonalém spalování, to znamená hoření s dostatečným přívodem kyslíku, polycyklické uhlovodíky nevznikají). PAH rozkládá tělo na sloučeniny, které mohou způsobovat řadu vážných problémů. I když je vystavení vedlejším produktům spalování jako je kouř časté, většinou problémy nezpůsobí, protože se prostě rozkašleme, zvýší-li se nad únosnou míru hladina kouře v prostředí. Bohužel, ani kašel nám někdy nepomůže, třeba v případě kouře z jistých druhů takzvaných lehkých cigaret.

U zrodu tohoto ‚stresu z kouře lehkých cigaret‘ (který nás tak účinně nerozkašle a tak obchází důležitý obranný mechanizmus těla), stála mutace. Proto platí, že kouří-li někdo, často se zmíněný důležitý obranný reflex nespustí. V důsledku toho umírá ročně jen ve Spojených státech přes půl milionu lidí na následky vdechování tabákového kouře, a odhaduje se, že z dnes žijících lidí zabije kouření téměř miliardu lidí na celém světě.

Cytochrom P-450 je indukovatelná biomolekula, což znamená, že je-li jí potřeba více, tělo jí prostě více vyrobí. Není tedy divu, že kuřáci mají více cytochromu P-450 než nekuřáci (53). Odpověď těla na karcinogeny se mění podle konkrétní genové výbavy, četnosti dřívějších zkušeností s těmito látkami i intenzity těchto podnětů jako celku. I když má někdo genovou výbavu, která ho dostatečně nechrání před nebezpečnými chemikáliemi, nemusí onemocnět, nevystavuje-li se jim. Nejvíce vlastně dnes v západním světě riskují otravu kuřáci, někteří pracovníci v průmyslu a následující lidé:

• ‚Stále rostoucí množství lidí sbírá plané rostliny v touze po nových gastronomických lahůdkách z přírody a vystavuje tak riziku další segment populace. Někteří nezkušení sběrači nalezenou rostlinu špatně určí, což může vést ke zdravotním problémům či dokonce smrti. Počet fytoterapeutů (kteří léčí bylinkami, což je tradice mající kořeny v předkřesťanské době) rovněž stoupá. Lidé sbírající bylinky (kořínky, listy a kůru) a dělající z nich různé čaje a elixíry se mohou splést a přivodit si tak lehkou či těžkou otravu. Další skupinou…[využívající] plané rostliny, někdy se značným rizikem, jsou lidé toužící po přirozeném pocitu vytržení při kouření či požívání rostlin obsahujících halucinogeny, ačkoli největší nebezpečí zde nastává tehdy, narazí-li takový člověk na skryté políčko s marihuanou hlídané maniakem žárlivým na svou úrodu a připraveným hned střílet. Už několik lidí zaplatilo taková nešťastná setkání životem (54).‘

V dokonalém světě by mechanizmy zmíněné v našem článku zcela dostačovaly na to, aby zabránily toxinům v tom, aby činily lidem problémy. Ve světě po Pádu narušují tuhle rovnováhu mutace rostlin i zvířat plus destruktivní chování na straně lidí, což způsobuje ony problémy, které vidíme všude kolem sebe. Nicméně přesto, že toxiny jsou všude kolem nás, je dnes vzácnou výjimkou smrt člověka z těchto příčin, byť hladina toxinů v poslední době vinou průmyslové revoluce a někdejšího hloupého zvyku používat takové předměty, jako jsou olověné poháry, dramaticky vzrostla. Dnes o mnohých zmíněných rizicích víme, a přinejmenším bohatší státy již do značné míry tyto problémy omezily kontrolou znečišťovatelů životního prostředí. Není rovněž sporu o tom, že stav lidstva po Adamově Pádu změnil svět i v jiných ohledech. My se zde však zaměřujeme na svět lidí, jak naznačuje již otázka v úvodu tohoto článku.

Závěrem

Problémy s jedy vznikají pouze tehdy, je-li jejich množství nadměrné a jsou-li užity nevhodně. Látky, které jsou vysoce toxické v některých situacích, mohou v jiných situacích zachraňovat životy. Problém toxicity souvisí výhradně s mírou, v jaké je látka užita, to znamená, že všechny chemikálie jsou jedovaté, podáte-li je v dostatečně velkém množství, a žádná látka není jedovatá v dostatečně nízké dávce. Jedy jsou nebezpečné výhradně tehdy, jsou-li nesprávně užity: v jedné situaci je tak tatáž sloučenina funkční, v jiné je v téže dávce dysfunkční. Skutečnost, že nízké hladiny některých látek jsou v některých situacích dysfunkční, nás neopravňuje k obecně vžitému závěru, že některé chemikálie nejsou svou podstatou vůbec nebezpečné, kdežto jiné jsou nebezpečné či jedovaté. Měli bychom se spíše zaměřit na to, abychom příslušnou látku užívali správně s ohledem na danou situaci. Z přehledu vybraných běžných jedů a toxinů vyplývá, že mají velmi konkrétní využití v lékařství, přestože výzkum mnoha zmíněných prvků jako je arsenik a botulotoxin vlastně teprve nedávno začal. Důvodem, proč Bůh stvořil toxiny, je fakt, že jsou nezbytné pro život, zejména ve světě po Pádu. Všechny prvky i sloučeniny mohou být buď prospěšné, neutrální či škodlivé v závislosti na situaci a množství.

Jerry Bergman má sedm titulů včetně doktorátu biologie, psychologie, a je vědeckým poradcem a výzkumným pracovníkem. Své tituly získal na Wayneově státní univerzitě v Detroitu, Státní univerzitě v Bowling Green v Ohiu a na lékařské fakultě Univerzity státu Ohio v Toledu. Vyučoval na Státní univerzitě v Bowling Green v Ohiu, Univerzitě v Toledu, lékařské fakultě Univerzity státu Ohio i na dalších vysokých školách a univerzitách. V současné době vyučuje biologii, mikrobiologii, biochemii a humánní anatomii na vysokých školách a pracuje jako výzkumník v oblasti genové problematiky rakoviny. Publikoval v širokém spektru populárněvědeckých i vědeckých časopisů.

Odkazy

1. Young, W., 1985. Fallacies of Creationism, Detselig Enterprises, Calgary, Alberta, p. 158.
2. Levy, C. K. and Primack, R. B., 1984. Poisonous Plants and Mushrooms, The Stephen Green Press, Battleboro, Vermont, pp. 1, 4.
3. Woods, M., 1991. Chemophobia — scientists and public clash over assessment of risk. Chemecology, 20(4):18–19.
4. Bergman, J., 1992. Toxicity. Chemecology, 21(1):12.
5. Stevens, S. D. and Klarner, A., 1990. Deadly Doses; A Writer’s Guide to Poisons, Writer’s Digest Books, Cincinnati, Ohio, p. 1.
6. Christian, J. L. and Greger, J. L., 1992. Nutrition for Living, Benjamin/Cummings Publishing Company, Redwood City, California. Return to text.
7. Tisdale, S., 1988. Lot’s Wife; Salt and the Human Condition, Henry Holt and Company, New York, p. 27.
8. Food and Drug Association Medical Bulletin, 1994/1995. Water Intoxication of Infants, p. 5.
9. Thaxton, C. B., Bradley, W. L. and Olsen, R. L., 1984. The Mystery of Life’s Origin: Reassessing Current Theories, Philosophical Library, New York.
10. Griffith, H. W., 1988. Complete Guide to Vitamins, Minerals and Supplements, Fisher Books, Tucson, Arizona.
11. Griffith, Ref. 10.
12. Fine, R. A., 1972. The Great Drug Deception; The Shocking Story of MER/29 and the Folks Who Gave You Thalidomide, Stein and Day Publishers, New York.
13. Knightley, P., Evens, H., Potter, E. and Wallace, M., 1979. Suffer the Children: The Story of Thalidomide, Viking Press, New York.
14. Levy and Primack, Ref. 2, p. 1.
15. Sunlin, M., 1995. Pigeons of a poisonous feather. Omni, 17(6):36.
16. Jankovic, J. and Brin, M. F., 1991. Therapeutic uses of botulinum toxin. The New England Journal of Medicine, 324(17):1186–1194.
17. Waters, T., 1992. The fine art of making poison. Discover, 13/8/:30–33.
18. Lundberg, G. D., 1991. Fish botulism — Hawaii. The Journal of the American Medical Association, 266(3):324–325.
19. Heneson, N., 1990. Deadly toxin calms excited muscles. New Scientist, 128(1746):24–25.
20. Chen, I., 1991. Toxin to the rescue: tapping a deadly botulinum protein to treat neuromuscular disorders. Science News, 139(3):42–43.
21. Rodman, M. J., 1991. FDA approvals: new drugs, new uses. NR, 54(3):61–67.
22. Talan, J., 1990. Treating spasms with spoiled food. Reader’s Digest, 137(823):139–141.
23. Hussar, D. A., 1990. New drugs. Nursing, 20(12):41–51.
24. Ludlow, C. L., 1990. Treatment of speech and voice disorders with botulinum toxin. The Journal of the American Medical Association, 264(20):2671–2676.
25. D’Costa, D. F., 1992. Low dose botulinum toxin in spasmodic torticollis. The Journal of the American Medical Association, 267(5):646.
26. Jankovic and Brin, Ref. 16.
27. Jankovic and Brin, Ref. 16.
28. Waters, Ref. 17, p. 32.
29. Stevens and Klarner, Ref. 5.
30. Reichl, F.-X., Szinica, L., Kreppel, H. and Forth, W., 1989. Effects on mitochondrial metabolism in livers of guinea pigs after a single or repeated injection of As2O3 (arsenic). Archives of Toxicology, 63(4):419–422.
31. Lederer, W. and Fersterheim, R. J., 1983. Arsenic; Industrial, Biomedical, Environmental Perspectives, Van Nostrand Reinhold Co., New York, p. 185..
32. Wardlaw, G. M. and Insel, P. M., 1990. Perspectives in Nutrition, Times Mirror/Mosby College Publishing, St Louis, Missouri, p. 437.
33. Poskanzer, D. C., 1980. Heavy metals. In: Principles of Internal Medicine, ninth edition, McGraw-Hill Book Company, New York.
34. Whitney, E. and Sizer, F., 1994. Nutrition Concepts and Controversies, sixth edition, West Publishing Company, Minneapolis/St Paul, Minnesota.
35. Stevens and Klarner, Ref. 5.
36. Griffith, Ref. 10.
37. Wardlaw and Insel, Ref. 32.
38. Spallholz, J., Martin, J. and Ganther, H. E., 1981. Selenium in Biology and Medicine, AVI Publishing Company Inc., Westport, Connecticut.
39. Spallholz et al., Ref. 38.
40. Christian and Greger, Ref. 6.
41. Christian and Greger, Ref. 6, p. 456.
42. Spallholz et al., Ref. 38, p. 172.
43. Fisher, J. A., 1990. The Chromium Program, Harper and Row Publishers.
44. Fisher, Ref. 43.
45. Fisher, Ref. 43.
46. Whitney and Sizer, Ref. 34.
47. Woods, M., 1991. Nature makes its own toxins. Chemecology, 20(5):12–13. Return to text.
48. Woods, Ref. 3.
49. Bergman, Ref. 4.
50. Jueneman, F., 1996. Had your radiation MDR today? R and D Magazine, February, p. 19.
51. Jueneman, Ref. 50.
52. McMurry, J. and Castellion, M. E., 1996. Fundamentals of General, Organic, and Biological Chemistry, Prentice-Hall, New Jersey.
53. McMurry and Castellion, Ref. 52, p. 747.
54. Levy and Primack, Ref. 2, p. 2