Negativní dopad evoluční hypotézy na vědecký výzkum

Hugh Owen

(Převzato z The Kolbe Center, www.kolbecenter.org přeložil Pavel Kábrt – 8/2010)

Tento článek Hugha Owena vyšel italsky 6. listopadu 2009 v italském nakladatelství Cantagalli pod názvem „Evoluce: úpadek hypotézy“, spolu s množstvím dalších článků od přírodovědců a filozofů několika zemí, kteří se zúčastnili sympózia o evoluci, které se konalo v Římě v Národní radě pro výzkum, v únoru 2009.

Výročí 150 let od vydání knihy Charlese Darwina O původu druhů (tj. v roce 2009, kdy měl Darwin 200 let od narození a 150 let od vydání svého stěžejního díla „O původu druhů“ – pozn. překl.) nabízí vhodnou příležitost zhodnotit evoluční hypotézu z historické perspektivy. Tento článek ukáže, že evoluční hypotéza měla negativní dopad na vědecký výzkum během uplynulých 150 let, protože ovlivnila přírodovědce a výzkumníky v oblasti medicíny, aby popřeli anebo zavrhli užitečné metody výzkumu jen proto, že byly v rozporu s evolučními předpoklady. Příklady zde uvedené zahrnují 150 let historie od vydání Origin of Species až po současnost, včetně vědeckého výzkumu na „rudimentárních orgánech“, „rekapitulační teorii“, tzv. „odpadní DNA“ (junk DNA) a geneticky modifikovaných potravinách.

Rudimentární (zakrnělé) orgány

Definice biologické evoluce má spoustu plytkých verzí, v podstatě ji můžeme popsat jako vývoj všech živých forem z neživé hmoty v důsledku přírodních procesů v průběhu miliónů let. (1) Ve své knize O původu druhů Charles Darwin spekuloval o malých změnách v živých organizmech, jak se adaptují na měnící se podmínky, jsou nějak předávány potomstvu a tak po mnoha generacích se z plazů mohou stát ptáci, suchozemští savci se mohou přeměnit na velryby a primát, který není člověkem, na lidskou bytost. Jako důkaz pro svoji hypotézu Darwin uvedl to, co nazval „rudimentární orgány“ v mnoha druzích zvířat; orgány, které někdy v předchozích stadiích evolučního vývoje měly užitečnou adaptivní funkci, které však tuto funkci už nadále nemají, nebo jen v malém měřítku anebo získaly funkci odlišnou. Napsal:

• Orgán, který slouží dvěma účelům, se může stát rudimentárním nebo úplně ztratí svoji jednu funkci, dokonce i tu důležitější funkci, a zůstane dokonale účinným pro funkci jinou… (2)

Ve své knize Původ člověka uvádí Darwin několik příkladů takových „rudimentárních orgánů“, které nacházíme v lidském těle, včetně apendixu, zubů moudrosti, ušních svalů, ocasní kosti, vlasového pokryvu těla a mžurky v oku. Darwin považoval apendix za rudimentární proto, že je ve srovnání se slepým střevem opic malý – Darwin toto bral jako důkaz, že během evoluce člověka se potřeba jeho slepého střeva snižovala v důsledku odlišné potravy, takže slepé střevo a apendix (tj. červovitý přívěsek slepého střeva) se zmenšovaly vlivem „nepoužívání“. (3) Darwinovi učedníci pak pokračovali v tomto směru myšlení a vyjmenovávali různé orgány a žlázy a části lidského těla, u kterých jim připadalo, že buď svoji funkci ztratily nebo byla omezena během lidské evoluce. Jeden z nejpřednějších anatomů této doby a Darwinových učedníků, Robert Wiedersheim, označil mnoho orgánů v lidském těle za zakrnělé, včetně apendixu. Wiedersheimovo svědectví hrálo svoji roli ve známém Opičím procesu v Daytonu, Tennessee, když profesor Horation Hackett Newman z chicagské univerzity předložil odborné svědectví o tom, že:

• Podle Wiedersheima existuje více jak 180 rudimentárních (sic) struktur v lidském těle, které dostatečně dokládají, že člověk je vlastně takové muzeum chodících starožitností. Patří k nim červovitý apendix. Tyto a nesčetné další struktury stejného typu mohou být logicky vysvětleny jako důkaz, že člověk pochází z předků, u kterých tyto orgány byly funkční. (4)

Přijetím evoluční hypotézy většinou biologů a vědců v oblasti medicíny bylo stvrzeno, že skutečná funkce apendixu v lidském těle zůstala zatemněna po více jak celé století po vydání O původu druhů. Podle úvodu k biologii, která byla vydána v roce 1950:

• Věda v této oblasti nahromadila ještě další důkazy. Našla řadu neužitečných orgánů u mnohých zvířat. Nemají žádnou patrnou funkci a musí být tudíž zakrnělými zbytky kdysi užitečných částí těla. Před dlouhým časem tyto rudimentární orgány musely být důležité; dnes jsou ale už jen připomínkou na našeho společného předka. Jeden takový příklad je červovitý apendix, který není jen naprosto bez užitku v lidských bytostech, ale často způsobuje velkou nesnáz. (5)

K pochopení protivědecké povahy darwinistického přístupu v porozumění funkce lidského apendixu nám pomůže, když začneme pohledem na umístění apendixu v lidském těle. Podle Greyovy Anatomie:

• slepé střevo (intestinum caecum)…začátek tlustého střeva – je velký slepý vak umístěný pod tračníkem. Jeho slepý konec je směrován dolů, jeho otevřená část nahoru, napojená přímo na tlusté střevo, ze kterého se tento slepý vak jeví jako začátek či hlava, a proto také bylo dříve nazýváno caput caecum coli…Apendix (processus vermiformis)…je dlouhá, úzká červovitá trubice, vybíhající z části, která byla původně vyústěním slepého střeva. (6)

Z tohoto popisu je jasné, že apendix je umístěn mezi téměř sterilním kyčelníkem (ileum) na konci tenkého střeva a slepým střevem při jeho vyústění do tlustého střeva. Darwin si všiml, že opice apendix nemají, ale mají slepé střevo pro trávení rostlinné potravy. Z toho vyvodil, že u člověka je apendix podvěskem slepého střeva a celá tato jednotka degenerovala během svého nepoužívání, jak se člověk vyvíjel z býložravých předků. Tímto způsobem Darwin založil svoje hodnocení apendixu na evolučním výkladu, a poté použil apendix jako „důkaz“ pro evoluci – to je klasický příklad uvažování v kruhu!

Evolucionistická interpretace apendixu odvrátila vědce od možnosti zvážit, zda funkce apendixu u člověka by nemohla být rozdílná od slepého střeva. A právě toto se ukázalo jako pravda. V šedesátých letech 20. století experimentální důkazy ukázaly, že apendix skutečně slouží jako centrum produkující buňky protilátek. V roce 1976 se už experimentální poznatky apendixu dostaly do bodu, kdy učebnice medicíny v gastroenterologii (tj. oblast jícnu, žaludku atd.) uvedla následující:

• U apendixu se obecně nepředpokládá žádná významná funkce; přesto současné důkazy směřují k tomu, že se v něm odehrávají imunologické procesy. (7)

Další výzkum ukázal, že apendix je částí lymfoidní tkáně organismu (GALT), která produkuje několik druhů protilátek: IgA imunoglobuliny, které pomáhají chránit krevní řečiště před možnými infekcemi od střev, a IgM a IgG imunoglobuliny, které bojují proti infekci v krvi. V roce 1995 učebnice anatomie a fyziologie už kategoricky prohlašovala, že:

• Ve sliznici a podsliznici apendixu převládají lymfoidní uzliny, a svojí primární funkcí se apendix zařazuje mezi orgány lymfatického systému.

Dnes už víme, že lymfoidní uzliny se v apendixu objevují zhruba po dvou týdnech po narození, což harmonuje s kolonizací střev bakteriemi. Apendix může být v pozdější době života bezpečně odstraněn, protože svoji nejdůležitější roli ve vývoji těla hraje bezprostředně po narození, a protože je jen jednou z částí lymfatických tkání organizmu (GALT).

I přes ohromné množství důkazů funkčnosti apendixu, ještě i po 150 letech od vydání O původu druhů, stále ještě i respektované informační zdroje drží Darwinův špatný pohled na apendix:

• Apendix nemá v lidském těle žádnou známou funkci. Důkazy naznačují, že naši evoluční předci používali svoje apendixy k trávení hrubé potravy, jako je kůra stromů, ale my ten náš apendix už k tomu nepoužíváme. Někteří vědci věří, že se apendix časem ztratí z lidského těla. (9)

Neuvěřitelná neinformovanost, plynoucí z tohoto výroku, ukazuje, nakolik evoluční hypotéza nadále ovlivňuje lidi s vůdčím postavením v oblasti veřejných informací, i když fakta odporují jejich evolučním předsudkům. Tento výrok ale také odráží míru, do jaké jsou v klasickém vzdělání nemoci apendixu stále ještě svalovány na jeho „rudimentární“ a vadnou povahu, aniž by se zvážila možnost, že tyto nemoci mohou být symptomy hlubších poruch.

Z intenzívních výzkumů neindustriálních společností celého světa dr. Weston Price zjistil, že záněty apendixu prakticky neexistovaly u lidí, kteří dodržovali svoje tradiční stravování a způsob života. Typické svědectví dal dr. Roming, který žil mezi přírodními Eskymáky Aljašky a který uvádí toto:

• za dobu třiceti šesti let svých kontaktů s těmito lidmi nikdy neviděl případ zhoubné choroby mezi skutečně primitivními Eskymáky a Indiány, ačkoli k tomu často dochází poté, co jsou modernizováni. Podobně též zjistil, že akutní chirurgické problémy vyžadující operaci vnitřních orgánů, jako jsou žlučník, ledviny, žaludek či apendix, nemají svoji obdobu mezi primitivy, ale jsou běžnými problémy mezi moderními Eskymáky a Indiány. (10)

V článku nadepsaném „Etiologie Apendixu“, který byl uveřejněn v prosinci 2005 v Britském časopisu pro chirurgii, dokazuje Dennis P. Burkitt z Rady pro lékařský výzkum, že „Rozsáhlé důkazy z geografického rozložení zánětů apendixu a jejich rostoucímu rozšiřování v ekonomicky vyspělých zemích na počátku tohoto století naznačují, že přechod v příjmu potravin s vyšší složkou částečně nebo úplně nestravitelných částí k potravinám, kde tyto složky jsou méně obsaženy, je zodpovědný ve velkém rozsahu za tyto choroby.“ (11)

Tím, že Darwin a jeho učedníci svalovali vinu za nemoci apendixu na jeho mizerný stav jakožto zakrnělého orgánu, a to až do současnosti, napomohlo odvrátit vědce držet se tradičního směru přírodních věd, jak je zná Západ, a lékařského výzkumu v duchu Hippokrata a starých Řeků, kteří hledali příčiny lidské nemoci ve špatné stravě, špatných návycích či v okolních podmínkách svých pacientů, a nikoli v základní chybné struktuře lidského těla či jeho částí. Svalováním nemocí na zakrnělý apendix v důsledku evoluční degenerace, celé generace vědců ztratily podnět položit si otázku, proč tyto nemoci neexistují mezi neindustriálními společnostmi, a tak hledat prevenci před těmito nemocemi konstruktivní změnou jídelníčku a životního stylu, spíše než léčit tyto příznaky nemoci chirurgickým odstraněním apendixu.

Tragedie masového odstraňování mandlí

Bezmezná důvěra v pravdivost evolučních hypotéz zabránila vědeckému pokroku v porozumění prakticky všech domnělých darwinovských rudimentárních orgánů. Byla by to opravdu tlustá kniha, kdyby se to všechno mělo zdokumentovat, ale uvedu jeden další důkaz toho, že evoluční hypotéza vedla k diagnózám, které nebyly jen falešné, ale přímo nebezpečné lidskému zdraví.

Jedním z nejběžnějších chirurgických zákroků na světě je odstranění mandlí, jen ve Spojených státech amerických se jich provede nejméně 400 000 za rok. (12) Po většinu oněch 150 let od vydání knihy O původu druhů vedlo lpění na evoluční hypotéze většinu vědců a odborníků v medicíně k postoji, že mandle jsou „rudimentárními“ orgány s jen malou nebo vůbec žádnou funkcí.

Ke dvěma primárním indikacím pro odnětí mandlí (tonzilektomii) patří chronická infekce mandlí a blokace dýchacích cest. Odnětí mandlí bylo prováděno již od starodávna právě z těchto dvou příčin, nikdy však v tom rozsahu, který zavedlo dvacáté století s příchodem celkové anestezie u chirurgických operací. Široce rozšířená víra, že mandle jsou zakrnělým pozůstatkem dřívějších stádií evoluce v kombinaci s technickými možnostmi jejich bezbolestného odstranění, to vše vedlo k explozívnímu počtu tonzilektomií. Ve třicátých letech 20. století se počet odstraněných mandlí jen v samotných USA pohyboval mezi jedním a dvěma milióny za rok.

Mnoho doktorů a chirurgů pracovalo v této době obdivuhodně, vykonávali svoje specializované úkony s velkou zručností, ale neprověřili si onu akademickou obcí všeobecně přijímanou evoluční doktrínu o zakrnělých orgánech. Ve čtyřicátých a padesátých letech se ale americká veřejnost dozvěděla o důkazech, že mandle mohou mít ve skutečnosti důležitou funkci v lidském těle. Článek v časopisu Time z roku 1954 referoval takto:

• Doktoři velmi dobře souhlasí, že je nemoudré odstranit krční nebo nosní mandle, když zuří obrna: během jednoho nebo dvou měsíců po takové operaci je mnohem pravděpodobnější dostat virus obrny v jeho smrtelné bulbární formě. Minulý týden časopis A.M.A. (Americká lékařská společnost) vyzval k obezřetnosti americké rodinné lékaře, neboť rostou důkazy, že děti postižené obrnou, které ztratily krční nebo nosní mandle, nebo obojí, v některé fázi svého života, jsou mnohem náchylnější k virovému napadení mozku nebo míchy.

Časopis připustil, že celá věc není ještě prokázána. (Důvodem je, že lékaři se mohou jen dohadovat nad jedním možným vysvětlením – že krční a nosní mandle jsou částí obranného mechanismu proti atakujícímu viru). Nicméně vydavatelé časopisu nakonec konstatovali, že dostatek důkazů k tomu, aby se chirurgové, kteří se chystají odejmout mandle, ještě jednou zastavili a položili si otázku: „Je tato operace skutečně nutná?“ (13)

Je rozumné se zeptat, kolik dětí, které zemřely na obrnu, mohlo přežít, kdyby jejich mandle nebyly odstraněny a tím byly zanechány bezbrannými vůči infekci. Ale i přes důkazy, že mandle hrají podstatnou roli v odezvě imunitního systému na virus, nevedlo toto poznání k okamžitému omezení počtu tonzilektomií (odstraňování mandlí). V roce 1959 jich bylo provedeno v USA 1,4 miliónu. (14) Nicméně, jak se zvyšovalo poznání o roli mandlí v imunitním systému, tak se postupně snižoval počet tonzilektomií. Populární práce pojmenovaná Tvoje tělo a jeho fungování z roku 1975 říká, že:

• …tonzilektomie je nejčastěji prováděným chirurgickým zákrokem. Kdysi lékaři považovali mandle za primitivní, neužitečný evoluční pozůstatek, a odstraňovali je v domnění, že to není ke škodě. Dnes máme pozoruhodné důkazy, že k mnoha potížím horního dýchacího traktu dochází po odstranění mandlí než před jejich odstraněním, a lékaři všeobecně souhlasí, že jenom zvětšení mandlí je důvodem k operaci /zdůraznění kurzívou je i v originálu/.(15)

Dodatečné potíže v horním dýchacím traktu nebyly jediným negativním účinkem masové tonzilektomie. Lékařská literatura ukazuje na míru úmrtnosti v důsledku tonzilektomií, která byla 1/1500, obvykle jako důsledek komplikací způsobených celkovou anestezií nebo v důsledku jiných faktorů ne přímo spojených s mandlemi. (16) Nedávné studie komplikací z tonzilektomie, které nebyly přímo smrtelné, udávají hodnotu 2 až 5 %. (17). Na základě velmi střízlivého odhadu jednoho miliónu tonzilektomií za rok a při použití hodnoty jednoho úmrtí na 1500 těchto operací, rozumným odhadem bude, že během třicátých až padesátých let 20. století umíralo nejméně 666 pacientů jen v samotných USA každým rokem a dalších 2000 až 5000 mělo vážné komplikace vyžadující hospitalizaci – to vše v důsledku odstranění mandlí. V samotných USA to představuje 20 000 úmrtí a 60 až 150 tisíc hospitalizací mezi roky 1930 a 1960. Přesný výčet všech případů zbytečných tonzilektomií a jejich negativních dopadů nelze stanovit, ale skutečnost, že roční počet tonzilektomií se od roku 1960 snížil o 50 % ukazuje, že přinejmenším polovina úmrtí a hospitalizací, ke kterým došlo během období nadšení pro tonzilektomie, byla zbytečných. Kdyby jen polovina všech tonzilektomií, provedených ve 20. století, byla zbytečná, celková cena za názor, že mandle jsou neužitečnými rudimentárními orgány, vyústila v neméně než desítky tisíc zbytečných úmrtí a stovky tisíc zbytečných chirurgických komplikací.

Mezitím, v rozporu s předpověďmi zastánců evoluční hypotézy, že se mandle stanou víc a víc zakrnělými a nefunkčními během dalších let, moderní medicína rozpoznala životní funkci mandlí v imunitním systému. Dnes už žádný odborník v medicíně nezpochybňuje funkci mandlí, a všichni by jistě souhlasili s vysvětlením, které dala dr. Amelia Drakeová ze Severní Karolíny:

• Mandle jsou tři tkáňové celky: jazykové mandle, nosní mandle a krční mandle. Mandle jsou lymfoidní tkáň pokrytá dýchacím, vchlípeným epitelem tvořícím chodbičky.

Vedle produkce lymfocytů syntetizují mandle také imunoglobuliny. Protože se první lymfocyty vytváří v aero-digestivním traktu, uvažuje se, že mandle hrají svoji roli při imunitě. Pochopitelně, že zdravé mandle dávají imunitní ochranu a nemocné mandle jsou méně účinné v poskytování imunitních funkcí. (18)

Desítky miliónů tonzilektomií byly ve 20. století provedeny hlavně z důvodu chronické infekce mandlí. Ale nedávná studie, publikovaná v Britském lékařském časopisu, došla k závěru, že odstranění mandlí nemělo žádné klinické výhody, které byly jinak pozorně očekávané, pokud děti měly jen mírné příznaky krční infekce nebo zvětšené krční či nosní mandle.“ Studie udává:

• Tým odborníků monitoroval progresi 300 dětí ve věku dvou až osmi let, všechny tyto děti trpěly opětovnými mírnými infekcemi krku a zvětšenými krčními a nosními mandlemi.

Polovina dětí prodělala operaci, u ostatních došlo k „bedlivému pozorování“. Všechny byly monitorovány dva roky.

Výzkumníci z Nizozemí zjistili, že během prvních šesti měsíců ti, kteří prodělali chirurgický zákrok, vykazovali méně případů horečky, infekcí krku a horních dýchacích cest. Avšak od šestého do dvacátého čtvrtého měsíce už nebyly žádné rozdíly mezi oběma skupinami.

Došli k závěru, že odstranění mandlí „nemá žádné klinicky užitečné příznaky při pozorném sledování dětí, které mají mírné příznaky krční infekce a zvětšené krční a nosní mandle.“ (19)

Dá se nyní udělat závěr, že desítky tisíc pacientů, kteří zemřeli (stejně jako stovky tisíc trpících komplikacemi s nutností hospitalizace) v důsledku tonzilektomie, tedy velké procento – téměř jistě velká většina – nikdy neměli podstoupit operaci! Ale evoluční předsudek, že mandle se vyvinuly neřízenými přirozenými procesy a nemají už žádný účel v lidském těle, byl také nebezpečný ještě z jiného důvodu. Evoluční předsudek odvrátil pozornost od fyziologických a environmentálních faktorů zodpovědných za zduření mandlí (což následně vedlo k chronické infekci a zablokování dýchacích cest) a místo toho byly obviněny mandle, coby defektní rudimentární orgán. Tím, že badatelé lpěli na evoluční hypotéze, byli oslepeni vůči hlubšímu zkoumání příčin onemocnění mandlí.

Dnes je role mandlí v boji proti infekci lépe chápána a primárním důvodem ke stovkám tisíc tonzilektomií ročně je zablokování dýchacích cest. Nicméně lpění na evoluční hypotéze zablokovalo vědcům na poli medicíny možnost zkoumat to, že zduření mandlí a následný ztížený průchod vzduchu, může mít vztah k problémům ve způsobu stravování, k prostředí a životnímu stylu, což vyústí v nedostatečně vyvinuté struktury kostí, kde jsou umístěny mandle, a ne že je za to odpovědný nějaký druh dysfunkce samotných mandlí. Ortodontista dr. Raymond Silkman poznamenává, že:

• měkké tkáně těla rostou ke své genetické velikosti, i když kostní struktury nikoliv. Kůže, jazyk, mandle a nosní tkáně rostou do své genetické velikosti, ale když chybí výživa, kostní tkáně jsou oslabené. Potom obličej bude mít nadbytek kůže a svalů a jazyk a mandle budou pro ústní dutinu příliš velké… (20)

Pokud má dr. Silkman pravdu, pak stovky tisíc tonzilektomií, které se pořád ještě dělají každým rokem, protože jsou zablokované dýchací cesty, vlastně pokračují jen proto, aby odstranily důsledek – poměrně zvětšené mandle – a ne vlastní příčinu (zamořené prostředí, nedostatek pohybu a špatnou výživu) – a to tak, že pacientovi odstraní část již tak dost oslabeného imunitního systému! Opuštění evoluční hypotézy umožní vědcům zbavit se již dávno zkrachovalého názoru na rudimentární orgány a raději hledat příčiny nemocí ve výživě, genetických, fyziologických, psychologických nebo environmentálních faktorech, a ne vidět příčiny nemocí ve špatné stavbě lidského těla nebo jeho částí.

Embryonální rekapitulace: znehodnocování lidského zárodku

Jak už bylo řečeno výše, víra v pravdivost evoluční hypotézy vedla opakovaně vědce a výzkumníky v medicíně k víře, že orgány lidského těla, které nemají žádnou patrnou funkci, jsou „rudimentární“ a nadbytečné. Celkový rozsah nebezpečí spojeného s tímto neprokázaným a nepodloženým předpokladem se vynořil krátce po vydání knihy O původu druhů a zpopularizováním konceptu embryonální rekapitulace Darwinovým učedníkem, německým lékařem a profesorem anatomie Ernstem Haeckelem (1834-1919).

Darwin tvrdil, že podobnosti ve struktuře mezi různými životními formami ukazují na vývoj ze společného předka. Podle Haeckela podobnosti mezi embryi různých druhů organizmů dokazovaly, že vyšší životní formy „rekapitulovaly“ svoji evoluční historii před narozením, a tedy povstaly ze společného předka. Aby zvýšil přesvědčivost svého „důkazu“ pro své současníky, Haeckel vyrobil kresby embryí ryb, mloků, kuřat, želv, králíků, prasat a lidí – zvýraznil jejich podobnosti a potlačil jejich rozdíly. (21) I když byl Haeckelův podvod odhalen a pranýřován ještě za jeho života, evoluční hypotéza však vyžadovala společný původ, a tak koncept embryonální rekapitulace pokračoval a dál měl důležitý dopad na studium embryologie po mnoho desetiletí.

Podle Jany Oppenheimerové v její práci Eseje o historii embryologie a biologie byl Haeckelův vliv na embryologii značný – „působil jako zbrzďující místo podněcující síla; a…dusil přímý pokrok.“ (22) Jedním z vůdčích světel embryologického bádání ve dvacátém století byl Gavin R. de Beer, který napsal, že „Haeckelova teorie rekapitulace…pokřivila a zdržela příchod kauzálních analytických metod do embryologie“, protože „pokud je fylogeneze mechanickou příčinou ontogeneze, jak Haeckel vyhlašoval, nebyl pak žádný důvod k hledání jiných příčin.“ (23) Výzkumy De Beera způsobily, že Haeckelův vliv skončil v padesátých letech 20. století – ale skutečný konec byl ještě daleko. Až do dnešních dnů učebnice biologie po celém světě tvrdí, že podobnosti mezi embryi ryb, obojživelníků, plazů a lidí a nižších savců tvoří důkazy pro evoluční hypotézu. Z mnoha příkladů je typický komentář, který doprovází kresby embryí různých životních forem v hodně užívané americké učebnici biologie vydané roku 2002. S titulkem „Embryonální vývoj obratlovců“ se říká:

• Všimněte si, že embryonální stadia obratlovců vykazují neobyčejnou podobnost jednoho s druhým, přestože jsou z různých tříd (ryby, obojživelníci, plazi, ptáci a savci). Všichni obratlovci začínají zvětšenou hlavovou oblastí, žaberními štěrbinami a ocasem, bez ohledu na to, zda si tyto znaky podrží i v dospělosti. (24)

I když je tento komentář bez Haeckelových kreseb, dává falešný dojem, že lidská embrya – jakožto členové podkmene obratlovců – mají žaberní štěrbiny. To je však zcela jasně mylné. Faryngální oblouky v lidském embryu nemají naprosto žádnou spojitost se žaberními štěrbinami, ale vytvoří se z nich vnější a střední ucho, krční kosti, svaly, nervy a žlázy. Navíc po objevu DNA vedla důvěra v evoluční hypotézu mnoho evolučních biologů k předpovědím, že podobné části těla v různých organizmech budou řízeny těmi samými geny. To se však ukázalo jako falešné, když embryologové zjistili, že realizace těch samých struktur těla – jako je třeba pětiprstá končetina – je v různých organizmech (třeba velrybách a lidech) řízena různými geny a k její realizaci vedou úplně různé embryonální cesty. (25)

A skutečně, myšlenka embryonální rekapitulace nejen že vedla embryonální výzkumníky na špatné cesty, ale vyústila také v devalvaci lidského zárodku podobně, jako tomu bylo u mandlí nebo apendixu, jak uvedeno výše. V tomto případě ovšem důsledky této devalvace byly o mnoho vážnější, protože devalvován nebyl jen orgán lidského těla, ale samotné lidské tělo! Po celém světě zastánci potratů používali domnělou podobnost mezi lidským embryem a embryi nižších živočichů jako argument pro bagatelizaci potratů v raných stadiích těhotenství. Například němečtí propotratoví aktivisté:

• šikovně využili nejednotnost německých katolických intelektuálů, aby vznesli svoje požadavky na legalizaci potratů do legislativy. ….Karl Rahner, který byl na špici boje za /uvolnění/ paragrafu 218, napsal do časopisu Naturwissenschaft und Theologie (brožura 11, str. 86, 1970): „Myslím si, že existují biologická stadia, která jsou před-lidská, ale tato stadia jsou stále namířena ve směru lidské bytosti. Proč by tato vývojová stadia nemohla být přenesena z fylogeneze do ontogeneze?“ (zvýraznění dodáno) (26)

Těmito slovy nejvlivnější teolog německy mluvícího světa formuloval Haeckelovo evoluční myšlení na antikoncepční přerušení těhotenství a potraty dávno poté, co Gavin de Beer prohlásil, že Haeckelův vliv už skončil. Ve skutečnosti je v „roce Darwina“ poselství, zahrnuté ve většině biologických učebnic pro vyšší školy, stále jasné:

• Lidská embrya prochází stádiem „žaberních štěrbin“. Jsou to „struktury směřující k člověku“, abychom použili výrok Fr. Rahnera. Proto poskytování důstojnosti lidské bytosti lidskému embryu od početí je biologickým nesmyslem.

Ve skutečnosti je vývoj lidského embrya zcela odlišný od jiných obratlovců, než to kreslil Ernst Haeckel, a neexistuje žádný empirický důkaz, který by podporoval tvrzení, že on (nebo ona) procházejí nějakým stadiem, které není plně lidské, v biologickém smyslu toho slova.

Odpad nebo poklad: evoluce a „odpadní DNA“

Ačkoliv víra v evoluční hypotézu ublížila miliónům obětí následkem zbytečných tonzilektomií a prokazatelně přispěla k uvolnění potratů a potratových antikoncepcí, ta samá evoluční víra se stala stejně vážnou hrozbou vědeckému pokroku a veřejnému zdraví v oblasti molekulární biologie. Lze prokázat, že víra v evoluční hypotézu zbrzdila výzkum funkcí takzvané „odpadní DNA“ (nekódující DNA), a tím zabránila novým objevům – a přinejmenším u některých případů – také léčbě mnoha genetických nemocí.

Původ termínu „odpadní DNA“ (junk DNA) lze vystopovat až k práci dr. Susumnu Ohna v roce 1970, ve které dr. Ohno spekuluje, že stejně jako jsou geologické vrstvy zaneřáděné zkamenělinami vymřelých druhů, tak je i lidský genom zaneřáděn DNA, která už ztratila svoji funkci. (27) Přestože někteří vědci namítali, že DNA by nemohla být uchována po údajné milióny let evolučního času, pokud by neměla žádnou funkci, přesto se termín „odpadní DNA“ široce rozšířil a byl používán k popisu celého souboru genetického materiálu, který nekóduje proteiny.

V roce 1976 evoluční biolog Richard Dawkins vydal svoji vlivnou knihu Sobecký gen, ve které tvrdí, že části DNA jsou „sobeckými replikátory“. S ohledem na nesmírné množství DNA, která zřejmě nemá žádnou funkci v genomu, napsal:

• Biologové si ničí svoje mozky snahou vymyslet, jaké užitečné úkoly tato patrně nadbytečná DNA může v genomu dělat. Ale z hlediska pohledu sobeckých genů tu není žádný paradox. Skutečný „účel“ DNA je přežít, a nic víc a nic méně. Nejjednodušší, jak nadbytečnou DNA vysvětlit, je chápat ji jako parazita, anebo neškodného spolucestujícího, takového stopaře, který jede ve strojích na přežití, vybudovaných jinou DNA…(28)

V roce 1980 dvě klíčové práce vydané v Nature zkombinovaly „odpadní DNA“ s Dawkinsonovým konceptem „sobeckého genu“. (29) Během osmdesátých let většina biologů lpěla na tom, že genom je napěchovaný a zaneřáděný nadbytečnými, nefunkčními (nekódujícími) sekvencemi, které byly vygenerovány „sobeckými“ replikacemi. Výsledkem bylo, že někteří badatelé zpochybňovali potřebu sekvenovat či studovat tzv. nekódující úseky lidského genomu – a jejich velikost, jak se tehdy myslelo, byla okolo 97 % z celého množství DNA. Když Robert Sinsheimer, René Dulbecco a Charles DeLisi navrhli projekt přečtení celého lidského genomu (později známý pod názvem Projekt lidského genomu), mnoho molekulárních biologů bylo proti této myšlence, na základě názoru, že přece pak bude sekvenováno ohromné množství „odpadní DNA“.

Sinsheimerova, Dulbeccova a DeLisiova myšlenka našla podporu mezi prominentními molekulárními biology a genetiky – například u Waltera Bodmera, Waltera Gilberta, Leroy Hooda, Victora McKusicka a Jamese D. Watsona. Naproti tomu mnoho molekulárních biologů vyjádřilo svoje pochybnosti. Zvláště v letech 1986 a 1987 byly obavy, že rutinní povaha sekvenování a velké množství „odpadní DNA“, která by takto měla být sekvenována, povede k tomu, že u těchto velkých vědeckých projektů se odčerpají finanční zdroje od menších projektů a cennějších projektů, a že znalost genové sekvence nepovede k poznání genové funkce. (30)

Oficiální zahájení Projektu lidského genomu bylo v roce 1990, a odhalené výsledky byly docela překvapivé. K jednomu takovému překvapení patřilo, že se našlo mnohem méně genů než se očekávalo. Další překvapení bylo, že sady lidských genů byly neuvěřitelně podobné jiným organizmům, jako třeba mouchám. Když byly publikovány hrubé sekvence genomů šimpanze, krysy, vačice a jiných organizmů, ukázalo se zřejmé, že se genové mapy liší hlavně ve svých takzvaných nekódujících úsecích. A tak roku 2007, na základě výsledků projektu ENCODE, bylo konečně jasné, že ty nejdůležitější faktory pro fungování genomu spočívají v DNA, která nekóduje proteiny.

Tyto objevy odporují tomu, co bylo známo jako „Ústřední dogma molekulární biologie“ či genetiky, totiž že DNA produkuje RNA, podle které se pak tvoří proteiny, které jsou významnou složkou organického života. V dvojité šroubovici molekuly DNA jsou chemické báze adenin, thymin, guanin a cytosin, které mohou kódovat určitý protein, RNA nebo vazebné místo pro chromatinový faktor. V předchozím případě multienzymový komplex kopíruje pořadí chemických písmen v jednom řetězci DNA na řetězec RNA a ty části kopie RNA, které proteiny nekódují, jsou vystřiženy předtím, než jsou kódující části opět spojeny k sobě, čímž vytvoří mediátorovou RNA (messenger RNA, mRNA). Poté, co mRNA opustí jádro buňky, složité molekulární stroje vytvoří řetězce aminokyselin podle instrukcí v mRNA a tyto řetězce se sbalí do přesného 3D tvaru, a tak vzniká více jak 100 000 proteinů tvořících lidské tělo.

Objev, že plných 98 % lidského genomu nekóduje proteiny, donutil vědce podívat se blíže na „odpadní DNA“ (neboli DNA nekódující proteiny). Zjistilo se, že tento typ DNA lze zařadit do tří hlavních kategorií: pseudogeny, elementy podobné retrovirům (retroviry-like elements) a retrotranspozony. Pseudogeny jsou považovány za zbytky genů, které ztratily svoji schopnost kódovat proteiny a byly mutovány poté, co tuto svoji funkci ztratily. Avšak poslední výzkum našel důkazy i o funkčnosti pseudogenů. V nedávném článku časopisu Nature tým vědců v Cold Spring Harbor Laboratory v New Yorku objevil funkci pseudogenů, která spočívá v regulaci genové exprese. (31)

Ta druhá kategorie DNA, která nekóduje proteiny, obsahuje pohyblivé úseky DNA. Patří sem mobilní genetické elementy Třídy I nazývané retrotranspozony, které se pohybují genomem tak, že jsou transkribovány do RNA a pak zpětně do DNA. Ještě nedávno byly retrotranspozony považovány za neužitečné zbytky virových infekcí. Avšak v časopisu Developmental Cell byla publikována studie, která ukázala, že tento pohled je falešný. Podle článku na webové stránce Eureka:

• Badatelé zjistili, že exprese genů v myších vajíčcích a raných stádiích embryí je částečně aktivována úseky DNA, které se nazývají retrotranspozony, které mohou mít svůj původ v retrovirech.

Tyto úseky, nalezené v DNA člověka, myši a dalších savců v počtech stovek tisíc kopií, se nazývají retrotranspozony, protože mají schopnost šířit se a umisťovat se do různých míst v genomu. Ve vydání Developmental Cell z října 2004 byl publikován výzkum, který ukazuje, že retrotranspozony nebudou asi jen „odpadní DNA“, jak se dřív myslelo, ale spíše budou rozsáhlým úložištěm startovacích míst pro zahájení genové exprese. Z toho plyne, že více jak třetina myšího a lidského genomu, považovaná předtím za nefunkční, může hrát určitou roli při regulaci genové exprese a zvyšování genetické diverzity.

Dr. Barbara B. Knowles se svými kolegy z Jacksonovy laboratoře v Bar Harbour, Maine, USA zjistila, že různé typy retrotranspozonů jsou neočekávaně aktivní v myších vajíčcích a jiné jsou aktivovány v ranných stádiích embryí…Vědci si myslí, že exprese retrotranspozonů během velmi raných stadií asi přispívá k přeprogramování savčího embryonálního genomu, což je nutná podmínka pro vývin. (32)

Jeden z pionýrů výzkumu funkčnosti „odpadní DNA“, prof. John Mattick, nedávno prohlásil, že „selhání rozpoznat význam nekódující DNA bude v budoucnu považováno za jednu z největších chyb v dějinách molekulární biologie.“ (33) Tato předpověď bude velmi pravděpodobně naplněna, a to nejen kvůli tomu, že koncept „odpadní DNA“ zbrzdil vědecký výzkum genetického materiálu nekódujícího proteiny, ale hlavně proto, že evolucí inspirovaný koncept „odpadní DNA“ zpozdil výzkum v medicíně, tedy pochopení a léčbu vážných genetických poruch.

V posledních letech identifikovali vědci v oblasti lékařského výzkumu bezpočet elementů „odpadní DNA“, které hrají klíčovou roli v prevenci a vzniku mnoha lidských chorob. Webová stránka International Post Genetic Society uvádí přehledy desítek zpráv z vědeckých časopisů, dokumentující spojitost mezi lidskými nemocemi a nekódujícím genetickým materiálem. Například článek o „odpadní DNA“ ve vztahu k faktorům u cukrovky a srdečním nemocem uvádí, že:

• Lovci genů v John Hopkins objevili častou genetickou mutaci, která zvyšuje nebezpečí zdědit speciální defekt novorozenců nikoli běžnou cestou poruchy genetických instrukcí pro vytvoření proteinu, ale změnou regulačního úseku genu. Také stav nazývaný Hirschprungova nemoc není obvyklý svou složitou podobností k jiným běžným nemocem, jako je cukrovka a choroby srdce.

(Hirschprungova nemoc – týká se poruch v tlustém střevě, vegetativní inervace aj., postihuje také novorozence – pozn. překl.)

„Je to kuriózní mutace na kuriózním místě“, říká vedoucí této studie Aravinda Chakravarti, Ph.D., ředitel genetické medicíny Institutu McKusick-Nathans. Myslím si, že většina mutací, které se vztahují k většině chorob, budou spíše kuriózní mutace na kuriózních místech.

Dále o tom říká, že to spíše nebude žádný problém, ale dobrá zpráva. „Mutace v sekvencích kódujících proteiny nemohou být úplně opraveny, ale mutace mimo oblasti kódující proteiny možná nějak oklameme, je možné, že je „přeladíme“. Protein se může opravit už jen tím, když přinutíme buňky, aby ho vyrobily to správné množství“, říká.

• „Naše objevy skutečně podtrhují fakt, že zdraví a nemoc mohou být ovlivněny všemi úseky genu“, pokračuje dr. Aravinda Chakravarti. „Velmi mnoho zděděných faktorů ovlivňuje nemoci jako jsou cukrovka, nemoci srdce a Hirschsprungova nemoc, a tyto faktory nebudou v úsecích kódujících proteiny.“ (34)

Víra v evoluční hypotézu a její doprovodný koncept rudimentárních orgánů zbrzdila lékařský výzkum v oblasti fungování apendixu a mandlí, čímž došlo k miliónům zbytečných operací, desítkám tisíc zbytečných úmrtí a stovkám tisíc zbytečných komplikací vyžadujících hospitalizaci a léčení. Stejným způsobem evolucionismem inspirovaný koncept „odpadní DNA“ zcela nepochybně ochromil pochopit a vyléčit řadu nemocí způsobených geny, které nekódují proteiny. Ve všech těchto případech víra, že nahodilé přírodní procesy během dlouhých časových úseků vyprodukovaly biologické struktury bez funkce, způsobila nedostatek zájmu i financí pro studium jejich funkčnosti.

Jsou lidské bytosti geneticky modifikované organizmy?

Naneštěstí pro lidskou rasu, v roce Darwinova výročí představuje víra v evoluční hypotézu potenciálně mnohem horší nebezpečí pro vědecký a lékařský pokrok než kdy předtím. Závěrečná část tohoto článku probere důsledky lpění na evoluční hypotéze při vývoji a užití geneticky modifikovaných potravin a z toho vyplývající strašnou hrozbu pro globální biodiverzitu.

Jak bylo výše konstatováno, ústředním dogmatem evoluční teorie je, že všechny živé organizmy se vyvinuly z neživé hmoty přirozenými procesy během dlouhých časových úseků. Biologická evoluce nejenže vyžaduje, aby se mechanizmus vzniku RNA a DNA vyvinul přírodními procesy ze světa neživé hmoty, ale aby také nové informace přicházely do genomů těch prvních živých organizmů a kódovaly vývoj nových orgánů a biologických systémů v dalších generacích v průběhu času. Problémem těchto nároků je, že ani pozorování v přírodě, ani pozorování v laboratoři, neposkytují pro to důkazy.

Jak se můžeme dočíst všude v příslušné literatuře, populační genetikové strávili desetiletí studiem mechanizmů, jak je v přírodě předávána genetická informace z organizmu na organizmus. (35) Vypozorovali a vypůsobili kombinace existující genetické informace; vyvolali či spustili expresi genetické informace; a také pozorovali a vypůsobili mutace. Ale v žádném z těchto případů nevytvořil nikdo z genetiků pracujících v oblasti rostlin či živočichů takovou genetickou informaci, která by vedla ke vzniku nového orgánu nebo funkčního biologického systému.

Výroba a užívání geneticky modifikovaných potravin byla obhajována na základě toho, že se všechny organizmy včetně člověka vyvinuly náhodnými mutacemi a tudíž určitý počet umělých mutací nepředstavuje žádné nebezpečí pro přežití biosféry, protože člověk prostě jen „dělá evoluci“ v laboratoři. Od dob Darwina vedla víra v evoluční hypotézu opakovaně k předsudku, že ten či onen biologický systém je „rudimentární“ a nefunkční. Je ironií, že současná víra v evoluční hypotézu vede mnohé badatele k nezájmu o nahodilost genetických modifikací v rostlinných potravinách. Je tedy vskutku logické tvrdit, že když náhodné mutace vytvořily takový div, jako je lidské tělo, tak ani náhodné mutace řízené do určité míry lidskou inteligencí, nemohou představovat nějakou hrozbu lidské rase či biosféře.

Podle australského biologa Davida Tribea, existence identických genů a proteiny nekódujících sekvencí v různých organizmech zvířecích a rostlinných druhů „dokazuje“, že se všichni vyvinuli ze společného předka. Navíc fakt, že některý genetický materiál v lidském genomu může být od virů, dokazuje, tedy tomuto biologovi, že se molekulární stroje ve všech současných rostlinných a zvířecích organizmech mohly vyvinout z virů před stovkami miliónů let. Tribe píše:

• Lidé tak jsou vlastně přírodní GMO (geneticky modifikované organizmy) v průběhu času, neboť genetická modifikace je skutečně bytostně přirozená – berte to či neberte. (36)

Dr. Tribe tvrdí, že když jsou lidé výsledkem nahodilých genetických mutací a nahodilého přenosu genetického materiálu, pak ani přenos genetického materiálu z jednoho druhu organizmu na jiný lidským faktorem může stěží představovat nějakou větší hrozbu než samotné evoluční procesy. Nebezpečnost tohoto pošetilého způsobu uvažování byla ukázána řadou kvalifikovaných expertů. Jako svědčil genetik dr. Richard Lacey z Univerzity v Bristolu v nedávném soudním procesu:

• Technologie rekombinantní DNA je neodmyslitelně riskantní metoda výroby nových potravin. Její riskantnost spočívá hlavně ve složitosti vzájemného provázání různých částí živých systémů, včetně DNA. Vnášením cizího genetického materiálu zásadně náhodným způsobem do genomu organizmu nutně způsobí určitou míru porušení, které může být mnohostranné. Navíc ať už bude porušení jen v jednotlivosti, anebo mnohočetné, jeho vliv by mohl způsobit přítomnost neočekávaných toxinů nebo alergenů, případně degradaci nutričních hodnot. A dále, protože živé systémy jsou složité a reagují interaktivně (tj. ve vzájemné působnosti) – a protože rozsah našich znalostí toho všeho je stále nedostatečný – není vůbec možné předvídat, jaké specifické problémy by mohly nastat u toho kterého geneticky modifikovaného organizmu. (zdůraznění přidáno). (37)

Dr. Lacey správně poukazuje na nebezpečí spojené s náhodnou reorganizací genetického uspořádání organizmu a jaký je rozdíl mezi genetickými modifikacemi potravin v laboratoři a mezi přirozenými metodami křížení.

Mechanizmy a rizika technologií rekombinujících DNA jsou podstatně odlišná od metod přirozeného křížení. Přirozené křížení je založeno na sexuální reprodukci mezi organizmy stejných či blízce příbuzných druhů. Vnitřní sady genů se nachází v běžně uspořádaných párech, které zachovávají pevnou sekvenci genetické informace. Každý gen zůstává pod kontrolou velice složitě vyváženého regulačního systému. Látky produkované geny jsou ty, které byly vždy v daném druhu po dlouhý biologický čas. (Když se kříží blízce příbuzné druhy, mezi jejich biologickými látkami je velmi těsný soulad.) Naproti tomu biotechnologové vezmou buňky, které vznikly normální reprodukcí a náhodně do jejich genomu vloží část cizího genetického materiálu. Toto vždycky naruší funkci té oblasti původní DNA, do které je tento materiál vložen. U cizích genů obvykle nedojde k expresi v novém prostředí bez masivní umělé podpory, což se dociluje tak, že jsou implantovány do promotoru pomocí virů nebo patogenními bakteriemi. Výsledkem je, že geny fungují jako nezávislí činitelé mimo regulační systém hostitelského organizmu, což může vést k mnoha škodlivým nerovnováhám. (38)

Jiní odborníci vyslovili varování v souvislosti se skutečností, že geneticky vyprodukované plodiny obsahují bakteriální DNA obsahující CpG motiv, který může vyprovokovat záněty, artritidu a lymfomy. Pokusy ukázaly, že tato DNA může projít zažívacím systémem aniž by byla zničena, dostat se tak do krve a tkání a způsobit zánět. (39) Také málo peněz bylo investováno do výzkumu dlouhodobých účinků GM potravin, dostatečné důkazy však existují, že geneticky modifikované potraviny nelze prohlásit za bezpečné pro výživu zvířat nebo lidi. Studie, kterou si nedávno objednala Rakouská agentura pro zdraví a bezpečnou výživu, došla k tomuto závěru:

• GM kukuřice, dávaná zvířatům jako krmivo, může mít za určitých experimentálních podmínek vliv na reprodukční rychlost laboratorních myší. To je výsledek studie profesora Jurgena Zenteka (Veterinární univerzita ve Vídni, Rakousko). I když je to jen jednotlivá studie, jejíž výsledky by nemusely být přímo aplikovatelné na lidi, ukazuje to, že je třeba ještě dalších výzkumů…

Předmětem studie bylo analyzovat možný dopad GMO kukuřice NK603 X MON810 v dlouhodobých pokusech na několika generacích myší…Výsledky nezaznamenaly žádné rozdíly v příjmu potravy a vývoji váhy dospělých zvířat. I když při jedné sérii pokusů se počet vrhů a mláďat, při stálém krmení GMO, snížil v této skupině vůči kontrolní skupině: Ve skupině krmené GMO bylo více samic bez vrhu než ve skupině kontrolní…Studie ukazuje, že je skutečně třeba studovat více generací, aby byly zjištěny vlivy krmení na myši. Podobné postupy musí analyzovat, zda lze totéž očekávat i u jiných zvířat. Podle prof. Jürgena Zenteka je naprosto nutné zhodnotit tyto výsledky dalšími studiemi. (40)

Evoluce, GMO a biodiverzita

Stoupenci evoluční hypotézy věří, že se nové druhy životních forem, a nové orgány a nové funkční systémy v tělech, vyvinuly v důsledku přírodního výběru nových genetických informací generovaných nahodilými přírodními procesy. V této víře je obsaženo přesvědčení, že se během času biodiverzita zvyšuje v důsledku evolučního procesu. Protože je navíc GMO údajně vytvářeno stejným druhem přenosu genetického materiálu jako je tomu v přírodě, a jaký také poháněl evoluční změny v minulosti, evoluční biologové podporující GMO nejsou schopni rozpoznat jeden z nejnebezpečnějších aspektů plodin GMO – nebezpečí, které hrozí biodiverzitě.

Protože se plodiny pro GMO potraviny pěstují na velkých farmách, které se soustřeďují na pěstování velkého množství jedné nebo dvou plodin, mají sklon vyhnat malé farmáře a omezit biodiverzitu v oblastech, které využívají. To se děje několika způsoby: za prvé tak, že se velké oblasti vymezují pro pěstování jedné plodiny; za druhé, ztrátou široké škály plodin; a za třetí kontaminací sousedních polí semeny GMO. Navíc přírodní výběr v přírodě funguje na jedné rostlině v daném čase. Monokultury GMO zakouší mutace na stovkách tisíců rostlin ve stejné době, aniž by probíhal přirozený proces selekce.

Pokud by evoluční hypotéza byla pravdivá, genetici by mohli očekávat evoluci některých nových nadřazených rostlin. Ale realita je docela odlišná. Genetikové nyní zjišťují, že – v protikladu k evolučnímu očekávání – semena rostlin pro potraviny, která byla užívána a předávána po mnoho generací, obsahují větší množství genetické informace než rostliny, které byly intenzivně množeny tak, aby získaly specifické znaky, jako třeba cukrová řepa; tyto rostliny jsou ve skutečnosti slabší než ty, ze kterých byly vypěstovány. Uchování starých variet rostlin pro výživu se stává velmi důležité jako obrana proti nemocem rostlin, protože staré variety vykazují větší odolnost proti širokému spektru chorob. Navíc uchování rozmanitých variet ras zvyšuje pravděpodobnost, že jedna nebo více rostlin bude schopna odolat nové chorobě nebo přirozenému škůdci. Naproti tomu monokultura, včetně GMO rostlin, představuje vážnou hrozbu světové výrobě potravin, protože farmáři praktikující monokultury GMO nemají rostlinné genetické banky pro případ, že nějaká nová nemoc nebo škůdce bude schopen GMO plodiny zničit.

Víra v pravdivost evoluční hypotézy vzbuzuje očekávání, že nové rostliny a zvířata budou nadále dosahovat větších genetických složitostí „evolučními mechanizmy“ bez lidské pomoci. To však odporuje realitě, ve které pozorujeme, že rozmanitost a genetická diverzita organizmů v biosféře neustále klesá s narůstajícím časem, jak je ničeno přirozené prostředí a špatnými lidskými zásahy. A tak evoluční argumenty používané Davidem Tribem a dalšími evolučními biology k obhajobě zavádění geneticky modifikovaných plodin pro výživu, jsou jen pseudovědeckým ospravedlňováním praktik, které ohrožují celou biosféru.

Závěr

Je důležité rozpoznat společného jmenovatele, který se táhne všemi těmi uvedenými příklady z historie uplynulých 150 let, od vydání Darwinovy knihy O původu druhů. Příklady zde uvedené ukazují, že vzhledem k tzv. „rudimentárním orgánům“, „odpadní DNA“, „embryonální rekapitulaci“ a geneticky modifikovaným potravinám, víra v pravdivost evoluční hypotézy vedla opakovaně k domněnce, že existující orgány a biologické struktury jsou produktem přírodních procesů pracujících nahodile – např. vlivem mutací a přenosu genetické informace – a že orgány nebo biologické systémy, které nemají žádnou patrnou funkci v organizmu, jsou postradatelné a mohou být odstraněny, nebo si s nimi můžeme libovolně pohrávat bez nebezpečí vůči organizmu nebo ekosystému, jehož jsou součástí. Bylo ukázáno, že právě ta samá víra v pravdivost evoluční hypotézy opakovaně zabránila vědcům a výzkumníkům na poli medicíny, aby důkladně zkoumali funkce orgánů a ostatních biologických systémů, za což mnoho lidí zaplatilo životem nebo zbytečným lidským utrpením.

Znovu a znovu víra v pravdivost evoluční hypotézy vedla vědce vidět dysfunkci nebo ztrátu funkčnosti tam, kde systém fungoval, a představovat si, jak uspořádanost a specifická složitost vzniká z neuspořádanosti tam, kde pozorování a experimentální důkazy vykazovaly opačný směr. Tento předsudek nefunkčnosti v přírodě je v rozporu s tradičním chápáním funkčnosti provázející pokrok v poznání v medicíně a přírodních vědách rozvíjející se západní civilizace. Jak ukazuje příklad s geneticky modifikovanými potravinami, celosvětová vědecká komunita si nemůže dovolit, aby byla svazována pouty zkrachovalé vědecké hypotézy, jejíž základní předsudky prchají před tváří reality.

Meniskus (Vsuvka překladatele)

(Meniskus se nachází uvnitř kolenního kloubu; jde o chrupavčité vazivo mezi styčnými plochami pohyblivých kostí. V koleni jsou menisky dva)

Evoluční hypotézou ovlivnění lékaři ve 20. století věřili, že meniskus v lidském koleni je evoluční pozůstatek minulosti, a tudíž v současnosti není už potřebný – je to jen nefunkční rudiment evoluce. A protože je v těle nadbytečný a nemá žádnou funkci, není třeba jej po zranění léčit, uvažovali. A tak došlo-li k jeho poranění třeba při sportu, velmi často jej lékaři odoperovali pacientovi celý.

Po několika letech od operace však došlo ke katastrofě: tito převážně mladí lidé (často sportovci) zakoušeli velké bolesti v koleni, byly u nich pozorovány degenerativní změny kolenního kloubu a přestávali chodit; jejich stav vykazoval podobné příznaky, jaké pozorujeme u starých lidí, kteří trpí artritidou.

Dnes už lékařská věda, která se neřídí evoluční hypotézou, ví, že meniskus je velmi důležitý tlumič nárazů na kolenní kloub. Než ale byl evoluční pohled na meniskus z medicíny definitivně odstraněn, zmrzačili lékaři velké množství lidí a způsobili velmi mnoho zbytečných bolestí.

(Převzato z přednášky amerického chirurga, přednesené v Praze v roce 2006)

Odkazy

[1] The experimental research of Guy Berthault and other sedimentologists has called into question the assumptions upon which the geologic time scale was established. Cf. GUY BERTHAULT, „Experiments in Stratification Do Not Support Evolution,“ A Scientific Critique of Evolution, Sapienza University, Rome 2009.
[2] CHARLES DARWIN, The Origin of Species by Means of Natural Selection, or the Preservation of Favored Races in the Struggle for Life, Penguin, London, 1985, p. 429.
[3] Cf. CHARLES DARWIN, The Descent of Man, Second Edition, 1874, Chapter One http://www.darwin-literature.com/The_Descent_Of_Man/3.html (accessed 3-10-09).
[4] The World’s Most Famous Court Trial, second reprint edition, Bryan College, Dayton, Tennessee, 1990, p. 228.
[5] A. PERKEL and M.H. NEEDLEMAN, Biology for All, Barnes and Noble, New York, 1950, p. 129.
[6] Gray’s Anatomy „The Large Intestine“ http://education.yahoo.com/reference/gray/subjects/subject/249 (accessed 12-27-08).
[7] HENRY L. BOCKUSENRY , M.D., Gastroenterology, 2:1134-1148 (chapter „The Appendix“ by Gordon McHardy), W.B. Saunders Company, Philadelphia, Pennsylvania, 1976.
[8] FREDERIC H. MARTINI, Ph.D., Fundamentals of Anatomy and Physiology, Prentice Hall, Englewood Cliffs, New Jersey, 1995, p. 916.
[9] British Broadcasting Corporation’s „Science and Nature Home Page“ http://www.bbc.co.uk/science/humanbody/body/factfiles/appendix/appendix…. (accessed 12-05-08)
[10] WESTON A. PRICE, DDS, Nutrition and Physical Degeneration, Price-Pottenger Nutrition Foundation, page 91.
[11] DENNIS P. BURKITT, „The Aetiology of Appendicitis,“ British Journal of Surgery, December 2005.
[12] http://www.answers.com/topic/tonsillectomy (accessed 12-16-08).
[13] Time magazine, „Tonsils & Bulbar Polio,“ Monday, Apr. 12, 1954.
[14] M. Z. KHARODAWALA, „The Modern Tonsillectomy,“ 2005, http://www.utmb.edu/otoref/grnds/Tonsillectomy-2005-0427/Tonsillectomy-0… (accessed 3-10-09)
[15] J.D. RATCLIFF, Your Body and How it Works, Delacorte, New York, 1975, p. 137.
[16] In the United States, „about one in every 15,000 tonsillectomies ends in death, either from the anesthesia or bleeding five to seven days after the operation.“ http://www.surgeryencyclopedia.com/St-Wr/Tonsillectomy.html (accessed 12-28-08).
[17] A recent study of complications from tonsillectomy in England and Scotland discovered a rate of 2-5% in 2000-2001 http://www.entuk.org/audits/reporttonsillectomysurvey_pdf (accessed 12-06-08).
[18] DR. AMELIA DRAKE, „Tonsillectomy,“ http://emedicine.medscape.com/article/872119-overview (accessed 3-10-09).
[19] B. VAN STAAJI, E. H. VAN DEN AKKER, M. M. ROVERS, G. J. HORDIJK, A. W. HOES, and A. G. M. SCHILDER, „Effectiveness of adenotonsillectomy in children with mild symptoms of throat infections or adenotonsillar hypertrophy: open, randomised controlled trial“ British Medical Journal. 2004;329:651 (18 September), doi:10.1136/bmj.38210.827917.7C (published 10 September 2004) http://www.bmj.com/cgi/content/full/329/7467/651?view=long&pmid=15361407 (accessed 3-10-09).
[20] RAYMOND SILKMAN, DDS, „Is it Mental or is it Dental? Cranial & Dental Impacts on Total Health,“ http://www.westonaprice.org/healthissues/facial-development.html (accessed 3-08-09).
[21] Cf. MICHAEL K. RICHARDSON ET AL Anatomy and Embryology, „There is no highly conserved stage in the vertebrates; implications for current theories of evolution and development,“ Vol. 196, No. 2, Springer Verlag, Heidelberg, Germany, 1997, pp. 91-106.
[22] JANE OPPENHEIMER, Essays in the History of Embryology and Biology, MIT Press, 1967, p. 154.
[23] GAVIN DE BEER, Embryos and Ancestors, Third Edition, Clarendon Press, Oxford, 1958, p. 172.
[24] PETER H. RAVEN and GEORGE B. JOHNSON, Biology, 6th ed,, McGraw Hill, 2002, p. 1229.
[25] GAVIN DE BEER, quoted in „Homology: A Theory in Crisis“ JONATHAN WELLS and PAUL NELSON http://www.arn.org/docs/odesign/od182/hobi182.htm (accessed 3-08-09).
[26] ALFRED HAUSSLER, The Betrayal of the Theologians, Human Life International, 1982, p. 2.
[27] Cf. „So Much ‚Junk DNA‘ in our Genome,“ Brookhaven Symposium on Biology 23: 366-370.
[28] RICHARD DAWKINS, The Selfish Gene, Oxford University Press, New York, 1976, p. 47.
[29] L.E. ORGEL, F. H. CRICK. 1980. Selfish DNA: the ultimate parasite. Nature 284: 604-607.
W.F. DOOLITTLE, C. SAPIENZA. Selfish genes, the phenotype paradigm and genome evolution. Nature 284: 601-603.
[30] Stanford Encyclopedia of Philosophy, „The Human Genome Project“ http://plato.stanford.edu/entries/human-genome/ (accessed 3-08-09).
[31] O.H. TAM, A.A. ARAVIN, P STEIN, A. GIRARD, E.P. MURCHISON, S. CHELOUFI, E. HODGES, M. ANGER, R. SACHIDANANDAM, R.M. SCHULTZ, G.J.HANNON, Pseudogene-derived small interfering RNAs regulate gene expression in mouse oocytes. Nature. 2008 May 22;453(7194):534-8. Epub 2008 Apr 10.
[32] ANNE E. PEASTON, ALEXEI V. EVSIKOV, JOEL H. GRABER, WILHELMINE N. DE VRIES, ANDREA E. HOLBROOK, DAVOR SOLTER, and BARBARA B. KNOWLES: „Retrotransposons Regulate Host Genes in Mouse Oocytes and Preimplantation Embryos,“ Developmental Cell, Volume 7, Number 4, October 2004, pages 597-606. http://www.eurekalert.org/pub_releases/2004-10/cp-dm100604.php
[33] „Genius of Junk (DNA),“ Catalyst, Thursday, 10 July 2003, http://www.abc.net.au/catalyst/stories/s898887.htm (accessed 3-10-09).
[34] „Diabetes and Heart Disease,“ Post Genetic Diseases Website http://www.junkdna.com/junkdna_diseases.html#details_of_list (accessed 3-08-09).
[35] Cf. MACIEJ GERTYCH, „Race Formation and Mutations Do Not Constitute Steps in Evolution,“ A Scientific Critique of Evolution (Rome: Sapienza University, 2009).
[36] DAVID TRIBE, „Natural GMOS Part 18,“ Thursday, May 4, 2006 http://gmopundit.blogspot.com/2006/05/natural-gmos-part-18-happy-birthda… (accessed 3-08-09).
[37] Declaration of Dr. RICHARD LACEY, M.D., Ph.D. United States District Court for the District of Columbia, Alliance for Bio-Integrity, et al. Plaintiffs, v. Donna Shalala, et al. Defendants. Civil Action No. 98-1300 (CKK)
[38] Ibid.
[39] Cf. JOE CUMMINS, „The Fate of Food Genes and the DNA CpG Motif and Its Impact,“ Toxicology Symposium, University of Guelph, March 3, 2001.
[40] The Austrian Agency for Health and Food Safety, 11 November 2008. „Austrian study shows GM corn negatively affects reproductive health in mice.“