Žádná evoluce octomilek ani po 600 generacích

Brian Thomas, M. S.

(Z www.icr.org/article/5779/ přeložil M. T. – 12/2010, článek byl uveřejněn 16. listopadu 2010 organizací ICR v časopise Acts and Facts)

Většina Američanů nevěří ve velkolepý příběh evoluce tak, jak ho běžně vykládají profesoři biologie (1). Nebaští jim hlavně to, že prý veškerý život pochází z jediného společného předka, který se zrodil jakýmsi zázrakem před mnoha miliony let. A to je od nich rozumné, uvážíme-li, že neexistují žádné skutečné příklady takové evoluce.

Kdyby nám mohli evoluční biologové ukázat v praxi, jak zmíněná evoluce probíhá, potvrdili by správnost svých názorů a byli by s to doložit seriózním bádáním svá ztřeštěná tvrzení. Roku 1980 dovedla tahle snaha o podání důkazu badatele k tomu, že začali s velkým úsilím a tvrdošíjností navozovat mutace všech jaderných genů účastnících se vývoje octomilek. Výsledky výzkumu, který je dnes ve vědě již „klasikou“ a za který obdrželi jeho autoři roku 1995 Nobelovu cenu, byly zveřejněny v časopisu Nature (2). Pokusy v jeho rámci přitom prokázaly, že z mutací kteréhokoli ze zmíněných jaderných vývojových genů – mutací, které by byly zásadní při vývoji octomilky v nějakého jiného tvora – vznikaly pouze octomilky mrtvé či deformované. Tak bylo dokázáno, že se octomilky prostě vyvinout nemohly.

Podobně hledal známky evoluce u bakterií evoluční biolog z Michiganské státní univerzity Richard Lenski se svými kolegy; sledovali celkem 40 000 generací (3). Nakonec byl výsledek tento: druh bakterií, se kterým vědci pokusy začali, byl zmrzačen nahromaděnými mutacemi, takže jediné změny, ke kterým došlo, byly degenerativní. Čestný profesor bakteriologie na bristolské univerzitě Alan Linton celou situaci shrnul těmito slovy:

• „Jaké důkazy o evoluci tedy vlastně pokusy přinesly? Literatura o evoluci tvrdí, že byl prokázán vývoj jednoho druhu v jiný; ve skutečnosti však nedisponuje žádným takovým důkazem. Bakterie, nejjednodušší formy nezávislého života, jsou ideální pro tenhle druh studia; pomnoží se během 20 až 30 minut a dospělosti dosahují po 18 hodinách. Po 150 letech existence bakteriologické vědy však stále nemáme důkaz o tom, že by se jeden druh bakterií změnil v jiný, navzdory faktu, že jejich populace byly vystavovány silným chemickým i fyzikálním mutagenům a že bakterie mají jako jediný organizmus extrachromozomální plazmidy, které se mohou též nezávisle množit. Jelikož neexistují důkazy o změně druhu v druh u zmíněných nejjednodušších forem jednobuněčného života, nepřekvapí nás konstatování, že neexistují ani důkazy o evoluci od prokaryotických k eukaryotickým organizmům, nemluvě ani o následné škále vyšších mnohobuněčných organizmů“ (4).

V nedávné práci zveřejněné rovněž v Nature zkoumala Molly Burkeová z Kalifornské univerzity v Irvinu genetické změny, ke kterým došlo za dobu kultivace 600 generací octomilek. Univerzitní laboratoř chovala octomilky od roku 1991 a oddělovala ty, které rostly rychle a žily kratší dobu od těch, které rostly pomalu a žily déle (5).

Vědci z této univerzity pak srovnávali sekvence DNA odpovědné za růst a délku života u obou skupin octomilek. Za dobu svého života, srovnatelnou s 12 000 lety evoluce člověka, vykázaly mušky překvapivě málo rozdílů.

Jeden z požadavků Darwinovy teorie zní, že mutace – údajná hybná síla evoluce – se musí v populaci „zafixovat“. V opačném případě změny DNA hned zase rychle z populace vymizí. Vědci nezjistili žádnou známku toho, že by se do populace octomilek zafixovaly mutace ovlivňující délku jejich života.

Autoři celou studii uzavřeli konstatováním, že „u imag jejich mušek není adaptace spojena s ‚klasickou‘ gonozomální fixací nově vzniklé jednoznačně přínosné mutace“ (5).

Autoři této studie napsali, že „V našich pohlavně se rozmnožujících populacích není adaptace spojena s ´klasickým´ vymizením, při kterém jsou nově vzniklé, bezpodmínečně výhodné mutace, zafixovány.“ (5)

(U imag octomilek není adaptace spojena s klasickou gonozomální fixací nově vzniklé jednoznačně přínosné mutace – pozn. překl.)

Vědci spekulují, že třeba nebylo dost času na to, aby se relevantní mutace zafixovaly. Navrhli také alternativu: přírodní výběr možná pracuje jen s již existujícími variacemi. To však není evoluce a kreacionistické studie právě tohle demonstrují už mnoho let (6).

Evoluci nikdo nepozoroval ani při genetických manipulacích s octomilkami v roce 1980 ani při studiích bakterií a octomilek trvajících dlouhá desetiletí. Pokusy prokázaly pouze fakt, že tihle tvorečkové mají velmi účinné meze vůči genetickým změnám, které chtějí tolerovat. Když se tyto meze poruší, organizmy se nevyvíjejí – prostě zemřou.

I když se evolucionisté typicky vykrucují z těchto experimentálních zjištění, skutečné pokusy ukazují nepochybně, že se bakterie ani octomilky nevyvinuly, ale byly stvořeny.

Odkazy:

1. Dao, C. Poll: Majority of Americans Don’t Believe in Evolution. ICR News. Posted on icr.org February 24, 2010, accessed November 9, 2010.
2. Nüsslein-Volhard, C. and E. Wieschaus. 1980. Mutations affecting segment number and polarity in Drosophila. Nature. 287 (5785): 795-801.
3. Barrick, J. E. et al. 2009. Genome evolution and adaptation in a long-term experiment with Escherichia coli. Nature. 461 (7268): 1243- 1247.
4. Linton, A. H. 2001. Scant Search for the Maker. Times Higher Education. Posted on timeshighereducation.co.uk April 20, 2010, accessed November 9, 2010.
5. Burke, M. K. et al. 2010. Genome-wide analysis of a long-term evolution experiment with Drosophila. Nature. 467 (7315): 587-590.
6. For example: „Normal variations operate only within the range specified by the DNA for the particular type of organism, so that no truly novel characteristics, producing higher degrees of order or complexity, can appear. Variation is horizontal, not vertical!“ From Morris, H. 1974. Scientific Creationism, Public School Edition. San Diego, CA: Creation Life Publishers, 51.