Daniel Criswell, Ph. D.
(Přeložil M. T. z časopisu Acts & Facts, roč. 38, č. 4 – duben 2009, str. 10 – 12 (Speciation and the Animals on the Ark)
Mnozí lidé, kteří užívají biologická data k podpoře svého pojetí staré Země věří, že výskyt milionů živočišných druhů nepodporuje kreacionistickou interpretaci země mladé. Stejně tak si nemyslí, že nedávná globální Potopa by podporovala existenci dnešní záplavy zvířat, kdyby Nóach vzal do Archy pouze dva jedince každého druhu. Avšak věda o tom, jak dochází ke vzniku druhů i nepoměr mezi vědeckou definicí druhu a druhem biblickým přece jen dokládá, jak mnoho variací téhož druhu zvířete může rychle vzniknout z malých populací jako třeba těch v Nóachově Arše.
Reprodukční izolace a vznik druhů
Definice druhu se různí od vědce k vědci a není ustáleným pojmem. Mnozí vědci vymezují druh jako společenství zvířat, která se rozmnožují izolovaně od jiných podobných druhů. Reprodukční izolace může mít různé podoby a ústit do vzniku druhů z jednoho zvířecího druhu vinou okolností, které izolují jednu variaci (druh) od druhé. Mnohé z těchto izolujících okolností byly poznány a popsány jako behaviorální izolace (spočívající v odlišném chování), ekologická izolace (izolace vlivem odlišných životních podmínek) a zeměpisná izolace, abychom uvedli alespoň několik málo z nich.
Zeměpisná izolace je jednou z nejlépe prozkoumaných okolností a patrně i tou nejběžnější. K zeměpisné izolaci dojde tehdy, když se dvě variace téhož druhu zvířete odstěhují každá jinam a začne je oddělovat zeměpisná bariéra bránící jim ve styku a vzájemném křížení. Jakmile jsou jednou zcela odděleny, začnou se u oněch dvou společenství vyskytovat odchylky některých genů, až vzniknou dva různé „druhy“, které se vzhledově liší (barva, velikost atd.) a také se odlišně chovají.
Pestří mloci rodu Ensatina z pobřeží Tichého oceánu jsou dobrým příkladem zeměpisné izolace. Tihle drobní mloci se odstěhovali na jih pohořím Sierra Nevada a horami na pobřeží Kalifornie. Sušší údolí San Joaquin mezi zmíněnými dvěma horskými hřbety brání intenzívnějšímu křížení několika druhů těchto mloků. Každý druh vypadá jinak, ale umožníme-li jim vzájemný styk, spáří se a přivedou na svět hybridní potomky. Migrační vzorec, který usnadnil vznik Ensatina, a schopnost hybridizace naznačují, že tito mloci patří k témuž živočišnému druhu. Afričtí levharti a jihoameričtí jaguáři by byli dalším dobrým příkladem dvou vědecky definovaných druhů /species/ téhož druhu /kind, baramin/ zvířat vzájemně zeměpisně izolovaných. (neboli původně stvořeného typu, druhu, baramin – poz. editor/
K ekologické izolaci dochází, žijí-li zvířata téhož druhu v odlišných prostředích. Medvědi jsou dalším příkladem toho, kdy vědci zařadí živočichy do různých druhů a přitom jde o druh jediný. Medvědi grizly (Ursa arctos) a lední medvědi (U. maritimus) jsou ekologicky izolovaní po většinu roku, mohou však mít plodné potomstvo, přijdou-li vzájemně do styku. Schopnost rozmnožovat se v přírodě svědčí o tom, že jde o jediný druh zvířete lišící se pouze různou barvou srsti a dalšími nepodstatnými znaky, které jim umožňují přizpůsobovat se rozdílným ekosystémům.
Vlhovec východní a vlhovec západní, Sturnella magna respektive S. neglecta, jsou vědci klasifikováni jako různé druhy a slouží jako dobrý příklad izolace behaviorální. Vlhovci východní a západní se zpravidla v přírodě nekříží, zčásti proto, že špatně poznávají zásnubní zpěv druhého druhu a zčásti proto, že dávají přednost poněkud odlišným stanovištím. Oba druhy vypadají téměř stejně a jsou fyzicky schopné křížení v laboratoři; příležitostné hybridy mezi těmito dvěma druhy pak nalézáme i v jejich přirozeném prostředí. Schopnost rozmnožovat se i téměř totožný vzhled a genetická výbava těchto dvou ptačích druhů určitě umožňuje považovat je za totožný biblický druh navzdory jejich vědeckému řazení do druhů odlišných.
Existuje více příkladů toho, jak různé formy rozmnožovací izolace způsobují vznik vědecky definovaných druhů ze společného biblického druhu živočicha. Vznik nových druhů je doložen pro téměř všechny biblické druhy zvířat, která byla popsána a nedávno byl zveřejněn odhad, že 10 procent ze všech živočišných druhů stále vytváří hybridy (páří se s jinými druhy, přičemž vznikají plodní potomci) v přírodě, a ještě více jich vytvoří křížence tehdy, umožníme-li jim vzájemný kontakt v zajetí. Tato skutečnost svědčí o tom, že většina druhů měla společného předka, z něhož vznikly druhy vzájemně si podobné. To může vypadat jako evoluce, ale nejedná se o ni. To, jak celá věc mohla probíhat bez evoluce, si můžeme znázornit tak, že se zamyslíme nad dalším osudem zvířat, která byla na palubě Nóachovy Archy.
Miliony vědeckých druhů za pár stovek let?
Někteří lidé, kteří nesouhlasí s interpretací Geneze jako vylíčení stvoření v nedávné době, poukazují na fakt, že takový názor počítá s tím, že všechny moderní vědecké druhy zvířat na zemi musely vzniknout z týchž druhů, které se zachránily v Arše. Bylo-li v Arše zhruba 30 000 zvířat (méně než 15 000 vědeckých druhů čili různých druhů podle Bible), jak mohla zvířata z Archy vytvořit miliony vědeckých druhů za několik set či několik tisíc let po Potopě? To by jistě vyžadovalo rychlejší tempo evoluce než si i ti nejvášnivější evolucionisté dokáží představit.
Není však správné domnívat se, že pár tisíc biblických druhů by vytvořilo ony miliony druhů existujících (žijících) dnes. Existuje méně než 30 000 žijících druhů savců, ptáků, plazů a eventuálně obojživelníků rozmnožujících se na souši (mnohých mloků), kteří byli zastoupeni v Arše. Ony miliony dalších druhů představují bezobratlí (>95 procent všech živočišných druhů), ryby a několik vodních savců a plazů, kteří přežili Potopu ve vodě. Takže u procesů speciace probraných v tomto článku je třeba pouze zdvojnásobit počet živočišných druhů z 15 000 na 30 000. To je jistě schůdné řešení založené na vědeckých pozorováních.
Evoluce definovaná jako řada zásadních změn, které vytvářejí jeden druh organizmu z druhu jiného, není s to vytvořit ony miliony dnes pozorovaných druhů z oněch 15 000 různých druhů zvířat v Arše. Avšak genetický potenciál jednotlivých druhů a vyvázání z genetické rovnováhy spolu s mutacemi by umožnily vytvoření mnoha různých druhů z onoho malého počtu zvířat v Arše.
Genetický potenciál pro pestrost
Genetický potenciál umožňující vytvořit široké spektrum variací od každého živočišného druhu dle Bible či druhu vědeckého, bez ohledu na to, jak tyto pojmy definujeme, zajistí snadno vývoj 30 000 různých vědeckých druhů z méně než 15 000 různých druhů definovaných podle Bible. Genetický potenciál je souhrnem variací, které může druh nebo typ organizmu vytvořit z genetického materiálu, který je již k dispozici. Je možné, aby zvířecí pár disponoval ve svém genomu téměř všemi alelami (variantami genotypu) pro svůj druh.
Genotyp = mj. dědičná informace pro určitý konkrétní znak (např. dvě alely v jednom páru daného genu určujícího jeden konkrétní znak viditelný jako fenotyp (pozn. překl.).
Další alely vznikají mutacemi existujících genů (dobrým příkladem takového stavu by byly zrzavé vlasy u lidí). Například dva lidé (Adam a Eva?) mohli mít všechny běžné varianty DNA (jev zvaný polymorfizmus), které se vyskytují u všech etnických skupin. Vyžadovalo by to pouhou jednu odchylnou bázi DNA na každých 667 bází mezi těmi dvěma. To není tak těžký úkol pro genomy dvou lidí a může to celkem dobře vysvětlit genetickou pestrost pozorovanou u dnešního lidstva. Vzácných polymorfizmů je málo ve srovnání s polymorfizmy běžnými a vznikají patrně nahromaděním mutací. Tyhle vzácné polymorfizmy nazývají vědci často polymorfizmy osobnostními, protože je lze využít ke zjištění konkrétní totožnosti určité osoby.
Polymorfizmus = stav charakterizovaný bohatostí vzhledu, projevů či příznaků v rámci jednoho jevu. Genový polymorfizmus = stav, kdy pro určitý gen existují v populaci různé normální alely, které se vyskytují aspoň u 1% populace. Mohou ovlivňovat některé vlastnosti výsledného proteinu, intenzitu jeho transkripce apod. Studium g. p. u genů pro nejrůznější molekuly (např. cytokiny, enzymy) je důležité pro možný vztah k určitým nemocem či procesům (funkční genomika) (pozn. překl.).
Důsledky, které s sebou nesou běžné i vzácné polymorfizmy, lze snadno přiblížit na příkladu všech zdomácnělých zvířat a jejich různých plemen. Psi, skot, křečci i tropické rybičky se všichni vyskytují v mnoha různých plemenech, která jasně ukazují, co je to genetický potenciál. Samozřejmě jde ovšem ve všech těchto případech o uměle vyšlechtěná zvířata a šlechtění těchto plemen vedlo k mnohem vyššímu tempu tvorby variací (k tomu, čemu někteří říkají evoluce), než bychom očekávali v přírodě. (Většina plemen psů byla vyšlechtěna v uplynulých 200 letech).
Vymezení vědeckého druhu
Zdomácnělá zvířata jako příklad genetického potenciálu nejsou pro vědce popudem pro zařazení například nového plemene psa do nového druhu. U zdomácnělých zvířat přesto existuje více fenotypické i genetické pestrosti než je tomu u mnoha, ne-li většiny, divokých „druhů“ živočichů, o nichž jsme mluvili dříve. Jediným požadavkem při vymezování druhu je v mnoha případech skutečnost, že dvě populace zvířat jsou ve svých rozmnožovacích areálech izolovány. Většina lidí by měla co dělat, aby rozlišila vlhovce východního od vlhovce západního, ale oba tito ptáci jsou vědecky vymezeni jako samostatné druhy jenom proto, že mají různé zásnubní zpěvy a jsou pokud jde o jejich přirozené rozmnožovací areály izolováni. Mnozí z těchto živočichů jsou si fenotypicky (vzhledově) tak blízcí, že je dokáže rozeznat jen expert.
Dokonce i lidé vykazují mnohem větší fenotypickou pestrost než mnohá zvířata, která jsou řazena do oddělených druhů, a přesto se vědci nechystají začít klasifikovat odlišné etnické skupiny lidí jako odlišné druhy. Rozhodnutí zařadit nějaké zvíře do nového druhu nezávisí sice zcela na libovůli toho kterého vědce, avšak moderní vědecká definice druhu je nezávislá na pojetí druhu v Bibli.
Maximalizovat počet zvířat v Arše s genetickým potenciálem ke zplození celé té plejády živých tvorů vybavených genovými variacemi všeho druhu předpokládá inženýra-genetika, který zná genovou výbavu každého živočicha. Genesis 6:20 nám říká, že Bůh přivedl zvířata k Noemovi, aby je naložil do Archy. Je z toho zřejmé, že Bůh vybral zvířata, která se měla zachránit, a je pravděpodobné, že výběr zvířete se orientoval na jeho maximální genový potenciál ke zplození pestré škály zvířat po Potopě. Bůh je vševědoucím inženýrem-genetikem, který pečlivě vybral každé zvíře a založil tak potenciál pestré škály variací u dnes žijících zvířat odvozený ze všech zvířat v Arše.
Hardyho-Weinbergova rovnováha
Dalším důležitým faktorem, který musíme vzít v úvahu v tomto scénáři, je jev zvaný genetická (Hardyho-Weinbergova) rovnováha výskytu genů v určité populaci organizmů. Změnu genové frekvence užívají evolucionisté jako důkaz pro mikroevoluci, můžeme však tenhle teorém aplikovat též na scénář kreační, jelikož nevyžaduje tvorbu nových genů z ničeho. Hardyho-Weinbergova teorie tvrdí, že genové (či přesněji alelové) frekvence zůstanou konstantní tak dlouho, dokud jsou splněny tyto požadavky: náhodné páření, žádná imigrace ani emigrace do nebo z populace, žádná mutace, žádný genový drift (náhodné změny v četnosti genů) a žádná selekce znaků.
Hardy, Godfrey H. (1877-1947) – významný britský matematik, který v r. 1908 publikoval zákon populační genetiky o výskytu různých rodů a jimi produkovaných genotypů. Nezávisle na H. vyslovil podobný zákon W. Weinberg (pozn. překl.).
Weinberg, Wilhelm (1862-1937) – německý lékař a statistik, jeden ze zakladatelů populační genetiky (pozn. překl.).
Když zvířata opouštěla Archu, neexistovaly zde žádné zmíněné zábrany, což umožňovalo variace (změny v alelové četnosti) a vznik nových druhů (plemen). Ten je podmíněn výběrem partnera (zejména u lidí), výběrem určitých znaků závislých na stanovišti, hromaděním mutací, náhodným genovým driftem i migrací zvířat, nesoucích si s sebou odlišné kombinace genetického materiálu. Vzhledem k omezené velikosti živočišných populací bezprostředně po Potopě se genové (alelové) frekvence rychle měnily s tím, jak se zvířata rozptýlila po zemi, přizpůsobovala se různým stanovištím vyhovujícím jejich genetické konstituci a dostávala se do rozmnožovací izolace.
To s sebou přinášelo velkou pestrost potomků původních zvířat v Arše, právě tak, jako umělý výběr umožňuje velkou pestrost plemen domácích zvířat. Tento stav se však netýká pouze teorie stvoření. Mnohé studie z populační genetiky, ať už jde o jakékoli zvíře, postulují migraci a rozmnožovací izolaci vedoucí ke speciaci. Stěhování lidí po světě je dobře doloženo a je založeno na měnící se četnosti genů (jako třeba krevní alely systému AB0 a mitochondriální DNA) v té které populaci. Také je ze sekvencí DNA i proteinů dobře doložen fakt, že všechna zvířata se alespoň jednou v životě stěhovala, což přispělo k ekologické, behaviorální i zeměpisné speciaci, kterou dnes můžeme pozorovat.
Alela = konkrétní forma genu, popř. úsek DNA na příslušném lokusu chromozomu. Má-li daný jedinec ve svém genovém páru (tj. na párových chromozomech) stejné alely, označuje se jako homozygot, má-li alely nestejné, jde o heterozygota. Která z obou odlišných alel se projeví, závisí na její dominanci či recesivitě. Srov. genový polymorfismus (pozn. překl.).
DNA mitochondriální (zkr. mtDNA) = deoxyribonukleová kyselina uložená v mitochondriích, druh mimojaderné DNA.
Ani jeden z výše uvedených příkladů nevyžaduje tvorbu nových genů či genetické informace cestou přírodních procesů z genetické informace předtím neexistující (evoluci). Genetickou informací, kterou dnes pozorujeme, byla zvířata vybavena ve svých genomech v okamžiku stvoření a jejich genový potenciál vytvořil varianty často vnímané vědci jako zvláštní druhy. Je pravda, že mutace vytvoří mnoho nových variant, to však není příkladem darwinovské evoluce. Mutace pracují s již existujícím genovým materiálem, jsou spojeny se ztrátou informace a vedou k vymírání, nikoli k přeměně jednoho druhu živočicha v jiný, bez ohledu na to, jak dlouho trvají.
Bůh Stvořitel obdařil své tvory potenciálem pro všechny nádherné varianty, které jsou nejen patrné ve fosilních nálezech, nýbrž obklopují nás i dnes. Tuto pestrost umožňují genetické informace dané zvířatům v okamžiku stvoření.
Dr. Criswell je profesorem biologie na oddělení vysoké školy Institutu pro výzkum stvoření (ICR) pro postgraduální vzdělávání.