Představujeme vám deváté číslo kreacionistické přílohy časopisu Život v Kristu.
Více o časopisu naleznete zde
Když se podíváte zběžně na internetu, „Jak stará je naše Země?“, zjistíte, že se objevují různé velmi nesourodé odborné názory. Moderní geologie se v průběhu posledních více než padesáti let kloní k údajům +/- 4,6 miliard let, v současnosti se tendence posunuje k hranici až 5 miliard let (aby měly všechny předpokládané geologické procesy přiměřený čas ke svému působení). Tento oficiální údaj, vyučovaný ve školách jako nesporný fakt, tu ovšem nebyl „odnepaměti“ a také nestojí na tak pevných nohách, jak by laická veřejnost očekávala.
Vraťme se ale nyní o pár století zpět. Po celý středověk i raný novověk byla obecně přijímaná Bible – Bůh stvořil svět v šesti dnech před 6 000 lety. Zajímavé sice byly diskuse, zda je nebo není možné podle rodokmenů dopočítat přesně stvoření světa – známý je výpočet arcibiskupa Jamese Usshera (1581 – 1656), podle něj Stvoření začíná v sobotu za soumraku předcházejícím 23. říjnu 4004 př.n.l. (podle Juliánského kalendáře). Zmínit můžeme i úvahy J. Lightfoota a dalších teologů, myslitelů, vykladačů Talmudu, ale biblických +/- 6 000 let stáří Země bylo obecně přijímaných.
Nejen teologové, ale ani přírodovědci s tímto pojetím chronologie neměli problém a vyučovali je i na nejznámějších univerzitách světa. V 19. stol. se pro určování stáří používaly jen metody relativní, kdy se stáří Země vypočítávalo z obsahu soli v mořích (řeky každý rok určité množství přidávají); z rychlosti eroze hornin a jejich usazování na dně moří … Použitím těchto metod bylo určováno stáří Země v řádech několika málo tisíců let.
Problém se objevil v momentě, kdy svět místo Bible upřednostnil Darwinovu teorii o postupném vývoji druhů. Zde samozřejmě pár tisíc let naprosto nemohlo stačit. Aby bylo možno vědecky podepřít věrohodnost evoluční teorie, stalo se nezbytností nalézt takové metody datování stáří Země, které by poskytly nahodilým změnám vyvíjejících se živočišných druhů dostatek času. Vznik a formování geologických vrstev hornin už dále nemohlo být pojímáno podle biblického konceptu Potopy, univerzity přestaly učit, že např. Grand Canyon je dílem krátké doby. Stáří Země se tak během několika desetiletí velmi rychle „vědecky proměňovalo“ a značně prodlužovalo.
Položme si otázku: „Proč?“ Nemohu se ubránit dojmu, že to byla účelová manipulace s fakty se záměrem vyhnout se Bibli. Nejednodušší způsob je označit biblické zprávy Stvoření za mýtus, považovat Boží existenci za nevědeckou a Bibli za nezávaznou sbírku kulturní historie či obecně prospěšných morálních zásad, … potom je již cesta k hledání „čistě rozumových“ odpovědí skrze vědecké metody otevřená. Bezbřehá víra ve vědu a její potenciál je dodnes důvodem, proč zavírat oči před čímkoliv, co do tohoto plánu nezapadá. Všichni jsme v tom vyrůstali: označit něco za „vědecky doložené“ nese magický punc věrohodnosti – je to novodobé dogma, každé pochybování o něm je buď označeno za bláznivé či tmářské bludařství, či rovnou za kacířství. Není se čemu divit, některé směry v církvi toto umění „přivedly k dokonalosti“. Jenomže Bůh a jeho Slovo nepatří do muzea, je uprostřed tohoto dění (ať už si to uvědomujeme či přiznáváme, nebo ne). Podobně přírodní zákony třeba o gravitaci můžeme zcela svobodně prohlašovat za mýtus a bláhově se domnívat, že tím jsme riziko pádu ze schodů excelentně vyřešili ke všeobecné spokojenosti.
Je logické, že pro člověka je obecně atraktivní ztotožnit se s myšlenkou (byť dlouhotrvajícího) postupného vývoje od jednobuněčného organismu, když cílem je sám vrcholek bytí – homo sapiens sapiens a naprostá svoboda nejvyvinutějšího Pána tvorstva. Naproti tomu být „jen výtvorem Boha“ (zvláště, když lidé ani netuší, že s Ním lze mít vztah, jako má milující rodič s dítětem), zodpovídat se za svůj život Jemu a nést práva i povinnosti, které z toho vyplývají, zas tak lákavé pro některé není.
Ale zpět k metodám určování stáří Země. První vědecky podložený odhad založený na potupném chladnutí povrchu planety přinesl William Thomson (1824 – 1907), známější jako lord Kelvin. Předpokládal, že když se planeta formovala, musela vypadat jako koule rozžhavená na téměř 4 000°C a podle rovnic pro chladnutí těles by stáří Země odpovídalo 100 milionům let. Darwin však Kelvinovy závěry nepřijímal, takové stáří Země by bylo příliš krátké pro potřeby vývoje druhů.
Nová naděje se zastáncům evoluce začala objevovat roku 1896, kdy M. H. Becquerel objevil radioaktivní rozpad izotopů. E. Rutherford roku 1905 přišel s nápadem použít tuto metodu ke geologickému datování Země. Pro lepší výsledky měření bylo třeba použít kvalitnějších hmotových spektrografů, které sestrojil roku 1937 A. O. Nier.
Současná datace se opírá o výzkum Pattersona, Tiltona a Ingrama z r. 1955. K datování byly použity izotopové poměry olova v pozemské hornině a meteoritech. Autoři ale vycházejí z více než 60 (!)
předpokladů, jež musí být splněny, má-li být výsledek správný. Oni sami varují, že na výsledek „bychom se měli dívat se značnou dávkou skepse, dokud neověříme základní domněnky obsažené v metodě výpočtů.“ Pozdější výzkumy – např. Gale, Arden a Hutchinson (z roku 1972) i přes modernější měřicí metody docházejí k ne příliš uspokojivému závěru: „Z toho plyne, že veškerá klasická interpretace dat izotopů olova (z meteoritů) je zpochybněna, a že radiometrické odhady zemského stáří jsou v nebezpečí.“ Věda má být objektivní a nezaujatá, ale zdá se, že i dnes hlavní proud vycházející z principů evoluce prostě „potřebuje ty miliardy“ ber, kde ber.
Některá absurdní stáří
Měsíční hornina z Apolla 16 vykázala o 85 % více olova než jiné srovnatelné horniny, což vedlo ke stanovení stáří (Pb-Pb) na 7 až 18 miliard let. (Měsíc je dle evoluční víry starý přibližně tak, jako Země). R. K. Mark a ostatní naměřili u třetihorního bazaltu (čedič, vyvřelá hornina) izochronní stáří (rubidium-stroncium grafy) 10 miliard let. Prekambrický diabas Pharump (předprvohorní) z Kalifornie dal izochronní stáří Rb-Sr 34 miliard (!) let. To je víc než sedminásobek běžného stáří Země a dokonce více než dvojnásobek standardního stáří vesmíru. U stáří, jež „se nehodí“, se většinou vůbec nehovoří o stářích. Mluví se jen o izotopových anomáliích (odchylkách). Existuje prakticky nevyčerpatelný arzenál argumentů, jež mohou vysvětlit (a tak smést se stolu) každé nežádoucí stáří. Jen málo vědců si uvědomuje, že tytéž argumenty, jež mají anulovat nežádoucí stáří, mohou být v zásadě použity i k popření stáří žádoucích.
Podle knihy Hermanna Schneidera Velký třesk a absolutní datování.
Zastáncům biblického Stvoření se ráda vytýká zabedněnost a nevědeckost, ale za tvrdohlavého bych spíše označil toho, kdo navzdory neprůkaznosti svých závěrů zavírá oči před zřejmými svědectvími o tom, že „všechno je jinak“ a dále si věří jen té své pravdě. Křesťané věřící Bibli nemusí ani zavírat oči před průkaznými závěry vědy a ani nemusejí páchat intelektuální sebevraždu. Naproti tomu slepá víra ve svou vytouženou představu vydávaná silou mocí za ten jediný správný světonázor je směšná.
Oba tábory mohou sice šermovat pestrou paletou argumentů a navzájem se natírat načerno, ale tím se nevyřeší základní problém: „Co k tomu říká Bůh?“ … aby to pak nedopadlo jako to zmiňované bláhové popírání gravitace do okamžiku pádu ze schodů. Za ty, kteří vědí, komu uvěřili, prosím: nechejte se smířit s Bohem dokud je čas.