Danny Faulkner, Ph. D.
Z časopisu Acts & Facts, roč. 38, č. 2 – únor 2009, str. 28-29, přeložil M. T. Dr. Faulkner byl professorem astronomie a fyziky na universitě South Carolina Lancaster, nyní působí ve společnosti Answer in Genesis.
Pokud jde o evoluci, existují dvě běžná nedorozumění. Prvním je víra mnoha lidí, že myšlenku evoluce vynalezl Charles Darwin. Není to pravda, neboť evolučními názory se to hemžilo už v myšlení starých Řeků. A opravdu, pokud vynecháme transcendentního Boha, zdá se být evoluce nejblíže pravděpodobnému vysvětlení počátků světa.
To, co udělal Darwin, bylo publikování základů moderní teorie biologické evoluce, původ ze společného předka modifikacemi (variacemi) a přežití nejschopnějšího při výběru výhodných variací.
Druhým nedorozuměním je víra, že evoluce se týká pouze biologie. První nájezdy evolučního myšlení se objevily v geologii mnoho desítek let před publikací Darwinovy knihy O původu druhů. Zaváděly koncepci uniformizmu a tvrdilo se v nich, že ke vzniku dnešních geologických formací byly zapotřebí dlouhé věky, což byl radikální odklon od geologie Potopy, která od doby starého Izraele a i předtím převažovala. Tohle uznání dlouhých věků připravilo půdu pro široké přijetí Darwinových spisů. A Darwinovo dílo dalo zase volný průchod pronikání evolucionizmu do všech oblastí lidské aktivity jako třeba dějepis, právo, sociologie, psychologie atd.
Kromě biologických a geologických věd je do značné míry ovlivněna Darwinovou evoluční teorií i moderní astronomie. Odmítání uznat Boží existenci i Jeho roli ve vesmíru vede ke změnám výkladu původu mnoha astronomických událostí.
Po čtyři desetiletí je dominantní kosmologickou teorií velký třesk – víra, že se vesmír objevil náhle před 13.7 miliard let ve velmi hustém, horkém stavu a od té doby se rozpíná. Zajímavé je, že někteří křesťané chápou jako nutnost fakt, že velký třesk inicioval Tvůrce, a používají tedy velký třesk v apologetice; tím jsou však ignorovány přinejmenším dvě důležité skutečnosti.
Jednou z nich je fakt, že velký třesk není v souladu se zprávou o stvoření v Genesis – odchyluje se v mnoha podrobnostech, jako je např. pořadí událostí. Druhým faktem je to, že kosmologové rozvinuli v poslední době teorie o tom, jak mohl vesmír vzniknout sám od sebe, jako třeba kvantovou fluktuací nebo jako součást multiverza či jako poslední událost ve věčném cyklickém vesmíru. Jako u každé evoluční teorie, jde tu o pokusy vysvětlit svět bez Stvořitele.
Podle modelu velkého třesku začal vesmír jako velmi horký plyn tvořený výhradně vodíkem a héliem s malou příměsí lithia. Jak se vesmír rozpínal, chladl a nakonec se začaly tvořit hvězdy a galaxie. Astronomové nevědí, jak tento proces začal, ale jelikož dnes vidíme obrovské množství hvězd a galaxií, soudí, že k němu muselo dojít. Nejpopulárnější teorií o formování galaxií je ta, že v raném vesmíru existovaly poněkud hustší a řidší oblasti. Hustší oblasti vykazovaly větší přitažlivost a fungovaly tedy jako gravitační zárodky, které sbíraly více plynu. Tahle masivní, velká plynná oblaka se pak nakonec měla smrštit do galaxií, které vidíme dnes. Tento proces nemohou vědci samozřejmě pozorovat. Uvnitř galaxií se z plynných oblaků měly tvořit hvězdy. Dnes však existují spory o to, zda se nejdříve vytvořily galaxie a pak se z nich vydělily hvězdy či zda se nejdříve vytvořily hvězdy a pak se sloučily v galaxie.
Zatímco většinu hmoty ve vesmíru stále tvoří převážně vodík a hélium, několik procent hmoty vesmíru je v těžších prvcích jako je uhlík, kyslík, dusík, vápník a železo, které hojně nalézáme na Zemi a v lidském těle. Kde se tu tyhle těžší prvky vzaly? Astronomové předpokládají, že hvězdy většinou ve svých jádrech produkují energii fúzí vodíku v hélium, a existují nepřímé důkazy, které tuhle teorii podporují.
S využitím velmi složité teorie založené na našem chápání jaderné fyziky (v mnoha ohledech ověřené teorie) astronomové předpokládají, že jak hvězdy stárnou, produkují často energii syntézou těžších prvků až po a včetně železa. Astronomové mají za to, že masivní hvězdy končí svou existenci titánskými výbuchy zvanými supernovy. Zdá se, že během supernovy se tvoří mnoho prvků těžších než železo. Předpokládá se, že výbuchy supernov a další procesy dodávají do vesmíru produkty jaderné syntézy, a tak se nově vytvořené prvky mísí s již přítomným vodíkem a héliem. Z tohoto plynu vznikají nové generace hvězd a celý proces se opakuje. Tímto způsobem, jak astronomové předpokládají, se tvoří nám tak důvěrně známé těžší prvky, a postupně i v dalších a dalších generacích hvězd.
Většina astronomů věří, že se Sluneční soustava vytvořila asi 9 miliard let po velkém třesku. Velký oblak plynu, nyní s několika procenty hmoty tvořené prvky těžšími než hélium se zhroutil, ačkoli není jasné, co vůbec mělo onen kolaps zavinit. Většina hmoty podle předpokladů spadla do středu a vytvořila slunce. Zbývající malá část hmoty zkolabovala do disku, z něhož se nakonec vytvořily planety, měsíce, planetky a komety. Hmota v disku se prý shlukovala po mikroskopických částečkách do malých těles zvaných planetesimály, ačkoli opět není jasné, jak tenhle proces začal. Jakmile některé planetesimály dostatečně narostly, přitáhla jejich gravitace další menší planetesimály a vytvořila se tak tělesa, která vidíme ve Sluneční soustavě dnes. Astronomové si většinou myslí, že planetesimály, které se vytvořily blízko slunce, byly zahřáty radiací raného slunce natolik, že se z nich lehčí prvky vypařily. Planetesimály vzdálené od slunce nebyly tolik zahřívány a uchovaly si tedy mnoho lehčích prvků. Tak vysvětlují evolucionisté fakt, že planety blízko slunce (terestrické planety) jsou tak rozdílné od planet vzdálených od slunce (obřích planet).
Je zajímavé, že v nedávné době astronomové nalezli stovky extrasolárních planet obíhajících kolem jiných hvězd. Všechny tyhle planety vyvracejí evoluční teorii o tom, jak se planety tvoří, neboť se jeví jako obří, ale přesto jsou velmi blízko u svých mateřských hvězd, což odporuje tomu, na co jsme zvyklí ze Sluneční soustavy.
Postdarwinovský svět astronomie byl svědkem nastolování četných teorií o původu. Zahrnují sérii historek „tak nějak“ o naturalistickém původu vesmíru, galaxií, hvězd i dalších struktur v kosmu, chemické evoluci prvků z vodíku a hélia i o původu Země spolu se zbytkem Sluneční soustavy. I když se Darwin ve svých spisech nezabýval astronomií (ačkoli jeho syn George byl na sklonku 19. století významným astronomem), jeho odkaz vylučující Boha na poli astronomie přežívá.
Většina astronomie se zabývá strukturou vesmíru tak, jak nyní existuje, a kreační vědci se do těchto studií plně zapojují. Avšak různé pokusy astronomů vyloučit Stvořitele z kosmu jsou jednoduše neudržitelné.
Je naprosto správné věřit stvoření tam, kde je to náležité, stejně jako to činil žalmista v Žalmu 8:4:
„Vidím nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil.“