New York Times připouští, že po „debaklu“ objasnit tělesné plány čelí neodarwinizmus „změně paradigmatu“
(Z www.evolutionnews.org/2013 přeložil M. T. – 06/2014. Vyšlo na Evolutionnews)
Přestože New York Times pozorně bdí nad náznaky jakéhokoliv kacířství kolem Darwinovy evoluce, občas ve své pozornosti poleví. Takové selhání je jediným možným vysvětlením nedávné recenze knihy počítačového experta z Harvardu Leslieho Valianta Probably Approximately Correct (Patrně přibližně správné), ve které bylo matematikovi z Berkeley Edwardu Frenkelovi povoleno připustit „rozšiřující se mezeru“ v „Darwinově teorii“.
Nyní mě jeden kolega upozornil na článek v Times z roku 2007, který jsem tehdy přehlédl. Autorem je paleobiolog ze Smithsonian Institute Douglas H. Erwin, autor knihy The Cambrian Explosion z roku 2013, a článek má název „Darwin Still Rules, but Some Biologists Dream of a Paradigm Shift“ („Darwin stále vládne, ale někteří biologové sní o změně paradigmatu“). Erwin začíná otázkou „Je Darwin zralý na upgrade?“ a poznamenává, „Mezi některými evolučními biology sílí hlasy po právě takové opravě, i když se neshodují na tom, jakou asi formu by mohla mít.“ Poté vysvětluje, co je podstatou moderní neodarwinovské syntézy evoluce:
- „Tahle syntéza pracuje s představou, že mutace DNA vytvářejí u toho kterého druhu nové varianty existujících genů. Přírodní výběr poháněný soutěží o zdroje umožňuje těm nejlépe přizpůsobeným jedincům vyprodukovat největší počet životaschopného potomstva. Takže se adaptivní varianty genů v populaci zabydlují. Třebaže je selekce často chápána, dokonce i biology, kteří by tomu měli rozumět, za primárně negativní faktor, který pouze odstraňuje špatně přizpůsobené jedince, Charles Darwin považoval selekci za mocný tvůrčí nástroj.“ (Douglas H. Erwin, „Darwin Still Rules, but Some Biologists Dream of a Paradigm Shift“, New York Times, 26. června 2007.)
Fajn, zatím nic nového. Ale pak nechává Erwin vybuchnout nálož:
- „V uplynulých několika letech byly napadány všechny prvky tohoto paradigmatu. Starost o to, jaké vlastně příčiny evoluční novinky mají a objevy vývoje DNA, vedly některé vědce k představě, že mutace, nikoli selekce, jsou základním motorem evoluce či přinejmenším jejích hlavních inovativních epizod, jako je původ větších živočišných skupin včetně obratlovců.“
Co má tohle znamenat? „Všechny prvky“ neodarwinovského paradigmatu „byly napadány“? Vždyť není řeč o „kreacionistech“, které New York Times s takovou oblibou tupí, nýbrž zcela jasně o vědcích, kteří patří jednoznačně k hlavnímu proudu. Erwin vysvětluje, že se trhliny v moderní syntéze začaly objevovat, když se zjistilo, že:
- „K přechodům mezi druhy, jak to dokládá fosilní záznam, dochází zřejmě náhle, možná příliš překotně na to, aby se to dalo vysvětlit moderní syntézou. Pokud to platí obecně, mohlo by to relativizovat váhu značné části důsledků přírodního výběru v rámci druhu, protože přesně tak, jako mutace nastupují náhodně podle specifických potřeb druhu, z nichž pak selekce tvaruje nové adaptace, mohly se nové druhy vyvíjet náhodně, a druhový výběr by je přizpůsoboval evolučním trendům. Tato výzva se setkala u evolučních biologů, studujících změny v rámci druhů, se značným odporem. A pozdvižení, které vyvolala, ještě přetrvává. Nová práce však proniká blíže k jádru moderní syntézy a je potenciálně revolučnější, protože se zabývá základní otázkou, jak vlastně dochází v dějinách života k zásadním novinkám. Co způsobilo vznik zvířat či jejich invazi na souš?“
Velmi dobře se to podobá příběhu, vyprávěnému Stephenem Meyerem v Darwin´s Doubt (Darwinova pochybnost). Meyer konstatuje, že dokonce i v Darwinově době si byli vědci vědomi toho, že k výskytu fenotypů (anatomických struktur těl různých organizmů) v kambriu došlo zřejmě „příliš náhle“ (jak to vyjádřil Erwin), než aby se to dalo vysvětlit modelem neřízené evoluce. Tento problém přetrvává dodnes, vysvětluje Meyer, jelikož moderní neodarwinovská teorie rovněž postrádá vysvětlení toho, jak vznikají složité anatomické plány těl organizmů. Otázky po „původu zvířat“ zůstávají nevyřešeny.
Dalším zásadním problémem, který Meyer vidí u neodarwinovské syntézy, je fakt, že tato teorie neřeší na prvním místě to, jak vlastně vůbec dochází ke stavbě organického těla. Erwin to vidí stejně:
- „Achillovou patou moderní syntézy, jak uvádí filozof Ron Amundson, je fakt, že se zabývá především otázkou, jak se předávají geny z jedné generace na druhou, ale nikoli tím, jak geny produkují těla. Nedávné objevy na novém poli evoluční vývojové biologie čili evo-devo o tom, že gen Pax-6 kontroluje konstrukci očí u myší i lidí, Nkx2.5 stavbu srdce, a celá řada dalších genů výstavbu nervové soustavy, nám poskytly nástroj ke zkoumání genetických a vývojových mechanizmů ovlivňujících to, jak se vyvíjí forma organizmů, nikoli jen jejich geny. Snad nejpoutavější oblastí v evoluci je výzkum toho, jak specifické zapínání a vypínání genových obvodů vede ke vzniku nejrůznějších přívěsků na tělech členovců či skvrn na motýlích křídlech.“
Tohle je samozřejmě jednou z hlavních věcí, o které Meyer říká: moderní syntéza v podstatě není schopna vysvětlit původ anatomických plánů. Když teď začínáme rozumět biologickým mechanizmům hrajícím ústřední roli při generování anatomických plánů, vyvstává otázka, zda k těmto procesům výstavby může docházet neřízenou evolucí. Erwin si myslí, že může:
- „Eric H. Davidson, můj kolega na Californian Institute of Technology, analyzoval síť interakcí mezi geny, které staví trávicí trubici ježovek a hvězdic během jejich vývoje. Srovnáním těchto genových sítí dospěl k závěru, že existuje jádro zhruba pěti genů, jejichž interakce hrají zásadní roli při tvorbě vnitřností a které se zachovaly po nějakých 500 milionů let.“
Jednou z výhod, které mají vývojoví biologové oproti paleontologům, je to, že mohou v laboratoři výstavbu těchto organizmů experimentálně prověřovat. Většina genů ze zmíněné sítě může být odstraněna a vyvíjející se embryo si přesto najde způsob, jak je nahradit. Ale těchto pět ústředních genů, které tvoří to, co Davidson nazývá jádrem, nelze modifikovat: změňte kterýkoli z nich, a embryo se vůbec nevytvoří. Není důvod se domnívat, že panovaly nějaké neobvyklé podmínky, když se toto jádro poprvé před nějakými 500 miliony let vyvinulo (předtím, než se ježovky a hvězdice odštěpily do různých skupin), ale jakmile tady toto genové jádro bylo, tak se určitá vývojová cesta uzamkla. Tyto události, ty malé i ty velké, omezují rozsah možností, které může přírodní výběr využívat. Takové otázky ohledně mechanizmu si přitom moderní syntéza vůbec nekladla.
V tomto odstavci vyniká další Meyerova zásadní myšlenka: z našich pokusů s genovými regulačními sítěmi vyplývá, že změníte-li geny v jádře, přestanou fungovat. Je to jasná forma neredukovatelné složitosti ve vývoji zvířat – klíčový problém pro darwinovské interpretace.
Proti tomu evolucionisté namítají, že je možné, že se v minulosti regulační sítě vývojových genů podstatně lišily od těch, které pozorujeme dnes. Snad se tedy pak mohly tyto neredukovatelně složité systémy vyvíjet docela snadno. Erwin ale píše, „Není důvod se domnívat, že panovaly nějaké neobvyklé podmínky, když se toto jádro poprvé před nějakými 500 miliony let vyvíjelo.“ Naproti tomu napsal v recenzi knihy Darwin´s Doubt v časopisu Science paleontolog z Kalifornské univerzity v Berkeley Charles Marshall, že „dnešní genetické regulační sítě mají za sebou půl miliardy let evolučních inovací (což vysvětluje jejich odolnost vůči pozměňování), zatímco ty v době prvního výskytu příslušných kmenů tím vším zatíženy nebyly.“ Takže i když všechna dostupná data z dnešních pokusů s organizmy svědčí o tom, že jádra v centrech vývojových genových regulačních sítí jsou neredukovatelně složitá a evoluce cestou přírodního výběru u nich nepřichází v úvahu, předpokládají evoluční biologové, že se tato jádra před 500 miliony let mohla vyvinout a také se opravdu vyvinula. Erwin od nás žádá, abychom si mysleli, že není třeba předpokládat nějaké neobvyklé podmínky. Evolucionisté se tedy nepídí po žádných vysvětlujících podrobnostech. Ale skutečností zůstává, že platí-li postulát o neřízené evoluci, jsou právě k ní potřeba veškeré neobvyklé podmínky.
V odpovědi Marshallovi zdůrazňuje Steve Meyer, že podobná vyjádření evolučních biologů jsou v rozporu se zásadou uniformitarianizmu (=současné děje jsou klíčem k minulosti – pozn. edit.). Místo aby studovali síly působící v dnešním světě (např. mechanizmy vývoje zvířat) a použili své poznatky k vysvětlení historického záznamu, předpokládají, že se zvířata v minulosti vyvíjela způsobem zcela odlišným od všeho, co dnes známe. Přítomnost už tedy nadále není klíčem k minulosti. Uniformitarianizmus byl opuštěn ve prospěch, no, jak to nazvat, libovolných fabulací vycházejících z potřeb vaší teorie, fakta nefakta. Ve své kritice publikované na ENV („When Theory Trumps Observation: Responding to Charles Marshall´s Review of Darwin´s Doubt“ – „Když teorie trumfuje nad pozorováním: reakce na recenzi knihy Darwinova pochybnost od Charlese Marshalla“) konstatuje Meyer:
- Ignorováním těchto důkazů se Marshall a další obránci evoluční teorie staví proti požadavku epistemologické /rozpoznávací/ prvořadosti historické vědecké metody, čímž začínali Charles Lyell, Charles Darwin a další. Místo aby použil naše dnešní vědomosti, založené na pokusech, jako klíč při hodnocení hodnověrnosti teorií o minulosti, používá Marshall evoluční předpoklad toho, co se muselo v minulosti stát (transmutace), aby tak mohl ospravedlnit ignorování experimentálních pozorování, tedy toho, co se skutečně děje a co se neděje v biologických soustavách. Požadavky evolucionistické doktríny tedy trumfují nad naším pozorováním toho, jak se příroda a živé organizmy skutečně chovají. To, co víme s určitostí, díky pozorováním, musí ustoupit apriorním představám o tom, jak musel život vznikat.
Meyer tak odhalil Marshallovo implicitní odmítnutí zásady uniformitarianizmu. Avšak i jiní evoluční biologové fakticky připouštějí, že se chovají stejně. Erwin sám píše v článku v New York Times:
- „Neschopnost vystopovat, jak se rozrůstala biodiverzita, odráží ještě znepokojivější mezeru v moderní syntéze: absenci skutečného pochopení historie. To může znít divně, jelikož evoluce se přece zabývá historií. Tak třeba geolog by popsal evoluční teorii jako uniformitariánskou: „Přítomnost je klíčem k minulosti.“ Tato zásada, ze které vycházíme, praví, že pochopíme-li, jak probíhají procesy dnes, snadno pochopíme i události dávnější. Evoluční teorie předpokládá, že v procesech, které můžeme studovat na octomilkách dovádějících v laboratoři, se skrývá celý široký záběr evolučního dění.“
Erwin vysvětluje, že tato zásada při objasňování původu zvířat, už nefunguje:
- „Ale právě tak, jako erozivní potenciál řeky mění možnosti jejího směřování v krajině, tak sama evoluce mění budoucí evoluční možnosti. Může k tomu docházet jednoduchými způsoby, třeba u termitů, kteří si budují vlastní prostředí tak, že si postaví termitiště. Tyto stavby mohou přetrvat desítky či stovky let a stát se tak pro následující generace termitů jakýmsi ekologickým dědictvím. První kyanobakterie přeměňovaly oxid uhličitý na kyslík a odstartovaly revoluci, která zcela změnila chemizmus oceánů i atmosféry. Většina druhů živých organizmů proměňuje své prostředí, a tento faktor často ovlivňuje míru, v jaké se u nich uplatňuje přírodní výběr: budují si, přinejmenším zčásti, vlastní prostředí. Jako evoluční biologové stále ještě málo rozumíme tomu, co tyto procesy znamenají pro evoluci.“
Dobrá, asi když to psal pro zástupy lidí, které čtou New York Times, nemá Erwin odvahu povědět narovinu, že uniformitarianizmus zradil evoluční myšlení. A tak kolem této myšlenky pouze šikovně tancuje. Avšak v jiném článku z roku 2011 v časopisu Developmental Biology, nazvaném „Evolutionary Uniformitarianism“, to říká mnohem otevřeněji:
- „Evoluce je implicitně chápána jako uniformitariánský proces, jehož tempo se může měnit, ale kde jsou základní procesy, včetně typů změn, v podstatě po celou dobu stále stejné. Nedávné studie prokazují, že je tento uniformitariánský předpoklad nesprávný a ukazují, že se variační typy zřejmě mohou časem měnit.“
Pak pokračuje:
- „Všudypřítomnost morfologických diskontinuit mezi jednotlivými vyššími taxonomickými jednotkami organizmů trápila evoluční biology od časů Cuviera a Darwina, a zůstává jednou z velmi důležitých otázek v evoluční biologii. Proč jsou morfologické znaky organizmů rozházeny doslova po všech úrovních? I když jak Darwin, tak i obhájci moderní syntézy, očekávali „nepostřehnutelně pozvolnou“ morfologickou gradaci od jednoho druhu k tomu vývojově následujícímu, ve skutečnosti tento stav pozorujeme u žijících druhů jen občas (například u druhů s mimikry), a ve fosilním záznamu je vzácný. Na vyšších úrovních linnéovské taxonomické hierarchie je pak morfologická gradace ještě vzácnější.“
Pod rouškou technických termínů Erwin otevřeně přiznává: v dějinách života se setkáváme s náhlými morfologickými skoky, které nejsou překlenuty pozvolnou „gradací tvarů od jednoho druhu k druhu dalšímu“. Jinými slovy, je to právě naopak, než by evoluční pohled očekával. Erwin dokonce připouští, že i výskyt prvních anatomických plánů je „nenadálý“:
- „Obraz toho, jak se anatomické plány prvních organizmů objevují, potvrzuje dřívější představy o náhlém, asymetrickém vzorci morfologické inovace během raného kambria.“
Erwin uzavírá svůj článek v New York Times obligátním ústupem od radikální kritiky s konstatováním, že i když čelí neodarwinizmus různým výzvám, „neskrývá se v žádném z těchto sporů ani jiskřička naděje pro kreacionisty, jelikož vědecké výzkumy nám již přinášejí nové vhledy do příslušných oblastí.“ Nakonec se ze šlamastiky dostává klasickým vyhubováním „kreacionistickým“ strašákům.
Ale vezmeme-li v úvahu, že evoluční biologové nejsou s to vysvětlit, jak vznikly živočišné anatomické plány jinak než odmítáním toho, co nás vědecké experimenty o vzniku organizmů skutečně učí, existuje mnoho důvodů k předpokladu, že „změna paradigmatu“ v neodarwinizmu je už zahájena. Pokud jde o neřízené materialistické modely evoluce, je přírodní výběr stále ještě nejlepší hrou na jevišti, a cokoli, čím se ho biologové pokoušejí nahradit, musí být nutně, co do vypovídací hodnoty, podřadnější. Odmítnutí přírodního výběru je počátkem procesu, který nakonec povede k přijetí zásadně odlišného druhu paradigmatu. Totiž k inteligentnímu plánu.