Z creation.com přeložil M. T. – 08/2014. Článek vyšel v časopisu Creation 6(3):6-9. Translation granted by Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com.
Jedním z nejúžasnějších důkazů tvůrčího designu a organizace je ohromující proces vzniku a stavby lidského embrya v matčině lůně. Nicméně právě v tomto případě jdou evolucionisté do ofenzívy; vyrukovali zde s jedním ze svých nejsilnějších argumentů. V podstatě říkají, „Podívejte se, vyprávíte-li nám o stvoření, pak asi Stvořitel není moc zručný, protože by jinak neexistovaly všechny ty chyby při stavbě lidského embrya.“
Na obrázku 1 vidíme rané stadium vývoje lidského plodu. Berte ho jako svou první „fotku z dětství“. Začínáte jako malá kulička „beztvaré hmoty“. Pak se postupně objevují paže, nohy, oči i ostatní části vašeho těla.
Obrázek 1: Klikni pro zvětšení
Ve věku jednoho měsíce nejste ještě zdaleka tak okouzlující, jakým se stanete; evolucionista k tomu dodává, „V lidském embryu neexistují důkazy stvoření. Protože jak by pak mohlo mít lidské embryo žloutkový vak, jako má kuře a ocas, jako má ještěrka? Proč by lidská bytost měla žábry jako ryba? Inteligentní Stvořitel by měl vědět, že lidské bytosti takové věci nepotřebují.“ No, jsou tady, „žloutkový váček, žábry i ocas.“ Proč to tam je?
Co na to řekne kreacionista?
Evolucionista věří, že tyto struktury existují pouze jako nepotřebné pozůstatky čili „rudimenty“ z naší evoluční minulosti – připomínky z dob, kdy naši předkové byli pouhými rybami či plazy. Jenže evoluční představa zakrnělých orgánů ve skutečnosti zpomalila vědecké bádání o mnoho let. Jste-li přesvědčen, že je něco zbytečným, nefunkčním zbytkem dřívější evoluce, pak se neobtěžujete zjistit, jakou eventuální funkci by příslušný orgán mohl mít.
Naštěstí, jiní vědci tento názor nesdíleli. Místo toho cítili, že podobné struktury mají patrně důležitou funkci ve vývoji lidského organizmu.
A opravdu, studie prokázaly, že přinejmenším 178 ze 180 orgánů, které byly kdysi na seznamu zakrnělých zbytků dřívější evoluce, mají docela důležité funkce v lidském organizmu. Vezměme si například žloutkový váček. U kuřat obsahuje žloutek většinu potravy, která je nezbytná pro růst kuřátka.
My však na rozdíl od toho rosteme v matčině lůně a matka nám také dává potřebné živiny. Znamená to tedy, že žloutkový váček můžeme z lidského embrya vyoperovat, protože je k ničemu? Rozhodně ne.
Takzvaný „žloutkový váček“ je zdrojem prvních embryonálních krvinek; bez něho by zárodek zemřel. A teď vám přiblížím jeden technický problém. Určitě jste přesvědčeni, že v dospělosti se krvinky tvoří v kostní dřeni. To je logické, protože krvinky jsou velmi citlivé na záření a kost jim poskytuje určitou ochranu.
Ale přitom potřebujete krev k tomu, aby se vytvořila kostní dřeň, která později zase vytvoří krev. Takže kde vezmete počáteční krev?
Proč k tomu nevyužít strukturu podobnou žloutkovému váčku u kuřat? DNA i proteinové vybavení patří k „základnímu kapitálu“ potřebnému k této produkci. A jelikož se zmíněný váček nalézá v příhodné poloze vně embrya, může se ho tělo snadno zbavit poté, kdy splnil svou dočasnou – ale životně důležitou – funkci. Všimněte si, že tohle je přesně to, co lze pokládat za důkaz dobrého tvůrčího designu a konstruktérské praxe.
Předpokládejme, že byste byli u firmy projektující mosty, a hovořili s několika inženýry, z nichž si chcete vybrat budoucího pracovníka firmy. Jeden z nich by vám řekl, „Každý z mostů, které postavím, se bude podstatně lišit od všech ostatních“. A pyšně by vám sdělil, že „Každý takový most bude vybudován s použitím odlišných materiálů i odlišných postupů, takže nikdo nikdy nezjistí nějakou podobnost mezi mosty, které postavím.“
Jak vám to zní?
Pak přistoupí další adept a řekne, „Viděl jsem na vašem dvoře navršené nosníky profilu I a svorníky i lana různých velikostí. Můžeme je použít buď k tomu, abychom postavili most přes řeku nebo přes záliv u San Franciska. Umím přizpůsobit totožné součástky i procesy tak, aby plnily širokou škálu funkcí. Na stavbách mých mostů uvidíte vzory a variace, a rovněž další lidé uvidí v naší práci pečeť autorství.“
Kterého z těch dvou byste si najali?
Jak zdůrazňuje A. E. Wilder-Smith (1980), u lidských stavitelů oceňujeme zpravidla zásady kreativní ekonomiky i variací na příslušné téma. A přesně tohle pozorujeme při vývoji lidského embrya. Tutéž strukturu, která poskytuje embryu kuřete výživu i krvinky, lze užít k tomu, aby vyráběla krvinky (vše, co je třeba) pro embryo lidské. A nesvědčí to o dlouhých údobích a náhodě, ale spíše to reflektuje použití podobných struktur pro potřeby určitého plánu a účelu.
Totéž platí o takzvaných „žábrách“.
Tam, kde u jednoměsíčního lidského embrya pozorujeme kožní záhyby, vyrůstají „hrtanové výchlipky“. Čas od času pak jedna z těchto výchlipek prorazí stěnu hrtanu a narodí se dítě s dírkou v krku. Je tedy naprosto jasné, že tyto struktury nejsou žábrami. Kdyby onen otvor byl skutečně součástí žáber, pokud by se opravdu jednalo o „pozůstatek ze stadia ryby“, pak by byl zmíněný otvor obklopen cévami, jako kdyby se chystal absorbovat kyslík z vody, jak to činí žábry.
Ale žádná taková struktura zde neexistuje. Prostě nemáme v DNA instrukce k tvorbě žáber.
(O těchto věcech pojednává dopodrobna řada knih, např. kniha německého embryologa dr. Ericha Blechschmidta Zachování individuality. Je to kniha úzce se specializující na embryologii. Vyvrací mýtus, že “ontogeneze rekapituluje fylogenezi”, tedy že lidský plod prochází stádii zvířat. Je to užitečná kniha pro toho, kdo chce vědět víc podrobností kolem lidského embrya a jeho růstu. Překlad z němčiny (W+W), 2. vydání něm. originálu z r. 1985 – Pozn. PK)
Žel, některé děti se narodí se třema očima či jen s jedním okem. To samozřejmě neznamená, že jsme se vyvinuli z čehosi jednookého či tříokého. Jde prostě o chybu v normálním programu pro vývoj člověka a podtrhuje to, jak perfektní musí být náš design a jak perfektně musí fungovat, abychom přežili.
Hrtanové (či hltanové) žlábky a výchlipky, nesprávně nazývané „žábry“, nejsou chybami ve vývoji člověka. Staly se z nich absolutně zásadní součásti anatomie člověka.
Semicirkulární kanálky ve středním uchu pocházejí z druhých výchlipek, příštítná tělíska a brzlík pocházejí z třetích a čtvrtých. Bez brzlíku bychom ztratili polovici svého imunitního systému. Bez příštítných tělísek bychom nedokázali regulovat hladinu vápníku, a dokonce bychom ani nepřežili. Další výchlipka, považovaná po určitý čas evolucionisty za rudiment, se stala žlázou pomáhající udržet rovnováhu hladiny vápníku.
Tyto takzvané „žábry“ nejsou tedy v žádném případě zbytečnými zakrnělými orgány – pozůstatky z dřívější evoluce, nýbrž jsou naprosto zásadní pro specifický vývoj lidského jedince.
Obrázek 2: Klikni pro zvětšení
Stejně tak, jako tomu je v případě žloutkových váčků, představuje i útvar nazývaný „žaberní štěrbiny“ důmyslné a přizpůsobivé řešení těžkého konstrukčního problému. Jak se může z malé, kulaté vaječné buňky stát zvíře či lidská bytost se zažívací trubicí a různými orgány v tělesné dutině? Řešením je nechat tuto kuličku (či u některých organizmů plochý plátek) „spolknout sama sebe“ a vytvořit tak trubici, která pak vyraší do dalších trubic a výchlipek. Adenohypofýza, plíce, močový měchýř i části jater a slinivky jsou stavěny právě tímto způsobem. U ryb vzniknou takovými procesy žábry, u lidí tak vzniknou semicirkulární kanálky, příštitné tělísko a brzlík. Podle pokynů DNA, v příslušných vaječných buňkách, ryby i lidské bytosti používají podobný proces, jehož výsledkem jsou zcela rozdílné, specifické rysy. (Viz Obrázek 2.)
A co „ocas“? Někteří z vás jistě slyšeli o tom, že člověk má „ocasní kost“ (také zvanou coccyx, kostrč) a že jediným důvodem, proč ji máme, je to, aby nám připomínala, že naši předci měli ocas.
Toto tvrzení si můžete vyzkoušet, i když to nedoporučuji. Myslíte-li, že je kostrč zbytečná, upadněte na schodech a přistaňte na ní. (Některým z vás se to možná nechtěně stalo, – to jsem si jist!) Jaký to má následek? Nemůžete vstát; nemůžete si sednout; nemůžete si lehnout; nemůžete se obrátit na posteli. Bolestí se sotva hýbete. V jistém smyslu je kostrč jednou z nejdůležitějších kostí v celém těle. Je důležitým bodem úponu svalů důležitých pro naši charakteristickou vzpřímenou postavu (a také pro vyprazdňování, ale o tom tu vykládat nebudu).
Takže opět, kostrč není ani zdaleka zbytečným zakrnělým rudimentem z dřívější evoluce; hraje docela velkou roli ve vývoji člověka.
Je pravda, že konec páteře u jednoměsíčního embrya nápadně vyčuhuje, ale to proto, že se svaly a končetiny nevyvíjejí, dokud je páteř nestimuluje (viz obrázek 2). Když se vyvinou nohy, obklopí a obalí kostrč, a ta se zavine do těla. Ovšem vzácně se také narodí dítě s „ocasem“.
Ale je to opravdu ocas?
Ne, a není to ani kostrč. Není to tvořeno kostmi; nemá to ani nervovou pleteň. Nervová soustava se ze zadu otvírá a natahuje. Během vývoje vystoupí vzhůru v hřebíncích a zavine se. Nejprve „zatáhne zip“ v prostředku, pak ho táhne do dvou stran k oběma koncům. Občas nezajede dost daleko, což vyvolá vážný defekt zvaný spina bifida (rozštěp). Někdy se zazipuje trochu moc na obou koncích. Pak se narodí dítě – ne s ocasem, nýbrž s tukovým nádorem. Tvoří ho pouhá pokožka a trochu tukové tkáně, takže lékař ho může prostě odříznout. Vůbec to nepřipomíná ocas, například kočky, který má sval, kosti i nervy; naopak odstranění této tukové tkáně není složité. (Pokud vím, nikdo netvrdí, že to dokazuje, že jsme se vyvinuli ze zvířete s tukovým nádorem na konci páteře.) [Šimpanzi /lidoopi/ nemají ocas – pozn. PK]
Podrobnosti stavby lidského těla jsou vpravdě úžasné. Opravdu bychom se měli zastavit, dobře si jeden druhého prohlédnout a pogratulovat si, v co se naše embrya proměnila!
Evolucionisté říkávali, že vývoj lidského embrya opakuje stadia z naší předpokládané evoluční minulosti. Tato myšlenka, která je dnes už neplatným „biogenetickým zákonem“, byla stručně vyjadřována do jadrné fráze, „ontogeneze rekapituluje fylogenezi“ (Chcete vypadat učeně? Tak se tuto frázi naučte nazpaměť!) Poučka znamená, že vývoj embrya údajně opakuje evoluci své skupiny.
Oplodněné vajíčko by například představovalo naše jednobuněčné předky, cosi jako „stadium měňavky“.
Jistěže začínáme jako malé, kulaté struktury vypadající trochu jako jednotlivé buňky. Všimněte si však, jak je tento argument povrchní. Evolucionisté hleděli pouze na vnější vzhled vaječné buňky. Vidíme-li pouze vnější vzhled, pak jsme možná příbuzní s dětskou kuličkou na cvrnkání, brokem do vzduchovky či kuličkou z kuličkového ložiska – jsou to malé kulaté věci! Evolucionista (či kdokoli jiný) by samozřejmě odpověděl, „To je blbina. Tyhle věci jsou uvnitř zcela jiné než lidská vaječná buňka“.
Ale o to přece právě jde. Podíváte-li se dovnitř, pak je tečka, kterou každý z nás začíná, zcela jiná než první buňka kteréhokoli jiného druhu organizmu.
Myš, slon i lidská bytost jsou v okamžiku početí co do velikosti i tvaru stejní. Ale pokud jde o DNA a proteiny, už při početí jsou všechny tyto druhy života navzájem naprosto odlišné chemicky tak, jako budou vždycky odlišné strukturálně. Dokonce ani jako omyl nemůže lidská bytost vyprodukovat žloutek či žábry či ocas, protože prostě nemáme a nikdy jsme neměli tyto instrukce DNA.
Lidské vajíčko není navíc pouze lidské, nýbrž je i zvláštním individuem. Barva očí, základní tělesná výška a snad dokonce i povaha jsou již přítomny v DNA, připraveny projevit se ve viditelné formě.
Snad nejvýstižnější souhrn embryonálního vývoje byl napsán před více než 3 000 lety žalmistou Davidem (Žalm 139). Mluví o tom, že byl „beztvarou látkou“, a že takhle začínáme všichni – jako beztvará látka. Pak hovoří o tom, že byl „utkán“ v lůně své matky, a tento proces je podobný procesu embryonálního vývoje. Látka je zde na samém začátku, jako příze v košíku. A je zde plán, zapsaný do DNA, jako tkalcovy plány. Instrukce jsou tvořivě promyšleny a již napřed artikulovány. Tak, jako dostávají tvar rukávy svetru z rukou šikovné pletoucí ženy, tak také lidské embryo dostává tvar podle plánu jeho či jejího Stvořitele.
Jsme vskutku „podivuhodně utvořeni, že to budí bázeň“ (Žalm 139:14).
Poznámky
- Tento článek byl převzat v upravené formě z knihy Creation: The Facts of Life s dovolením © CLP 1980.