suffering

Tragédie v bezbožném vesmíru

Pavel AkrmanDůsledky evoluční ideologie Napsat komentář

John UpChurch

Z Answer in Genesis přeložil Pavel Akrman 09/2018.

Dotáhneme-li myšlenku o “přežití nejschopnějších” až k jejímu logickému závěru, jeví se pro všechny, uznávající evoluci téměř absurdní, aby uvažovali o smrti jako o svém nepříteli.

“Tajemstvím evoluce je čas a smrt. Čas – pro pomalé hromadění příznivých mutací, a smrt – pro uvolnění prostoru novým druhům.” Carl Sagan, Cosmos , program nazvaný “One Voice in the Cosmic Fugue“ (Jeden hlas vesmírné fugy).

Evoluce vyžaduje smrt. Darwinův postulát se v samé své podstatě odvolává na sílu smrti, která odstraňuje ty s menší šancí na přežití, aby jejich místo nahradili ti “více schopní”. V tomto darwinovském smyslu pracuje bezduchý přirozený výběr a odstraňuje tak jednotlivce, populace a dokonce i celé druhy. A ať už něco – nebo někdo – žije nebo trpí, darwinismus nabízí jen chladné kalkulace s časem a smrti. Cokoliv jiného by totiž vyžadovalo existenciální smysl, a ten nelze připustit.

V ateistickém pojetí je evoluce morálně neutrální. Dochází-li k tragédiím, evoluce nám nemůže říci, že je to něco špatného. V konečném důsledku smrt nemůže být ani předčasná, ani tragická, neboť prostřednictvím smrti je dosahováno “pokroku”.

Tragédie?

“Nicméně, toto je konečné ovoce Darwinovy​​ filozofie proti Bohu: podle evoluce nemůže být žádná smrt špatná.”

Dotáhneme-li myšlenku o “přežití nejschopnějších” až k jejímu logickému závěru, jeví se pro všechny uznávající evoluci téměř absurdní, aby uvažovali o smrti jako o svém nepříteli. Ať už jde o lidské činy, útoky zvířat nebo přírodní katastrofy, jakou hodnotu můžeme těmto životům připsat, jestliže po miliardách let nejsou ničím víc než “kosmickým prachem”?

Ve skutečnosti by se mohl zarytý ateista dokonce radovat, že smrtí příroda odstranila ty konkurenty v čerpání zdrojů, kteří nebyli schopni takovou soutěž přežít. Samozřejmě, takto pouze chladně racionálních lidí s podobným názorem bude jen několik, pokud vůbec, a ateismu se jistě nepodaří soucit odstranit. Nicméně, toto je konečné ovoce Darwinovy​​ filozofie proti Bohu: podle evoluce nemůže být žádná smrt špatná.

Soucit

Ale k čemu je potom nějaký soucit? Pokud evoluce ke svému správnému fungování vyžaduje smrt, proč by pak lidé měli trpět nějakým pocitem ztráty, když někdo jiný zemře? Evolucionisté spřádají báchorky o tom, jak soucit buduje sociální soudržnost a podporuje přežití, ale v konečném důsledku to postrádá zásadní smysl. Evoluce se nestará o to, kdo žije nebo kdo umírá; je lhostejné, zda je tato osoba s vámi příbuzná nebo ne. Je to jen mrazivě bezvýznamná věc, která se tu lopotí, krmí a nakonec je zničena. Jedna smrt je stejně tak dobrá, jako ta druhá. Vymýšlení příběhů o tom, proč existuje soucit, nemůže vysvětlit ani odstranit to, co přijetí evoluce skutečně znamená: život od základu postrádá jakýkoliv smysl – není to nic víc než hmota, která zabírá nějaký prostor. Soucit jde ve skutečnosti proti učení bezbožného vesmíru.

Někteří se mohou domnívat, že soucit nás může vést k vytváření sociálních reforem, které zabrání umírání v budoucnosti – ale i toto je neslučitelné s tím, jak pracuje evoluce. Jestliže se účinkům smrti bráníme, nejsme pak nakonec jen brzdou hnacího stroje naturalistického vesmíru?  Nejsme tak svým konáním, jak se Darwin obával (ačkoli i on měl dostatek soucitu), spíše ke škodě nežli k užitku lidstva, jestliže se necháváme vést starostmi o záchranu druhých?1

“Jestliže se účinkům smrti bráníme, nejsme pak nakonec jen brzdou hnacího stroje naturalistického vesmíru?”

Přestože jen velmi málo lidí by se na nějaké hrůzné události dívalo s takto ledovým pohledem, musíme si položit otázku, jak mohou ateističtí evolucionisté popírat samotné principy toho, co prohlašují a obhajují. Smrt pro ně nemůže mít žádnou morální hodnotu.

Je tím, čím je – neexistuje žádný posmrtný život, žádný soud a žádná vlastní hodnota ve vztahu k čemukoli (vždyť přece vše, co existuje, je jen hmota a energie – ať už v jakékoli formě). Pokud si příroda sama nebere žádné servítky ohledně toho, koho nebo co odstraní, pak tu není žádné místo pro soucit.

Něco je tu vypůjčené

Kdo by pak mohl čestně říci, když je teenager sražen při autonehodě, že je to morálně neutrální nebo dokonce dobré? Kdo by tvrdil, že smrt tisíců lidí při teroristických útocích nebo zemětřeseních byla pro lidstvo přínosem? My ale říkáme: „Bylo mu teprve 34 let, když zemřel” nebo “zanechala po sobě dvě malé děti.” Kdybychom se věrně drželi učení ateistického světonázoru, mělo by nám to být úplně jedno. Jednoduše jen došlo k přeměně hmoty.

Ale nám to jedno není. Děláme si starosti, protože všichni si uvědomujeme, že smrt vůbec není neutrální. Lidé by neměli umírat v mladém věku; neměly by být smeteny tisíce vlnou tsunami; a děti v ostatních zemích by neměly hladovět. Záleží nám na tom, protože víme, že smrt je nepřítel: lékaři se jí snaží přemáhat, sociální aktivisté se ji snaží vymýtit, mladí usilují o to jí vzdorovat a starší lidé ji oddalují jak jen to je možné.

Proč by měl někdo takhle uvažovat? Pokud po smrti skutečně nic není – a všechno je jen evoluce – pak smrt by měla být jen další událostí lidského života, jako je např. prořezání prvního zubu. A pokud to tak je, pak vyhýbat se nebo se tomu bránit postrádá veškerý smysl.

“Mýtus evoluce je svou podstatou prostředkem ke znehodnocení lidského života – ale to není to, co o nás říká Bůh.”

Když evolucionisté tváří v tvář tragédii mluví o soucitu, v zásadě popírají své vlastní přesvědčení. I oni totiž budou truchlit nad ztrátou. Ale na čem je založen jejich smutek? Smrt je přece jen součástí evoluční loterie.

Naproti tomu biblický světový názor je jasný v tom, proč je smrt tragická: smrt nebyla součástí původního stvoření. Oplakáváme ty, kteří umírají, zejména pokud zemřeli předčasně, protože víme, že Bůh nestvořil svět smrti, nemocí a utrpení. Genesis nám říká, že smrt přišla na tento svět až po hříchu – ne dříve. To je také důvod, proč smrt vnímáme jako nepřítele – a ona jím skutečně je. Pokud evolucionisté mluví o předcházení smrti, nutně si něco půjčují z biblického světonázoru. Jestliže jednají tak, jako by tragédie byla nějak špatná nebo “nepatřičná”, pak to znamená, že také musí uznávat, že smrt je vetřelec, narušitel. Musí snášet se skřípajícími zuby tento rozporuplný vesmír, jak věří, že obývají.

Konec evoluce

Ovšem dobrou zprávou je, že evoluce není pravda a smrt není konečné řešení. Tragédie zasahuje naši zemi tak citelně, že veškeré stvoření sténá. Každý z nás se může uklidnit, když ví, že neexistuje žádná evoluční mašinérie, která sežvýkává druhy a vyplivuje jejich zbytky, aniž by se starala o to, co nebo kdo jsou; naopak – je tu milující Stvořitel, který nám zajistil řešení – i když jsme proti němu zhřešili.

“Když evolucionisté tváří v tvář tragédii mluví o soucitu, v zásadě popírají své vlastní přesvědčení.”

Pokud začneme Biblí, pak také známe důvod našeho soucitu vůči celému lidstvu: všichni totiž pocházíme z jednoho člověka a všichni žijeme v padlém stvoření. Podle Božího Slova máme pevný základ toho, co je správné a co je špatné, jaký je význam morálních hodnot a jejich cena. Mýtus evoluce je svou podstatou prostředkem ke znehodnocení lidského života – ale to není to, co o nás říká Bůh. Bůh říká, že pro Něho máme tak vysokou cenu, že poslal svého jediného Syna, aby zemřel na našem místě a nabídl tak věčný život všem, kdo věří.

Bohu budiž díky

Možná je pro lidi snadné tvrdit, že evoluce je pouze vědecká filozofie založená na interpretaci důkazů, jako by nezahrnovala žádné morální otázky. Ale uznání právoplatnosti evoluce má na naši víru a pohled na svět hluboký dopad. Vždyť kdo jsme my, abychom mohli tvrdit, že evoluční procesy (jak tragické, když to takhle někdo vidí) jsou nutně špatné? Podle tohoto světonázoru jsou lidé jednoduše jen ozubeným kolečkem v obrovském přírodním experimentu.

A tak se Carl Sagan mýlil. Čas a smrt není všechno, co existuje. Když budete vy nebo jiní lidé truchlit nad tragédií, vzpomeňte si, že existuje důvod, proč se nám smrt jeví jako nepatřičná. Není to trvalá součást tohoto stvoření. Bůh setře každou slzu z našich očí (Zjevení 21:1-8) a obnoví dokonalost. Smrt navždy pomine.

A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: ‚Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil!

Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?‘

Zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona. Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista! A tak, moji milovaní bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná. (1. Korintským 15:54-58 )

Poznámka

  1. Viz “Darwin Versus Compassion.”

 

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments