Skvěle navržený buněčný cyklus

Matthew Cserhati a Lita Sanders

Z creation.com přeložil Pavel Akrman – 07/2022. Translation granted by Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com.

Obrázek 1

Obrázek 1. Schematické zobrazení buněčného cyklu.

Buněčný cyklus je jedním z nejdůležitějších biologických procesů. Popisuje, v jakém počtu se buňky množí duplikováním informací v rodičovské buňce před rozdělením na dvě dceřiné buňky. V lidském těle je více než 10 bilionů buněk a buněčný cyklus musí pracovat efektivně a přesně, aby rostly různé typy tkání podle svého určení.

Evolucionisté připouštějí, že původ první buňky je pro jejich teorii jedním z nejobtížnějších problémů. Je to proto, že první buňka musela obsahovat obrovské množství uložených informací. Musela v sobě mít značné množství složitých molekulárních strojů, které buňku udržovaly, vyráběly energii a další. A musela být schopna reprodukovat se dělením. Buněčný cyklus je přítomen ve všech formách života, od jednoduchých bakterií až po člověka. Je to prvek designu, který je nezbytný pro všechno živé.

Buněčné dělení je elegantní proces, který je vyladěn a přesně regulován desítkami proteinů. Pokud tento proces naruší mutace, výsledné nekontrolované dělení buněk často způsobí rozvoj rakoviny.

Jak funguje buněčný cyklus?

Buněčný cyklus byl rozdělen do samostatných fází (obrázek 1). Počáteční stav buňky se nazývá G0 (G = interval). Během fáze G1 buňka shromažďuje stavební kameny a energii potřebnou pro replikaci své DNA. Také narůstá, takže když se buňka rozdělí, každá dceřiná buňka má dostatek surovin. Poté se během fáze syntézy (S) duplikuje DNA, takže každá dceřiná buňka obdrží stejný genetický materiál. Molekulární stroje během této fáze opravují DNA, aby se minimalizovala možnost přenosu nových mutací na dceřiné buňky.

Během fáze G2 buňka dále narůstá, než vstoupí do fáze mitózy (M), kdy je DNA zabalena a z níž pak vzniknou dvě dceřiné buňky. Chromozomy (těsně stočené balíčky DNA) ve vyšších organismech získávají svůj charakteristický kompaktní vzhled ve tvaru dvojité klobásy pouze během této fáze M. Jako poslední krok rozdělí další proteiny buňku na dvě části a tím dokončí buněčný cyklus. Za regulaci průběhu buněčného cyklu jsou odpovědné určité proteiny, zvané cykliny. Jejich výkonnost se pravidelně zvyšuje a snižuje, jak se buněčný cyklus zapíná a vypíná, když se buňka aktivně dělí nebo když je v klidu (obrázek 2).

Obrázek 2. Vzestup a pokles činnosti cyklinu a cyklin-dependentní kinázy (Cdk) během buněčného cyklu.

Mezi fázemi G1 a S je „kontrolní bod“, a další je mezi fázemi G2 a M, kde je obsah buňky dvakrát zkontrolován, aby bylo jisté, že je připraven vstoupit do další fáze. Bez takové kontroly by buněčný cyklus snadno mohl vést k rakovině.¹ Buněčný cyklus musí probíhat naprosto bezvadně a přesně, jako hodinový stroj (viz obrázek 1).

Bůh původně stvořil vše, včetně genů v naší DNA, v dokonalém stavu, bez vad a mutací. Ale po Adamově pádu Bůh uvalil na celé stvoření kletbu (Genesis 3, Římanům 8), a proto stroj na kopírování genů dělá někdy chyby. Říká se jim mutace. Pokud se mutace vyskytnou v genech zapojených do buněčného cyklu, pak mohou vést k rakovině.

Existují dva základní typy genů, u kterých k tomu může dojít: onkogeny a geny potlačující nádor. Onkogeny pohánějí buněčný cyklus vpřed. Pokud jsou zmutovány, lze je přepnout do trvalého stavu „zapnuto“, takže buňka se neustále dělí bez konce. To můžete přirovnat k jízdě autem z kopce, kdy se vám náhle zasekne plynový pedál. Ztratíte kontrolu nad řízením a skončí to karambolem (obrázek 3).

Naopak geny, potlačující nádor zpomalí buněčný cyklus a zabrání v jeho pokračování. Působí jako brzda buněčného cyklu. Pokud tyto geny zmutují, mohou ztratit svoji funkci a být přepnuty do stálého stavu „vypnuto“, tj. budou deaktivovány. Buněčný cyklus tedy bude opět v nenormálním „splašeném“ stavu, který vede k rakovině. Vrátíme-li se k analogii s autem, je to jako by při jízdě z kopce selhaly brzdy, takže nemůžete zpomalit. (obrázek 3).

Buněčný cyklus je velmi složitý

Obrázek 3

Obrázek 3. A. Účinek určitých mutací v onkogenech může být jako při sešlápnutí plynového pedálu automobilu. B. Podobně, pokud mutace v genech potlačujících nádor způsobí jejich „vypnutí“, je to jako když selžou brzdy. V obou případech vůz nemůže zastavit a neustále se pohybuje vpřed. V buňce mohou mutace onkogenů a genů potlačujících nádor vést často k neřízenému / nenormálnímu dělení buněk (rakovina).

Buněčný cyklus je klasickým příkladem nezjednodušitelně složitého systému. Co by nastalo, kdyby v buněčném cyklu chyběl i pouze jediný protein (u pohlavně se množících organismů se to může stát zděděním dvou kopií mutace, která vyřadí jeho kódující gen)? Nefungoval by správně a celý systém by se zhroutil. Neexistuje nic jako poloviční buněčný cyklus. Podobně ani auto nemůže jet, pokud se každé jeho kolo otočí jen do poloviny. Stejně tak se nemohou vyvinout tkáně, pokud je buněčný cyklus neúplný. Bez dělení buněk nemohou přežít ani ty nejjednodušší druhy. Pokud mutační poškození naruší buněčný cyklus, výsledek je nutně smrtelný.

Dalo by se předpokládat, že pokud je evoluce pravdivá, byly by všechny základní proteiny, tvořící buněčný cyklus stejné ve všech organismech, díky společnému předku. Ale tak to není. Základní proteiny buněčného cyklu jsou do značné míry stejné jen u zvířat a hub, ale u řas a zelených rostlin se liší. Rozdílné jsou také u kvasnic.^2,3 To znamená, že i když je buněčný cyklus pro všechny formy života univerzální, různé genetické prvky, které v něm hrají roli, se v různých říších života liší.

Shrnutí

Kompletní buňky tedy musely existovat již na samém počátku, kdy Bůh v průběhu Tvůrčího týdne stvořil život v jeho plné komplexnosti, jak je popsáno v Genesis 1. Buněčný cyklus je velmi složitý proces, který nemohl vzniknout nahodilými evolučními změnami. Život pochází pouze ze života, nikdy ne z neživota. Původcem života je Boží Syn Ježíš (Skutky 3:15) a On je Bohem živých (Lukáš 20:38).

„Stezku života jsi mi ukázal, ve tvé přítomnosti je plnost radosti.“ (Žalm 16:11)

Rudolf Virchow (1821–1902)

Buněčná teorie

Základními principy této důležité teorie jsou:

• Všechno živé se skládá z buněk.¹
• Buňka je základní jednotkou struktury a organizace ve všem živém.
• Všechny buňky pocházejí z již existujících buněk.

Hlavním přispěvatelem k této teorii byl otec patologie (a anti-darwinista) Rudolf Virchow (vpravo). Byl to on, kdo zřetelně formuloval poslední zásadu, která v latině zní omnis cellula e cellula („buňky vznikající jen z buněk“) – to je vědecká pravda, která platí dodnes.^2,3

To znamená, že buňky nepocházejí ze shluku jednodušších neživých stavebních bloků, jako jsou proteiny, lipidy nebo DNA. Toto je nesmírně důležitý koncept a mocný argument proti evolučním spekulacím ohledně původu života.

Jakmile Bůh stvořil živé organismy včetně fungujícího buněčného cyklu, mohlo všechno pokračovat tak, jak to vidíme dnes. Ale bez té obrovské pomoci, kterou do toho vložil náš neuvěřitelně inteligentní Stvořitel, by tento systém nemohl být ani spuštěn.

Odkazy a poznámky

1. Z toho plyne, že samotné viry se podle současného většinového názoru nepovažují za skutečně živé.
2. Wright, NA a Poulsom, R., Omnis cellula e cellula revisited: Buněčná biologie jako základ patologie, J. Pathol . 226 (2): 145–7, 2012.
3. V nedávné době byly do buněčné teorie přidány některé další principy, jako je přítomnost a role DNA / RNA.

Odkazy a poznámky

1. Kastan, M.B. and Bartek, J., Cell-cycle checkpoints and cancer, Nature 432(7032):316–23, 2004.
2. Cross, F.R. and Umen, J.G. The Chlamydomonas cell cycle, Plant J. 82(3):370–92, 2015.
3. Harashima, H., Dissmeyer, N., and Schnittger, A. Cell cycle control across the eukaryotic kingdom, Trends Cell Biol. 23(7):345–56, 2013.