Jenže předchůdci podobní kmenovým buňkám jen zvyšují složitost raného života
Archiv → Z dopisů čtenářů 2019
Z creation.com přeložil Pavel Akrman – 10/2021. Translation granted by Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com.
Poznámka redakce: Nelze spočítat, kolikrát jsme už četli podobné vědecké závěry, jako je např. následující, na téma vzniku prvního života: „Zjištění publikované v časopise Nature bude pravděpodobně znamenat přepsání učebnic a encyklopedií, protože mění ustálený názor, že společný předek všech živočichů před 800 miliony let byl jednoduchou buněčnou kuličkou.“
Podobně se ve stejné věci vyjádřila i dr. Sandie Degnanová, docentka biologických věd na Univerzitě v Queenslandu: „Bereme základní teorii evoluční biologie a obracíme ji na hlavu,“ řekla. Následující článek mluví o tom, že již několikrát na hlavu obrácenou evoluční biologii vlastně není kam obrátit – a kdyby přece, kýžený výsledek by to stejně nepřineslo. (PA)
Mořská houba Amphimedon queenslandica. Klikni pro zvětšení.
Travis T. se nás ptá na článek, který údajně podrobně popisuje, jak se mohli vyvinout mnohobuněční živočichové.1,2 Odpovídá Dr. Matthew Cserhati (CMI-US).
Je to sice zajímavý pokus, ale vyvolává spoustu dalších otázek. Citace z článku, na který jste odkazoval: „Vypadá to, že pra-pra-prababička všech buněk v živočišné říši byla pravděpodobně dost podobná kmenové buňce.“
Kmenové buňky jsou nediferencované, což znamená, že ještě nejsou dostatečně specializované na to, aby byly mozkovou buňkou, ledvinovou buňkou nebo svalovou buňkou. Kmenové buňky nemají – na rozdíl od těchto vysoce specializovaných typů buněk – charakteristickou jedinečnou formu. Mají potenciál stát se jedněmi z mnoha různých typů buněk, což je závislé na tom, která sada genů je v buňce aktivní. Určit jejich „osud“ také pomáhá buněčné prostředí spolu se spoustou různých kombinací mimobuněčných signálů. Kmenová buňka je biologickým ekvivalentem přísloví „Umí všechno a mistra k tomu nepotřebuje“.
Kmenové buňky tedy musí být velmi složité – ve skutečnosti mnohem složitější než každý typ buňky, který je z nich odvozen. Musí obsahovat takové množství genetických informací, aby byly schopné následné diferenciace na desítky nebo dokonce stovky různých typů buněk. Možná jste už slyšeli o problému minimálních požadavků na živou buňku. Nejjednodušší buňka je teoretický, samostatně žijící, jednobuněčný organismus s nejmenším počtem genů nezbytných pro jeho nezávislou existenci. Podle výpočtů musel mít tento nejjednodušší organismus kolem 1 350 genů. Před několika lety jsem publikoval článek, v němž uvádím výpočet pravděpodobnosti vývoje takového minimálního organismu. Pravděpodobnost, že se 1 350 genů sešlo v chemické polévce jen tak náhodou, je natolik neskutečně malá (10-167 500), že ji můžeme klidně považovat za nemožnou.
Jestliže jsou tedy kmenové buňky geneticky velmi složité a pokud by první organismus měl být podobný kmenovým buňkám, drasticky by se tím snížila pravděpodobnost jeho vývoje z náhodných chemikálií. Ale je to ještě horší – vzorec života kupodivu nemá „sestupný směr“, který bychom předpokládali v případě diferenciace super-komplexní kmenové buňky na všechny typy buněk, které tvoří tělo živočicha. Naopak, podíváme-li se na bakterii a srovnáme ji s lidmi či s dubovými stromy, vidíme tu dramatický nárůst buněčné složitosti.
V časopise Journal of Creation jsem publikoval svůj další článek. Na příkladu je ukázáno, jak se různé druhy řas v rámci „stvořeného druhu“ mohou dostat z jednobuněčné formy do vícebuněčné. Genetický základ těchto dvou druhů je téměř totožný, ale impuls k přechodu mezi jednobuněčnou a vícebuněčnou formou dává změna prostředí, která zapne sadu již existujících genů. V takovém případě ale k evoluci nikdy nedošlo a tato má analýza jasně odporuje celému tomu evolučnímu vyprávění o údajném „vzniku mnohobuněčnosti“.
Obávám se, že toto může být i případ článku, o kterém mluvíte. Článek nepojednává o novém genetickém materiálu, který by byl odpovědný za mnohobuněčnost. Jediné, co řeší je, že mluví o rozdílech v genové expresi různých typů buněk u druhu studované houby. Autoři vlastně jen mluví o již vytvořeném genetickém základu pro buněčnou diferenciaci3 a že došlo ke změnám v regulaci stávajících genů. Ať tak či onak, evoluce mnohobuněčnosti (článek v češtině) je velmi složitý proces, který vyžaduje velké množství nových genetických informací.
Odkazy a poznámky
- University of Queensland, How multi-celled animals developed: Evolutionary discovery to rewrite textbooks, ScienceDaily 12 June 2019.
- Sogabe, S. et al., Pluripotency and the origin of animal multicellularity. Nature 2019 | doi:10.1038/s41586-019-1290-4.
- Sebé-Pedrós, A. et al., The dynamic regulatory genome of Capsaspora and the origin of animal multicellularity, Cell 165(5):1224–1237, 2016 | doi:10.1016/j.cell.2016.03.034.
V časopise Journal of Creation jsem publikoval svůj další článek. Na příkladu je ukázáno, jak se různé druhy řas v rámci „stvořeného druhu“ mohou dostat z jednobuněčné formy do vícebuněčné. Genetický základ těchto dvou druhů je téměř totožný, ale impuls k přechodu mezi jednobuněčnou a vícebuněčnou formou dává změna prostředí, která zapne sadu již existujících genů. V takovém případě ale k evoluci nikdy nedošlo a tato má analýza jasně odporuje celému tomu evolučnímu vyprávění o údajném „vzniku mnohobuněčnosti“. — přesně tak. To není evoluce – to jsou reakce na prostředí. Takových reakcí jsou… Číst vice »