(Z www.answersingenesis.org přeložil M. T., upravil Pavel Akrman – 10/2018)
“Kaňon byl vyhlouben při povodni v Texasu za pouhé tři dny: ukázka dávných povodňových událostí na Zemi a Marsu” – s tímto titulkem, formulovaným jako by ho napsal zastánce mladé Země, vyšla tisková zpráva o nové studii ohledně kaňonu texaského jezera Canyon Lake, kde se uvádí, že roste počet vědců, kteří se kloní ke geologii katastrofy.
Obálka knihy Grand kaňon – jiný pohled.
Vědci mladé Země způsobili (nepřímo) velkou kontroverzi tvrzením, že Grand Canyon byl utvořen rychle (tento kupodivu prudký mediální poprask a útočnou kampaň proti kreacionismu po celé severní Americe vyvolala roku 2003 drobná, převážně fotografická kniha od Toma Vaila pod názvem Grand kaňon: jiný pohled, která navíc ani nebyla v knihkupectvích umístěna v sekci “Přírodní věda”, ale jen jako “Inspirativní četba”. Pozn. redakce)
Nedávné události však způsobily, že vědci z různých oblastí uznali geologický význam modelu „mnoho vody v krátkém čase“. To je však v rozporu s běžně přijímaným modelem „málo vody během dlouhého času“ užívaným k vysvětlení takových útvarů, jakým je Grand Canyon.
V říjnu 2007 jsme informovali o přetečení jezera Canyon Lake s následným vytvořením soutěsky Canyon Lake Gorge, ke kterému došlo roku 2002 (to ještě News to Note nevycházely). S délkou něco málo přes 2 km a průměrnou hloubkou 7 m je soutěska mnohem menší než Grand Canyon; uvážíme-li však, že se vytvořila za pouhé tři dny mohutných záplav, může přece jen posloužit jako důvod k zamyšlení nad tím, co dokáže prudký proud vody.
- „Tohle je jeden z mála případů, na kterých si můžeme otestovat modely tvorby kaňonů, protože známe záplavové podmínky, za kterých tenhle kaňon vznikal“, konstatoval Lamb.
Závěr, který z jeho výroku vyplývá (i když si toho patrně nebyl vědom), nám dává poučení v tom, že vezmeme-li si většinu geologických útvarů, nebyli jsme u toho, když se vytvářely. Každý badatel pak přichází se svou teorií toho, jak se ten který útvar vytvořil – třeba že zde dlouhou dobu, v podstatě konstantně, probíhal určitý přírodní proces, či že Bůh seslal celosvětovou Potopu, aby zničil lidstvo.
Nemůžeme tu dnes konstatovat o významu nového kaňonu nic aktuálnějšího než to, co jsme již sdělili roku 2007:
- „Může-li jediná povodňová vlna v Texasu vyhloubit za tři dny soutěsku dlouhou dva kilometry a třicet metrů hlubokou, jakou geologickou zkázu by asi způsobila celosvětová potopa – a následné opadání vody – za dobu delší než rok!“
Science Daily (21. června 2010)
Kaňon byl vyhlouben při povodni v Texasu za pouhé tři dny: ukázka dávných povodňových událostí na Zemi a Marsu
(zdroj: Science Daily)
V létě 2002 způsobily týden trvající silné lijáky ve středním Texasu přelití jezera Canyon Lake – – záložní nádrže Canyonské přehrady – – přes přepad a jeho rozliv do údolí řeky Guadalupe; vody tam byly svedeny úmyslně, aby se zabránilo protržení hráze přehrady. Povodeň trvající šest týdnů vyrvala v údolí z kořenů naditce i duby a odnášela půdu; zničila jeden most; a rvala z půdy metr široké balvany. Navíc, jako by chtěla ukázat sílu rozběsněných vod, vyhloubila povodeň ve skalním podkladu kaňon dlouhý 2.2 kilometry a hluboký 7 metrů.
Podle nové analýzy povodně i jejích dozvuků – – provedené Michaelem Lambem, asistentem na katedře geologie Kalifornského technologického institutu (Caltech), a Markem Fonstadem z Texaské státní univerzity – se kaňon vytvořil za pouhé tři dny.
Článek o zmíněném výzkumu vyšel v novém internetovém vydání časopisu Nature Geoscience z 20. června 2010.
Naše tradiční pojetí hlubokých říčních kaňonů jakým je třeba Grand Canyon je takové, že byly údajně hloubeny pomalu s tím, jak pravidelný průtok i občasné prudší proudění řek erodovaly horninu po miliony let.
Tak tomu ale vždycky nebývá. „Víme, že některé velké kaňony vyhloubily během dějin Země rozsáhlé katastrofické povodňové události“, říká Lamb.
Bohužel většinou tyhle katastrofické megapovodně – – které zřejmě vyhloubily i rozsáhlé kaňony na Marsu – – nezanechávají skoro žádné výrazné stopy či záznam, aby je bylo možno odlišit od událostí pomalejších. „V moderní době bylo megapovodní velmi málo“, říká Lamb, „a nikdo většinou nebyl jejich svědkem, takže procesu, který provází podobné eroze, ještě dobře nerozumíme“. „Nicméně“, dodává, „důkazy, které o nich máme, jako jsou balvany a ostrovy sedimentů z laminárního proudění, svědčí o přítomnosti náhlých přívalů vody“ – – i když to nevypovídá nic o době jejich trvání.
A právě proto je povodeň z Canyon Lake tak významná. „Tady víme o tom, že k veškeré erozi došlo během povodně“, říká Lamb. „Povodeň trvala několik týdnů, ale doba nejvyšší hladiny – – během které došlo k podstatné části eroze – – trvala pouze tři dny“.
Lamb a Fonstad dospěli k tomuto závěru s použitím leteckých fotografií oblasti pořízených jak před, tak po povodni, spolu s měřeními topografie oblasti v terénu i měřeními velikosti průtoku během povodně. Pak vypracovali empirický model unášivé kapacity povodně – – to znamená, množství půdy, hornin, balvanů i jiných úlomků materiálů unášených povodní, které vytvořily tento kaňon.
Z analýzy vyplynulo, že tempo eroze kaňonu bylo tak velké, že jediným jeho omezujícím faktorem bylo množství sedimentu, které byly přívaly schopné unést. To je v rozporu s modely aplikovanými běžně na řeky, kdy tempo eroze je limitováno rychlostí, kterou se rozpadá a je odnášeno příslušné skalní podloží.
Badatelé tvrdí, že erozní tempo bylo v případě Canyon Lake velké proto, že povodeň byla s to rvát a odvlékat masivní balvany (procesem zvaným „oškubávání“) – – což vedlo k vytvoření několika vodopádů vysokých 10 až 12 metrů, které spolu s kanály a terasami urychlily průtok vzhůru k přehradě. Povodni se podařilo vyrvat tyto balvany proto, že skalní podloží pod vrstvou zeminy v údolí už bylo narušeno a rozdroleno.
Obrušování hornin vodami unášejícími sediment – – i když se na celkové podobě kaňonu podílel méně – – vytvořil další znaky, jako třeba obnažené stěny, vývařiště pod vodopády a kapkovité ostrovy sedimentů. Sedimentární ostrovy jsou obzvlášť důležité, říká Lamb, protože „jde o útvary, které vidíme na Zemi i na Marsu v oblastech, kde předpokládáme výskyt rozsáhlých povodní. Je pěkné, že se zde setkáváme s totožnými útvary, které jsme jinde vyložili jako důkazy rozsáhlých povodní.“
Výsledky Lambova výzkumu nám podle jeho názoru nabízejí užitečný vhled do průběhu dávných megapovodní jak na Zemi tak na Marsu, a do původu hlubokých kaňonů, které zanechaly. „Pokoušíme se vybudovat modely erozního tempa, abychom mohli přijít na místa jako je Mars a provést tam kvantitativní rekonstrukce toho, kolik vody tam bylo, jak dlouho tam byla, a jak rychle proudila“, říká Lamb.