Ota Benga: příběh pygmeje vystavovaného v zoo

Jerry Bergman

CRSQ ročník 30, číslo 3, prosinec 1993. Z www.creationresearch.org/crsql přeložil M. T. – 8/2010)

Souhrn

Jednou z nejznámějších historek dokumentujících dopady biologické evoluční teorie na mezilidské vztahy je příběh Oty Bengy, pygmeje vystaveného v jednom americkém zoo jako příklad evolučně méněcenné rasy. Tento případ odhaluje jasně rasistickou povahu evoluční teorie i rozsah, v jakém se zmíněná teorie zmocnila srdcí i myslí vědců a novinářů koncem 19. století a ovládla je. S tím, jak se lidstvo vzdaluje od uvedené doby, můžeme se objektivněji ohlédnout za hrůzami, které napáchala evoluční teorie ve společnosti – hrůzami, jejichž křiklavým příkladem je tenhle příběh.

Úvod

Genetické rozdíly hrají zásadní roli v teorii naturalistické evoluce, protože jsou jediným zdrojem inovací umožňujících evoluční pokrok. Historie i tradice rozdělila, často s tragickými důsledky, lidské fenotypy, které vyplývají z genotypických odchylek, do kategorií nazývaných dnes rasami. Rasy fungují jako jednotky evolučního přirozeného výběru, které jsou pro evolucionisty natolik zásadní, že podtitul Darwinovy klasické knihy z roku 1859 „Původ druhů“ zněl: „O zachování nadřazených ras“. Zmíněné dílo mělo zásadní význam pro etablování evolucionistické myšlenky rasové zdatnosti, zvláště evolučního principu „přežití nejschopnějších“. Problém diskutovaný počátkem 20. století byl tento:

• „Kdo je [a] kdo není člověkem? To byla velká otázka Evropy i Ameriky na přelomu století…Evropané…si ji kladli a zodpovídali pokud jde o pygmeje…často ovlivněni soudobými interpretacemi darwinizmu, takže je vlastně nezajímalo pouze to, kdo je člověkem, nýbrž i to, kdo je více člověkem a konečně i to, kdo je jím nejvíce“ (Bradford a Blume, 1992, str. 29).

Rasizmus, pro který byla evoluce živnou půdou – víra, že některé rasy jsou méněcenné a blíže příbuzné s nižšími primáty – zahrnoval polyfyletické pojetí evoluce člověka (černoši se vyvinuli ze silných, leč hloupějších goril, orientálci z orangutanů a běloši z nejinteligentnějších ze všech primátů, šimpanzů (Crookshank, 1924). Víra v to, že černoši jsou zaostalejší než běloši a že tedy (jak soudili mnozí raní evolucionisté) patrně nakonec vymřou, patří k nejtragičtějším kapitolám našich moderních západních kulturních dějin. O zhoubných plodech evolucionizmu, od nacistické koncepce „nadřazené rasy“ po její realizaci v politice Třetí říše, toho víme všichni dost (Bergman, 1992, 1993a).

Ostrá polemika o evolucionizmu (vzhledem k problému rasizmu) probíhala zejména počátkem dvacátého století v Americe. Někteří vědci přitom měli za to, že řešením je dovolit darwinovskému „přírodnímu výběru“ nerušeně pracovat. Slovy Bradforda a Blumeho,

• „Vědci se domnívali, že Darwin prokázal, že ke kýženému vymření černochů by došlo ‚přirozenou cestou‘ tak, že bychom právě prostě nechali pracovat ‚přírodní výběr‘. Kdyby je bylo nevyužívalo a ‚nechránilo‘ otroctví (jak se většina Američanů domnívala), byli by černoši museli podstoupit boj o přežití s bělochy. Přitom se [tehdy soudilo, že] o větší způsobilosti bělochů pro tento zápas není pochyb. Vymizení černochů jako rasy by prý tedy bylo jen otázkou času“ (1992, str. 40).
• „Z každého nového amerického sčítání lidu však bylo patrné, že se Darwin ve zmíněné předpovědi mýlil, protože ‚černošská populace nejeví známky úpadku a snad dokonce vzrůstá…Unavený čekáním, až se přírodní výběr dolopotí k odpovědi, pokusil se dokonce jeden senátor změnit tyhle poměry tím, že by přesvědčil či dokonce přinutil černochy vrátit se do Afriky‘ (Bradford a Blume, 1992, str. 41).

Jedním ze skutečně zajímavých jevů v dějinách evoluce i rasizmu je příběh muže, který byl vystaven v zoo (Brix, 1992). Zmíněného člověka přivezl z belgického Konga (nynější Konžské demokratické republiky) roku 1904 slavný africký cestovatel Samuel Verner a brzy ho „představil řediteli zoo v Bronxu Williamu Hornadayovi“ (Sifakis, 1984, str. 253). Muž, pygmej jménem Ota Benga (či „Bi“, což v Bengově jazyce znamená „přítel“), se narodil roku 1881 v Africe. Když ho umístili do zoo, bylo mu asi 23 let, měřil čtyři stopy jedenáct palců (1,499 m) a vážil pouhých 103 liber (46,72 kg). Ačkoliv se o něm často hovořilo jako o „chlapci“, byl ve skutečnosti dvakrát ženatým otcem rodiny – jeho první ženu zavraždili bílí kolonisté a druhá manželka zemřela po uštknutí jedovatým hadem (Bridges, 1974).

Ota Benga byl poprvé vystaven (s dalšími pygmeji) v antropologickém pavilonu na světové výstavě roku 1904 v Saint Louis jako „symbol divošství“ spolu s jinými „zvláštními lidmi“. Kurátorem výstavy byl tehdy W. J. McGee z antropologického oddělení. Jeho záměrem bylo „důkladně vědecky zdokumentovat jednotlivá stadia evoluce člověka. Proto se snažil dát vyniknout ‚dominantním bělochům‘ před ‚nejtmavšími černochy‘ a postavit zástupce ‚nejnižší známé kultury‘ do kontrastu se zástupci ‚národů kulturně nejvyspělejších‘“ (Bradford a Blume, 1992, str. 94-95). Výstava byla nesmírně populární a „přitahovala značnou pozornost“ (Verner, 1906a, str. 471). Pygmeje na ni vybrali proto, že přitahovali velkou pozornost jako příklad primitivní rasy. V jednom článku v časopisu Scientific American se psalo:

• „Vzhled, vlastnosti a povahu konžského pygmeje lze vystihnout takto: zakrslý vzrůst, vzezření připomínající lidoopa či skřítka; tito tvorové jsou záludní a zlomyslní – jako by z oka vypadli šotkům či skřítkům z našich pohádek. Žijí zcela divoce v hustých neprostupných pralesích, a i když jejich těla vykazují mnoho pitekoidních /opičích/ znaků, projevují přece jen určitou duševní čilost, která, jak se zdá, je činí inteligentnějšími než jsou jiní černoši.
• …Způsobem života se pygmejové řadí mezi nejprimitivnější národy; neobdělávají půdu ani nechovají domácí zvířata. Živí se lovem a kladením pastí na zvěř; občas si „přivydělají“ nějakou tou krádeží ve vsích velkých černochů; na jejich okrajích se pak obvykle v malých skupinkách usazují, i když jsou v podstatě těkaví jako voda a pročesávají své pralesy křížem krážem. Zpracovávat kovy se zřejmě naučili až od vyspělejších kultur…“(Keane, 1907, str. 107-108).

Během svého pobytu v Americe byli pygmejové studováni vědci zjišťujícími, „jak by dopadli v testech inteligence barbarské rasy ve srovnání s mentálně zaostalými bělochy“ či „jak rychle by reagovali na bolest“ (Bradford a Blume, 1992, str. 113,114). Zmínění vědci při svých shora uvedených antropometrických a psychometrických měřeních zjistili, že z testů inteligence vyplývá, že se pygmejové „chovají v podstatě stejně jako mentálně retardovaní jedinci: vše jim trvalo hrozně dlouho a dělali přitom mnoho hloupých chyb“ (Bradford a Blume, 1992, str. 121). Ani při sportování se jim příliš nedařilo. Slovy Bradforda a Blumeho, „Ostudná bilance, které jsme dosáhli s těmihle sprostými divochy“ byla tak ubohá, že „v dějinách světového sportu nebyly dosud nikdy zaznamenány tak slabé výkony“ (1992, str. 122). Ironií přitom zůstává, že profesor Franz Boas z Kolumbijské univerzity, Žid, který byl jedním z prvních antropologů kritizujících darwinovský rasizmus – a který zasvětil život boji proti nyní neblaze proslulému hnutí usilujícímu o eugeniku – „propůjčil své jméno“ antropologické části světové výstavy v Saint Louis (Bradford a Blume, 1992, str. 113).

Antropologové tenkrát neprováděli svá měření jen na živých lidech; v jednom případě oddělili dokonce „primitivovu“ hlavu od těla a vypreparovali z ní lebku. Jelikož měli za to, že z velikosti lebky lze odvodit IQ příslušného člověka, byli vědci velmi překvapeni, když zjistili, že zmíněná lebka je větší než lebka bývalého politika Daniela Webstera (Bradford a Blume, 1992, str. 16).

Jeden redaktor časopisu Scientific American napsal o Světové výstavě v Saint Louis, že „nejprimitivnějšími zástupci domorodých kmenů přítomných na výstavě jsou negriti – drobní mužíci výrazně černošského typu…nic je tak neuspokojí jako možnost ukázat, jak jsou obratní: jsou s to srazit se stromu pěticentovou minci na vzdálenost 15 kroků. Na zmíněné výstavě je pak též k vidění osada Igorotů – lovců lebek, kmene jsoucího celkově na vyšším stupni vývoje než negriti a představujícího pozoruhodný typ barbarských zemědělců“ (Munn, 1904, str. 64). Tentýž zdroj psal o pygmejích jako o „pitekoidních černoušcích“ (Munn, 1905, str. 107) a rozvinul teorii o tom, že evoluce:

• „antropoidních lidoopů brzy pokračovala na Černém světadílu vytvořením prvních pralidí, kteří byli ovšem brzy vytlačeni ze svých stanovišť pokročilejšími kmeny a tak donuceni postupně se stáhnout do lůna pralesa. Lidé se ovšem se vší pravděpodobností poprvé vyvinuli z opic v jihovýchodní Asii, možná v Indii. Tyhle vyspělejší populace pak odtamtud vytlačily negrity na východ přes příslušné ostrovy až do Austrálie i na západ do Afriky. Ještě dnes se setkáváme v zeleném šeru pralesů s pitekoidními černochy, kteří jsou bezpochyby přímými potomky oněch raných lidí patrně téměř ve všem připomínajících své opičí předky…Často jde o špinavě nažloutle hnědé jedince pokryté lehkým chmýřím. Mají chlupaté hlavy se značnou prognatií /dopředu vybíhající dásňové výběžky horní čelisti/ a ustupující bradou; celkově jsou málo inteligentní a plaší, nedrží pořádně pospolu a usazují se obvykle blízko osad zmíněných kmenů pokročilejších. I mezi jejich příslušníky se ovšem tu a tam mohou objevit jednotlivci vrstvy nižší, což svědčí o tom, že se kdysi oba typy pralidí mísily“ (Munn, 1905, str. 107).

Na zmíněné Světové výstavě zacházeli s pygmeji zcela jinak, než jak pygmejové přivítali bělochy, když poprvé zavítali k nim na návštěvu do Afriky. Když Vernera přijímal pygmejský král,

• „uvítal ho písněmi a dary, pohoštěním včetně palmového vína a za zvuku bubnů. Pak odnesli Vernera k odpočinku v hamace…A jak přivítali příslušníky kmene Batwa v Saint Louis? S úsměšky. Zírali na ně jako by k nim přiletěli z Marsu. Lidi si je přicházeli vyfotit a pak opět spěchali pryč…[a] chystali se na vzájemné souboje s nimi…Smlouva mezi Vernerem a pygmeji zněla tak, že je po absolvování Výstavy dopraví bezpečně zpět do Afriky. Teď se však často musel nadlidsky namáhat, aby vůbec zabránil davu zevlounů roztrhat je na kusy. Lůzu… přítomnost pygmejů stále více pobuřovala a začínala se k nim chovat sprostě; strkanice a snaha „sáhnout si“ na neznámé vedly k frenetické aktivitě rozvášněného davu.

Pokaždé „vyprostili zřízenci Otu i další Batwy ze sevření davu jen s obtížemi.“ Často jim v tom dokonce musela pomáhat policie (Bradford a Blume, 1992, str. 118-119).

Jak se Ota dostal do Spojených států

Otu Bengu zachránili před masakrem spáchaným členy Force Publique, hrdlořezy pracujícími pro belgickou vládu a snažícími se vymoci na domorodcích v belgickém Kongu (nyní Konžská demokratická republika) různé odvody včetně nucené práce a surovin – jinými slovy, okrást je. Otův příběh se odvíjel takto: byl právě na lovu, podařilo se mu „dostat“ slona a vracel se s touto dobrou zprávou ke svým lidem. Bohužel, „tábor“, z něhož pocházel, přestal mezitím existovat. To, co spatřil po svém návratu, se natolik lišilo od toho, na co byl zvyklý, že přestával věřit svým očím (Bradford a Blume, 1992, str. 104). Stručně řečeno, jeho žena i děti byly povražděny a jejich těla byla zohavena v rámci čistky podniknuté belgickou vládou proti „evolučně méněcenným domorodcům“. Samotného Otu později zajali, dopravili do nejbližšího města a prodali do otroctví.

Mezitím pátral Verner v Africe po několika pygmejích, které by vystavil v nákupním středisku v Louisianě a zahlédl přitom Otu na tržišti s otroky. Sklonil se tedy k němu „a otevřel mu ústa, aby si prohlédl jeho zuby. Zaradoval se; zuby nabroušené [do ostrých špiček] svědčily o tom, že mužík patří k těm jedincům, které měl z Afriky přivézt…Za sůl a nějaké látky ho tedy vykoupil z otroctví pro darwinizmus a západní civilizaci“ (Bradford a Blume, 1992, str. 106).

Běloši vlastně otřásli Otovým světem v základech, a tak i když nevěděl, zda onen běloch, který byl nyní jeho pánem, zamýšlí učinit totéž, byl si přece jen vědom toho, že mu asi nezbývá nic jiného nežli s ním odejít. Kromě toho byla skutečnost, že je prodáván do otroctví, pouze dalším traumatem v Otově životě svrhávajícím ho hloub do noční můry, která pro něj začala objevem zavražděných a surově zohavených členů rodiny. Vernerovi se takto podařilo přinutit pouze čtyři pygmeje k cestě do Ameriky, což byl počet, který „zdaleka neodpovídal původnímu McGeeovu seznamu a jeho objednávce znějící na 18 Afričanů, ale aspoň tak“ (Bradford a Blume, 1992, str. 110).

Po výstavě dopravil Verner skutečně Otu i další pygmeje zpátky do Afriky – Ota se téměř okamžitě znovu oženil, jeho druhá žena však také záhy zemřela (stala se obětí hadího uštknutí). Ota teď už nepatřil k žádnému kmeni či rodině, jelikož všichni jeho příbuzní byli buďto zabiti nebo prodáni do otroctví. A ostatní pygmejové ho prostě ostrakizovali s poukazem na to, že prý je černokněžník; tvrdili, že se rozhodl zůstat mezi bělochy a že už k nim nepatří. Pygmejové přitom bělochy jak obdivovali tak se jich báli – pohlíželi na ně s posvátnou úctou i obavami: uměli věci jako třeba zaznamenávat lidské hlasy na Edisonovy válečkové fonografy – které pygmejové považovali za stroje vykrádající člověku duši z těla a umožňující tělu jen tak sedět a poslouchat, jak mu duše cosi vypráví (Verner, 1906b).

Když Verner nasbíral v Africe dostatek artefaktů pro americká muzea, rozhodl se odvézt Otu zpět do Ameriky (ačkoli tvrdil, že to byl Otův nápad), jen tak na návštěvu, přičemž mu slíbil, že ho opět odveze zpět do Afriky, jakmile tam opět pojede. Jakmile byli v Americe, snažil se prodat nachytaná zvířata do zoo, nasbírané africké artefakty muzeím, a také někam umístit Otu Bengu. Když ho představil řediteli zoologické zahrady v Bronxu Hornadayovi, rozhodl se tento pán prostě zařadit Otu mezi tamní „chovance“. Hornaday „zastával názory o hierarchii ras…vážil si zvířat s velkým mozkem stejně jako si vážil Grant lidí nordické rasy, které považoval za to nejlepší, co mohla evoluce nabídnout“ (Bradford a Blume, 1992, str. 176).

(Grant, Ulysses Simpson, 1822-1885, amer. generál a 18. prezident USA [1869-77]; republikán. 1864-65 byl vrchním velitelem armády severních států v amer. občanské válce; podporoval amnestii pro představitele Konfederace a zasazoval se o občanská práva černochů. Přes svou osobní čestnost neuměl zabránit korupci v době svého prezidentského úřadu. 1881 odešel do ústraní. Pozn. překl.).

Tenhle „příznivec Darwinovy teorie zastával též názor, že existuje téměř naprostá shoda fylogeneze afrických divochů a lidoopů“ (New York Times, 11. září 1906, str. 2). Navíc měl Verner v oné době velké finanční problémy a nemohl si tedy dovolit se o Otu starat. V zoo měl Ota nejprve volnost pohybu (pomáhal mj. s péčí o tamní zvířata), to se však brzy drasticky změnilo:

• „Homaday a další manažeři zoo šli dlouho „přes mrtvoly“ za svými představami, v nichž samozřejmě hrál člověk jako byl Ota Benga vůdčí roli…připravovala se past – směsice darwinizmu, barnumizmu a ryzího rasizmu; tyhle prvky se tak dokonale doplňovaly, že mohly později odpovědné osoby popřít, a celkem hodnověrně, že by kdy byli vůbec líčili past či se řídili předem dohodnutým plánem. Tvrdili, že prostě nikdo za nic nemůže, snad až na toho vrtošivého pygmeje či sobecký tisk (Bradford a Blume, 1992, str. 174).

(barnumizmus, barnumův efekt – odvozeno od amerického podnikatele a zakladatele cirkusu „Ringling Bros. and Barnum & Bailey“ Phinease Taylora Barnuma: člověk se ztotožní s popisem nějaké osoby, i když tento popis se ho netýká. Pozn. edit.)

Posléze ubohého Otu vyzvali, aby se podle svého uvážení zdržoval co nejdéle v pavilonu opic. Dali mu dokonce luk a šípy a vyzvali ho, aby si „pro zábavu návštěvníků“ zastřílel. Záhy ho v jeho vězení zamykali, a povolili-li mu občas je opustit, „dav se na něj lepil – a strážce měl neustále ‚za zadkem‘“ (Bradford a Blume, 1992, str. 180). Mezitím se o vše začal zajímat tisk – 9. září vyšly New York Times s do očí bijícím titulkem: „Křovák sdílí klec s lidoopy ze zoo v Bronxu“. Ačkoli ředitel zmíněného zoo Dr. Homaday tvrdil, že pouze nabízí „velmi zajímavý exemplář“ pro povznesení ctěného publika, bylo zřejmé, že „neviděl rozdíl mezi divokým zvířetem a černouškem; [a] poprvé tak byla v americkém zoo vystavena v kleci lidská bytost. Benga dokonce dostal ve svém zajetí společnost – papouška a orangutana jménem Dohong“ (Sifakis, 1984, str. 253).

Očitý svědek popisovaných událostí konstatoval, že Ota „není o mnoho vyšší než orangutan…výraz jejich tváře je téměř totožný, zejména když se z něčeho radují a zubí se“ (Bradford a Blume, 1992, str. 181). S Bengou přicestovalo z Afriky také drobné mládě šimpanze, které pan Verner umístil rovněž „do skupiny lidoopů v pavilonu primátů“ (Hornaday, 1906, str. 302). Hornadayovo nadšení pro tuto novou expozici se odrazilo v článku, který napsal a který začíná takto:

• „9. září nám přibyl nový exemplář, pravý africký pygmej náležející k pod-rase označované většinou nesprávně jako „trpaslíci“…Ota Benga je inteligentním eutrofickým mužíkem s bystrýma očima a milým výrazem ve tváři. Jeho tělo není ochlupené ani je nepokrývá „lehké chmýří“, jak se o něm zmiňují někteří výzkumní pracovníci…Nejšťastnější je tehdy, koná-li nějakou rukodělnou práci (kurzíva v originálu, 1906, str. 301).

Homaday pak líčí, jak získal zmíněného pygmeje od Vernera, který

• „byl celý pryč z pygmejů a odvezl nedávno domů k řece Kasai půltucet mužů a žen téhle rasy, které k nám přivezl, aby je demonstroval v antropologickém pavilonu na Světové výstavě v Saint Louis (Homaday, 1906, str. 302).

(Kasai = levý přítok Konga, asi 2153 km dlouhý, pramení ve vých. Angole, na horním toku tvoří hranici mezi Angolou a Kongem, ústí severovýchodně od Kinšasy; Pozn. překl.)

Vliv evoluce

Na Vernerovo rozhodnutí přivézt Otu do Spojených států měla jistě vliv celá řada faktorů, jedním z nejdůležitějších byla však Darwinova evoluční teorie, která „postupně stále více rozdělovala lidstvo na rasy vymyšlené člověkem“ (Rymer, 1992, str. 3). Darwin rovněž tvrdil, že černoši jsou „méněcennou rasou“ (Verner, 1908a, str. 10717). A tak i když nebyl přímo zakladatelem biologického rasizmu, zpopularizoval ho mezi masami více než kdokoli jiný. Přitom už roku 1699 studoval anglický lékař Edward Tyson kostru, o níž soudil, že patří pygmejovi; na základě svého studia pak prohlásil, že zmíněnou rasu tvoří lidoopové, ačkoli se nakonec ukázalo, že inkriminovaná kostra patří vlastně šimpanzovi (Bradford a Blume, 1992, str. 20).

Většina vědců přijímala ve Vernerově době názor, že poté, co Darwin prokázal, „že všichni lidé pocházejí z opic, zavládlo mezi nimi podezření, že některé jejich rasy to přece jen dotáhly dále než jiné… [a že] ta nejpokročilejší z nich, totiž běloši, nechala opice daleko za sebou, zatímco další rasy, zejména pygmejové, ještě ani svou opičí „kolébku“ neopustily“ (Bradford a Blume, 1992, str. 20). Mnozí učenci souhlasili s názorem Sira Harryho Johnsona, odborníka na pygmeje, který prohlásil, že tihle tvorové jsou „velmi pitekoidního vzhledu [a že] jejich celotělové ochlupení, délka paží, robustní habitus a záludné chování svědčí o tom, že představují jednu z nejstarších fází vývoje člověka“ (Keane, 1907, str. 99). Jedna z nejrozsáhlejších raných studií pygmejů pak konstatovala, že jde o „záhadné zrůdičky“ a že

• „o jejich nízké inteligenci svědčí tato fakta: nemají pojem o čase ani si nevedou záznamy o svých dějinách; nedodržují žádné tradice, neznají pojem náboženství ani neuctívají modly, nesnaží se nahlížet do budoucnosti pomocí věštění…krátce řečeno, jsou…na půli cesty od darwinovských antropoidních lidoopů k člověku“ (Burrows, 1905, str. 172,182).

Pygmejové jsou však naopak velmi nadaní – odborníci na mimikry, čilí, rychlí, bystří, skvělí lovci – , ale darwinisté je prostě nikdy objektivně neprostudovali (Johnston, 1902a; 1902b; Lloyd, 1899). Turnbullova výborná moderní studie (1968) staví pygmeje do mnohem lepšího světla a dokazuje, jak absurdní byl vlastně evoluční světový názor 20. století.

Rovněž Verner nebyl ve vědě žádným zelenáčem, nýbrž „shromáždil na Univerzitě Jižní Karolíny neuvěřitelně bohatou sbírku dokladů o pygmejích a například roku 1892, teprve devatenáctiletý, byl premiantem své třídy“ (Bradford a Blume, 1992, str. 69). Za svých studií se

• „důkladně seznámil s Darwinovými díly. Původ druhů a Původ člověka ho intelektuálně okouzlily, jelikož evoluční teorie slibovala vědecké řešení rasových otázek, které ho již dlouho zaměstnávaly. Podle Darwina…‘bylo nejpravděpodobnější, že naši dávní předkové žili na africkém kontinentu‘“ (Bradford a Blume, 1992, str. 70).

Ve svých pracích se snažil najít odpověď zejména na otázky jako:

• „Kým a čím jsou Pygmejové? Jde o lidi či lidoopy na nejvyšším stupni vývoje? Kým a čím byli jejich předkové? Jaké etnické vztahy je pojí s ostatními lidskými rasami? Jsou zdegenerovanými potomky běžných lidí či se naopak lidé vyvinuli z pygmejských předků? Tyhle otázky tanou člověku bezděčně na mysli a vědec je při jejich promýšlení náhle v samém středu nejvášnivějších diskusí své generace“ (Verner, 1902b, str. 192).

Jednou z hypotéz, které zvažoval, byla představa, že

• „Pygmejové představují případ prapůvodní nezměněné struktury – [což vylučuje]…jak evoluci tak degeneraci. Je nesporné, že si tyhle lidičky zřejmě zachovaly po pět tisíc let nezměněný vzhled. Tohle zjištění nás však jenom vrací k zásadnímu sporu o původ druhů. Meritum celé věci je přitom zřejmé: vyvinuli se snad pygmejové z člověka – společného předka oné spousty nyní žijících lidských ras cizích si tak jako můj přítel Teku z Batwovy vsi a bývalý prezident McKinley? (Verner, 1902b, str. 193).

Mnozí lidé spatřovali v postulátech evoluce a křesťanství nesmiřitelný rozpor a „Většina z nich chápala morálně vyhraněný postoj putujícího kazatele, jakým byl Livingstone a Darwinův naturalizmus jako názory, které se navzájem potírají. Verner však považoval rozdíly mezi oběma pojetími za nepodstatné…[a přitahovalo ho] stejnou měrou evangelium i evoluční učení, Livingstone i Darwin“ (1992, str. 70,72). Krátce řečeno, „problém obří ideové propasti mezi náboženstvím a vědou“ nechával Vernera chladným. Brzy odjel do Afriky, aby „na místě bádáním ukojil svou zvídavost přírodovědce a zájem o evoluci člověka…“ (Bradford a Blume, 1992, str. 74). Poznatky ze svých výprav pak shrnul do mnoha knih a článků, ve kterých dokonce prosazoval myšlenku, aby se běloši ujali správy tohoto kontinentu coby „spojenci a šéfové zároveň“ (Verner, 1908b, str. 10718). Konstatoval dále mimo jiné, že pygmejové jsou „nejprimitivnější lidskou rasou“, jež je „doma na stromech skoro do téže míry jako opice“ (1902b, str. 189-190). Tvrdil rovněž, že afričtí černoši by měli být shromážděni do rezervací a kolonizováni „bílou rasou“, přičemž sociální i právní problémy ve vztazích mezi černochy a bělochy by měla vyřešit „lokální segregace obou ras“ (1906b, str. 8235; 1907a, str. 8736). Verner nebyl žádný zlosyn a hluboce soucítil s odlišnými rasami – realizaci jeho bohulibých plánů však velmi neblaze ovlivňovaly jeho evolucionistické názory (Verner, 1902a).

Henry Fairfield Osborn – vášnivý obhájce evoluce, který strávil většinu života lanařením ostatních do řad jejích stoupenců a napadáním těch, kdo k ní byli kritičtí, zejména Williamse Jenningse Bryana, pronesl proslov při příležitosti zahájení provozu zoo (Bradford a Blume, 1992, str. 175). Jak on tak další vedoucí pracovníci zoo měli za to, že Ota je nejen méně vyvinutý, nýbrž že zmíněný „exponát“ umožňuje nordické rase „přístup k divočině s cílem znovu se nabít. Tahle velká rasa, jak ji Osborn občas nazýval, potřebovala občas místo, kam by se mohla uchýlit a kde by mohla s ručnicí v ruce naostřit své pudy“ (Bradford a Blume, 1992, str. 175).

V jedné z upoutávek byl Ota popisován jako senzace – uměl se občas legračně zašklebit a „to dav miloval“ (Bradford a Blume, 1992, str. 180). Někteří manažeři si třeba ani neuvědomovali, co dělají; veřejnost si však účel nové výstavky uvědomovala zcela přesně: „Před Otovou klecí se vždycky tísnil dav, který většinou burácel smíchy, a téměř ze všech koutů zoo bylo slyšet otázku ‚Kde je ten pygmej?‘, načež odpověď zněla ‚v opičárně‘“ (New York Times, 10. září 1906, str. 1). Hlubší smysl zmíněné výstavky pak jasně vysvítá z takovýchto otázek návštěvníků:

• „Je to člověk nebo opice? Nebo je něčím mezi? „Ist das ein Mensch?“, ptal se například jeden divák-Němec („Je to člověk?“). Nikdo si přitom neplete lidoopy či papoušky s lidmi. Tím přiléhavěji zde působí označení Oty jako „toho něčeho“. Je „tohle“ vůbec člověk? Nebo jde o opici? Či snad o zapomenuté stadium evoluce? (Bradford a Blume, 1992, str. 179).

Jeden učený doktor dokonce navrhoval, že by měl být náš „exemplář“ také patřičně využit k tomu, aby lidé přijali evoluční učení:

• „Je škoda, že Dr. Homaday nezavedl kurs krátkých přednášek či diskusí, když má takovéhle zajímavé chovance. Podtrhlo by to charakter zmíněné zoo jako vědecké instituce, nesmírně by to zvýšilo užitečnost zoologické zahrady pro nejširší veřejnost a v neposlední řadě by to pomohlo našim duchovním seznámit se s vědeckým světovým názorem, který je pro mnohé z nich španělskou vesnicí“ (Gabriel, 1906, str. 6).

To, že tu zmíněného pygmeje vystavovali jako sprosté zvíře, je neoddiskutovatelné: na plotě kolem jeho výběhu byla cedulka s nápisem „africký pygmej Ota Benga. Věk 23 let, výška 4 stopy 11 palců, váha 103 liber. Dovezen od řeky Kasai, Nezávislý stát Kongo, jižní část střední Afriky, Dr. Samuelem P. Vernerem. K vidění každé zářijové odpoledne“ (New York Times, 10. září 1906, str. 1). A že šlo o nějakou podívanou!

(Nezávislý stát Kongo = bývalá rakouská kolonie převzatá roku 1908 Belgií. Pozn. překl.)

• „Orangutan napodobuje člověka. A člověk opět napodobuje opičáka. Mazlí se spolu, zase se pustí a opět si padnou do náruče. Dohong [orangutan] náhle strhne Otovi z hlavy pletený slamák a nasadí si ho na hlavu vlastní…dav řve smíchy a tleská…děti řičí rozkoší. Pro dospělé má celý ten cirkus i svou vážnější stránku. V oné kleci se předvádí příklad toho, kde končí naše ‘lidství’ a začínají nás řídit pouhé zvířecí pudy. Tady někde přechází lidství do svého opaku. Snad by bylo možno při troše objektivity zachytit i onen okamžik zlomu… generaci vychovávané přednáškami o chybějícím zlatém hřebu evoluce, spojovacím článku mezi opicemi a člověkem, je smysl dovádění Dohonga a Oty v opičárně naprosto jasný” (Bradford a Blume, 1992, str. 181).

Zmíněný smysl celé věci byl jasný i reportérovi New York Times, který napsal, že “pygmej není vyšší než orangutan; člověk zde má dobrou příležitost studovat jejich společné znaky. Jsou si velmi podobní v obličeji a oba se stejně zazubí, když se jim něco zalíbí” (10. září 1906, str. 1). Neoddiskutovatelný je též fakt, že si z Oty lidé na potkání dělali dobrý den: “jednou mu přinesl ošetřovatel pár bot a dav se mohl ztrhat smíchy, když ho pozoroval, jak nad nimi sedí v němém úžasu” (New York Times, 10. září 1906, str. 1). Další redaktor New York Times po prostudování situace napsal toto:

• “Ota Benga…představuje běžného příslušníka své rasy či kmene; jeho mozek je na stejném stupni vývoje jako mozky ostatních pygmejů. Ať už pygmeje považujeme za příklad ustrnulého vývoje bližší antropoidním opicím než jiným africkým divochům nebo v nich vidíme zdegenerované potomky normálních černochů, stejně budou vždy předmětem zájmu studenta etnologie a jejich studium mu bude vždy přinášet užitek…A co se týče Bengovy současné situace, je mu v zoo patrně stejně dobře jako by mu bylo i jinde v našem státě; je take zcela absurdní bědovat nad údajným ponížením a degradací, jimiž prý trpí. V rodných pralesích fungují pygmejové docela dobře…stojí však vinou své nízké intelligence velmi nízko na žebříčku vývoje člověka a myšlenka, že by měl Benga být ve škole a ne v kleci, nezohledňuje vysokou pravděpodobnost toho, že by tam velmi trpěl a že by mu rozhodně vůbec nic nedala. Myšlenka, že všichni lidé jsou si v zásadě podobní a liší se jen podle toho, zda se jim dostalo či nedostalo příležitosti získat vzdělání z knih, je teď naprosto přežilá. Výchova pozorně zohledňující jeho mentální omezení by bezpochyby byla pro tohoto pygmeje velkým přínosem…ovšem naděje, že by mohl svého vzdělání nabýt v běžné škole, neexistuje” (11. září 1906, str. 6).

O faktu, že vystavit Bengu v kleci byl výborný nápad, nikdo nepochyboval. Bradford a Blume tvrdí, že 16. září “plnilo newyorskou zoologickou zahradu 40 000 návštěvníků…tuhle náhlou vlnu zájmu…lze přičíst jedině Otovi Bengovi” (1992, str. 185). Lidí tam bylo tolik, že musel Otu nepřetržitě hlídat strážník (zoo tvrdilo, že měl prostě za úkol ho chránit), jelikož “stále existovalo nebezpečí, že si na něj každý bude chtít sáhnout, že ho lůza bude škubat, bude se s ním pošťuchovat a nakonec ho třeba rozcupuje na kousky” (Bradford a Blume, 1992, str. 187).

Ačkoli v oné době panovalo všeobecné přesvědčení (i mezi prominentními vědci), že černoši jsou evolučně méněcennější než běloši, vyvolal fakt, že jednoho z nich zavřeli do klece v zoo, velké pozdvižení v médiích; zasloužili se o ně zejména duchovní presbyteriánských a nonkonformistických církví a afroameričané. Bridgesovými slovy:

• “Pygmej spolupracoval – či si hrál – se zvířaty v kleci, přirozeně, a tahle podívaná nahrála na smeč reportérovi Timesů, který vyrukoval s příběhem, který vyvolal bouři protestů mezi černošskými duchovními ve městě. Ti pak vyjádřili svou nevoli v dopise starostovi New Yorku Georgu B. McClellanovi, který se však odmítl ve věci angažovat.

Poté, co vypukly zmíněné bouřlivé protesty, prohlásil Hornaday, že “nevidí důvod se omlouvat, protože prý ‘měl pro své jednání plnou podporu Zoologické společnosti’” (Bradford a Blume, 1992, str. 182). Samozřejmě se nikdo příliš nesnažil v celé věci cokoli podnikat, dokud se do skandálu nevložila afroamerická komunita. Ačkoli i někteří černoši přijímali v oné době názor, že pygmejové jsou “defektními exempláři lidí”, byli někteří černošští duchovní odhodláni učinit Otovu věznění přítrž (New York Times, 10. září 1906, str. 1). Nejvíc je přitom “namíchlo”, že zmíněnou expozici používali někteří vědci k obhajobě tvrzení o tom, že jsou černoši méněcennou rasou. Šlo jim především o to, že “už se dost naposlouchali řečí srovnávajících černochy s opicemi; nyní traktovalo podobné srovnání křiklavě největší zoo na světě”. Slovy reverenda Gordona: “naše rasa…je již dost ponížena a nemáme tudíž zapotřebí, aby byl jeden z nás ještě vystavován společně s opicemi. Myslíme si, že si zasloužíme, aby se s námi zacházelo jako s lidmi, kteří mají duši” (New York Times, 11. září 1906, str. 2). Navíc se mnozí černošští duchovní stavěli proti evoluční teorii a tvrdili, že “cílem expozice je jednoznačně demonstrovat darwinovskou teorii evoluce. Tahle teorie je v každém ohledu v rozporu s křesťanstvím a veřejná šou v její prospěch by neměla být povolena” (New York Times, citováno v Bradford a Blume, 1992, str. 183).

Článek v Timesech odpověděl na hlasy kritizující fakt, že expozice umocňuje víru lidí v evoluci, těmito slovy: “Jeden ctihodný barevný bratr má námitky proti zvláštní expozici člověka mzi zvířaty; tvrdí, že jde o rouhačskou snahu posílit v lidech víru v Darwinovy zvěrské teorie…ctihodnému barevnému bratru bychom měli odpovědět, že evoluci…nyní učí ve všech školách a že je tak samozřejmá jako malá násobilka” (12. září 1906. Časopis Publishers Weekly však v této věci poznamenal, že kreacionističtí duchovní byli jedinými lidmi, kterým “nebyl Benga zcela lhostejný” (anonym, 1992, str. 56).

Brzy začíná znepokojovat “černoch v kleci” i některé bělochy: řečeno se Sifakisem, bylo tomu tak zčásti i proto, že “se kněží báli…že vystavení Bengy by někteří vědci mohli využít jako důkaz darwinovské teorie evoluce” (1984, str. 253). Tyhle námitky byly často vágní, jako tomu bylo v článku v New York Times z 9. září:

• “Vystavena byla lidská bytost v opičí kleci. Touto bytostí byl náhodou křovák, příslušník rasy, kterou vědci nehodnotí právě vysoko na žebříčku evoluce člověka; průměrný laik v davu turistů byl však celou podívanou rovněž poněkud znechucen…Můžeme patrně děkovat pánubohu, že Benga je tak prostým člověkem. Pokud by byl citlivější, pak by patrně nebyl zrovna nadšen skutečností, že se každé ráno probouzí pod touže střechou s orangutany a opicemi – právě do jejich pavilonu ho totiž umístili” (1906, str. 9).

(článek v New York Times – označený právem autorem celé naší studie za “vágní” – si zde bezpochyby spletl pygmeje [trpasličí černošské kmeny v již. Asii a Oceánii – negrity – a v Africe – bambutidy žijící v pásu mezi Gabunem, sev. Kongem a záp. Ugandou – , sběrače a lovce žijící často v symbióze s okolními zemědělci, kteří představují mladší vlnu osídlení] s křováky [jedna z evropských přezdívek pro etnika Sánů a Khoinů, lovce a sběrače, kteří v minulosti obývali celou jižní Afriku a dnes žijí roztroušeni v Botswaně, Namibii a na jihu Angoly]. Biologická či historická příbuznost obou etnických skupin [označovaných někdy evropskými vědci za pygmoidy] zatím není prokázána. Pozn. překl.)

Někteří komentátoři, namísto toho, aby ve svých ironických článcích pranýřovali zoo, kritizovali naopak ty, kdo se stavěli proti vystavování člověka z důvodu konfliktu svého náboženského přesvědčení s evolučním učením. Slovy Bradforda a Blumeho, “newyorští vědci a ostatní hlasatelé evolučního učení” se přeli kvůli Otovi; naopak těm, kdo věřili, že “lidé nevznikli z opic a že darwinizmus je antikřesťanským humbukem…se úvodníky New York Times vysmívaly” (1992, str. 191,196). I když se názory na incident lišily, vedl přesto k mnoha formálním protestům a hrozbám soudní žalobou, kterým se ředitel zoo nakonec podvolil a “pustil pygmeje z klece” (Sifakis, 1984, str. 253). Když byl konečně na svobodě, trávil Benga většinu času procházkami po zoo v bílém obleku; často ho sledovaly obrovské davy. Do opičárny se vracel pouze na noc. Fakt, že je považován za kuriozitu a že se mu návštěvníci zoo posmívají, nakonec způsobil, že začal “nenávidět ony davy zvědavých turistů i sprostých dětí”(Milner, 1990, str. 42). V jednom dopisu Vernerovi psal Homaday o některých z mnoha problémů, které tato situace vyvolala:

• “Od té doby, co se to provalilo, ho [Bengu] samozřejmě v kleci nevystavujeme. Poté, co jsme ustoupili tlaku věřících, máme s Otou Bengou velké povyražení. Podařilo se mu nějak si opatřit nůž na krájení masa z jídelny v opičárně a procházel se s ním pak po zoo mávaje jím velmi nebezpečně, přičemž nám ho dlouho odmítal vrátit. Nakonec jsme mu ho přece jen sebrali. Krátce nato se vydal k fontánce se sodovkou blízko voliéry, aby se napil, a protože mu odmítli nalít, dostal z toho velký záchvat zuřivosti…Skončilo to velkou rvačkou. Bojoval jako tygr a bylo zapotřebí tří mužů, abychom ho dostali zpátky do opičárny. Poranil přitom řadu návštěvníků a vůbec se ‚choval jako smyslů zbavený‘“ (Bridges, 1974, str. 227-228).

Ještě později „si vyrobil malý luk a sadu šípů a začal střílet po těch návštěvnících zoo, které považoval za zvlášť nepříjemné! Poté, co pár takových čumilů poranil, musel jednou provždy zoologickou zahradu opustit.“ (Milner, 1990, str. 42). The New York Times popsaly celou situaci takto:

• „V neděli přišlo do zoo 40 000 návštěvníků. Téměř všichni muži, ženy i děti z tohoto davu zamířili k opičárně, aby si prohlédli její primadonu – afrického divocha. Pak za ním celý den běhali po zahradě a přitom se překřikovali, vrhali na Otu škodolibé pohledy a vřískali na celé kolo. Někteří z nich ho rýpali do žeber, další mu ‚dávali stoličku‘ a všichni se mu smáli“ (18. září 1906, str. 9).

Celý případ měl podle Wardových slov tuto dohru:

• „Homaday nakonec usoudil, že mu jeho parádní chovanec přináší víc potíží než profitu a předal ho reverendu Gordonovi, který vedl také Howardův útulek pro barevné sirotky v Brooklynu (1992, str. 14).

(Howardova univerzita = převážně černošská univerzita ve Washingtonu, D.C. – nejprestižnější černošské vzdělávací zařízení v USA. Finančně je podporuje americká vláda, avšak škola je jinak pod soukromým dohledem. I když je otevřená studentům všech ras i národností, byla založena (1867) zejména proto, aby se tam vzdělávali afroameričané. Zahrnuje vyšší odbornou školu humanitních věd, oddělení pro postgraduální studium humanitních i přírodovědných oborů a fakulty či vyšší odborné školy zaměřené mimo jiné na ekonomii a veřejnou správu, techniku, sociologii – studium vztahů určité society a prostředí, ve kterém žije, zejména studium prostorové a časové provázanosti lidí s jejich ekonomickým, sociálním a politickým zřízením – , všeobecné i zubní lékařství a právo. Knihovna Howardovy univerzity disponuje bohatými fondy dokumentujícími historii černošského obyvatelstva USA. Počet zapsaných studentů činí ročně zhruba 10 000. Pozn. překl.)

I když Homaday tvrdil, že „pouze nabízel zajímavou podívanou a že Benga byl šťastný…“, Milner poznamenává, že tenhle „výrok nebylo možno potvrdit“, jelikož nevíme nic o Bengových pocitech; z mnohých jeho činů však vysvítá, že se s životem v zoo příliš dobře nevyrovnal. Ota Benga bohužel nezanechal vůbec žádné písemné záznamy o svých názorech na celou situaci či na cokoli jiného, takže jediným dochovaným pohledem na věc jsou obsáhlé záznamy Vernerovy, Homadayovy spisy, četné novinové zprávy a 281stránková kniha s názvem Pygmej v zoo od Philipa Vernera Bradforda, Vernerova vnuka. Bradford měl při své badatelské práci štěstí v tom, že si Verner schovával prakticky všechny dopisy, které kdy dostal; mnohé z nich přitom pojednávají o Bengově situaci a Bradford tak do ní získal při svém výzkumu dobrý vhled. Zvlášť přínosný je Vernerův popis toho, co považoval za pygmejův názor na evoluci:

• „Poté, co jsem ve svých vztazích s pygmeji dozrál k úplné oboustranné důvěře, odvážil jsem se jim jednou svěřit, že někteří moudří lidé v mé zemi tvrdí, že pocházejí z pralesních lidoopů. Můj výrok nebyl rozhodně přijat s nadšením; naopak, vzbudil bouři nevole a protestů a učinil ze zmíněného tématu pro mnohé z pygmejů zdroj vášnivých debat kolem táborových ohňů Batwů (Verner, 1902a, str. 190).

Poté, co Benga opustil zoo, našel postupně ochranu a péči v několika zařízeních, kde se k němu chovali soucitně; nebyl však už nikdy s to vzpamatovat se docela z toho, že byl po určitý čas pouťovou atrakcí. Nejprve ho poslali do sirotčince pro „barevné“; tam se Ota naučil anglicky a dokonce se tam i zamiloval do jisté mladé dámy, ženy jménem Creola. I jeho tamější mecenáši však do jisté míry uvěřili některým historkám o něm tradovaným a brzy „došlo v sirotčinci k incidentu, který vyústil ve spor. Důsledkem byla skutečnost, že Otu brzy nato přesunuli daleko od Brooklynu a Creoly. V lednu 1910 přijel do černošské čtvrti v Lynchburgu ve Virginii a zdá se, že se tam měl skvěle:

• „[Tamější] černošské rodiny svěřovaly do Otovy péče své děti. Měly za to, že se o jejich kluky dobře postará. Učil je lovit, rybařit, vybírat med divokých včel…Děti se s ním v lesích nebály. Vadilo-li jim na něm přece jen něco, pak jedině jeho nadměrné ochranitelské pudy, pokud ovšem nešlo o vybírání medu – to byly rády, že s nimi je, když na ně zaútočily rozzuřené včely…Dítě může vnímat žihadlo velmi bolestivě, ale Ota měl prostě žihadla jen za legraci“ (Bradford a Blume, 1992, str. 206-207).

Stal se křesťanem, přijal křest a jeho angličtina se rychle zlepšovala. Také se naučil číst a občas navštěvoval i vyučování v lynchburském semináři. Ostatní alumnové ho měli rádi; naučil se též několik sportů jako třeba baseball (v němž byl docela dobrý). Později se přestal dále vzdělávat a nastoupil jako čeledín na farmu Oberyových za 10 dolarů měsíčně plus ubytování a stravu (Bradford a Blume, 1992, str. 204). Škola usoudila, že fakt, že se přestal vzdělávat, souvisí s jeho africkým „postojem“, zatímco ve skutečnosti šlo patrně o to, že „mu v dalším rozvoji bránil vysoký věk. Nebylo prostě možné najít pro něj školu, která by mu poskytla vzdělání…jež by ho připravilo na lepší život“ (Ward, 1992, str. 14). Byl sice neobyčejně zvídavý a lačný po vzdělání, dával však přednost testům schopnosti dosáhnout požadovaného výsledku jako jsou takové testy inteligence, které nevyžadují jazykové nadání (různá bludiště, skládání puclí apod.) před testy tvořenými řadou otázek, pro jejichž zodpovězení se může vybírat z několika odpovědí.

Lidé kolem něho dělali všecko pro to, aby ho integrovali do své společnosti (dokonce i zuby mu opatřili čepičkami, aby vypadal normálněji), a třebaže se zdálo, že se přizpůsobil a vyrovnal se svou situací, jeho duše zůstala těžce zraněna. Několik nepříjemností a změn na zmíněné farmě pak způsobilo, že zmalomyslněl. Zjišťoval si, kolik by zaplatil za cestu parníkem do Afriky, a došel k závěru, že na ni nikdy nebude mít dost peněz. O Vernerovi neměl momentálně žádné zprávy a nevěděl, jak se s ním spojit. Později byl zaměstnán jako dělník v továrně na výrobu cigaret v Lynchburgu, Virginia; začal trpět stále těžšími depresemi, objevila se u něho nedůvěra k lidem, jednal stále iracionálněji, byl čím dál zoufalejší. Když se ho lidé ptali, co mu schází, všimli si, že má pláč na krajíčku, když jim odpovídal, že se chce vrátit domů. Při pomyšlení na to, že se nikdy nebude moci do vlasti vrátit, spáchal Benga 20. března 1916 sebevraždu revolverem (Sanborn, 1916). Ward o tom napsal: „Ota…si sňal ze zubů čepičky. Když ho jeho malí kamarádi prosili, aby s nimi zase zašel do lesa, poslal je pryč. Jakmile pak byli bezpečně z dohledu, zastřelil se…“ (1992, str. 14).

Ke konci se Homaday zachoval krutě; zásadně totiž překrucoval celý problém a dokonce Otu pomlouval, že prý „…zvolil raději smrt než by si byl opatřoval peníze na živobytí poctivou prací“ (Bradford a Blume, 1992, str. 220). Zprávu o Bengově sebevraždě pak zveřejnil roku 1916 v časopisu Zoological Bulletin. I z ní jsou patrné jeho rasistické názory inspirované evolučním učením:

• „Onoho mladého černocha přivezl jeden filantrop do Lynchburgu asi před šesti lety; ubytovali ho na koleji Teologického semináře státu Virginia. Zde předvedl svým mecenášům, po několika letech těžkého úsilí, že je nevzdělatelný. Zhruba před dvěma či třemi lety tedy zmíněnou školu opustil a začal pracovat jako nádeník a později tovární dělník“ (1916, str. 1356).

Řečeno s Homadayem, Ota spáchal sebevraždu proto, že „břemeni jeho života přibylo na váze do té míry, že tenhle mladý černoch sáhl po revolveru patřícímu ženě, se kterou žil, odebral se do kravína a tam si prohnal kulku srdcem, a tak ukončil svůj vlastní život“.

Jak se s touhle skutečností vyrovnal Vernerův vnuk, sám darwinista? Jeho slovy,

• „africké pralesní národy přitahují neustále pozornost vědců. Biologové se zaměřují na zkoumání jejich krve a snaží se získat vzorky jejich DNA. Žene je přitom nová podoba stejně palčivých otázek, jaké si kdysi kladli S. P. Verner a Chief McGee; jakou roli hrají pygmejové v evoluci člověka? Jaký je jejich vztah k původnímu pračlověku? …“(Bradford a Blume, 1992, str. 230-231).

Zmíněný vědec dodává, že přece jen je tu jeden podstatný rozdíl, a sice ten, že „dnešní evolucionisté si na rozdíl od včerejších antropometriků odpouštějí ponižující poznámky na adresu objektů svého zkoumání a nezacházejí s nimi tak hrubě jako jejich předchůdci“ (str. 231). Moderní vědci pak otevřeně připouštějí, že „triumf darwinismu byl po svém nástupu využit k tomu, aby se upevnil a zdůraznil každičký rozdíl v rase, pohlaví i národnosti“ (str. xx). K části problému také přispěl tisk spolu s veřejností svou „fascinací a chorobnou touhou vidět primitivního člověka“ (str. 7). Podstatu celé tragédie vyjádřil Buhler ve verších:

• „Z jeho rodné země, země temnoty, do země svobody, v zájmu vědy…přivezli jsme maličkého Otu Bengu…sotva víc než lidoopa či opici, a přece záblesk člověka!… My, učitelé svobody, v této zemi neutuchajícího pokroku – v téhle době překypující Moudrostí – jsme ho ve velké úctě umístili do klece k opicím! Opatřili jsme mu přiměřenou společnost – lidoopy, gorily, šimpanze (1906).

Dodatek

Novinové články o Otovi Bengovi v Saint Louis

„Afričtí pygmejové na Světové výstavě; prazvláštní trpaslíci z údolí řeky Kongo k vidění v Saint Louis, někteří rudí, někteří černí. Jedná se o předky černochů v rovníkové Africe. Nebojácní mužíci, kteří odvážně loví slony tenkými kopími, pomocí luků a šípů“. St. Louis Post-Dispatch. 26. června 1904.

„Nová kapitola mých dobrodružství při lovu pygmejů v Africe“. [autor] Samuel P. Verner. St. Louis Post-Dispatch, 4. září 1904.

„Barbaři soutěží v atletice; pygmejové bojují v rozbahněném terénu, mydlí do sebe tak dlouho, dokud se jedna strana nedá na ústup. Prérijní Indián kmene Crow vyhrál běh na jednu míli; negriti ovládli soutěž ve šplhu po tyči a Patagonci zdolali Syřany v přetahování lanem“. St. Louis Post-Dispatch, 6.srpna 1904.

„Zatančí a zazpívají nám kanibalové“. St. Louis Post-Dispatch, 6. srpna 1904.

„Vyhnáni lijákem z chatrčí; pygmejové a ainuové hledají nocleh v indiánské škole; ta se podobá Noemově arše; divoši si chtějí přivést s sebou z džungle svá domácí zvířata, aby se nebála bouřky“. St. Louis Post-Dispatch, 20. srpna 1904.

„Rozzuření pygmejové napadli návštěvníka; H. S. Gibbons z Duranga, Colorado, je vyfotografoval, nedal jim však za pózování nic a oni se proto za ním rozběhli a zbili ho; peníze by byly bývaly v tomto případě účinnou zbraní, on jim však žádné nedal“. 19. července 1904.

„Pracovník Světové výstavy padl za oběť pygmejům? Manažeři výstavy nemají již dva měsíce zprávy o svém výzkumníkovi vyslaném do africké divočiny. Kmen, ke kterému zmíněný badatel jel, používá otrávené šípy; riskantní podnik antropologického oddělení s požehnáním belgické koloniální vlády.“ St. Louis Post-Dispatch, pondělí 18. dubna 1904.

„Dárky pygmejskému královskému páru přišly na pouhé 2.50 $; prezident Francis si za pouhých 8.35 $ získává srdce pygmejů na Světové výstavě. Soudek soli pro krále; a další dárky podobné ceny rozdali organizátoři malým Afričánkům před odjezdem.“ St. Louis Post-Dispatch, 4. prosince 1904.

„Pygmejové vyžadují stravu obvyklou pro opice; džentlmeni z jižní Afriky na Veletrhu budou asi vybíraví v jídle“. St. Louis Post-Dispatch, 2. července 1904.

„Pygmejové se klepou u táboráku; ‚Dejte nám deky,‘ zdraví misionáře, který je přivezl z Afriky. Říkají, že v St. Louis je chladno; odkládají sukénky z palmových listů a opatřují si teplejší oděv; tvrdí, že s nimi Američané zacházejí tak, jako by byli opicemi.“ St. Louis Republic, sobota 6. srpna 1904.

„Pygmejský tanec vyvolal na výstavišti paniku; když viděla, jak se k ní blíží nazí Afričané mávající hrozivě oštěpy, začala jedna z přihlížejících ječet a davu se přitom zmocnila hrůza“. St. Louis Post-Dispatch. Červenec 1904.

„10 000 cizinců na Světové výstavě; její areál bude brzy nejkosmopolitnějším místem na zeměkouli. Lodi plné návštěvníků na cestě; i z nejvzdálenějších končin Země prý přijedou domorodci v typických krojích.“ St. Louis Post-Dispatch, pátek 1. dubna 1904.

„Na Světové výstavě v St. Louis vystavují i lidi; Dr. McGee vybral typické jedince (včetně šílenců) ze všech zemí. Přibližuje plány antropologického oddělení, jemuž šéfuje“. New York Times, 16. listopadu 1904.

„Těžká zkouška pro divochy; 1. září začnou vědci zevrubně studovat příslušníky domorodých kmenů přítomné na Světové výstavě“. St. Louis Republic, 14. srpna 1904.

„Verner unikl smrti z rukou kanibalů; pracovník, který se vypravil hledat africké pygmeje, poslal společnosti organizující výstavu o tom kabelogram“. St. Louis Republic, 5. května 1904.

„Pavilon antropologie na Světové výstavě: mají zde být k vidění části starobylých měst, které přiblíží lidem nepsané dějiny světa. Starobylé poklady budou vystaveny tak, aby vynikl význam dávných výkonů lidstva pro současný pokrok“. St. Louis Republic, 6. března 1904.

Novinové články o Otovi Bengovi v New Yorku

„O osudu afrického pygmeje stále ještě není rozhodnuto; ředitel zoo v Bronxu Homaday dává od celé záležitosti ruce pryč. Žádný útulek nechce Bengu přijmout; ten je zatím samý smích a hraje si současně s míčem i foukací harmonikou“. New York Times, 18. září 1906, str. 9.

„Pygmej mezi primáty; jeden z „bantamů“ afrického původu v zoologické zahradě; náplň jeho dne; věk: dvacet tři; dvakrát ženat; později se má opět vrátit do Afriky“. [New York] Evening Post, 10. září 1906.

„Slovíčko za Bengu; pan Verner prosí New York, aby nerozmazloval jeho křováckého přítele“. New York Daily Tribune, 3. října 1906.

„Benga“. New York Times, 23. září 1906: [komentář] str. 8.

„Křovák žije v téže kleci jako lidoopi ze zoo v Bronxu; někteří lidé se smějí jeho kouskům, mnohým z nich je ho však spíše líto; ošetřovatel mu občas dovolí malou procházku po areálu; náš konžský pygmej se pak uchyluje pod stromy“. New York Times, 9. září 1906, str. 6.

„Benga se pokouší o vraždu; pygmej zbil ošetřovatele, který kritizoval jeho šaty“. New York Daily Tribune, 26. září 1906.

„Pygmej přijat do sirotčince pro barevné; má vlastní pokoj a může tam podle libosti kouřit. Uvažuje se o tom, že by začal chodit do školy; až se pak vrátí do Konga, může pomoci zcivilizovat svůj nárůdek“. New York Times, 29. září 1906, str. 7.

„Unikl z rožně: pygmej zachráněn před nájezdy kanibalů do New Yorku“. New York Daily Tribune, 16. září 1906.

„Naděje pro Otu Bengu: blázen to tedy rozhodně není; a má dobré důvody zůstat u bělochů. Zde nebude na talíři; ale jeho náčelník v Africe však možná brzy zemře, a je tam pak zvykem uspořádat kanibalský svátek“. New York Times, 30. září 1906, str. 9.

„Kvůli pygmejovi šlo do tuhého“. New York Times, 10. září 1906.

„Duchovenstvo kritizuje vystavování člověka v opičárně. Reverend Dr. MacArthur považuje takové počínání za degradující. Protestují i barevní duchovní; pygmej teď dostal za společníka orangutana a davy v zoo v Bronxu se kochají jejich dováděním“. New York Times, 10. září 1906, str. 1.

„M’Clellan odbyl barevné duchovní; stroze odmítl převzít jejich petici proti vystavování člověka v opičí kleci“. New York American, 12. září 1906.

„Černošští duchovní protestují; jsou pobouřeni vystavováním pygmeje v opičárně“. New York Daily Tribune, 11. září 1906, str. 6.

„Černošští duchovní se zasazují o pygmejovo osvobození; chtějí požádat starostu, aby ho nechal přemístit z opičí klece jinam. Jejich delegace navštívila zoo; s vystavováním trpaslíka se na čas skončilo, podle pana Homadaye bude však brzy zase pokračovat“. New York Times, 11. září 1906, str. 2.

„Žádná pomoc od M’Clellena; starosta ‚má moc práce‘ a odmítá přijmout delegaci barevných lidí, kteří ho navštívili za účelem protestu proti veřejnému vystavování černého trpaslíka v opičárně v zoologické zahradě – jeden z nižších úředníků jim řekl, aby si stěžovali u newyorské zoologické společnosti“. The [New York] Evening Post, 11. září 1906.

„Benga v cirkusu; pygmej navštívil svého starého kamaráda, slůně, a předvedli se“. New York Daily Tribune, 3. října 1906.

„Ota Benga vyrostl v opravdového barevného džentlmena; trpasličího afrického pygmeje učí vybraným způsobům v Howardově útulku pro barevné sirotky“. New York Daily Globe, 16. října 1906.

„Ota Benga, pygmej unavený Amerikou; podivný africký trpaslík nakonec ukončil svůj život v Lynchburgu, Virginia. Kdysi ho umístili do zoo v Bronxu; jeho americký sponzor však po čase zjistil, že Ota je vlastně velmi bystrým a statečným člověkem – chtěl se dokonce i vzdělávat“. New York Times, 16. července 1916, str. 12.

„Ota Benga říká o civilizaci, že není ničím jiným než čarodějnictvím; vystaven v newyorské zoologické zahradě v Bronxu vládne tamější opičárně podle krutých zákonů džungle. Chce však zpátky domů do Afriky, aby si tam mohl koupit ženu; trpasličí pygmej tvrdí, že na New Yorku není nic krásného a že jsme všichni cvoci“. New York World, 16. září 1906.

„Pygmej tu zůstane; barevní duchovní ho chtěli odvést, dozorce jim v tom zabránil“. New York Times, 19. září 1906, str. 1.

„Neustálý rozruch kolem Bengy“. New York Times, 23. září 1906, str. 9.

„Černý pygmej v opičí kleci; výstava svědčící o špatném vkusu, urážející čestné lidi a pod úrovní vedení města New Yorku“. New York Journal, 17. září 1906.

„Starosta odmítá napomoci osvobodit uvězněného pygmeje; odkazuje čenošské duchovní na Zoologickou společnost. Davy trpaslíka otravují ; když nepomohly jiné instituce, obrátí se černošská delegace na soudy s prosbou o intervenci“. New York Times, 12. září 1906, str. 9.

„Téma dne: pošlete ho zpátky do lesů“. New York Times, 11. září 1906, str. 6.

„Téma dne: do pygmeje nám nic není“. New York Times, 12. září 1906, str. 8.

„Zoo má pygmeje plné zuby; chce někdo tohohle osiřelého strávníka? Nekouše ani nevolí, má sice podivné, ale mírné způsoby chování – pane profesore Vernere, cestovateli po Africe, proč nepřijedete a nevezmete si ho“. New York Sun, 7. září 1906.