Odolnost bakterií vůči antibiotikům

…aneb marné snění o „evoluci v akci“

Z odborné literatury (viz odkazy níže) vybral a přeložil Pavel Akrman – 09/2019.

Jedním z biologických jevů, které se evolucionisté neúnavně pokoušejí vydávat za důkaz pro svou teorii, je odolnost bakterií vůči antibiotikům. Mnohé evolucionistické zdroje se zmiňují o této odolnosti jako o „příkladu vývoje živých organizmů díky výhodným mutacím“. Podobná tvrzení se hlásají také o hmyzu, který si buduje imunitu vůči insekticidům jako je DDT.

Antibiotika jsou „zabijácké molekuly“, které jsou produkovány mikroorganizmy k boji proti jiným mikroorganizmům. Prvním antibiotikem byl penicilín, objevený Alexandrem Flemingem roku 1928. Fleming si všiml, že plíseň na želé produkovala molekulu, která zabíjela bakterii stafylokoka, a tento objev znamenal obrat ve světě medicíny. Antibiotika odvozená z mikroorganizmů byla užívána proti bakteriím a výsledky byly úspěšné.

Brzy bylo objeveno něco dalšího – bakterie si vůči antibiotikům časem vytvořily imunitu. Tento mechanizmus pracuje takto: Velká část bakterií pod léčbou antibiotiky zahyne, ale některé další antibiotikem zničeny nejsou a rychle se množí, až vytvoří celou populaci. Tím se stává celá populace imunní vůči antibiotikům.

Nejde však o evoluci, ale jen o ničím nepodložená přání. Na videu níže jsou zcela nedávná nabubřelá slova ateistického paleontologa Richarda Leakey v pořádu iDNES.tv „Rozstřel“ (mimochodem, svá slova v pořadu nijak nevysvětlil ani ničím nepodložil):¹

Toto je zcela nejběžnější způsob vymývání mozků, nicméně pravda je od tohoto povrchního až komického tvrzení zcela jiná. Jedním z vědců, který se tímto předmětem zabýval nejpodrobněji, je izraelský biofyzik Lee Spetner, známý také svou knihou Nikoli náhodou, publikovanou v roce 1997. Spetner tvrdí, že imunita bakterií vzniká dvěma různými mechanizmy, ale žádný z nich nepředstavuje důkaz pro evoluční teorii:

1. Transfer odolných genů, které již v bakteriích existují.
2. Vytvoření odolnosti následkem ztráty genetických dat mutacemi.

Profesor Spetner vysvětluje první mechanizmus takto:

• „Některé mikroorganizmy jsou vybaveny geny, jež poskytují odolnost vůči těmto antibiotikům. Tato odolnost se může projevit tak, že bakterie odbourá molekulu antibiotika nebo ji vyvrhne z buňky … Organizmy mající takové geny je mohou předat jiným bakteriím, které tím také získají odolnost. Ačkoli rezistenční mechanizmy jsou specifické pro určité antibiotikum, většině patogenních bakterií se podařilo nashromáždit několik sad genů, jež jim umožňují být odolnými vůči celému spektru antibiotik.“²

Spetner pak pokračuje konstatováním, že se nejedná o „důkaz evoluce“:

• „Dosažení odolnosti vůči antibiotikům touto cestou … není tím procesem, který může sloužit jako prototyp pro mutace potřebné k vysvětlení evoluce. Genetické změny, jež by mohly ilustrovat evoluční teorii, musí nejen přidat informaci k bakteriálnímu genomu, ale musí přidat novou informaci k biokosmu. Horizontální transfer genů pouze rozšíří geny, které jsou již v těchto druzích přítomny.“

Takže zde nelze mluvit o evoluci, protože není vyprodukována žádná nová genetická informace: mezi bakteriemi je prostě předána již existující genetická informace.

Nicméně ani druhý typ mechanismu imunity, který vzniká v důsledku mutace, není příkladem evoluce. Spetner píše:

• … „Mikroorganizmus může někdy získat odolnost vůči antibiotiku náhodnou náhradou jediného nukleotidu … Antibiotikem, proti němuž mohou bakterie takto získat odolnost, je streptomycin, který byl objeven Selmanem Waksmanem a Albertem Schatzem a poprvé popsán roku 1944. Ale ačkoli je mutace, kterou v tomto procesu absolvují, v přítomnosti streptomycinu přínosná, nemůže sloužit jako prototyp pro ten druh mutací, které vyžaduje NDT (Neodarwinovská teorie). Typ mutace, který způsobí odolnost vůči streptomycinu, se projeví v ribozomu a molekulou antibiotika degraduje svou molekulární kompatabilitu.“

Ve své knize Nikoli náhodou přirovnává Spetner tuto situaci k porušení vztahu klíč/zámek. Streptomycin, přesně jako klíč, který perfektně zapadne do zámku, se přichytí na ribozom bakterie a zneškodní ji. Mutace na druhé straně poškodí bakteriální ribozom, a tak zabrání streptomycinu se na ribozomu udržet. Ačkoli je tohle interpretováno jako „bakterie rozvíjející imunitu proti streptomycinu“, nejde o výhodu pro bakterii, ale spíše o ztrátu. Spetner píše:

• „Tato změna mikroorganizmu na povrchu ribozomu brání molekule streptomycinu přichytit se a vykonat svou antibiotickou funkci. Ukazuje se, že tato degradace je ztrátou specificity, a proto ztrátou informace. Jde o to, že k evoluci nelze dojít mutacemi tohoto druhu, ať už jich existuje jakýkoli počet. Evoluce nemůže být stavěna na hromadění mutací, které specificitu pouze degradují.“ (zvýraznění doplněno)

Abychom to shrnuli, bakterii činí odolnou vůči streptomycinu mutace rušící bakteriální ribozom. Důvodem toho je „poškození“ ribozomu mutací. To znamená, že bakterii není dodána žádná nová genetická informace. Naopak, struktura ribozomu je rozložena, tj., že bakterie je „ochromena“. (Bylo zjištěno, že ribozom mutované bakterie je méně funkční než ribozom běžné bakterie). Jelikož toto „postižení“ brání antibiotiku připojit se na ribozom, vzniká „antibiotická rezistence“.

Zkrátka, neexistuje příklad mutace, která „vytváří genetickou informaci“. Evolucionisté, kteří chtějí prezentovat antibiotickou rezistenci jako důkaz pro evoluci, nakládají s problémem velmi povrchně a chybují.

Tatáž situace nastává u imunity, kterou rozvíjí hmyz vůči DDT a podobným insekticidům. Ve většině těchto případů jsou užívány imunitní geny, které již existují. Evoluční biolog Francisco Ayala připouští tento fakt, když říká, „Genetické odchylky potřebné pro odolnost vůči většině pesticidů byly zjevně přítomny v každé populaci, vystavené těmto člověkem vyrobeným sloučeninám.“ Některé další příklady vysvětlované mutacemi, jako třeba ribozomová mutace zmíněná výše, jsou fenomény, způsobující u hmyzu „deficit genetické informace“.

V tomto případě tedy nelze tvrdit, že imunitní mechanizmy u bakterií a hmyzu jsou důkazem evoluční teorie. Jednoduše proto, že evoluční teorie je založena na domněnce, že živé organizmy se vyvíjejí díky mutacím. Avšak Spetner vysvětluje, že ani imunita vůči antibiotikům ani jiný biologický fenomén nejsou příkladem takové mutace:

• „Mutace potřebné pro makroevoluci nebyly nikdy pozorovány. Žádné náhodné mutace, které by mohly reprezentovat změny vyžadované neodarwinistickou teorií, jež jsme zkoumali na molekulární úrovni, nepřidaly žádnou informaci. Pokládám tedy otázku: Jsou pozorované mutace ty, které potřebuje evoluční teorie pro svou podporu? Ukazuje se, že odpověď zní NE!“

Odolnost vůči antibiotikům NENÍ důkazem evoluce

Závěr

O odolnosti vůči antibiotikům a jiným antimikrobiálním prostředkům se neustále mluví jako o jasné „evoluci v akci“. Avšak analýza genetických událostí způsobujících tuto odolnost odhaluje, že nepodporují domnělé genetické události nutné pro evoluci (která je definována vztahem „společný původ plus modifikace“). Všechny známé příklady odolnosti vůči antibiotikům vlivem mutací naprosto nevyhovují požadavkům evoluce. Tyto mutace mají za následek ztrátu již existujících buněčných systémů/aktivit, jako jsou poriny a jiné transportní systémy, regulační systémy, enzymatická aktivita a proteinové vazby. Antibiotická odolnost může také s sebou nést určitý pokles „relativního zdraví“, ačkoli u mnoha mutantů je to znovu vyrovnáváno opravnými systémy DNA. Skutečná biologická hodnota však spočívá ve ztrátě již existujících systémů a aktivit, a to jistě nemůže být legitimně vydáváno za příklady opravdových evolučních změn.

Odkazy

1. Pořad Rozstřel, iDNES.tv (čas na videu 04:46 min.)
2. Lee Spetner, „Lee Spetner/Edward Max Dialogue: Continuing an exchange with Dr. Edward E. Max“, 2001
3. Tři evoluční R: Přeskupení, odstranění, zničení; jinými slovy, žádná evoluce!
4. Bakteriální rezistence není evoluce
5. Mohou mutace vytvářet nové informace?