Vybráno z časopisu www.zirovnice.cz – strana 4.
Na portálu Kreacionismus.cz máme několik článků o včelách (naposledy článek Med ze skály?) a jejich podivuhodném, evoluční teorií naprosto nevysvětlitelném designu; většina je od již zesnulého Václava Uhra. Zde je další zajímavost o včelách a stavbě jejich plástu z žirovnického časopisu.
O včelaření mluví pan František Pokorný
I když jsem odmalička viděl, jak otec včelaří, a slyšel jsem o něm hodně, nebyl jsem pro ně v chlapeckém věku nějak příliš zapálený. Teprve v dospělosti jsem začal oceňovat krásu a jedinečnost tohoto koníčka. Otec mi také často říkal, že ve všech dobách jeho života byl chov včelstev, kromě záliby, také nezanedbatelným přilepšením do rozpočtu rodiny. Asi v rovině kilo medu za kilo másla.
A měl pravdu, platí to dodnes, i když včelaření nese s sebou také nemalou starost, námahu, žihadla a pot. Když dnes držím v ruce vonící plást s medem, pylem nebo líhnoucími se včelami, uvědomuji si, že všechny ty podivuhodné vlastnosti a umění včel nejsou náhodné. Pro ilustraci toho, že mé tvrzení není nadnesené, bych chtěl čtenářům říci právě něco o včelím plástu, tomto skvostném a do nejmenších podrobností promyšleném architektonickém díle.
Plástev se skládá ze dvou vrstev šestibokých komůrek – buněk dotýkajících se dnem. Včely staví tyto buňky z vosku, který je vylučován potními žlázami na bříšku, tvarují jej nohami a vytvářejí tak stěny a dno buněk. Včely řeší stavbou dva matematické příklady.
První: v daném prostoru vytvořit co největší počet buněk přesného objemu s minimální spotřebou vosku. Řešení je jen jediné – pravidelné šestiboké komůrky, jejichž uspořádání je nejhospodárnější. Takovou konstrukci využívají i stavitelé obilních sil, protože spotřebují o 30% méně betonu než u sila klasického.
Druhý matematický příklad, který má včelka mistrně vyřešený, je složitější: dna buněk nejsou rovná jako u krabice nebo hrnce, ale jsou tvořena třemi kosočtverci, jež jako celek utvářejí pravidelný trojboký jehlan. Známý francouzský fyzik a přírodovědec René Antoine Ferchault de Réaumur (r. 1730 vynalezl teploměr) si dal tu piplavou práci a změřil úhly zmíněných kosočtverců. Tupé úhly činily 109°28‘, ostré 70°32‘.
Pak požádal vysokoškolského profesora matematiky profesora Königa o vyřešení následujícího matematického příkladu: Je dána šestiboká nádoba, jejíž dno tvoří trojboký jehlan o třech shodných kosočtvercích. Jaký musí být její tupý úhel, aby nádoba měla minimální povrch a maximální objem? König za pomocí logaritmických tabulek vypočítal výsledek 109°26‘ – tedy nepatrný rozdíl, ale přeci rozdíl.
Když se o tom dozvěděl skotský matematik Colin Maclaurin, úkol přepočítal, ale došel ke stejnému závěru jako König. Včela se tedy zřejmě mýlí v úspornosti stavby, konstatoval. V té době u skotského pobřeží ztroskotala anglická loď. V mlze narazila na skálu, která ovšem byla zakreslena v každé námořní mapě.
Posádka se zachránila, ale loď s drahým nákladem šla ke dnu. Společnost vlastnící loď pak žalovala kapitána, že svou nedbalostí zavinil tuto ztrátu. Kapitán se u soudu hájil, že jeho výpočty kurzu lodi byly naprosto přesné, a vše doložil kapitánským deníkem, který se podařilo zachránit. Soud požádal o vědeckou expertizu, která potvrdila, že kapitánův výpočet zeměpisné šířky a délky podle logaritmických tabulek byl bezchybný.
Dalším zkoumáním se zjistilo, že chyba byla v tištěném exempláři logaritmu. Tyto chybně vytištěné tabulky použil i kapitán, proto byl u soudu osvobozen a škodu uhradila pojišťovna. O tomto procesu se dozvěděl i Maclaurin a okamžitě si uvědomil, že táž chyba se mohla vyskytnout při výpočtu optimálního tupého úhlu u kosočtverce uzavírajícího šestibokou nádobku. Okamžitě si opatřil opravené vydání logaritmických tabulek a Réaumurovu úlohu přepočítal. Výsledek 109°28‘ potvrdil, že se nemýlila včelka, ale učenci s logaritmy.
Jsem kreacionista a i tento příběh mě nenechává na pochybách o tom, že na veškerých podivuhodných věcech a zákonitostech přírody jsou „otisky prstů“ moudrého a laskavého Stvořitele. Musela ztroskotat loď, aby se ukázala pravda o tom, že všechno, co vychází z jeho ruky, je dokonalé. Kdyby se takový plást měl vyvíjet miliony let, jak učí evoluční teorie, včely by dávno vyhynuly. A navíc, včely nejsou schopny dělat matematické výpočty a ještě svoje případné „postupné zkoušky a omyly“ přenášet geneticky dál do nových generací, protože nemají potomky. Královna a trubec – samička a samec, kteří plodí včely, nikdy nepracují na stavbě plástu a nezískávají tudíž zkušenosti. Pouze přenáší již od počátku zakódované informace, jednou provždy daného know-how.