Z Creation.com přeložil Pavel Akrman – 12/2024. Translation granted by Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com. Zdroj úvodní fotografie: Rainforest Cruises.
ID 37876618 © Guenter Purin | Dreamstime.com
Vodopády Iguazu v Jižní Americe patří mezi nejpozoruhodnější vodopády na světě. Na hranici mezi jižní Brazílií a severní Argentinou klesají o 80 metrů (260 stop) ve dvou krocích, přes vrstvy černé čedičové skály.1 Ostrovy podél okraje rozdělují tok na četné samostatné vodopády. Když je řeka vysoká, řítí se z okraje kaskáda asi 300 vodopádů z výšky 2,7 km (1,7 míle) – jsou tedy mnohem delší než Niagarské nebo Viktoriiny vodopády.
Čedič viditelný u vodopádů je pouze vrchní částí obrovského množství postupně vyvřelých sopečných lávových proudů o tloušťce asi 1 000 metrů (3 300 stop). Tyto vulkanické horniny známé jako formace Serra Geral pokrývají obrovskou plochu, táhnoucí se asi 2 000 km (1 300 mil) od severu k jihu a 1 000 km od západu na východ, v oblasti, kterou geologové nazývají pánev Paraná. Mluví se o ní jako o velké magmatické provincii (LIP) zvané Paraná Traps.
Paraná Traps představuje na planetě Zemi vůbec největší erupci sopečného magmatu na kontinentech. Globální síly na Zemi uvedly do pohybu žhavé čedičové magma a vytlačily ho nahoru, kde zaplavilo velkou oblast kontinentu. Tento pohyb zemské kůry nakonec vedl k propadu oceánských pánví, pozvednutí kontinentů a ústupu záplavových vod z pevniny.
Tyto čediče byly datovány evolučním stářím na asi 130 milionů let, což je raná křída. Nicméně nástroj pro geologickou transformaci2 odhaluje, že tyto vulkanické horniny patří do období někde uprostřed Noemovy Potopy, tj. před asi 4 500 lety, kdy Zemi zaplavovala voda. Čedič se rozšířil rychle. Nedlouho poté vody Potopy dosáhly vrcholu a pokryly celý kontinent v hloubce jednoho kilometru nebo více. Síly těchto vod erodovaly horní části pánve Paraná a vytvořily relativně rovinatou pláň, která je dodnes viditelná na velkých plochách.
Jak se tento kontinent dále zvedal, vody Potopy na pevnině pokračovaly ve stékání do míst dnešního oceánu, dokud z pevniny nezmizely, jak je popsáno v Genesis 8. V této fázi docházelo k erozi kaňonů a vzniku vodopádů. Během 4 500 let od konce Potopy protéká řeka Iguazu přes brazilskou plošinu, klesá u vodopádů Iguazu a spojuje se s řekou Paraná, kde se setkávají Brazílie, Argentina a Paraguay.
Neuvěřitelné vodopády Iguazu a horniny, přes které tečou, jsou malou připomínkou síly tekoucí vody a skutečné historie našeho světa, která formovala kořeny každého dnes žijícího člověka.
Odkazy a poznámky
- Stevaux, J.C. and Latrubesse, E.M., Iguazu Falls: A History of Differential Fluvial Incision; in: Migon, P., (ed.), Geomorphological Landscapes of the World, Springer, ch. 11, pp. 101–109, 2010.
- Walker, T., The geology transformation tool: A new way of looking at your world, Creation 43(2):18–21, 2021; creation.com/GTT.
Re: Lukáš Kuča
Reaguji na poslední větu v komentáři, „že ani tento kalibr nebude stačit na mozky ochromené selektivní slepotou duchovního původu.“
Plně souhlasím. Už dávno je mi jasné, že v debatách evoluce/stvoření nejde evoluční partaji o důkazy, ale o to mít zkrátka „pravdu“ za každou cenu. Jinak už by ta velká hromada z velké míry ověřitelných (!!!) důkazů musela usvědčit i hluchoněmého evolucionistu, který si však zachoval alespoň částečně schopnost kriticky uvažovat 🙂
Říkal jsem si, že zrovna tento geologický útvar bych chtěl někdy vidět, ale protože mám před tímto X jiných priorit, nejspíš se to nestane. Říkal jsem si, jak je možné, že se i takto velká kaskáda, byť za “pouhé” tisíce let, nerozmyla erozí do nějakého indiferentního svahu, když vidíme, jak moc se účinek vodní eroze na tocích řek projevuje. Popsaný mechanismus vzniku podložní horniny to ale nepřímo dobře vysvětluje. Jinak ze zcela jiného soudku – kdo vládne dobře angličtinou, osobně jsem s ní u tohoto typu textu už poněkud bojoval… Číst vice »