Doporučujeme knihu českého biologa, profesora RNDr. Jiřího Antonína Mejsnara, DrSc., IOM, „Mýtus evoluce aneb geny křičí: ´Jémine, mýlíte se, Darwine´“. Knihu lze objednat např. zde: www.galen.cz
Náš milý dopisovatel V. D. pro nás 11. 12. 2013 vypsal z této knihy řadu zajímavých a důležitých citátů, pod kterými je též jeho vlastní poznámka k časovým údajům v knize, které se pochopitelně neshodují s kreacionistickým pohledem. Profesor Mejsnar samozřejmě není kreacionistou, o to větším překvapením pro evoluční komunitu jeho kniha je – viz třeba Sisyfos a jeho bezzubá kritika této knihy. Níže uvedené citáty z knihy profesora Mejsnara jsou zde vypsány tak, jak jsou v originále, včetně formátování.
Je minimálně zarážející, kolik lidí včetně biologů ještě na počátku třetího tisíciletí věří v mechanismus „přírodního výběru“.
V knize jsou vybrány některé skutečnosti, jež jsou těžko slučitelné s hypotézou o spojité biologické evoluci, založené na přírodním výběru nahodilých změn, a které tak ukazují, že představa „o původu druhů přírodním výběrem“ není geniální teorií, ale špatnou hypotézou.
Klasifikační systém pomáhá veřejnosti v poučení a orientaci a pro odborníky je nepostradatelný. Pouze ale v tomto smyslu můžeme hovořit o vědecké klasifikaci. Zavedený systém nemá nic společného s nějakým vědeckým poznáním spočívajícím v odhalení nějaké objektivní zákonitosti, podle které příroda funguje, jako je tomu např. v systému vyjádřeném periodickou tabulkou chemických prvků.
Molekulární biologie, zaměřená na mitochondriální chromosom, poskytuje rozhodující zdroj kvantitativní informace o stáří člověka.
Všechny typy mtDNA vyšetřených jedinců jsou odvozeny od společného předka, ženy, která žila před 140 000 až 290 000 lety.
Lidská mtDNA se vystřídala – neboli nemá spojitost – s mtDNA všech praobyvatelů Eurasie označovaných jako Homo erectus nebo Homo neanderthalis. … Všechny snahy spojit člověka do společné genealogie s tvory žijícími před dobou jeho existence musejí být odmítnuty.
Jako prokázaná evoluce člověka může být přijat pouze vývoj životního stylu, kultury a technologie.
Je důležité, že různí lidé z geograficky nejodlehlejších fosilních nalezišť mají úzce příbuzný, řekněme typický mitochodriální genom. Naproti tomu výsledky čtyř nalezišť v Německu, Rusku a Chorvatsku … prokazují, že mtDNA sekvence neandrtálců jsou si velmi blízké, a opět takový typ nelze nalézt u současné lidské populace.
Přesto, že archeologové připouštějí možnost, že neandrtálci se objevili dříve než kromaňonci…, prokázaná odlišnost mezi mitochondriálními genomy neandrtálců a současné lidské populace vylučuje neandrtálce jako naše předky.
Stabilita genu může být překonána moderními technikami umožňujícími genovou manipulaci. Jejich komplikovanost ale vylučuje náhodnou možnost použití v přírodě směrem k novému druhu.
Proč na počátku 21. století tak mnoho lidí věří či podléhá hypotéze o původu druhů přírodním výběrem nahodilých variací (mutací)? Bezpochyby taková víra zakládá obdiv k Darwinově „geniální teorii“. Z jedné strany je obliba, které se hypotéza těší, pochopitelná, protože nepotřebuje žádné hlubší proniknutí do problému. Není ani ohrožena skutečností, že myšlenka sama vyjadřuje pouhou domněnku „jak by evoluce mohla probíhat“, místo „jak by se mohla uskutečnit na základě současných výsledků, získaných na molekulární úrovni“. Hypotéza tak nabízí, zejména pro laickou veřejnost, povrchní odpověď na zneklidňující, nezodpovězenou otázku po původu života, druhu a člověka. Na druhé straně ale nelze pominout výhrady, jež se nahromadily během uplynulých 150 let.
Ze slovníčku: alela – jedna z alternativ genu, vyskytujícího se v daném místě, lokusu, na chromosomu.
Součet všech alel existujících v populaci pro daný charakter tvoří „genovou nádrž“ čili genofond. Selekce pro určitý znak může být dosaženo jedině výběrem z existujících alel, tj. variací, které obsahuje genová nádrž. Pro další čtení už tedy nebude místa pro zmatečnost mezi pojmem „variace“ s tímto obsahem umožňujícím šlechtění, jež nemůže překročit rámec stávajícího druhu a obsahem pojmu „variace“, který měl na mysli Darwin (vznik nové alely jako objektu pro přírodní výběr), a který dnes označujeme termínem „mutace“ (tj. nějaká nově získaná a dědičná změna v sekvenci genomické DNA).
Jakákoliv teorie popisující tak komplikovaný systém, jako je původ druhů, musí mít nezbytnou průhlednost, dosaženou definicemi pojmů a nerozpornou konstrukcí jejich vztahů. Darwinova koncepce nemá definice, pouze předpoklady doprovázené důsledně příklady, které jsou, jak se domnívá, výsledkem právě těch předpokladů. Koncepce založená tímto způsobem, výhradně na domněnkách, představuje pouze hypotézu.
Pro potřeby evoluce by bylo vskutku obtížné dosáhnout mutovaného genu v živé buňce za použití moderních technologií, natož prokázat, že to byla cesta, kterou by mohla postupovat nahodile příroda.
Můžeme konstatovat, že vnesení genu je teoreticky možné, nicméně podle pečlivě připraveného scénáře a techniky, a zcela jistě ne náhodou.
Současný stav vědomostí, kterého dosáhla velkým úsilím molekulární biologie a genetika, poskytuje výsledky, jež jsou neslučitelné se základními částmi Darwinovy (nebo evoluční) hypotézy.
Jak se člověk objevil na Zemi? Jedna dobře známá odpověď tvrdí, že „Bůh stvořil člověka“. Jiná dobře známá odpověď říká, že „člověk povstal z určitých uspořádání mezi jevy v přírodě, kterým říkáme přírodní zákony“. První odpověď formuluje Bible, druhou exaktní vědy jako matematika, fyzika, chemie, molekulární biologie a genetika. …. Jestli chcete, obě odpovědi se mohou spojit formulací, že „Bůh pracoval podle přírodních zákonů“, nebo pro věřícího čtenáře prohlásit, že „Bůh stvořil samotné přírodní zákony“.
Na začátku potřebujeme ne pro nekonečný běh, ale pro skutečný běh času to Slovo, tzn. nějaký program, kterým lze v reálném čase věnovaném životu na zemi nahradit časově náročnou nahodilost (která by pro domnělou roli v evoluci potřebovala čas trvající minimálně o sto řádů déle).
Během vývoje to, co trvá, je myšlenka, jež se materializuje postupným uskutečněním předpřipravených a oddělených kroků. Takto formulovaný postoj samozřejmě znamená odmítnutí evoluce jako domněnky založené na hypotéze o náhodně dosažených malých odlišnostech, trvale a postupně hromaděných, až konečně po čase tvořících novou sekvenci DNA nebo proteinu.
Žádná velká opice není schopna komponovat hudbu nebo číst její notový zápis, složit lyrickou báseň, spočítat, zda výbuch atomové pumy nezapálí celou atmosféru zeměkoule, počítat diferenciální rovnice, rozvíjet termodynamickou koncepci entropie.
V časové stupnici několika stovek tisíc let, které jsou k dispozici, můžeme očekávat (podle mutační rychlosti) v mtDNA přibližně 5 mutací za 100 000 let. Taková rychlost je ale extrémně pomalá pro změnu byť jediného genu Homo erectus jako spekulativního předka našeho genomu, směrem ke genu Homo sapiens.
/Pozn. Pavel Kábrt: Na tuto skutečnost, že pro evoluci mutacemi nebylo v historii země dost času, už dlouho a trpělivě upozorňuje Ing. Vladislav Běhal, DrSc., na tomto webu i na svých webových stránkách: www.vlbehal.wz.cz/.
Je jednoduché tvrdit, že např. ryby jistého druhu, „naši předci“, opustily moře, odstrkovaly se od břehu ploutvemi a osídlily souš. Bohužel autoři a zastánci této myšlenky zatím nikdy ve své hypotéze nepokračovali dále, aby ukázali, jak určité geny pro ploutev mohou být přeměněny na geny pro nohu. Ještě problematičtější a těžko pochopitelná je jejich představa o způsobu, jakým se přes přechodné formy stanou ze žáber plíce.
Poznámka V. D.: Podle židovského kalendáře se 5. září 2013 rovná 1. tišri 5774 AM , tj. od stvoření světa. Tišri je první měsíc židovského roku. Domnívá se snad nějaký bláhovec, třeba i nepřímo, že Židé neumějí počítat???
O autorovi
Profesor RNDr. Jiří Antonín Mejsnar, DrSc., IOM, se narodil 13. února 1941 v Praze.
Vzdělání:
1958-1963 / Přírodovědecká fakulta UK v Praze, dvouoborové studium biologie-chemie, specializace fyziologie živočichů, diplomní práce „Krátkodobý vliv okolních teplot na termoregulační vlastnosti netopýra velkého“ – promovaný biolog
1970 / Přírodovědecká fakulta UK v Praze, kandidátská disertace „Úloha noradrenalinu v chladem indukované termogenesi savců“ – CSc., RNDr.
1971-1976 Matematicko-fyzikální fakulta UK v Praze, postgraduální studium, specializace numerická matematika, diplomní práce „Základní matematické vlastnosti kompartmentových systémů“ – absolvent PGS
1991 / Přírodovědecká fakulta UK v Praze, habilitační práce „Význam disipace energie pro studium kosterního svalu“ – jmenován a ustanoven docentem pro obor fyziologie živočichů
1993 / Akademie věd ČR, doktorská disertace „Bilance entropie v energetice svalu“ – DrSc.
1997 / Přírodovědecká fakulta UK v Praze – jmenován profesorem pro obor fyziologie živočichů
Zaměstnání:
1963-1965 / asistent – katedra obecné zoologie a srovnávací fyziologie, PřF UK Praha
1963-1964 / vojenská prezenční služba – tankový prapor, Západní vojenský okruh
1965-1991 / odborný asistent – katedra obecné zoologie a fyziologie, PřF UK Praha
1977 / odmítnuto habilitační řízení na PřF UK Praha – z politických důvodů
1990 / rehabilitace fakultní komisí a děkanem
1991-1997 / docent katedry fyziologie živočichů a vývojové biologie, PřF UK Praha
1997-2004 / profesor katedry fyziologie živočichů PřF UK Praha
2005-2008 / přednosta Ústavu obecné biologie a genetiky 3. LF UK Praha
1978 / pracovní pobyt v Institutu klinické a experimentální medicíny AV SSSR, Novosibirsk (1 měsíc)
1981 / pracovní pobyt v Institutu klinické a experimentální medicíny AV SSSR, Novosibirsk (1 měsíc)
1984 / Visiting Professor, Centre Médical Universitaire, Ženeva (6 měsíců)
1988-1989 / Visiting Scientist, Washington University, Dept. Chem., St. Louis (1 měsíc), Visiting Scientist, University of Washington Medical Center, Seattle (9 měsíců)
1991 / Visiting Scientist, Centre Médical Universitaire, Ženeva (2 měsíce)
1995 / Visiting Professor, Université Claude Bernard, Lyon (1 měsíc)
1997 / Visiting Professor, Université Claude Bernard, Lyon (1 měsíc)
Pedagogická činnost:
45 let soustavné univerzitní výuky praktik, základních, výběrových a specializačních přednášek
Publikace:
Autor a spoluautor 120 publikací citovaných více než 500krát jinými autory v impaktovaných časopisech, autor 13 kapitol v monografiích s rozsahem 1-7 %, autor odborných překladů a skript
Ocenění:
1974 / James D. Hardy Medal, National Academy of Sciences, USA
1991 / Medaile Viléma Laufbergera České fyziologické společnosti ČLS JEP
1995 / člen The New York Academy of Sciences
1999 / The 2000 Millennium Medal of Honor, American Biographical Institute
1999 / The First Five Hundred Medal, IBC Cambridge UK
1999 / International Order of Merit (IOM), IBC Cambridge UK
2001 / Zlatá medaile PřF UK v Praze
2001 / čestný člen České fyziologické společnosti ČLS JEP
2007 / čestný člen České lékařské společnosti JEP