Mohou proteiny dinosauřích krevních cév mapovat evoluční historii?

Dr. Elizabeth Mitchell

Z answersingenesis.org přeložil Pavel Akrman- 01/2019. Čerpáno ze zdrojů LiveScience: “Dinosaur Blood Vessels Survived 80 Million Years Without Fossilizing”, North Carolina State University: “Researchers Confirm Original Blood Vessels in 80 Million-Year-Old Fossil” a Chemistry World: “Bones of Contention” Video: Dr. Mary Schweitzerová popisuje objev měkké tkáně v dinosauří kosti

Souhrn

Krevní cévy z dinosauří kosti obsahují soudobé molekuly proteinů

Vzpomínáte si, když jsme v roce 2005 poprvé slyšeli, že evoluční paleontoložka Dr. Mary Schweitzerová objevila červené krvinky a pružné cévy uvnitř kosti T. rex? Biblicky věřící kreacionisté správně prohlásili tuto zachovalou měkkou dinosauří tkáň za důkaz toho, že dinosauři byli uchováni ve fosilním záznamu mnohem kratší dobu, než tvrdí evolucionisté. Ti byli obecně skeptičtí k tomu, že by tento materiál mohl být důvěryhodnou měkkou tkání dinosaurů, protože – stejně jako kreacionisté – nemohli uvěřit, že by měkké tkáně mohly takto přežít miliony let.

Nyní objevili měkké tkáně v dalších fosiliích svrchní křídy jiní vědci. Někteří evolucionisté souhlasili s myšlenkou, že měkká tkáň, jako je kolagen u velbloudů, datovaná na stáří 3,5 milionu let, by mohla být zachována alespoň několik milionů let. Nicméně mnozí pochybují, že by měkké tkáně – zejména pak neporušené molekuly proteinů – mohly přežít v těchto dinosauřích kostech datovaných na stáří 65 až 80 milionů let. Raději volí názor, že tyto komponenty zjevně starobylé měkké tkáně byly kontaminovány, a pokud ne přímo vzorky samotné, pak alespoň to zařízení použité k analýze daného materiálu. Například Matthew Collins z Univerzity v Yorku prohlásil, že proteiny T. rex, které sekvenovala dr. Schweitzerová, byly příliš kompletní na to, aby mohly být tak starobylé, a řekl: “V průběhu let se proteiny poškozují a ničí, a u těchto peptidů nejsou vidět žádné znaky poškození – vypadají čerstvě a to by s ohledem na jejich stáří bylo překvapivé.”¹ Schweitzerová a její kolegové i nadále pokračovali v ověřování vzorků měkkých tkání, zda skutečně patřily dinosaurům, ve kterých byly nalezeny, a přitom identifikovali více charakteristických proteinů² a dokonce objevili jeden mechanismus, díky němuž mohly být krevní buňky a cévy zachovány.

Stejná píseň, jen nová sloka?

Stejně jako pozdější mise Apolla na Měsíc, se mohly stát i objevy měkkých tkání dinosaurů poněkud všedními pro veřejnost, která by nepochybně dávala přednost skoku technologií založených na DNA spíše v Jurském parku nebo Jurském světě. Což není na místě, protože sekvenovat DNA je ještě obtížnější než protein, a DNA je také křehčí.³ Nicméně tým Schweitzerové použil špičkovou technologii nejen proto, aby si potvrdil pravost nalezených zachovalých krevních cév v dinosauří kosti, ale také aby se toho více naučil o aktuálních proteinech, které stěny starověkých cév obsahovaly. A přesto, že kromě filmového ztvárnění je vzkříšení pravěkých zvířat zcela mimo realitu, věří, že tyto informace mohou využít k rekonstrukci historie evolučních vazeb mezi rozdílnými druhy zvířat.

Toto jsou krevní cévy z demineralizované kosti dinosaura. Obrázek z tiskové zprávy Státní univerzity Severní Karolína.

Molekulární paleontolog Tim Cleland s kolegy z laboratoře Dr. Schweitzerové v odborném časopise Journal of Proteome Research oznámili, že izolovali krevní cévy z Brachylophosauruse. Nikdo před nimi to dosud ještě neudělal. Poté sekvenovali a identifikovali několik proteinů, které byly součástí hladké stěny cév.⁴ Ty obsahovaly i myosin, který je dnes důležitou součástí vaskulárních stěn. Toto veškeré úsilí vynaložili ke zjištění, že proteiny skutečně patřily dinosaurovi a nešlo o žádnou kontaminaci ze současných zvířat, mikrobů nebo hub. Kupříkladu k izolování a studiu dinosauří krevní cévy používali takové laboratorní vybavení, které nikdy nepřišlo do styku s tkáněmi současných zvířat. To by mělo umlčet veškerá obvinění, že jejich předchozí ohlášení starověké sekvence proteinů byly příliš dokonalé, příliš současné a příliš nenarušené časem, a tudíž to byly samozřejmě kontaminanty z novodobého světa.

“Tato studie je první přímou analýzou krevních cév vyhynulého organismu a poskytuje nám příležitost pochopit, jaké druhy proteinů a tkání mohou přetrvávat a jak se mění během fosilizace”⁵, vysvětluje Cleland. Autoři poskytli jasné a pozorovatelné důkazy, že měkká tkáň z dinosaurů se zachovala do dnešních dnů a dokonce v ní byly rozpoznány některé specifické proteiny – tytéž proteiny, které se stále vyskytují v živých organismech dnes.

Krev jako pojem času?

Autoři se však domnívají, že mohou dělat víc, než se jen něco naučit o molekulárním složení dávných zvířat, jak mohou být v první řadě křehké biomolekuly zachovány a narušovány časem, a jak Schweitzerová zdůrazňuje, dává nám to možnost “vidět, jak se tato zvířata za jejich života přizpůsobovala životnímu prostředí.”⁶ Cleland věří, že sekvenování proteinů dávných a současných živých organizmů poskytne stopy, díky nimž mohou být vysledovány a časově vyznačeny evoluční vztahy, a říká, že tato práce umožní vědcům “soustředit se na vaskulární proteiny, které mohou obsahovat více informací o evoluci.” A dodává, “Tím získáme nové možnosti pro odpovědi na řadu otázek, týkajících se evolučních vztahů vyhynulých organismů a vymezí nám to významné modifikace proteinů a také místo, kde by se na těchto liniích mohly vynořit.”⁷

Ta myšlenka – z evolučního pohledu – spočívá v tom, že pokud je molekulární stavba biomolekul u různých druhů zvířat velmi podobná, pak to jsou něco jako bratranci, kteří sdíleli společného předka. Samozřejmě se nebere v úvahu skutečnost, že biochemické podobnosti jsou jen výsledkem společného použití vhodného plánu ze strany Stvořitele. Navíc evolucionisté předpokládají, že během času, jak se různé druhy zvířat postupně liší od společného předka, se rozdíly mezi podobnými biomolekulami hromadí. Proto věří, že mohou použít tyto stupně podobnosti a typy rozdílů ke zpětnému určení doby, jak dalece se tato zvířata rozrůznila. A jako obvykle – tato představa je výsledkem neověřitelných evolučních předpokladů, přestože vědecká pozorování nikdy ukázala, jak se jeden druh zvířete může ve skutečnosti proměnit do nového, rozdílného zvířecího druhu.

Spíše než se nechat klamat evolučními předpoklady bychom měli raději upozorňovat na to, že vědci shledali staré molekuly proteinů shodné s těmi současnými proto, že jsou to stejné proteinové molekuly navržené Bohem od samého počátku a používají se v mnoha různých živých organismech. Navíc, ačkoli někteří z evoluční komunity zůstávají skeptičtí k tomu, že proteiny v měkkých tkáních by mohly přečkat mnoho miliónů let, přesto nevidí, že tyto “miliony let” odvozují z interpretace důkazů o stáří Země podle neověřitelného světonázoru. Jakmile byla tedy kontaminace vyloučena, pak by tyto biomolekuly buď vydržely tak dlouho, nebo by tak dlouho nevydržely. Ta druhá možnost je však pro mnohé nemyslitelná!

My na druhé straně vidíme nepozorovatelnou historii skrze optiku Slova Božího – slova stejného Boha, který existoval vždycky. Jako náš Stvořitel je jediným spolehlivým očitým svědkem celé naší minulosti. Z Jeho Slova víme, že Země je stará jen asi 6000 let, ne miliony let. A také víme – jak je popsáno v Božím Slově a potvrzeno fosilním záznamem – že Zemi kdysi zachvátila globální Potopa a rychle, katastrofálním způsobem pohřbila miliardy organismů, z nichž mnohé se zachovaly ve fosilním záznamu tak, jak ho vidíme dnes. Takové náhlé pohřbení je pro zachování měkké tkáně ve starých organismech mnohem věrohodnější a vysvětlitelnější. A tak možná namísto příslovečného cezení komára (Matouš 23:24) pro zachování měkké tkáně a současném polykání velblouda ⁸ miliónů let, by mohli evoluční vědci hledat lépe stravitelnou zachovalost dávných měkkých tkání, kdyby se ji pokusili omýt slovy historie, kterou poskytuje Boží Slovo.

Poznámky

1. Rachel Brazil, “Bones of Contention,” Chemistry World (blog), Royal Society of Chemistry, December 23, 2015, www.rsc.org/chemistryworld/2015/12/palaeoproteomics-proteins-dinosaur-bones.
2. Dr. Schweitzerová uvádí, že její tým opakovaně identifikoval nejen kolagen v kostech, ale také aktin, tubulin a histony. Jednoho dne se jejímu týmu podařilo dokončit sekvenování hemoglobinu, ale výsledek zatím nezveřejnili, protože nebyl opakován. (Viz Brazílie, “Kosti sporu”.)
3. Postupy sekvenování DNA jsou také mnohem citlivější na kontaminaci než sekvenování proteinů (aminokyselin). Sekvenční DNA vyžaduje techniky amplifikace, které žel, DNA zesilují z jakýchkoli kontaminantů ve vzorku měkké tkáně vedle jakékoliv DNA, která by mohla být zachována.  Skupina Schweitzerové zdokumentovala přítomnost zachovalé dávné DNA v kostních buňkách dinosaurů, ale sekvenování zatím zůstává nedosažitelné.
4. Vědci použili hmotnostní spektroskopii s vysokým rozlišením k identifikaci aminokyselin v proteinech a výsledky potvrdily pomocí protilátek k detekci stejných proteinů ve stěnách cév.
5. Laura Greggel, “Dinosaur Blood Vessels Survived 80 Million Years Without Fossilizing,” LiveScience, December 9, 2015, www.livescience.com/53032-dinosaur-blood-vessels.html.
6. Ibid.
7. Ibid.
8. Matouš 23:24