Lyellův (pa)klíč ke dveřím do minulosti (2/3)

Část druhá – Na všechno bylo dost času

Další díly tohoto článku:

Část první – Bible (prý) není potřeba
Část třetí – Když geologie, tak jen s optikou miliónů let

(v článku jsou použity pasáže ze zahraniční odborné literatury, vybral a sestavil Pavel Akrman– 10/2017)

Úvod ke druhé části

Geologie byla pro evoluci dlouho považována za pevný základ. Darwin, který byl v první řadě nejprve geologem, tedy postavil svou teorii biologické evoluce na tehdejším geologickém poznání, zejména na práci svého současníka, Charlese Lyella. Takzvaný geologický záznam poskytl historickým vědám „dějiny“ Země trvající miliardy let, což umožnilo nepozorovatelné biologické evoluci vypadat přijatelně. Nebýt těchto dlouhých časových období, byla by evoluce dávno mrtvá a pohřbená.

Termín geologický záznam se týká uspořádání hornin na Zemi v průběhu času, zatímco fosilní záznam mluví o způsobu, jakým se zkamenělé rostliny a organizmy v těchto horninách obsažené zachovaly. Horniny a vrstvy souvisejí s pojmem geologická evoluce, zatímco o zkamenělinách se předpokládá, že jsou záznamem evoluce biologické.

V tomto kontextu je použití termínu záznam sice pohodlné, nicméně zavádějící. Vyvolává totiž dojem, že horniny a zkameněliny jsou setříděné a lze je číst jako historický dokument, který nám poskytne platný obraz historie. Tímto pojetím však byly upřednostněny geologické interpretace před starověkými dokumenty, což ovlivnilo způsob interpretace lidské historie.

Jenže horniny a zkameněliny nelze číst jako knihu. Takzvané „dějiny“ z těchto dokladů odvozené, jsou založeny na předem určených předpokladech, používaných pro interpretaci vrstev. Někoho to možná překvapí, ale horniny jsou často popisovány nejednoznačně, což může podporovat více výkladů. Geologové jsou si toho dobře vědomi a mnozí z nich se baví tím, jak při zkoumání téhož skalního výchozu se jejich kolegové přou o různé scénáře, týkající se minulosti.

Je tudíž nezbytné zásadní přehodnocení historické geologie. To je však tak náročný úkol, že geologický establishment není ochoten čelit takovému otřesu. Účelem společných reakcí různých odborných geologických společností bylo cenzurovat diskusi a vydávat taktická prohlášení, která by alternativní pohledy eliminovala.¹ Ale důkazy se hromadí a je stále více zřejmé, že je tu problém. Nezdá se pravděpodobné, že se mu geologové mohou vyhýbat navždy.

V předchozím článku jsme si ukázali první ze tří Lyellových pravidel – to byl způsob, jakým Lyell chtěl z veškerých úvah odstranit biblický popis historie Země. Nyní se dostáváme ke druhému uniformitariánského pravidlu: Lyellovu tvrzení, že příčiny či procesy, které působí v současnosti, mohou být dostačující k vysvětlení všech geologických skutečností.

Pravidlo č.2 – Na všechno bylo dost času

Předmětem druhého Lyellova pravidla je víra, že všechny geologické jevy lze interpretovat na základě pomalých a postupných procesů, a to bez ohledu na to, jak nepravděpodobné nebo obtížné se to může zdát.

Geologické výzkumy na všech kontinentech odhalují masivní katastrofický obraz, což uvidíme dále. Jak se tyto skutečnosti stále více vynořují, ztrácejí geologové důvěru v uniformitarianismus a snaží se najít alternativní interpretační filozofii. Podíváme se na několik ukázkových důkazů, které geology vedou zpět k postupnému přijímání katastrofických výkladů.

Uhelná ložiska

Na všech kontinentech se nalézají rozsáhlá ložiska uhlí a poskytují energii pro náš moderní životní styl. Geologové tvrdí, že se uhlí tvořilo v bažinách po miliony let.

Obr.: Coal seams, Colombia. Zdroj – Aem Mineral

Jednotlivá ložiska i doly se svými vlastnostmi uhlí liší. Avšak není nic neobvyklého najít v uhelných slojích zbytky stromů, listů, ulit a dokonce i ryb. Uhelná ložiska často obsahují zuhelnatělou vegetaci s jemnými listy podobnými kapradí a kmeny s jizvami po listech šupinatého vzhledu, jako jsou Calamites a Lepidodendron.

Místy se stromy a keře nahromadily tak, jako by byly uloženy podél rozvodněné řeky. Na jiných místech se nacházejí velké kmeny stromů dlouhé 20 až 30 metrů. Uhelné sloje jsou obvykle vloženy mezi vrstvy sedimentu, včetně pískovce, usazeného tekoucí vodou.

Při těžbě uhlí ze sloje uniká z čerstvého porubu obvykle se syčením plyn metan. To naznačuje, že uhlí není staré stovky milionů let, jak se tvrdí. Po tak dlouhé době by se totiž dalo očekávat, že plyn pod tlakem by už dávno unikl pryč.

Když geologové říkají, že se uhlí tvoří v bažině, často popisují toto prostředí jako obrovský, jednotvárný pobřežní močál, který se táhne stovky kilometrů a jen málokdy vystupuje nad hladinu moře. Proč bažina? Tato myšlenka pochází přímo z Lyellovy uniformitariánské filozofie. Vezmeme-li v úvahu „procesy probíhající v současnosti“, pak bažina je jediný způsob, jak si mohou geologové představit nahromadění spousty vegetace na jednom místě. Za normálních okolností se vegetace rozkládá, a to i v deštném pralese. Předpokládá se, že mírně kyselá voda v bažině bez přístupu kyslíku by zachránila vegetaci od rozpadu.

Geologové nebudou říkat, že vegetace byla na místo naplavena, protože by to vyžadovalo záplavu biblických rozměrů a ta je pro ně příliš katastrofická. Takže nemohou-li se odvolávat na velkou Potopu, zbývá jim jen velká bažina. Nicméně neexistují žádné moderní příklady vzniku uhlí v některé z mnoha bažin po celém světě, i když víme, že se uhlí může tvořit rychle. To znamená, že daný model postrádá příklady ze současnosti.

Nejen to, ale jsou zde i obrovské problémy s vysvětlováním pomocí bažiny. Aby to fungovalo, musí být bažina těsně nad hladinou moře – pokud bude příliš nízko, zatopí se, pokud příliš vysoko, vyschne. Dále musí pokrývat celou oblast o šířce stovek kilometrů. A musí se potápět postupně, a to po dobu stovek tisíc let, přesně stejnou rychlostí, jakou se hromadila vegetace. A ještě přitom musí po celou dobu zůstat vodorovná – bez naklánění nebo ohýbání.

Mezi další problémy s vysvětlováním pomocí bažiny patří:

• Pod uhelnými vrstvami není obvykle žádná půda, jak by bylo možné očekávat, pokud by vegetace rostla na místě.²⁸
• Vrstvy nad a pod uhelnou slojí obvykle poskytují důkazy o tom, že byly uloženy tekoucí vodou, jako jsou např. pískovcové uloženiny s křížovým zvrstvením.
• Tenké jílové proplástky provázejí většinu uhelných slojí, často v délce kilometrů. Jemný jíl by se v bažině neukládal v tak rozsáhlých tenkých vrstvách. A i kdyby zde přesto jemné tenké vrstvy byly, hrabání zvířat, růst rostlin a pohyb vody by tuto strukturu zničily.
• Zkameněliny bezprostředně nad a pod uhelnými vrstvami jsou často dobře zachované, což naznačuje jejich rychlé „pohřbení“.
• Dotykové plochy mezi uhelnými vrstvami a pískem/kalem nad a pod jsou ostré. Struktura s bahnem nebo půdami by byla rozmazaná a nezřetelná.
• Zlámané fosilní stromy jsou občas nalézány ve vertikální poloze, a to nad, pod a někdy i napříč uhelnou vrstvou, což svědčí o rychlém pohřbení vrstev a ne o jejich postupném nebo pomalém ukládání.

Pro uniformitariánskou filozofii jsou uhelná ložiska již dlouho problémem, ať už je tato filozofie jakkoli nepřátelská vůči rozsáhlým vodním katastrofám. A snahy vynakládané na vytvoření přijatelného vysvětlení už od doby Lyella tento problém dodnes nevyřešily.

Svisle zkamenělé stromy

Derek Ager (1923-1993), po mnoho let profesor geologie na univerzitě ve Swansea ve Walesu, byl odchovancem Lyellova uniformitarianismu a uvědomoval si, že geologické katastrofy nejsou vítány. Ale v průběhu své pracovní kariéry přišel na to, že uniformitarianismus není funkční.

Obr.: Polystrate fossils. Zdroj – creation.com, Photos by Ian Juby

Ager napsal dvě knihy, ve kterých obhajuje návrat ke katastrofismu.²⁹ Ve spisu The New Catastrophism (Nový katastrofismus) uvádí příklad dvou fosilních stromových kmenů o výšce 10 m, které šly napříč uhelnými ložisky ve Swansea ve Walesu. Stromy takto přetínající mnoho vrstev jsou časté a jsou označovány jako polystrátové zkameněliny (vícevrstevné zkameněliny). Příklady lze nalézt v Novém Skotsku na lokalitě Joggins (Kanada), v Austrálii na místě, které se jmenuje rovněž Swansea a na mnoha dalších místech. Ager rozpoznal, že tyto stromy nebyly pohřbeny postupně v průběhu mnoha tisíc nebo stovek tisíc let, protože horní nekrytá část by v takovém případě zpráchnivěla dříve, než by mohla být chráněna sedimentem. Tyto zkameněliny ukazují na rychlé pohřbení.

Ager si uvědomoval, že geologické důkazy ukazují na rychlou sedimentaci. Rozpoznal, že sedimentace se jeví jako ´rovnoměrná a kontinuální´, ale předpokládal, že v ní musely být ´dlouhé přestávky´. Proč? Důvodem bylo zachovat myšlenku milionů let – a to navzdory důkazům. Přestože Ager pochopil, že uniformitarianismus nefunguje a byl připraven prosazovat existenci rychlých geologických procesů, nebyl připraven opustit myšlenku milionů let nezbytných pro Univerzální evoluční teorii. Moderní geologové ve velkém přijali Agerův nový katastrofismus – filozofii, která je někdy spojována s Aktualismem. Ale stále se ještě nevyrovnali s tím, že se jedná o ad hoc filozofický postoj, který je v rozporu s důkazy.

Sedimenty pokrývají celé kontinenty

Dalším pozoruhodným rysem geologického záznamu jsou vrstvy sedimentů, které pokrývají obrovské plochy kontinentů. Ty poskytují důkaz o obrovské kontinentální záplavě v minulosti. Pokud opravdu uvažujeme o účincích Noemovy potopy, je třeba poznamenat, že podle jednoho z hlavních předpokladů by rychle stoupající bahnitá voda za sebou zanechala obrovskou rozlohu převážně plochých vrstev, pokrývajících rozsáhlé kontinentální oblasti – a to je přesně to, co nacházíme.

Ve své knize The Nature of the Stratigraphical Record [Podstata stratigrafického záznamu]³¹ se Ager podivoval nad tím, jak sedimentární vrstvy, tenké ve srovnání s dotčenou oblastí, překrývají kontinenty na vzdálenosti tisíců kilometrů.

Připomenul křídové vrstvy, které tvoří proslulé Doverské bílé útesy v jižní Anglii, a vysvětlil, že se nacházejí i v Antrimu v Severním Irsku a lze je sledovat do severní Francie, severního Německa, jižní Skandinávie, dále do Polska a Bulharska a nakonec do Turecka a Egypta. Popsal mnoho dalších případů a nakonec dodal: „Existuje ještě víc příkladů velmi tenkých geologických jednotek, které se prostírají na fantasticky rozsáhlých plochách“.

Různá vyvýšená místa na Zemi umožňují tyto pokryvné vrstvy shlédnout. Jedním z nich je okraj údolí Grand Canyon na západě USA, kde můžete nahlédnout přes propast a spatřit ve skalních stěnách vodorovné horninové vrstvy. Na obou stranách kaňonu mají stejný charakter. Díky minimální vegetaci v této oblasti vystupují vrstvy výrazně a lze je sledovat až do vzdáleného oparu. Ve skutečnosti je existence těchto sedimentárních formací prokázána na více než tisících kilometrech po celé Severní Americe, a to jak ve směru východ západ, tak i sever jih.³²

Obr.: Three Sisters, Echo Point, Australia. Foto kredit: David Iliff. Zdroj – Wikipedia

Dalším příkladem je Echo Point západně od Sydney v Austrálii, kde se návštěvníkům nabízí panoramatický výhled na skalní útvar Tři sestry (The Three Sisters) – zbytky pískovcového ostrohu, balancující na okraji širokého údolí. V dálce jsou vidět stejné sedimentární vrstvy ve formě svislých útesů, které se táhnou, kam až oko dohlédne. Uvedené sedimentární vrstvy pokračují již mimo lidský pohled pod zemí, do vzdálenosti 100 km na východ k Tichému oceánu, 200 km na sever a 200 km na jih.³³ Jsou součástí Sydneyské pánve – geologické struktury, kde se vrstvy sedimentů ukládaly v hloubce větší než 3 km.³⁴

Ještě rozsáhlejší je Velká Artéská pánev, která pokrývá většinu východní Austrálie. Její jednotlivé vrstvy jdou průběžně tisíce kilometrů.³⁵ Jednou z formací v této pánvi je Huttonský pískovec – horninová vrstva, kterou lze snadno rozpoznat. Ve středu pánve je tato vrstva pohřbena 2 km hluboko, ale při jejích okrajích, v místech, jako je Carnarvon Gorge v Queenslandu, vychází na povrch.

Zvláštním rysem těchto sedimentárních pokryvů je to, že obsahují důkazy o rychlém a mohutném ukládání. Geologové popisují různé vrstvy jako uložené v „říčním prostředí“ nebo v „systému divokého proudění s vysokou energií“.³⁶ To je jen další způsob, jak popsat velké objemy rychle tekoucí a sedimenty nesoucí vody, která pokrývala velmi rozsáhlé oblasti.

Vrstvy sedimentů pokrývají obrovské plochy kontinentů a naskládané jako palačinky poukazují na cosi neobvyklého, co se odehrávalo v minulosti. Jsou v rozporu s Lyellovou filozofií, kde se současné procesy považují za dostačující k vysvětlení minulosti. Dnes nevidíme, že by se sedimentární pokryvy ukládaly přes obrovské oblasti kontinentů. Kdyby se to dělo, lidé by stěží přežili. Sedimentace je spíše lokalizována, omezována na delty řek, dna jezer a na úzké pruhy lemující pobřeží (pokud zpravidla neerodují). Sedimentární pokryvy ukazují na vodní katastrofu, která zasáhla všechny kontinenty. Tedy něco, co chtěl Lyell ignorovat.

Nespojité plochy

Tento obrázek ukazuje styk dvou geologických formací viditelný v Grand Canyonu. Všimněte si, že rozhraní mezi oběma formacemi je pozoruhodně rovné a ploché – a přesto má být mezi nimi časová prodleva 12 milionů let.

Obr.: Grand Canyon. Zdroj – southwestdesertlover.wordpress.com

To je příklad plochy nespojitosti (plochá mezera, nekonformita, diskordance). Sedimentární vrstvy nad a pod „mezerou“ jsou rovnoběžné, ale vrstvy sedimentů, které mají reprezentovat údajných mnoho milionů let, chybí. Plochy nespojitosti se táhnou přes velké geografické vzdálenosti.

Během celé doby, jež je údajně indikována mezerou, muselo docházet k velmi rozsáhlé erozi, která odstranila sediment do velké hloubky. Ve skutečnosti by vám dnes většina geologů řekla, že vyhloubení celého Grand Canyonu trvalo méně než 12 milionů let (i když někteří jsou zastánci delší doby). V současnosti vyřezává kaňony a rokle eroze, a tím vytváří nerovný zemský povrch. Ale kontakty na nekonformitách jsou pozoruhodně ploché.

Plochy nespojitosti jsou běžné po celém světě a jejich vznik lze jen velmi obtížné vysvětlit pomocí procesů, které pozorujeme dnes. Jen v rámci vrstev viditelných v Grand Canyonu existuje množství ploch nespojitosti s časovými mezerami, které podle přesvědčení evolucionistů zahrnují rozmezí 10 až 100 miliónů let. Většina lidí si při pohledu na horninový záznam neuvědomuje, že většina času je podle evolucionistů v časových mezerách. Přesto, když se podívají na mezery, tak tam obvykle žádný důkaz o čase není! Plochy nespojitosti tak vážně odporují časovému rozmezí s miliony let, které nabízejí geologové pro pomalé ukládání vrstev. Spíše naznačují, že sedimentární vrstvy se tvořily rychle, jak by se dalo očekávat při jejich ukládání během katastrofální vodní události.

Pískovcové formace

Když uniformitariánští geologové narazili na pískovec Coconino, patrný jako 20 m mocná vrstva pod okrajem Grand Canyonu, tak předpokládali, že původní obrovské množství křemenného písku bylo uloženo větrem v poušti. Popsali rozsáhlé křížové zvrstvení (tj. obrovské vlnovité struktury v písku) jako pouštní písečné duny.

Rozhodli se pro pouštní interpretaci – neboť varianta, že formace sedimentovala tak daleko ve vnitrozemí ve vodě, by vyžadovala potopu biblických rozměrů. Ale existuje mnoho důkazů, že se pískovce Coconino usadily skutečně ve vodním prostředí.

Obr.: Coconino Sendstone, Grand Canyon. Zdroj – Trover.com

Pískovcová formace je nahoře i dole ohraničena útvary, které pocházejí zjevně z mořského prostředí.³⁷ Jaké síly vyzvedly kontinent nad oceán, a pak po milionech let došlo opět k poklesu, a to několikrát a bez sebemenšího náklonu?

Taková změna prostředí z mořského na pouštní a zpět by vedla ke vzniku chaotických pobřežních uloženin na horní a spodní hranici. Ovšem nic takového se tu nenachází. Také bychom očekávali, že zde v důsledku dlouhotrvající eroze nalezneme nerovný povrch – ale rozhraní nahoře i dole jsou pozoruhodně rovná a plochá.

Další problematické pískovcové sedimenty se nacházejí v Austrálii. Pískovec Hawkesbury v oblasti Sydney je tvořen z křemenného písku a má běžnou mocnost 50 m. Nápadné horizontální vrstvy vykazují rozsáhlé křížové zvrstvení.

V průběhu let geologové navrhli pro vznik těchto sedimentů mnoho různých typů prostředí, ty však jeden po druhém ztratily popularitu.³⁸

• Mořský (1844)
• Částečně ledovcový (1880)
• Pouštní (1883)
• Pouštní a jezerní (1883)
• Sladkovodní jezerní (1920)
• Říční (1964)
• Mořský bariérový a přílivová delta (1969)
• Divoký náplavový (1975, 1980, 1983)
• Důsledek katastrofického protržení ledovcových přehrad (1994)³⁹
• Proudem podmíněné říční vějířovité uloženiny (2003)⁴⁰

To, že se z hlediska typu prostředí interpretace neustále mění, dokazuje, že současné procesy nejsou dostačující k vysvětlení vzniku mocných pískovcových uloženin, obsahujících velké, „pískovcovým dunám“ podobné struktury. Tyto uloženiny se nacházejí po celém světě a pro uniformitarianismus představují vážný problém. Nicméně připustíme-li možnost rozsáhlé vodní katastrofy, jsou vysvětlitelné snadno. Všimněte si, že právě toto nejzřejmější vysvětlení je vyloučeno, a to z filozofických důvodů.

Sopečné erupce pokryly obrovská území

Některé sopečné erupce zasáhly v minulosti obrovské oblasti; mezi ně patří např. čedičová formace Columbia River Basalt Group v severozápadní části USA. V tomto prostoru pohltilo na 300 jednotlivých lávových proudů území o ploše asi 163 000 km² a hloubky více jak 1,8 km.⁴¹ Láva tryskající ze země byla tak horká a řídká, že se valila přes krajinu na ohromné vzdálenosti. Mezi některými lávovými proudy se místy ukládaly sedimenty, stejně jako zkamenělá dřeva a štěrk. Jednotlivé proudy po sobě následovaly tak rychle, že mezi nimi prakticky nedocházelo k erozi. Poté, co se láva konečně zastavila, byl povrch lávového komplexu rozrušen erozí do formy hlubokých údolí.⁴¹

Obr.: Columbia River Basalts. Zdroj – geology.isu.edu

Jevy jako je tento lze velmi obtížně vysvětlit na základě pomalých a postupných procesů, které pozorujeme na Zemi dnes. Tyto obrovské vulkanické komplexy jsou označovány jako velké magmatické provincie (LIPs – Large Igneous Provinces). Na rozdíl od dnešních sopek se LIPs obvykle nenacházejí podél okrajů zemských desek, ale v jejich vnitřní části.

Vzhledem k tomu, že LIPs jsou mnohem rozsáhlejší⁴² než dnešní sopky, jsou tradiční geologové, vyznávající dlouhé věky, zmateni. Co mohlo vytvořit tak obrovský objem magmatu a jak mohlo být takové množství lávy vyvrženo tak rychle? Navrhují, že příčinou mohly být plášťové termální sloupce (chocholy), tj. rozsáhlé pohyby horké horniny, které směřovaly z hloubky vzhůru k povrchu země. Ale záhada zůstává. Co vyvolalo plášťové chocholy? Proč nejsou dnes pod sopkami žádné chocholy tohoto rozsahu?

Avšak katastrofální Potopa vysvětlení poskytuje. Provalení všech pramenů obrovské propastné tůně a tektonické procesy, rozvinuté v rámci této katastrofy, poskytují vysvětlení, proč docházelo k rozsáhlému pohybu magmatu vzhůru zevnitř země v minulosti, ale nedochází k němu v současnosti.

Žula

Většina lidí je s žulou dobře obeznámena, s jejími barevnými – růžovými, šedými, bílými a místy černými, do sebe zapadajícími krystaly. Žula je odkryta na zemském povrchu ve formě těles nazývaných plutony, které se mohou rozpínat od 10 až do 20 kilometrů. Dlouho se mělo za to, že ke vzniku a vychladnutí žulových plutonů bylo třeba obrovských časových úseků.

Obr.: Žula. Různé barvy jsou způsobeny různými proporcemi minerálů Zdroj – Wikipedia

Předpokládá se, že se ohromné ´balóny´ roztavené horniny (tzv. magmatu) hromadily hluboko uvnitř zemské kůry a v průběhu milionů let vystupovaly pomalu k povrchu. Představte si balón oleje, který stoupá vodou v nádrži. Tato analogie však pokulhává, protože o roztavené žule se říká, že stoupala, a to jako jediné vysoko se tyčící těleso, skrz pevnou horninu.

Poslední příspěvky v časopise Proceedings of the Geologists’ Association vydávaném ve Velké Británii odhalily, že geologové specializující se na žulu opustili myšlenku balónu už dávno. Přední výzkumník, John Clemens, řekl: „Ve skutečnosti skoro všechno, co se vyučovalo o granitickém magmatismu před deseti lety a dříve, je dnes postaveno na hlavu.⁴³ Další autor, W. J. Pitcher, který studoval granity 60 let, řekl, že už dlouho považoval myšlenku samostatného ohromného magmatického tělesa za „urážku rozumu“.⁴⁴

Místo toho se on i další výzkumníci domnívají, že magma stoupalo vzhůru prostřednictvím dlouhých trhlin a prasklin v zemské kůře v obrovských pulsech, vytvářelo žíly, které byly široké jen přibližně metr, a teprve poté se několik kilometrů pod povrchem sloučilo do plutonů miskovitého tvaru. Některé odhady doby výstupu, a to dokonce i pro některé z větších magmatických objektů, činí dokonce jen pět hodin.⁴⁵

Také se tvrdilo, že magmatické těleso je tak velké, a tak dobře izolované hluboko v zemské kůře, že bude trvat věky, než žula vychladne. To však předpokládá, že k přenosu tepla žulou a okolními sedimenty dochází pouze vedením – tj. pomalým procesem chladnutí. Geologové už dlouho uznávají, že v případě žulových intruzí hrají významnou roli pohyblivé látky (kapaliny a stlačené plyny).⁴⁶ Kromě toho se nyní předpokládá, že plutony jsou tvořeny relativně slabými horizontálními horninovými deskami, a nikoliv tělesy tvaru ohromné pyramidy. Tudíž zmenšená mocnost magmatického tělesa a zvýšené ochlazování prostřednictvím pohyblivých látek znamená, že doba chladnutí granitových intruzí je mnohem menší, než se kdysi předpokládalo. [Pro konvekční ochlazování /prouděním/ svědčí i fakt, že byly v žule nalezeny vertikální kanálky se zanesenými minerály. – pozn. edit.]

Další argument pro obrovské stáří žulových intruzí se dotýká hrubozrnné struktury jejich minerálních zrn. Argument vychází z toho, že velké krystaly se vytvářejí dlouhou dobu. Takže pokud se magma ochladilo rychle, struktura by byla jemnozrnná, jako u ztuhlé sopečné lávy nebo třeba sopečného skla.

Ale rychlost chladnutí není jediná věc, která ovlivňuje velikost zrn. Není neobvyklé najít žulovou strukturu u tenkých žil. Tyto tenké téměř vertikální horninové desky by měly chladnout rychleji než žulový pluton, a přesto mají minerální zrna odpovídající velikostí žule. I v hornině podobné žule a označované jako pegmatit, která má také formu žil, se nacházejí dokonce veliké krystaly, v průměru 20 mm i více. Jinými slovy, vysoká rychlost chladnutí není zárukou vzniku jemnozrnné struktury. Kromě toho vykazuje velikost zrn tendenci být konzistentní v celém žulovém tělese (např. Stone Mountain, Georgia, USA), ačkoliv by se dalo očekávat, že vnější okraje budou vychládat rychleji, a tudíž budou mít menší velikost zrn než hornina v centrální oblasti.

Kromě toho se měřením v laboratoři zjistilo, že krystaly plagioklasu, jednoho z minerálů tvořícího žulu, dorostou do velikosti 5 mm (typické pro žulu) už za 1 hodinu.⁴⁷

Badatel v problematice žuly John Clemens naznačuje, že přesvědčení o velkém stáří Země svádělo dlouho geologické uvažování o žule na špatnou cestu. Došel k závěru, že žuly patří k rostoucímu počtu geologických procesů, které jsou „ve své náhlosti katastrofické“. Tolik o pomalém a postupném uniformitarianismu.

Druhé Lyellovo pravidlo se hroutí

Lyell tvrdil, že dnes probíhající procesy by měly být pro vysvětlení dosud objevených geologických fenoménů na Zemi zcela postačující. Od Lyellovy doby geologové pečlivě dokumentovali geologické rysy naší planety a rovněž se věnovali tomu, aby tyto rysy vysvětlili bez odvolávání se na katastrofu.

Nyní, po uplynutí sto padesáti let trvajícího průzkumu rozsáhlých oblastí Země a zveřejňování celých geologických knihoven publikací, map a zpráv, se staré paradigma napíná pod tíhou protichůdných faktů až k prasknutí. Vysvětlovat věci tak, jak si to představoval Lyell, už není možné, a to jsme pouze zavadili o povrch. Seznam problémů by mohl být značně rozšířen.

Warren D. Allmon, ředitel Paleontologického výzkumného institutu v Ithace ve státě New York a mimořádný profesor Věd o Zemi a atmosféře na Cornellově univerzitě, napsal v článku o Charlesu Lyellovi:

„Lyell rovněž prodal geologii jakýsi hadí olej. Přesvědčil geology, že … všechny minulé procesy působily v podstatě stejnou rychlostí, jakou fungují v současnosti (tedy ty, které byly pozorované v historické době). Tento extrémní gradualismus [tj. princip pozvolného postupu – pozn. př.] způsobil četné neblahé důsledky, včetně odmítnutí náhlých nebo katastrofických událostí navzdory pozitivním důkazům, že se staly, a to jen z toho důvodu, že nebyly pozvolné“.⁵⁰

Již zmiňovaný Derek Ager, dříve profesor geologie na univerzitě College of Swansea, se vyjádřil velmi podobně:

„… dovolili jsme, abychom byli podrobeni vymývání mozku za účelem zabránit jakékoliv interpretaci minulosti, která by zahrnovala extrémní procesy a dále procesy, které by mohly být označeny jako ´katastrofické´.⁵¹

Je na čase přestat si nechat vymývat mozek. Musíme nejen odmítnout uniformitarianismus, ale také se podívat na geologická fakta oproštěni od mysli spoutané milióny let. Učiníme-li tak, zjistíme, že fakta lze nejlépe vysvětlit v souladu s historií popsanou v Bibli – což je přesně to, co se Lyell tak usilovně snažil odmítnout. Nalezená fakta odpovídají tomu, co bychom od biblické zprávy o globální katastrofální Potopě za Noemových dnů očekávali.

V příštím pokračování se budeme zabývat posledním ze tří Lyellových pravidel, jehož záměrem je prezentovat pokud možno všechny geologické útvary tak, jako by pro jejich formování byly nezbytné dlouhé časové úseky.

Odkazy

1. Walker, T., Geologická společnost Austrálie se snaží cenzurovat stvoření, inteligentní plán a geologii Potopy, 27. prosince 2008; creation.com/gsa-censor; Walker, T., Londýnská geologická společnost používá tyranskou taktiku, 13. května; creation.com/geological-society-bully.
2. Walker, T., průkopník geologie Nicolaus Steno byl biblickým kreacionistou, J. Creation 22(1): 93-98, 2008; creation.com/steno.
3. Není divu, že se navzájem neshodovali ve všech svých výkladech hornin nebo Písma. Ani moderní kreacionisté by s nimi ve všem nesouhlasili. Nicméně svoji vědeckou práci vykonávali v rámci křesťanského pohledu na svět.
4. Mortenson, T., The Great Turning Points, Master Books, Green Forest, AR, USA, pp. 225-226, 2004, citace Brooke, J., The natural theology of the geologists: some theological strata, in Jordanova, L. and Porter R., Images of the Earth, British Society for the History of Sciences, Monograph 1, 1979, p.45.
5. Strand, H., Earl Douglass a Dinosaur National Monument, National Parks Service; bridgerlandaudubon.org, 6. října 2011.
6. O’Brian, J., Dinosaur disarray, Creation 34(2): 28-31, 2012; creation.com / dinosaur-disarray.
7. Walker, T., Deluge disaster, Creation 26(3): 28-31, 2004; creation.com/deluge-disaster.
8. Catchpoole, D., Death Throes, Creation 31(3): 42-44, červen 2009; creation.com/death-throes.
9. Reisdorf, A.G. a Wuttke, M., Re-evaluating Moodie’s opisthotonic-posture hypothesis in fossil vertebrates Part I: Reptiles – the taphonomy of the bipedal dinosaurs Comsognathus longipes and Juravenator starki from the Solnhofen Archipelago (Jurrasic, Germany), Palaeobiodiversity and Palaeoenvironments 92:119-168, 2012; viz též creation.com/featherless.
10. Fossil jellyfish greeted with derision, Creation 12(4): 21, 1990; creation.com/jelly-fossils.
11. Hagadorn, J.W., Dott, R.H., and Damrow, D., Stranded on a Late Cambrian shoreline, Geology 30(2): 147-150, 2002; see Catchpoole, D., Hundreds of jellyfish fossils! Creation 25(4): 32-33, 2003; creation.com/jellyfosssils.
12. Carwright, P. et al., Exceptionally preserved jellyfishes from the Middle Cambrian, PLoS One 2(10): e1121, 2007.
13. Young dinosaurs roamed together, died together, Eurekalert,16 March 2009; eurekalert.org.
14. Varricchio, D.J. et al., Mud-trapped herd captures evidence of distinctive dinosaur, sociality, Acta Palaeontol. Pol. 53(4): 567-578, 2008.
15. Varricchio et al., ref. 14, p. 570.
16. Snelling, A., Sedimentation experiments: Nature finally catches up!, J. Creation 11(2): 125-126, 1997; creation.com/sednature.
17. Snelling, A.A., Creating opals: Opals in months – not millions of years!, Creation 17(1): 14-17, 1984; creation.com/creating-opals.
18. Watkins, J.J., Behr, H.I., and Behr, K., Fossil microbes in opal from Lighting Ridge – implications for the formation of opal, Quarterly Notes 136, Geological Survey of New South Wales, June 2011.
19. Livesay, G., Mollie Cathleen’s marvellous mysteries, Creation 23(3): 44-46, 2001; creation.com/mollie-cathleen-marvellous-mysteries.
20. Schieber, J., Southhard, J., and Thaise, K., Accretion of mudstone beds from migrating floccule ripples,
Science 318(5857): 1760-1763, 2007.
21. As waters clear, scientists seek to end a muddy debate [Jak se vody čistí, snaží se vědci ukončit bahnitou debatu], December 13, 2007; phys.org.
22. Macquaker, J.H.S. and Bohacs, K.M., On the accumulation of mud, Science 318(5857): 1734-1735, p. 1735, 2007.
23. Akahame, H. et al., Rapid wood silicification in hot spring water: an explanation of silicification of wood during the earth’s history. Sedimentary Geology 169(3-4): 219-228, 15 July 2004.
24. creation.com/geology#petrify.
25. Hayatsu, R., McBeth, R.L., Scott, R.G., Botto, R.E., and Winans, R.E., Artificial coalification study: Preparation and characterization of synthetic mecerals, Organic Geochemistry 6:463-471, 1984.
26. Walker, T., Toy car rocks million-year belief, Creation 29(4): 49, 2007; creation.com/toy- car-rocks-million-year-belief.
27. Kucharski, E., Price, G., Li, H., and Joer, H.A., Laboratory evaluation of CIPS cemented calcareous and silica sands, Proceedings of the 7th Australia New Zealand Conference on Geomechanics, South Australia, pp. 102-107, 1996; Kucharski, E., Price, G., Li, H., and Joer, H.A., Engineering properties of sands cemented using the calcite in situ precipitation system (CIPS), Exploration and Mining Research New 7:12-14, January 1997.
28. Wieland, C., Forests that grew on water, Creation 18(1): 20-24, 1995; creation.com/forest, prokazuje, že fosilní „kořeny“, tzv. stigmaria, nejsou na místě.)
29. Ager, D.V., The Nature of the Stratigraphical Record, Macmillan, London, p. 46-47, 1987; Ager, D.V., The New Catastrophism, Cambridge University Press, p. 49, 1993.
30. Ager, D.V., The New Catastrophism, Cambridge University Press, p. 49, 1993.
31. Ager, D., The Nature of the Stratigraphical Record, Mcmillan, pp. 1-13, 1973.
32. Sloss, L.L. (ed.), The Geology of North America, Vol. D-2, Sedimentary Cover – North American Craton: U.S., The Geological Society of America, ch. 3, pp. 47-51, 1988.
33. Jones, D.C., and Clark, N.R., Geology of the Penrith 1 : 100.000 sheet 9030, NSW Geological Survey, Sydney, p. 3, 1991.
34. Branagan, D.F., and Packham, G.H., Field Geology of New South Wales, Department of Mineral Resources, Sydney, p. 38, 2000.
35. Assessment of Groundwater Resources in the Broken Hill Region, Geoscience Australia, Professional Opinion 2008/05, ch. 6, 2008, www.environment.gov.au.
36. Day, R.W., et al., Queensland Geology: A Companion Volume, Geological Survey of Queensland, Brisbane, pp. 127-128, 1983.
37. Austin, S.A.., Interpreting strata of Grand Canyon, in Austin, S.A. (editor), Grand Canyon – Monument to Catastrophism, Institute for Creation Research, Dallas, TX, p. 30, 1994.
38. Jones, D.C. and Clark, N.R. (eds.), Geology of the Penrith 1 :100.000 Sheet 9030, New South Wales Geological Survey, Sydney, pp. 10,14, 1991.
39. Woodford, J., Rock doctor catches up with our prehistoric surf, The Sydney Morning Herald, p.2, 30 April 1994.
40. Blake, P., Creationist weds Three Sisters: evidence that creationists don’t know which bed they are in, The Skeptic 24(1): 49-51, 2004.
41. Celkový objem lávy přesahoval 170 000 km3. Woodmorappe, J. and Oard, M.J. Field studies in the Columbia River basalt, Northwest USA, J. Creation 16(1): 103-110, April 2002; creation.com/field-crb.
42. Často pokrývají území o rozloze několika milionů km2 a objem lávy dosahuje řádu milionů km3.
43. Clemens, J.D., Granites and granitic magmas: strange phenomena and new perspective son some old problems, Proc. Geologists’ Asoc.116:9-16, p. 15, 2005.
44. Pitcher W.S., Invited comment on Clemen’s “Granites and granitic magmas”, Proc. Geologists’ Asoc.116:21-23, p. 21, 2005.
45. Clemens, ref. 43, p. 14.
46. Guilbert, J.M. and Park, C.F., The Geology of Ore Deposits, W.H. Freeman and Company, New York, pp. 26-43, 1986.
47. Clemens, ref. 43, p. 15.
48. Hergenrather, J., Noah’s long-distance travellers: Quartzite boulders speak powerfully of the global Flood, Creation 28(3): 30-32, 2006; creation.com/noahs-long-distance-travelers.
49. Klevberg, P. and Oard, M.J., Paleohydrology of the Cypress Hills formation and flaxville gravel. In: Walsh, R.E. (editor), Proceedings of the Fourth International Conference on Creationism, Creation Science Fellowship, Pittsburgh, Pennsylvania, p. 373, 1998.
50. Allmon, W.D., Post gradualism, Science 262:122, 1993.
51. Ager, D.V., The Nature of the Stratigraphical Record, MacMillan, London, pp. 46-47, 1987.
52. Masters, P., Heritage of Evidence in the British Museum, The Wakeman Trust, London, pp. 98-103, 2004.
53. Masters, ref. 52, pp. 52-54.
54. Conolly,R. and Grigg, R., Flood! Creation 23(1): 26-30, 2000; creation.com/many-flood-legends.
55. Walker, T., A Biblical geological model, in: Walsh, R.E. (editor), Proceedings of the Third International Conference on Creationism (Technical Symposium Sessions), Creation Science Fellowship, Pittsburgh, PA., pp. 581-592, 1994.
56. Oard, M., The geological column is a general Flood order with many exceptions; in: Reed, J.K. and Oard, M.J. (eds.), The Geologic Column: Perspectives Within Diluvial Geology, Creation Research Society, Chino Valley, AZ, ch. 7, pp. 99-119, 2006.
57. za předpokladu, že příslušné prekambrické horniny jsou horniny uložené během Potopy
58. Baumgardner, J.R., Runaway subduction as the driving mechanism for the Genesis Flood; in Walsh, R.E. (ed.), Proceedings of the Third International Conference of Creationism, Technical Symposium Sessions, Creation Science Fellowship, Pittsburgh, pp. 63-75,1994.
59. Oard, M.J., The Origin of Grand Canyon Pt. IV: The Great Denudation, CRSQ 47(2): 146-157, 2006.
60. Oard, M.J., An Ice Age Caused by the Genesis Flood, Technical Monograph, Institute for Creation Research, El Cajon, CA, pp. 135-149, 1990.
61. Oard, M.J., The extinction of the woolly mammoth: was it a quick freeze? J. Creation 14(3): 24-34, 2000; creation.com/snapfreeze.
62. Oard, M.J., Ancient Ice Ages or Gigantic Submarine Landslides? Creation Research Society Books, Chino Valley, AZ, USA, 1997.
63. Molén, M., Diamictites: ice ages or gravity flows?; in: Walsh, R.E. and Brooks, C.L. (Eds.), Proceedings of the Second International Conference on Creationism, Creation Science Fellowship, Pittsburgh, pp. 177-190, 1990.