Které kořisti dávají predátoři přednost?

E. Norbert Smith

(Z Creation.com přeložil M. T. – 10/2011. Translation granted by Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com.)

Dlouho se lidé domnívali, že predátoři dávají přednost kořisti mladé, slabé a nemocné. Tato myšlenka je ústředním motivem koncepce přírodního výběru a jedním z hlavních dogmat, na kterých spočívá evoluce. Celá premisa je však pochybná. Veškerá superstruktura stavící na přírodním výběru jako mechanizmu evoluce se sype jako domek z karet, ukáže-li se, že predátoři ve skutečnosti neloví nejslabší jedince. Když se totiž na věc podíváme blíže, není takový předpoklad ani logický ani podpořený vědeckými důkazy. Přírodní výběr jako evoluční mechanizmus selhává.

Obrázek 1. Želva krabičná, Terrapene ornata. Foto Sean Williams.

Přírodní výběr je spolu s genetickými mutacemi základem, na kterém spočívá většina evolucionistických předpokladů, neboť se má za to, že jde o mechanizmy způsobující během doby změny druhů, lepší přizpůsobení jedinců prostředí a další vymoženosti. Proto se přes 150 let učí, že predátoři loví slabé, mladé a nemocné jedince, a tak „vylepšují“ genofond druhu. Popularizační programy o přírodě nahrazují mnoha lidem četbu vědeckých materiálů, a mnohé z nich opakují dokola poučku, že predátoři jsou s to ulovit pouze slabé kusy zvěře. Opakovaně se dovídáme, že predátoři plní v přírodě zásadní roli tím, že ponechávají naživu jen zdatné jedince, kteří se pak také jako jediní mohou rozmnožovat. O predátorech se soudí, že jsou hnacím motorem evolučního procesu v důsledku toho, že odstraňují ty nejslabší jedince. Takto prý funguje evoluční „výběr nejzdatnějších“. Bez predátorů odklízejících ony méně zdatné je evoluce teorií bez mechanizmu, vědecky bezvýznamnou myšlenkou. Podporují však opravdu vědecká data tenhle scénář?

To, že by se predátoři chtěli bez námahy nasytit a hledali kořist, která by padla na zem a předstírala smrt, místo aby ji honili a čekali na ni v úkrytu, se zdá sebevražedné. A přece se tak řada zvířat chová, je-li napadena predátorem, a zmíněný přístup musí tedy poskytovat určitou úroveň ochrany.

Mláďata jsou šelmě k dispozici pouze po zlomek roku a většina divokých zvířat se těší dobrému zdraví. Kdyby se měli predátoři orientovat jen na lov mladé či nemocné kořisti, brzy by zemřeli hlady. A tahle teorie s sebou nese ještě jeden zásadní problém. Kdyby se predátoři živili nemocnými zvířaty, brzy by patrně onemocněli také. To říká zdravý selský rozum a je to známo přinejmenším od doby Mojžíšovy: „Každý, kdo by jedl zdechlinu nebo rozsápané zvíře, ať domorodec či host, vypere si šaty, omyje se vodou a bude nečistý až do večera. Potom bude opět čistý.“ (Lv 17:15). Lidé všech kultur se učili vyhýbat se konzumaci nemocných zvířat nebo těch, která zemřela na nějakou nemoc.

Většina dravců má při zabíjení sil na rozdávání. Kupříkladu gepard nebo jiné kočkovité šelmy jsou s to ulovit, zabít a sežrat kořist větší než jsou sami. Pud k lovu a zabíjení je pro mnoho predátorů mocnou hnací silou, jak jsme toho denně svědky, pozorujeme-li kočky lovící myši či psy pronásledující kočky nebo králíky. Během 20leté studie na Novém Zélandu se prokázalo, že dobře živené kočky z farem uběhnou za králíky až 3 km, aby je zabily. (1).

Předstírání smrti

Mocným argumentem pro tvrzení, že predátoři netouží po snadné kořisti, je předstírání smrti (tanatóza, pozn. překl.) které se vyskytuje u řady zvířat. Kdyby dravci vyhledávali snadnou kořist, bylo by  sebevražedným jednáním, když oběť padne na zem a předstírá smrt, místo aby utíkala a snažila se skrýt. A přece volí tenhle přístup řada zvířat v případě, že je dravcem napadena – musí jim tedy poskytovat určitou úroveň ochrany. Vyplašíme-li je, mnoho druhů hmyzu spadne na zem a přestane se hýbat. Vylekaný nebo zraněný heterodon plochonosý, Heterodon platyrhinos, se převrací na hřbet a hraje mrtvého. Skoro legrační člověku připadá, že převrátíme-li ho opět do normální polohy, had se opět okamžitě převrátí zpátky na záda. Zdá se, jako by mu cosi říkalo, abys správně „zahrál mrtvého“, musíš ležet na zádech (2).

Existuje i další příklad tanatózy, kterou jsem pozoroval jako kluk a studoval později i jako fyziolog. Pevný krunýř želvy krabičné, Terrapene ornata, jí poskytuje ochranu před většinou predátorů. Chování zmíněných želv spojené s obranou proti dravci má však také hodnotu pro její přežití v širším slova smyslu. Krunýř totiž poskytuje ochranu nejen jejímu tělu, nýbrž i hlavě a nohám, které pod něj prostě zatáhne a přestane se hýbat (3). Předstírá tak smrt a pod její krunýř se zkrátka nikdo nedostane. Takže pes nebo jiná šelma brzy o netečnou želvu ztratí zájem a vypraví se hledat přitažlivější kořist.

Vyleká-li je blížící se dravec, hledá mnoho zvířat útočiště v bezpečném úkrytu. Tahle pasivní odpověď na strach je rovněž běžná, ale méně známá než klasická odpověď bojem či útěkem. Taková zvířata, která se někde přikrčí, zůstávají nehybná a omezí svůj metabolizmus, což se projeví značným omezením dechové i tepové frekvence. Na rozdíl od sympatikodominantní odpovědi bojem či útěkem je tahle pasivní odpověď parasympatikodominantní a snižuje pravděpodobnost, že dravec příslušné zvíře vyslídí a zabije. Tato odpověď byla popsána ve všech hlavních skupinách obratlovců včetně člověka (4). Z toho můžeme bezpečně soudit, že taková rozšířená a zásadní fyziologická odpověď musí mít vysokou hodnotu pro přežití (5).

(sympatický nervový systém, sympatikus = součást autonomního nervového systému, který se podílí na činnosti vnitřních orgánů a cév. Zrychluje činnost srdce, efekt na cévy je odlišný podle orgánu a receptoru, převažuje vazokonstrikce a zvýšení krevního tlaku, rozšiřuje průdušky, zpomaluje činnost trávicího ústrojí, v pohlavním systému působí na ejakulaci, v oku rozšiřuje zornice apod. V řadě případů působí protikladně k parasympatiku. Jeho výrazná aktivace je součástí poplachové reakce, obv. současně s dření nadledvin – sympatoadrenální systém. Ve srovnání s parasympatikem je spíše budivý, za normálních okolností oba systémy pracují v rovnováze. Pozn. překl.)

Podrobnosti toho, jak různá zvířata reagují na strach vyhledáním úkrytu a nehybností, se různí. Snad nejlepším „hercem“ předvádějícím smrt je vačice viržinská, Didelphis virginiana. Když předstírá smrt, frekvence jejího tepu klesá o 98% a vůbec nereaguje na dotek. Můžeme se dokonce dotknout oční rohovky, aniž by zvíře jako za normálních okolností mrklo. Přestože však vypadá bezvládně, je stále při plném vědomí. Jakmile se dravec vzdálí, jeho tep se postupně vrátí k normálu. Vrátí-li se predátor, tep vačice se opět zpomalí, i když se jí šelma nedotkne, což svědčí jasně o tom, že je při vědomí a sleduje své okolí (6).

Obrázek 2. Vačice viržinská předstírající smrt. Foto autor.

Představení, které vačice předvádí při tanatóze, jí vyneslo účast v jednom idiomu americké angličtiny. O lidech se říká, že „hrají vačici“ (česky by se řeklo „dělají mrtvého brouka“), nereagují-li na dění kolem sebe. Existuje i podobná, a dokonce ještě častější fráze, kterou někdy slyšíme, slova o tom, že je někdo „strachy bez sebe“. Chování vačice je tedy dalším příkladem odpovědi pomocí předstírané smrti neboli tanatózy, který rovněž zajišťuje vysokou úroveň ochrany před predátory /7, 8/.

Rovněž v Písmu je skvělý příklad podobné odpovědi z velmi nečekaného zdroje. Mnozí se shodují v tom, že římští vojáci byli nejlépe vycvičenými a nejposlušnějšími válečníky své doby. Avšak poté, co byli svědky tělesného zmrtvýchvstání Ježíše Krista, byli i tihle zkušení bojovníci ochromeni strachem a předstírali smrt. „Strážci byli strachem z něho bez sebe a strnuli jako mrtví“ (Mt 28:4).

Význam smrtící štvanice

Psi jsou dobře známí tím, že s chutí prohánějí věci od hraček, které mají pro posílení žvýkání, až po sousedovu kočku a automobily. A zrovna tak se věci mají s většinou predátorů. Zdá se, že mají z průběhu štvanice a zabití radost. Uvedu teď pár příkladů ilustrujících tenhle důležitý, ale málo zdůrazňovaný aspekt chování šelem.

Herpetologové běžně vědí, že je těžké přimět hady chované v zajetí k pozření potravy, kterou neulovili. Například u krajt uplyne někdy několik měsíců, než přijmou mrtvou kořist. Choval jsem doma 23 let hroznýše královského a často jsem ho krmil králíky, které právě někde přejeli. Když jsem ho však chtěl přimět, aby takovou potravu přijal, musel jsem mrtvého králíka ohřát v mikrovlnce, a teprve pak mu ho strčit do klece; jedině na takovou potravu se pak vrhl. Hroznýši mají labiální tepelná čidla a dávají přednost teplé kořisti. Takové pudové chování pomáhá mnoha zvířatům vyhnout se pohlcení mrtvé kořisti, ze které by se mohli infikovat.

Existují však i výjimky. Je známo, že supové se živí zvířaty, která zemřela přirozenou smrtí, stejně jako oběťmi dopravních nehod. Jejich žaludeční kyselina je totiž výjimečně koncentrovaná, a to jim umožňuje strávit zdechliny v rozkladu zachvácené botulotoxinem a dalšími bakteriemi smrtelnými pro ostatní saprofágy. O jestřábech, vačicích a několika dalších druzích zvířat se rovněž ví, že se živí mršinami, aniž jim to nějak ublíží.

Pumy

Když jsem dokončoval svou doktorskou práci o aligátorech ve Welderově přírodní rezervaci v jižním Texasu, potkal jsem jiného doktoranda, Roye McBridea. Byl odborníkem na stopování pum. Než získal doktorský titul, přivydělával si jako lovec stopující a zabíjející pumy ohrožující domácí zvířectvo na farmách amerického jihozápadu a Mexika. Poznal konkrétní pumu-pachatele pečlivým ohledáním mršiny zabitého zvířete. Každé totiž chutnalo něco jiného. Některé preferovaly vnitřnosti jako jsou játra a srdce, které snědly nejdříve. Jiným chutnala více svalovina. Roy byl schopen také říci mnoho o způsobu života té které pumy díky tomu, že sledoval její stopu. Například přecházela-li puma pouze z jedné oblasti do druhé, držela se v níže ležícím terénu a nebylo možno ji zahlédnout. Byla-li však hladová a slídila po kořisti, střídala terény s dobrou vyhlídkou a pátrala v okolí po něčem k snědku.

Pozorování jasně prokazují, že šelmy se nezaměřují systematicky na slabé, nemocné či mladé jedince, jak to evolucionisté dlouho přijímali a učili.

McBride mě upozornil na několik studií, které se vztahují bezprostředně k našemu tématu.

Studie 1 – Texas

Stopoval jednou v jižním Texasu mohutnou pumu, která byla hladová a hledala něco k snědku. Poznal to podle toho, že se zvíře pohybovalo od jednoho místa s dobrou vyhlídkou ke druhému a pátralo po kořisti. Při tomto lovu narazil predátor na živý kus vysoké zvěře s parohy zapletenými do plotu. Stopy prozradily, že puma si jelena prohlížela nejprve z jedné strany, pak z druhé, ale nakonec ho minula a pátrala po jiné kořisti. Kdyby hledala snadnou kořist, jak by nás chtěli přesvědčit evolucionisté, zabila by a sežrala onoho zapleteného jelena, ale neudělala to. O téhle studii a dalších pozorováních pum referuje McBride podrobně ve své magisterské práci (McBride, 1977) (9).

Studie 2 – Mexiko

McBride spolupracoval opět s farmáři při ochraně stád před dravými pumami. V téhle oblasti Mexika se skot dodává na porážku pouze jednou za rok. Některá mladší telata byla odstavena velmi záhy a nestačila ještě na pastvě tempu stáda. Zůstávala tak často pozadu a byla snadným terčem pro pumy. Pumy si však bez výjimky mladých slabých telat nevšímaly a místo toho útočily na 250-300kilové velké zdravé býky a zabíjely je. Tento poznatek opět prokazuje mylnost domněnky, že si tito dravci vybírají slabé jedince, a je tak v přímém rozporu s evolucionistickým dogmatem (10).

Studie 3 – Florida

Pro práci s chovateli ovcí na Floridě vymyslel McBride obojek, z něhož se uvolňuje jed zabíjející pumy či jiné predátory, kteří napadají jehňata. Farmáři nechtěli za účelem tohoto pokusu obětovat jehňata nejsilnější, a dovolili mu tedy umístit obojky na nejslabší a nejmenší jehňata. Pumy však ponechávaly bez výjimky tyhle kusy na pokoji a vybíraly si a zabíjely větší zdravá jehňata. Aby tedy tohle řádění omezili, dovolili mu farmáři instalovat ochranné obojky na největší a nejzdravější jehňata. Ve zmíněném výzkumu pak McBride pokračoval i v Texasu s podobnými výsledky (11). Byli jsme evolucionisty podvedeni. Šelmy netouží po snadné kořisti, jak se nám evolucionisté snažili namluvit. Dávají přednost, a jak se zdá, dokonce nutně potřebují, svou kořist před zabitím uštvat.

Určitě i další faktory ovlivňují to, kterou konkrétní kořist si predátor zvolí. Někteří menší predátoři si snad opravdu vybírají menší jedince. Jiní dravci se zase mohou spokojovat s tím, že využívají vhodné příležitosti a skolí jedince, který se prostě octl v nevhodnou dobu na nesprávném místě. Přesto však mají shora uvedená pozorování svou značnou hodnotu a vědci potřebují více podrobných informací o tom, co rozhoduje při výběru konkrétní kořisti u různých druhů predátorů. Je naléhavě potřeba dále se věnovat bádání v téhle důležité oblasti.

Závěr

Z pozorování jasně vyplývá, že si šelmy nijak soustavně nevybírají slabé, nemocné či mladé jedince, jak dlouho tvrdili a učili evolucionisté. Mnoho predátorů je dost silných na to, aby snadno ulovili a zabili větší zdravou kořist. Zdá se také, že dravci mají potěšení ze štvaní a zabíjení v boji, a že tedy vlastně ani nemají zájem o živou kořist, která se nedá na útěk, když se k ní přiblíží. Předstírání smrti u vačice a jiných zvířat nám jasně ukazuje, že současné názory jsou chybné. Celkový vztah predátor/kořist musíme do hloubky prostudovat a jeho výklad přehodnotit. Zdá se, že se evolucionisté pletou a jeden z úhelných pilířů v základech jejich teorie dostal trhliny a měl by se brzy rozpadnout.

Odkazy

1. Gibb, J.A., Ward, P.C. and Ward. G.D., Natural control of a population of rabbits (Oryctolagus cuniculus (L.) for ten years in the Kourarau enclosure, D.S.I.R Bulletin (Wellington, NZ) 223:88, 1978.
2. Burghardt, G.M. and Green, H.W., Predator simulation and duration of death feigning in neonate hognose snakes, Animal Behavior 36:842–44, 1988.
3. Smith, E.N. and DeCarvalho, M.C., Jr., Heart rate response to fear and diving in the ornate box turtle, Terepene ornata, Physiol. Zool. 58:236–241, 1985.
4. Smith, E.N., Passive Fear: Alternative to Fight or Flight, iUniverse, New York, 2006.
5. Honma, A, Shintaro, O. and Nishida, T., Adaptive significance of death feigning posture as a specialized inducible defense against gape-limited predators, Proc. Biol. Sci. 273(1594):1631–1635, 7 July 2006.
6. Gabrielsen, G.W. and Smith, E.N., Physiological response associated with feigned death in the American Opossum, Acta Physiol. Scan. 123:393–398, 1985.
7. Pasteur, G., A classificatory review of mimicry systems, Ann. Rev. Ecol. System. 13:169–199, 1982.
8. Miyatake, T., Katayama, K., Takeda, Y., Nakashima, A. and Mizumoto, M., Is death-feigning adaptive? Heritable variation in fitness difference of death-feigning behaviour, Proc. Royal Soc. London B: Biol. Sci. 271:2293–2296, 2004; doi:10.1098/rspb.2004.2858.
9. McBride, R.T., Status and Ecology of mountain lions, Felis concolor of the Texas-Mexican border, Master’s Thesis, Sol Ross State University, Alpine, TX, 1977.
10. McBride, R.T., Report on Mountain Lion Survey, Guadalupe Mountains National Park, National Park Service Special Report, p. 3, 1980.
11. McBride, R., The effects of Predator Control on Mountain Lions in Texas;in: Proceedings of Sixth Mountain Lion Workshop, Harveson, L.A., Harveson P.M. and Adams R.W. (Eds.), Austin, TX, p. 72, 2003.