Dopisy čtenářů – archiv
(Z creation.com přeložil M. T. – 05/2012. Vyšlo na stránkách CMI)
E. K. ze Švédska píše v reakci na článek Cože! …žádné brambory?:
Mám dotazy ohledně genetické pestrosti.
Vznikne-li populace z několika málo jedinců, například začnete se dvěma králíky, a pak je necháte se rozmnožovat. Budou vykazovat hromadící se nemoci, až nakonec vymřou?
Nebo se nemocná zvířata časem z další plemenitby vyřadí, a vznikne tak populace zdravá? Máte o tom nějaké poznatky z praxe?
Proč australské králíky příbuzenské křížení neoslabilo, a naopak byli tak úspěšní?
Co se stane, necháte-li takto rozmnožovat uzavřenou populaci zvířat s rychle se střídajícími generacemi jako jsou octomilky? Děkuji Vám za informace uveřejňované na Vašich webových stránkách, které mi moc pomáhají posilovat moji víru.
Z CMI odpovídá Dr. Don Batten:
Milá E.,
Výsledek příbuzenského křížení závisí na několika faktorech, včetně:
- Počtu vrozených vad v populaci. To je ten nejdůležitější faktor. Nemají-li organizmy žádné vrozené vady, pak příbuzenské křížení nepředstavuje problém. To by se například týkalo dětí Adama a Evy (mutace způsobily hromadění genetických defektů až po Pádu v Genesis 3). Bezproblémová příbuzenská plemenitba se rovněž týkala všech zvířat i rostlin stvořených ve Stvořitelském týdnu (Genesis 1).
- Velikosti populace. Právě tenhle faktor Vás zajímal. Není rozhodujícím činitelem v případě, že příslušní tvorové nemají mnoho vrozených vad, ale s rostoucím počtem vad roste význam velikosti populace. Situaci zde však ovlivňuje spíše otázka genetické pestrosti populace, kdy určité zhoubné mutace nejsou přítomny u všech jedinců, než samotná velikost populace.
- Počtu možných potomků. Tvorové s velkou plodností mají větší šanci zbavit se zhoubných mutací.
Situace s australskými králíky je zajímavá. Určitě se jim dařilo výborně, celá jejich záplava pocházela zřejmě z relativně malé populace přivezené do Austrálie roku 1859. Králíci byli sice už na palubách lodí s prvním transportem trestanců i osadníků (1788), ale těm se zřejmě moc dobře nedařilo (asi byli všichni snědeni, jelikož jiného jídla měli v raném období evropské kolonizace připlouvající lidé málo). Současná australská králičí populace pochází hlavně z jedinců zavlečených do země později, ačkoli není jisté, zda šlo o jedinou inportovanou populaci. Zajíci byli v Austrálii vysazeni již dříve (1840?), zdivočeli tu, a roku 1855 přivezli Evropané k likvidaci jejich přemnožení do Austrálie lišky (které pak rovněž lovili). Jak zajícům tak liškám se zřejmě dařilo v zemi velmi dobře. Osadníci pak přivezli i nějaké ty vrabce (1863), kterým se v Austrálii také dobře dařilo.
Zvířat dovezených do Austrálie, tam zdomácnělých a působících nesnáze, je vůbec pěkná řádka (Viz např.: Wikipedia: invazivní druhy v Austrálii). Je obtížné zjistit skutečné počty takto introdukovaných druhů, většinou však šlo o malé populace (snad s výjimkou ropuchy obrovské), a všem se dařilo velmi dobře.
Existuje mnoho příkladů osamělých ostrůvků, které osídlila suchozemská zvířata, zřejmě pouze ve velmi malém počtu, ale všude se jim dařilo velmi dobře.
U plemen domácích psů je však samozřejmě genetických defektů vinou příbuzenské plemenitby celá řada. V některých případech to dokonce ohrožuje jejich zdraví (viz naše články na creation.com o zmutovaných psech či voříšcích; viz i další výklad zde), mnoho plemen však zdravotní potíže nevykazuje. Příbuzenská plemenitba ovšem rovněž kromě toho rozhodně přispívá k vymýcení smrtelných zhoubných mutací z populace, takže má skutečně očistný účinek, jak jste se o něm zmínil. Podobně se šlechtí i rostliny (například kukuřice). Nejprve nechají šlechtitelé příslušný organizmus po několik generací pomnožit, a pak se zkříží dvě vyšlechtěné linie. Výsledkem je „vysoce odolný hybrid“, jehož semenáčkům se daří velmi dobře.
Takže ze šlechtitelské praxe vyplývá, že tvrzení o degeneraci organizmů vzniklých příbuzenskou plemenitbou a s ní spojených problémů například při nové kolonizaci země po Potopě je patrně přehnané (a nezapomínejte, že k Potopě došlo nedlouho po Stvoření, takže počet vrozených vad byl tenkrát mnohem nižší než dnes). Důležitým pramenem informací k celé problematice jsou pak práce Dr Sanforda o genetické entropii předpokládající výrazný nárůst genetických defektů vinou mutací v době po Potopě. Viz Plant geneticist: ‘Darwinian evolution is impossible’ (Rostlinný genetik: „darwinovská evoluce není možná“).
Doufám, že tato informace pomohla.
Srdečně zdraví
Don Batten