Katastrofismus (prosazovali ho zastánci Staré Země a dlouhých věků) – z hlediska přírodních věd: Epizodický, diskontinuitní vývoj, ve kterém jsou delší klidová období prostřídána krátkými, bouřlivými skoky. Katastrofy jsou velmi důležitým evolučním faktorem. Z hlediska geologie: jde o teorii o utváření zemského povrchu (před biblickým Stvořením) náhlými ničivými katastrofami, v současné době neexistujícími, které měly zničit stávající flóru a faunu; obnova nastala buď novým stvořením, nebo evolucí nových organismů. Jednu z prvních katastrofických teorií vyslovil G. Cuvier. Důkaz pro Cuvierovu teorii katastrofismu byl z nynějšího pohledu paradoxní, neboť jím byla dokonalá adaptace druhů na okolní prostředí, a ta by se podle tehdejších názorů za dobu existence Země nestačil realizovat postupnou přeměnou (evolucí).
I když teorie katastrofistů již do značné míry omezily význam Noemovy Potopy pro geologii a propůjčily dějinám Země časový rámec daleko přesahující tradiční biblické pojetí, teprve Lyellovo dílo zasadilo Potopě smrtelnou ránu, když vysvětlovalo vznik veškerých horninových útvarů pomalými a postupnými procesy a upřelo tak Potopě jakoukoli hodnotu pro geologii.
Jeho teorie rovněž prodloužila dějiny Země ještě nad rámec názorů katastrofistů. Lyell se považoval za „duchovního zachránce geologie, který osvobodil vědu od Mojžíšova břemene“ (Porter, 1976, str. 91). Katastrofizmus přitom nevymřel naráz, i když už koncem 30. let 19. století věřila ve význam Noemovy potopy jen hrstka katastrofistů staré Země v Británii, Americe či na evropském kontinentu.
Viz také Historický vývoj geologické časové stupnice založené na vysokém stáří Země.
« Zpět na Rejstřík-index