Humorální patologie ((The theory of humours) je jedna z prvních ucelených koncepcí medicíny – její základní koncept sahá až k Aristotelovi (384–322 př. Kristem), ale byl objasněn a popularizován slavným lékařem Hippokratem (který vytvořil kodex praxe zahrnující „Hippokratovu přísahu“).
Poté se na dva tisíce let stala oporou lékařské víry. Řekové věřili, že tělo se skládá ze čtyř hlavních složek neboli čtyř humorů. Tyto čtyři humory potřebovaly zůstat vyvážené, aby lidé zůstali zdraví.
V teorii se rozlišovaly 4 základní tělesné tekutiny (šťávy): krev, žlutá žluč, černá žluč a hlen. Ty byly spojovány se čtyřmi ročními obdobími: krev s jarem, žlutá žluč s létem, černá žluč s podzimem a hlen se zimou.
Dodnes se užívá označení lidských povah odvozených od těchto šťáv:
- cholerik (řec. chole žluč)
- sangvinik (lat. sanguis krev)
- melancholik (řec. melaina chole černá žluč)
- flegmatik (řec. flegma hlen). Srov. temperament [odtud též spojení slova „humor“ s veselostí: nálada byla podle starověkých lékařů výsledkem pohybu tělesných šťáv, z toho „nálada“, pak „dobrá nálada“]
Použití čtyř „humorů“ jako diagnostického nástroje vedlo k tomu, že lékaři začali hledat symptomy: bylo to poprvé, kdy bylo zaznamenáno klinické pozorování pacienta.