Jsou „pseudogeny“ důkazem lidské evoluce?
Z creation.com přeložil Pavel Akrman – 03/2024. Translation granted by Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com.
„Pseudogen“ znamená „falešný gen“. Vědci tento termín vymysleli pro mnoho nalezených případů genů, které vypadaly jako že kódují proteiny, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. V evolučním pojetí je pseudogen porušený gen, který kdysi kódoval protein. Pak prý někdy v minulosti gen ochromily mutace, tedy chyby při kopírování. Pseudogen byl tedy považován za formu „odpadní“ DNA.
Některé pseudogeny sdílejí lidé, šimpanzi a gorily. Evolucionisté je považovali za chyby a tvrdili, že musí pocházet od společného předka. Podle nich je nesmyslné věřit, že by náhodně vznikla stejná chyba u každého nezávisle neboli že Bůh by úmyslně nestvořil stejné bezúčelné geny jak u lidí, tak u jiných než lidských primátů.1,2
Jsou ale pseudogeny opravdu k ničemu, tedy jen odpadní DNA? Pokud to nejsou chyby a mají nějakou funkci, pak se celý argument „sdílených chyb“ hroutí.
Historie prozření
Argumentace pseudogenu je stejná jako u „zakrnělých orgánů“, opakovaně používaná v minulosti. Kdysi se tvrdilo, že v lidském těle je množství nefunkčních orgánů, které jsou neužitečnými zbytky naší evoluční historie.3 Avšak dnes již žádný informovaný evolucionista neřekne, že nějaký lidský orgán je rozhodně zakrnělý, ve smyslu „bez funkce“. Někteří evolucionisté však nyní nově předefinovali pojem „zakrnělý“ na „se sníženou nebo upravenou funkčností“.4 Ale toto je k ničemu; takto bychom mohli označit u všech druhů libovolnou část těla, přestože má důležitou funkci.
Stejně jako argument pro zakrnělé orgány je i odpadní DNA argument z ticha, tedy klasický logický omyl; jestliže u něčeho neznáme jeho funkci, neznamená to, že nedělá nic. Pokud jsou objeveny funkce pro tyto tzv. odpadní úseky DNA, pak veškeré důkazy o jejich evoluci zmizí stejně tak, jak tomu bylo i s tím dávným, zastaralým seznamem zakrnělých orgánů.
A nyní již víme, že tomu tak je v drtivé většině. Bylo prokázáno, že téměř celý genom je funkční. Za prvé, projekt ENCODE prokázal, že nejméně 90 % lidské DNA je přepisováno do RNA.5 Tudíž něco dělá. Taková RNA se může například připojit k odpovídajícím řetězcům DNA a zabránit tak přečtení genu. Toto je ale jen jeden způsob, jak buňka řídí genovou expresi (tj. kolik je produkováno určitého proteinu).
Ve skutečnosti je genom dokonce polyfunkční. To znamená, že dané písmeno DNA může být součástí více sad instrukcí.
V případě „odpadní DNA“ tedy evolucionisté zvolili přístup, který bránil vědeckému pokroku. Pokud někdo předem předpokládá, že orgán nebo část genomu nic nedělá, pak se jen sotva bude snažit zjistit jeho funkci.
O pseudogenech se začalo pochybovat…
Ohledně pseudogenů u lidí a primátů byly učiněny významné objevy. Za prvé, stejné pseudogeny u různých druhů jsou si nad očekávání mnohem podobnější, než by se očekávalo, pokud mají být odpadem. Například pseudogeny β-globinu u lidí a šimpanzů jsou téměř totožné. Mutace v neužitečném genu by nepodléhaly přírodnímu výběru, protože neovlivňují přežití, a tedy ani reprodukci. Nefunkční gen by tedy mohl volně mutovat. Jenže pokud jsou jen odpadem, proč je u těchto pseudogenů vidět tak málo mutací?
Jinými slovy, vysoký stupeň podobnosti pseudogenů svědčí o tom, že funkci mají, a že to má také silný vliv na přežití. Pokud by pseudogeny mohly mutovat, udělaly by to nesčetněkrát, zvláště pak v evolučním časovém měřítku.
Příběhu opravdu zvoní umíráček
Evoluční povídka o pseudogenech β-globinu byla již dříve zpochybněna.6,7 Ale práce zveřejněné v roce 2021 ukazují, že pseudogeny mají skutečně funkci. Hrají zcela zásadní roli při tvorbě červených krvinek (erytropoéza).8
Autoři prokázali, že k tomuto je nezbytný právě pseudogen HBP1, a že se to děje „vazbou proteinu RBP (protein vázající se na RNA) na ribonukleoprotein HNRNPA1, čímž dojde ke zvýšení citlivosti receptoru TAL1, klíčového regulátoru erytropoézy.
Je jasné, že takovéto pseudogeny nejsou zbytečné evoluční relikvie.
A nejsou to jen tyto pseudogeny, o kterých se již ví, že jsou funkční. Chybějí však nové studie, a proto zůstává funkce mnoha dalších zatím neznámá. Tím hlavním důvodem, proč vědcům trvalo tak dlouho, než objevili funkci pseudogenů, je právě evoluční předpoklad o pseudogenech. Autoři studie z roku 2021 tento problém uznávají a uvedli:
„Je možné, že právě kvůli tradičnímu názoru, tedy že pseudogeny jsou nefunkční evoluční relikvie, byly funkčně charakterizovány jen desítky lidských pseudogenů.“
Dále napsali:
„Závěrem lze říci, že pseudogeny představují zcela novou vrstvu v toku genetických informací. Vysoce ucelený rámec zpracovaný v této studii poskytuje prototyp ke stanovení funkce pseudogenů za normálních a patologických podmínek. Očekává se, že v budoucnu dojde ke značnému rozšíření průzkumu druhově specifických regulačních funkcí pseudogenů nebo alespoň studií populačně specifických pseudogenů.“
Společný design
Argument o pseudogenech tímto padá do prachu. Pseudogeny nepředstavují odpadní DNA, kterou lidé, šimpanzi a gorily sdílejí díky společnému předku. Pseudogeny jsou naopak příkladem společného designu – Bůh používá stejný design nebo plán ve více organismech.
Není překvapením, že mnohá Boží stvoření mají ve svých tělech podobnou strukturu a podobnosti ve svých genetických plánech. Inženýr často používá v různých navržených objektech (např. auta, motocykly, kola a letadla) stejné díly. Pokud by byl každý organismus úplně jiný, mohlo by to budit dojem, že život navrhl ne jeden, ale mnoho různých designérů.
A protože zvířata nejvíce podobní člověku jsou šimpanzi a gorily, není vůbec překvapivé, že naše DNA je podobná jejich DNA více než DNA jiných druhů. Přesto je však mnohem odlišnější, než evolucionisté očekávali.9
Evoluce: brzda vědy
Celý tento argument pro „odpadní DNA“ je jen dalším případem v řadě, kdy evoluce brání vědeckému pokroku. Brzdou při výzkumu funkcí pseudogenů byl chybný předpoklad, že jsou zbytečnými evolučními pozůstatky.
Mnozí evolucionisté použili sdílené pseudogeny jako „čarovnou hůlku“, ve snaze popřít inteligentní plán. Avšak jejich postoj závisel výhradně na víře, že tyto geny nic nedělají. Je čas nechat tento špatný argument odejít do propadliště dějin.
Odkazy a poznámky
- Luskin, C., Blast from the Past: Eugenie Scott’s failed prediction on pseudogenes, evolutionnews.org, 20 Jan 2020.
- Woodmorappe, J., Are pseudogenes ‘shared mistakes’ between primate genomes? Creation 14(3):55–71, 2000; creation.com/pseudogene.
- Bergman, J., Do any vestigial organs exist in humans? J. Creation 14(2):95–98, 2000; creation.com/vestiges.
- Doyle, S., Vestigial arguments: remnants of evolution, creation.com/vestigialarguments, 11 Jun 2008.
- Batten, D., Dazzling DNA: Huge study highlights stupendous design in human DNA, Creation 35(1):38, 2012; creation.com/dazzling-dna.
- Moleirinho, A. et al., Evolutionary constraints in the β-globin cluster: The signature of purifying selection at the δ-globin (HBD) locus and its role in developmental gene regulation, Genome Biology and Evolution, 5(3):559–571, 2013.
- Anderson, B., Shared mutations in the human and chimpanzee β-globin pseudogenes is not evidence for a common ancestor, J. Creation 25(1):10–12, 2011; creation.com/beta-globin-pseudogenes.
- Ma, Y., et al., Genome-wide analysis of pseudogenes reveals HBBP1’s human-specific essentiality in erythropoiesis and implication in β-thalassemia, Science Direct 56(4):478–493, 2021.
- Batten, D., The myth of 1%: Human and chimp DNA are very different, Creation 36(1):35–37, 2013; creation.com/1-percent-myth-dna.