Toto je druhá část článku, jehož první část jsme zde před časem publikovali pod názvem Fosilní záznam NENÍ „ohromujícím důkazem evoluce (1)“.

O čem svědčí fosilní záznam (2)

Z odborné literatury vybral Pavel Kábrt. Poprvé zde publikováno 2. 8. 2017.

Zkameněliny, které nacházíme v zemských vrstvách, poskytují zcela neevoluční obraz naší minulosti. Vyskytují se náhle, bez předchozích údajných spojovacích článků pro daný druh, vyskytují se na místech, kde by být neměly, zatímco tam, kde by je darwinisté čekali, nejsou. Silně prokazují neměnnost daných tvorů (stagnaci), takže zcela odpovídají biblickému historickému záznamu o jednorázovém stvoření oddělených typů čili stvořených druhů organizmů, které byly následně z povrchu zemského smeteny celosvětovou potopou. Zkameněliny vykazují nulovou evoluci života a přírody na této zemi.

Aby i přesto mohli evolucionisté na zkamenělinách prokazovat svoje evoluční mýty a bajky, musí o fosilním záznamu mlžit, lhát, vytvářet krkolomné teorie, doufat, že budoucí nálezy jim přinesou úlevu a kýžené důkazy nebo prostě o nepříjemných nálezech mlčet – s touto taktikou začal už Darwin a parta jeho pohrobků, zamilovaná do dogmatu evoluční báchorky, se v těchto nečestných nečistých praktikách od té doby velmi zdokonalila. Z toho důvodu je obraz zkamenělin, jak jej podává škola studentům, silně pokroucen a zcela deformován oproti skutečnosti. Podívejme se nyní detailně na tyto evolucionistické praktiky, které nejsou vědou, ale mýtotvorbou, evolučním darwinistickým dějepisem, který nepopisuje reálnou minulost, ale smyšlené fantazie o minulosti tak, aby odpovídaly evolučnímu dogmatu.

Zkameněliny na „nevhodném“ místě

Formace Salt Range, Pákistán

Formace Salt Range se nachází na úpatí pohoří Karakorum, mezi řekami Indus a Jhelum v severovýchodním Pákistánu, a již od 19. století byla zdrojem mnoha polemik. Solná ložiska jsou situována pod pískovcem v Kehwra (dříve známým jako purpurový pískovec – Purple Sandstone), který je kambrického stáří (vznikl údajně před 542 a 488 miliony let).¹⁴ Přítomnost botanických pozůstatků v solných ložiskách upoutala pozornost geologů již v roce 1927.¹⁵ Vzhledem k tomu, že zde nalezené zkameněliny rostlin byly moderní duby, bylo formaci Salt Range přisouzeno terciérní¹⁶ stáří.

Formace Salt Range v provincii Paňdžáb v Pákistánu

V roce 1944 uvedl Sahni¹⁷ celou řadu zkamenělin nalezených v solných vrstvách: kousky dřeva krytosemenných (kvetoucích) rostlin, tracheidy (cévice umožňující transport tekutin) nahosemenných (nekvetoucích rostlin, jako jsou borovice), a minimálně jeden dobře zachovalý typ okřídleného, šestinohého hmyzu se složenýma očima. Zkameněliny byly nalezeny i v soli dolomitických sekvencí. Stáří stanovil Sahni jako eocenní (údajně před 56 až 34 miliony let, tedy až po vyhynutí dinosaurů). Nicméně detailní terénní studie mnoha geologů prokázaly, že pískovec v Kehwra je kambrického stáří a že podložní formace Salt Range se nachází v normální poloze (tzn. nikoliv nasunuté), a proto musí být prekambrického stáří.¹⁸ Sahni pokračoval ve výzkumech s velkou opatrností a pečlivostí a uvnitř bloku dolomitu nalezl kus zuhelnatělého dřeva. Vyjmutí nových zkamenělin (pletivo dřeva) z dolomitu dokonce demonstroval před účastníky geologického setkání ve Velké Británii.¹⁹ Jeho úsilí přisoudit této anomální (dislokované) statigrafické pozici nasunutí selhalo, protože by to zpochybnilo některé ze základních principů geologie, a přiznal:

Docela nedávno předložil alternativní vysvětlení pan Gee. Navrhl, že krytosemenné a nahosemenné rostliny i hmyz z oddělení Saline mohou představovat velmi vyvinutou kambrickou a prekambrickou flóru a faunu! Jinými slovy se naznačuje, že se tyto rostliny a živočichové objevili v oblasti Salt Range o několika stovek milionů let dříve než tomu bylo kdekoli na světě. Člověk by stěží uvěřil, že by dnes jakýkoli geolog mohl takovou myšlenku navrhnout vážně.²⁰

Zprávy o nálezech zkamenělin ve formaci Salt Range pokračovaly i v průběhu 50. let. Nicméně najednou se objevilo ticho, a ačkoli moderní výzkumy zařadily tuto formaci do eokambria (pozdní prekambrium)²¹, nalezl jsem pouze jeden článek z poslední doby, který zmiňuje objev úlomků dřeva v solných dolech Khewra, ale odmítá je jako pozdější intruze a zcela tak ignoruje Sahniho pádné důkazy o umístění in situ (tj. na původním místě)²². Je příznačné, že novější geologický spis zveřejněný v roce 2009, který požaduje ochranu lokalit s fosíliemi, popisuje Salt Range jako prekambrickou formaci, ale neobsahuje ani jedinou zmínku o jakýchkoliv zkamenělinách!²³

Formace Roraima, Venezuela

V roce 1966 oznámil Stainforth objev pylu ve formaci Roraima, v křemenných pískovcích, které tvoří pověstné venezuelské tepuis – stolové hory.²⁴ Působivá krajina, která je proslulá jako dějiště fiktivního Lost World (Ztraceného světa) od Arthura Conana Doylea, a také přítomností nejvyššího vodopádu světa (Angel Falls), je však v důsledku Stainforthova objevu pro evolucionisty ohavná. ´Jednomyslně´ přijaté, radiometricky stanovené evoluční stáří formace je 1,8 miliardy let, což ji řadí do paleoproterozoika, do doby, kdy podle evolučního scénáře neexistovaly zelené (fotosyntetizující) rostliny! Bylo vynaloženo zoufalé úsilí tento problém uspokojivě vysvětlit, ale marně²⁵; konečný Stainforthův závěr je dokonale výstižný: „Nenabízíme žádné řešení tohoto paradoxu, zůstává to velmi zajímavým problémem.“

Obratlovci z Ediacara

Město Ediacara v jihoaustralském Flinders Range je místem ´nejčasnějšího´ (pozdně prekambrického) výskytu mnohobuněčných organizmů, významně odlišných od ´pozdějších´ (v evolučním datovacím schématu). Ačkoli první zkamenělina náležející do tohoto období a bioty (tj. souhrnu živočichů a rostlin), Aspidella terranovica, byla nalezena na Newfoundlandu v roce 1868, bylo to právě u Ediacary, kde byla objevena celá řada neobvyklých tvorů. Nyní se pozdní prekambrium nazývá Ediakaran (též Ediakara). Většinu fosilií reprezentují bezobratlí ve tvaru trubice a pera, bez zřejmých novodobých protějšků.

Následně v roce 2003 oznámily různé zpravodajské kanály objev nejčasnějšího obratlovce (strunatce) ve stejné zóně.²⁶ Přestože je považován za „nejhlubší část stromu života“,²⁷ nemá tento tvor jméno a jak je zvykem téměř okamžitě se vytratil! Zpočátku vyvolal nález trochu rozruchu, ale poté byla vědecká obec tak zmatená, že se o zkamenělině záměrně přestalo mluvit. Na rozdíl od jiných situací, kdy byla nalezena taková vyzývavá, do dané vrstvy se nehodící zkamenělina, se tentokrát v hlavním proudu vědeckých médií neobjevila spousta článků zatlačujících objev do pozadí. Zkamenělina zůstává celkově ignorována, což může znamenat jen jednu věc: jde o skutečný problém pro evoluční scénář původu života. A to proto, že posunuje vývoj prvních obratlovců mnohem hlouběji do minulosti, a tím zanechává nepřiměřeně krátký čas pro vývoj jejich předchůdců. A aby byly věci ještě horší, neexistuje zde nic, co by v kontextu zkamenělin spojovalo tohoto obratlovce s dřívějšími obdobími. Vypadá to, že obratlovci prostě vyskočili na scénu života z nezjistitelných, a dokonce i nepředstavitelných předků!

Cévnaté rostliny v kambriu

Běžná současná paleobotanika zastává názor, že první suchozemské cévnaté rostliny se vyvinuly ve svrchním ordoviku (před 450 miliony let), a to navzdory časnějším důkazům z východní Sibiře o tom, že existovaly již v kambriu (před 540 miliony let).²⁸ Podobné důkazy byly nalezeny ve Švédsku a Estonsku.²⁹ Vzhledem k tomu, že pyl byl nalezen již v paleoprekambrických horninách a cévnaté rostliny v pozdním prekambriu, neměly by být cévnaté rostliny v kambriu překvapením, až na to, že by to posunulo vývoj rostlin velmi daleko zpět a do oblasti sedimentárního záznamu notoricky známého malým množstvím zkamenělin. Tyto fosílie také znamenají nečekaný konec pro mediálně oblíbenou a v paleoklimatických hypotézách hojně prezentovanou představu o Zemi jako sněhové kouli,³⁰ která předpokládá, že ve svrchním prekambriu byla naše planeta pokryta ledem. Zalednění mělo záhadně skončit těsně před začátkem kambria, což vedlo ke skutečné explozi organizmů se šokující rozmanitostí forem.

Zvířata zkamenělá v abnormálním prostředí

Existuje ještě další kategorie ´zkamenělin na nevhodném místě´, o které se málokdy hovoří: fosílie zvířat, která žila v úplně odlišném prostředí než bylo to, ve kterém zkameněla.

1. Hadrosauři (kachnozobí dinosauři) byli nalezeni v mořských sedimentech, v geologické formaci Bearpaw Shale v Montaně.³¹ Ačkoliv byli objeveni v roce 1900 a popsáni v roce 1902, bylo jejich objevení absolutní většinou paleontologů přehlíženo (suchozemská zvířata pohřbená v mořských sedimentech nejsou úplně tím, co očekávali!) až do roku 1979. Nadále i v současné době jsou tyto objevy připomínány jen zřídka, přestože jejich seznam významně vzrostl, což prakticky vylučuje náhodné pohřbení na otevřeném moři.
2. Zkameněliny nodosaurů (obrnění suchozemští dinosauři) byly nalezeny ležící vzhůru nohama v mořských sedimentech (obsahujících křídu) v západním Kansasu.³² První byl nalezen v roce 1870 slavným O. C. Marshem, objevitelem apatosaura.³³
3. V roce 2011 byla v dehtových píscích poblíž Fort McMurray v Albertě objevena kostra ankylosaura,³⁴ další velké překvapení, protože písky jsou mořské usazeniny, které již vydaly zkameněliny mořských plazů (mosasaurů).

Toto je jen několik z mnoha možných příkladů. Četnost a velký zeměpisný rozsah těchto nálezů poukazují spíše na významnou vodní katastrofu než na nahodilý transport zdechlin stovky kilometrů daleko do otevřeného moře.³⁵ To platí zvláště proto, že i velké mršiny, včetně kostí, jsou rychle zkonzumovány mnoha oceánskými tvory, o čemž svědčí absence rybích a velrybích koster na dně oceánu!

To znamená, že celkový obraz fosilního záznamu není takový, jaký by si Darwin a darwinisté od jeho doby přáli. Zkameněliny na nevhodném místě a nedostatek přirozených vysvětlení pro akumulaci zkamenělin (jiných než je Noemova Potopa) jsou pro evoluci vážným problémem.

Kambrická exploze

Během svého posledního školního volna prováděl Darwin během léta ve Walesu terénní práce s Adamem Sedgwickem. Byl to právě ten Sedgwick, který byl známý tím, že zavedl pojmenování kambrický systém (podle starověkého jména pro Wales, Cambria). Darwin si byl u kambria dobře vědom něčeho neobvyklého: celá řada zkamenělin nalézaných v kambrických vrstvách vypadá, jakoby do fosilního záznamu odněkud spadla; jsou bez jakýchkoliv primitivnějších předchůdců z nižších vrstev prekambria, se kterými by je bylo možné propojit. Jak se Darwin vyjádřil ve své knize O původu druhů:

Na otázku, proč nenacházíme záznamy o těchto rozsáhlých pravěkých obdobích, nemohu dát žádnou uspokojivou odpověď. Několik z nejvýznamnějších geologů v čele se sirem R. Murchisonem je přesvědčeno, že v organických pozůstatcích ve vrstvách nejnižšího siluru [kambria] spatřujeme úsvit života na této planetě.³⁶

Murchison měl na mysli Stvoření, a to muselo Darwina opravdu frustrovat, jak připustil o několik odstavců dále:

Celá záležitost musí v současnosti zůstat nevysvětlitelná; a může být skutečným argumentem k pádnému popření mých názorů, o kterých zde pojednávám.

Darwinovým definitivním řešením byl útěk do budoucnosti, kdy fosilní záznam poskytne důkazy, které prokážou, že on měl pravdu a Murchison se mýlil. Jenže v jednom z těch ironických zvratů historické vědy se ukázalo (když byl život objeven v prekambriu), že se mýlil Murchison i Darwin! Přestože byla objevena určitá prekambrická fauna, i ta se jevila tak, že ´náhle vpadla´ na scénu a nic ji nespojuje s kambrickou explozí a neumožňuje kambrickou explozi vysvětlit. Řečeno Gouldovými  slovy:

… a problém kambrické exploze zůstal stejně nepoddajný jako dříve – ne-li více, protože náš zmatek nyní nespočívá na neznalosti, ale spíše na znalostech povahy prekambrického života.³⁷

To byla nepochybně pravda, protože jediná známá prekambrická fauna (fauna z Ediacara, viz výše), i když se časem ukázalo, že měla globální rozšíření, představuje podle evolucionistů neúspěšný pokus. Ediacarské fosílie nejsou považovány za předky kambrických a pozdějších forem života.

Proč zůstaly nejjednodušší formy života, které se rychle reprodukují, tak dlouho osamocené? Proč se vyvíjely v průběhu dlouhého času jen do mírně složitějších forem, aby teprve poté došlo k explozi těch nejrozmanitějších forem života, které kdy žily? Tak či onak to vypadá, že mezi darwinovskou evolucí a geologickým časem je jen prapodivný a chatrný vztah. Protože kambrická exploze představuje tak vážný problém, evolucionistické kruhy ji prezentují tak, aby byla pro ně stravitelnější a pro darwinovské skeptiky méně použitelnou. Dnes nejobvyklejší postoj je, že se jedná o kambrickou ´pomalou roznětku´. Jak se dostává na světlo více zkamenělin, zápolí se s nimi tak, aby zapadly do pořadí v rámci kambria, což mnohým umožňuje věřit, že neexistovala žádná exploze, a že míra změn během tohoto časového období nebyla vyšší než ve většině ostatních fází života na Zemi. Nicméně modrozelené řasy zůstaly zřejmě nezměněny po více než dvě a půl miliardy let (nemluvě o následující půl miliardě let, protože se morfologicky nezměněné objevují dnes), a pak se téměř všechny kmeny objevily v časovém okně o rozpětí asi 100 milionů let. Uvážíme-li evoluční inovace, ke kterým muselo dojít, je to jen geologické mrknutí oka.

Následovat bude seznam faktů a nechám čtenáře, aby si sám učinil závěry. Rovněž pomineme výše uvedené ´zkameněliny na nevhodném místě´, zejména prekambrický hmyz, takže celá záležitost bude diskutována výhradně na základě přijímaných evolučních údajů.

Po ediakarské fauně, na samém začátku kambria, vstoupila na scénu další podivná fauna. Podle východosibiřského naleziště, kde byla poprvé objevena, je známá jako tommotská fauna a představuje první výskyt mineralizovaných (lasturnatých) zvířat: ramenonožců, trilobitů, archeocyátů (první stavitelé ´útesů´, ale nikoliv koráli), měkkýšů, ostnokožců a řady problematických tvorů bez novodobých analogií. Brzy poté, ve středním kambriu, se odehrála skutečná ´exploze´, neboť se náhle objevila neuvěřitelně rozmanitá zvířena. Jako první (1909) a dosud nejslavnější bylo odkryto naleziště známé jako burgeské břidlice (Burgess Shale) v národním parku Yoho v Britské Kolumbii. Později byla podobná fauna objevena na Sirius Passet v Grónsku a v Chengjiangu v čínské provincii Yunan.

Lokalita Burgess Shale poskytla celkem 9 nových kmenů a 13 unikátních členovců, kteří nebyli nalezeni v sedimentech nikdy předtím ani potom³⁸. Žádného z nich nelze odvodit (v evolučním smyslu) z předchozích zkamenělin. Co je rovněž šokující (pro darwinistu), je skutečnost, že většina z těchto nových tvorů měla tělesnou stavbu, která v současnosti neexistuje. Tvorové s 5 očima (Opabinia) a někteří s lichým počtem (7) párů končetin (Hallucigenia) nebyli tehdy žádnou zvláštností. Zvláštností se nestali ani později, protože z fosilního záznamu zcela zmizeli. V současnosti mají všichni tvorové sudý počet párů končetin. To samé platí i pro oči.

A co je na fauně z Burgess Shale opravdu pozoruhodné, je fakt, že ačkoliv se jedná o první nahromadění prakticky všech známých kmenů, nebyl od té doby objeven ani jeden nový kmen. Tyto nalezené zkameněliny vykazovaly diverzitu v tělesných tvarech, která nebyla ve fosilním záznamu už nikdy nalezena. Gould to nazval „decimování a diverzifikace“. Podle jeho názoru může život začínat velkým množstvím plánů, z nichž většina je následně odstraněna. To je údajně dostačující pro vysvětlení veškeré biologické rozmanitosti, kterou lze pozorovat³⁹, ale současně jde o úplný protiklad darwinovské evoluce. Původ s modifikací by měl postupovat od jednoduchého až po složité. Místo toho se největší evoluční inovace objevují náhle, bez předchůdců, a žádné nové větší inovace nenastanou, zatímco několik počátečních druhů vyhyne.

Neodarwinovští evoluční biologové se pokoušeli kambrium vysvětlit spekulací o ´absenci konkurence´. Tato hypotéza je založena na myšlence, že prakticky všechny ekologické niky byly otevřené a připravené přijmout jako úspěšný téměř každý experiment života (tj. jakýkoliv více či méně neobvyklý výsledek mutací), protože vážná konkurence byla ještě daleko v budoucnosti. To by samozřejmě vyžadovalo neuvěřitelně vysoký potenciál pro rychlé a spojité změny, příležitost, které už nikdy poté nebylo dosaženo. Gould byl v této záležitosti skeptický:

Kambrická exploze byla příliš veliká, příliš různorodá a příliš výlučná. Já prostě nemohu přijmout, že pokud organizmy mají vždy potenciál k diverzifikaci tohoto druhu – a přitom pouze zvláštní ekologie spodního kambria umožnila jeho realizaci, – že od dob burgeských břidlic nevznikl už nikdy, a to ani jednou, nový kmen⁴⁰.

Gould a další zastánci modelu přerušované rovnováhy (náhlý velký evoluční skok v malých, okrajových populacích, jako protiklad k neodarwinovským malým mutacím probíhajícím po dlouhou dobu) se odvolávají na mnohem vyšší „genetickou flexibilitu“ u oněch prvních složitých organizmů, přičemž v důsledku „stárnutí genetického systému“ se tato flexibilita následně vytratila⁴¹. Je samozřejmé, že dokud je zachována nejvyšší ikona evoluce, mohou její zastánci dovodit cokoliv. Možnost, že všechny kmeny byly vytvořeny Bohem během jedinečné události Stvoření a poté drasticky prověřeny a filtrovány prostřednictvím celosvětové Potopy, je sekulárními vědci naprosto odmítána, i když je to jednodušší a mnohem ucelenější vysvětlení. Kdykoliv geologické a paleontologické skutečnosti tento výklad viditelně podporují, jsou akademickou obcí a médii nenápadně učiněny neviditelnými.

Fosílie, které by tam neměly být: případ výjimečného uchování

Po mnoho let bylo samozřejmé přesvědčení, že jelikož fosílie představují mineralizované pozůstatky dávných mrtvých tvorů, tak by pouze tvrdé části těchto organizmů měly mít nějakou naději zkamenět bez náhlého pohřbení. Převážnou část fosilního záznamu reprezentují skořápky mořských bezobratlých a dalo by se očekávat, že ono malé existující procento suchozemských zkamenělých organizmů by nemělo mít zkamenělé měkké tkáně, které by přetrvaly po miliony let.

To může vysvětlovat, proč výjimečné uchování mořských organizmů s měkkým tělem z naleziště Burgess Shale, vyvolalo tak velké překvapení. Chemické spletitosti procesu fosilizace zůstávají záhadou dodnes, protože jde o pomalé a postupné procesy. Nicméně jeden objev za druhým uvádí paleontology a biochemiky opakovaně do rozpaků. Skutečnou senzací, směřující ke změně paradigmatu, byl objev zachované měkké, nekostní tkáně z nefosilizované kosti T. rex, který učinila Dr. Mary Schweitzerová⁴². Na tento původní objev navázala pečlivá práce za účelem potvrdit a rozšířit výchozí zjištění. Četní jednotliví dinosauři několika druhů, zahrnujících teropody, hadrosaury a ceratopsidy⁴³, byli doposud nalezeni s nefosilizovanými organickými zbytky včetně nedávných tvrzení o důkazu dinosauří DNA. Pokud mohou měkké tkáně a krevní cévy přežít 65 milionů let i více, je třeba celý koncept fosilizace přepracovat. A to není příjemná vyhlídka pro paleontology. Je s tím spojena obrovská frustrace, protože z toho vyplývá, že během staletí paleontologických výzkumů a objevů mohly být zachované měkké tkáně docela dobře nevědomky vyřazovány spolu s horninovým lůžkem, které obklopuje kosti.

Není divu, že se evoluční komunita zoufale snažila tento „nebezpečný objev“ (jak jej označila média) doktorky Schweitzerové bagatelizovat, mimo jiné i tvrzením, že to byl prostě bakteriální povlak („biofilm“), který působil dojmem měkké tkáně⁴⁴. Ale odpovědi doktorky Schweitzerové na vznesené námitky byly důkladné a přesvědčivé, což vedlo paleontology k vyslovení překvapujících prohlášení:

„Já bych to nazval milníkem,“ říká paleontolog Hans Larsson z McGillovy univerzity v Montrealu, který se zmíněné studie nezúčastnil. „Dinosauři vstoupí do oblasti molekulární biologie a fakticky katapultují paleontologii do moderního světa.“⁴⁵

Zkameněliny měkkých tkání hlavonožců (jako je například chobotnice) byly nalézány již od roku 1841, a to včetně pokryvu těla, váčku s barvivem a ramen s přísavkami a háčky⁴⁶. Bylo to v jurském souvrství Oxford Clay (jílovité sedimenty) v Anglii, poblíž obcí Christian Malford a Trowbridge (hrabství Wiltshire), během prací na Velké západní železnici. Po roce 2000 se toto úžasné naleziště zkamenělin, jen málokdy od té doby zmiňované ve vědecké literatuře, stalo centrem tafonomických studií⁴⁷ [tafonomie zkoumá vznik zkamenělin]. V současnosti se věří, že příčinou výjimečné fosilizace může být fosfatizace, což je nahrazení organické hmoty fosfátovými minerály⁴⁸. V roce 2007 se staly zdejší zkameněliny mediální senzací, protože barva [„inkoust“] z dobře zachovaného váčku Belemnotheutis antiquus byla ´reaktivována´ amoniakem, což umožnilo paleontologům nakreslit podobu chobotnice!⁴⁹ To byl ve skutečnosti starý trik, ale poloha zdroje těchto fosilií byla zapomenuta po více než sto let. Skutečně pozoruhodné a stále ještě ne zcela objasněné je ovšem to, jak mohla fosfatizace proběhnout tak rychle, že to zabránilo rozpadu měkkých tkání a snadno rozložitelného melaninu, látky, která tvoří pigment tmavé barvy.

V Německu jsou lokality s výjimečně zachovalými zkamenělinami dost časté, a tak získaly své vlastní jméno: Lagerstätten (německý výraz pro „skladiště“). Dnes je tento termín používán pro podobné lokality po celém světě. Například Ida⁵⁰, eocenní primát, jehož domnělý původ doháněl média před nemnoha lety k šílenství⁵¹ (a mnoho vědců doháněla k šílenství ukvapenost, s jakou o něm média informovala), pocházel z jednoho takového místa, z lomu Messel v Německu.

Četnost a rozsah Lagerstätten po celém světě dokládají, že výjimečné zachování je obecným pravidlem spíše než výjimkou. Což je v podstatě neřešitelný rozpor darwinovského pohledu na fosilní záznam. A tím se též hledisko, že Země i fosílie jsou mladé, jeví jako dokonale rozumné.

Přechodné fosilie

Nyní, když jsme zdokumentovali několik evolučních vážných problémů spojených s fosilním záznamem, včetně náhlého objevení hlavních taxonomických skupin a mnoha zkamenělin na ´nevhodném místě´, prozkoumejme některá z nejnovějších a největších tvrzení o evolučních přechodech.

Předně musíme vědět, že drtivá většina zkamenělin použitých jako důkaz pro evoluční přechody odráží pouze rozdíly malého rozsahu, což lze popsat jako variace v rámci základního druhu. Tudíž zapadají do obecné kreacionistické myšlenky, že Bůh stvořil rozmanité nezávislé druhy zvířat, každý s bohatou genetickou diverzitou a schopností mírně se měnit za účelem přizpůsobení a přežití v různých prostředích. Tato změna by zahrnovala fyziologické přizpůsobení prostřednictvím výběru naplánovaných genetických variací spolu s variacemi v důsledku mutací.

Pokud tedy vezmeme v úvahu některé z drobných změn, k nimž došlo v rámci určitého rodokmenu, nejedná se o rozlišitelný důkaz. To znamená, že to nemůže být tak či onak použito jako důkaz. To je jeden z důvodů, proč se bibličtí kreacionisté důsledně pokoušejí vést debatu o takových věcech, jako jsou velké změny (a nedostatek důkazů v jejich prospěch): vznik života a původ informačního obsahu spojeného s tímto životem. Toto jsou významně velké změny a nabízejí lepší otestování evoluční teorie.

Pokud jde o potíže s umísťováním kostí, stop nebo tras šlépějí vyhynulých zvířat do samostatných vývojových kategorií, profesor Maciej Henneberg jednou napsal:

Neexistuje žádný přesný způsob, jak otestovat, zda Julius Caesar a princezna Diana byli příslušníky téhož druhu, Homo sapiens⁵².

Člověk se pak může zeptat „Jak se dá definovat ‘přechodná fosílie‘?“ Evolucionistova odpověď je poměrně jednoduchá „Přechodná fosilie je organismus, který sdílí společné rysy jak se svými předchůdci, tak se svými potomky.“ Následující otázka tedy musí být „Jak se dá zjistit, kdo jsou předchůdci a kdo jsou potomci?“ A odpověď je tato: „Předchůdce žil předtím (je nacházen ve vrstvách datovaných do starší doby než přechodná fosílie) a měl primitivnější rysy. Potomek žil až potom (je ve vrstvách datovaných do mladší doby než je přechodná fosílie) a měl nebo má pokročilejší rysy.“

Dobře, toto může být situace v jakémkoliv daném okamžiku, ale další objevy mohou přechodný stav kterékoliv fosilie změnit. V historii paleontologie se to stalo mnohokrát. Kromě toho jsou hranice mezi fosilními druhy neobyčejně proměnlivé, jak uvidíme dále. Aby byla situace ještě komplikovanější, kdo určí, kam je fosílie umístěna v rámci evolučního žebříku? Fosílie se mohou přemisťovat nahoru a dolů podle objevů a teorií. Tohle je pochopitelně služebním tajemstvím a průměrný uživatel paleontologických dat o tom nic neví.

Výše zmíněná Hennebergova poznámka je strohá; pokud nemůžeme otestovat, zda dva lidé, které od sebe dělí jen 2 000 let, byli příslušníky téhož druhu, jak to můžeme učinit s tvory, které od sebe dělí údajně miliony let? To je ve skutečnosti velký problém, ale evoluční paleontolog s ním nakládá lehkovážně jako s podružností. A bez obav cítí svobodu organizovat a přeskupovat fosilie oddělené miliony let v libovolném pořadí, které poskytne evoluční řady a historky (a nakonec kladogram, jak bylo zmíněno již dříve).

Archeopteryx a přechod od dinosaurů k ptákům

Archeopteryx [Archaeopteryx] je první fosilií, o které se tvrdilo, že je přechodnou formou od dinosaurů k ptákům. Později se stal předkem ptáků, ale nedávno, v roce 2011, po objevu další čínské fosilie, Xiaotingia, byl Archeopteryx degradován na dinosaura podobného teropodu jménem Deinonychus,⁵³ než jej znovu jiná skupina, která zpochybnila závěry té první, znovu vrátila zpět do původní role. Pokud jde o samotného Deinonycha, i ten prošel zajímavou proměnou, kterou shrnuje popiska vedle jeho rekonstrukce na výstavě opeřených dinosaurů:

Fotografie z wikipedia.org

Tyto rytiny byly původně vytvořeny v letech 1986 až 1989 se šupinatou kůží, což vycházelo z otisků fosilní kůže jiných dinosaurů. Když byl Deinonychus v roce 1969 poprvé objeven, panovala domněnka, že to je pták podobný dinosauru a možný předchůdce ptáků. Nyní je známo, že Deinonychus sám měl předky, kteří létali – létající dromeosaury, což znamená, že byl spíše formou nelétajícího ptáka než dinosaura. Pokud by byl Deinonychus nalezen až po objevu fosilních létajících dromeosaurů v Číně, vědci by ho nemohli považovat za šupinatého dinosaura, ale za ptáka, který ztratil svoji schopnost létat.⁵⁴

To je tak daleko od empirické vědy, kam až se jen lze dostat, nemyslíte? Jak může být kostra dinosaura (a existuje množství zkamenělin Deinonycha) interpretována jednou jako dinosaurus a poté jako nelétající pták? Existuje množství anatomických detailů uchovaných v kostech zkamenělin, takové množství, že rozlišení ptáka od dinosaura by mělo být pevné jako skála, použijeme-li tuto metaforu. Nicméně došlo k tomu, že hranice mezi ptáky a dinosaury byla záměrně rozostřena do té míry, že téměř každý budoucí objev může být ´dodatečně zapasován´.

Photo from wikipedia.org

I když byl Sinosauropteryx originálním ´dítětem plakátů´ pro přechod od dinosaurů k ptákům, vlákna, která byla původně popsána jako peří, jsou zcela zřetelně pod kůží.

Nejjednodušší vysvětlení (podle Occamovy břitvy) není myšlenkovou součástí evolučních biologů: všechny opeřené zkameněliny jsou zkameněliny ptáků a všechny ptákům podobné neopeřené zkameněliny patří dinosaurům. Jinými slovy: přítomnost peří by měla být určujícím kritériem pro vydělení ptáků od dinosaurů. Ve skutečnosti nedávná studie o jiném slavném ´opeřeném´ dinosaurovi, Sinosauropteryxovi, prokázala, že ´peří´ bylo součástí silné podkožní vrstvy. Autoři studie uvedli:

Je zcela neobvyklé, jak Currie a Chen (2001) popisují pouze vláknitou tkáň v NIGP 127587 (jako zárodečné peří), a to navzdory skutečnosti, že vůči vláknité tkáni je distálně situovaná kožní tkáň, která ji překrývá a zahrnuje větší část vnější tkáně, která probíhá jako souvislý pás od hlavy k ocasu (obrázky 1 a 6). To je zcela nepochybné. Zde uvedený popis ukazuje, že vláknité struktury byly vnitřními podpůrnými vlákny… ⁵⁵

Existují i další sporné body, které je třeba rovněž vzít v úvahu (např. teplokrevnost versus studenokrevnost a plíce plazů versus plíce ptáků). Dinosauři byli plazi, ale byli specifickou skupinou plazů s unikátními vlastnostmi. Snad proto také zanikli, zatímco většina všech ostatních plazů byla sice pohřbena spolu s nimi, ale je dodnes naživu. Mohou existovat určité rysy, díky nimž jsou více podobní současným ptákům, ale to nestačí k prokázání evoluce od dinosaurů k ptákům.

Další možnost je dána skutečností, že dinosauři opravdu měli peří. Zda se ptáci vyvinuli nebo nevyvinuli z dinosaurů, to je druhá otázka. I když je pravda, že evolucionisté uhnízdili, použijeme-li tento metaforický výraz, ptáky v rámci teropodních dinosaurů, kreacionisté nemají žádný apriorní názor na dinosaury s peřím nebo bez peří, nebo na to, zda ptáky vkládat do jedné skupiny s dinosaury. Bible neuvádí žádnou specifickou předpověď ohledně toho, kam by měli patřit ptáci, a dokonce v ní není ani zmínka o dinosaurech (jejich jméno). I když duchovní otec taxonomie (Linné) byl kreacionistou, neznamená to, že jeho kategorizační systém je nedotknutelný, a je pravdou, že různorodé skupiny mohou být na základě sdílených rysů přiřazovány k sobě (např. lidé společně s opicemi a kosmany patří mezi savce). Naproti tomu je vývoj ptáků z dinosaurů pro evolucionisty ´válečným rozkazem´.

Tiktaalik

Když byl v roce 2004 Tiktaalik roseae objeven na ostrově Ellesmere v severní Kanadě⁵⁶, zařadil se za velkého mediálního bubnování do miniaturního klubu takzvaných přechodných fosílií. Předpokládalo se, že nastane konec kreacionistického argumentování proti evoluci, protože tato ´nohatá´ ryba (známá také jako ´rybonožec´) byla ´jednoznačně´ přechodnou formou od ryb ke čtyřnožcům (tetrapodům – zvířatům se čtyřma nohama). Zkamenělina byla datována do poloviny devonu (stáří 383 milionů let), tedy před prvními známými čtyřnožci.

Nicméně trvalo pouze 6 let a Tiktaalik následoval osud Dinonycha, Sinosauropteryxe a mnoha dalších předchozích kandidátů na přechodný status, protože v Polsku byly nalezeny zřetelné stopy čtyřnožce, které byly datovány 10 milionů let před Tiktaalika!⁵⁷ Podle vlastní argumentace evolucionistů je nebohý rybonožec považován za pouhou relikvii; jeho domnělé přechodné rysy se údajně vyvinuly před nejméně 400 miliony let (tudíž před oním čtyřnožcem, který ty stopy udělal a který je dosud neobjeveným tvorem).

Vápencová deska z Polska se zkamenělými stopami.

Samozřejmě, že absence přechodných fosilií v rámci fosilního záznamu není argumentem per se (sama o sobě) proti jejich existenci. Takže evoluční výmluva, že fosilní záznam zachovává pouze okamžiky v čase, zatímco přechodné formy představují časová období, není zcela absurdní. Nicméně je absurdní a naprosto nevědecké tvrdit, že nepřítomnost nemůže být použita jako argument proti samotnému pojetí přechodných forem, a to zejména proto, že příběh, který představuje fosilní záznam, vůbec neuspokojuje evoluční paleontology:

Není divu, že se paleontologové drželi tak dlouho stranou od evoluce. Jeví se to tak, že k ní nikdy nedošlo. Neúnavné zdolávání úskalí vede ke klikatým nepodstatným oscilacím a jen k občasnému drobnému nahromadění změn v průběhu milionů let, a to tempem příliš pomalým na to, aby to mohlo skutečně vysvětlit všechny pozoruhodné změny, ke kterým v evoluční historii došlo. Když uvidíme nějakou úvodní evoluční novinku, obvykle se objeví náhle a často bez spolehlivých důkazů, že se tyto organizmy nevyvinuly i někde jinde! Evoluce se nemůže navždy odehrávat na jednom a zase na jiném místě. Nicméně toto je způsob, jakým fosilní záznam tlačí mnohé zoufalé paleontology k tomu, aby se vynasnažili dozvědět něco o evoluci.⁵⁸

Je paradoxní, že ani těch velmi málo příkladů přechodných forem, které měl na mysli Darwin, nebylo použito v době soudního přelíčení (Scopes Trial, 1925) a triumfální seznam z 60. a 70. let 20. století se rychle zredukoval na současných několik vzácných položek, a ani jediná z toho zbytku není bez vážných problémů.

Samozřejmě, že populární webové stránky sestavují dlouhé seznamy přechodných forem, ale zapomínají zdůraznit důležitý rozdíl mezi variacemi v rámci stejného druhu (tj. základní skupiny jako je ´čeleď´) a přechodem z jednoho druhu do druhého. Kdo by tvrdil, že knírač o velikosti mezi standardním a miniaturním plemenem je přechodnou formou? Přece všichni patří do plemena kníračů! Ve fosilním záznamu lze pozorovat mnoho odchylek v rámci určitých mezí a jen velmi málo mezilehlých forem mezi hlavními skupinami zvířat a rostlin. To znamená, že největší skoky v evoluční historii, které vyžadovaly nejvyšší stupeň inovací a které by vyplýtvaly nesčetné experimentální evoluční prototypy, jsou překlenuty tím nejmenším počtem přechodných forem. Realita je tak přesným opakem toho, co Darwin předpověděl!

Puijila

V roce 2000 byla fosilie jménem Puijila darwini prohlášena za nejnovější „chybějící článek“.⁵⁹ Byl to první doklad vyhlašovaný za evoluci ploutvonožců (tuleni, lachtani a mroži) ze suchozemských savců. Richard Dawkins rozjařeně zvolal:

Ve vývoji ploutvonožců je Puijila elegantně rozkročena nad průrvou mezi zemí a vodou. Je to další nádherný přírůstek do našeho rostoucího seznamu ´článků´, které už nadále nechybějí.⁶⁰

I když vědci, kteří jsou zastánci evoluce, odkazují na Puijilu jako na „chodícího tuleně“³ nebo na vydru s hlavou tuleně²², vzhled její kostry je velmi podobný kostře vydry říční, jak je patrné na níže uvedených fotografiích.

Stránka z Přílohy E v knize Dr. Wernera Evolution: the Grand Experiment, 2. vydání, ukazuje kostry předpokládané přechodné fosílie (nahoře) a severoamerické vydry říční (dole). Až na to, že Puijila stojí s nohama naplocho, je těžké vypozorovat velký rozdíl.

S evoluční interpretací Puijily však souvisí jeden zásadní problém, neboť její kostra je téměř totožná s kostrou v současnosti žijící severoamerické vydry říční, Lontra canadensis.⁶¹ Proto Puijila nejenže není přechodnou fosílií, ale je to fosilie známého žijícího druhu a ploutvonožci tak stále postrádají evoluční historii. A to navzdory skutečnosti, že doposud bylo objeveno více než 15 000 zkamenělin ploutvonožců.⁶²

Velryby

Evoluce velryb je dnes žhavým tématem. Ještě před pár desítkami let byly nálezy jejich fosílií neznámé, dnes je však k dispozici obrovský soubor pradávných velryb a velrybám podobných tvorů, uspořádaných do něčeho, co je prezentováno jako evoluční sekvence. Příběh vývoje velryb závisí na třech zkamenělinách, které mají být pojítkem mezi ´prvními´ opravdovými velrybami (Basilosaurids) a suchozemskými zvířaty. Tyto mezičlánky jsou známy jako: Pakicetus, Ambulocetus a Rodhocetus, ale všechny tři nyní selhaly, jak odhalil Dr. Carl Werner, autor knihy Evolution: The Grand Experiment [Evoluce: velkolepý experiment].⁶³

Rodhocetus v Přírodovědném muzeu univerzity v Michiganu, USA. Původní zkamenělina je na muzejní ilustraci překreslena. Z knihy a DVD Evolution: Grand Experiment Vol. 1 DVD. Červené křížky jsou pro zdůraznění fantazie, kterou na muzejní ilustraci vidíme.

Co se týká Pakiceta, tak Dr. Philip Gingerich zobrazil neúplnou fosilní lebku s tím, že se jedná o lebku velrybě podobného zvířete; jako taková byla v roce 1983 zobrazena na obálce časopisu Science. Když byla v roce 2001 publikována zbylá část Pakiceta, ukázalo se, že se jedná o suchozemské zvíře.⁶⁴ V roce 2009 tvrdil Dr. Gingerich v dokumentárním filmu National Geographic ještě stále, že Pakicetus by měl být zařazen mezi velryby, a to na základě jeho sluchové kosti. Nicméně ta není vůbec velrybí sluchovou kostí, která má prstovitý výstupek (esovitý výrůstek). Tato však nikoliv, ta je destičkovitá, podobná jako je u suchozemských zvířat známých jako sudokopytníci.

Podle tvrzení Dr. Hanse Thewissena celkem osm rysů ukazuje, že Ambulocetus byl velrybí předek. Dr. Werner však zaznamenal připuštění Dr. Thewissena, že klíčový ´důkaz´ o velrybích předcích, esovitý výrůstek sluchové kosti, neodpovídal ve skutečnosti vůbec velrybímu. Dr. Werner říká: „Všech osm znaků, které uváděl jako rysy velryb, jsou nevelrybí rysy, což je znepokojivé“.

Rodhocetus byl označován za vodního savce, který byl v důsledku vyvíjejících se ploutví a ocasu podobného velrybímu na dobré cestě stát se velrybou. Nicméně nebyl uveden žádný fosilní důkaz pro ocas či ploutve.⁶⁵ Na naléhání v této záležitosti Gingerich připustil, že na základě pozdějších nálezů už nevěří, že Rodhocetus měl platýsovitý ocas nebo ploutve.⁶⁴ Takže klíčové zvíře v přechodné posloupnosti velrybí evoluce není tím, za jaké je prohlašováno.

I když je příběh líčen jako jednoznačný, existuje mnoho dalších problémů týkajících se velrybí evoluce. Evolucionisté se nemohou shodnout ani na tom, které suchozemské zvíře dalo vzniknout velrybám. Někteří paleontologové na základě fosilních podobností zubů favorizovali zvíře podobné hyeně (Pachyaena), zatímco ostatní dávali přednost zvířeti podobnému kočce (Sinonyx). Nicméně na základě nedávných porovnání záznamů DNA dospěli molekulární biologové k závěru, že nejblíže k velrybím předkům jsou hroši. Ale tady vyvstávají obrovské problémy s přeměnou hrocha na velrybu (jako např. jak dosáhne suchozemské zvíře schopnosti porodit a starat se o mláďata pod vodou!).

Živé fosílie

Dojem, který získáme z evoluční historie světa, nebo přinejmenším z jejích mediálních a učebnicových verzí, je ten, že nezadržitelným a všudypřítomným rysem celého vesmíru, z něhož je živý svět jen malou částí, je původ s modifikacemi filtrovaný přírodním výběrem. Proto bude pro pracovitého studenta překvapením, že existuje množství případů evoluční stagnace (protimluv v pravém slova smyslu). Ve skutečnosti lze uvést nesčetné příklady organizmů, které se v průběhu extrémně dlouhého geologického období nezměnily vůbec nebo se změnily jen velmi málo.

Obvyklá odpověď na tento zjevný rozpor je ta, že k evoluci dochází pouze v případě potřeby (např. „Organismus se nemusel vyvíjet, protože byl dokonale přizpůsoben svému životnímu prostředí.“). Jinými slovy přírodní výběr odstraní pouze ty modifikace, které nejsou nejlepším přizpůsobením na dané prostředí. Pokud se životní prostředí nezmění, pak se právě vybrané nejlepší modifikace nebo nejlepší varianty stanou tím, co pokračuje v čase. Existují však vážné problémy s takovým redukcionistickým řešením, včetně skutečnosti, že tzv. živé fosílie údajně přežily velké světové katastrofy (např. vymírání na konci permu, ke kterému mělo údajně dojít před 252 miliony let a které vyhubilo většinu z tehdy žijících druhů, a hypotetický dopad meteoritu před 65 miliony let, na hranici křídy a terciéru, který vyhubil dinosaury). Tyto události jsou v evolučních modelech spojeny s dramatickou změnou klimatu. A tudíž se předpokládá, že jen žalostně málo mikroprostředí zůstalo nezměněných. Jak mohl nějaký tvor zůstat „dokonale přizpůsobený“? A kromě toho, jak může nějaký druh zůstat na jednom místě, když se ostatní druhy vyvíjejí, aby mu konkurovaly a/nebo ho využily jako potravu? Sami evolucionisté přiznávají problém:

Ale evoluční stagnace jako významný rys historie života byla pohodlně opuštěna, aby s ní bylo opět kalkulováno v evoluční biologii. A poté byla nadále ignorována, dokud jsme Gould a já neprokázali, že takováto stabilita je skutečným aspektem historie života, které musí život čelit, a že ve skutečnosti nepředstavuje žádnou zásadní hrozbu pro základní představu o evoluci jako takové. Neboť Darwinův problém byl následující: aby prokázal věrohodnost samotné myšlenky evoluce, cítil Darwin, že musí podkopat starší … doktrínu o stálosti druhů. Pro Darwina byla evoluční stagnace nepříjemnou obtíží.⁶⁶

Gould a Eldredge věřili, že přerušovaná rovnováha – vývoj probíhající náhlými velkými skoky po dlouhých obdobích stagnace – byla skutečným modelem evoluce. Ale současně se vůbec nepokoušeli vysvětlit, odkud se mohl vzít tak masivní přírůstek genetické informace. Takže po Gouldově smrti ztratila přerušovaná rovnováha popularitu a v akademickém prostředí se vládnoucím dogmatem stal opět gradualistický neodarwinismus. Takže problém evoluční stagnace sledoval osud dalších trapných sporů, a evolucionisté zaretušují problém pomocí efektních řeckých slov a frází.

Stromatolity

´Nejstarší´ fosílie na Zemi (staré údajně 3,5 miliardy let), stromatolity, jsou interpretovány jako pozůstatky kolonií modrozelených řas (sinic). I když jsou modrozelené řasy kolem nás ještě dnes, vyvolalo překvapení, že koloniální formy těchto mikroorganizmů známé z fosilního záznamu a nazývané stromatolity, jsou dnes rovněž naživu, a to prakticky beze změny! Takovéto případy jsou populárně známé jako živé zkameněliny, protože tyto fosílie byly nalezeny před objevem živých zvířat. Z lingvistického pohledu je tento výraz stejně nesmyslný jako slovo ´nemrtvý´.

Studium živých stromatolitů na Bahamách a v Austrálii ukázalo, že jejich fosilní formy jsou identické s žijícími variantami. Stromatolity představují nepochybně ztělesnění evoluční stagnace, ale s tímto výkladem jsou spojeny četné problémy. Předně, protože neodarwinistické dogma tvrdí, že mutace jsou motorem evoluce, logické myšlení se zdráhá uvěřit tomu, že ani 3,5 miliardy let mutací u usedlých prokaryot je neovlivnilo viditelnějším způsobem! Vždyť podle neodarwinismu platí, že čím jednodušší tvor, tím rychlejší by měla být jeho evoluce, protože každá mutace je významná a jednoduchá stvoření předávají tyto mutace do další generace v krátké době. Když vezmeme v úvahu enormní množství nevyhnutelných nahodilých mutací u stromatolitů/modro-zelených řas během údajných 3,5 miliard let, postrádá jejich stagnace logiku.

A za druhé, jak bylo zmíněno již dříve, bylo životní prostředí světa podle planetární evoluční historie ovlivněno mnoha obrovskými změnami. A protože se dnes stromatolity nacházejí živé na protilehlých stranách světa, v Austrálii a na Bahamách, můžeme s jistotou dovodit, že v průběhu geologického času byly vystaveny vážným environmentálním tlakům – o to větší důvod pro evoluci. Přesto se tak nestalo.

Ostrorep americký

´Nejranější´ známý příslušník rodu Limulus pochází z centrální a severní části provincie Manitoba v Kanadě a jeho zkameněliny byly nalezeny v sedimentech pozdního ordoviku; tvrdí se, že jejich stáří je údajně 445 milionů let, tedy velmi brzy v evoluční historii mnohobuněčných organizmů. Kromě menších rozměrů, přičemž velikost může být prostě jen otázkou stáří zkamenělého tvora v době úmrtí, je fosílie prakticky totožná se současným ostrorepem americkým. Mnohé odhalují vlastní slova objevitelů:

Pochopení toho, jak se ostrorepi američtí přizpůsobili velmi brzy této ekologické nice, a poté se tam udrželi v dobrých i zlých časech, nám může dát nahlédnout do vývoje oceánu a pobřežních ekosystémů hlubinami času.⁶⁷

S ohledem na rozsah změn v oblasti životního prostředí od období ordoviku (podle evolucionistů samotných) platí opět, že přežití tohoto tvora beze změny je zázrak a odporuje gradualistickému neodarwinismu. Ale jeho zastánci nevidí rozpor s jejich dlouhodobým světonázorem, protože v něj věří zcela absolutně. V rámci jejich světového názoru se každá anomálie stává ´úžasným´ objevem.

Latimérie

Od prvního objevení latimérií ve formě zkamenělin v Austrálii roku 1839 se předpokládalo, že jsou přechodnou vývojovou formou mezi rybami a čtyřnožci – tedy čtyřnohými suchozemskými zvířaty. Fosílie této skupiny lalokoploutvých ryb byly nalézány v sedimentech z období devonu až pozdní křídy, kdy měly údajně vyhynout. Jejich svalnaté ploutve byly vnímány jako předchůdci nohou.

V roce 1938 byla živá latimérie ulovena při východním pobřeží Jižní Afriky. To byl obrovský šok, protože tato fosilní ryba byla nejen naživu a zdravá, ale v podstatě beze změny za období údajně 400 milionů let, včetně 65 milionů let od svého ´vyhynutí´. Od té doby byly žijící latimérie nalezeny na mnoha místech, a dokonce i nafilmovány ve svém přirozeném prostředí poblíž Komorských ostrovů.

Ukazuje se, že tyto hlubokomořské ryby nemají v žádném případě vyvíjející se nohy. Nehledě na skutečnost, že jejich přirozené stanoviště je daleko od jakéhokoliv pobřeží, jsou tyto svalnaté ploutve používány k dovednému manévrování k jejich podvodnímu stanovišti. Umožňují jim obratně sledovat vodní proudy, nebo, pokud chtějí, zůstat v těchto proudech na místě. Jejich ploutve jsou používány pro… plavání! Další druh tohoto rodu byl nalezen mezi živými v 90. letech minulého století a ukázalo se, že je pochoutkou na indonéském trhu s rybami. Sbohem chybějící článku; nazdar nová (a chutná) živá fosílie.

Škorpioni a vážky

Nejranější suchozemský škorpion nalezený ve fosilním záznamu pochází ze svrchnodevonských  sedimentů v Číně,⁶⁸ jejichž stáří je údajně větší než 360 milionů let. Přestože je neúplná, podobá se tato zkamenělina velmi těsně moderním škorpionům. Obrovský škorpion Pulmonoscorpius kirktonensis byl nalezen v sedimentech mladšího karbonu Skotska,⁶⁹ podle evolučního datování je starý téměř 300 milionů let. Většina jeho anatomických rysů je totožná s moderními škorpióny, jediný hlavní rozdíl spočívá v jeho velikosti. Byl až 70 cm dlouhý, zatímco největší žijící škorpióni mají délku asi 20 cm.

Je zajímavé, že mezi členovci (k nimž škorpioni patří) existovaly v období karbonu i další případy gigantismu: Meganeura, vážka s rozpětím křídel 75 cm a Arthropleura – stonožka o délce přes 2 m. Mnozí se chybně domnívají, že takový gigantismus by měl být způsoben vyšší atmosférickou koncentrací kyslíku v ´karbonské době´. Vzhledem k tomu, že základní anatomie škorpionů a vážek se prakticky nezměněná dochovala po více než 320 milionů evolučních let, mohou být tito tvorové také klasifikováni jako živé zkameněliny.

Borovice Wollemi

V roce 1994 umožnil nejpřekvapivější objev doplnit seznam živých zkamenělin o novou rostlinu. V hluboké rokli v Blue Mountains (Nový Jižní Wales, Austrálie), západně od Sydney, byl objeven lesík stromů známých jako Wollemi Pine. Rostly na malé ploše o rozloze asi 5 000 metrů čtverečních. Uvedený strom není vlastně borovice, ale příbuzný blahočetu čínskému (čeleď blahočetovitých), a předtím byl znám jako zkamenělina z období jury. Po prvním oznámení vyvolal objev vzrušenou reakci médií a vědců, kteří říkali, že je to „jako najít dinosaura na vašem dvorku“. Někteří nabádali k opatrnosti a říkali, že se jedná o „nový rod“ a že je příliš brzy na to, aby byl nazýván živou fosílií.⁷⁰ Ale nikdo se nezmínil o tom, že se objev neslučuje s evoluční teorií. V současnosti si rostlina vydobyla stálé místo v seznamu živých zkamenělin. Kromě toho jsou tyto stromy ve velkém rozsahu pěstované a běžně prodávané v zahradních školkách, i když vládou podporovaný projekt na jejich rozšiřování byl kvůli nízkému odbytu ukončen.⁷¹

Žijící medúzy

Jeden z nejlepších příkladů ´živých zkamenělin´ pochází z hornin v Utahu. Je to medúza, která je nejen krásně zachovalá, ale protože velmi podobná zvířata existují v současnosti, předpokládá se, že zůstala v podstatě nezměněna od doby před asi 505 miliony let.⁷² Půl miliardy let vede k časovému zařazení do střední části kambrického období, kam spadá počátek vývoje mnohobuněčného života. Tato medúza se tedy v průběhu celé evoluční historie mnohobuněčného života na Zemi nezměnila, zatímco jeden z jejích bratranců pokračoval ve svém vývoji až do člověka. [To je legrace, co?] Vidíte tedy, že pokud si evoluce na jedné straně činí nárok na vysvětlení radikálních změn v průběhu času, a na druhé straně si činí i nárok na vysvětlení radikálních stagnací během času, pak neexistuje žádný důkaz, který by bylo možné předložit jako test evoluční teorie! To je pak opravdu víc filozofie než věda. Spíše fantazie bez reálných základů.

Výjimečně zachovalá, velmi moderně vypadající medúza, stará údajně jeden a půl miliardy let.

Cartwright, P., Halgedahl, S.I., Hendricks, J.R., Jarrard, R.D., Marques, A.C., Výjimečně zachovalá medúza ze středního kambria, Public Library of Science ONE 2(10):e1121, doi: 10.1371/journal.pone.0001121, October 2007.

Ichnofosilie

Stopy zvířecí aktivity (otisky nohou, stopy po vlečení ocasu, hnízda, nory atd.) byly známy z fosilního záznamu již dlouhou dobu. Ve vědeckém světě označované jako ichnites (řecky ´otisk nohy´) vedly ke vzniku nového odvětví paleontologie, zvaného ichnologie. Každé z různě vypadajících stop, každému z hnízd apod. byl přidělen fantastický latinský název v rámci dvojčlenného názvoslovného systému, a to i tehdy, když zvířata, která je vytvořila, byla neznámá. To vedlo k velkému množství duplikátů v názvech druhů. V obrovské většině případů má ichnologická položka, pojmenovaná v rámci možností co nejlépe, neznámý původ. To znamená, že v téže vrstvě můžeme najít stopu otisků nohou patřící neznámému tvorovi a také zkamenělé pozůstatky známého zvířete, které nelze nevyvratitelně spojit se stopou.⁷³ V jiných případech umožnily pozdější objevy propojit stopy se známou zkamenělinou. Například stopy obří stonožky Arthropleura (zmíněné výše) byly jako ichnotaxon pojmenovány Diplichnites cuithensis.⁷⁴ To je výplod fantazie pro pojmenování otisku nohy stonožky! Lze doplnit mnoho dalších komplikujících faktorů. Například skutečnost, že tříprsté otisky mohou být vytvořeny dvounohými teropodními dinosaury (masožravci), stejně jako dvounohými býložravci a ptáky.⁷⁵ To přinejmenším zdvojnásobuje objem paleontologických informací shromážděných na základě tříprstých otisků, a to bez jejich potřebného zpřesňování nebo objasňování.

Je záhadou, že nejstarší stopy dinosaurů jsou nacházeny v sedimentech raného triasu, starých údajně asi 200 milionů let,⁷⁶ zatímco nejstarší dinosauří kosti jsou datovány do středního triasu, přibližně o 20 milionů evolučních let později. Tato skutečnost je samozřejmě pro vládnoucí dogma gradualistické evoluce poněkud znepokojující, protože tlačí počátky dinosaurů do permu a nepřímo jim přiděluje schopnost přežít největší zánikovou událost v evoluční historii, ke které mělo dojít na rozhraní permu a triasu. Díky tomu se někteří paleontologové rozhodli datování uvedených stop odmítnout (pokládají je za současné s prvními pozůstatky dinosaurů), zatímco jiní jednoduše protáhli původ dinosaurů, a to zavedením nového biologického taxonu archosaurů, ze kterých se údajně dinosauři vyvinuli. Předpokládá se, že archosauři vytvořili stopy téměř nerozeznatelné od stop dinosaurů a představují praktický příklad, kdy neexistují žádné zkamenělé pozůstatky, což umožňuje akceptovat jakékoliv přidávání a odebírání problematických fosilních forem.

V některých případech byly stopy dinosaurů nalezeny v několika po sobě následujících vrstvách, což je mnohými vnímáno jako spolehlivé vyvrácení světové Potopy popsané v Genesis. To samozřejmě závisí na počátečních podmínkách záplavového scénáře. Globální potopa vyvolaná rychle stoupajícími vodami bude mít prudké úseky, stejně jako klidné. Je racionální předpokládat, že poté, co byly celé oblasti pokryty čerstvě uloženými, nezpevněnými sedimenty, způsobily relativní změny v úrovni hladiny moře, že se sedimenty částečně vynořily, což umožnilo některým dinosaurům vstoupit na zem.⁷⁷ Aby tento jev vysvětlil, zavedl hojně publikující kreacionistický autor Michael Oard termín BEDS (zkratka z anglického Briefly Exposed Diluvial Sediments – Krátce Odkryté Potopní Sedimenty).⁷⁸ Toto dočasné vynoření sedimentárních vrstev by vedlo buď k opakovanému vzniku otisků, nebo k okamžitému pohřbení zvířete v mocných, měkkých, vodou nasycených sedimentech. Pozdějším výsledkem by bylo souvrství sedimentů obsahujících stopy. Je tedy velmi pravděpodobné, že téměř všechny otisky (ichnofosilie) po celém světě byly dílem rychlého překrytí vodou obtěžkanými sedimenty, což je v souladu s celosvětovou Potopou.

Opicím podobní předchůdci člověka

Ze všech hlavních sekvencí darwinovské evoluce je nám evoluce člověka v čase nejbližší, a proto by měla být podpořena hojností zkamenělin. Ale není. Ve skutečnosti máme ke studiu mnohem více zkamenělin dinosaurů než domnělých lidských předků. Ještě horší je skutečnost, že většina z fosilních dokladů je ve formě zubů, nikoliv koster nebo dokonce jednotlivých kostí.

Během posledních 50ti let se příběh evoluce Homo sapiens radikálně změnil – od klasického stromového diagramu ke spletitému keři, a pak k ovocnému sadu. Žádné z těchto vizuálních zpodobnění nenabízí jasný, byť fragmentární, původ (nebo vhodněji pro evolucionistu ´vzestup´) člověka. Každá taková prezentace se hemží nejistotami a množstvím možných alternativních evolučních cest, a během desetiletí se jednotlivé reprezentace radikálně střídaly. Zbývá dojem, že z četných variant může být podle přednostních preferencí zvolena jakákoliv cesta, protože všechny ´dokazují´, že se člověk vyvinul z „předchůdců podobných lidoopu“, jak to uvedl již Darwin.⁷⁹ Stejně jako v případě Deinonycha, kdy existovaly různé výklady, do nichž byli zahrnuti jak ´dinosauři´ tak ´ptáci´, tak i v případě evoluce člověka existují rozmanité zkameněliny, které vystupují po evolučním žebříku nahoru a dolů, aby poté uvolnily místo pro nové objevy. A většinu nových objevů reprezentují ve skutečnosti staré vzorky uchovávané po celá desetiletí v zásuvkách, jen aby byly v pozdější době opět objeveny novými badateli. Antropologie, více než většina jiných oblastí vědy, touží po záři reflektorů, což usnadňuje financování.

„Opolidé“ minulosti

Zinjanthropus boisei, člověk známý též jako Louskáček, byl kdysi velmi populárním ´důkazem´, že se lidé vyvinuli z opic. Objeven byl v roce 1959 slavnou paleoantropoložkou Mary Leakey a evoluční komunitou více než deset let intenzivně prosazován, až byl nakonec odsunut stranou. V současnosti je přejmenovaný na Paranthropus a pokládán za vzdálenějšího příbuzného a za součást australopitekních opic, té skupiny vyhynulých, robustních lidoopů, která zahrnuje i známou Lucy.⁸⁰

Dalším populárním a vlivným příkladem opičího předchůdce lidí, který byl rovněž odstrčen stranou, je Ramapithecus. Ten byl na základě fragmentů lebky a zubů objevených v Nepálu v časných 30. letech minulého století triumfálně vykreslený jako ´nesporný důkaz´ lidské evoluce. Nicméně po novějších nálezech v 70. letech byl Ramapithecus přejmenován na Silvapithecus a nyní je považován pouze za zaniklý druh opice, možného předchůdce orangutanů.

Kromě Zinjanthropa a Ramapitheca by bylo možné uvést více než tucet opici podobných taxonů, které byly kdysi vyhlašované jako součást lidské vývojové linie, ale nyní jsou přesunuty do popelnice. Kde je tedy důkaz?

Opolidé současnosti

Rod australopithecus, který zahrnuje A. afarensis, A. africanus a A. sediba, je těžce prosazován jako pojítko mezi člověkem a lidoopy. Nicméně významný evoluční anatom Charles Oxnard, nositel Ceny Charlese R. Darwina za fyzickou antropologii, je za předchůdce lidí neuznává. Jestliže se porovnají všechny jejich anatomické parametry s parametry lidí a současných lidoopů, odlišují se od obou skupin více než obě skupiny navzájem.⁸¹

Další důležitou ikonou v evoluční řadě je Homo habilis. Přestože je podporován jako předek lidí, je ještě problematičtější. Mnozí jej považují za fantomový taxon, do kterého je zařazena změť různých fosilních exemplářů, náležejících k odlišným druhům. A co si máme myslet o Homo erectus a mnoha dalších adeptech na naše opičí předky? Vymezený prostor zde neumožňuje, abychom o nich vedli důkladnou diskuzi, nicméně pro seznámení s podrobnými články o každém z těchto fosilních adeptů doporučujeme čtenáři navštívit creation.com/anthropology.

Neandertálec

Od doby, kdy byl člověk neandertálský objeven v letech 1829 v Belgii, 1848 ve Francii a 1856 v Německu (tento typový exemplář), byl vyhlašován za předchůdce současných lidí. Potom, po objevu hybridní kostry 4letého dítěte v Lagar Velho v Portugalsku v roce 1998,⁸² přišli anatomové s možností, že Homo sapiens a Homo neanderthalensis jsou stejné druhy. Většina genetiků tuto možnost na základě svého přesvědčení o evoluční historii lidského genomu důrazně odmítla. Postoj genetiků nezměnily ani další podobné objevy, jako objev v rumunské Peştera cu Oase (Jeskyně s kostmi).⁸³

Nicméně počínaje rokem 2006 přinášel Projekt Genom Neandertálce (Neanderthal Genome Project – NGP) více a více genetických důkazů o tom, že neandertálci a lidé se skutečně křížili.⁸⁴ Protože tyto objevy dále komplikovaly (řečeno jemně) onen vytoužený postupný přechod z předchůdců lidí, následoval příval článků, které napadaly platnost NPG, což samozřejmě vyvolalo reakce a protireakce. Pokud jde o postavení neandertálců v evoluční sekvenci hominidů, zmítá se dnes antropologická komunita mezi různými vizemi. Ty jsou založeny nejen na studiu pozůstatků kostí, ale i DNA. Neexistuje však žádná genetická informace, že by údajní předkové lidí předcházeli neandertálce, a zdá se, že existuje konsensus ohledně včlenění neandertálců do rodiny lidí.⁸⁵

Obecným rysem všech seriózních diagramů lidských počátků je to, že předkládají seznam individuálních objevů podle jejich stratigrafické pozice, většina z nich však navzájem nesouvisí. Pokud je navrženo jakékoliv spojení, je vykresleno tečkovaně – jasné přiznání nejistoty. Příběh se však drasticky mění v médiích, kde je historie lidské rodiny převyprávěna s takovými detaily, které, jak se zdá, se vyrovnají rodinným detailům, uváděným v televizních seriálech typu rodinných ság!

Opolidé, kteří nikdy neexistovali

Vliv darwinovské evoluce na veřejné chápání původu lidstva nemůže být podceněn, zejména proto, že podnítil různá ospravedlňování kolonialismu a rasismu všech druhů, jak evolucionisté sami připustili.⁸⁶ Možná i to je důvod, proč tvář antropologie od jejích počátků pošpinily podvody – opolidé, kteří nikdy nebyli. Prvním velkým podvodem byl piltdownský člověk (Eoanthropus dawsoni), prezentovaný v roce 1912 s velkou okázalostí v rámci Geologické společnosti v Londýně ve formě částí současné lidské lebky. Ve stejné štěrkovně u Piltdownu, v blízkosti Darwinovy rezidence v Anglii, pak objevili nadšení vědci více fragmentů a čelist. Elita britských vědců považovala pozůstatky za ´nejranějšího Angličana´:

Piltdown rovněž podepřel některé až příliš známé rasistické názory mezi bílými Evropany. Ve 30. a 40. letech 20. století, po objevu pekingského člověka ve vrstvách přibližně stejného stáří se štěrky z Piltdownu, se začaly v literatuře objevovat stromové diagramy založené na Piltdownu a potvrzující starobylost nadřazenosti bělochů… Pokud byl Piltdown, jako nejranější Angličan, praotcem bílých ras, zatímco ostatní barevné rasy musí stopovat svůj původ k Homo erectus, pak běloši překročili práh k plnému lidství dávno před ostatními lidmi. Jako dlouhodobí usedlíci v tomto vznešeném stavu, musí běloši vynikat v civilizačních dovednostech.⁸⁷

V roce 1923 poukázal německý anatom Frantz Weidenreich na to, že fragmenty piltdownské lebky byly lidské, ale čelist byla z orangutana a byly do ní doplněné zuby! Vědecké komunitě pak trvalo 30 let, než přiznala, že měl pravdu.⁸⁸ To byla tehdejší přijímaná věda, která se později ukázala jako chybná.

Kresba zubu Muže z Nebrasky. Zleva doprava: pohled zezadu, zvnějšku, zepředu a zevnitř.

Smith, G.E., Hesperopithecus: the ape-man of the Western world, The illustrated London News, p. 944, 24 June 1922.

Další neslavný příklad se dotýkal zubu objeveného v Nebrasce, USA, připsaného Hesperopithecovi haroldcookii, lépe známému jako Člověk z Nebrasky.⁸⁹ Objev byl součásti pozadí známého případu Scopes (Opičí proces) z roku 1925. Přestože v rámci tohoto soudního procesu nebyl předložen žádný skutečný důkaz pro evoluci, vědec Henry Fairfeld Osborn, který v roce 1922 nebraského člověka popsal, se cítil oprávněn zesměšňovat obhájce biblického stanoviska, Williama Jenningse Bryana:

Photo from wikipedia.org

William Jennings Bryan. Falešná identifikace zubu z Nebrasky byla využita Osbornem k útoku na Bryanovu integritu.

Žertem bylo navrženo, že by zvíře mělo být pojmenováno Bryopithecus, a to podle nejvýznamnějšího primáta, kterého dosud stát Nebraska zplodil [domácí okrsek Bryana jako politika byl v Nebrasce]. Je jistě neobvyklé, že tento objev je oznámen v průběhu šesti týdnů ode dne (5. března 1922), který autor doporučil Williamu Jenningsi Bryanovi ke konzultování určité pasáže v knize Jób: „Hovoř k zemi a ona tě bude učit,“ a je pozoruhodnou shodou okolností, že první země, o níž se hovoří na toto téma, je písčitá země s uloženinami středního pliocénu na lokalitě Snake Creek v západní Nebrasce.⁹⁰

Dva roky po procesu přiznal respektovaný časopis Science, že zub (na jehož základě byla celá lidská bytost ´rekonstruována´) patřil ve skutečnosti vyhynulému pekari (prase).⁹¹ Opět platí, že se tehdejší uznávaná věda, která byla využita k zesměšňování biblického stvoření, ukázala později jako chybná. Je sice pravdou, že se věda často sama koriguje, ale uvedené dva příklady falzifikátů značně přispěly k dalšímu vývoji evolučního veřejného mínění. [Tyto falzifikáty samozřejmě, jako každá lež, zanechaly nesmazatelné stopy v myšlení mnoha lidí, přesvědčených o pravdivosti evoluce a toužících, aby evoluční teorie byla pravdou! PK]

V srpnu roku 1972 uveřejnil National Geographic významný článek o objevu domorodého kmene z doby kamenné (Tasadajové) v džunglích ostrova Mindanao na Filipínách. Následně byl společností National Geographic vytvořen slavný dokumentární film, který se promítal v kinech po celém světě. V roce 1986 odhalil švýcarský novinář a antropolog Oswald Iten, že Tasadajové byli ve skutečnosti promyšleným podvodem. Toho se dopustil Manuel Elizalde,⁹² bývalý šéf vládní agentury pro ochranu kulturních menšin, který chtěl získat peníze na zlepšení života skutečného kmene Tasadajů, kteří nepocházeli z doby kamenné; tyto peníze však nakonec zpronevěřil. Trvalo 14 let, než byla lež napravena. Jde pouze o druhořadý příklad, ale kolik lidí jím bylo ovlivněno, aby mezitím přijali evoluční historii člověka v domnění, že se jednalo o důkladně podloženou vědeckou skutečnost?

V roce 2005 vedl obrovský skandál k nucenému penzionování profesora Rainera Protsche von Zieten, který si vymyslel a zfalšoval data za účelem prokázat spojitost mezi lidmi a neandertálci.⁹³ Ačkoliv byly jeho ´objevy´ přijímány vědeckou komunitou po dobu téměř 30 let, když skandál propukl, mnozí antropologové se snažili zachránit si tvář a prohlašovali, že oni ve skutečnosti Protschovu výzkumu nedůvěřovali, přestože se na něj odvolávali. Opět platí, že toto byla tehdejší oficiální věda (a téměř současný příklad do očí bijící zaujatosti na akademické půdě).

Toto jsou jen některé z mnoha případů, které by mohly být citovány. To nás vede k otázce, proč existuje potřeba tolik podvádět, pokud je evoluce člověka tak jistá?⁹⁴ Odpověď je zřejmá: zkameněliny nepodporují vývoj lidí a opic ze společného předka. A je to právě tato absence důkazů, která nutí frustrované antropology, aby prozkoumali všechny možné způsoby, jak nedostatek fosílií nahradit. Samotné podvody nejsou základem evolucionistických omylů a fantazií, ale upozorňují na zajímavý problém: všechny použité údaje, které měly až dosud podpořit evoluci člověka, byly zamítnuty. Toto zamítnutí zahrnuje (naštěstí) podvodný materiál, ale i příklady opolidí z 19. a 20. století (jak je popsáno výše).

Je zřejmé, že je to jen zlomek všech údajů, který se dá uvést ve vědě jako podvod. Nicméně měnící se příběhy ukazují, že interpretace jsou proměnlivé, takže bychom měli být opatrní, když jsou rozličné skutečnosti vytrubovány jako ´důkaz´ pro evoluční variantu původu člověka. Bylo by hezké si myslet, že moderní geologové, paleontologové a paleoantropologové budou moudřejší, než vydají svá prohlášení. Nicméně tito lidé nejsou ve svém úsilí obracet druhé na evoluční víru bez viny, o čemž svědčí i způsob, jakým podporovali mediální šílenství o svém oznámení o Idě (lemur a současně další příklad ´živé zkameněliny´)⁹⁵ a o Ardi (zkamenělina dobře známá už deset let než došlo k jejímu ´vyhlášení´),⁹⁶ nemluvě o humbuku kolem staré Lucy (opice).

Proč nejsou žádné lidské zkameněliny nalezeny pohřbené s dinosaury?

Vždy bylo považováno za nesporné, že celosvětový fosilní záznam má konzistentní vertikální uspořádání, které postupuje od jednoduchého ke složitému. Součástí tohoto myšlenkového přístupu je představa, že se lidé vyvinuli asi 60 milionů let poté, co ze Země vymizeli dinosauři. A proto se, podle tohoto názoru, zkameněliny dinosaurů a lidí nenacházejí v rámci stejných geologických útvarů.

Malá pochyba existuje o tom, že pevné pořadí zkamenělin je reálné, ale existence evolučně nevhodně umístěných zkamenělin brání tomu, aby se takové pořadí stalo geologickým a biologickým axiomem. Ovšem, pochybám by zabránilo, kdyby logika a zdravý rozum nebyly přetrumfnuty ideologií! Samozřejmě existuje i jiný způsob pohledu na pořadí zkamenělin, který dává prostor i evolučně nevhodně umístěným zkamenělinám: pohřbení zkamenělin v důsledku celosvětové vodní katastrofy.

Za prvé, protože rychlé pohřbení je zjevná realita fosilizace, měli by mít mořští tvorové nejvyšší šanci zkamenět v důsledku globální potopy, a to zejména obyvatelé mořského dna, zvláště ti přisedlí. Jak bylo zmíněno dříve, velké procento fosilního záznamu je reprezentováno skořápkami těchto tvorů. V současných mořských lokalitách je většina u dna sídlících tvorů (mnohobuněčných živočichů) reprezentována jednoduššími organizmy, zatímco většina složitějších stvoření má tendenci žít blíž k mořské hladině. Samozřejmě, že v obou případech existují výjimky (jednodušší tvorové vznášející se na hladině [zooplankton] a savci [vorvani] potápějící se do velkých hloubek), ale pokud jde o čistou hustotu bioty, jsou obyvatelé mořského dna převážně jednodušší tvorové (škeble, korály, hvězdice, sumky atd.).

Za druhé, část tvorů zdržujících se u hladiny, zejména mořských savců, by Potopu přežila. Ti, kteří by během hlavních etap ukládání sedimentů zahynuli, by měli menší šanci na fosilizaci, protože by se rozložili, aniž by byli pohřbeni. A měli by tedy být přítomni převážně v horních částech fosilního záznamu, avšak je třeba očekávat i výjimky (jako výše uvedené evolučně nevhodně umístěné zkameněliny).

Za třetí, významnou roli při určování, kde a kdy a kolik lidí by mělo být ve fosilním záznamu pohřbeno, by hrálo zeměpisné rozmístění a velikost předpotopní lidské populace. Jenomže my víme jen málo o topografii Země před potopou, nevíme, kde lidé žili (na pobřeží nebo daleko od moře?), a ani nevíme, kolik lidí žilo, když Potopa přišla. Zdá se, že na Zemi mohlo být významné množství nízko položených, bažinatých terénů, jak o tom svědčí množství rostlin a živočichů, o nichž se předpokládá, že žili v takovém typu prostředí. V tom případě mohli lidé inklinovat k životu ve vyšších nadmořských výškách daleko od moře a také daleko z dosahu býložravých dinosaurů, kteří by se dobře nesrovnávali s lidskými zemědělskými činnostmi. Nicméně tyto věci prostě nemůžeme vědět spolehlivě.

Pokud jde o počet lidí, kteří žili při příchodu Potopy, to je rovněž nemožné zjistit. Různé odhady se pohybují od několika set tisíc až k miliardě. Vzhledem k tomu, že ve většině sedimentárních vrstev je existence lidských zkamenělin vzácná nebo zcela chybí, jsou pravděpodobnější nižší čísla. Od Adama k Noemovi se vystřídalo deset mužských generací a uplynulo více než 1500 let. To poskytuje dostatek prostoru pro rozsáhlou lidskou populaci, ale Bible popisuje i svět naplněný násilím (Genesis 6), takže počet lidí asi nebyl tak velký, jak by mohl být, kdyby nebylo zmíněného násilí.

Za čtvrté, suchozemští savci by se snažili uprchnout do vyšších poloh (v závislosti na tom, jak rychle by vody potopy vstoupily na zemi), a mnoho z nich (na rozdíl od tvorů jako jsou škeble a svijonožci) umí také v různé míře plavat. A tudíž lze savce včetně lidí pravděpodobně zařadit mezi poslední tvory, kteří byli vodami potopy přemoženi, a jedni z posledních stvoření, která by byla pohřbena stoupající vodou potopy. Poté, co dosáhly povodňové vody svého vrcholu, začala voda odtékat z kontinentů do oceánů a přitom erodovala stávající pevninský terén. Toto období eroze bylo dobře rozpoznáno geology, kteří je na některých místech označili jako ´velkou denudaci´. Na některých místech odstranila tato eroze kilometry nadložní vrstvy. V této době byla erozí spolu se sedimenty odnesena i velká část pozůstatků tvorů pohřbených v pozdější fázi Potopy.

Za páté, otázku lze snadno obrátit a tím se může stát pro evolucionistu docela nepříjemnou. Například víme, že dnes žijí v oceánu velryby a latimérie, ale přitom nebyly nalezeny žádné velryby pohřbené se zkamenělinami latimérií. V sedimentech mladších než 65 milionů let, což je pravděpodobně čas, který uplynul od doby, kdy latimérie zmizely z fosilního záznamu, do současnosti, nejsou ve skutečnosti žádné zkameněliny latimérií. Proč je nevidíme pohřbené se žádným mořským živočichem, který žil někdy v průběhu všech těch let? Odpověď z evoluční komunity zní: „Fosilní záznam je sporadický“. Ale proč pak není v pořádku, když biblický kreacionista říká: „Potopa nezaznamenala svět před potopou dokonale“?

Jsem však pevně přesvědčen o tom, že pokud by se vůbec někdy našly lidské kostry – řekněme ve vrstvách obsahujících zkameněliny dinosaurů – evolucionisté by přesto jistě přišli s nějakým vysvětlením takového problematického nálezu, vysvětlením, které by pak ještě čekalo na svoje ověření.

Závěry

V průběhu této kapitoly jsem se zabýval fosilním záznamem a na mysli jsem neměl pouze jedno paradigma. Zatímco interpretace založená na evolučních předpokladech se těší velkému odbytišti, velkému množství pracovních hodin věnovaných výzkumu a masivnímu financování, kreacionistická interpretace na základě Potopy byla více než dvě staletí přehlížena. Za poslední půlstoletí se stala terčem pro neustálé, dobře sehrané a agresivní útoky. Vzhledem k absolutní dominanci evolučních médií nejsou široké veřejnosti zpravidla prezentovány nějaké skutečné kreacionistické argumenty, ale pouze výstraha, že kreacionisté stále existují. Pokud jsou nějaké argumenty zmíněny, jsou obvykle zkreslené a zastaralé, nebo jsou uváděny ve formě logických klamů a ´slaměných panáků´ [to jsou uměle vytvořené, neexistující a snadno porazitelné námitky]. Při velmi zřídkavých příležitostech, kdy je geologovi, který věří v mladou Zemi a Noemovu Potopu, umožněn krátký příspěvek v médiích, cítí redaktoři obvykle povinnost začlenit do programu i evolučního geologa, aby nabídnul opačné názory. Ale nezdá se, že by se toto praktikovalo i opačně, aby geologové mladé Země byli požádáni o své názory, kterými by v médiích oponovali evolučním geologům.

V souvislosti s výzkumem fosilního záznamu čeká na biblické geology ještě mnoho výzkumu, aby pochopili účinky a průběh světové Potopy. Ne všechno bylo ještě zpracováno. Což je dobře, protože to ponechává dostatek práce pro budoucí generace. Je také skutečností, že pokud nebudou mít bibličtí geologové fyzický přístup na důležité geologické lokality, jako jsou ty, které definují ´zlaté hřeby´, budou nuceni reinterpretovat údaje shromážděné evolučními geology, které jsou ale zatíženy evolučními výklady. Poté, co Francis Bacon navrhl ve svém Novum Organum (1620), že by údaje měly být shromažďovány bez jakékoliv předpojatosti a interpretovány induktivní metodou, se stalo zřejmým, že takový přístup je nerealistický, protože všichni ´sběratelé údajů´ získali titul hromaděním předsudků, čili vzděláním! Nevyhnutelná je reinterpretace prostřednictvím opětovné prohlídky geologických terénních lokalit, což je ale pomalejší proces.

V přeneseném smyslu je možné říci, že zkameněliny jsou písmena, která geologové používají k dekódování hornin, v níž se zkameněliny nacházejí. Takové vyjádření by však většina současných geologů odmítla, přestože je to právě jejich vlastní ´bible´, která to neochotně připouští:

… představa, že členění vyvíjející se mezinárodní stratigrafické tabulky je definováno obsahem zkamenělin v horninách, je pro mnoho geologů dokonce i dnes článkem víry. Lpění na tom však vede k potížím: hranice se mohou měnit s novými objevy fosílií; hranice definované specifickými fosíliemi budou inklinovat k tomu být diachronické (tj. závislé na čase), budou vznikat neshody ohledně toho, které taxony mají být rozhodující.⁹⁷

Řečeno jinými slovy: i když to vede k potížím, budou horniny i nadále definovány podle zkamenělin, které obsahují. Problémy, které by evolučnímu geologovi vznikly tím, že by pro definování hornin nevyužil zkameněliny, prostě nestojí za riziko, protože by to doširoka otevřelo vodní stavidla (doslova!). Umožnilo by to komprimovat mnoho horninových formací do kratšího časového rámce, a to jednoduchým použitím sedimentologie. Ostatně v posledním desetiletí došlo k významnému posunu ve způsobu, jakým je sedimentace interpretována:

Za druhé si musíme být vědomi dlouhodobějších přestávek v sedimentaci i skutečnosti, že ve většině typů prostředí jsou více rozšířené a déle přetrvávající oblasti bez sedimentace a současně s převládající erozí než oblasti s čistým ukládáním… Dokonce i v hlubokém moři, kde jsme dřív přemýšleli v kontextu neochabujících přívalů mořských sedimentů, nyní rozpoznáme větší přestávky v usazování nebo dokonce i erozi.⁹⁸

Jinými slovy, procházíme-li horninami, spočívá většina geologického času v mezerách mezi vrstvami, a proto jsou zkameněliny velmi vítanou ´časovou kotvou´ (a úlevou pro evolucionistu). Bez fosilií by byl geologický sloupec suchý, nezajímavý soupis hornin umístěných jedna na druhé, a tu a tam pronikaný nějakými jinými horninami.

Tím uzavíráme naši stručnou diskusi o evolučně nevhodně umístěných zkamenělinách, o nedostatku vážných kandidátů na přechodné formy a o selhání evoluční vědy doložit příklady původu lidí z opic, které by odolaly zkoušce času. Z toho je patrné, že fosilní záznam je dnes stejným problémem evoluční teorie, jako tomu bylo v Darwinově době.

Odkazy (pokračování):

14. Sameeni, S.J., The Salt Range: Pakistan’s unique field museum of geology and palaeontology, in Lipps, J.H. and Granier, B.R.C. (eds), PaleoParks – the protection and conservation of fossil sites worldwide, Carnets de Géologie/Notebooks on Geology, Brest, Book 2009/03, 2009.
15. Anderson, R.V.V., Tertiary stratigraphy and orogeny of the northern Punjab, Bull. Geol. Soc. America 38: 665-720, 1927.
16. Terciér je třetí hlavní částí evoluční geologické tabulky, následující po „době dinosaurů“.
17. Sahni, B., Age of Saline Series in the Salt Range of the Punjab, Nature 153: 462-463, 1944.
18. Coates, j. et al., Age of Saline Series in the Punjab Salt Range, Nature 155: 266-277, 1945.
19. Sahni, B., Microfossils and the Salt Range Thrust, Proceedings of the National Academy of Sciences, India, Section B, vol. 16: i-xlx, 1946.
20. Sahni, ref.19, s. xlv-xlvi.
21. Yeates, R.S. et al., Late Quternary deformation of the Salt Range of Pakistan, Geol. Soc. Of Am. Bull. 95: 958-966, 1984; Jaumé, S.C. and Lillie, R.J., Mechanics of the Salt Range-Potwar Plateau, Pakistan, Tectonics 7: 57-71, 1988.
22. Butler, R.W.H. et al., Salt control on thrust geometry, structural style and gravitational collapse along the Himalayan Mountain Front in the Salt Range of Northern Pakistan; in Lerche, I. and O’Brian, J.J. (eds), Dynamical Geology of Salt and Related Structures, Orlando, Academic Press, s. 339-418, 1987.
23. Sameeni, S.J., ref. 14.
24. Stainforth, R.M., Occurrence of pollen and spores in the Roraima Formation of Venezuela and British Guiana, Nature 210: 292-294, 1966.
25. Silvestru, E. and Wieland, C., Pollen paradox, 27 June 2011; creation.com/pollen-paradox.
26. Oldest vertebrate fossil found, Discovery News, 23 October 2003; dsc.discovery.com.
27. Farmer’s fossil find excites, BBC News, 24 October 2003, news.bbc.co.uk.
28. Leclerq, S., Evidence of vascular plants in the Cambrian, International Journal of Organic Evolution, 10(2): 109-114, 1956.
29. Jacob, K. et al., Evidence for the existence of vascular plants in the Cambrian, Current Science, 22: 34-36, 1953.
30. Hoffman, P.F. et al., A Neoproterozoic snowball Earth, Science 281: 1342-1346, 1998.
31. Horner, J.R., Upper Cretaceous dinosaurs from the Bearpaw Shale (marine) of South Central Montana, with a checklist of Upper Cretaceous dinosaur remains from marine sediments in North America, J. Palaeontology 53(3): 566-577, 1979.
32. Bakker, R.T., The Dinosaur Heresies, Zebra Books, New York, s. 40, 1986.
33. Everhard, M.J. and Hamm, S.A., A new nodosaur specimen (Dinosauria: Nodosauridae) from the Smoky Hill Chalk (Upper Cretaceous) of western Kansas, Transactions of the Kansas Academy of Science 108: 15-21, 2005.
34. Drumheller Mail, April 1st, 2011.
35. Schweitzer, M. et al., Soft-tissue vessels and cellular preservation in Tyrannosaurus rex, Science 307: 1952-1955, 2005.
36. Armitage, M.H. and Anderson, K.L., Soft sheets of fibrilar bone from a fossil of the supraorbital horn of the dinosaur Triceratops horridus, Acta Histochemica 115(6): 603-608, 2013.
37. Kaye, G. et al., Dinosaurian soft tissues interpreted as bacterial biofilm, PLoS ONE 3(7): e2808.
38. Vergano, D., Yesterday’s T. rex is today a chicken, USA Today, 12 April 2007, usatoday.com.
39. Pearce, R.C., On the mouth of ammonites, and on fossils contained in the laminated beds of the Oxford Clay discovered in cutting the Great Western Railway, near Christian Malford in Wiltshire, Proc. Geol. Soc. London 3: 592-594, 1841.
40. Tafonomie je studium procesů souvisejících s fosilizací, od smrti až po nalezení fosílie.
41. Wilby, P.R. et al., Taphonomy and origins of an acumulate of soft-bodies cephalopods in the Oxford Clay Formation (Jurassic, England), Paleontology 47(5): 1159-1180, 2004.
42. Ink found in Jurassic-era squid, BBC News, 19 August 2009; news.bbc.co.uk.
43. Franzen, J.L. et al., Complete primate skeleton from the Middle Eocene of Messel in Germany: morphology and paleobiology, PLoS ONE 45(5): e5723, 2009.
44. Batten, D., Darwin fossil hyper-hype, 23 May 2009, creation.com/ida.
45. Henneberg, M., The Hobbit Trap, Wakefield Press, Kent Town, Australia, s. 25, 2008.
46. Xu, X. et al., An Archaeopteryx-like theropod from China and the origin of Avialae, Nature 475: 465-470, 2011.
47. Feathered Dinosaurs, The Dinosaur Museum, Blanding, UT, USA – exhibition at Royal Ontario Museum, 2005.
48. Lingham-Soliar, T., The evolution of the feather: Sinosauropteryx, life, death and preservation of an alleged feathered dinosaur, J. Ornithology. 153(3): 699-711, 2012. Tento autor také akcentuje tvrzení, že předpokládané melanosomy (které by mohly být indikátorem zbarvení peří), objevené v některých zkamenělinách dinosaurů, byly artefakty vyvolané zvětšením u použitého typu mikroskopu. Viz také Sarfati, J., “Feathered” dinos: no feathers after all!, 24 July 2012; creation.com/featherless.
49. Daeschler, E.B. et al., A Devonian tetrapod-like fish and the evolution of the tetrapod body plan, Nature 440: 757-763, 2006. Viz také Safrati, J., Tiktaalik roseae – a fishy ”missing link”, 2006; creation.com/tiktaalik.
50. Niedzwiedzki, G. et al., Tetrapod trackways from the early Middle Devonian period in Poland, Nature 463: 43-48, 2010. Viz také Walker, T., Is the famous fish-fossil finished?; creation.com/tiktaalik-finished.
51. Eldredge, N., Reinventing Darwin, Orion Publishing, London, s. 95, 1996.
52. Rybczynski, N., Dawson, M.R., and Tedford, R.H., A semi-aquatic Arctic mammalian carnivore from the Miocene epoch and origin of Pinnipedia, Nature 458: 1021-1024, 2009.
53. Dawkins, R., The Greatest Show on Earth, Bantam Books, New York, 2009, s. 173. Dr. Jonathan Safrati pojednal i o dalších fosiliích, o nichž Dr. Dawkins prohlašoval, že se jedná o přechodné formy, a to v 8. kapitole The Greatest Hoax on Earth, Creation Book Publishers, 2010 (k dispozici na creation.com). Viz také creation.com/fossils.
54. Batten, D., Another major “link” fails: Puijila, claimed ancestor of pinnipeds is an otter, Creation 35(1): 51-53; creation.com(puijila. Podrobnější argumenty jsou uvedeny v příloze ke článku: Werner, C., Analysis of the “family tree” publikovaném k tématu Puijila v časopisu Nature 2009, creation.com/puijila-s.
55. Werner, C., Evolution: the Grand Experiment, vol. 1, New Leaf Press, Green Forest, Arkansas, s. 225, 2007 – dostupné na creation.com.
56. Batten, D., Whale evolution fraud: Another evolutionary icon bites the dust; creation.com/whale-evolution-fraud, 12 April 2014.
57. Williams, A., and Sarfati, J., Not at all like a whale, Creation 27(2): 20-22, 2005; creation.com(not-at-all-like-a-whale.
58. Batten, D., Rodhocetus and other stories of whale evolution, Creation 33(3): 54-55, 2011; creation.com/rodhocetus.
59. Eldredge, N., Time Frames: The Rethinking of Darwinian Evolution and the Theory of Punctuated Equilibria, Simon & Schuster, New York, s. 188-189, 1985.
60. Oldest horseshoe crab fossil found, 445 million years old, ScienceDaily, 8 February 2008; sciencedaily.com.
61. Wallosek, D. et al., A scorpion from the Upper Devonian of Hubei Province, China (Arachnida, Scorpionida), N. Jub. Geol. Paläont. Mh. H3: 169-180, 1990.
62. Jeram, A.J., Phylogeny, classification and evolution of Silurian end Devonian scorpions, Proceedings of the 17th European Colloquium of Arachnology, Edinburgh, 1997; european-arachnology.org.
63. Anderson, I., Pine “dinosaur” lurks in gorge, New Scientist 1957: 5, 1994.
64. Catchpoole, D., “Dino tree” project ends, 2 July 2009; creation.com/dino-tree-project-ends.
65. Cartwright, P. et al., Exceptionally preserved jellyfishes from Middle Cambrian, PLoS One 2(10): e112, 2007. See also Catchpoole, D., Exceptionally preserved jellyfishes, Creation 30(4): 21, 2008; creation.com/epjelly.
66. Lockley, M.G. et al., Dinosaur Lake: The story of the Purgatoire Valley Dinosaur Tracksite Area, Colorado Geological Survey Special Publication 40, Denver, CO, USA, s. 35, 1997.
67. Hunt, A. et al., The giant Arthropleura trackway Diplichnites Cuithensis from the Cutler Group (Upper Pennsylvania) of New Mexico, The Geological Society of America 2004 Denver Animal Meeting: gsa.confex.com.
68. Lockley, M.G. and Meyer, C., Dinosaur Tracks and Other Fossil Footprints of Europe, Columbia University Press, New York, 2000.
69. Lockley, M.G. et al., Dinosaur Lake: The story of the Purgatoire Valley Dinosaur Tracksite Area, Colorado Geological Survey Special Publication 40, Denver, CO, USA, s. 67-69, 1997.
70. Oard, M.J., Dinosaur Challenges and Mysteries, Creation Book Publishers, Atlanta, GA, USA, s. 113-128, 2011 – dostupné na creation.com.
71. Oard, M.J., Is the K/T the post-Flood boundary? – part 2: paleoclimates and fossils, J. Creation 24(3): 87-93, 2010; creation.com/kt-boundary-flood-2.
72. Darwin, C., The Descent of Man, and Selection in Relation to Sex, ed 1, John Murray, London, s. 86, 1871.
73. Viz Myth-making: The power of the image, Creation 21(4): 4, 1999; creation.com/myth-making. Také Grigg, R., Missing the mark: How a missionary family gave rise to the top name in “apeman” research (Louis Leakey)! Creation 26(3): 24-27, 2004; creation.com/leakey.
74. Oxnard, C.B., The place of the australopithecines in human evolution: grounds or doubt? Nature 258: 389-395, 1975.
75. Duarte, C. et al., The early Upper Paleolithic human skeleton from the Abrigo do Lagar Velho (Portugal) and modern human emergence in the Iberian Peninsula, Proceedings of the National Academy of Sciences, USA 96(13): 7604-7609, 1999.
76. Trinkaus, E. et al., An early modern human from Pestera cu Oase, Romania, The proceedings of the National Academy of Sciences, USA 100: 11231-11236, 2003.
77. Green, R.E. et al., A draft sequence of the Neanderthal genome, Science 328: 710-722, 2010; Than, K., Neanderthals, human interbred – first solid DNA evidence, National geographic Daily News, 6 May 2010; news.nationalgeographic.com.
78. Carter. R.W., Neanderthal genome like ours (There may be Neanderthals at your next family reunion!), 1 May 2010; news.nationalgeographic.com.
79. Viz kapitola 8: Etika a morálka.
80. Gould, S.J., The Panda’s Thumb, Norton Press, New York, s. 117, 1980.
81. White, A.J., The Piltdown man fraud, 24 November 2003; creation.com/the-piltdown-man-fraud.
82. Sibley. A., A fresh look at Nebraska Man, J. Creation 22(2): 108-113, 2008; creation.com/nebraska2.
83. Osborn, H.F., The earth speeks to Bryan, The Forum 73: 796-803, 1925.
84. Gregory, W.K., Hesperopithecus apparently not an ape nor a man, Science 66: 579-581, 1927.
85. Iten, O., Die Tasaday: Ein Philippinischer Steinzeitschwindel, Neue Zürcher Zeitung, Zürich, s. 77-89, 12 April 1986.
86. Viz např. Harding, l., History of modern man unravels as German scholaris exposed as fraud, The Guardian, 18 February 2005; guardian.co.uk.
87. Bergman, J., Why the epidemic of fraud exists in science today, J. Creation 18(3): 104-109; creation.com/science-fraud-epidemic.
88. Batten, D., Ida: Darwin fossil hyper-hype, Creation 32(1): 44-46; creation.com/ardipithecus-again.
89. Wieland, C., Ardipithecus again: a recycled ape-man, 5 Oct 2009; creation.com/ardipithecus-again.
90. Gradstein, F.M. et al., Chronostratigraphy: linking time and rock; in Gradstein, F.M., Ogg, J.G. and Smith, A.G. (eds.), A Geologic Time Scale 2004, Cambridge University Press, s. 20, 2004.
91. Reading, H.G. and Levell, B.K., Controls of the sedimentary rock record; in: Reading, H.G. (ed.), Sedimentary Environments Processes, Facies and Stratigraphy, Blackwell Science, s. 18, 2002.