Z různých pramenů vybral a přeložil Pavel Kábrt – 01/2014
1. Lebka KNM-ER 1470
Comparing Creation and Evolution – autor Kevin Anderson, Ph.D., přeloženo z www.creationresearch.org
V roce 1972 objevil Richard Leakey (nálezcem byl Bernard Ngeneo z týmu Richarda Leakyho – pozn. př.) hominidní fosilii v lokalitě severní Keni. Toto místo bylo označeno jako KBS Tuf (tufy jsou horniny, které vznikly zpevněním sopečného popelu – pozn. př.). Nalezená zkamenělina se stala později známou podle jejího katalogového čísla v muzeu jako KNM-ER 1470, tedy lebka 1470. Leakey jí přiřadil stáří 2,9 miliónů let. Jenže anatomické rysy této lebky byly příliš moderní pro obecně přijímaný evolucionistický časový rámec lidské evoluce. A tak toto datum, 2,9 miliónu let, bylo okamžitě napadnuto. Není bez zajímavosti, že věk, který Leaky určil této zkamenělině, byl založen na datu 2,6 miliónu let, který byl původně přisouzen KBS Tufu. Tvrdilo se, že tento věk byl odvozen z několika datovacích metod, z nichž jednou byla metoda draslíko-argonová (K-Ar).
Nicméně při studiu skutečného postupu k dosažení datace tohoto tufu se začalo ukazovat, jaké mnohé předpoklady a domněnky se používají při geologickém datování – žádné ony objektivní, analytické procesy, spojené s dosažením oněch geologických věků, jak se nám snaží namluvit, abychom tomu věřili. Na samém počátku, pomocí měření K-Ar ,bylo dosaženým výsledkem stáří lokality KBS přes 200 miliónů let. Protože se tu však našly fosilie různých savců, včetně Australopitéků a jiných hominidů, bylo dohodnuto, že 200 miliónů let nemůže být správné datum (Nature. 1970. 226:226 – všimněte si v tomto článku, že to byly zkameněliny, které byly použity k rozhodnutí, zda radiometrické metody poskytly přijatelné datum). Poté, co bylo použito několik různých datovacích metod, kdy zkameněliny sloužily jako vodítko, bylo přijato datum 2,6 miliónu let pro tuf (Nature. 1970. 226:226; 1972. 239:379; 1974. 247:344).
Ale opět: mnozí evolucionisté tlačili, že takovéhle stáří je pro lebku 1470 nepřijatelné a zpochybňovali přesnost dat přisouzených KBS Tufu. Co tedy bylo už jednou považováno za dobře zavedená data, bylo následně odhozeno s tím, že je to mylné a dosažené na základě nesprávných předpokladů. Ono to bylo ve skutečnosti tak, že pomocí K-Ar datování KBS Tufu byla získána ohromná hromada výsledků, z nichž byly vyřazeny jako kontaminované ty, které dávaly buď mladší nebo starší data vůči těm posléze publikovaných (ačkoli nebyly nabídnuty žádné prostředky, jak rozhodnout kontaminaci) (viz Coppens et al. 1976. Earliest Man and the Environments in the Lake Rudolf Basin). Datovací štěpné dráhy zirkonu vzorků tohoto tufu neustále dávaly vyšší datum než 2,6 miliónu let (Nature. 1976. 263:738). Celý spor trval několik let, až konečně Leakey vyhlásil domluvu na datu 1,9 miliónu pro tuf a 2 milióny let pro lebku 1470. (Leakey. 1984. One Life).
Takže data, která byla původně vyhlášena jako zcela bezpečná a dobře doložená, byla pak odmítnuta na základě toho, že vzorky byly kontaminovány, nesprávně posbírány atd. Pravdou je, že odpor vůči datu 2,6 miliónu let měl ten důvod, že pro lebku 1470 bylo toto datum konfliktní vůči pohledu většiny evolucionistů na lidskou evoluci, a ne kvůli nějakým chybám v metodě nebo náhlému ukončení sběru vzorků. Datování lebky 1470 vynáší na světlo velké pochybnosti o správnosti a důvěryhodnosti geologických a paleontologických datovacích metod.
- Poznámka: Úplně dole jako 10. položku najdete kopii článku v angličtině o KNM-ER 1470 – pro zájemce o podrobné informace o této lebce.
2. Astralopithecus Ramidus
Další datovací evolucionistický výmyk můžeme vidět při datování fosilií Australopithecus ramidus (G. WoldeGabriel et al., ‘Ecological and Temporal Placement of Early Pliocene Hominids at Aramis, Ethiopia’, Nature, 371:330-333, 1994.). Většina vzorků čediče nejblíže vrstvám nesoucím fosilie dala metodou argon – argon stáří asi 23 miliónů let. Autoři se rozhodli, že to je „příliš staré“ podle jejich představ o umístění fosilií v evolučním rodokmenu. Takže se podívali po nějakém čediči vzdálenějším od fosilií a vybrali 17 z 26 vzorků, aby dostali přijatelné maximální stáří 4,4 mil. let. Dalších devět vzorků dávalo opět mnohem starší data, ale autoři se rozhodli, že musí být kontaminovány a zavrhli je. Takto tedy funguje „exaktní“ radiometrické datování. (AiG: What about carbon dating – kreacionismus.cz/memento)
3. Měkkýš starý 2300 let
Občas nám radiokarbonová datování dávají fantastická čísla. Ve vědeckém časopise Science (sv. 141, 18. 8. 1963, str. 634-637) bylo zdokumentováno, jak bylo radiokarbonovou metodou určeno stáří jednoho měkkýše na 2300 let. Určení mělo jen jednu malou chybu na kráse: zvíře ještě žilo! V jiném případě určila metoda stáří 27000 let. Také v tomto případě šlo o dosud žijící exemplář (Science, sv. 224, 6. 4. 1984, s. 58-61 – Z knihy Hanse-Joachima Zillmera Evoluce – podvod století, str. 32.)
4. Grand Canyon
Stáří Grand Canyonu je odhadováno na 65 milionů let, což je doba, kdy se zdvihla Kaibabská plošina, nověji však někteří geologové určují jeho stáří na sotva 6 milionů let. Ale jde spíše o velmi mladou rokli, vyplavenou obrovským množstvím vody. Tuto představu potvrdila roku 2002 americká Geolgická služba ve spolupráci s geology z univerzity v Utahu. Příslušnou zprávu vydal United Press International 20. července 2002, 4. října 2002 ji převzala agentura VdI Nachrichten pod titulkem „Prastará rokle? Kdepak! Robert H. Webb (U. S. Geological Survey v Tusconu, Arizona) píše, že spodní třetina Grand Canyonu, Inner George, je pravděpodobně jen 770 000 let stará: „Propast vyhloubila série krátkých, ale prudkých událostí.“ (Zillmer v Evoluce – podvod století, str. 38)
5. “Absolutní časová stupnice” geologické historie Země
„V roce 1896 objevil M. H. Becquerel radioaktivní rozpad a v roce 1905 Ernest Rutherford přišel s návrhem, aby byl tento rozpad použit ke geologickému datování. Jenže skutečně použitelná efektivní měření, např. poměrů izotopů olova, byla možná teprve po zkonstruování přesných hmotových spektrografů A. O. Nierem po roce 1937.“ Avšak kupodivu „otec geologické časové stupnice“ Arthur Holmes už čtvrt století předtím, než mohly být uplatněny izotopové metody (roku 1913), stanovil „absolutní časovou stupnici” geologické historie Země. Pro svoje odhady se snažil získat přívržence lákavými sliby: „Ještě je zpráva hubená, ale přece plná příslibů.” (Stáří Země) Holmesem stanovená spodní hranice kambria zůstala dodnes: 600 milionů let. Svoje evoluční nazírání světa, které ovlivnilo jeho víru v geologické věky Země, vyjadřuje slovy: „Je jedním z triumfů geologie, že prokázala mimo veškerou pochybnost, že byl k dispozici dostatečný čas na všechny ty pomalé proměny života a scény, o nichž svědčí Země.” Tento bludný kruh je jedním z mnoha Holmesových přiznání k evolučnímu učení: „Pouhých dvacet miliónů let /které byly pro stáří země určeny předtím/ bylo sotva použitelnější než těch pár tisíc let arcibiskupa Usshera.”
Na poslední Holmesem sestavené časové stupnici z roku 1960 nacházíme opět 370 milionů let pro střední devon a 600 milionů let pro spodní hranici kambria (prvohory), a jako předtím se k interpolaci přibírají maximální síly sedimentu. Podle předpovědi H. Faula je nepravděpodobné, že se tato stupnice v budoucnosti podstatně změní. Faul k tomu poznamenává: „Je to zábavné zjištění, že Holmesovy staré odhady, jež spočívaly na datech, jež dnes vůbec jako taková neuznáváme, se lišily od dnes akceptovaných hodnot zřídka o víc než o 20 %.” (Dějiny geologického času)
Kdybychom se vzdali interpolace pomocí maximálních tlouštěk sedimentu, nastal by chaos. Nebylo by pak už jisté, že např. karbon je mladší než devon či silur. Pořádek může být zachován jen tak, že stratigrafii (pořadí vrstev) přiznáme absolutní prioritu před radiometrií.
Robert Gentry studoval radiační dvůrky v různých druzích uhlí z devonu a jury (prvohory, druhohory). Z charakteru dvůrků polonia Gentry usoudil, že uran a jeho dceřiné produkty (210Pb, 210Po) pronikly do dřeva jen jednou, a sice před zuhelnatěním, a že k zuhelnatění došlo během krátké doby (méně než 50 let). Gentry uvádí horní mez pro stáří U-Pb (uran-olovo) 280 000 let, jurské uhlí (druhohory) by pak bylo 270krát mladší, než udává geologická časová stupnice. Devonské uhlí (prvohory) shledává nejméně 1 000krát mladší, než by mělo být podle geologické stupnice. V některých fosiliích a ložiscích uhlí, rašeliny, ropy a zemního plynu, kde se stáří uvádí 100 000 až mnoho milionů let, byl prokázán uhlík 14C, a to by zredukovalo jejich stáří pod 50 000 let.
U zuhelnatělé větve, jež byla uložena vodorovně ve vápenci křídové formace (druhohory, USA), považované za 100 milionů let starou, bylo stanoveno stáří pomocí 14C na 12 800 let (Měřeno dr. Reisnerem Bergem – Nový druh důkazů z Paluxy). Uhlí by nemělo obsahovat – dle evolučního datování – žádný radioaktivní 14C. Každé uhlí jej však obsahuje, což vypovídá o jeho nízkém stáří (tisíce let) – pokud se ovšem neuchýlíme k nějakému jinému vysvětlení, aby evoluční „počty” byly zachovány. (Hermann Scheider: Velký třesk a absolutní datování, kreacionismus.cz/hermann-schneider
6. Stáří Země
V současné době se věří, že Země je stará asi 4,5 miliardy let. Vychází to z prací Pattersona, Tiltona a Ingrama z r. 1955. K datování byly použity izotopové poměry olova v pozemské hornině a meteoritech. Autoři vycházejí z více než 60 (!) předpokladů, jež musejí být splněny, má-li být výsledek správný. Oni sami varují, že na výsledek „bychom se měli dívat se značnou dávkou skepse, dokud neověříme základní domněnky obsažené v metodě výpočtů”. To však nevadilo tomu, aby byl výsledek nadšeně přijímán a rozšiřován. (Hermann Schneider: Velký třesk a absolutní datování, str. 41)
Roku 1972 publikovali Gale, Arden a Hutchinson Pb-Pb (olovo-olovo) izochronu meteoritů, kterou získali s podstatně zlepšenými měřícími metodami. Izochrona však vykazovala negativní směrnici. Konstatují: „Z toho plyne, že veškerá klasická interpretace dat izotopů olova (z meteoritů) je zpochybněna, a že radiometrické odhady zemského stáří jsou v nebezpečí.” Bezstarostná víra v 4,5 miliard let starou Zemi se tím ale nezměnila. Také Melvin Cook poukazoval stále znovu na to, že v litosféře a atmosféře lze prokázat jen jednu stotisícinu radiogenního helia Země, jež bychom očekávali za 4,5 miliard let.
7. Jiná absurdní stáří
Měsíční hornina z Apolla 16 vykázala o 85 % více olova než jiné srovnatelné horniny, což vedlo ke stanovení stáří (Pb-Pb) na 7 až 18 miliard let. R. K. Mark a ostatní naměřili u třetihorního bazaltu (čedič, vyvřelá hornina) izochronní stáří (rubidium-stroncium grafy) 10 miliard let. Prekambrický diabas Pharump (předprvohorní) z Kalifornie dal izochronní stáří Rb-Sr 34 miliard (!) let. To je víc než sedminásobek běžného stáří Země a dokonce více než dvojnásobek standardního stáří vesmíru. U stáří, jež „se nehodí”, se většinou vůbec nehovoří o stářích. Mluví se jen o izotopových anomáliích (odchylkách). Existuje prakticky nevyčerpatelný arzenál argumentů, jež mohou vysvětlit (a tak smést se stolu) každé nežádoucí stáří. Jen málo vědců si uvědomuje, že tytéž argumenty, jež mají anulovat nežádoucí stáří, mohou být v zásadě použity i k popření stáří žádoucích.
Datování hornin známého stáří – u několika mladých (nedávných) vulkanických hornin bylo v USA a Rusku naměřeno stáří (U-Th-Pb) 100 milionů let a 8 milionů let. Různé vzorky lávové horniny z Havaje, jejichž vznik v letech 1800 a 1801 je zdokumentován, poskytly stáří K-Ar mezi 160 miliony a 2,96 miliardami let! Skutečné stáří bylo 166-167 let (!) Metodou K-Ar byla láva stará 50 let na Novém Zélandě (hora Ngauruhoe) datována na 0,2 až 3,5 miliónů let. „Nespolehlivost datovacích radioaktivních metod je dobře ilustrována skutečností, že vzorky 22 vulkanických skal z rozličných částí světa, o kterých se ví, že byly vytvořeny během minulých 200 let, dávají stáří v rozmezí 100 miliónů až 10 miliard let běžnými radioaktivními metodami.” (Hermann Scheider: Velký třesk a absolutní datování)
8. Arizonský meteorický kráter
Jeden z nejstudovanějších kráterů na světě (nazývaný Barringerův kráter) leží na jihu USA, v Arizoně. Je široký 1 200 m a hluboký 175 m (pískovec, vápenec). Původ kráteru je zcela nejasný, stáří také. Je odhadováno v rozmezí 800 až 200 000 let!
- Dendrochronologické odhady (pomocí počtu letokruhů cedrů rostoucích na úbočí kráteru) ukazují na 800 let.
- Stáří odhadované pomocí měření eroze bylo stanoveno na 22 500 let.
- Z hlediska geologických rozborů vychází stáří tohoto kráteru na 200 000 let.
- Pomocí radioaktivního datování (C14 – ulity plžů) vychází věk na 16 000 až 26 000 let.
- Měřením drobných meteoritů vychází stáří na 2 700 let.
- Metodou termoluminiscence (změny v krystalech vlivem tepla) by stáří vycházelo na 49 900 let s možnou odchylkou 2 900 let.
- Indiánský kmen Hopi, který žije nedaleko, tvrdí, že kráter vznikl za velkého rachotu před 10 000 lety.
Tento příklad je jen malým dokladem, jak obtížné je stanovit stáří nějakého objektu z minulosti. Velmi mnoho lidí datovací metody přeceňuje a slepě jim důvěřuje. Slepě důvěřují tomu konečnému datu, které je vybráno a publikováno z těch mnoha ostatních!
9. Neustálé zpřesnování “exaktních” dat
Před dvěma a půl roky se na Oslu psalo o záhadných stopách v Mexiku z doby před 1,3 milionem let. Nyní bylo datování nálezu „upřesněno“. V roce 2003 narazili britští vědci vedení Silvií Gonzalezovou z John Moores University v Liverpoolu v opuštěném mexickém lomu poblíž sopky Cerro Toluquilla na otisky, které byly zkamenělé v dávném sopečném popelu. Průzkum otisků skončil závěrem, že tudy prošli lovci přes čerstvý sopečný popel napadaný na břehu jezera. Později překryla stopy další vrstvička popela a nakonec je zalila voda. Popel se změnil na tvrdou horninu a uchoval otisky až do dneška. Jedná se o 325 stop a jejich stáří mělo být 1,3 milióny lety. K tomuto závěru došli v Geochronologickém centru v Berkeley, na základě měření izotopů argonu a pomocí paleomagnetického datování (Publikováno v Nature v roce 2005).
V článku se píše: Výsledek to je naprosto šílený. Jediným rozumným vysvětlením se zdála být chyba v měření. Stopy a jejich sopečný podklad byl podroben dalším výzkumům. Problémy s datováním prý souvisí s tím, že sopečná erupce proběhla pod vodou. A tak proběhlo opakované měření stáří vrstev pod vrstvou se stopami podle opticky stimulované termoluminiscence (ta poměrně věrohodně odpoví na otázku, jak je to dlouho od doby, kdy byl materiál naposledy vystaven slunci nebo sopečnému žáru). Výsledek je už o něco přijatelnější: geologická vrstva pod stopami je 70-100 tisíc let stará. /To by byl pěkný pořádek, aby se realita nepodrobila diktátu evoluční hypotézy! – pozn. PK/ Sedimenty nad stopami jsou staré 9-40 tisíc let. Dále bylo provedeno srovnání vrstev nad a pod stopami na základě měření radioaktivního uhlíku C14 v organických zbytcích. Výsledek je podobný tomu, jež stanovil stáří stop. Je to přibližně 40 tisíc let.
Pokud jste nabyli dojmu, že záhadný pračlověk v Americe byl smeten se stolu, není tomu tak. Záhada přetrvává. Před 40 tisíci lety v Americe totiž žádní lidé být neměli, alespoň podle současně přijatých vědeckých poznatků. …./Chtělo by to ještě nějaké další „evolučně-vědecké“ úpravy – PK/ (www.osel.cz – Age of the Xalnene Ash, Central Mexico and Archeological Implications, zkráceno a zpracováno podle článku Václava Hrdonky z 18. 6. 2008 – výběr a zvýraznění Pavel Kábrt)