Nová data o chromozómu 2 u lidí a šimpanzů popírají společného předka

Jeffrey Tomkins

(Z Acts and Facts květen 2011 přeložil Pavel Kábrt – 06/2011. Dr. Tomkins je výzkumný spolupracovník. Akademické vzdělání v oboru genetiky získal na Clemsonově univerzitě)

Jedním z hlavních argumentů používaných pro podporu myšlenky o společném předku člověka a opic – konkrétně šimpanzů – je „model spojení (fúze) chromozómu 2“. Tento scénář zahrnuje názor, že došlo ke spojení dvou konců malých chromozómů, podobajících se šimpanzím (nyní mají označení 2A a 2B u šimpanzů), a tak vznikl jeden stabilní velký chromozóm lidský (chomozóm 2). Tím se má vysvětlit rozdíl mezi 23 lidskými chromozómy a 24 chromozómy velkých opic. (1)

Podle evoluční interpretace došlo k tomuto spojení poté, kdy se lidé oddělili od velkých opic a vytvořili dvě různé evoluční větve. Na obrázku 1 je schematické znázornění této hypotetické události. Předpokádaný model fúze byl vytvořen na základě údajů z nepřímých laboratorních technik, které byly všeobecně využívány ještě dřív než došlo k revoluci v genomice, a také dřív než došlo k rutinnímu a ekonomicky přijatelnému sekvenování DNA. Nicméně klíčový článek, publikovaný v roce 2002, ve kterém byla detailní analýza dat lidské sekvence DNA u chromozomálních klíčových spojovacích míst, přinesl více otázek než odpovědí. (2)

Přesto však vědecké dogma kolem modelu splynutí, založené víc na dvojznačných datech než solidních důkazech, sveřepě přetrvává dodnes. Ve skutečnosti se celá záležitost považuje za hotovou věc, přestože předběžné výsledky DNA sekvencí zůstávají nepřesvědčivé. Protože jde o vědecké dogma a celá záležitost má charakter tabu, světskou komunitou badatelů se nese tichá informace: „nešťourejte do toho“. A tak ani jasné výsledky z výzkumu DNA nepohnuly chybným dogmatem… dodnes.

Autor tohoto článku a Dr. Jerry Bergman, profesor na Státní Univerzitě Northwest v Ohiu, dokončili nedávno novou analýzu vědecké literatury a dostupných výsledků DNA sekvencí, což správnost modelu fúze a lidské evoluce vůbec vážně zpochybňuje. Výsledky našeho výzkumu lidského chromozómu 2 jsou předběžně navrženy k publikaci v Journal of Creation. Stručný přehled hlavních bodů tohoto vzrušujícího výzkumu chromozómu 2 budou publikovány v nadcházejícím vydání Acts and Facts (viz následující článek níže, pozn. překl.).

K tomu ještě přichází nedávná studie dr. Bergmana a moje o lidských telomerech ve vztahu k chromozómům, evoluci a inteligentnímu plánu, která byla v tisku v dubnu 2011 v časopise Journal of Creation. (3) Čím více věda proniká do vnitřního mechanizmu buněk, tím více je jasné, že zdrojem biologického života může být jen Mistr Stvořitel.

Odkazy

1. Yunis, J. J. and O. Prakash. 1982. The Origin of Man: A Chromosomal Pictorial Legacy. Science. 215 (4539): 1525-1530.
2. Fan, Y. et al. 2002. Genomic Structure and Evolution of the Ancestral Chromosome Fusion Site in 2q13-2q14.1 and Paralogous Regions on Other Human Chromosomes. Genome Research. 12 (11): 1651-1662.
3. Tomkins, J. P. and J. Bergman. 2011. Telomeres: Implications for Aging and Evidence for Intelligent Design. Journal of Creation. 25 (1): 86-97.

Následuje související článek:

Výzkum zpochybňuje klíčový argument pro lidskou evoluci

Jeffrey Tomkins

(Z Acts and Facts červen 2011 přeložil Pavel Kábrt – 06/2011)

Jak známo, jedním z hlavních argumentů pro lidskou evoluci od společného předka s opicemi je „model spojení chromozómu 2“. Podle tohoto hypotetického modelu došlo ke spojení konců dvou malých chromozómů, podobných opiččím, což vyústilo ve vznik lidského chromozómu 2, a to by údajně vysvětlovalo rozdíl v počtech chromozómů mezi lidmi a velkými opicemi. (1) Předchozí článek Acts and Facts (2) ukazuje obrázek, kde je graficky znázorněn tento model fúze a orientace sekvence teloméry a centroméry.

Nový výzkum nyní vážně zpochybňuje oprávněnost modelu fúze a lidské evoluce vůbec. Autor tohoto článku a profesor dr. Jerry Bergman ze Státní Univerzity Northwest v Ohiu analyzovali vědeckou literaturu a dostupné sekvence DNA. Výsledkem bylo několik vzrušujících zjištění, která shrnujeme zde.

1. Jiná pozice chromozómu 2

Umístění domnělé fúze na lidském chromozómu 2 se ve skutečnosti nachází na jiné pozici chromozómu 2 než předpokládal model spojení. Hypotetické místo spojení je také v oblasti s potlačenou možností rekombinace (což znamená, že fúzní sekvence je velmi původní) a s nízkým projevem degenerace ve srovnání se standardní sekvencí teloméry. Telomérové sekvence se běžně u lidí vyznačují tisíci repetic standardní sekvence 6ti bází „TTAGGG“. My jsme zjistili, že oblast údajné fúze je zcela degenerována a jen matně by mohla reprezentovat něco blízkého neporušeným spojeným telomérám. Původní zpráva z výzkumu v roce 2002 od evolučních molekulárních biologů rovněž uvádí tuto extrémní sekvenční degeneraci a tím i zřejmou neshodu s evolučním modelem. (3)

2. Malé množství neporušených telomérových sekvencí

Na místě údajné fúze je jen velmi malé množství neporušených telomérových sekvencí a jen velmi málo z nich je v tandémovém nebo správném čtecím rámci. Malé množství náhodně rozptýlených telomérových sekvencí, jak dopředných („TTAGGG“) tak reverzních („CCCTAA“), které se hojně vyskytují na obou stranách údajného místa fúze, neukazuje na to, co by mělo být nalezeno, pokud by skutečně došlo ke spojení chromozomálních konců.

3. Jaderná sekvence 798 bází není vůbec výjimečná

Jaderná sekvence 798 bází, která obklopuje místo fúze, není vůbec výjimečná vzhledem k údajnému místu spojení, ale nalézá se po celém lidském genomu s podobnými sekvencemi (totožnost je 80 % či vyšší) na téměř každém chromozómu. To ukazuje, že místo fúze je běžně se vyskytujícím určitým druhem fragmentované DNA v lidském genomu.

4. Nebyly nalezeny žádné polohově ekvivalentní oblasti

Žádné polohově ekvivalentní oblasti o této sekvenční podobnosti nebyly nalezeny v šimpanzím genomu k údajnému místu fúze u člověka. Sekvence v místě jaderné fúze o 798 bázích se nedá přiřadit žádným korespondujícím oblastem v šimpanzím genomu. Ve skutečnosti je tato sekvence u šimpanzů podstatně méně běžná a velmi nepodobná.

5. Centromérové místo na lidském chromozómu 2 nedává odezvy

Prohledáváním (query) šimpanzího genomu na fragmenty sekvencí lidské DNA (alphoid sekvence) se ukázalo, že údajné latentní centromérové místo na lidském chromozómu 2 nedává žádné podstatné odezvy při použití adekvátního DNA algoritmu (BLAT a BLASTN).

6. Latentní centroméra je na velmi rozdílném místě

Údajná latentní centroméra na lidském chromozómu 2, stejně jako místo fúze, jsou na velmi rozdílném místě než by předpokládal model spojení.

7. Alphoidní sekvence DNA jsou velmi různorodé

Alphoidní DNA sekvence na údajném místě latentní centroméry jsou velmi různorodé a tvoří tři oddělené podskupiny. Také se nějak blíže nepodobají známým lidským funkčním prvkům alphoid v centroméře. Sekvence alphoid nalézáme běžně všude v lidském genomu, a některé typy alphoid sekvencí nejsou vázány na centroméry. A toto velmi značně snižuje pravděpodobnost, že by byly částí původní, deaktivované (latentní) centroméry.

Tento výzkum na lidském chromozómu 2 bude detailněji popsán v následném vydání časopisu Journal of Creation. V protikladu k evolucionistickému lpění na tom, že model fúze chromozómu 2 potvrzuje společného předka šimpanzů a lidí, ona údajná podpůrná data chybí. Všechny důkazy ukazují, že člověk a opice jsou jedinečná a oddělená stvoření.

Odkazy

1. Yunis, J. J. and O. Prakash. 1982. The Origin of Man: A Chromosomal Pictorial Legacy. Science. 215 (4539): 1525-1530.
2. Tomkins, J. 2011. New Human-Chimp Chromosome 2 Data Challenge Common Ancestry Claims. Acts & Facts. 40 (5): 6.
3. Fan, Y. et al. 2002. Genomic Structure and Evolution of the Ancestral Chromosome Fusion Site in 2q13-2q14.1 and Paralogous Regions on Other Human Chromosomes. Genome Research. 12 (11): 1651-1662.