Pavel Kábrt
22. 11. 2010
Kdo potřebuje víc zázraků?
Když zedník dává cihlu k cihle až je z toho dům, je to zázrak? Ne, tomu přece neříkáme zázrak. Byl by to zázrak, kdyby dům postavilo zemětřesení – třeba taková série zemětřesení za dlouhou dobu. Ale to nepozorujeme. Když chemik syntetizuje v laboratoři nějakou složitou sloučeninu, neříkáme tomu zázrak. Byl by to zázrak, kdyby se chemická sloučenina, třeba protein, syntetizovala sama. Teplem a zářením – ano, to by byl zázrak, jenže to nepozorujeme. Pozorujeme, že kdo umí, ten umí, a tomu se neříká zázrak.
Zázrak je něco „za zrakem“, co běžně nevidíme, co se běžně neděje. Třeba kdyby ze žáby vznikl krásný princ, nebo z jiného obojživelníka. To by byl zázrak hodný pera Boženy Němcové, i kdyby se to stalo za 230 miliónů let. Něco takového se nejen neděje před očima, ale není k tomu v přírodě ani „náběh“. Změny, kterými žáby procházejí, nesměřují ke vzniku člověka, ale hodně často k zániku žáby. Zemětřesení opakující se v dlouhém času nesměřují ke stavění domů, ale k jejich bourání. Vznik lidí z obojživelníků vyžaduje zázraky – evolucionistické zázraky. K jejich vymýšlení mají evolucionisté celé ideologické týmy. Pro tyto týmy mají zvláštní označení: vědci. Často tyto týmy pracují v hospodách u piva – tam se totiž evoluční zázraky nejlépe vymýšlejí, protože je tam hodně inspirace, evolučně řečeno: chce to příznivé prostředí.
K evolučním zázrakům patří velká spousta nejrozmanitějších věcí, třeba i víra, že Indiáni před tisíci lety vyryli do kamenů rytiny dinosaurů, které ale neznali a nikdy neviděli, dále zobrazení transplantace srdce a operace mozku, což ovšem také nikdy neviděli, nebo klokany a koně a povozy s koly, které neznali. Pak ty kameny naházeli do řeky – asi 50 tisíc kamenů, některé až 500 kg těžké – to vše udělali obětavě pro své potomky. Po uplynutí mnoha generací Indiánů řeka Ica ty šutry vyplavila, no a co bylo dál? Přece výborný kšeft s turisty. Tak praví evoluční vyznání víry – tentokrát jde o zázračné schopnosti pologramotných Indiánů v Peru a obrovské schopnosti dávných padělatelů, jejich předků. Evolucionista má velmi silnou víru ve schopnosti neschopného. Ať už jde o Indiány nebo milióny let a prostředí plného blesků, záření a šumícího moře, tvořící ze šutrů lidi.
Stanislav Mihulka, který občas psal či ještě píše do Osla a je zaníceným evolucionistou, se rád posmívá kreacionistům. Říká o nich, že to jsou lidé s nedostatkem představivosti v míře hraničící s potřebou hospitalizace (cituji jen z hlavy). Škoda, že si pan zanícený evolucionista Mihulka neprošel nějaké psychiatrické ústavy. Zjistil by totiž, že v nich nejsou převážně lidé s nedostatkem představivosti, ale přebytkem, s přebujelou představivostí – oni známí Napoleoni a Římští císařové. To je pravý stav evoluční mysli: bujná fantazie plná zázraků, které se, žel, už nedějí.
Kreacionisté nepotřebují pro svůj výklad o původu proteinů, genetického programu, křídel či končetin nebo tajemných kamenů z Peru, ani jediný zázrak! Drží se reality, která nás denně učí, že inteligence umí dávat cihlu k cihle, umí programovat či syntetizovat chemické sloučeniny, třeba umělé hmoty nebo peptidy, a když někdo viděl dinosaury, tak je prostě mohl snadno nakreslit. Na tom není nic zázračného: navíc běžně nepreferujeme výklad o zázračném dění ani poté, kdy už toho tvůrce nevidíme! Úplně nám stačí, že vidíme jeho složité dílo, a to nám samo o sobě stačí k realistickému postoji, že „tohle má na svědomí“ inteligence. Pyramidy tedy nepovažujeme za zázrak přírody jen proto, že nemáme tušení, jak byly vlastně stavěny a ani už nevidíme jejich stavitele. Stačí nám vědomí, že to určitě nějak postavili. A i když nevíme jak, ani kdo, přesto nás nenapadne tvrdit, že se tedy pyramidy postavily samy – že je postavila příroda – a to je to pravé vědecké ořechové vysvětlení. To by byl zázrak. Ne věda, ale zázrak.
Zázraky potřebuje evolucionista
Zde jich několik máme a další hned přidáme
1. Kdysi něco bouchlo a vznikl vesmír, věří evolucionista. To přece pozorujeme denně, že výbuchy mají tvůrčí charakter, nebo snad ne? To jen zpozdilí kreacionisté tvrdí, že výbuchem se spíš něco zničí, evolucionista ví své. Vznik vesmíru, za kterým nestojí žádná inteligence, ale jen exploze, je evolučním zázrakem. Vyžaduje značnou porci nesmyslné víry, která popírá realitu. Vidět za vznikem vesmíru inteligenci však realitu nepopírá, ale tvrdit, že příčinou byla exploze, znamená postulovat zázrak.
2. Na jedné z planet se poté blýskalo, vybuchovaly vulkány, tekla láva a Slunce ozařovalo atmosféru. A tak vznikla (v evolučním vyznání víry) první živá buňka i se svým programovým vybavením. Pozoroval někdy někdo něco takového? Dá se to v laboratoři zopakovat? Ne, nic takového se nedá ani zopakovat ani pozorovat a tendence samovolných jevů je právě opačná: kdyby se v takovém prostředí buňka vyskytovala, zahubilo by jí to. Je to tedy další evoluční zázrak, je to v rozporu se zkušeností – jde o zázrak evolučního zrodu života. Můžeme to též nazvat magií.
3. Tento první život, živá buňka, nejprve neviděl ani neslyšel, nelétal ani nemyslel. Ale toho se evolucionista nebojí: sluníčko přece svítilo dál, vulkány vybuchovaly dál, padaly meteority a šplouchalo moře – a to vše postupně, po milióny let, zvyšovalo programové vybavení buňky. Čáry máry fuk, živá buňka se bez přispění inteligence (fuj, jak nevědecké) mění na mnohobuněčný útvar, který začíná vidět, slyšet, plavat, chodit, létat a myslet. Pozoroval někdy někdo něco podobného? Pozorujeme v přírodě či v laboratoři alespoň tendenci k tomu? Tedy, že co nevidí vidět bude, co neslyší, jednou slyšet bude a co nemyslí, vymyslí jednou evoluční teorii a Pána Boha? Ne, nic takového nepozorujeme, pozorujeme pravý opak. Jde tedy o co? Ano, o evoluční zázrak (je to mimo zrak, mimo běžné pozorování).
4. Ale máme tu další evoluční zázraky. Jak dlouho vydrží stát takový nový dům? Sto let, tisíc let, milión let, miliardu let? Bez oprav a údržby? Ne, to by byl zázrak, jak nás učí naše zkušenost. A co maso, které by někde leželo hodně dlouho ve volné přírodě – dali byste si ho? Já něco takového nemusím. Věci se kazí a organické věci ještě víc než ocel a kámen. Dům po čase spadne a chutné jídlo nám po nějaké době zvedne žaludek, i kdyby bylo po celou dlouhou dobu v konzervě. Co třeba takové kyselé okurky, dobře naložené, sterilizované, pěkně chrupavé? Dali byste si je za sto tisíc let jen proto, že jsou v kyselém nálevu, a tedy vydrží? Vydrží? Ani to nejlepší víno, které po nějaký čas vyzrává, nelze pít za tisíce let – pokud ovšem nejste labužníci v pití octa. Evolucionisté však věří na zázraky: jim se maso uchovává milióny let, a stačí k tomu kyselé prostředí.
K evolučním zázrakům zachovalých biologických tkání u „milióny let starých dinosaurů“, přibyl nyní další div divů: v ocasu krevety staré údajně 360 miliónů let (!) se zachovala pěkně čerstvá svalovina! Zde to je:
Zachovalá svalovina krevety
Rozhlasová stanice Leonardo hlásí 11. listopadu 2010 v 17.06 další evoluční zázrak: 360 miliónů let stará zachovalá svalovina krevety!
„Nejstarší kreveta na světě vypadá, skoro jako by nedávno někomu spadla z talíře. V jejím ocásku se po 360 milionů let zachovala viditelná svalovina.”
Zatím nejstarší doklad existence krevet pocházel z Madagaskaru, kde byla nalezena fosílie krevety stará 245 milionů let. Nový nález z Oklahomy je však ještě o 125 milionů let starší. Kreveta dlouhá necelých 8 centimetrů dostala latinské jméno Aciculopoda mapesi. Nález není výjimečný jen díky svému stáří, ale také zachovalosti. V ocásku krevety je stále viditelná svalovina – stejná, na jaké si pochutnáváme u dnešních krevet. K jejímu zachování zřejmě přispěla kombinace kyselé vody, nízkého obsahu kyslíku a toho, že kreveta žila v hlubinách oceánu, kde proudy vody nebyly dost silné na to, aby její tělíčko rozložily.
Kreveta stará 360 milionů let je také jedním ze dvou nejstarších známých desetinožců (Decapoda) – korýšů, mezi které kromě krevet patří také krabi, humři, raci a langusty. Tím druhým je humr Palaeopalaemon newberryi přibližně stejného stáří, který byl nalezen v Ohiu a Iowě. Společný předek těchto dvou desetinožců zatím nalezen nebyl, ale vědci takový objev nevylučují. Pravděpodobným místem nálezu by byly horniny, které kdysi tvořily kontinent Laurentii, a které se dnes kromě Severní Ameriky nacházejí také v Grónsku.“
(www.rozhlas.cz/leonardo/zpravy/_zprava/kreveta-stara-360-milionu-let–809528;
Zdroj: ScienceDaily, Kent State University)
Fosílie krevety nalezená v Oklahomě a současná kreveta. Foto: Rodney Feldmann, NOAA
Obyčejný kreacionista, takový prostý realista, který zázraky k vysvětlení světa nepotřebuje, by řekl: ale to přece není možné, to by byl zázrak, aby svalovina vydržela ve špajzu 360 miliónů let – i kdyby ten špajz byl na dně moře, zasypán sedimenty a v kyselém prostředí, to prostě není možné. Myslím, že pravděpodobnější vysvětlení je, že to nebude tak staré, možná krevetu zasypalo bahno Potopy a my jsme ji nyní, po pár tisíci letech, vykopali.