Pavel Kábrt
Rezcenze knihy od Benjamina Wikera. Útlá knížka (asi 150 stran) Darwinův mýtus aneb život a lži Charlese Darwina vyšla ve vydavatelství IDEÁL. Je to překlad z anglického originálu stejného titulu. Lze ji objednat v databázi knih.
Kniha sice přináší cenné a zajímavé informace ze života a smýšlení Charlese Darwina, a některé informace budou jistě nové i pro lidi, kteří už o Darwinovi dost vědí, jenže:
Bohužel, Ben Wiker je popletený teistický evolucionista, který evoluci přijímá jako fakt a kritizuje pouze Darwinovu úpornou snahu oddělit evoluci od Stvořitele a jeho působení. Kritizuje tedy jen to, že Darwin (byť sám agnostik či náboženský pochybovač) se důsledně snažil vybudovat svoji evoluční hypotézu jako striktně ateistickou, materialistickou.
Wiker nepochopil, že ne darwinismus, ale evoluční teorie jako celek, je náboženství, a nelze ji rozdělit na “vědeckou” část a “ateistickou/ideologickou” část, kterou pak ztotožnil s darwinismem. Proto se musí uchylovat k takovým obratům jako je “rozumný” a “nerozumný” křesťan. Rozumný křesťan dle Wikera přijímá evoluci, ne však tu darwinovskou, ateistickou, nerozumný křesťan evoluční teorii odmítá jako celek. Myslím, že tomu se může zasmát jak evolucionista tak kreacionista.
Je to asi jako rozdělit křesťany na “hodné” a “zlé”, nebo “krvežíznivé” a “mírumilovné”. Nebo na ty, kteří věří, že potoky krve a umírání a boj o život vedly ke vzniku Homo sapiens – to jsou ti Wikerovi rozumní, a na ty, kteří tomu nevěří a vyznávají, že Bůh stvořil člověka dokonalého přímo z prachu země, nikoli ze zvířat – to jsou, dle Wikera, ti nerozumní křesťané.
Darwin mohl snadno předjímat, kdyby byl neignoroval fakta už v jeho době dostupná a jemu známá, že se jeho teorie vyvine v ateistické náboženství. Nemohlo to dopadnout jinak, když na jedné straně fakta o stvoření volají z každého živého tvora či celého vesmíru, a na straně druhé zlé lidské srdce chce evoluci, a ne Boha. Výsledkem může být jedině ideologie vydávaná za vědu, jak je tomu v současné době.
Jonathan Wells (který je podobného smýšlení jako Wiker) píše:
“Ben Wiker vynikajícím způsobem ukazuje, že darwinismus (což není totéž co ´evoluce´) je vlastně ateismus, který se vydává za vědu. A stejně jako jeho intelektuální obdoba marxismus, i darwinismus způsobil v naší civilizaci veliké škody.”
Následuje zamyšlení nad některými kapitolami této knihy od pana Václava Dostála, který byl tak laskav, že svoje postřehy pečlivě zpracoval a dovolil mi je zde publikovat. Tímto mu znovu děkuji. Pavel Kábrt
Nad knihou B. Wikera „Darwinův mýtus“
Václav Dostál
Vysvětlivky: Mé komentáře jsou psány normálním písmem, citáty jsou kurzívou – přičemž tučná kurzíva a text v uvozovkách je podle originálu.
Koncem r. 2010 vydavatelství Ideál publikovalo knihu Benjamina Wikera „Darwinův mýtus. Život a lži Charlese Darwina“. Titul knihy jako by napovídal příkré odsouzení tohoto vědce. Autor však popisuje Darwinovu životní cestu i jeho tvorbu se značným porozuměním. Snaží se oddělit Darwina – člověka od jeho teorie a hlavně od důsledků této teorie.
Čtenář níže uvedených posouzení nechť se jimi neřídí při rozhodnutí, zda má knihu číst – ať se rozhodne nezávisle. Mé citace a reakce na ně mohou být zaměřeny nevhodně nebo dokonce mohou zavádět. Než se někdo rozhodne reagovat na mé úsudky, měl by si nejdřív knihu přečíst. Tak získá komplexnější pohled a hlavně svůj vlastní. Citáty, jež mě zaujaly, jsou až za polovinou knihy. To může být velkým nedostatkem.
Z kapitoly 5. vyjímám:
Darwin – člověk se distancoval od zjevných důsledků své teorie a uchýlil se k postupně vyvinutému morálnímu znaku zvanému „soucit“: Tvrdil, že nemůžeme odmítat „svůj soucit, byť nás k tomu nutí přísná logika, neboť by to znamenalo úpadek té nejušlechtilejší součásti naší povahy“ … [Ovšem] pokud je základní příčinou lidské morálky nemilosrdný boj o přežití, pak za evolucí nestojí nic, co by mohlo zabránit, aby lidskou morálku vymezoval jen tento boj.
Zde se objevuje otázka vzniku lidské etiky. Vyhrála to „vyšší“ etika proto, že byla prospěšnější pro vítězství v bojích mezi jednotlivými kmeny postupně se vyvíjejících lidoopů? Zvítězila pokaždé ta tlupa, která měla větší díl „soucitu“? Načež během dlouhé evoluce se tato vlastnost zafixovala nebo dokonce stala dědičnou? Jestliže mezi sebou válčí dvě skupiny lidí, bude jedna tu druhou šetřit nebo dokonce milovat? Tak proč spolu bojují?? Nebude spíše útočící kmen (nebo národ) přesvědčovat sám sebe, že on chce přežít (když oba dva mají málo místa či životního prostoru)?
Do této knihy [„O pohlavním výběru“] Darwin zařadil všechny důkazy podporující jeho tvrzení tak, aby se argumentace z knihy „O vzniku druhů přírodním výběrem“ dala přímo a beze zbytku aplikovat na člověka. Ať už byly tyto důkazy sebepropracovanější, základní myšlenka byla poměrně jednoduchá a tuto jedinou myšlenku jednoduše aplikoval na člověka: Kdybychom trochu pozměnili jeho slova uvedená v práci „O vzniku druhů přírodním výběrem“, zněla by takto:
Protože mnohem více jedinců lidského druhu se narodí, než může vůbec přežít, a protože v důsledku toho dochází k často se opakujícímu boji o přežití, je logické, že každý lidský tvor, pokud se ve složitých a občas proměnlivých životních podmínkách byť i jen málo změní, a to jakýmkoli způsobem jemu prospěšným, bude mít větší vyhlídky na přežití, a bude tudíž přirozeně vybrán. Podle mocného zákona dědičnosti budou pak všechny vybrané druhy lidí rozmnožovat svou novou a upravenou podobu.
V oné základní myšlence zcela chybí fakt vzájemné spolupráce od sebe zcela odlišných druhů, bez níž by byly jednotlivě odsouzeny k zániku. Zdůrazňují se instinkty predátorů, jež se vysvětlují jako základní životní proces (dokonce jako boj mezi různými druhy). Pokud bychom uznali tuto zjednodušenou představu v rostlinné a živočišné říši, pak její aplikace na lidi je nemístná a dokonce zrůdná. Zrůdnost se vyjasní zejména při dotažení směrem k racionálnímu urychlení výběru. Tato racionální pomoc, buď přímou selekcí na vyšší a nižší rasu nebo společenskou třídu nebo i jen úmyslné neposkytnutí pomoci v nouzi, je výsledkem možnosti promyšleně a aktivně zlepšovat životní podmínky – pro svou rasu nebo třídu a jakoby mimochodem pro sebe sama. Že by se takovéto sobectví během dalších generací dědilo jako „soucit“? Nebo spíše bude zmíněná „nová podoba“ vypadat hrůzně? Čtěme o něco níže:
Evoluce šplhá prostřednictvím zániku v boji o existenci jedince proti jedinci, druhu proti druhu, kmene proti kmenu, rasy proti rase [dodávám: a třídy proti třídě]. Podstatou Darwinovy argumentace bylo konstatování, že v boji o přežití „formy, které nejtěsněji konkurují těm, jež se změní a zdokonalí, přirozeně utrpí nejvíce. „Formy, které jsou si nejpříbuznější“, svádějí boj na stejném poli a ti kteří jsou lépe vybaveni díky náhodné změně, zvítězí nad těmi méně obdařenými, ať už jde o něco delší zobák u pěnkavy nebo o trochu více rozumu a odvahy u určitého lidského kmene nebo rasy. Schopnější přežijí, méně schopní jsou zlikvidováni. Jak poznáme, že vítěz je skutečně schopnější? Už jen podle toho, že zlikvidoval jiný kmen či rasu [třídu]. Tak funguje evoluce. Zavrhnout vyvražďování jednoho kmene nebo rasy [či třídy] jiným kmenem nebo rasou [třídou] znamená zavrhnout evoluci samu. Tímto způsobem jsme se dostali tam, kde jsme dnes.
Darwinův závěr: „V nepříliš vzdálené budoucnosti, budeme-li počítat na staletí, civilizované lidské rasy téměř jistě v celém světě vyhladí a nahradí rasy divošské“.
Jestliže vývoj lidstva v minulosti probíhal podle scénáře vyvražďování „méně vyspělých“ jedinců a skupin (např. kmenů), pak tak bude pokračovat i v budoucnu. Proč by se neměl tento boj týkat méně vyspělých ras nebo společenských tříd? Nebo také jedinců vlastní skupiny (např. svého národa), kteří jsou hendikepováni a tudíž méně připraveni pro přežití?
Myslím, že Darwinova teorie, v niž její autor věří s náboženským zanícením a o niž pečoval se vší vřelou něhou otce ke svému milovanému dítěti, byla v rozporu s Darwinovým vlastním nejupřímnějším lidstvím, s jeho odporem k otroctví, s jeho vrozeným úděsem při pohledu na někoho nebo na něco, co trpí, s jeho téměř příslovečnou laskavostí a vlídností k rodině, přátelům, služebnictvu, sousedům i neznámým lidem. To je záhada, jež by nás měla hluboce znepokojovat, neboť v té strašlivé a nelítostné důslednosti pak pokračovali Darwinovi učedníci, kteří obdivovali Darwinovu hlavu, ale neměli jeho srdce.
Zde se jasně projevuje autorova vstřícná objektivita. Váží si Darwina – člověka, otce, dobrého souseda. Mezi jeho lidskými vlastnostmi a jeho vědeckými snahami a pohledy vidí záhadný rozpor. Uvažuje o možnosti Darwinova zděšení z důsledků jeho teorie a přitom ovšem registruje jeho touhu vyniknout a až žárlivé střežení prvotnosti svého objevu.
Teď přeskakuji na kapitolu 7.:
Opakujeme Darwinova vlastní slova, že evoluce člověka nemůže mít žádný morální cíl a neexistuje žádný určitý způsob, jak předpovědět, kam by rozličné větve mohly směřovat.
Zde poznamenejme, že jedním ze základních požadavků na vědeckou teorii je právě schopnost předpovědět aspoň nejbližší události nebo jevy a to samozřejmě s velkou pravděpodobností. Darwinova teorie však umožňuje značné množství alternativ budoucího vývoje, možností, jež se značně liší. Všimněme si jak text pokračuje:
Společnost by se mohla docela dobře rozvíjet tak, že bude utlačovat jiné, slabší společnosti: systematickým odstraňováním duševně a fyzicky zaostalých zárodků nebo zárodků s genetickými předpoklady k určitým chorobám již v děloze a odstraňováním starších a nemocných lidí na lůžku; že bude mít vládou podporované programy antikoncepčního vzdělávání a jeho šíření v chudinských čtvrtích, aby omezovala rasové menšiny; podporováním rozsáhlých sítí počítačové pornografie pro finanční zisky; rozněcováním obyvatelstva dráždidly otupujícími mysl, aby je snáze mohla ovládat; zavedením vysoce rozvinutého kanibalismu, kdy se pro lékařské, farmaceutické a kosmetické účely používá tkání lidí uměle počatých a pěstovaných. Kdyby taková společnost existovala, pak jenom na základě té skutečnosti, že existuje, musíme konstatovat, že přežila, a tudíž je dobrá – třebaže naše lepší vlastnosti, pokud si je uchováme, nám budou říkat, že není.
Autor tyto řádky napsal v r. 2009. Zdá se, že dobře vystihl současný trend. Jak můžeme pozorovat, taková společnost už existuje a zdá se, že se také rozvíjí. Samozřejmě: bohužel! Čistá racionalita podporovaná jen takovou morálkou, jež vyrůstá z boje o přežití, vede k postupně neomezené regulaci dalšího vývoje lidstva. Jen racionální věda, bez „zbytečných náboženských přežitků“ určuje, že embryo v děloze v počátečním stadiu ještě není člověk a s bolestmi přežívající jedinec už není člověk!
Likvidace přebytečných hluboce podchlazených uměle počatých zárodků a dokonce doporučovaná eutanázie ve stavu „nesnesitelné bolesti“ a ¨ztráty naděje na zlepšení zdravotního stavu“, to obojí je už dnes docela možné a přípustné, ba dokonce doporučeníhodné a vysoce vědecké. Pro případ eutanázie se ovšem nikde neobjevuje návrh změny Hippokratovy přísahy! Takže lékaři v zemích, kde je tato praxe už běžná, na jedné straně přísahali, že nepomohou ke smrti ani v případě, kdy si to pacient žádostivě přeje, jsou na druhé straně tlačeni „pokrokovou“ společností přesně opačným směrem.
Jiný problém je tzv. asistovaná reprodukce, lidově o děti „ze zkumavky“. Poněvadž při umělém oplodnění vznikne velký počet zárodků, lze pak pro jedno vložení do dělohy použit maximálně šest, kdežto všechny ostatní je nutno vyloučit a tedy počáteční život zlikvidovat. Přitom jde o podobné potomky muže a ženy, kteří vznikli z jejich pohlavních buněk. Většina však byla zlikvidována. Nic na tom nemění fakt, že s likvidací se čeká až na zdařilé těhotenství, že se někdy může vložení do dělohy opakovat.
Přecházím do kapitoly 8., odpovídající na otázku, jak mohl inteligentní německý národ spáchat tak barbarské činy.
Darwinismus nebyl jedinou příčinou nacismu.… Spolu s mnoha dalšími spletitými zdroji nacismu by bylo třeba uvést mesiánský nacionalismus…, germánské mysticko-mytické pojetí pohanských kořenů předcházejících křesťanství…, kulturní a politický antisemitismus…, odvěký militarismus germánské společnosti, a konečně ponížení, které Němci pociťovali po první světové válce a těžce nesli během velké hospodářské krize. Nicméně darwinismus k tomu všemu, co bylo řečeno, výrazně přispěl.
Tento příspěvek vysvitne z následujícího:
Sám Darwin uvedl…, že „pokrok není nějaké neměnné pravidlo“ a pokud „nezabráníme tomu, aby se počet bezohledných, ničemných a jinak podřadných členů společnosti zvyšoval rychleji než lepší třída lidí, národ bude degenerovat“.
„Osvobozováním Německa od křesťanství se s oblibou zabývalo mnoho příslušníků německé (i evropské) intelektuální vrstvy a Německo mělo obzvlášť vzdělané obyvatelstvo, které bylo přístupné takovým intelektuálním proudům“.
Haeckel přišel … s implicitní kritikou Darwina samého: Darwinova představa, že soucit je výsledkem evoluce, je nesprávná; soucit byl spíše výsledkem christianizace. „Jaký z toho má lidstvo prospěch, když se uměle udržují a vychovávají tisíce zmrzačených, hluchoněmých, slabomyslných a dalších lidí, kteří se každoročně narodí s dědičným zatížením nějakou nevyléčitelnou nemocí?“ hřměl Haeckel. „Odpověď, že křesťanství zakazuje“ jejich likvidaci „nikam nevede“, protože křesťanská opozice „ je jen projevem útlocitnosti a moci konvenční morálky“ a „zbožná morálka tohoto druhu je často ve skutečnosti tou nejhlubší nemorálností.
Hitler pouze dával dohromady staré prvky německé darwinistické myšlenky, jež dozrávala víc než polovinu století. Jak uvedl v projevu z roku 1923, „všechno v přírodě je věčný boj mezi mocí a slabostí, věčné vítězství silných nad slabými“. Rozhodně mluvil velice poutavě – zčásti halil krutost do náboženských pojmů, ztotožňoval kruté zákony přírodního výběru se zákony Božími –, ale rasové a eugenické jádro jeho myšlenky bylo jen stěží nové. Nacistické barbarství bylo vědeckým barbarstvím.
„Nemám pochyb o tom, že kdyby Darwin mohl déle žít a sledovat, co se stalo s darwinismem, byl by přímo zděšen. Byl by však Darwin šokován natolik, aby zapochyboval o darwinismu samém? Na to nedokážu odpovědět.
B. Wiker celou knihu uzavírá 9. kapitolou o vztahu mezi křesťanstvím a evolucí. Zde se snaží rozlišit mezi evolucionismem a darwinismem.
Darwinismus je název, kterým správně označujeme přístup k evoluci prosazovaný Darwinem.… Člověk může z vědeckých důvodů plně akceptovat evoluci a zároveň z vědeckých, filozofických, morálních a teologických důvodů ostře odmítnout darwinismus.
Autor se vyslovuje proti kreacionismům:
„Křesťané [kteří věří]… že Bůh stvořil Zemi a všechny její tvory v jejich hotové podobě před pouhými šesti tisíci lety… působí zcela iracionálně a nevědecky. Ale existuje mnoho křesťanů, kteří se považuj za poměrně rozumné lidi, evoluci přijímají a popírají, že vede k ateismu.“ Ovšem hned následující věta tvrdí: „Naprosto ignorují zjevnou historickou skutečnost, že darwinismus významnou měrou přispěl k odkřesťanštění Západu, a také bezpochyby velice zřejmou skutečnost dnešní doby, že většina současných evolučních biologů …jsou ateisté, protože jsou přesvědčeni, že evoluce prokázala, že celá ta záležitost s Pánem Bohem je intelektuálně překonaná“. O těchto ateistech dodává: „Problém s tímto táborem … spočívá v tom, že jeho členové mají pocit, že musí darwinismus jako takový nekriticky hájit, jakoby všechny důkazy musely projít veskrze redukcionistickým, materialistickým filtrem, a dále že musí napadnout každého, kdo má jakékoli výhrady k nekritickému přijetí darwinismu.
Wiker dochází k paradoxu, který, jak se zdá, nějak přímo neřeší: Je paradoxní, konstatuji, že křesťanský fideista má zakrnělý pohled na víru a racionalistický křesťan nevyzrálý názor na rozum. Oba vlastně trápí nemoc, kterou spatřují u svého oponenta. A co rozumný křesťan? Rozumný křesťan především tvrdí, že věda nemůže být v rozporu s vírou, protože předpokládá, že Bůh Stvořitel a Bůh Vykupitel je jeden a tentýž Bůh.
Jisté řešení se ovšem naskýtá v následující větě:
Rozumný křesťan nepřipustí, že by někde mohl být rozpor. Ví z dějin vědy, že věda, a to i věda evoluční, je jen lidská činnost a že navzdory všem aspiracím vědy vědci často tápou v temnotách, když je omezují nesprávné teorie a jejich vlastní úspěchy je uvádějí v mylné přesvědčení.
Častý argument o objektivnosti vědy pomocí opakovaného ověření pokusem nebo pozorováním je převážen neobjektivností vědců, kteří vědu předkládají a vykládají. Jsou velmi často svazováni svou kariérou. A tak uskutečňují autocenzuru svých případných pochybností a později se stávají dogmatiky, kteří si nějakou vážnější odchylku od standardního přístupu ani nepřipustí. Nebo/také zůstávají v určitém paradigmatu proto, že nemohou a/nebo nechtějí přijmout důkazy o svém omylu, jež by navíc potom byl i omylem celé řady jiných, i renomovaných, vědců.
Na druhé straně rozumný křesťan smýšlí o Božím zjevení v Písmu s ještě větším uznáním, než smýšlí o přírodě, protože příroda, třebaže je úžasná, je stále jenom produkt Božího působení, zatímco Písmo je zjevením Boha samého. Dějiny křesťanských snah vyložit Písmo jsou pro něho dostatečným varováním, že interpretace není záležitostí jednoduchou a že si musíme dávat pozor, abychom nezaměňovali lidskou moudrost a vynalézavost za bezedné hlubiny Boží moudrosti a geniality v Bibli. Ze stejného důvodu je pro rozumného křesťana příliš těsný přísně doslovný výklad Bible.
I když jednotlivé části Bible psali různí lidé, přesto je Bible křesťany považována za Slovo Boží, které se na každém z nich nějak konkrétně projevilo. Ať už neúmyslně nebo i úmyslně měli možnost si ověřit, že jde o svědectví o činech Osoby lidem nadřazené, svědectví v mnoha případech i pro ně osobně určené. Buď rozeznají ihned nebo až po delším čase, že mohou zaznamenat řešení svých vlastních otázek i situací.
B. Wiker odlišuje lidskou morálku jako nepramenící z přírodního výběru od chování zvířat. Píše o další možnosti aplikace darwinismu:
O našich jedinečných morálních a duševních schopnostech nelze pochybovat, jsou to skutečnosti, které jakékoli evoluční pojetí musí objasnit a nikoli (tak jako Darwin) bagatelizovat.… Názor, že si můžeme donekonečna pohrávat se svou vlastní přirozeností, nevede k tomu, že bychom ze sebe dělali lidi mnohem vznešenější. Lze nanejvýš předpovědět, že věda se jednoduše stane otrokem veškerých našich tělesných rozmarů a potěšení, a co je ještě horší: našich zoufalých a rozporuplných pokusů vyprodukovat tělesnou nesmrtelnost – tím ovšem vyprodukovat ochablé blázny ustrnulé ve stavu věčného mládí“.
Autor vidí i opak zjednodušení lidské etiky. Zároveň s propagací a uskutečňováním otupujícího sexismu – jako nástroje snadného ovládání – může degradace etiky vést k oduševnění zvířecích „miláčků“:
Pokud existuje nějaký specifický znak našeho lidství a pokud se zlikviduje, budeme o to více degradováni na morální úroveň ostatních živočichů. To může znamenat, že začneme nakládat s ostatními zvířaty jako nám morálně rovnými, budeme jim zaručovat práva a výsady, kterým se dosud těšili jen lidé.
Jediným způsobem, jak mohl Darwin vyloučil ze své teorie Boha, bylo postarat se o to, aby naše specifické lidské a morální schopnosti byly degradovány na úroveň, jež by se dala objasnit přírodním výběrem; nebo řečeno obráceně, nechat všechno záviset na přírodním výběru byl způsob, jak eliminovat potřebu Boha v teorii.
Častým omylem ateistických vědců nebo jejich „žáků“ je námitka o nemožnosti prokázat existenci Boha vědeckými metodami. Bůh není součástí žádné vědy, je jí nadřazen, a tak jakýkoli vědecký důkaz jeho existence je nemožný. To však neznamená, že za přírodními ději a zákonitostmi „nestojí“, že jej lze jen tak vyřadit „ze hry“. On je ten, který dal tato „pravidla hry“, vymyslel přírodní zákonitosti a také je používá! Může však působit i jinak, pomocí jiných zákonitostí, které nejsou (doposud) obsahem žádné vědy. Může také působit prostřednictvím lidí, nebo přímo. Tyto všechny možnosti nevyloučí ani poctivý vědec, když si uvědomí, že ani zdaleka nejsou odhaleny všechny přírodní zákony! Věřící křesťan se navíc přesvědčuje osobně, naprosto jasně ví, komu uvěřil!
Některé otázky autor knihy nechává otevřeny. Může se dokonce zdát, že protiřečí sám sobě. Myslím však, že úmyslně ponechává čtenáři velký prostor k vlastním závěrům i dalším otázkám, jež bude řešit v budoucnu.
11. 4. 2011