Představujeme vám sedmé číslo kreacionistické přílohy časopisu Život v Kristu.
Více o časopisu naleznete zde
Britský přírodovědec Charles Robert Darwin (1809–1882) patří k průkopníkům evoluční teorie v biologii. Nebyl zdaleka první, koho napadlo, že se život na Zemi postupně vyvíjí od jednodušších forem ke složitějším, ale stal se ikonou evoluce. Darwin nespadl z nebe, byl dítě doby. Přišel ve správný čas s myšlenkami, které hluboce zasáhly a ovlivnily postupně celý svět.
Lidé v 19. století přirozeně hledali odpovědi na základní otázky života stejně jako desítky generací před nimi. Nespokojili se však ani s mytologií ani lidovou tradicí, rozporuplnými dohady filosofů či zaprášenými dogmaty tehdejší církve. Místo toho se vydali jinou cestou – věřili v lidskou cílevědomou zvídavost. Očekávali, že se osvícenské „světlo rozumu“ projeví v praxi (dost přece již bylo tmářství a zpátečnické zaostalosti). Proto bylo právě 19. století připraveno, aby se stalo kolébkou řady moderních vědních oborů. Lidé chtěli své odpovědi „moderním“ způsobem – racionálními, empirickými vědeckými metodami, které odhalí přirozené pozadí jevů (představy o nadpřirozenu s úsměvem odsune mezi báje) a dá „jasné odpovědi na život“.
Nadšení z možností lidského pokroku, víra ve vědu a příležitost vymanit se ze sevřeni tradičními společenskými či morálními „předsudky“ jsou pozorovatelné dodnes. Přinášejí s sebou ale své důsledky. Když přestává být člověk vrcholem Božího stvoření a Boží názor o hodnotě lidského života je odsunut ze zřetele, přicházejí na scénu např. teorie o vývoji ras – silnější a vyspělejší tak přirozeně vytlačí ty ostatní (sociální darwinismus)…
Vědecké metody jsou jistě v mnoha ohledech užitečné a produktivní – zpřesňují naše poznání, vděčíme jim za rozvoj technologií, čímž zvyšují kvalitu života … ALE nejsou všemocné. Mají svůj „strop“ a víra, že nám vědecký světonázor může dát smysluplné odpovědi pro život je scestná. Jednoduše nemá takový dosah.
Empirická věda např. dosud nezná metodu, jíž by potvrdila či vyvrátila Boží existenci – nemá tedy smysl „vědecky“ tvrdit, jestli Bůh je nebo není. Proto nemá smyl „vědecky“ odmítat Bibli, jejíž poselství je přímým důsledkem Boží existence, jako něco, co odporuje modernímu racionálně uvažujícímu člověku. Zda biblické poselství je nebo není pravé může prokázat skrze svou moc jen Bůh sám (jako jediný má „potřebné prostředky“), ne věda. Nepřímým důkazem mohou ale být i svědectví změněných životů lidí, kteří svůj život postavili na Bibli. Jaké je svědectví života těch, kdo svůj život postavili na výsledcích vědeckých bádání je samozřejmě rovněž k dispozici k porovnávání. Obecně bych to shrnul: Vědecké metody jsou pro lidský rozum vynikajícími nástroji poznávání, ale vědecké závěry samy o sobě jako spolehlivý základ pro život člověka (či lidské společnosti) už z principu nepostačují. Vždyť jim zcela chybí duchovní rozměr, bez něhož se život po chvíli snažení o balanc zhroutí jako domeček z karet. Lidský život má svůj duchovní rozměr a podléhá duchovním zákonům (i když je věda nedokáže popsat) – to má zcela přirozeně své důsledky. Pokud však člověk odhlédne od Bible, z níž skrze Ducha svatého zaznívá Boží slovo („Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.“ 2 Tm 3, 16-17), zbývají náhražky.
Proto se věda může stát (a mnohým i stala) přesně tím, co člověk chce, ale ne tím, co člověk potřebuje – a v tom je právě to nebezpečí, že příznivci vědy oslnění „světlem rozumu“ nakonec skončí na scestí. Zpět k Darwinovi, proč se stal mezníkem své doby? Podnikl pětiletou výzkumnou cestu kolem světa. Jako vědec publikoval desítky odborných prací, čile si dopisoval s odborníky své doby (v jeho archivu zůstalo asi 15 000 položek korespondence). Postupně sesbíral hodnotný přírodovědný materiál z jehož studia sestavil základní pojetí přirozeného vzniku a rozvoje jednotlivých biologických druhů cestou evolučního vývoje. Podle Darwina je hlavní hybnou silou přírodní výběr. Už tedy ne Boží vůle či předurčení, které byly „nemoderní“, ale jednoduše právo silnějšího, uplatnění výhody vůči ostatním, schopnost lépe se přizpůsobit … Těchto mechanismů vypozorovaných v přírodě si samozřejmě všímali i další Darwinovi následníci a brzy je aplikovali např. do sociologie či politiky.
Co se týče Darwinových názorů na vznik života samotného, sám jim nevěnoval ve své knize „O původu druhů“ velkou pozornost. Jakoby to pro něj nebyl žádným problém. Pouze se zmiňuje, že život asi vznikl v nějaké teplé a klidné laguně praoceánu, kde se shromáždily chemické prvky nutné pro život a působením elektrických výbojů blesků zreagovaly na stavební kameny buňky.
Je to proto, že v Darwinově době byly znalosti o buňce na malé úrovni oproti dnešku. Nic se nevědělo o DNA, genetické informaci, která se dědí. Nikdo netušil, jak je složitý přepis genetické informace a nebo tvorba proteinů v jádře. V učebnicích tehdejší doby by o buňce byla asi tato zmínka:
- „Buňka je základním stavebním kamenem živého organismu. Její struktura není přesně známá, ale soudíme, že není příliš složitá.“
Když ve druhé polovině 19. století začala věda více odhalovat složitost buňky a procesů v ní, začala se teorie vzniku života povážlivě kývat. Nikdo to dnes přímo nepřizná, ale buňka, jak ji dnes známe, je tak složitá, že bez vnějšího zásahu nemohla vniknout.
Náhodě v tomto případě nepomohou ani „milióny let“, je to prostě statisticky nemožné. Když se v americkém dokumentárním filmu zeptali známého biologa Richarda Dawkinse, jak přesně vznikl život, odpověděl, že sám neví… že to nikdo neví. Jakub Treml
Darwin se (samozřejmě, jak bylo obvyklé) považoval za křesťana, nepopíral Boží existenci, roku 1831 dokončil studia teologie na Cambridžské univerzitě, citoval Bibli. Během let však jeho vnitřní postoj směřoval spíše k agnosticismu (není možné ve skutečnosti poznat, jak to je) než k živému vztahu s Bohem. Je to celkem pochopitelné. Silný tlak doby a životních tragédií (zemřely mu tři z jeho dětí v raném věku), či povrchnost a formálnost soudobé církve… přispěly k tomu, že se raději věnoval přirozenému výběru. Z jeho kritiky sociálního darwinismu, kde upozorňoval na význam solidarity a morálky, či pochybností nad některými důsledky své teorie, lze usuzovat, že setrvával na zavedených křesťanských hodnotách, i když jeho osobní víra slábla.
Charles Darwin měl to štěstí (nebo smůlu), že jeho přínos lidstvu spustil nezadržitelnou lavinu. Stal se mezníkem v dějinách vědy, ale v osobním životě byl jedním z těch o kom mluví Ježíš v Podobenství o rozsévači:
- „Vyšel rozsévač rozsívat. Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je. Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi. Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla. Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je. A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek… Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce; to je ten, u koho se zaselo podél cesty. U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá; ale nezakořenilo v něm a je nestálý: když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá. U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody. U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu…“ (Mt 13, 3-23)
Toto podobenství je však platné pro nás všechny. Ke každému Bůh volá (i když to věda nemůže dokázat či vyvrátit). Je na nás, jestli na Jeho volání odpovíme, nebo se budeme věnovat něčemu „rozumnějšímu“.
Co kdo zaseje, to také sklidí. Darwin si vybral svou cestu ke „světlu rozumu“, dovolil (možná přirozeně, když viděl příklad slábnoucí církve bez živé víry), aby Boží volání v jeho uších sláblo. Kdo však upře pohled na člověka, nevidí Boha.