Z www.icr.org přeložil Pavel Akrman – 11/2018. Viz také článek Desková tektonika – skutečnost skrytá za teorií.
Od devadesátých let minulého století ukazovaly průřezové snímky plášťové tomografie viditelné desky oceánské litosféry (včetně oceánské kůry) které klesly stovky kilometrů pod oceánské příkopy v subdukčních zónách.1 Tyto vnořené desky byly zobrazeny až dolů k okraji zemského vnitřního jádra 2 a tvoří je chladná, křehká, celistvá hornina o tloušťce téměř 100 kilometrů. Vědci z University Colorado nedávno publikovali své zjištění, že některé ze subdukčních desek zůstaly v hloubce kolem 670 – 1000 km a ukazuje se, že se horizontálně pohybují.3
Publikací v časopise Nature Geoscience Wei Mao a jeho spoluautor Shijie Zhong představili seizmickou tomografii, která zobrazuje vnořené desky pod zónou Honshu a severní Mariany v západním Pacifiku. Desky se zastavily v přechodové zóně pláště a přemístily se horizontálně více než 1500 km na západ pod východní Asii.3
Obrázek: Seizmická tomografie pomocí P-vln pod hranou Tonga v Tichém oceánu. Modrá oblast ukazuje chladnější oceánskou litosféru, sestupující dolů do pláště do hloubky téměř 700 km. Bílé tečky představují ohniska zemětřesení.
Jejich výzkumným cílem bylo zjistit, proč některé desky sestupují až k jádru, zatímco jiné se během sestupu pláštěm zastavují a pohybují se horizontálně.
Mao a Zhong dospěli k závěru, že změna minerální fáze při zvyšující se teplotě a tlaku v přechodové zóně pláště je celkem odpovídající a uvedli:
„Chceme ukázat, že pozorované stagnující desky v přechodové zóně a jiné deskové struktury níže v plášti lze vysvětlit přítomností tenké slabé vrstvy na hranici fázové změny, kterou navrhuje minerální fyzika a modelové studie geoidu.“3
Autoři dodali, že tyto stagnující desky se jeví jako teprve nedávný fenomén, který se odehrál v období posledních 20-30 milionů let. Ale pokud jsou tyto subdukční desky staré skutečně mnoho milionů let, proč dosud vykazují tak výrazné teplotní anomálie?
Všechny snímky subdukčních desek vykazují důsledně chladnější horninu obklopenou extrémně horkým pláštěm – dokonce i po svém přemístění více než 1500 km samotným pláštěm.3 Tyto horninové desky se v takových hloubkách jeví podle jejich hustoty nejméně o tisíc stupňů Celsia chladnější než okolní materiál pláště.4
A nějaký větší problém se v tomto dokumentu vůbec neřešil. Jak si světští vědci představují, že při pomalých subdukčních rychlostech zůstaly desky, sahající až do spodní části pláště (na hranici jádra), tak chladné po dobu 30-50 milionů let nebo i více? Tyto litosférické desky musely cestovat 2 900 km, aby dosáhly základu pláště, kde je teplota dokonce ještě vyšší, tedy asi 3 500 stupňů Celsia.
Chladnější teploty, které subdukční desky vykazují, přivádějí světské geology a zastánce staré Země do „tepelných“ rozpaků, protože musí vysvětlit, jak mohly tyto desky zůstat desítky miliónů let chladné. Tyto chladné litosférické desky naopak ukazují, že byly rozmístěny rychle, teprve před několika tisíci lety.
Subdukční desky s nižší teplotou se dají nejlépe vysvětlit únikovou subdukcí. Katastrofický model deskové tektoniky ukazuje, že během ročního období Potopy došlo k rychlé subdukci, kdy se desky pohybovaly rychlostí několika metrů za sekundu – což je několik kilometrů za hodinu.2 Tyto značné rychlosti mohly snadno přemístit objemné desky chladné litosféry hluboko do horkého pláště, jak je pozorujeme dnes. Vzhledem k tomu, že desky byly v plášti jen několik tisíc let, jsou stále mnohem chladnější než okolní plášť. Dnes měřené pomalé rychlosti desek jsou tím, co „zbylo“ po skončení únikové subdukce.
Kdyby se tyto litosférické desky – a ty ve spodní části pláště – opravdu pohybovaly tak pomalu, jak tvrdí světští vědci, tedy pouze několik centimetrů za rok, pak by se desky měly už dávno zahřát a vstřebat a nevykazovaly by tak výrazné kontrasty v hustotě – ukazující na mnohem chladnější teplotu – s okolním horkým pláštěm.
Tyto poznatky z plášťové tomografie výstižně shrnul Dr. Jake Hebert:4
Zobrazovací proces zvaný seismická tomografie ukázal okruh hustých hornin v dolní části pláště. Vzhledem k tomu, že jejich poloha odpovídá přibližně obvodu Tichého oceánu, vypadá to, že představují subdukční oceánskou kůru (obr. 2). Uvnitř tohoto prstence chladné horniny je zbytek méně husté horniny, která byla nejspíš vytlačena nahoru ke kůře. Vycházíme-li z toho, že hustota chladného prstence je srovnatelná s hustotou okolního materiálu, což je ten nejjednodušší předpoklad, je tento prstenec o 3000 až 4000 ° C chladnější než hornina uvnitř. To je u obvyklého modelu deskové tektoniky zcela neočekávané, protože než deska úplně sestoupí dospodu pláště, může to trvat zhruba 100 milionů let. V této době bychom očekávali, že by se takové teplotní rozdíly vyrovnaly. Avšak v katastrofickém modelu deskové tektoniky se takový teplotní rozdíl očekává, jestliže se deska ponořila rychle do pláště teprve před několika tisíci lety.2
Plášťová tomografie, zobrazující kusy chladné subdukční horniny, potvrzuje výzkumné poznatky kreacionistických vědců a potvrzuje únikovou subdukci.5
Rychlý pohyb desek se odehrál pouze během roční Potopy před asi 4 300 lety. Jakmile byla původní chladná oceánská litosféra úplně pohlcena subdukcí a bylo vytvořeno nové teplejší mořské dno, proces únikové subdukce ustal. Dnes jsme svědky pouze zbytkového pohybu desek. Obrázky seizmické tomografie, zobrazující chladné, hluboko vnořené subdukční desky v plášti nám připomínají, že tyto události se odehrály v biblickém časovém rámci.
Odkazy
- Grand, S. P. et al. 1997. Global tomography: a snapshot of convection in the Earth. GSA Today.7:1-7.
- Baumgardner, J. R. 2003. Catastrophic Plate Tectonics: The Physics Behind the Genesis Flood. In Proceedings of the Fifth International Conference on Creationism. R. L. Ivey, Jr., ed. Pittsburgh, PA: Creation Science Fellowship, 113-126.
- Mao, W. and S. Zhong. 2018. Slab stagnation due to a reduced viscosity layer beneath the mantle transition zone. Nature Geoscience. DOI: 10.1038/s41561-018-0225-2.
- Hebert, J. 2017. The Flood, Catastrophic Plate Tectonics, and Earth History. Acts & Facts. 46(8): 11-13.
- Baumgardner, J. 1994. Runaway Subduction as the Driving Mechanism for the Genesis Flood. In Proceedings of the Third International Conference on Creationism. Walsh, ed. Pittsburgh, PA: Creation Science Fellowship Inc., 63-75.
*) Dr. Timothy Clarey je vědecký asistent v ICR. Akademické vzdělání získal v oboru geologie na Western Michigan University.