Celosvětová Potopa – argument 5

Dr. Andrew A. Snelling

Přeloženo z www.answersingenesis.org

RYCHLÁ NEBO ŽÁDNÁ EROZE MEZI VRSTVAMI (STRATA)

Nalézáme důkazy buď velmi rychlé anebo vůbec žádné eroze mezi horninovými vrstvami. Ploché, břitovité meze mezi vrstvami hornin svědčí o souvislém ukládání jedné vrstvy za druhou, aniž by byl čas na erozi. Nejsou například důkazy o „chybějících“ milionech let (eroze) na ploché hranici mezi dvěma známými vrstvami Velkého kaňonu – coconinskými pískovci a hermitskými vrstvami. Jiným působivým příkladem plochých hranic ve Velkém kaňonu je redwallský vápenec a vrstva pod ním.

(Hermitské vrstvy = uloženiny červených břidlic a pískovců ve Velkém kaňonu řeky Colorado v Arizoně. Společně se sérií supai jsou spodnopermského stáří. – Pozn. překl.)

Komentář k argumentu 5

ŽÁDNÁ POMALÁ A POSTUPNÁ EROZE

Dnes vidíme účinky zvětrávání a vymílání (eroze) všude kolem sebe. Kde jsou však důkazy milionů let mezi vrstvami hornin? Neexistují.

Vůdčím pojetím je dnes názor, že pomalé a postupné (uniformitariánské) procesy podobné procesům, které pozorujeme dnes, vysvětlují mohutné vrstvy horninových usazenin obsahující fosilie a přítomné po celém světě. Tyhle pomalé geologické procesy by vyžadovaly stovky milionů let k uložení všech těch za sebou jdoucích vrstev sedimentů. Dále tenhle populární názor tvrdí, že pomalé zvětrávání a vymílání postupně obrušovalo povrch země a vytvořilo jeho charakteristický reliéf, jako třeba vrchy a údolí.

V tomto pojetí však spočívá problém. Pokud bylo třeba stovek milionů let k nahromadění vrstev s fosiliemi, pak bychom očekávali, že nalezneme mnoho příkladů zvětrávání a eroze poté, co byly jednotlivé vrstvy uloženy. Hranice mezi mnoha sedimentárními straty by měly být rozlámány a jejich reliéf by měl být zvrásněný častým zvětráváním. Koneckonců, neměly by po každém uložení následovat miliony let zvětrávání a eroze?

Na druhé straně bychom po kataklyzmatické globální Potopě popsané v Genesis 7-8 očekávali něco úplně jiného. Většina vrstev s fosiliemi by se nashromáždila pouze za dobu jednoho roku. Za takovýchto katastrofických podmínek, i kdyby povrch krajiny byl nakrátko vystaven erozi, šlo by o erozi (takzvaný splach) rychlou a celoplošnou, zanechávající povrchy ploché a hladké. Tato eroze by nevytvořila takový reliéf terénu (kopce a údolí), jejichž tvoření zažíváme při nynějším hlemýždím tempu. Takže pokud geologické památky s fosiliemi vytvořila Potopa podle Geneze, očekávali bychom pouze rychlou či žádnou erozi na hranicích mezi sedimentárními straty.

Takže jaké důkazy nalézáme? Na hranicích mezi některými sedimentárními vrstvami nalézáme důkazy pouze rychlé eroze. Ve většině dalších případů jsou hranice ploché, bezpříznakové a s ostrými hranami, absolutně bez známek jakékoli eroze, což odpovídá stavu, kdy neuplynul žádný dlouhý čas, stavu, který bychom očekávali po globální, kataklyzmatické Potopě podle Geneze.

Příklady ve Velkém kaňonu

Velký kaňon na jihozápadě Spojených států skýtá četné příklady hranic mezi straty, které odpovídají uložení během Potopy podle Geneze (1). My se zde však soustředíme pouze na čtyři, které jsou typické pro všechny další. Tato rozhraní se vyskytují na základnách tapeatského pískovce, redwallského vápence, hermitských vrstev a coconinského pískovce (obrázek 1).

Pod Tapeatským pískovcem

Strata pod tapeatským pískovcem byla zasažena rychlou erozí a pak po celé délce oškrábána do hladka (ohoblována). Víme, že k této erozi došlo ve velkém měřítku, protože vidíme její důsledky od jednoho konce Velkého kaňonu na druhý. Tahle masivní eroze postihla mnoho různých horninových vrstev v podloží – žul a metamorfovaných hornin i nakloněných sedimentárních strat.

Existují dva důkazy toho, že tahle velkoplošná eroze byla rychlá. Za prvé, nezaznamenáváme žádné důkazy zvětrávání pod hranicí (2) (obrázek 2). Kdyby došlo ke zvětrávání, očekávali bychom, že uvidíme hlínu, ale není tam. Za druhé, nacházíme balvany a jevy známé jako „přívalová lože“ v tapeatském pískovci nad hranicí (3) (obrázek 3). Přívalová lože jsou vrstvy písku s jedinečnou vnitřní charakteristikou, jakou vytvářejí pouze bouře, jako třeba hurikány. Balvany a přívalová lože se neukládají pomalu.

Pod Redwallským vápencem

Pod základnou redwallského vápence byl podložní muavský vápenec rychle vymlet na několika ohraničených místech a vytvořily se kanály (obrázek 4). Tyto kanály byly později vyplněny vápnitým pískem a vytvořily vápenec Temple Butte. Kromě těchto vzácných výjimek jsou hranice mezi muavským a redwallským vápencem stejně jako hranice mezi vápencem Temple Butte a redwallským ploché a nevýrazné, což je charakteristické pro plynulé uložení.

Na některých místech není dokonce možné vymezit hranici mezi muavským a redwallským vápencem, protože ukládání muavského vápence pokračovalo i poté, co začalo ukládání vápence redwallského (4). Tenhle rys staví před uniformitariánské geology zásadní problémy. Předpokládá se, že muavský vápenec byl uložen před 500-520 miliony let (5), vápenec Temple Butte asi o 100 milionů let později (před 350-400 miliony let) (6) a pak byl uložen redwallský vápenec, ještě o několik milionů let později (před 330-340 miliony let). (7). Vycházíme-li z faktů, pak je mnohem logičtější předpokládat, že tyto vápence byly uloženy zároveň, bez odstupů milionů let.

Pod Hermitskými vrstvami

Další hranice ve Velkém kaňonu – hranice mezi hermitskými vrstvami a pískovcem Esplanade – se často cituje jako důkaz eroze, která probíhala po miliony let poté, co se sedimenty přestaly navršovat.

Je zde však problém. Důkazy naznačují, že voda ještě ukládala materiál, i když už docházelo k erozi. Dělo se to v místech, kde jsou prachovité břidlice hermitských vrstev promíseny (jazykovitě propojeny) s pískovcem Esplanade (obrázky 5), což svědčí o tom, že plynulý proud vody přinášel na místo jak prachovité bahno tak křemitý písek. Takže mezi uložením těchto vrstev usazenin neuplynuly miliony let (9).

Pod Coconinským pískovcem

Konečně hranice mezi coconinským pískovcem a hermitskými vrstvami je opět plochá, nevýrazná a s ostrými hranami od jednoho konce Velkého kaňonu na druhý. Neexistuje absolutně žádný důkaz jakékoli eroze na hermitských vrstvách předtím, než byl uložen coconinský pískovec. Už jenom tohle je zarážející.

Avšak nějakým způsobem byla složena na hermitské vrstvy celá zvláštní vrstva usazenin před coconinským pískovcem, aniž měla čas erodovat. V lokalitách střední a východní Arizony sedí na hermitských vrstvách téměř 610 m pískovce, břidlice a vápence (vrstvy Schnebly Hill), údajně představující miliony let ukládání předtím, než byl na ně uložen coconinský pískovec (10).

Kde je však důkaz údajných milionů let eroze na téhle hranici v oblasti Velkého kaňonu, zatímco jinde probíhalo ukládání vrstev Schnebly Hill (obrázek 6)? Takový důkaz neexistuje! Takže neexistovaly miliony let mezi coconinským pískovcem a hermitskými vrstvami, pouze plynulé ukládání.

Závěr

Geologické útvary obsahující fosilie jsou tvořeny stovkami metrů usazeninových vrstev, z nichž asi 1372 m je odhaleno ve stěnách Velkého kaňonu. Byla-li tahle nesmírná mocnost sedimentů ukládána 500 či více milionů let, jak se obvykle má za to, pak by měly některé hranice mezi vrstvami vykazovat známky milionů let pomalé eroze, kdy k ukládání nedocházelo, právě tak jako trpí erozí některé suchozemské povrchy dnes.

Na druhé straně, byla-li tahle nesmírná mocnost sedimentů uložena všechna za pouhý rok během Potopy podle biblické knihy Genesis (1. Mojžíšova kniha), pak by hranice mezi vrstvami měly vykazovat známky ustavičného rychlého ukládání, jen s příležitostnou rychlou erozí či vůbec žádnou erozí. A přesně tohle nalézáme, jak jsme znázornili na hranicích strat ve Velkém kaňonu.

Biblická zpráva o Potopě popisuje, jak se vody přehnaly přes světadíly a pokryly celou zemi. Vody proudící po zemi vymlely sedimenty z některých míst, přenesly je na velké vzdálenosti a pak je rychle uložily. Protože vody proudily „ustavičně“ (slovo užité v Bibli), byly eroze, transport i uložení usazenin průběžně rychlé.

A tak byly miliardy mrtvých rostlin i zvířat rychle pohřbeny a fosilizovány ve vrstvách usazenin, které se rychle hromadily, pouze s rychlou či žádnou erozí na svých hranicích, protože byly uloženy pouze s odstupem hodin, dní či týdnů. Důkazy tedy hovoří o tom, že k Potopě podle Geneze skutečně došlo, a šlo přitom o zásadní událost ve světové historii, jak nám to Bůh sdělil ve své očité zprávě.

Poslední, šestý článek v této speciální sérii je o ukládání mnohých vrstev v rychlém sledu.

Odkazy k argumentu 5

1. S. A. Austin, ed., Grand Canyon: Monument to Catastrophe (Santee, California: Institute for Creation Research, 1994), pp. 42–52.
2. N. E. A. Hinds, “Ep-Archean and Ep-Algonkian Intervals in Western North America,” Pre-Cambrian Geology 463, vol. 1, 1935.
3. A. V. Chadwick, “Megabreccias: Evidence for Catastrophism,” Origins 5:39–46, 1978.
4. In more technical terms, these two formations appear to intertongue, so the boundary is gradational. A. A Snelling, “The Case of the ‘Missing’ Geologic Time,” Creation Ex Nihilo 14.3:30–35, 1992.
5. L. T. Middleton and D. K. Elliott, “Tonto Group,” in S. S. Beus and M. Morales, eds., Grand Canyon Geology, 2nd ed. (New York: Oxford University Press, 2003), pp. 90–106.
6. S. S. Beus, “Temple Butte Formation,” in S. S. Beus and M. Morales, eds., Grand Canyon Geology, 2nd ed. (New York: Oxford University Press, 2003), pp. 107–114.
7. S. S. Beus, “Redwall Limestone and Surprise Canyon Formation,” in S. S. Beus and M. Morales, eds., Grand Canyon Geology, 2nd ed. (New York: Oxford University Press, 2003), pp. 115–135.
8. L. F. Noble, “A Section of Paleozoic Formations of the Grand Canyon at the Bass Trail,” U.S. Geological Survey Professional Paper 131-B:63–64, 1923.
9. E. D. McKee, “The Supai Group of Grand Canyon,” U. S. Geological Survey Professional Paper 1173 (1982): 169–202; R. C. Blakey, “Stratigraphy and Geologic History of Pennsylvanian and Permian Rocks, Mogollon Rim Region, Central Arizona and Vicinity,” Geological Society of America Bulletin 102 (1990):1189–1217; R. C. Blakey, “Supai Group and Hermit Formation,” in S. S. Beus and M. Morales, eds., Grand Canyon Geology, 2nd ed. (New York: Oxford University Press, 2003), pp. 136–162.
10. Ref. 9.